Posl. dr Hlaváček: Paní a pánové!
Již předběžná zpráva pana
ministra spravedlnosti ukazuje, před kolik velkých
úkolů při vykonávání
spravedlnosti jsme postaveni, ale také, že úkoly
ty v celku jsou svědomitě a se zdarem řešeny.
To platí především o mimořádném
lidovém soudnictví, které se při úkolu
souzení a trestání válečných
zločinců a jejich pomahačů plně
osvědčilo. Jsou to právě soudci z
povolání, kteří oceňují
vysokou úroveň soudců laiků, soudců,
kteří znají význam spravedlnosti,
neboť pocítili tíhu bezpráví
v německých koncentračních táborech.
Pokud jsem informován, jsou rozsudky vynášeny
na základě jednomyslných usnesení
a jen v mizivém počtu případů
většinou hlasů. Právě takovéto
případy však mohou míti svou závažnost,
zvláště pokud jde o přehlasování
v poměru tři ku dvěma, resp. proti hlasu
předsedy. Jak řekl pan ministr, musíme přirozeně
míti zájem na tom, aby všichni vinníci
byli postiženi, ale mám za to, že by bylo příliš
velkou cenou, kdyby pro pochybnost případu měli
býti trestem postihnuti i nevinní, jen aby z vinníků
žádný neušel.
Vezměme takový skutečný případ:
v roce 1939 odešlo z jedné vesnice 12 dělníků
na práci do Německa. Když vypukla válka
s Polskem. uprchli a byli chyceni gestapem. Byli pak vyslýcháni
jeden po druhém. První z nich byl propuštěn,
třebaže pak byl na 3 měsíce dán
do vězení, všichni ostatní však
byli posláni do koncentračních táborů,
kde zakusili zlá muka po léta. Jednomu z těchto
dělníků gestapák řekl, že
je nemožné, aby na základě toho, že
utekli z práce, byli vězněni v koncentračním
táboře, že to muselo být něco
politického. Prosím, to všechno je skutková
podstata, na základě které ten první
člověk, který byl propuštěn,
byl odsouzen lidovým soudem k 5 letům žaláře
pro udavačství. Což když tento odsouzený,
který se houževnatě bránil, opravdu
se žádného udavačství nedopustil,
což když ti ostatní byli německou zvůlí
dáni do koncentračního tábora jen
proto, že při prohlídce jejich kufříků,
jak to bohudík snad vychází najevo, nalezli
sokolské legitimace? Kdo by byl schopen odčinit
takovou křivdu případně nevinně
odsouzenému? Jak řečeno, takovým pochybných
případů není mnoho, ale mám
za to, že je nutno pamatovat, aby po ukončení
činnosti mimořádných lidových
soudů byla uzákoněna možnost revise
právě v takovýchto případech,
ostatně vždy u toho kterého mimořádného
lidového soudu velmi dobře známých.
Poněvadž se právě u těchto soudů
jedná o existenci a mnohdy i o život lidí a
nezapomeňme, že i o spravedlnost, potřebují
ony míti klid, a jsme proto proti každému zasahování
zvenčí. V různých přípisech
na soud, i když jsou od národních výborů
a v novinářských článcích,
které naznačují, jak se kde mělo nebo
dokonce jak se kde má rozhodnout, v různých
těch útocích na demokratický lidový
soud, které někdy nabyly až rázu kampaní,
nutno spatřovat jen naprosto neoprávněné
a nepřípustné zasahování do
soudcovské nezávislosti. Soudcovská nezávislost
musí však být stálou veličinou
za jakékoliv politické konstelace.
Dovolil bych si navázat na předcházející
řečníky, byli to soudr. Štekl
a soudr. Mráz, kteří se obracejí
přímo na ministra spravedlnosti, aby svým
zásahem uskutečnil jinou spravedlnost, než
byla vyslovena mimořádným lidovým
soudem. Mám za to, že bychom si jako všechny
parlamenty světa měli vzíti k srdci zásadu,
že parlament a soudnictví jsou různé
instituce. Prosím, je to i docela praktické, anebo
řekl bych zbytečné, abychom se zde zabývali
jednotlivými soudními případy. Na
to jsou soudy. (Hlas: To vy si tak představujete!)
