Ve světle těchto zkušenosti se zdá,
že volbu soudců lidových by se nedoporučovalo
u nás zavésti. Zlidovění našeho
soudnictví jest ovšem nezbytné a zejména
s hlediska socialismu velmi nutné. Tuto reformu však
je třeba provésti jiným způsobem,
a to tak, že v jednotlivých soudech budou zasedati
vedle soudců z povolání soudcové laikové,
ustanoveni z osob, které samy nejsou soudci. Arci při
různých soudech musí býti tato účast
upravena různým způsobem.
V trestním soudnictví rozhodují porotní
soudy. Sbor porotců rozhoduje o vině či nevině
obžalovaného samostatně a odděleně
od soudců z povolání. Toto zařízení
pro tento obor vykazuje v zásadě mnoho výhod
a bude třeba ponechati jeho základy, i když
budou některé podrobnosti znovu a moderněji
upraveny. V jiných oborech rozhodují senáty,
v nichž zasedají soudcové z povolání
vedle přísedících laiků. Jak
podle zákona č. 48/1931 o trestním soudnictví
nad mládeží, jenž jest odborníky
považován za velmi moderní a zdařilý,
rozhodují senáty o dvou soudcích z povolání
a jeden přísedící, nebo dva soudcové
a dva přísedící. Podobným způsobem
jest upraveno soudnictví v celé řadě
jiných případů, někde již
dosti dlouho tak u soudů obchodních někde
takový způsob rozhodování byl zaveden
teprve za republiky. Úspěch těchto zařízení
není všude stejný. Úhrnem však
množno říci, že se tento způsob
soudní organisace osvědčuje a že jej
lze postupně rozšířiti i na jiné
obory. Vedoucí zásadou by mělo býti,
aby malé věci byly souzeny soudcem odborníkem
jako samosoudcem, naproti tomu věcí důležitější
buďtež souzeny v senátech ať jde o věci
občanské nebo trestní v nichž by byl
zastoupen dostatečně živel laický. Soudce
z povolání je povinen dbáti formální
správnosti řízení a dáti soudcům
laikům potřebný výklad právních
ustanovení a přístupným způsobem
vyložiti, jak se dá právní norma na
souzený případ aplikovati. Soudcové
laici pak přispějí k hodnocení důkazů
a přizpůsobení aplikace právní
normy s hlediska dnešních poměrů. Třeba
však zdůrazniti, že i soudce laik musí
zásadně býti neodvislým soudcem, který
se řídí jenom zákonem a svým
svědomím.
Podle dosavadních zkušeností dlužno čekati,
že se přísedící laikové
do věci brzy zapracují a budou přinášet,
zejména na příklad v právu pracovním,
obchodním a pod., cenné odborné znalosti
a bezprostřední zkušeností v tom kterém
oboru hospodářského života, zaměstnání
nebo povolání. Není třeba se obávati
ani toho, že by při jmenování soudců
laiků z určitých skupin, na př. zaměstnanců
a zaměstnavatelů, tito tvrdošíjně
hájili zájem svých skupin. Bohatá
prakse nás poučuje, že soudci laici velmi dobře
chápou své poslání a skutečně
pomáhají nalézti právo. Účast
laického živlu vzbuzuje a utvrzuje i důvěru
občanů k soudu.
Tak na příklad v pracovním soudnictví
velké služby prokázali přísedící
právě proto, že byli účastni
jak přísedící ze skupiny zaměstnavatelské,
tak přísedící ze skupiny zaměstnanecké.
Velké procento sporů, a často právě
těch nejtěžších a nejsložitějších,
skončilo smírem díky zásahu přísedících,
neboť tito, žijíce v týchž poměrech
jako strany sporu, nejen lépe rozuměli životním
poměrům stran, ale měli k nim i lidsky blíže
a požívali v tomto směru větší
důvěry stran než soudce z povolání,
který je přece jenom pravidelně stranám
poněkud vzdálen.
Styk přísedících pak pří
jednání samém často umožňoval
i mimosousední dohody a úpravy poměrů
a zabraňoval tak dalším zbytečným
sporům. Když byly rozhodnuty určité
základní otázky pravoplatně, přísedící
velmi často mimosoudně působili u svých
vrcholných organisací, aby věc byla upravena
tak, aby otázka nebyla předmětem dalších
sporů. Tím nejen byl usnadněn úkol
soudu, ale právo bylo tím přiblíženo
lidu, zlevněno a zjednodušeno, vše díky
účasti laického živlu při soudním
řízení.
