Podpredseda Gottier: Ďalším rečníkom
je pán posl. dr Vošáhlík.
Udeľujem mu slovo.
Posl. dr Vošáhlík: Paní
a pánové!
Bylo již mnohokrát zdůrazněno, že
zákon o pedagogických fakultách splňuje
dávné touhy a požadavky českého
učitelstva po vysokoškolském vzdělání.
Toto vysokoškolské vzdělání
učitelstva požadovali vynikající pracovníci
českého pedagogického i politického
života od Havlíčka až po Masaryka.
Doposud se učitelé národních škol
vzdělávají na učitelských ústavech,
jejichž organisační statut je z let sedmdesátých
minulého století. Během dlouhé
existence těchto ústavů nebylo na jejich
vnitřní organisaci mnoho změněno a
ani v první republice nebyla provedena žádná
důkladnější reforma, zřejmě
ke škodě učitelského vzdělání.
Žactvo učitelských ústavů
se vždy rekrutovalo z vrstev sociálně slabých
a přicházelo téměř výhradně
ze škol měšťanských, jen v nepatrném
počtu z nižších škol středních.
Tohoto sociálního hlediska byl si vědom
již organisační statut, který nezavedl
na učitelských ústavech ani školné,
ani zvláštní příspěvek
na učebné pomůcky.
Ústavy měly podávat žactvu jednak vzdělání
všeobecné, jednak odborné, a to především
pedagogické, jakož i možnost praktického
výcviku ve vyučování, k čemuž
sloužily a slouží t. zv. cvičné
školy. Chceme-li být upřímní
a objektivní, musíme přiznat, že v rámci
daných možností plnily učitelské
ústavy svůj úkol velmi dobře a že
vychovaly učitelstvo opravdu jakostní, které
vykonalo pro národ i stát neocenitelné služby.
(Potlesk.)
Systém zkoušek způsobilosti vedl absolventy
k soustavnému doplňování a prohlubování
vědomostí, které s potřebami vlastní
učitelské praxe a osvětového poslání
učitele byly mocnou vzpruhou k dalšímu učitelskému
vzdělání. Jenom tak můžeme
vysvětlit, že mezi naším učitelstvem
vždy bylo a je tolik vynikajících odborníku
ve všech vědních oborech. Ovšem
tyto zkoušky způsobilosti byly posledními předválečnými
předpisy, zvláště pro školy obecné,
neobyčejně ulehčeny, a to na velikou škodu
věci.
Kandidáti učitelství vstupovali na učitelský
ústav normálně v 15 letech, tedy v době
popubertální, a dostávali se v této
době největšího vnímání
do prostředí, které je záměrně
vedlo k budoucímu povolání. Styk s
dětmi na cvičné škole jim ukazoval v
praxi to, s čím se seznamovali v theorii. Všechno
to mělo blahodárný vliv na kázeň
a celé zaměření práce. To,
že ústavy byly i v malých venkovských
městech, přispívalo značnou měrou
k poznání a k sblížení se s prostředím,
v němž měl budoucí učitel působit.
Vedle těchto předností měly ústavy
i řadu nedostatků, jež bylo po mém soudu
možno vhodnou a nikoli nesnadnou reformou, jakož i prodloužením
studia odstranit. Bohužel se v této věci
nestalo celkem nic, a to prostě proto, že se pomýšlelo
výhradně na vysokoškolské vzdělání
učitelstva. A přece i při této
snaze a jejím uskutečnění mohly a
měly být ústavy reformovány, čímž
by se bylo tisícům učitelů dostalo
vzdělání nepoměrně důkladnějšího.
Chci tu upozornit jen na některé věci.
Mluvilo se velmi mnoho o pracovní škole, a přitom
se za posledních 25 let nedokázalo na př.
ani to, aby sbírky učebných pomůcek
na učitelských ústavech byly řádně
vybaveny. Roční dotace na všechny sbírky
dosahovaly výše 1.500 Kč ročně.
