Toto rozsáhlé dílo vždycky znělo
a útočilo a mluvilo a působilo stejným
účinkem. Jeho základem byla českost
jeho projevu, bylo vědomí náležitosti
do národního kolektiva a bylo trvání
v odkazu, který znamená trvalé hodnoty našeho
národa. Kulturní odkaz, paní a pánové,
to je všecko, čím žijeme a čím
se projevujeme. V něm jsme my a v něm jsou
ti, kteří budou po nás. Není
života kromě tohoto odkazu, není života
mimo jeho řád. Chceme-li, aby budoucnost
nesla naši tvář, chceme-li, aby nesla stopy
naší činnosti, pak musíme vědět,
v čem je naše síla a v čem je naše
jistota a opora, pak musíme vědět, jakou
vahou ve vývoji našeho národa byly síly,
které dnes můžeme nazvat socialistickými.
Socialismus - i jako idea, i jako životní prakse
sociální a kulturní - vedl duši našeho
národa na cesty, které znamenaly pokrok. Socialismus
byl tvůrcem našeho národního charakteru.
Všecky tvůrčí složky našeho
kulturního vývoje směřovaly k jednomu
cíli a měly jeden společný základ:
vůli k reformě, k reformě člověka
stejně tak jako k reformě společnosti.
Tato vůle byla společná Husovi stejně
jako Komenskému a jako Masarykovi. Všichni
tito tři lidé směřovali k jednomu
cíli: k obrodě člověka, k obrodě
národa a k obrodě lidství. U všech
těchto tří lidí byl to zápas,
jemuž není v lidstvu rovného. Těmito
lidmi dal náš národ jako málokterý
tolik hodnot do tohoto dění a těmito lidmi
rostl k dílu, jehož se dneska lidstvo podjímá,
k dílu velkých reforem.
Naše kultura je zajisté evropská, je v ní
evropanství, je v ní sám smysl toho všeho,
co vytvořil v evropské poloze zápas o lidskou
duši. Ale naše kultura je také naše,
je naše svým rytmem a svou metodou. Některé
její znaky jsou nanejvýš původní
a nenapodobitelné. Je nenapodobitelný a nepřeložitelný
Toman a Březina a Halas a Holan, jsou nepřeložitelní
ve svém projevu, ve svém výrazu a vyjádření,
v českosti svého ducha.
Na našem duchovním životě nelze nevidět
také levou orientaci. Také tato levost vyplývá
z vnitřních příkazů reformovat,
vyplývá z příkazu usilovat o napravení
disharmonií ve vývoji, usilovat o podchycení
všeho, co má odkrýt nové perspektivy.
Chci úhrnně říci, že je-li
demokracie politickou formou lidskosti, potom podstata naší
kultury byla vždycky demokratická a socialistická.
České umění slovesné, výtvarné
a hudební, česká věda, všecko
to, co tvoří naši kulturu, rostlo z jednoho
a tohoto základu. Husovy listy do Čech -
to nebyla záležitost osobní, to byly manifesty,
jimiž se dotýkal člověka obecně.
Filosofie Augustina Smetany a filosofie Klácelova to
nebyla záležitost česká, to byl boj
o nového člověka. Kolár - to
nebyl jen básník český a slovenský,
to byl básník zásadní lidské
morálky; jeho idea lidskosti byla programem, jehož
pravdivost se dneska naplňuje. Naše kultura
je lidová, je demokratická a je socialistická.
Roste z kořenů, které byly, budou a musí
být lepším světem. My socialisté
víme, že je naší povinností, abychom
udržovali tuto tradici české kultury, abychom
ji upevňovali a abychom jí dali plnou moc, takovou
moc, aby zasahovala svým vlivem do všech složek
národa a aby všude rozněcovala život v
nejplnějším slova smyslu. My socialisté
se hlásíme ke kulturnímu programu svého
národního vývoje. Hlásíme
se proto, že v něm vidíme všechen smysl
českého života bojovat za nesmrtelnost národní
kultury. To je součást našeho programu
a smysl naší práce.
