Pan posl. dr Neuman promluvil zde o procesu norimberském.
Já bych v souvislostí s rozpravou o výkladu
pana ministra spravedlnosti chtěl jen vyzdvihnouti, v čem
spočívá pro právníka význam
tohoto procesu. Není pochyby, že vítězné
mocnosti mohly otázku trestu vyříditi cestou
politickou, tak, jako tomu bylo s osobou Napoleonovou nebo jak
se o to stal pokus po světové válce, pokud
jde o císaře Viléma. Nestalo se tentokráte
tak a vítězné mocnosti se rozhodly pro řádné
soudní řízení se všemi vnějšími
formami trestního procesu. Není mně dosud
známo, kdo má největší zásluhu
o to, že byla volena tato forma, avšak myslím,
že je to zásluha skutečně historického
dosahu. Po prvé v dějinách jsou ti, kdo vyvolali
válku, vedli ji formami příčícími
se mezinárodním úmluvám a kdo pošlapali
všechna lidská práva, vytvořená
tisíciletou kulturou, podrobení řádnému
trestnímu procesu. Z úst obžaloby mluví
proti nim tvrdá slova fakt, avšak jest jim zaručena
i obhajoba, takže ani po odstupu dlouhých let nebude
mocí i nejpřísnější kritik
říci, že v Norimberku byl někdo politicky
stihán pro politický názor, nýbrž
musí spravedlivě uznati, že tu řádnou
soudní formou, jejíž důstojnost je všeobecně
hodnocena, byli pohnáni k odpovědnosti ti, kdož
se dopustili konkrétních zločinů proti
mezinárodnímu právu a věcným
zákonům lidskosti.
V tom, že v Norimberku byla volena forma řádného
procesu, spatřuji doklad postupující myšlenky
uplatňování práva a jeho nezbytných
vnějších forem. Nepochybuji, že i pro
obor vnitrostátní bude význam řádného
soudního aparátu tím důležitější,
čím více bude jednotlivý občan
závislý na státní moci, kterážto
závislost je přirozeným důsledkem
dnešního vývoje. Máme-li však při
tomto vývoji zájem o to, aby nebyla dotčena
základní lidská práva, bez nichž
hmotný vzestup by zůstal dílem nedokončeným,
musíme pečovati o to, aby ve všech oborech
soudních, ať jde o soudnictví civilní,
trestní nebo o obor soudnictví správního,
byly dány všechny záruky pro skutečné
nalézání práva. Bylo-li řečeno:
demokracie, toť právní řád, není,
co by k tomu právník mohl dodat.
Prohlášení pana ministra spravedlnosti ukázalo,
že justiční správa je si plně
vědoma velikých a odpovědných úkolů,
které jí doba přináší,
že se nevyhýbá řešení žádného
z naléhavých problémů našeho
soudnictví a že úkoly soudní správy
plní za skutečně mimořádně
obtížných okolností se zdarem. To je
skutečnost, která musí být opravdu
upřímně hodnocena. (Potlesk.)
Místopředseda Tymeš (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl.
dr Šíp. Dávám mu slovo.
Posl. dr Šíp: Pane předsedo, vážená
sněmovno!
Nacistický režim všude, v Německu samém
i u nás a v ostatních zemích, jež se
přechodně dostaly do jeho brutální
moci, nelze s jeho povýšením zločinné
státní raisony nad všechen zákon a právo
lépe a přiléhavěji charakterisovat
nežli slavným výrokem Augustinovým,
jehož se také náš Palacký v nejkritičtější
chvíli svého zápasu, který vedl jménem
národa proti naším Němcům a Maďarům,
s tak slavnostním důrazem dovolával: "Porušuje-li
se. spravedlnost, čím jiným jsou státy
nežli veliké peleše lotrovské?" (Potlesk.)