Z toho, co soudcům jest vytýkáno a čteme
v denním tisku bohužel velmi často paušální
a nedoložené útoky na celý soudcovský
stav mnoho je způsobeno prostě tím, že
soudcové žijí uzavření ve svých
kancelářích a bez valného kontaktu
s ostatním životem. Mnohdy je v novinách i
jinde vytýkáno soudcům rozhodnutí
tam, kde skutečnou a účinnou cestou k nápravě
je odvolání k nadřízené stolici,
a proto rozvlékání takových záležitostí
v novinách jest prostě zbytečné. Netřeba
hned každé mylné nebo unáhlené
rozhodnutí vykládati jako úmyslnou sabotáž
republiky. Omylů se může dopustiti a dopouští
každý. Žádné orgány veřejné
správy nejsou neomylné, také ne soudy.
Musíme pamatovati i na to, že naše právo
jest dnes nesmírně složité. V republice
máme dnes tři právní soustavy, které
se nám teprve ponenáhlu daří spojovati.
Jest to právo předválečné,
dekrety vydávané vládou londýnskou,
později pražskou, a právo slovenské,
nehledě ještě k předpisům z doby
poroby a k situaci území obsazených. Některé
z těchto předpisů tak londýnské
dekrety jsou z největší části
dosud jen těžko přístupny. Jak se má
v této změti předpisů, leckdy vzájemně
se vylučujících, vyznati soudce, který
nadto při dnešním přetížení
soudů a při mnohých úkolech jiných,
které mu příslušejí, nemá
ani čas na zevrubnější studium toho
všeho! Není ani věcí soudců,
aby řešili rozpory v těchto předpisech
nebo vyplňovali mezery, neboť soudce nesmí
nic měnit na platném právu a tvořit
právo nové, jsa vázán zákonem.
Přiznejme si, že je to úkol především
náš, sboru zákonodárného, zjednati
tu nápravu.
Tam ovšem, kde by byla zřejmá zlá vůle
soudcova, bylo by třeba se vší rozhodností
zakročiti. Tím spíše pak, kdyby šlo
o případy korupce. V tomto směru jest však
náš soudcovský sbor přes některé
ojedinělé případy dobré úrovně
a jakékoliv paušální útoky naň
jako na celek by byly těžkou nespravedlností.
Dlužno pamatovati také na to, že soudcové
jsou osobně odpovědni. Za své rozhodnutí
soudce odpovídá, za samosoudcovské sám,
za senátní celý senát kolektivně,
a to i tak zv. syndikátním ručením,
upraveným v §§ 600 a následujících
civilního řádu soudního a zákonem
č. 112/1872. Zvláště pak jest nespravedlivé
obviňovati soudce jako celek z reakcionářství
a zpátečnictví, i když se tam snad jednotlivci
takového smýšlení vyskytnou.
Takové paušální útoky, ať
toho či onoho druhu, si stav soudcovský nezaslouží,
také vzhledem k tomu, jak se soudcové chovali za
války. O tom již mluvil podrobně pan ministr
a nehodlám zde jeho vývody opakovati. Nesmíme
si zatajovati, že naše soudnictví prochází
kritickou situací. Na jedné straně nedostatek
soudců i jiného personálu, na druhé
straně přetížení soudů.
Jest proto třeba pamatovati především
na to, aby se účelným rozdělením
práce ulevilo tam, kde je toho třeba. Tím
zejména by se pomohlo státním zastupitelstvím,
která dnes jsou prací nemožně přetížena.
