Mnozí občané jsou však roztrpčeni,
že lidové soudy pracují pomalu, že soudcové
z povolání soudí nespravedlivě, že
jsou shovívaví, že ovlivňují
soudce z lidu. Dovolte mně, abych se tu soudců zastala.
Naší soudci se až příliš drží
litery zákona, a myslím, že soudci z lidu,
z nichž většina jsou bývalí vězňové
a pocítili nacistickou knutu, nedali by se ovlivniti žádným
soudcem na světě. Senáty lidových
soudů se skládají z jednoho soudce a čtyř
laiků, takže soudce nemůže mít
rozhodující vliv na usnášení
senátu. Zločiny Němců a kolaborantů
jsou souzeny podle dekretu pana presidenta. My všichni jsme
jej přijali s pocity nesmírného ulehčení,
známe však svět kolem nás a nikdo nám
nemůže mít za zlé, když jsme nedůvěřiví.
Po prvé světové válce se totiž
rovněž chtěly soudit válečné
zločiny, ale zůstalo pouze pří přání.
Jak velmi jsme pokročili! Norimberk je svědkem největšího
soudu nad největšími válečnými
zločinci, ve všech zemích zasedají lidové
soudy, aby odčinily následky hnědé
brutality.
Chceme-li v našem soudnictví změny zákonů
a paragrafů, musíme staré právo zrušit
a nahradit je právem novým, lepším.
Jsme si však všichni příliš dobře
vědomí, že soudnictví je zastaralé,
že je třeba je nahradit jiným. Celá
struktura státu se mění, musí býti
změněn i starý právní řád.
Pokud tu však je, musí býti nutně respektován.
Jde o to, aby některé zákony byly zlidštěny,
jiné však aby byly rozhodnější
a přísnější. Mnohé případy
v normálním soudnictví by bylo nutno posuzovat
nikoliv podle suchých paragrafů, ale podle pohnutek
činů. Mnohým lidem byl uzavřen vstup
do života neúprosným paragrafem, aniž
se přihlíželo k tomu, co se stalo a co bylo
příčinou spáchání trestného
činu. Rozdělujeme zpravidla lidi na dobré
a zlé. I v řadách našich právníků,
zejména advokátů, máme právníky,
o kterých můžeme říci, že
jsou opravdovými advokáty chudých, máme
právníky poctivé a seriosní, jimž
jest zákon svatý, bohužel máme však
i takové právníky, jimž zákon
není výkonem spravedlnosti, nýbrž především
zdrojem příjmu. Neměli jsme a nemáme
dosud případy, kdy nesvědomitý právník
připravil svého klienta o poslední korunu,
ač věděl jako znalec zákonů
a práva, že tento případ nemůže
být úspěšně zakončen?
Stává se pak smutnou pravdou, že se pro několik
nepoctivých obviňuje celý stav, což
je nespravedlivé.
Chceme-li, aby se lékaři stali zaměstnanci
státu, myslím tudíž, že i právníci
by měli být zařazeni do služeb státních,
ale především by právníkům
nemělo býti dovoleno, aby za peníze obhajovali
ty, kteří se provinili proti státu, proti
národní cti a jejichž případy
jsou vyloženě asociální. Bylo by ovšem
nutné, aby jejich platové zařazení
bylo úměrné jejich stavu. Musíme přiznati,
že platové podmínky našich soudců
a všech soudních úředníků
i zaměstnanců jsou zejména v prvních
služebních letech neutěšené. I
tam chce mládí růst a rozlet; i oni chtějí
v mladém věku zakládat rodiny, avšak
jejich malé příjmy tomu brání.
A nyní mi dovolte, abych jménem žen připomněla,
že se jeví naprostý nedostatek žen v soudcovských
službách. Ačkoli je jim theoreticky dovolen
přístup ke všem funkcím, k členství
v porotách a není zde vůbec zákonného
omezení, přece jenom jsou nakonec ženy vylučovány
podle starých zvyklostí z nastoupení místa
vedoucího s vyšší kvalifikací,
mezi něž patří i obsazování
míst krajských soudkyní. Podle zjištění
bylo k 15. VII. 1945 pouze 43 žen jako soudci u okr. soudů.
A což ženy jako lidově soudkyně? I tam
se na ně z velké části zapomnělo.
Na př. u národního soudu v Praze na Pankráci
máme 28 žen přísedících,
což z celkového počtu asi 300 přísedících
je asi 1/10. U lidového soudu v Praze
máme 24 žen přísedících,
což odpovídá méně než 1/10.
