Není už Mussoliniho ani Hitlera a musí být
vyříznut i španělský vřed
na těle osvobozené Evropy. "Není spásy
pro svět, na němž by se odpouštělo
katům," zvolal v jedné své básni
francouzský básník hnutí odporu Paul
Eluard za okupace Francie. Nesmí být a nebude odpuštěno
ani katu Francovi. Každý den naší svobody
nám hořkne, pomyslíme-li na krásnou
jižní zem a její nešťastný
lid. Jeho osud je výčitkou všem svobodným
a svobodymilovným národům.
Paní a pánové, slavná sněmovno!
Ve Španělsku světová válka vlastně
začala a smetením tohoto zbytku evropského
fašismu teprve skončí. Ať žije mezinárodní
solidarita demokratů celého světa! Ať
žije bojové bratrství národů
Španělska a Československa! (Potlesk.)
Místopředseda Petr (zvoní):
Uděluji slovo dalšímu řečníku,
jímž je p. posl. dr Bunža.
Posl. dr Bunža: Slavná sněmovno, paní
a pánové!
K exposé p. ministra spravedlnosti, který obsáhle
vylíčil a uznale zhodnotil práci naší
justice, chci říci několik poznámek,
které pokládám v dnešní době
za velmi aktuální. Pan ministr se zvláště
obšírně zabýval t. zv. mimořádnými
lidovými soudy včetně Národního
soudu, a to právem, neboť v tomto zvláštním
úseku našeho poválečného trestního
soudnictví spočívá hlavní těžiště
celé dnešní problematiky výkonu spravedlnosti
nad Němci, Maďary, zrádci a jejich pomahači.
T. zv. velký retribuční dekret čís.
16 z roku 1945 a dekret o trestání některých
provinění proti národní cti čís.
138 z r. 1945, kterým byl vlastně doplněn
dekret čís. 16, vyčerpávajícím
způsobem zachycují zrádnou činnost
Němců, Maďarů, zrádců
a jejich pomahačů a podrobují tuto činnost
trestní sankci přísně, ale před
naším svědomím a před světovou
veřejností i dějinami přiměřeně
a spravedlivě. Lidové soudy, jak bylo konstatováno
shodně i s tohoto místa, soudí dobře.
Je však důležité, aby toto uznání
bylo slyšeno co nejširší naší
veřejností, aby si uvědomila, že lidové
soudy, v nichž za daných poměrů je lidový
prvek náležitě uplatněn, řídí
se při svém rozhodování jen zákonem
a svým svědomím a nikoli náladou nezodpovědných
jedinců nebo ulice. Měl jsem již možnost
zhodnotit s tohoto místa činnost mimořádných
lidových soudů a zastati se jich proti nevhodným
a naší politické úrovně nedůstojným
invektivám tisku a ulice. Vítám proto vděčně
a se mnou jistě všichni soudcové a žalobci
u mimořádných lidových soudů
vřelá slova uznání činnosti
těchto orgánů panem ministrem spravedlnosti.
Čísla projednaných a projednávaných
případů u mimořádných
lidových soudů, jak je uvedl pan ministr, že
totiž do 31. XII. 1945 napadlo celkem 37.954 případů
a očekává se ještě dalších
více než 50.000 případů od příslušných
vyšetřujících komisí okresních
národních výborů, svědčí
o vpravdě gigantické práci lidových
soudů, která je o to těžší,
že ani u lidových soudů, ani u úřadů
veřejné žaloby není dostatek soudcovských
a konceptních sil pro celkový nedostatek těchto
sil.
Pan ministr spravedlností uvedl, že veřejnost
podrobuje někdy nepříznivé kritice
rozsudky lidových soudů, pokud zněly na mírný
trest nebo osvobození, a velmi správně vyložil,
že tato kritika je obyčejně výronem
neinformovanosti a naprosté neznalosti spisů a důkazního
materiálu. Kritik je zpravidla jednostranně informován
těmi, kteří za všech okolností
mají zájem jedině na odsuzujícím
rozsudku a neuvažují, že soudcové a veřejní
žalobci při rozhodování o vině
a trestu vycházejí ze zjištění
na podkladě všech důkazů, ať svědčí
ve prospěch obžalovaného nebo proti němu.
Zpravidla nejzávažnějšími důkazy
bývají svědecké výpovědi
osob, svědčících pro nebo proti obžalovanému.