Ano. Kdyby se na ty soudy soudruzi poslanci byli obrátili
sami, udělali oznámení a vytkli chyby, které
vytkli zde věřím, že opravdu se mohly
stát různé závažné chyby
oni mohli pořadem instanci zjednati nápravu a kdyby
se mezi soudci ukázal člověk úřadu
tak vysokého nehodný, který by svého
úřadu zneužíval, jistě bude nemilosrdně
postaven před soud a zařazen hůře
než ti kolaboranti. (Hlas: Zase se nasel obhájce
kolaborantů.) Tyto jednotlivé případy
musí vyřizovat soud a nikdo jiný s parlamentní
tribuny. Uvědomme si, jaký je náš úkol:
abychom dávali zákony, ale ne abychom zde řešili
jednotlivé soudní případy. Musí
to mít nějaký smysl, když budeme mluvit
o jednotlivém soudním případě,
že chceme dosíci nápravy v tom smyslu, že
vydáme zákonné předpisy. Ale dokud
nebyly vyčerpány prostředky soudu, tedy nezávislým
soudům do jejich díla zasahovati nebudeme. (Výkřiky.).
Ještě malou poznámečku k tomu, co zde
mluvil posl. Štekl. Jde o nějaký případ
v Klatovech. Jsem z druhého konce republiky a nevím,
oč tam jde, ale přes to bych měl několik
formálních poznámek k tomu, co zde on řekl.
Byla tam podle toho, co řekl posl. Štekl, veřejně
napadena nějaká soudkyně a on vytýkal,
že se pak také veřejně dovolávala
vysvětlení té věci. Měl za
to, že správněji by byla udělala, kdyby
ho byla pozvala nenápadně jako svědka. Když
se věc začala veřejně ventilovat,
ač byla zde jistě možnost udělat dodatečně
oznámení a věc vyšetřit a potrestat,
má soudkyně stejné právo i veřejně
se bránit.
Za nutný a správný doplněk retribučního
dekretu považujeme i dekret o stíhání
deliktů proti národní cti, aby spravedlivě
byla postižena i provinění méně
závažná.
V této souvislosti chtěl bych poukázati na
jednu nesrovnalost v tom, že jak v § 3 retribučního
dekretu, tak i v odst. 10, lit. c) směrnic ministra vnitra
z 26. listopadu 1945 k dekretu o stíhání
některých provinění proti národní
cti, které mají rovněž povahu zákona,
jest uvedena táž skutková podstata trestného
činu propagace nacismu a fašismu, takže se pak
může státi, že pro čin téhož
druhu bude někdo odsouzen k pěti letům žaláře
u mimořádného lidového soudu a jiný
před trestní komisí ONV jen ke 14 dnům
vězení. Bylo by proto správné, aby
aspoň státním zástupcům byla
co nejdříve dána všeobecná instrukce,
jaké intensity musila taková propagace nacismu a
fašismu býti, aby mohla být obžaloba podána
u mimořádného lidového soudu.
Plně se ztotožňujeme s prohlášením
pana ministra o funkci obhájců, která jest
ostatně určena i zákonnými předpisy
naší demokratické republiky. Jest uznanou zásadou
všech kulturních národů, že má-li
být soudní řízení. zvláště
trestní, spravedlivé, že musí být
slyšena i druhá strana, že obhajoba musí
mít rovné právo jako obžaloba, že
musí. být rovnost stran, chceme-li, aby zvítězila
spravedlivost, a to zajisté u nás chceme. (Výkřiky.)
Byl s této tribuny vysloven již také kuriosní
názor, že obhájci před soudem stávají
se sami zločinci a spoluvinníky. Kdo chce však
tvrditi, táži se, že ten, kdo obviněného
soudu předvedl, ve všech případech neomylně
již zjistil, že jde o skutečného zločince?
Jak je možné si představit, že by bylo
spravedlivé, aby proti veřejnému žalobci,
který v hodinových řečech má
možnost usvědčovat, nemohl se obviněný
rovnocenně hájit? Není ostatně nijak
běžné, že by právě nespravedlivě
obviněný člověk zachoval nejvíce
potřebného klidu a dovedl se sám nejlépe
hájit. Ostatně v době míru, v době
největšího klidu byly také vynášeny
osvobozující rozsudky a nikdo proti tomu nereptal.