Nemůže být proto naléhavějšího
a důtklivějšího úkolu nad ten,
aby znovu co nejrychleji nastolena byla vláda práva
a spravedlnosti, prodchnutá duchem lidskostí, tak
dlouho šlapané a vysmívané. Tím
dostává se výkladu p. ministra spravedlnosti,
který nám podal s tak vzácnou otevřeností
a hlubokou a všestrannou odpovědností, správného
a téměř nadčasového, historického
reliéfu. Nebylo opravdu nadsázkou, nýbrž
bylo a je, bohužel, otřásající
skutečností, která zasluhuje svrchované
pozornosti vážené sněmovny a celé
naší veřejnosti, řekl-li pan ministr
spravedlnosti, že naše soudnictví nebylo nikdy
v tak tísnivém stavu jako nyní. Potvrdit
to musí každý, kdo je ve stálém
styku s nim a denně musí sledovat povážlivé
důsledky toho stavu. Obdobnou krisí, kterou prodělalo
čs. soudnictví v počátečních
letech po prvé světové válce za prvé
republiky a kterou by bylo bývalo možno včasnou
a přiměřenou úpravou hmotných
poměrů soudcovských mnohem rychleji překonat,
nežli se tehdy stalo, nelze s krisí nynější
co do rozsahu a hloubky ani srovnávat.
Krise nynější je mnohem složitější
a má mnohem více příčin. S
prořídlými a persekucí a mnoholetým
válečným utrpením zdecimovanými
řadami soudců a ostatního soudního
personálu je třeba obnovovat soudní agendu
v pohraničí, která byla úplně
opuštěna. Už to by byl sám o sobě
úkol obrovský, chybí-li nám, jak pan
ministr konstatoval a je to pravda téměř
polovina soudců a státních zástupců.
K tomu však přistupuje, dámy a pánové,
že soudcům byly uloženy nové neodkladné
a naléhavé povinnosti, zejména předsednictví
senátů mimořádných lidových
soudů, zavalených množstvím napadlých
případů, jak je patrné z čísel
panem ministrem uvedených, a předsednictví
očistných komisí pro přezkoumání
činnosti veřejných zaměstnanců
podle dekretu 105 Sb., kde rovněž veřejnost
právem netrpělivě očekává
rozhodnuti. Přimyslíme-li si k tomu zdravotní
stav soudců a ostatních soudních zaměstnanců,
dlouhým strádáním za okupace otřesený,
který se projevuje častými vážnými
a nezřídka dlouho trvajícími nemocemi,
a naprostý nedostatek soudcovského dorostu, pochopíme
teprve celý téměř tragický
rozsah krise našeho soudnictví. Správně
proto označil p. ministr celkové zlepšení
platových poměrů soudců, soudního
kancelářského úřednictva i
členů vězeňské strážní
služby v rámci celkově platové úpravy
státních zaměstnanců za nezbytný
předpoklad nápravy.
Pro bezprostřední zítřek by bylo záhodno,
aby bylo co nejdříve provedeno aspoň jmenování
mladších soudců okresními soudci a okresní
soudci aby bylí ustanovení samosoudci. Tím
by se snáze zdolával zejména palčivý
problém obnovy a udržení soudní agendy
u okresních soudů v pohraničí, jak
my na západě Čech vidíme. I ve vězeňské
správě jsou kromobyčejné obtíže
z přeplnění vězníc krajských
i okresních soudů politickými vězni,
zejména zase v pohraničí. Doporučovalo
by se, než se poměry upraví, aby internační
střediska politických vězňů
byla rozšířena a aby byla po všech stránkách,
zejména dostatečným počtem spolehlivé
dozorčí stráže, opatřena tak,
aby tam zatím mohli být bezpečně umisťováni
političtí vězňové.
Naprostý nedostatek soudcovského dorostu, p. ministrem
konstatovaný, a přímo zarážející
nezájem právnického dorostu o soudcovské
povolání zasluhovaly by podrobnějšího
sociologického rozboru. Zdá se, že to nejsou
jen nelákavé platové podmínky, které
jsou příčinou tohoto zjevu, a obávám
se rovnou, že i celý komplex veřejné
kritiky a rozpravy kolem problému našeho soudnictví,
rozvířené ne vždy s opatrným
zřetelem k delikátní citlivosti těchto
otázek, má svůj podíl také
na tom. K tomu si dovolím se ještě vrátit.
Plně odůvodněná byla chvála
a uznání p. ministra pro dosavadní činnost
mimořádných lidových soudů.