Přes všechna volání nebyla pedagogika
samostatným předmětem učitelské
středoškolské aprobace, což jistě
mělo neblahý vliv na vyučování
tomuto předmětu. A korunou všeho byly
učebnice pedagogiky. Měli jsme a máme
tolik vynikajících pedagogů, a přece
nebyly napsány vhodné moderní učebnice
ani pro jeden obor pedagogiky. A tak není možno
se ubránit dojmu, že všechno to bylo záměrné,
aby se ukázalo, že učitelské
ústavy jsou tak špatnou institucí, že
nezasluhují jiného osudu než zrušení.
Opakuji znovu, bylo to k veliké škodě vzdělání
kandidátů učitelství, že tyto
reformy provedeny nebyly, i když se na reformu, resp.
na vysokoškolské studium učitelů
vážně pomýšlelo.
Vedle řádných kandidátů učitelských
ústavů se učitelství věnovala
také část absolventů středních
škol, kteří svoje odborné vzdělání,
potřebné pro učitelskou praxi, získávali
ve zvláštních kursech nebo soukromým
studiem. Bylo by jistě zajímavé, kdybychom
měli zpracovaná pozorování o uplatnění
se těchto středoškoláků ve srovnání
s absolventy učitelských ústavů.
Všechny tyto i jiné zkušenosti vedou nás
k tomu, že v zájmu opravdu dokonalého školení
učitelstva je nutno, aby studium na střední
škole, jejíž absolvování je podmínkou
studia na pedagogických fakultách, bylo vhodně
zaměřeno. Jde o některé obory,
které jsou pro učitele velmi důležité
a jimž na střední škole není věnována
specielní pozornost. Střední škola
podává totiž převážně
vzdělání všeobecné a učitel
přece potřebuje zvláštního zaměření,
na př. ve výchově hudební,
umělecké a tělesné, jakož i v
praktických cvičeních. Zpěv
a hudba je důležitou složkou výchovy citové
a estetické, když ne všude, tedy jistě
u národů slovanských. Hru na housle
nebo jiný nástroj nelze převést až
na vysokou školu. To je jednak pozdě, protože
tu chybí manuelní schopnost, jednak čas na
pedagogické fakultě je pro toto školení
příliš krátký.
Kreslení je pro každého učitele, a hlavně
pro učitel školy národní, nesmírně
důležitým prostředkem vyjadřovacím,
nutným k objasnění výkladu. Nejde
tu jen o výraz umělecký, nýbrž
o metodický postup při vyučování,
o pěstování grafického vyjadřování,
o úhlednost v písemných projevech, o pěstování
a rozvíjení nazíracích a uměleckých
schopností dětí. K tomu se druží
i rukodělné práce žáků,
které přes všechny nové názory
zůstávají a jistě zůstanou
důležitým prvkem vyučovacím a
vychovávacím, jedno již, zda zůstanou
předmětem samostatným nebo budou zařazeny
do všech vyučovacích předmětů.
Tělesná výchova má rovněž
jiné poslání pro budoucího učitele
a jiné jako vyučovací předmět
v rámci všeobecného vzdělávání
žáků středních škol.
Na střední škole je převážně
předmětem rekreačním, pro budoucího
učitele je však předmětem zaměřeným
na hygienický a tělesný vývoj dětí,
je předmětem estetických projevů pohybových,
přípravou k dramatisaci atd.
Praktická cvičení, která jsou na středních
školách volitelným předmětem
podle individuelních sklonů žáka, nemohou
se řídit tímto hlediskem u učitele,
neboť ten bude musit učit na obecné škole
předmětům všem. Praktická
cvičení jsou pro budoucího učitele
nutná, neboť se jimi prohlubuje jeho vědění.
Velmi důležitým momentem v převýchově
učitele je celkové jeho zaměření
pro budoucí povolání. Výchova
ducha učitele se musí dít plynule po delší
dobu. Nedá se jí dosáhnouti uspokojivě
za dvě resp. tři léta v tak různorodém
prostředí, jaké vytvářejí
žáci, kteří se sejdou z velikých
oblastí. Budoucí učitel potřebuje
soustavného pedagogického vedení po řadu
let. Je proto podle mého názoru nutné,
aby budoucí škola III. stupně byla v
tomto smyslu diferencována, event. i zřízením
pedagogické větve, v níž by byly zdůrazňovány
předměty dříve uvedené spolu
s psychologií, resp. pedopsychologií.