(Výkřiky posl. Vodičky.) Jako národ
svobodymilovný, který ve svých dějinách
"za spravedlnost světa šel se bít",
nedopustíme, aby naše soudnictví, naše
mimořádné lidové soudnictví
někdy kleslo na úroveň t. zv. lidových
soudů německých, kde bylí naši
lidé opravdu nevinně souzeni, kde obhajoba byla
výsměchem cti a spravedlnosti. Když se tam
některý německý obhájce bylo
jich ovšem velmi málo osmělil, jako se to stalo
v Drážďanech v senátu proslulého
Thieraska, později ministra spravedlnosti, poukázat
na to, že snad nejde o čin takového významu,
aby souzený musel být potrestán smrti, Thierack
obhájce prostě vykázal z jednací sině
a vyloučil ze všeho dalšího obhajování.
My však nedopustíme žádné snahy,
které by vedly k tomu, aby z naši justice, která
po celém světě vždy slynula vysokou
úrovní, se snad stal i jen stín podobného
paskvilu, jaký představovalo soudnictví německé
třetí říše. (Potlesk. Výkřiky
komunistických poslanců.)
Naši soudcově z povolání, soudcové
z lidu, kteří byli vybráni z nejlepších,
soudní úředníci a také advokáti
se ve svém celku v dobách pro národ nejtěžších
plně osvědčili a při nejmenším
zaplatili takovou daň krve jako všichni ostatní.
Ten, kdo se určitého přelíčení
sám nezúčastnil, není dost dobře
povolaným kritikem, a koná vůbec špatnou
službu státu, kdo zaséváním nedůvěry
podkopává jeden ze základních pilířů
každého státu, v nezávislém soudnictví
vyjádřený vůlí, aby vládla
spravedlnost. (Potlesk. Různé výkřiky.)
Místopředseda Tymeš (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. dr Hlaváček (pokračuje):
Tomuto velkému významu našeho soudnictví
naprosto neodpovídá jeho materiální
vybavení, a proto snahy pana ministra o odstranění
těchto nedostatků bude čs. soc. demokracie
plně podporovat. Při tom ohromném nedostatku
soudců a soudního personálu je jen litovat,
že se tak pozdě uskutečňuje reaktivace
soudců, kteří byli politickými vězni
nebo kteří byli Němci sesazeni. Neukázala
se také dost pružnou administrativa zemských
soudů, které nevyřídily žádosti
mladých právníků o přijetí
do soudních služeb s odůvodněním,
že ve věci ještě nedostaly instrukce.
Tento postup měl za následek, že právnický
dorost hledal a také našel uplatnění
jinde. Bude jen aktem spravedlnosti a účelnosti,
když mladým právníkům, kteří
za okupace nemohli být přijati do soudních
služeb, ačkoliv praksi u soudů skutečně
a bezplatně vykonávali, bude tato doba do postupu
započtena.
Je též třeba upozornit, že na rozdíl
od jiných resortů státní správy
nebyli dosud soudní zaměstnanci, kteří
odešli do pohraničí, finančně
vybaveni. Dosud nedostali ani odlučné, ani diety.
Závěrem bych chtěl říci, že
není ani možno význam ideje spravedlnosti ve
státě dosti zdůrazniti. Spravedlnost je to,
po čem všichni svorně voláme, co nás
tedy spojuje a co nám pomůže, abychom se co
nejdříve dostali do mírových poměrů,
k výstavbě republiky a k blahobytu.
V naší nové republice za nového hospodářského
řádu máme jistě všechny předpoklady,
aby ušlechtilá touha člověka po vládě
spravedlnosti byla ukojena. Dovolte, abych se zmínil o
vlastních zkušenostech s dřívějším
řádem, který v jeho typické vyhraněnosti
jsem měl příležitost pozorovat ve Zlíně.
Tam všemocný kapitál opravdu zasahoval do veřejných
věcí, ano i do soudnictví ve svůj
vlastní prospěch. (Výkřiky.)
Byl to právě jeden německý soudce,
který byl plně ve službách firmy Baťa
a měl řadu materiálních výhod,
bohaté příjmy z překladů z
češtiny do němčiny, skvěle honorovaných
2.000 K za stránku. Podle toho ovšem také soudil
proti zájmům pracujících. Sporné
spisy proti firmě Baťa často nebylo možno
u soudu nalézt, neboť pan soudce je měl s sebou
na právním oddělení firmy, kde se
také prováděly předběžné
výslechy svědků a jich příprava.
Za tehdejších poměrů se nikdo neodvažoval
tyto okolnosti dosvědčit z odůvodněné
a často uskutečněné obavy, že
on i všichni příbuzní budou firmou propuštěni.