Snad nebude nevhodné, když úhrnná čísla,
uvedená panem ministrem, doplním dílčím
obrazem práce, na př. mimořádného
lidového soudu v místě svého působiště,
v Plzni. Od 18. 9. 1945 do konce r. 1945, tedy za dobu 14 týdnů
napadlo u mimořádného lidového soudu
v Plzni 194 případů; od 1. ledna 1946 do
21. února 1946, tedy za dobu o polovinu kratší
než v roce předchozím, napadly již 202
případy, celkem tedy od zahájení činnosti
do 21. února 1946 396 případů. Z toho
bylo projednáno 244 případů; odsuzujících
rozsudků vyneseno 211, zprošťujících
26 a 7 případů postoupeno řádnému
soudu. K trestu smrti odsouzeno celkem 13 osob, z toho 6 Čechů
a 7 Němců; na doživotí 7, z toho 4 Češi
a 3 Němci, a 191 osob, z toho 56 Čechů a
135 Němců, bylo odsouzeno do žaláře
celkem na dobu 1546 let. K odsouzení dochází
průměrně v 10 až 14 dnech ode dne, kdy
došly spisy a byl veřejným žalobcem učiněn
návrh na potrestání. Velmi naléhavé
potřebě mimořádných lidových
soudů odpomohla novela, na níž se před
více než jedním měsícem vážená
sněmovna usnesla a o níž jsem měl čest
jménem ústavně-právního výboru
v plenu sněmovny referovat. Novela tato umožňuje,
jak po tom mimořádně lidové soudy
snažně volaly, aby se mohlo přistoupit k hromadnému
projednávání souvisících případů,
na příklad proti čelným funkcionářům
Vlajky nebo proti funkcionářům nacistických
organisací z téhož obvodu. Nejenom že
se tím řízení urychlí a zkrátí,
nýbrž veřejnosti bude tím podán
jasný důkaz, že očista se provádí
s žádoucí rozhodností a že se trestají
nejen menší provinilci, nýbrž především
ti, kteří byli hlavními sloupy a oporami
nacistické zvůle.
Je nepochybno, že zcela jinak bude veřejnost uklidněna,
uvidí-li, že se vyšetřují, vyřizují
a trestají hlavní činitelé určité
zločinné organisace pokud možno najednou v
jednom procesu, nežli děje-li se tak postupně
a roztříštěně, při čemž
se souvislost odstupem času ztrácí. Je jen
litovati, že patrně technické nesnáze
způsobily, že novela před více než
jedním měsícem usnesená a s netrpělivosti
očekávaná u našich soudů dostala
se do rukou soudů ve Sbírce teprve v posledních
dnech. Při kritikách, které se tu a tam vyskytly,
nelze dost důrazně připomenouti veřejnosti,
co i pan ministr učinil, že totiž v pětičlenných
senátech mimořádných lidových
soudů laický živel má převahu,
že v nich vedle jednoho soudce z povolání zasedají
4 soudci z lidu, kteří hlasují nejprve. Rovněž
je třeba připomenout i to, že jakákoliv
kritika, chce-li být spravedlivá a odpovědná,
musí se opírati jen o bezpečnou znalost veškerého
spisového a důkazního materiálu, který
pro soud může být jedině rozhodný.
Snad nebude nevhodno upozornit i na to, že podle § 2
vládního nařízení 18 z roku
1945 Sb. je soudcům z lidu stanovena náhrada za
cestovné, nocleh a stravu v nejvyšší částce
80 Kčs a náhrada za ušlý výdělek
nejvýše do 100 Kčs za každý den.
Úpravou měnovou a mzdovou se však poměry
od vydání tohoto vládního nařízení
tak změnily, že tyto sazby dnes nevyhovují.
Pan ministr spravedlnosti dotkl se také v souvislosti s
mimořádnými lidovými soudy otázky
obhájců a vzneseného požadavku, aby
obžalovaní před mimořádným
lidovým soudem nemohli si sami volit obhájce. I
v tomto shromáždění slyšeli jsme
velmi ostré výtky na adresu advokátů
a dokonce volání, aby směli obhajovat jen
ex offo a tak doslova bylo řečeno jedním
z řečníků při projednávání
novely k velkému retribučnímu dekretu hájit
jen právo a spravedlnost. Vzpomněl jsem si při
tom bezděky na štiplavý epitaf, který
kdysi napsal básník Ladislav Quis, sám v
občanském povolání advokát,
na náhrobek advokáta, který hájil
vždy jen právo a spravedlnost a umřel hlady.