Na výpovědích svědků závisí
převážně rozhodnutí soudů,
pokud není jiného závažnějšího
důkazního materiálu. Je smutnou skutečností,
že není u mnohých osob, defilujících
u soudů v úloze svědků, dostatek mravní
odpovědnosti k pravdomluvnosti, jak si mi několik
soudců od mimořádných lidových
soudů stěžovalo. Tady nutno také hledat
příčinu, proč někdo není
v jednotlivých případech spokojen s rozhodnutím
lidových soudů. Musíme však také
připustit, že je kritika i s druhé strany,
že totiž lidové soudy soudí příliš
přísně, třebas tato kritika není
tak otevřená. Ale již pouhá skutečnost,
že jsou tyto soudy kritisovány s obou stran, svědčí
o tom, že se asi nejspíše drží rozumného
a objektivního středu a že soudí dobře.
Je tedy nezbytně třeba, aby nikdo, kdo se náležitě
a podrobně neinformoval o daném případě,
zbytečně nekritisoval a nepodrýval důvěru
v naše soudnictví. Neboť není v našem
veřejném životě snad ničeho tak
třeba, jako důvěry k našim soudům
a zejména k soudům lidovým, jako k jednomu
z nástrojů naší revoluce. Vždyť
převahu v těchto soudech mají laičtí
soudcové jako zástupci lidu a jsou to vesměs
osoby, které samy trpěly pod německým
útlakem. V pětičlenných senátech
lidových soudů jsou čtyři laici a
jediný soudce z povolání, který hlasuje
poslední. Nezapomínejme, že lidové soudy
jsou vlastně výtvorem revoluce a orgánem
lidu stejně jako národní výbory, závodní
rady, ÚRO. Nevěcně kritisovati a hrubě
napadati lidově soudy je totéž, jako kdybychom
stejným způsobem kritisovali a napadali národní
výbory, závodní rady, ÚRO a jiné
revoluční instituce.
V druhé řadě je pak třeba, aby před
soudy vůbec a v daném případě
před mimořádnými soudy byla mluvena
pravda a nic jiného než pravda. Na pravdomluvnosti
svědků závisí spravedlnost soudního
výroku.
Bylo by snad ještě vhodné připomenouti,
že při výkonu spravedlnosti v lidovém
soudnictví fungují dva orgánové, veřejný
žalobce a soud. Jejich činnost je poněkud odlišná.
Veřejný žalobce má postavení
strany a navrhuje, při čemž podléhá
nadřízeným svým orgánům
a v poslední řadě ministru spravedlnosti
a je povinen případně říditi
se direktivami shora. Soudcové pak rozhodují na
základě návrhu a provedení důkazů
nezávisle na kterémkoliv nadřízeném
orgánu, a při veřejné kritice činnosti
lidového soudnictví musí se bráti
zřetel na to, od kterého z těchto dvou orgánů
pochází akt, který je předmětem
kritiky, a kritiku správně adresovati.
Pan ministr spravedlnosti dotkl se také diskutované
otázky, zda má míti obžalovaný
před mimořádnými lidovými soudy
možnost zvoliti si obhájce. Správně
poukázal na předpis § 27 dekretu retribučního
a § 10 dekretu o národním soudě, který
přiznává obžalovanému právo
zvoliti si obhájce, a odůvodnil správnost
tohoto oprávnění samou podstatou řízení,
totiž rovnosti stran v procesu na jedné straně
veřejný žalobce, proti němu obžalovaný
a zásadou vyhledávati a zhodnotiti vše, co
by mohlo přispěti k usvědčení
obžalovaného právě tak jako k jeho obhajobě.
K tomu bych jen dodal, že ani německá pseudojustice
nebrala obžalovanému možnost zvoliti si volně
obhájce, a nemůžeme v tom směru my býti
horší, neboť zásadou našeho řízení
před lidovými soudy není slepá odplata,
nýbrž přísný a spravedlivý
trest. Je také platnou zásadou našeho právního
řádu rovnost stran v trestním řízení,
aby, když na straně žalobce vystupuje vzdělaný
právník, mohl si obžalovaný tento nedostatek
na své straně doplnit volbou obhájce z řad
právníků. Obhájci z řad advokátů
u lidových soudů mají tedy svou důležitost,
ovšem musí mít na mysli jen spravedlnost pro
svého klienta, a ne jeho peníze a úspěch
za každou cenu. (Potlesk.) V tom směru veřejné
mínění je velmi citlivé a právem.
Proti desetitisícům trestních procesů
u lidových soudů stojí několik desítek
procesů u soudu národního. Zde nejde vsak
jenom o spravedlivé potrestání viny toho
nebo onoho jedince, nýbrž o něco více.