Na počátku jsem řekl, že máme
před sebou jediný úkol, pokračovat
v úsilí, které představuje zákon
o pedagogických fakultách s hlediska státní
kulturní politiky. Tento zákon je jen jednou
z možností a my musíme rozvinout desítky
a stovky jiných opatření, která zaručují
plánovité kultivování lidových
vrstev. Musíme jíti do hloubky, musíme
si říci, co jsme nevykonali anebo co jsme nevykonali
dobře.
Máme tedy především jedno potřebné,
a to plánovanou práci v tomto oboru. Nedávno
náš přítel a soudruh František
Halas tady mluvil o potřebě kulturního
plánu. Jsem šťasten, že to byla má
strana, která první postavila jako svůj stranický
program požadavek plánovité kulturní
politiky. Je to nutné. Je to nutné
proto, paní a pánové, že není
oboru, do kterého by stíny v tom nebo onom úseku
státní kulturní politiky, stíny improvisace,
rušivě nezasahovaly. To není otázka
programu jedné nebo dvou stran. Plánování
ve státní kulturní politice, to je základní
nutnost, ke které musí obrátit své
úsilí všechny strany Národní
fronty.
Dovolil bych si jen letmo naznačiti úkoly, a je
jich mnoho. Potřebujeme především
celkovou reformu vyučování a zde se klade
základní kámen v dějinách našeho
národa a v budování státu. Potřebujeme
vybudovat jednotnou školu. Potřebujeme uvažovat
znovu o otázce internátní výchovy
a znovu zvážiti klady a zápory této
soustavy. Naše příliš specialisované
odborné školství potřebuje nové
osnovy, naše odborné školy musí být
plánovitě rozmístěny na území
státu, musí navazovat na regionální
pracovní potřeby všech krajů, naše
odborné školství se musí organisačně
sblížiti s prací velkých průmyslových
podniků.
Je tady další velmi složitý úsek.
Jsou to školy vysoké. Je jasné,
že rozdílné úkoly, úkoly didaktické
a úkoly vědní některých fakult,
a zejména úkoly fakulty filosofické a přírodovědecké,
nemohou obstarávat tytéž ústavy a tytéž
vědecké síly. Potřebujeme plán
i v kulturních snahách dalších, v umění
výtvarném, v literatuře, v divadle a hudbě.
Tyto úkoly nelze vyčerpat pouhou subvenční
politikou. Subvenční politika jest oprávněna
tam, kde jde o zajištění provozu nerentabilních
kulturních ústavů, které jsou skutečně
kulturními ústavy, ale jinak pouhá subvenční
politika není kulturní plánování.
Stát musí umět zaměstnat své
umělce, všecky své tvůrčí
lidi. Musí je umět zaměstnat na dílech,
která mají platnost promluvy za celek. K
tomu cíli potřebujeme řadu opatření.
Potřebujeme reformu uměleckého školství,
potřebujeme řadu vybudovaných institucí,
na jejichž práci může býti založena
popularisace pokroku ve vědách a v umění.
Potřebujeme řadu konstituování,
rozvinutí a dotování archivnictví,
musejnictví, knihovnictví a ochrany památek.
Potřebujeme péči o současné
umění tím, že dáme program veřejných
uměleckých objednávek a velké státní
ceny. Potřebujeme zlepšené plánování
v řízení divadelního a hudebního
života. Potřebujeme státu podřízené
výstavnictví, zřízení výstavní
rady. Potřebujeme státní edice základních
děl literárních, literatury hudební
a divadelní. Potřebujeme státní
edice encyklopedických příruček a
velkých slovníků. Potřebujeme
aspoň ideovou repatriaci bohemik uměleckých
i historických tím, že bychom si obstarali
úplná a kritická vydání, atd.
To jsou jen letmo načrtnuté úkoly a ukázky
potřeb, které máme. A provedení
jich, paní a pánové, znamená velké
úsilí, velké přemýšlení
a především organisaci. Proč
to všechno žádám? Mám pro to tři
důvody.
První důvod je ten, že po této válce
všecky národy mají před sebou velké
civilisační dílo a velké kulturní
úkoly a náš národ musí dát
slyšet svůj hlas, musí si zjednat předpoklady
pro to, aby dal slyšet svůj hlas v této rozpravě.