Podobné názory jsou odrazem křivého
hodnocení, jehož terčem bývá
často advokátský stav vůbec. Ukvapení
kritikové vídávají při tom
vždycky jen domnělé nebo skutečné
tučné palmáry a neberou na vědomost
ani velikou práci kulturně politickou, kterou právě
příslušnici tohoto stavu v našem národním
vývoji vykonali sociolog dr Chalupný napsal kdysi
o tom za první republiky zajímavou brožuru,
kterou by i dnes posuzovatelé advokátského
stavu s prospěchem četli ani sám fakt, že
je to právě tento stav, kterému jedinému,
konstatuji jedinému, zákon ukládá,
aby jeho členové jako obhájci ex offo a zástupci
chudých fungovali bezplatně.
Jeví se v tom všem i základní neporozumění
skutečnému úkolu obhájcovu v soudním
řízení trestním. Obhájce nenalézá
práva - to je věcí soudce nýbrž
je pouhým pomocníkem při nalézání
práva tím, že uplatňuje vše, co
na obhajobu obžalovaného lze uvésti. Tím
a jen tím slouží právu a spravedlnosti.
Budiž mi dovoleno, abych to osvětlil skutečným
příběhem ze své vlastní prakse.
Obhajoval jsem kdysi před trestním soudem podotýkám,
že ex offo člověka mnohonásobně
trestaného pro majetkové delikty. Byl obžalován
zase ze značné krádeže. Nebylo proti
němu pražádných přímých
důkazů a jen z povzdálí byl uváděn
v místní a časovou souvislost s novou krádeži.
Jen proto, že byl již mnohonásobně trestán,
by a naň podána žaloba. Poukazoval jsem důtklivě
na to, že za této situace nelze, aby byl uznán
vinným, že i pro člověka mnohonásobně
trestaného platí, že nemůže být
odsouzen bez důkazu. Soud se přiklonil k témuž
názoru a obžalovaného pro nedostatek důkazů
zprostil. Když jsem vyšel ze soudní síně,
následoval mne obžalovaný, děkoval mně
a ve zřejmých rozpacích zajíkavě
řekl: "Pane doktore, když jste se mne tak vřele
ujal, musím se vám svěřit při
tom se mu v očích zaleskla slza že jsem to
přece ukradl." Odpověděl jsem na to
s úsměvem: "A myslíte, že jsem
to nevěděl?" Hájil a obhájil
jsem tedy, dámy a pánové, v tomto případě
vinníka, ale přece jsem pomáhal při
tom skutečnému právu a spravedlnosti důležitější
a závažnější, nežli byla otázka
trestu pro onoho nešťastníka, tomu, aby ani třeba
mnohonásobně dříve trestaný
obžalovaný nebyl odsuzován bez důkazu.
A protože věřím v lidskou duši,
troufám si říci, že osvobození
tohoto skutečného vinníka bylo možná
po mravní stránce a právo je jenom minimum
mravnosti účinnější, nežli
kdyby byl býval odsouzen k sebepřísnějšímu
trestu. Kdo ví, zdali snad tato příhoda nebyla
počátkem nápravy toho starého hříšníka.
Pan ministr spravedlnosti prohlásil a sněmovna na
to odpověděla právem potleskem, doufám
že jednomyslným že o nezávislosti soudců
se vůbec nediskutuje. Bylo by si opravdu přáti,
aby tomu tak bylo vždycky a všude. Litoval jsem, že
při jediném osvobozujícím rozsudku
mimořádného lidového soudu v Plzni,
který vzbudil v místě činu rozhořčení
občanstva, i časopis jinak seriosní dal se
strhnouti k tomu, aby tlumočil požadavek, aby soudci,
kteří se účastnili tohoto osvobozujícího
verdiktu, byli okamžitě suspendováni. Mělo
by nedohledné důsledky, kdyby podobné případy
se měly opakovat. Nedotýkám se při
tom bez znalosti spisů v nejmenším merita věci.