Znárodněním velkých podniků
byla také možnost takového zkorumpování
veřejného života, jaké bylo vidět
na př. ve Zlíně ve velkém a nejen
ve zmíněném případě,
podstatně omezena. Bude na nás, abychom žádné
podobné opakování v té nebo oné
formě nepřipustili.
V naší republice musí být spravedlnost
pro každého, byť by i nenáležel ke
skupině obyvatelstva, která vydá mnoho volebních
hlasů. (Potlesk.)
Místopředseda Tymeš: Dalším
přihlášeným řečníkem
je posl. dr Burian. Dávám mu slovo.
Posl. dr Burian: Slavná sněmovno!
Pan ministr spravedlností uvedl ve svém prohlášení
data, která ukazují, jak ohromný úkol
byl vznesen na naše soudnictví v této době.
Uvážíme-li, že při řešení
tohoto úkolu nejde jen o mechanické vyřizování
akt, nýbrž že jde o nalézání
spravedlnosti, je nám jasné, že jen mimořádným
vypětím sil všech příslušníků
justiční správy bylo umožněno,
že se výkon spravedlnosti dál bez vážnějších
poruch. Je pochopitelně, že při velikosti úkolů
nastaly i případy, které jsou podrobovány
kritice, ale musíme uvážit, že i nalézání
práva je dílem člověka s jeho omezenými
možnostmi. Každý kritický hlas, jenž
je veden upřímnou snahou, aby výkon spravedlnosti
v naší republice byl, pokud je to lidsky možné,
dokonalý, je jistě vítaným podnětem
pro justiční správu. Na druhé straně
se musíme bránit tomu, aby výkon spravedlnosti
byl vystavován útokům, které už
nelze považovat za positivní kritiku. Útok
nese s sebou vždy nebezpečí, že může
ohrozit důvěru v instituci samu.
Jednou z otázek, které vyvolaly značný
zájem, je postavení obhájců v řízení
před lidovými soudy. Jak už bylo řečeno,
trestní řízení je vybudováno
na zásadě rovnosti stran, t. j. obžaloby a
obviněného, a dosud nebyly přineseny vážnější
důvody, které by mohly vyvrátit správnost
tohoto principu.
V dobách mimořádných jest ovšem
pochopitelné, že postavení obhájce není
populárním, neboť veřejnost, žijící
pod dojmem hrůz okupačního režimu, nedovede
někdy dobře vystihnout, že úkolem obhájce
je pouze zaručit, aby odsouzena byla osoba skutečně
vinná a aby trest byl úměrný její
vině. Bylo by nesprávným chápáním
úkolu obhájcova spatřovati v jeho činnosti
snahu hájit čin sám, neboť tak jako
obhájce osoby obviněné z vraždy nemůže
být viněn, že sám schvaluje vraždu,
nelze obhájci osoby obviněné podle retribučního
dekretu předhazovati, že snad schvaluje to, co dekret
kvalifikuje jakožto činnost trestnou, a to jistě
v souhlasu s obecným míněním.
Jestliže klademe takovou váhu na to, aby i v řízení
před mimořádnými lidovými soudy
byla respektována instituce řádné
obhajoby, snažíme se dosáhnouti jen toho, aby
toto řízení bylo skutečně důstojným
soudním řízením, které nejenom
dnes, nýbrž i kdykoliv později obstojí
i před nejpřísnější kritikou.
Slýchali jsme v dob nacistického režimu z úst
jeho představitelů, že pro nepřátele
režimu neexistuje právo, nýbrž pouze trest.
Tato devisa se příčí našemu právnímu
cítění. My vycházíme z toho,
že pro každého obviněného má
platiti právo, třebas je to někdy právo
hrdelní, ale vždy jen právo, nikdy pouhá
odplata.
Je však třeba vznésti apel i na obhájce
samy, aby si uvědomovali vážnost svého
úkolu, aby se nedali vésti nějakými
zřeteli, které by nebyly srovnatelné s povinností
jejich stavu, a jsem rád, že mohu konstatovati, že
advokátní komora, i když důsledně
správně hájila princip volnosti obhajoby
i před lidovými soudy, upozornila své členy
na to, že má ve svých disciplinárních
statutech dosti možnosti, aby zabránila nežádoucím
výstřelkům, ať již na poli hmotné
odměny advokátovy nebo co do způsobu jeho
obhajoby.