Absolvování této větve školy
III. stupně by musilo opět umožňovat
vstup i na jiné fakulty, i když po doplňovací
zkoušce. Statut pedagogických fakult sice říká,
že úkolem těchto fakult je poskytnouti kandidátům
vzdělání i v jiných oborech, potřebných
pro výkony jejich povolání, ale myslím,
že na jmenované discipliny je na pedagogických
fakultách značně pozdě. Zkušenosti
z t. zv. doplňovacích zkoušek
učitelské dospělosti ukazují, jak
jsou absolventi střední školy v těchto
oborech málo uspokojivě připraveni. Vždyť
na př. letos bylo zjištěno, že
velká řada těchto středoškoláků
neznala ani noty, a znalosti mateřštiny potřebují
pro učitelské povolání daleko větší
hloubky. Proto musí všichni absolventi středních
škol konat doplňovací zkoušku učitelské
dospělosti také z české gramatiky.
Doporučuji proto, aby při příští
reformě bylo na předběžné vzdělání
posluchačů pedagogických fakult náležitě
pamatováno a aby aspoň pokusně byly zřízeny
pedagogické větve na školách III.
stupně.
Dále bude po mém soudu jistě nutno, aby byly
zřizovány pobočky pedagogických fakult
ve venkovských městech, hlavně pro učitelstvo
škol I. stupně, aby jejich posluchači
vyrůstali v prostředí, v němž
jim bude po celý život působiti. Jde
totiž nejenom o to, aby učitel poznal již za
svého studia své budoucí prostředí,
ale aby se tomuto prostředí ve velkoměstě
zbytečně neodcizoval. Vždyť velmi
důležitou podmínkou pro zdárné
působení učitele je jeho spokojenost a sžití
se s prostředím.
Při velkém počtu posluchačů
pedagogických fakult ve velikých městech
bude jistě také velmi obtížné
vykonávat jejich praktický výcvik na školách
prvého a druhého stupně. Je nutno,
aby počet praktických výstupů byl
dostatečně veliký, aby se učitel seznámil
náležitě s vyučovací technikou
všech předmětů školy prvého
a druhého stupně. K tomu by bylo třeba
velikého počtu t. zv. cvičných
škol, a to bude technicky značně obtížné
a bude to do jisté míry i na újmu odborného
vzdělání.
Jak jsem se již na počátku zmínil, pochází
učitelstvo většinou z vrstev sociálně
slabých. Nynější reforma bude
finančně pro mnohé velmi zatěžkávající.
Je proto nutno, aby ministerstvo školství umožnilo
studium na pedagogických fakultách dostatečnými
podporami.
Přejeme si, aby reforma učitelského vzdělání
byla provedena ke skutečnému prospěchu věci
samé, k opravdovému zvýšení učitelského
vzdělání, jakož i ke zvýšení
celkové úrovně národa a přinesla
tak státu v jeho nejmenších požehnané
ovoce. Klub poslanců čs. strany lidové
bude pro vládní osnovu o pedagogických fakultách
hlasovat. (Potlesk.)
Podpredseda Gottier: Ako ďalší rečník
je prihlásená pí posl. Uhlířová.
Udeľujem jej slovo.
Posl. Uhlířová: Vážené
paní a pánové!
S pocitem opravdové radosti ujímám se dnes
slova, abych promluvila k projednávanému zákonu
o pedagogických fakultách. Dneškem splňuje
se veliké úsilí šedesátitisícové
armády československého učitelstva
škol obecných i měšťanských,
které po několik desítek let se domáhalo,
aby se mohlo vysokoškolsky vzdělávat.