Dále je třeba pamatovati na to, aby se provedly
reformy, kterými by se soudům ulehčilo. Dnes
na př. naprosto zastaralý trestní zákonník,
platný jenom v českých zemích bezmála
stoletý přikazuje soudům soudit i pro zcela
malicherné přestupky, na které jest uložen
trest jednoho až tři dnů. Tak koupání
na zakázaném místě, ponechání
spřežení bez dozoru, vstup do sklepa s otevřeným
světlem to všechno jsou přestupky stíhatelné
před soudem. Taková opatření mají
však náležeti nikoliv soudům, ale sboru
národní bezpečností nebo místním
národním výborům. Naproti tomu bude
nutno vybudovati síť správních soudů,
kde by se občan mohl dovolati práva proti rozhodnutím
správních úřadů. Jediný
Nejvyšší správní soud na tento
úkol již nestačí. Na jeho rozhodnutí
třeba čekati celá léta, nehledě
k jiným nedostatkům takového rozhodování.
Také v řízení nesporném bylo
by možno celou řadu úkolů přenechati
zplna anebo zčásti osobám, které nemají
plné soudcovské kvalifikace, tedy především
úředníkům aktuárským.
Vedle toho je třeba pečovati o to, aby pro soudcovskou
službu se získával právnický
dorost, a to pokud možno nejlépe kvalifikovaný.
Je-li takový nedostatek soudců, jak uvedl pan ministr,
pak by bylo těžkým omylem šablonovitě
uzavřít přijímání nových
sil, protože snad v jiných oborech státní
služby je nepoměrně vysoký počet
státních zaměstnanců. Nejenom to však.
Je třeba také po sociální stránce
soudce pokud možno zabezpečit. Vždyť soudce
právě pro svou nezávislost má velmi
odpovědné postavení, a to musí dojíti
výrazu i v úpravě jeho platových i
jiných poměrů.
Jest známo, že právníci po svých
studiích k soudům nežádají a
že soudci, zejména mladší, odcházejí
do centrálních úřadů a do průmyslu.
Příčinou nechuti mladých právníků
k soudní službě jsou především
poměry sociální.
Soudce má službu těžkou a odpovědnou.
Ručí, jak jsem již uvedl, za svá rozhodnutí.
Přece však vtěsnal platový zákon
soudce do systemisace, která nutila většinu
soudců dosluhovati ve funkci okresního soudce. Vládními
nařízeními č. 59 a 90 z loňského
roku sice se poněkud zle síly poměry přednostů
okresních soudů, ale i podle nich dosluhují
soudci většinou ve funkci krajských soudců
v VI. stupnici funkčního služného. Toto
platové i společenské podhodnocení,
zákaz jakékoliv jiné výdělečné
činnosti a úmorná práce jsou důvody,
které odvádějí právníky
od soudní služby. K tomu přistupuje nevlídné
pracovní prostředí v budovách vybavených
starým nábytkem, nedostatečně osvětlených
a vytápěných. Za práci přes
čas nesprávně určovanou podle bodového
klíče jsou odměňováni soudci,
kteří musí pracovati nejen za chybějících
50 % soudců, ale i v úkonech mimo soudní
služby, za rok částkou 1.000 až 1.500
Kčs. Soudci pracující u rozhodčích
soudů, dostávají a to ještě opožděně
odměny kolem 20 Kčs za hodinu, ačkoliv i
přísedící laici dostávají
jen za účast více a znalci lékaři
dostávají odměnu i desetkrát větší.
A soudci, kteří konají i jiné služby,
nedostávají ani t. zv. budovatelské odměny,
protože prý soudcovská práce není
prací budovatelskou.
Soudcové proto kladou tyto požadavky, na které
si dovoluji pana ministra upozorniti:
1. Nový platový zákon, který by přihlédl
ke zvláštní povaze soudní služby
a který by byl sdělán za pomoci organisace
soudcovské.
2. Do té doby, než bude vydán nový zákon,
úprava platových a služebních poměrů
podle poměrů soudců na Slovensku, a to automatický
postup do V. stupnice funkčního služného
a převedení zemských soudců do IV.
stupnice funkčního služného. Jest zajímavé,
že bývalý slovenský stát poměry
soudců upravil a náš stát tuto úpravu
slovenským soudcům ponechal, českým
ji vsak nedal. Jest přece nemožné, aby soudci
jednoho státu a jedné kategorie měli jiné
služební a pracovní poměry, podle toho
zda konají službu na Slovensku nebo v českých
zemích. Dále řádné honorování
všech mimořádných prací, které
soudci konají, odměnami odpovídajícími
povaze práce a včas vyplácenými.
