Teprve r. 1869 dal školství pevný základ.
Toho roku se uskutečnil zákon školský,
kterým se mládeži ukládá školní
povinnost od 6. do 14. roku, do škol se zavádějí
věcné nauky a učitelstvu se předpisuje
určité vzdělání. Od
té doby se mládeži dostává jednotného
obecného vzdělání. Tím
také nastává zvýšení obecné
vzdělanosti. Od té doby se stále hlasitěji,
úměrně ke zvyšování kulturní
úrovně národa, volá po vyšším
vzdělání učitelstva. Na začátku
tohoto století před světovou válkou
už se volá po vzdělání vysokoškolském.
Po 28. říjnu 1918 bylo možno očekávat
splnění tohoto požadavku. A když
dnes přehlížíme školskou politiku
první republiky, musí každý přiznat,
že v žádném státě snad nebyl
poměr touhy učitelstva po vyšším
vzdělání k dosaženým výsledkům
tak nepříznivý, jako tomu bylo v první
republice. Co tu bylo anket, porad, plánů
a potištěného papíru a požadavky
učitelstva zůstávaly neřešeny,
třebaže se opíraly o názory a výroky
presidenta T. G. Masaryka, který se několikrát
vyjádřil k problémům reformy školy
a učitelského vzdělání.
V prvé republice se leccos teoreticky uznávalo,
ale prakticky se řešily hlavně věci,
které šly k duhu agrární, průmyslové
a peněžní buržoasii. Učitelstvo
při své práci pociťovalo nedostatky
svého vzdělání a podnikalo vše,
aby je vyrovnalo. vybudovalo si školy vysokých
studií pedagogických a semináře.
Pořádalo vlastní vzdělávací
kursy universitní, prázdninové, organisovalo
pedagogické týdny, ankety, a to všechno většinou
svými vlastními prostředky, ze svých
malých příjmů. A všemu
učitelstvu je známo, že všechny tyto akce
vedli a o vysokoškolské vzdělání
učitelstva usilovali neohrožení pokrokoví
činitelé, Zdeněk Nejedlý, Ladislav
Koubek, B. Kádner, Otakar Chlup, Václav Jaroš,
Ladislav Hanus a jiní.
Všechno to, co učitelstvo pro své sebevzdělání
a povznesení české školy udělalo,
si jistě zaslouží největšího
uznání. Komunistická strana považovala
požadavek vysokoškolského vzdělání
učitelstva vždy za přirozený a nutný
a podporuje proto s plným porozuměním zřízení
pedagogických fakult.
Zřízením těchto fakult se zvýší
kulturní úroveň celého národa,
neboť musíme uvážit, že vysokoškolsky
vzdělaní učitelé budou pak působit
i na venkově. To odpovídá duchu jedné
hlavní zásady školského programu komunistické
strany: Usilujeme o zvýšení vzdělanostní
úrovně vesnice a o povznesení její
na úroveň města.
Komunistická strana žádá osmisemestrové
studium pro učitele všech stupňů škol.
A jestliže bude pro přechodnou dobu studium pro
učitele prvního stupně stanoveno na čtyři
semestry, pro učitele druhého stupně na šest
semestrů a pro učitele třetího stupně
na osm semestrů, bude to opatření jen zatímní,
opatření plynoucí z pochopení nynější
situace, která se vyznačuje jednak tím, že
naše školy nezbytně potřebují učitelů
co nejdříve, a jednak tím, že je nutno
míti na zřeteli i těžkou finanční
situaci státu.
Budeme se snažit, aby posluchačům pedagogické
fakulty nebyla uzavírána cesta k dalšímu
odbornému studiu a k vědecké práci
na ostatních fakultách.
Proto je nutno upravit studijní řády tak,
aby si posluchači vzdělání pedagogické
i naukově odborné, kterého se jim dostane
na pedagogické fakultě, nejen mohli doplniti na
fakultách jiných, filosofické a přírodovědecké,
ale také aby mohli na těchto fakultách, prokáží-li
náležité schopnosti, skládati i doktorát.
Uvažovali jsme zevrubně o tom, zda se má na
fakultě přednášet jen pedagogika a příbuzné
discipliny nebo i předměty naukové, a dospěli
jsme k názoru, že na fakultě pedagogické
tyto předměty naukové být musí,
protože není myslitelné, aby se tam přednášelo
pouze o metodách a metodikách bez příslušných
předmětů.