A tak je tomu u všech lidových soudů, mnohde
je to ještě horší. žádná
žena není předsedou lidového soudu anebo
veřejným žalobcem. Na ženy se zapomnělo
přes to, že ony byly svědky hrozných
tragedií, že i ony byly popravovány, že
i ony prošly hrůzami plynových komor a ostnatých
drátů.
Praví se o ženách, že jsou citlivé,
že nemohou dost dobře soudit. Ano, jsme citlivé,
ale nejsme přecitlivělé. Většina
čs. žen nemá naprosto nic společného
s ufňukanou citlivostí, je si vědoma svého
poslání v osvobozeném státě
a odmítá narážky, že se nehodí
k povolání, které rozhoduje o životě
nebo smrti. Což naše lidické ženy, jež
prošly těžkým životem koncentračních
táborů, ztratily muže, syny, otce, jimž
byly ukradeny děti a zašantročeny bůhví
kam, a ty všechny ostatní, jež stihl podobný
osud ty že by toto nejhnusnější novodobé
darebáctví a zvěrstvo nedovedly soudit po
právu?
Když se ženám nakládají na. bedra
nejtěžší starosti a největší
odpovědnost za rodinu, nikdo se jich neptá, zda
tím neutrpí jejich citovost. A což ženy
na frontě? Nepřinesly nesčetné oběti,
nezastínily svou odvahou někdy i muže? Je třeba
vzpomenout těchto hrdinných žen, které
se za nejhorší válečné vřavy
nebály ošetřovat raněné a odnášeti
je do bezpečí a tím mohly být příkladem
mnohým mužům vojínům. Tam se
jich také nikdo neptal na citlivost.
Ženy se za své city nestydí, ale přesto
jsou pracovité, svědomité a umějí
být i tvrdé. ženy na mezinárodním
sjezdu v Paříži dokazovaly, že mají
nejenom zájem, ale také povinnost zabývat
se všemi světovými otázkami, a jsem
přesvědčena, že. kdyby ženy úplně
spolurozhodovaly, nebyli bychom mohli býti svědky
všech těch hrůz a útrap, jimiž
lidstvo muselo projít. ženy československé
mají jedno veliké přání: Abychom
soudili přísně a spravedlivě; ať
celý civilisovaný svět ví, že
i malý národ si dovede zjednat respektování
jeho práv a že si nedá předpisovat,
jak má postupovat při souzení zrádců
a nepřátel republiky a národa. (Potlesk.)
Místopředseda Tymeš (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl.
dr Hobza. Dávám mu slovo.
Posl. dr Hobza: Pane předsedo, slavná sněmovno!
Úsek, do kterého nám dal nahlédnout
pan ministr spravedlnosti ve svém exposé, tvoří
právě ten obor z jeho resortu, o který se
jeví ve veřejnosti největší zájem:
mimořádné soudy lidové a soud národní.
Děkujeme panu ministru, že nás ciferně
přesvědčil o tom, jak velikou prácí
vykonali naši soudcové a veřejní žalobcové,
jakož i ostatní činitelé zasazení
v mimořádném soudnictví od zahájení
činnosti až do poslední doby. Sám jako
člen soudu lidového i národního a
jako odborník-právník mohu tento obrovský
pracovní výkon z vlastní zkušenosti
jen potvrditi. Neváhám také zaň všem
zúčastněným s tohoto veřejného
místa poděkovat. I při tom velikém
návalu práce se pracuje přesně a odpovědně,
odpovědně před zákonem, jak to velí
nedotknutelná zásada soudcovské nezávislosti.
Jsme vděčni p. ministru spravedlnosti, že se
nevyhnul ani tomuto problému, právě v poslední
době tolikrát diskutovanému.