Stavu advokátnímu byla v této vzrušené
době uložena povinnost obtížnější
než kterémukoliv jinému a netajím se
tím, že plnění této povinnosti
bylo často velmi nepopulární. Neodpovídalo
by však tradici stavu, kdyby plnil své povinnosti
jen v dobách klidných a selhával ve dnech,
kdy i plnění povinností nenalézá
okamžitého pochopení. Jsem přesvědčen,
že budoucnost ocení velmi kladný přínos,
kterým právě advokacie přispěla
k udržení právní bezpečnosti
a pomáhala budovati nový právní řád.
Pan ministr spravedlnosti správně uvedl, že
o jedné věci nelze vůbec diskutovat, a to
je otázka nezávislosti soudcovské. Nezávislost
soudcovská je tak podstatnou složkou nalézání
práva, že neváhám říci,
že ne odstraněním, nýbrž i pouhým
omezením nezávislosti soudcovské odstraňujeme
soudce vůbec. Nezávislost soudcovská nemůže
ovšem být udržena pouhým předpisem
ústavní listiny, nýbrž musí býti
vybudována celým prostředím, veřejným
míněním, způsobem kritiky soudcovských
rozhodnuti, hmotným zajištěním soudců,
prostě všemi prostředky, které skutečně
a ne jen podle litery zákona činí soudce
odpovědným jen zákonu a svědomí.
V tomto směru nemůžeme být spokojeni
s některými zjevy dnešní doby. Vyskytují
se případy, že ještě než je
trestní řízení skončeno, dokonce
dříve než jest obžaloba přednesena,
jsou v tisku rozebírány průvodní prostředky,
odhadován nebo dokonce s jistotou určován
trest, který má obviněného stihnouti,
došlo dokonce k případům, kdy lidoví
soudci byli osobně napadení pro výrok, který
ve své nejvyšší funkci učinili,
a tu pak nelze zabránit, aby takovéto tvoření
nálady alespoň nepřímo nepůsobilo
i na nejsilnějšího soudce.
Je pochopitelno, že nynější doba nemůže
sahati k nějakým prostředkům censurním,
avšak velmi bych apeloval na naši žurnalistiku,
aby ve věcech soudních případů
byla více než opatrná. Vždyť kdo
nezná jednotlivostí případu, nezná
jednotlivých svědeckých výpovědí,
nezná obhajoby obžalovaného, velmi těžko
si může učiniti opravdu objektivní názor
o věci. Jestliže nám jde o skutečný
výkon spravedlnosti a ne jen o mechanickou odplatu, varujme
se toho, abychom v novinářských článcích
vynášeli výrok o vině a trestu dříve,
než tak učiní soudcové, které
vůle lidu k tomu povolala.
Když jsem jako mladý právník byl po
prvé přítomen porotnímu přelíčení
ve staré porotní síni - svého rodného
města, byl jsem přímo hluboce dojat slovy
přísahy, kterou skládají podle zákona
porotci. Po započetí porotního přelíčení
obraci se totiž předseda senátu k porotcům
a oslovuje je takto: "Přísaháte a slibujete
před Bohem, že důkazy, které budou předvedeny
proti obžalovanému i pro něho, budete s nejsvědomitější
pozorností zkoumati, že nenecháte ničeho,
co obžalovanému může býti na prospěch
nebo na újmu, bez uvážení, že budete
zákona, je už máte zjednati platnost, věrně
dbáti, že před svým výrokem o
předmětu přelíčení nebudete
s nikým než se svými spoluporotci se domlouvati,
že nedáte sluchu hlasu přízně
nebo nepřízně, strachu nebo škodolibosti,
nýbrž že rozhodnete s nestranností a rázností
poctivého a svobodného muže jen podle průvodů
pro obžalovaného nebo proti němu předvedených
a podle svého přesvědčení na
nich zbudovaného, a to tak, jak z toho před Bohem
a svým svědomím můžete odpovídati."
Od vydání trestního řádu, v
němž je tato snad archaická, ale skutečně
krásná formule uvedena, uplynulo již více
než 62 let. Přál bych si, aby to, co slibují
porotci před nastoupením svého úřadu,
ovládalo celé naše myšlení, jakmile
přistupujeme k jakémukoli řízení,
neboť tím zaručíme skutečně
bezvadný výkon spravedlností.