Zákon o zřízení pedagogických
fakult a připravovaný zákon o jednotném
státním školství budou důležitým
předpokladem pro celonárodní prohloubení
vzdělání a výchovy mládeže
k té úrovni, jaké dnešní doba
vyžaduje. Režim lidové demokracie chce,
aby náš lid byl co nejvzdělanější,
aby měl přístup k vědění
a kultuře, a právě proto povznáší
učitele na významnou složku při budování
lidově demokratické republiky a dává
jim vysokoškolské vzdělání.
Naše škola musí vštěpovat mládeži
nejlepší lidské vlastnosti, lásku k
národu, lásku k pracujícímu lidu,
čestnost a statečnost. Naše škola
bude ukazovat mladým lidem příklady z minulosti.
Český národ má přece tak
význačné kulturní tradice, má
Husa, Žižku, Komenského, má Palackého,
Havlíčka, Smetanu, má Alše, Boženu
Němcovou a Nerudu. A vlastenectví těchto
našich lidí, kteří tak horoucně
milovali rodnou zemi a svůj lid, je v souladu s dnešní
dobou. Oni přece tak dobře zobrazili náš
lid, jeho lásku k vlasti, jeho lásku k svobodě,
jeho odhodlání bít se a zemřít
za svobodu země. Naše škola bude ukazovat
mladým lidem i příklady z přítomnosti.
Náš národ má skvělý
vlastenecký lid, který tak obětavě
buduje svoji republiku. Což nevyrůstá
u nás nový člověk, který se
cítí budovatelem svého státu? Což
nemáme už stachanovce, hrdiny práce? Což
nemáme už v našem znárodněném
průmyslu množství dělníků
a pracující inteligence, u nichž se vyvíjí
vědomí odpovědnosti před národem
v daleko větší míře než
u dřívějších majitelů
továren? (Potlesk.) A dík tomuto vědomí
se snaží o zvýšení výkonu,
o zlepšení kvality a snížení výrobní
ceny. U nás už vyrůstá nový
člověk, který si je vědom budovatelského
poslání a cítí se tvůrcem nového,
lepšího světa. Režim lidové
demokracie si přeje, aby učitelé a profesoři
se sblížili s lidem a poctivě s ním
spolupracovali. Budujeme novou školu, budujeme ji
na idejích, z nichž vzešlo naše osvobození,
na idejích, které jsou hybnou silou při výstavbě
státu. Budujeme školu politickou, která
bude úzce spjata se vším hospodářským
a kulturním životem národa. Tato škola
se stane jistě předmětem zájmu a lásky
všeho našeho lidu a tuto školu chceme povznésti
co nejvýše.
Fašistická okupace zanechala neblahé stopy
na mládeži. Nezastírejme si tuto skutečnost.
Za těch šest let byla u části mládeže
přervána ideová výchova. Mnoho
mladých lidí nemá dostatečných
vědomostí z české historie, nezná
smysl našich dějin, nezná ani české
literatury. Ve školách bylo přednášení
dějin a české literatury zakázáno.
Byly také uzavřeny školní knihovny
a z knihkupeckého trhu odstraněno vše, co bylo
politickým a filosofickým zaměřením
protifašistické. A to byla většina
naší literatury; vždyť všechny její
význačné plody jsou přece v podstatě
protifašistické.
Nezastírejme si, že těch 6 let, kdy zrádci
a kolaboranti infikovali mládež fašistickou ideologií,
nezůstalo beze stopy. Zde je třeba vzdát
čest a chválu našim učitelům
a profesorům, kteří až na malé,
nepatrné výjimky mají svůj podíl
na tom, že jádro mládeže zůstalo
zdravé. Většina učitelů
a profesorů se nedala do služeb nacistické
ideologie a když už se někdy ve škole muselo
něco dělat, tak se to dělalo tak, že
to působilo v zcela jiném smyslu. Za těch
6 let naučila se však naše mládež
nedůvěřovat, brát věci s reservou,
kritisovat a odmítat. Přehodnotit tyto bývalé
hodnoty, tyto dobré vlastnosti mládeže v době
okupace, je dnes velikým výchovným problémem.