Dovolte mi, abych vám alespoň v kostce podala přehled
tohoto úsilí, protože je nutno informovat nejen
tento sbor, ale i československou veřejnost o dlouholetém
usilování učitelstva o vysokoškolské
vzdělání, abyste všichni opravdu věděli,
že zákon o pedagogických fakultách,
který dnes schválíme, je přijímán
vychovateli národa s velikým zadostiučiněním
a s pocitem uspokojení. Poprvé se mluví
o učitelském vzdělání již
ve Felbigerově školním řádu z
konce 18. století. Nechci se dotýkat
této historie, to patří na jiné forum,
chci však jen zdůraznit křížovou
cestu, po níž muselo jít učitelstvo,
nežli se dočkalo dnešního dne.
První pokus o hlubší vzdělání
učitelstva uskutečnil dr Karel Amerling, který
hlásal, že naše obrození národní
nebude zabezpečeno dotud, dokud se nebude moci opřít
o národně uvědomělé a lépe
vzdělané učitele. (Potlesk.)
Založil proto z vlastní iniciativy jakýsi učitelský
ústav v Praze a nazval jej Budeč. Pokus Amerlingův
však ztroskotává. - Nový
základ učitelského vzdělání,
který v zásadě platí dodnes, vytvořil
základní školský zákon z r.
1869. Jím byly zřízeny čtyřleté
učitelské ústavy a pro učitele měšťanských
škol byly předepsány odborné zkoušky.
V tomto zákoně bylo také stanoveno, aby
se zřídily zvláštní kursy učitelské
na universitách nebo na vysokém učení
technickém.
Ale tento slibný rozvoj nedošel svého naplnění.
Nikdy nebyl uskutečněn, protože tehdejší
reakce vytáhla do boje, postavila se proti vysokoškolskému
vzdělání učitelstva a tak se jí
podařilo novelisovat tento zákon v r. 1883,
a touto novelisací snížena byla docházka
školní, omezeno učitelské vzdělání,
omezena učitelova práva a zvýšen církevní
vliv na škole. Touto novelou byl také zrušen
nikdy neprovedený paragraf 42, který právě
jednal o umožnění vysokoškolského
vzdělání učitelstva. A tento
stav, paní a pánové, potrval až do r.
1918, ba i dále. Není divu, že za
takových okolností tehdejší poměry
ve vzdělání učitelstva nikoho neuspokojovaly,
ale všechny návrhy a snahy učitelské
o zlepšení zapadaly bez odezvy. Teprve v r.
1919, tedy již ve svobodné vlasti, byla provedena
jejich reforma, ale jen tak, že se obnovil ve skutečnosti
stav z let sedmdesátých z minulého století,
a na tomto stupni zůstaly učitelské ústavy
až podnes, takže lze říci, že ve
skutečnosti za těch 75 roků od založení
učitelských ústavů nebyl učiněn
po této stránce žádný skutečný
pokrok.
Učitelské hlasy po reformě učitelského
vzdělání jsou velmi staré, takřka
sto let. Sto let to trvalo, než se národ Komenského
natolik propracoval k tomuto samozřejmému učitelskému
požadavku, aby slyšel volání učitelské
po vysokoškolském vzdělání.
A prosím, první, kdo u nás zdůrazňoval
učitelské vzdělání a potřebu
jeho reformy, nebyl nikdo menší než dnes už
několikrát vzpomenutý Karel Havlíček
Borovský, který v r. 1852 napsal, aby se
učitel podobně jako kněz a lékař,
vzdělával na universitě.
V úsilí o uskutečňování
těchto snah objevují se jména velmi významná.
Tak je velkým propagátorem této myšlenky
pedagog Gustav Adolf Lindner, náš největší
pedagog vedle Komenského. Vypracoval plán
vysoké školy pedagogické. Ale ani jeho
snahy se neuskutečnily. Učitelstvo protestovalo
proti takovémuto jednání tehdejších
vládních činitelů, ale bohužel
opět bezvýsledně. Nutno zde vyzvednout
snahu Josefa Černého, který na třetí
konferenci zemské učitelské jednoty v Čechách
na konci minulého století uplatňoval učitelské
požadavky po vzdělání učitelů
stejně tak jako dr Blanda, který žádal,
aby učitelé měli celou střední
školu a nejméně dvouletý kurs na vysoké
škole. Současně tehdy pražské
učitelstvo žádalo, aby k úplné
střední škole, kterou musí budoucí
učitel absolvovati, bylo připojeno vzdělání
na fakultě filosofické nebo na zvláštní
fakultě pedagogické, při ní zřízené.