Dovolte mi, abych tu prohlásil, že zde vlastně
vůbec o žádný problém nejde,
nýbrž o věc naprosto samozřejmou, která
je mimo jakoukoli diskusi, jak to také pan ministr spravedlnosti
jasně prohlásil. Musíme být šťastni,
že soudcové sami si nezávislost žárlivě
střeží, a musíme je v zájmu národa
a státu v tomto jejich odpovědném postoji
před zákonem jako jedinou absolutní autoritou
všemožně podporovat a posilovat. Znám
také výjimky soudců nehodných, ale
tu nejde o vadu v systému, o vadu instituce, nýbrž
o normální zjev lidské nedokonalosti, vyskytující
se v každém oboru a stavu a ve všech dobách
a politických režimech. Tyto ojedinělé
zjevy nelze generalisovat, ba právě soudcovský
stav by si takového paušálního odsuzování
nejméně zasluhoval. Znám naše soudce
ze zkušenosti z dob mírových, znám je
z doby války z nacistických kriminálů
a koncentráků a všímám si jejich
práce jako praktický právník i teď
v naši znovu osvobozené vlasti. Prohlašuji proto
s vědomím plné odpovědnosti, že
můžeme býti na náš soudcovský
stav plným právem hrdi, a neváhám
dodat, že právě proto, poněvadž
máme soudce odpovědné toliko zákonu
a nikoli tomu či onomu právě vládnoucímu
politickému režimu. Kdybychom jim vzali jejich nezávislost
a degradovali je tím na pouhé správní
úředníky, ztratili bychom tím úplně
právní stabilitu, poněvadž s každou
změnou politického režimu a kursu by se chtěj
nechtěj měnil i výklad a aplikace zákonů
při soudcovském rozhodování.
Tím bychom pozbyli dosavadní stálosti judikatury
a dostavila by se právní nejistota, které
by žádný stát dlouho nevydržel.
Otázka nezávislosti soudcovské je proto přímo
otázkou existence našeho demokratického státu.
Děkuji proto panu ministrovi spravedlnosti za jeho mimořádně
rozhodné a nekompromisní stanovisko v této
zásadní věci. Národ český
a slovenský nesmí ani ve svém politickém
soudnictví klesnout na úroveň, lépe
řečeno spodinu politického soudnictví
nacistického, neboť my, bývalí političtí
vězňové, si přece všichni ještě
příliš dobře a živě pamatujeme,
čemu říkali v Německu právo
a právní řád. Vzpomínám
si na Hitlerovu řeč, tuším někdy
z roku 1942, v niž německý führer oficiálně
vyhlásil poslušnost a odpovědnost soudců
před politickým diktátem nacistické
strany a vyhrožoval nemilosrdným odstraněním
těm německým soudcům, kteří
by snad cítili svou odpovědnost místo před
politickou stranou pouze před zákonem. Podle toho
to pak také u těch lidových soudů
vypadalo. Pouhá domněnka, Vermutung, jak říkalo
nacistické soudní názvosloví, pouhý
cit německého národa byl povýšen
na důkaz a stačil úplně německým
soudcům k odsuzujícím rozsudkům, podle
nichž sta a tisíce našich lidí skončilo
na popravišti. Bývali političtí vězni,
kteří prošli tou nacistickou komedií,
které se v Německu říkalo lidové
soudnictví, vědí nejlépe, že
to byl přímo výsměch všemu právu
a opravdovému soudnictví. Těchto nacistických
metod, před kterými jsme se s hnusem otřásali,
nikdy u nás napodobovat nesmíme. To nám vložil
na srdce sám president republiky dr Edvard Beneš,
který vyhlásil zásadu: odnacizovat se v každém
směru a do všech důsledků.
Čs. strana národně socialistická má
k naší národní revoluci a ke všem
jejím politickým, kulturním, hospodářským
a sociálním vymoženostem stanovisko bezvýhradně
kladné, jak to ostatně již tolikrát
bylo z úst našich oficiálních mluvčích
zdůrazněno. Není to konečně
ani jinak možné, když právě příslušníci
naší strany zaujímali tak čestné
místo v našem národním odboji jak zahraničním,
tak domácím. A této své krásně
tradici, tomuto svému vyhraněnému programu
národnímu a socialistickému zůstává
československá strana národně socialistická
věrna i ve své nynější praxi.
Proto mi dovolte vyjádřiti můj údiv
nad tím, jak je možno po všem tom, jak se naše
strana v národní revoluci za hranicemi i doma skvěle
uplatnila a osvědčila, házeti nás
do jednoho pytle s reakcionáři, kolaboranty či
dokonce s Prchalovci. Je to zjev nejvýš smutný
a trapný, poněvadž je důkazem nedosti
dobré vůle mezi stranami Národní fronty.
Naše strana si těchto urážek nezasluhuje.
Náš program národní i socialistický
není včerejšího data. Dal ho straně
do vínku už hned její zakladatel bratr Václav
Klofáč a od té doby jde strana za
nim neohroženě a nesmlouvavě. Po stránce
národní byli jsme dlouho samojediní ze socialistických
stran, kteří jsme šli tak přímočaře
a zřetelně za programem ušlechtilého,
ale pevného vlastenectví Tyršova a Masarykova.
Ano, byly doby, a máme je dosud všichni v živé
paměti, kdy jsme byli za toto své uvědomělé
vlastenectví od svých kolegů z druhých
socialistických řad naprosto nechápáni,
ba mnohdy přímo i zesměšňováni.