3. Řádné odměňování
prací, konaných na neobsazených místech
soudcovských, ne podle bodového klíče,
ale podle hlav v takové celkové výši,
která by odpovídala částce, kterou
by stát musil vynaložiti na platy soudců při
normálním obsazení.
4. Vyplácení budovatelských odměn
podle hlav.
5. Řádné vybavení soudních
budov vnitřním zařízením.
Tyto požadavky mají jistě mnoho oprávněného
a jest třeba jim věnovati veškerou pozornost.
Vedle toho jest třeba pečovati o další
školení soudců. Soudci buďtež povinni
absolvovat v určité lhůtě, dejme tomu
za 5 let, několikatýdenní kursy, které
pro ně uspořádá ministerstvo a v nichž
se seznámí nejen s novým právem, ale
i s vývojem sociálním a politickým,
neboť dobrý soudce musí své rozhodování
založiti na dobré znalosti státního
života a celé současné společnosti.
Vedle soudců je třeba se zmínit i o advokátech.
Nesmíme zapomenouti, že většinou jsou
to lidé, kteří jen vytrvalou a houževnatou
prací opatřují chléb sobě a
své rodině, pomáhajíce za celkem malou
odměnu všem, kdož potřebují jejich
rady a pomoci. Také mezi advokáty bylo mnoho osob,
které se činně, ba velmi činně
účastnily revoluční práce.
A bylo mezi nimi také velmi mnoho obětí německých
okupantů. Tak jen v obvodu pražské advokátní
komory bylo ke dni 15. března 1939 1.300 členů,
nepočítaje advokáty židovského
původu. Z těchto bylo zatčeno 143, tedy 11
%. Popraveno pak bylo nebo zemřelo v koncentračních
táborech 44. Advokátů židovského
původu bylo tehdy 673, z těch zahynulo v koncentračních
táborech asi 550. To jen v obvodu jediné advokátní
komory. Jinde jsou poměry obdobné. Vyskytnou-li
se tu a tam případy, že advokát překročí
v přílišné horlivosti meze své
působnosti, nelze z těchto jednotlivých případů
vyvozovati důsledky proti celému tomuto stavu. Jest
ovšem oprávněn požadavek, aby obhajoba
před lidovými soudy a národním soudem
a rovněž intervence pří udělování
státního občanství, aby to vše
nebylo pramenem obohacení, ale bylo pojímáno
jako povinnost, za niž náleží obhájci
jen náhrada skutečných výloh. Nebylo
by však účelné vylučovati v zásadě
advokáty ze zastupování znárodněných
podniků. Se zřetelem k tomu bylo by vhodno nově
řešit organisaci finanční prokuratury.
Jest třeba také pamatovati na advokáty při
nové úpravě národního nemocenského
pojištění a zajistiti je a jejich rodiny pro
případ stáří a invalidity.
Důležité jsou úkoly, které čekají
Československou republiku v oboru unifikace a kodifikace
práva. Pan ministr sdělil, že se touto otázkou
hodlá zabývati později při jiné
příležitosti, proto nechci předbíhat
tomuto jeho výkladu. Budiž však dovoleno, abych
se zmínil jen o některých nejdůležitějších
bodech.
Unifikace a kodifikace právního řádu
je nezbytností jak proto, že nelze, aby v jednom státu
bylo vedle sebe dvojí právo, tak proto, že
ustanovení některých obsáhlých
zákoníků jsou velmi zastaralá. Ba
dokonce občanské právo na Slovensku vůbec
nebylo kodifikováno a soudy tam rozhodují z velké
části podle práva zvykového. Již
za prvé republiky se tíživě pociťoval
tento stav. Byly vypracovány obsáhlé osnovy
zákoníka občanského a trestního,
bohužel však k jejich uzákonění
již nedošlo. Dnes bude třeba navázat na
tuto práci dřívější, avšak
vzít přiměřený zřetel
k novým poměrům a k novým úkolům
našeho státu. S tohoto hlediska je třeba na
př. položit otázku, je-li účelné,
aby řada předpisů, upravujících
služební a pracovní poměr, byla pojímána
do obsáhlého občanského zákoníka
a nebylo-li by účelnější usilovat
o novou kodifikaci t. zv. práva pracovního, materiálního
i formálního. Kodifikace a unifikace právního
řádu nesmí se omezovat na obory práva
občanského a trestního, ale musí být
provedena i v ostatních oborech státní správy,
tak zejména v právu finančním. Možno
říci, že prvním velkým unifikačním
zákonem našeho státu bude ústava republiky,
kterou vypracuje ústavodárné Národní
shromáždění. To jsou ovšem práce,
jichž příprava přesahuje rámec
ministerstva spravedlnosti. Naskýtá se proto otázka,
nebylo-li by účelnější zřídit
zvláštní úřad nebo ústav,
pověřený přípravou těchto
unifikačních prací. Jistě že
by se tím tyto unifikační práce urychlily
a dostaly by jednotný základ. Doporučuji
rovněž, aby ústavodárné Národní
shromáždění ihned po volbách
zvolilo zvláštní výbor pro otázky
unifikační a kodifikační.