A to bylo, prosím, takřka před 50 lety.
Od té doby učitelské snahy neustávaly,
ale byl to hlas volajícího na poušti. Do
tohoto boje o vyšší vzdělání
učitelské zasáhl také Vojta Beneš,
bratr našeho presidenta republiky, a zase prvý, kdo
vymezil, jak by mělo vypadat vzdělání
učitelské, nebyl nikdo menší než
T. G. Masaryk, který se na universitních
kursech v r. 1909 podrobně zabýval touto
otázkou a vypracoval podrobný plán vysokoškolského
vzdělání učitelského. Tyto
snahy podporovali další význační
pedagogové, jako Josef Tůma, profesor dr Drtina,
Josef Úlehla. Ale historie byla stále stejná.
Následovala řada návrhů na vysoké
školy pedagogické. Skutečně se
zdálo, že dojdou uskutečnění,
neboť v r. 1921 chtěl tehdejší
ministr školství dr Šusta zříditi
vysokou školu pedagogickou, ale narazil na odpor universit.
Když počiny vládní nevedly k cíli,
zřídilo si učitelstvo vlastním
nákladem - a to podtrhuji, vlastním nákladem
- školy vysokých studií pedagogických,
na nichž od roku 1921 po dvacet let studovalo vedle své
učitelské povinnosti a na vlastní náklad
několik tisíc učitelů.
Národní shromáždění republiky
Československé, které zde zasedalo před
námi, uložilo vládě k projednání
návrh zákona o vysokoškolském vzdělání
všeho učitelstva. Nemusím vám,
paní a pánové, vykládat o osudu tohoto
návrhu. Kdyby se byl uskutečnil, neprojednávali
bychom zde dnes zákon o pedagogických fakultách.
A tak tento boj pokračoval rok od roku. Každý
nový ministr školství měl v programu
reformu učitelského vzdělání.
Byla slibována v každém vládním
programu, ale žádný ji neuskutečnil.
Místo reforem konaly se ankety. Poslední
z nich skončila v roce 1938, krátce před
Mnichovem. Po každé se pěkně
mluvilo a odhlasovaly se resoluce, ale neuskutečnilo se
nic. Musím tady žalovat, že to byl obraz
malé průbojnosti vlád tehdejší
první republiky. Dělalo se jen to, na čem
se koalice usnesla jednomyslně. Jelikož se
však vždycky našel někdo, kdo nesouhlasil,
odkládaly se veliké věci ad acta a dělaly
se jen drobečkové reformy.
Teprve dekret presidenta republiky z 27. října
1945 přinesl osvobozující slovo. A
učitelstvo Československé republiky si bude
pamatovat, pokud bude československý stát
jako samostatný stát existovat a pokud budou českoslovenští
učitelé jako vychovatelé národa, že
první dekret, týkající se školského
vzdělání, který president republiky
dr Beneš v druhé osvobozené republice
podepsal, byl právě dekret o pedagogických
fakultách. (Potlesk.)
A my dnes toto slovo vtělujeme v čin. Je
skoro k neuvěření, že národu
Komenského trvalo tak dlouho, než došlo k uzákonění
tohoto samozřejmého požadavku, že jsme
byli mezi posledními národy kulturní Evropy,
než jsme se odhodlali k uzákonění vysokoškolského
vzdělání učitelstva a než všichni
rozhodující činitelé pochopili, že
pouze vysokoškolsky vzdělaný vychovatel-učitel
může v moderním státě vychovávat
a vyučovat ty, kteří jsou nejdražším
statkem a budoucností našeho národa, to jest
naše děti. Nebylo nikdy debaty o tom, jak se
má vzdělávat lékař, kněz,
zvěrolékař, kteří také
působí na vesnicích. Jen učitel
zůstával vždycky stranou a musel se těžce
potýkat se zaostalostí těch, kdož rozhodovali
po desítky let o jeho školení a mařili
namnoze každou dobrou snahu po vysokoškolském
vzdělání vychovatelů národa.