Je to hlavně problém vyšších
středních škol. Tyto školy nejsou
ještě spjaty s hospodářským a
kulturním životem naší osvobozené
republiky. Dokazují to stížnosti rodičů,
dokazují to hlasy pokrokových profesorů,
dokazuje to obsah některých žákovských
časopisů, vydávaných žactvem,
který jasně mluví o desorientaci žactva
a nepochopení politické skutečnosti.
Příčiny jsou v dědictví výchovy
protektorátu. Příčiny jsou
v samotné organisaci. Dosavadní střední
škole se dostávalo výlučného
postavení, které tkví v sociálním
rozvrstvení žactva.
Žáci z reakčních rodin přenášejí
do školy z rodinného prostředí zkreslený
a odmítavý postoj k prováděným
hospodářským reformám a celému
lidově-demokratickému režimu. Je proto
třeba co nejrychleji provésti reformu školské
organisace tak, aby výběr do vyšší
střední školy se dál z veškerého
našeho dorostu a aby bylo umožněno další
vzdělání opravdu všem schopným
dětem.
Příčiny jsou také v tom, že vedle
vysoké školy je střední škola nejvíce
zatížena t. zv. apolitičností.
Tato dřívější apolitičnost
byla ve skutečnosti reakcí, poněvadž
vychovávala mládež příliš
abstraktně a nevzbuzovala v mládeži zájem
o hospodářský a politický život
nejširších vrstev našeho národa.
Touto mentalitou jsou zatíženi dosud mnozí
učitelé vysokých a středních
škol, kteří, i když nejsou odpůrci
nově lidově republiky, nedovedou v duchu jejího
programu působit na svěřenou jim mladou generaci.
Poměr studující mládeže k naší
lidově-demokratické republice je kažen také
rušivými zásahy zvenčí, kolportáží
letáčků reakce, jakož i nevhodnými
novinářskými články, které
nedomyšlenou radikálností strhují mládež
k neodpovědným činům a k odporu proti
lidově-demokratickému režimu a jeho orgánům.
Jak je znesnadňována na př. výchova
na střední škole v duchu demokratickém,
toho příkladem jsou různé články
časopisů o politické výchově.
Je nesporné, že zatahování politikaření
do školy je odsouzeníhodné, ale otázka
politické výchovy samé, výchovy v
duchu antifašistickém, demokratickém, v duchu
přátelství se Sovětským svazem,
v duchu košického vládního programu
musí zůstat mimo diskusi. Tato výchova
se musí provádět. Stará výchova
nepolitická vedla k velmi smutným koncům.
Naše inteligence byla často přístupna
politické demagogii a když šlo o největší
otázky světové, ukázala se velmi zaostalou.
Poukázal jsem na to, kdo porušuje poměr studující
mládeže k lidově-demokratické republice.
Pokrokoví studenti a profesoři už zvýšili
svou bdělost a postarají se o to, aby demagogy a
traviče odhalili. Máme už mnoho důkazů
a je zajímavé, odkud se nákaza šíří.
Jde zpravidla z okruhu rodin zrádců a kolaborantů.
Vyskytují se však i neodpovědné
útoky v tisku. Na př. ministerstvo
školství a osvěty pořádalo v
lednu v Liblíně informační kurs pro
ředitele všech středních škol.
Pozornost byla zde věnována také otázkám
odborným a organisačním. Přesto
byl tento kurs a hlavně ministerstvo napadeno dr Janem
Slavíkem v tisku, že zavádí nacistické
methody, obnovuje Rankenheim, zkrátka "mrtvý
drží živého", jak byl útok
nazván.
Odborová organisace ředitelů středních
škol sama v memorandu vyslovila ministerstvu dík za
tento kurs s přáním, aby se opakoval.
Zůstává tu však zásadní
otázka, zda má lidová demokracie právo
vychovávat generace ve svém duchu, aniž by
byla mládež zneklidňována tvrzením,
že je vychovávána methodami nacistickými.
Třeba jasně říci: nejenom právo,
nýbrž přímo povinnost! A je škodlivým,
nezodpovědným jednáním, kalí-li
se zde voda. Vždyť jsme zajedno, že dnešní
režim musí věnovat největší
pozornost výchově naší mládeže;
naše škola musí vychovávat v duchu demokratickém
a protifašistickém.