A může dnes kritický posuzovatel věřit,
že strana s tak vyhraněnou národní tradici
a s tak nekompromisním národním programem
a praxí je schopna se zastávat národních
zrádců a kolaborantů? Vždyť by
tím plivala po své celé dosavadní
práci a po své krásné minulosti.
S Prchalovci vedli její zahraniční příslušníci
a přátelé boj už hned od r. 1939, kdy
ještě u mnohých jiných straníků
nebylo přesvědčení o bezcharakternosti
a zrádcovství Prchalově tak pevné.
A stejně nesmiřitelný boj vede naše
strana proti domácím kolaborantům a zrádcům
národa. Tato spodina českého a slovenského
národa musí být nemilosrdně a do všech
nejjemnějších důsledků z národa
vyoperována jako zhoubný nádor ze zdravého
organismu. Kdyby nebyly podchyceny všechny odnože a
cévky této houbovitě rozvětvené
choroby, nemohli bychom říci, že se operace
podařila, poněvadž by ve zdravém národním
organismu zůstaly zbytky, zárodky zhoubné
rakoviny a ty by se za vhodných podmínek mohly přihlásit
znovu k životu a zdraví našeho národa
opětně ohrozit. Mezi opravdovými kolaboranty
a naší stranou není proto smíření.
Toho nejlepší zárukou je nám všem
náš ministr spravedlnosti dr Drtina, jehož
nekompromisní stanovisko vůči kolaborantům
a zrádcům národa je všeobecně
známo a jemuž plně důvěřujeme.
Jestliže však někdo nás zesměšňuje
pro náš smysl pro právní řád
a pořádek a označuje nás ironicky
za "ochránce právního pořádku",
pak jsme na to hrdi. My totiž při svém nesmiřitelném
stanovisku vůči kolaborantům a zrádcům
národa nesnížíme se nikdy na úroveň
nacistického gestapa. Trestající spravedlnost
musí býti důstojná kulturního
národa, aby o nás jednou nemohli říci
to, co dnes říkají v Norimberku o Němcích.
Neuchýlíme se proto nikdy k hnusným nacistickým
metodám, které jsme tolik nenáviděli,
zejména ti z nás, kteří jsme to zkusili
na vlastní kůži v koncentrácích
a německých kriminálech. Chceme proto postupovat
i vůči svým největším
nepřátelům sice přísně
a nemilosrdně, ale při tom zákonně.
Musíme mít také dost rozvahy a odpovědnosti
k sobě, abychom dovedli rozeznat skutečné
vinníky od lidi nevinných, které pouze osobní
msta dostala do neštěstí. To není žádná
nemístná útlocitnost ani sentimentalita,
to je zkušenost, to jsou fakta. Statistika od všech
vyšetřovacích komisi a lidových soudů
mluví o tom jasnou řečí, jak vysoké
procento udání spočívá pouze
na osobní pomstychtivosti a nevraživosti bez objektivního
podkladu. A v takových případech musíme
mít odvahu zakřiknout tyto lidské hyeny,
pasoucí se na utrpení svých nevinných
spolubližních, a hnát je k odpovědnosti.
Znám z vlastní zkušenosti - a jistě
téměř každý z vás, paní
a pánové - případy takových
nevinných obětí, které dnes bloudí
bez cíle a bez radostí ze znovu nabyté svobody,
s pocitem Kainova znamení na čele jen proto, že
se našel spolubližní, neznající
základního zákona Kristova. A nejen spravedlnost,
ale přímo lidskost velí těchto lidí
nevinně trpících se zastat. Za to se nemusí
nikdo stydět, je-li v tomto smyslu ochráncem právního
pořádku. Proto by svědčilo určitým
kruhům a lidem méně rozčileného
křiku, ale více klidného posuzování
a rozvahy; ale hlavně více dobré vůle
pro porozumění druhému. Mám tak někdy
dojem", že jsme si přestali rozumět v
základních pravdách a normách, bez
kterých se lidská duše neobejde a bez nichž
lidské společenství nevydrží",
jak svou obavu vyjádřil nedávno prof. dr
Hromádka. Ale nemyslíte, paní a pánové,
že by to bylo příliš brzo po tak strašném
utrpení, které jsme společně prožili?