Můj druhý důvod je ten, že chci zdůraznit
právo právě socialistů, aby přemýšleli
o těchto věcech. Vědečtí
socialisté vědí, že uvědoměním
se proces přeměny společenského řádu
urychluje, vědí, že kde je zájem o duchovní
život, tam je život, a kde je lhostejnost, tam je smrt.
Mým třetím důvodem je to, že
jako socialisté jsme přesvědčeni,
že k lepšímu společenskému řádu
dojdeme plánovitým podřizováním
jednotlivých zájmů navzájem, že
nejen průmysl, ale také naše kulturní
oblast národního života potřebuje ke
svému rozvoji jasný a pevný plán,
ve kterém jeden článek bude navazovat na
druhý a ve kterém všecky tyto články
se budou vzájemně doplňovat. Všecky
demokracie, které usilují o své vlastní
prohloubení, se musí stejně vážně
zamyslet nad těmito věcmi.
Paní a pánové, jsme tu a celý svět
se dívá zvědavě, jak naložíme
se svým lidově-demokratickým programem.
Dívá se zvědavě, co uděláme
se zbytkem pověr v našich hlavách. Dívá
se, jakou ukážeme radost z práce teď,
když pracujeme na svém. Dívá
se, jak rychle se vřadíme do této práce.
Gorkij řekl, že výše kultury je závislá
na lásce k práci.
Paní a pánové, vytvořme prací,
vzděláním a socialistickým společenským
řádem života novou společnost, ve které
se rozvinou nejvyšší hodnoty českého
národního ducha.
Děkuji vám. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Podle usnesení
předsednictva přerušuji schůzi, aby
se páni členové Prozatímního
Národního shromáždění
mohli účastniti pohřbu posl. dr Vladimíra
Klecandy. Oznamuji, že k tomuto pohřbu byla
sněmovna pozvána ústředním
sekretariátem čs. strany národně-socialistické
a klubem poslanců této strany.
Schůze bude opět zahájena po skončení
smutečních obřadů a prosím
proto, aby se všichni paní a páni poslanci
dostavili opět do plenární schůze,
která bude zahájena o 17. hod. 30
min., t. j. o 1/26.
hod. odpoledne.
(Schůze přerušena v 15 hod. 25 min.
- Opět zahájena v 17 hod. 41 min.)
Podpředseda Gottier (zvoní): Zahajujem
prerušenú schôdzu. Prejednávame
zprávu výboru kultúrneho o vládnom
návrhu zákona (tlač 183), ktorým sa
zriaďujú pedagogické fakulty (tlač 269).
Pristúpime k rozprave, pretože sa prihlásili
rečníci.
Rečníci sú: posl. Hladký, Pavlásek,
dr. Vošáhlík, Uhlířová,
Adam, Uhlíř.
Dávam slovo p. posl. Hladkému.
Posl. Hladký: Dámy a pánové!
Projednávání zákona o pedagogických
fakultách je svátkem československého
školství, neboť se tím splňuje
požadavek, za který učitelstvo bojovalo již
od roku 1880 a pro nějž přinášelo
veliké oběti osobní i finanční.
Učitelstvo si od počátku bylo vědomo
velikého významu školy pro kulturní,
hospodářský a sociální život
národa. Přitom si bylo vědomo, že
jen učitel dokonale připravený na tuto práci
může splniti tuto státní a národní
povinnost.
Dnes pohřbíváme učitelské ústavy,
které vykonaly svoji práci, a naše vzpomínka
patří vynikajícím jednotlivcům
z řad profesorů těchto ústavů,
kteří se snažili zvýšit jejich
úroveň. Vychovaly také řadu
vynikajících učitelů, kteří
zaujali přední místa v národě,
ve vědě i ve veřejném životě.
Těžkým osudem učitelských
ústavů byl jejich pomalý vývoj.
Od základního říšského
zákona z roku 1869 byly osnovy jejich toliko třikráte
reformovány, a to ještě, prosím, nivelisovány.
Organisační statut z roku 1874 byl podstatně
zhoršen statutem z roku 1886.