Samozřejmě, že takové výpady
urážejí účastníky kursu.
Národní osvobození přineslo před
nedávnem článek předsedy brněnské
sekce ředitelů středních škol
dr Ant. Schrollera, který byl účastníkem
kursu v Liblině. Píše: "Nebylo
tam ani přeškolování, ani převýchovy.
Byla tam sice vedle themat odborných probírána
i themata ideová. Ale neběželo tu o
novou ideologii, nýbrž o to, jak škola má
a musí reagovat na historické převraty ve
veřejném životě. I pro naši
školu je a musí být ideovým základem
veškeré výchovy košický program,
jejž národ přijal bez debaty. O něm
se na sjezdu také nedebatovalo. Za to se debatovalo,
velmi živě se debatovalo o všem ostatním,
co se v nové formě dotýká školy:
o jednotné škole, o politické výchově,
o samosprávě žákovské, o methodických
otázkách téměř všech předmětů
i o výchovné funkci dějepisu. Mohlo
se debatovat volně a svobodně. Po té
stránce Liblín nebyl českým Rankenheimem.
V Rankenheimu se nedebatovalo volně ani svobodně.
Přišel-li kdo z ředitelů do Liblína
s tichým podezřením "českého
Rankenheimu", poznal hned první den, na čem
je.
Ministerstvo i zemská školní rada odložily
svou nepřístupnost a nedosažitelnost, nediktovaly
ani nenařizovaly, ale vyrovnávaly se s náměty
debatou, radily, nabízely pomoc. A v tom byl velký
klad sjezdu. Ředitelé si mohli po prvé
pohovořiti o svých starostech pedagogických,
administrativních s inspektory a s ministerskými
referenty jako rovní s rovnými. Pro nové
ředitele, kteří vzali na sebe tíhu
odpovědnosti v těžkých chvílích
po válce, vyvážily tyto přímé
dohovory desítky výnosů. Zbavovaly
nejistoty, nejasnosti. Pořadatel sjezdu měl
vzácnou vlastnost: dovedl uvést ve volnou a přece
ukázněnou souhru myšlenky a zájmy všech.
To nebyl Rankenheim; do Rankenheimu nikdo netoužil se
vrátit, ale v Liblíně bylo jedno přání
všech: aby tento první kurs nebyl poslední
pres všechnu námahu a všechno jeho nepohodlí.
O to také žádali účastníci
v memorandu, podaném ministerstvu."
Uvedl jsem jen jeden případ, a případů,
kdy se bezdůvodně útočí proti
ministerstvu školství a osvěty, je víc.
A právě toto ministerstvo vykonalo pro
národ a novou republiku již ohromné dílo.
(Potlesk.) V době několika měsíců
obnovilo a nově založenými doplnilo síť
všech druhů skol od mateřských až
po vysoké.
Ministru soudr. dr Nejedlému děkujeme
za obnovení kulturního života národa.
Děkujeme mu za odfašizovaní kulturních
institucí a naplnění jich svobodným
českým duchem. Děkujeme mu za zavedení
kulturního života do našich pohraničních
oblastí. (Potlesk.) A může někdo
tvrdit, že všechna ta práce není vedena
s hlediska nejširšího, s hlediska národního
a státního? Když to někdo tvrdí,
pak je to demagogie. (Potlesk.)
Podpredseda Gottier: Ďalším prihláseným
rečníkom je pán posl. inž.
Blaho, ktorému udeľujem slovo.
Posl. inž. Blaho: Slávna snemovňa,
panie a pánovia!
Menom zakladajúceho výboru mám česť
oznámiť slávnej snemovni, že sa ustavila
nová, štvrtá strana na Slovensku pod menom
strana slobody. V slovenskej i českej verejnosti
sa už dávno poukazovalo na rozdiel medzi nerovným
rozvrstvením politických strán a programov
u nás a v zemiach českých. Prizvukovala
sa najmä tá okolnosť, že pokiaľ politický,
kultúrny a hospodársky život vyvíja
sa v českých zemiach na podklade štyroch politických
strán, zatiaľ na Slovensku konsolidačná
práca prebieha v rámci len dvoch a od nedávna
v troch politických stranách. Vedľa
iných príčin súdilo sa, že i
táto okolnosť je jednou z prekážok, prečo
slovenské pomery nerozvíjajú sa smerom konsolidácie
takým tempom, ako je to v českých zemiach.