Budou to případy právně i historicky
velmi závazné. Zde bude na lavici obžalovaných
sedět přede vším ostatním určitá
politická koncepce, ona koncepce, která se ukázala
tak škodlivou a nemorální a kterou dnes odsuzuje
celý svět. Je to koncepce odporného přisluhovačství
násilí a fašismu. Ale právě proto,
že půjde o procesy historické, jejichž
spisový materiál a protokoly budou snad ještě
po staletí pramenem pro budoucí historiky naší
národní tragédie z let 1938-1945, bude nutno
je připravit co nejpečlivěji a rozhodovati
s úzkostlivou přísností a spravedlivostí.
Zde bude souzen největší nepřítel
českého národa K. H. Frank, který
s vášnivou zločineckou nenávistí
připravoval systematicky vyhlazení našeho národa
v době co možná nejkratší. Bude
proto nutno tyto procesy připravit a vést velmi
přísně a svědomitě, neboť
budou probíhat před zraky celého světa,
ba i před zraky budoucího pokolení. A tu
výrok soudců musí býti přísný
a naprosto objektivní, aby tito soudcové jednou
sami nebyli historii souzeni.
Pan ministr spravedlnosti vyzvedl ve svém exposé
pro naše soudnictví historický fakt, že
československé soudy v době poroby v žádném
případě nezklamaly. Soudy, státní
zastupitelství a vězeňské úřady
po celou dobu poroby uchovaly si charakter úřadů
okupanty nerozrušených a neponěmčených
a byly snad jedinými úřady, které
jakoby i za doby poroby zůstaly jedinými úřady
československými. Měl jsem již čest
ve své řeči o soudcovské nezávislosti
v 25. schůzi Prozatímního Národního
shromáždění dne 24. ledna 1946 uvésti,
kolik zaměstnanců justice trpělo za poroby
a kolik z nich položilo život za naši svobodu.
Jsem vděčný a se mnou všichni zaměstnanci
justice panu ministru spravedlnosti, že znovu připomenul
ve svém exposé naší veřejnosti
číslice vězněných a popravených
soudců a státních zástupců
a že uznal a ocenil jako člen vlády spravující
resort spravedlnosti postoj československého soudnictva
v době poroby. K tomu bych si jen dovolil dodat, že
i ostatní zaměstnanci justice z řad úředníků
a zřízenců bylo jich popraveno a umučeno
65 přinesli velkou oběť krve pro naši
svobodu a že díky a uznání, vyslovené
s tohoto místa, patři stejným dílem
také jim. (Potlesk.)
Toto uznání a díky zůstaly by však
akademickými řečmi, kdyby se neměly
promítnouti v hmotném zaopatření našeho
soudnictví. Dovoluji si jen připomenouti, že
není dosti rychle prováděna reaktivace justičních
zaměstnanců předčasně pensionovaných
nebo propuštěných. Také jmenování
a zpětné jmenování zejména
soudců a státních zástupců
není dosud provedeno a je opravdu nutno provésti
je s největším urychlením, poněvadž
je těžko vysvětliti soudcům a státním
zástupcům potíže s provedením
jmenování a zpětného jmenování,
když v ostatních resortech se tak již dávno
stalo.
Pan ministr spravedlnosti zde uvedl, že schází
téměř polovina soudců a státních
zástupců a asi jedna čtvrtina ostatního
personálu v poměru ke stavu z r. 1938. To je třeba
mít na paměti, až v rámci příští
platové úpravy státních a veřejných
zaměstnanců budou upravovány platy soudců,
státních zástupců a ostatních
justičních zaměstnanců. Služba
u soudů a státních zastupitelství
nebyla nikdy přitažlivou a není ani nyní,
což je nejlépe patrno z obsazení našich
justičních úřadů proti obsazení
ostatních úřadů. Soudy budou potřebovati
dorost, zejména právnický, a k tomu, aby
se mladý právník rozhodl věnovati
se soudcovské službě, nestačí
jen idealismus, ale musí míti také vyhlídku
na dokonalé a soudcovského úřadu důstojné
hmotné zaopatření. Správně
konstatoval pan ministr spravedlnosti, že naše demokracie
z dob první republiky dala do vínku naší
justici nedostatečné hmotné zaopatření,
spojené v důsledku toho s nepatrným zájmem
o soudcovskou službu. Toto dědictví převzala
nyní i naše nová lidová demokracie a
musí být snahou naších odpovědných
činitelů, aby toto dědictví odstranili
celkovým zlepšením platových poměrů
soudců, soudcovských kancelářských
úředníků a členů vězeňské
služby. To bude také jedna z možností,
jak dodati vážností a důstojností
soudcovskému úřadu.