Je třeba vítat prohlášení pana
ministra o brzkém zahájení nejdůležitějších
procesů před národním soudem. Rovněž
je třeba vítat, že pan ministr vnitra, do jehož
oboru vyšetřování těchto národních
zrádců dosud náleželo, učinil
vše, aby toto řízení bylo provedeno
co nejdůkladněji a pokud možno rychle.
Snad si ani dosti neuvědomujeme, o jak významný
historický akt zde jde. Procesy s těmito národními
zrádci nejsou jen jejich soukromou záležitosti,
nejsou také pouze sensací pro noviny, na kterou
se za několik dnů zapomene; tyto procesy budou zúčtováním
s celou politikou t. zv. druhé republiky a protektorátu.
Ostré světlo, které vrhnou na dobu poroby,
musí prosvítit nejtajnější zákoutí
tohoto pásma lží a pletich. Doklady, které
tam budou předneseny, budou trvalou součástí
naší historie. Dosud můžeme býti
s průběhem jednání tohoto soudu plně
spokojeni. Byl to sám americký šéf obžaloby
z Norimberku Jackson, který o našem národním
soudu pronesl slova: "Byl vznešený, důstojný
a veskrze slušný." A jeho kolega Dodd, který
také viděl proces proti Lavalovi ve Francii, prohlásil,
že nelze s tímto procesem srovnat vysokou úroveň
našeho soudu.
K chystaným procesům třeba však pronést
některé poznámky. Je jeden ze členů
Háchovy vlády, který dosud není v
zajišťovací vazbě, ba snad pokud bylo
možno zjistit nebyl ani podroben vyšetřování.
A přece se zúčastnil oné osudné
schůze vlády v noci ze 14. na 15. březen
1939, která schválila Háchův postup
a tím se stala spoluvinicí na těchto událostech.
Je to bývalý profesor Kapras. Jsou-li zde
nějaké zvláštní důvody,
které vedly k tomuto nápadně mírnému
postupu, bylo by třeba je sdělit veřejnosti.
(Předsednictví převzala místopředsedkyně
Hodinová-Spurná.)
Je také třeba žádat, aby všechny
procesy proti členům vlád jak před
15. březnem, tak po tomto dni úhrnem podle dosavadních
výsledků řízení bude obžalováno
na 30 bývalých ministrů se konaly před
jediným senátem a byly vedeny jediným zástupcem
obžaloby. Je třeba, aby veškeré toto jednání
mělo jednotnou linii, jinak je nebezpečí,
že jeden proces vytvoří nebezpečný
prejudic pro proces druhý.
Paní a pánové! Řecký filosof
Platon, jsa tázán sicilskými Řeky,
jak zařídit dobrou vládu, odpověděl:
"Nepodrobovat Sicílii ani jinou obec panování
lidí, nýbrž zákonů." Tato
prastará pravda platí právě tak dnes,
ba snad v dnešních složitých poměrech
daleko více než tenkrát. Chceme-li toho docílit,
musíme především pečovat o to,
aby tento obor státní moci, který je strážcem
řádného uplatnění zákonů,
totiž naše soudnictví, bylo řádně
vybudováno a spravováno. A k tomuto cíli
bude směřovat veškeré naše úsilí.
(Potlesk.)
Místopředsedkyně Hodinová-Spurná:
Dalším řečníkem je p. posl. Štekl.
Dávám mu slovo.