Rozsudek mohl být omylný, případ byl
právem podroben přezkoušení a podle
§ 25, odst. 2 retribučního dekretu bylo zavedeno
ve shodě se zákonem další stíhání
obžalované jednalo se o nějaké děvče
před řádným soudem. I soud se může
mýlit, smí však a musí poslouchat jen
zákona a svého svědomí a musí
být prost jakéhokoliv nátlaku zvenčí,
musí být a zůstat nezávislý,
jinak by přestal být soudem.
Toto zakročení podle § 25 bylo by se stalo
i bez těch demonstrací! Je přirozeno, dámy
a pánové, že revoluce přetvářející
celou strukturu našeho politického i hospodářského
života nemohla a nesměla se zastavit před budovami
našich soudů. Ale nemůžeme od nich, nebo
dokonce od nich samých, žádati, co není
jejich věcí. (Výkřiky poslanců
KSČ.) Správně řekl ministr spravedlnosti,
a to je politicky a sociologicky nejdůsažnější
část jeho výkladu, že vybudování
nového právního řádu (Výkřiky
poslanců KSČ.), v němž by došly
výrazu nové skutečnosti a nové ideály
naší národní společnosti. (Výkřiky
poslanců KSČ.) - to mohou klidně číst,
v tom žádnou útěchu nenajdou, co já
říkám musí předcházeti,
nežli bude moci být obnovena dokonale právní
bezpečnost a jistota, jejímiž strážci
a naplňovateli právě soudy mají být.
Soudce norem, aspoň u nás, netvoři, nýbrž
je jen aplikuje. Nemůžeme od něho zatím
vymáhat víc a také ne méně,
nežli bezpodmínečnou a upřímnou
oddanost... (Výkřiky poslanců KSČ.)...
naší lidové demokracii. Věřím,
že se nám brzy podaří stvořit
tento nový a bezpečný právní
řád a to je úkol legislativy musíme
však pečlivě dbát toho, abychom v mezidobí
nenalomili k nenahraditelné škodě jemný
a citlivý nástroj, který bude bohdá
věrně, spolehlivě a nadšeně sloužit
zachování tohoto nového právního
řádu. Pak teprve budeme moci s uspokojením
konstatovat, že krise našeho soudnictví je trvale
zažehnána. Je to vždycky nakonec duch, který
rozhoduje. (Potlesk.)
Místopředseda Tymeš (zvoní):
Přerušuji projednávání pořadu
schůze.
podle § 2, odst. 4 jedn. řádu obdrželi:
na dnešní schůzi posl. Jodas, Cígler,
Stan. Novák; na tento týden posl. dr Belluš.
Tiskem rozdána za schůze
Zpráva výboru ústavně-právního
o vládním návrhu ústavního
zákona (tisk 159), kterým se provádí,
pokud se týče mění čl. 5 ústavního
dekretu presidenta republiky o obnovení právního
pořádku (tisk 214).
Místopředseda Tymeš sdělil, že
se předsednictvo usneslo, aby se přiští
schůze konala ve čtvrtek dne 28. února 1946
o 13. hod. 30 min.
1. Zpráva výboru ústavně-právního
o vládním návrhu ústavního
zákona (tisk 159), kterým se provádí,
pokud se týče mění čl. 5 ústavního
dekretu presidenta republiky o obnovení právního
pořádku (tisk 214).
2. Pokračování v rozpravě o prohlášení
ministra spravedlnosti dr Drtiny, učiněném
ve 32. schůzi dne 20. února 1946.
3. Zpráva výborov soc.-politického a rozpočtového
o vládnom návrhu zákona (tlač 95)
o odstránení krívd a o niektorých
ochranných opatreniach v obore verejnoprávneho sociálneho
poistenia (tisk 190).
4. Zpráva výboru technicko-dopravního o vládním
návrhu zákona (tisk 149) o hospodaření
minerálními oleji a pohonnými látkami
(tisk 184).
5. Zpráva výboru kulturního o vládním
návrhu zákona (tisk 166) o zřízení
"Vysoké školy umělecko-průmyslové
v Praze" (tisk 192).
6. Zpráva výborů ústavně-právního
a zemědělského o návrhu poslanců
Mikuláše, St. Nováka, dr Kameníčka,
Ulricha, Zeminové a druhů (tisk 121) na vydání
zákona, kterým se doplňuje dekret presidenta
republiky ze dne 27. října 1945, č. 124 Sb.,
o některých opatřeních ve věcech
knihovních (tisk 195).