Je také nutno při úpravě platů
soudcovských vzíti v úvahu jednu skutečnost,
která se vždy objevovala a bude objevovat u všech
úřadů a zejména u soudů, a
to je ta stinná stránka lidské povahy, že
někdo hledí svého nároku nebo svého
práva dosáhnouti, když to nejde cestou právní
a mravní, tedy neprávní a amorální,
úplatkem. Soudcové jsou jistě nejvíce
vystaveni této morální zkoušce, poněvadž
rozhodují o základních právech člověka,
o majetku, ctí a svobodě. Lidé, o jejichž
právu nebo povinnosti soudce rozhoduje, vědomě,
někdy i bez zlého úmyslu, navrtávají
mravní sílu soudce v tom smyslu, aby měl
větší zřetel na jejích zájmy,
a to zpravidla větší, než to zákon
dovoluje. K tomu, aby soudce odolal, je třeba především
pevné mravní síly, ale je k tomu také
třeba, a to musím říci, i když
to zní příliš realisticky, aby měl
soudce od státu takový plat, že od nikoho nepotřebuje
nic bráti. (Potlesk.) Přispěje proto
zlepšení platových poměrů soudců
a ostatních soudních zaměstnanců nemálo
také k mravní pevnosti našeho soudcovského
stavu, bez níž by nebylo spravedlnosti.
Byla zde již dříve nadhozena otázka
volených soudců a také pan ministr spravedlností
se jí ve svém exposé zabýval. Rozebíráme-li
si tuto otázku, musíme si především
uvědomiti, že nejsou jenom soudy trestní, nýbrž
i civilní, exekuční a nesporné. Volání
po volených soudcích týká se, pokud
tomu rozumím, jen soudů trestních. V ostatních
oborech soudní agendy stěží někdo
bude požadovati soudce volené. Všude tam totiž,
kde je sociálně a politicky žádoucí
účast živlu laického, je už v naší
soudní organisaci na to pamatováno. Připomínám
jen soudy pracovní, sociálně-pojišťovací
a obchodní senáty. V oboru trestním pak jsou
to soudy porotní, kmetské, lidové a Národní
soud.
Musíme rozlišovati soudce právníky,
t. j. t. zv. soudce učené, a soudce laiky. U soudců
učených jde při jejich dosazování
o vybírání podle míry odbornosti a
schopností, a k tomu není podle mého názoru
lidová volba nejvhodnějším měřítkem.
Náš společenský a hospodářsky
život je určován toliko právními
předpisy, že jejích znalost vyžaduje velké
odbornosti, které je možno dosáhnouti jen právnickým
školením. Tohoto předpokladu není ovšem
u soudců laiků.
Dále však nutno rozlišovati mezi soudci, jejichž
soudcovské povolání je povoláním
životním a tedy i existencí, a soudci, jejichž
soudcovská funkce je povoláním vedlejším
a funkcí čestnou. U prvého druhu je soudcovská
nezávislost otázkou nejen právní a
politickou, nýbrž i sociální. Chceme
soudce, kteří se nemusí nikoho obávat,
že ho ohrozí existenčně. Jen takový
soudce je skutečně nezávislý, neboť
jen on je odpovědný zákonu a svému
svědomí. Jakmile však zavedeme volbu soudců
na určitá časové období, pak
okamžitě se soudce stává fakticky i
psychologicky i když právně je proklamována
jeho nezávislost a neodpovědnost závislým
na těch, kteří stavějí kandidatury
soudců pro příští volby, tedy
po př. na činitelích stranicko-politických,
a takových soudců, myslím, žádná
z našich stran nechce a nepotřebuje.
Musím se nakonec ještě dotknouti otázky
nezávislosti soudců, i když pan ministr velmi
vhodně zdůraznil, že není pro lidovou
demokracii problémem a že je mimo diskusi. Tento závažný
výrok pana ministra je míti stále na mysli
a otázku soudcovské nezávislosti postaviti
mimo jakoukoli politiku. (Potlesk.) Soudce nesmí
býti závislým na nikom, nesmi odpovídat
nikomu, jen zákonu a svému svědomí.
(Potlesk.) Soudcové plnili a střežili
v dobách prvé republiky poctivě právní
řád a budou jej plnit a střežit i nyní
a jejich činnost a jejich rozhodování budou
vždy odpovídat vůli lidu, pokud bude v zákoně
vyjádřena. Nesprávně se soudcům
vytýká, že nepochopili dobu, že nejsou
strážci výsledků naší národní
revoluce a že nesoudí se zřetelem na změny,
provedené touto revolucí. Mohu zdůraznit,
že soudcové mají plný smysl pro výsledky
naší národní revoluce, ale tyto výsledky
musí být vtěleny do zákonných
předpisů a ne jen do pouhých přáni,
poněvadž přání nemohou býti
podkladem soudcovského rozhodování. (Potlesk.)