Iná prekážka vidí sa v tom fakte,
že veľká väčšina slovenského
ľudu, najmä ľudu katolíckeho, nemala dôvery
v pôsobení len dvoch politických strán,
ktoré považovaly volanie po zastúpení
katolíckeho ľudu síce za nutné a potrebné,
ale toto teoretické uznávanie neodzrkadlilo sa v
dostatočnej miere v praktickom živote.
Strana slobody prihlásila sa začiatkom marca do
Národného frontu slovenského, vytýčila
svoj program, označila svoje meno a po odstránení
niektorých prekážok a nedorozumení bola
prijatá 1. apríla tohto roku ako štvrtá
politická strana Strana slobody prehlasuje, že
stojí na zásadách košického programu
a chce budovať najmä na týchto princípoch:
1. Je za jednotnú, nedeliteľnú, slobodnú
a neodvislú Československú republiku (Potlesk.),
teda za jednotu územnú a štátnu.
2. Stojí na demokratických zásadách,
na rovnosti národa českého a slovenského
v tom rozsahu, ako túto rovnosť zaisťuje košický
program vlády a ako to vyslovil národ slovenským
povstaním roku 1944 v Banskej Bystrici.
3. Naša strana je stranou slovenskou, samostatnou
a nezávislou, vzniklou z domácich potrieb a z nutnosti
politickej konsolidácie pomerov na Slovensku.
4. Sme za dôslednú očistu verejného
života (Potlesk.) a trváme na tom, aby boli
spravodlivo potrestaní všetci, ktorí vohnali
národ a štát do skazy, ale i tí, ktorí
i dnes pod akýmkoľvek kepienkom zneužívajú
dôveru národa. (Potlesk.)
5. Strana slobody bude sa snažiť, aby svojou
spoluprácou jak so slovenským Národným
frontom, tak i s Národným frontom v českých
zemiach vyhľadávala čo najužšiu spoluprácu,
lebo len cestou úplného porozumenia, dôvery
a obapolného poznania dosiahneme potrebnej štátnej
jednoty nielen v dobe prítomnej, ale i pre všetky
budúce časy a najlepšie zabezpečíme
všetky práva a šťastný život
oboch našich národov.
Preto sa strana slobody bude snažiť, aby tých
nedorozumení, ktoré sú väčšinou
neblahým dedictvom z minulosti, bolo čo najmenej,
aby čo najskôr nastalo bratské spolunažívanie
a bratská spolupráca a dôvera medzi našimi
národmi. Nechceme to hlásať rečami,
ale činmi ako v Čechách, tak aj na Slovensku.
Pri vstupe do politického života za jeden z najdôležitejších
cieľov považujeme čím skôr zapojiť
do politickej, hospodárskej a kultúrnej spolupráce
i ten dobromyseľný slovenský ľud, ktorý
vinou nezodpovedných vodcov bol zavedený, nevedel
sa dosiaľ politicky vhodne a konštruktívne uplatniť
v dôsledku nedostačujúceho politického
rozčlenenia na Slovensku. Chceme tento ľud,
jeho zaznávanú inteligenciu, čo nám
len sily stačia pripútať k tvorivej práci,
chceme ho voviesť do tábora budovateľov vojnou
tak ťažko poškodenej zeme.
Pri všetkom našom konaní budeme vedení
snahou po najväčšom uplatnení kresťanských
zásad vo všetkých našich podujatiach.
Budeme sa usilovať zapojiť do konštruktívnej
politiky štátnej a národnej celý slovenský
národ, aby sa znova neopakovaly chyby minulosti, keď
značná časť slovenského ľudu
bola ponechaná v politickej pasivite. Budeme súčasne
úprimne usilovať o to, aby spolunažívanie
všetkých cirkví, najmä kresťanských,
bolo postavené na lepších a zdravších
základoch pri plnom uplatnení sa zásad skutočnej
demokracie. Pevne dúfam, že naše snahy
nájdu u všetkých ľudí dobrej vôle
patričné porozumenie. (Potlesk.)