Nejen učitelstvo, ale ani přední mužové
národa nepřestali nikdy zdůrazňovat
potřebu vyššího vzdělání
učitelstva. Přehlédněme jen
v chronologickém postupu tyto snahy a všimněme
si přitom názorové odlišnosti při
řešení věci, abychom porozuměli
různým názorům, které se projevily
i v kulturním výboru sněmovny.
První jasnou formulaci akademického učitelského
vzdělání podal roku 1898 přední
politický a školský pracovník Václav
Beneš. Lindner roku 1880 žádal jménem
valného sjezdu učitelstva zřízení
universitních seminářů. A sjezd
učitelstva roku 1903 dožadoval se vzdělání
všeobecného na jednotné střední
škole a odborného na dvouleté vyšší
škole pedagogické, zřízené při
filosofické fakultě. Učitelstvo moravské
se v roce 1904 dožaduje zřízení školské
fakulty se vzděláním filosoficko-pedagogickým
a pro učitelstvo měšťanských škol
žádá přípravné kursy na
vysoké škole technické a na vysoké škole
umělecké. T. G. Masaryk v roce 1904 napsal
do časopisu Čas: "Jsem pro akademické
vzdělání učitelstva docela rozhodně
a bezpodmínečně. Učitel musí
pochopit duši svého vychovance, musí umět
posoudit, v jakých roste poměrech, jak naň
působí vlivy, aby podle toho zařídil
své jednání, musí posoudit, k čemu
jednotliví žáci svým nadáním
tíhnou a jak se tedy na ně má působit,
zvláště a konečné učitel
velmi často má mít vliv na děti víceméně
anormální, aspoň rostoucí v poměrech
anormálních, a to všecko vyžaduje vzdělání,
a vzdělání vyššího. - "Universitní
profesor dr Drtina r. 1905 ve spise Reforma učitelského
vzdělání napsal: Poslání učitelovo
ve všech druzích a na všech stupních školských
má být považováno za rovnocenné
s povoláním kněze, právníka,
lékaře, technika. A dr Kádner, profesor
pedagogiky na Karlově universitě, uvítal
v r. 1918 novou epochu národa slovy: "Doufejme,
že také tuto otázku, t. j. učitelské
vzdělání, budeme si řešit sami
jako páni ve vlastním domě." - R.
1919 vypracovali přední učitelští
pracovníci: Čálek, Kádner, dr Keprta,
dr Pacák, dr F. A. Soukup a dr Velický
návrh zákona, jenž byl přijat ústřední
radou učitelskou a domáhal se universitního
vzdělání učitelstva.
A poněvadž všechny snahy po splnění
tohoto hlavního požadavku učitelstva zůstávaly
nevyřešeny, přistoupilo učitelstvo k
svépomoci. Československá obec učitelská
se rozhodla otevřít na podzim r. 1921 dvouletou
školu vysokých studií pedagogických
z vlastních prostředků. V červnu
roku 1921 ve výboru České obce učitelské
za předsednictví učitele a vědce světového
jména ředitele Wimmera přednesl návrh
dr Keprta na zřízení školy. Přípravný
komitét tvořili Čálek, L. Hanuš,
dr Keprta, Pojezný, dr Spalová a dr Soukup. Užší
kruh universitních profesorů tvořili dr Kádner,
dr Chlup a dr Weigner. Přednostou školy zvolen
byl tenkráte dr O. Kádner. Na škole
přednášeli přední profesoři
našich universit, kteří nalezli velmi krásný
poměr k vysokoškolskému vzdělání
učitelstva. O rok později zřízeny
byly při škole kursy pro vzdělání
učitelstva měšťanských škol,
kde přednášeli nejvýznačnější
profesoři techniky, university a ostatních vysokých
škol. Ministr dr Dérer založil
v Bratislavě v roce 1930 první státní
pedagogickou akademii. Tento ministrův čin
byl uvítán učitelstvem jako první
příznak pedagogického jara.
Nazírání na úkol vysokoškolského
vzdělání učitelstva projevilo se dvěma
směry. Dr Drtina, universitní profesor, se
domníval, že od filosofické fakulty se odloučí
fakulta školská, která bude ústavem
pro praktické vzdělání všeho
učitelstva. - Universitní profesor dr Kádner
žádal zřízení vysoké školy
pedagogické jako samostatné fakulty při universitách,
jednak jako samostatné školy ve velkých městech.