Soudcové ve své naprosté většině
odmítli sloužiti autoritativnímu násilnickému
režimu nacistickému a jistě by odmítli
kdykoli v budoucnu státi se nástrojem k násilnému
uplatňování zájmů stojících
mimo vůli lidu vyjádřenou řádným
zákonem. (Potlesk.) Dovoluji si tvrditi, že
soudcové měli a mají důvěru
lidu, poněvadž pocházejí z lidu, a také
si jí - až na několik nehodných jedinců,
kteří se najdou v každém stavu - zaslouží.
Pokládám za svou povinnost jako soudce poděkovat
panu ministru spravedlnosti za ocenění práce
československého soudnictva a plné pochopení
pro jeho práva a těžkosti a jako mluvčí
čs. strany lidové prohlásiti, že s exposé
pana ministra plně souhlasíme a budeme pro ně
hlasovat. (Potlesk.)
Místopředseda Petr: Dalším řečníkem
je pan posl. dr Peška. Dávám mu slovo.
Posl. dr Peška: Slavné Národní
shromáždění!
Především prohlašuji jménem čs.
soc.-demokratické strany, že také my protestujeme
se vším důrazem proti krvavému teroru,
který se odehrává ve Španělsku.
Také my stojíme na zásadě solidarity
demokratických republik celého světa. Proto
se připojujeme k protestu, který zde byl přednesen,
a prohlašujeme doufáme, že jménem všech
směrů zde zastoupených že tento protest
je protestem nejenom jedné strany, nýbrž celého
národa, všech Čechů a všech Slováků.
(Potlesk.)
Vážené Národní shromáždění!
Dovolte, abych ke zprávě, kterou podal pan ministr
spravedlnosti, připojil několik poznámek
s hlediska strany, kterou v tomto shromáždění
zastupuji.
Právem pan ministr prohlásil, že princip soudcovské
nezávislosti je tak významným základním
článkem moderního státního
zřízení, že o něm nelze ani diskutovati.
Doplňkem k vývodům pana ministra budiž
poznamenáno, že i nejnovější ústava
evropská, ústava státu nám zvláště
blízkého, Jugoslávie, uznává
tuto zásadu, když praví: "Soudy jsou při
vyhledávání práva nezávislé."
Rozhodnutí soudu může změniti pouze
příslušný soud vyšší.
Soudy soudí podle zákona." To jsou zásady,
které ovládly i naše ústavní
zřízení viz IV. hlavu naší ústavní
listiny a jistěže budou přijaty i budoucím
ústavodárným Národním shromážděním.
Paní posl. Škrlantová nedávno
projevila v tomto sboru názor, že soudcovskou nezávislost
lze zabezpečiti pouze tak, budou-li soudcové voleni
lidem. Tento názor však třeba označit
za mylný. Zcela jiná je situace v tomto směru
ve Svazu sovětských socialistických republik,
jehož příklad tonul patrně paní
poslankyni na mysli, a jiná je situace u nás. Tam
existuje jen jediná politická strana, jež je
páteři veškerého politického
života ve státě. Naproti tomu u nás
třeba počítati dnes i v budoucnosti s větším
množstvím politických stran vzájemně
si konkurujících. Tyto politické strany by
se patrně uplatnily také při volbách
soudců. Nelze pak předpokládati, že
by soudce nestál pod vlivem strany, která by mu
při volbě dopomohla k jeho místu a na niž
by závisela veškerá jeho budoucnost a chléb
jeho rodiny. Můžeme zde přihlédnouti
ke zkušenostem státu, jehož vnitřní
politický život je v tomto směru obdobný
našemu. Především jsou to Spojené
státy americké. Zkušenosti tam získané
jsou zvlášť poučné. Mají
totiž od samého počátku dvojí
druh soudů: soudy federální a soudy státní.
Soudcové federálních soudů jsou jmenováni
federálními úřady, po př. presidentem
republiky se souhlasem senátu. Naproti tomu soudcové
soudů jednotlivých států jsou nyní
většinou voleni lidem. Tu pak je známým
zjevem dovolávám se zde autority proslulého
státovědce Bryce a jeho knihy o Americké
republice že soudcové soudů federálních
jsou daleko schopnější než soudcové
soudů státních a že tito podléhají
v dalekosáhlé míře vlivu politických
stran, které jejich volbu prosadily, ba dokonce že
jsou přístupni i korupci.