Nakonec mí dovolte poněkud politicko-etický
závěr. Nikdy jsem nepatřil a nebudu patřit
k politickým štváčům, fanatikům
a demagogům. Nehoví to mému vkusu, jsem příliš
střízlivý a kritický na všechny
strany i vůči sobě a své vlastní
organisaci. Ale tu mne mrzí něco, čeho se
v našem veřejném životě lekám:
že není mezi námi dosti pochopení pro
tuto věčnost a kritičnost politického
nazírání. Lidé a politické
strany jsou příliš prestižní, malicherní
a nedůtkliví, každou i sebe poctivější
kritiku považují hned za výpad reakce. Zapomínají,
že podle Masaryka demokracie je diskuse, ale že
je také vzájemnou kontrolou. A podle Beneše
"demokracie bez plného a důsledného
respektu svobody, tolerance a objektivity, plné svobody
přesvědčení a názoru a jejích
projevu je nemyslitelná. Svoboda projevu pak znamená
vždy a všade říci poctivou pravdu na všechny
strany, ať se to komu líbí nebo nelíbí,
ale vždy s cílem posloužit dobré věcí
národa a státu." (Potlesk.).
Schází nám, paní a pánové,
prostředí vzájemné důvěry.
Co nám pomohou všechna krásná slova
o tom pronášená na schůzích Národní
fronty a hlásaná našimi vůdčími
politiky a státníky, když praxe je jiná?
Nedávno jsem děkoval v duchu Ferdinandu Peroutkovi
a dnes mu děkuji veřejně, že sáhl
do hlubin duše velkého nesmrtelného ruského
spisovatele a revolucionáře Maxima Gorkého
a ocitoval nám z něho několik hlubokých
pravd, které i dnes se nám jeví stejně
aktuálními jako v prvých letech ruské
revoluce r. 1917 a 1918, kdy je Maxim Gorkij psal. Poslyšte
aspoň ty nejkrásnější z nejkrásnějších:
"Morálky jako pocitu organického odporu ke
všemu špinavému a špatnému, jako
instinktivní touhy po duševní čistotě
a krásném činu, takové morálky
není v našem denním životě. Její
místo odedávna je zaujato chladným rozumovým
rozsuzováním o pravidlech, podle nichž je třeba
se chovat a tyto úvahy, nemluvě ani o jejích
protivné scholastice, vytvářejí ledové
ovzduší jakéhosi nekonečného,
nudného a nestoudného vzájemného odsuzování.
zákeřného přepadávání
a nahlížení do duše druhého kosým
pohledem nepřítele. Podívejte se, jak nepatrné
množství sympatie u každého a kolem každého
z nás, jak slabě rozvit je pocit přátelství,
jak vřelá jsou naše slova a jak strašidelně
chladné jsou naše vztahy člověka k člověku.
Je třeba vůdců, kteří se nebojí
říci pravdu přímo do očí,
a jestli by socialistický tisk neobviňoval jen buržoasií,
nýbrž také ty, které on sám vede.
získal by tím v budoucnosti. Je třeba být
přísným a nemilosrdným nejen vůči
odpůrci, ale i vůči přátelům.
Bible praví: "Suď moudře a budou tě
milovati."
Svoboda slova! Zdálo se, že právě ona
přispěje k tomu. aby se u nás vyvinul cit
úcty k osobnosti bližního, k jeho lidským
právům. Ale prožíváme epidemií
politického impresionismu a všichni více nebo
méně pokrytecky obviňují se navzájem
a nikdo ničeho nepodniká, aby proti bouři
emoce postavil sílu rozumu, sílu dobré vůle."
Slyšíte z těchto hlubokých slov Gorkého,
paní a pánové, myšlenky Masarykovy a
Benešovy? Toho Masaryka, který politicky budoval
na Františku Palackém. jenž nám tutéž
věčnou pravdu vyjádřil svým
známým českým způsobem: "Ve
velkých věcech budiž mezi námi jednota,
v malých svoboda, ale ve všech láska."
Ano, vážení přátelé, i
pro náš vzájemný stranicko-politický
život musí platit Masarykovo: "Ne Caesar, ale
Ježíš!"
Vždyť se konečně už jednou odpoutejme
od té přízemní živočišné
a směšné povýšenosti jedněch
k druhým a doveďme myslet a jednat sub specie aeternitatis,
pod zorným úhlem věčnosti, jak nás
tomu učil Masaryk a pochopme abych mluvil ústy předsedy
této slavné sněmovny Jožky Davida
že strany byly a nejsou, strany jsou a nebudou, ale národ
je a musí býti věčný. (Potlesk.)
Místopředseda Tymeš (zvoní):
Uděluji slovo dalšímu řečníku,
jímž je p. posl. dr Hlaváček.