- Dr Keprta a jeho kruh žádali, aby vysoká
škola pedagogická byla zřízena jen při
universitě. - Universitní profesor dr Příhoda
praví, že učitel má býti vědecký,
odborný pracovník, jeho pedagogické vědění
má býti založeno na původních
pramenech a znalosti metod, které vedou k získání
jistého, pravdivého pedagogického vědění,
jež by mohlo býti teoretickým základem
pedagogické činnosti. To lze zaručiti
podle jeho názoru jen tehdy, budou-li pedagogické
fakulty v nerozlučném svazku s universitou. Moderní
věda není všeobecná, říká,
nýbrž je vždy specialisována. - Dr
Chlup, universitní profesor, tvrdí, že učitelstvo
škol národních má důležité
poslání zprostředkovatele vědeckého
pokroku v základech vzdělání mládeže
a v materiálních i duchovních potřebách
lidu. Podle jeho názoru má býti vzdělání
učitelovo všeobecné, a to na stupni vysokoškolském.
Ještě bych chtěl říci, jak se
k vysokoškolskému vzdělání učitelstva
stavělo moderní dělnické hnutí.
A tu musím říci s pýchou a radostí,
že od počátku moderního dělnického
hnutí, tedy již před 60 lety, nalézáme
v programech socialistické strany, tehdejší
sociální demokracie, požadavek, že učitelstvo
má býti vzděláváno na vysokých
školách.
Vraťme se však k těm dvěma rozdílům,
o kterých jsem zde právě mluvil. Každý
vědec trvá na svém názoru vědeckém.
Doba nám ukáže, který názor
byl správnější, zda ten, který
zdůrazňuje všeobecné pedagogické
vzdělání, či ten, který na
druhé straně současně žádá,
aby pedagogické školy zvýšily také
všeobecné vzdělání. Rozhodně
však bychom neměli tento vědecký rozpor
považovati za věc politickou. Jde o to, aby
provedení zákona nevedlo později spíše
k nivelisaci vzdělání učitelstva nežli
k tomu, co měly na mysli generace učitelů,
které za věc bojovaly, a ti, kteří
dnes tu myšlenku uskutečnili. Oba směry
mají společný zájem a bude jejich
úkolem, aby střežily další vývoj
tohoto nového druhu školství. Prosil
bych, dámy a pánové, také tuto sněmovnu,
vládu a všechny ty, kteří budou rozhodovat
o nákladech na školství, aby si byli vědomi
odkazu presidenta-Osvoboditele, který na velikém
všeučitelském sjezdu v r. 1920 pravil:
"Já si přeji, aby vláda naší
republiky co nejvíce a s láskou mohla vydávat
pro školství a výchovu." (Potlesk.)
Podpredseda Gottier: Ďalším rečníkom
je pan posl. Pavlásek, ktorému udeľujem
slovo.
Posl. Pavlásek: Paní a pánové!
Národní škola měla vždycky význačné
poslání ve vývoji českého národa,
od jeho obrození až po dnešní dobu.
Všichni naši buditelé, všichni naši
význační lidé, Dobrovský, Jungmann,
Šafařík, Palacký, Kollár, Havlíček,
jsou přáteli české školy.
Všichni chápou veliký význam školy,
všichni mluví o jejích úkolech a všichni
volají po vyšším vzdělání
učitelstva.
Karel Havlíček r. 1850 ve Slovanu píše:
"Školy se nedají jinak zlepšiti než
tak, když budou učitelové nejnižších
škol i vzděláním rovni úředníkům
státním. Nic menšího nežádáme,
než aby každý učitel i nejnižší
školy tak absolvoval vysoké školy, jako nyní
kněží, právníci a lékařové."
Rok 1848 byl velkým mezníkem v našem uvědomění.
Od tohoto roku byl náš národ posilován
víc a více Šafaříkem, Palackým,
slavnými tradicemi husitskými a táborskými,
Kollárem, Havlíčkem. A škola
měla na tom podíl nemalý.