Jiné povahy jest opatrovnictví k provedení nároků (§ 647). Je to vlastně curator ad actum, buď ustanovený na žádost toho, kdo chce provésti svůj nárok proti pozůstalosti dosud nikým nezastoupené, anebo naopak, žádá-li účastník, aby pro takovou pozůstalost byl zřízen opatrovník za účelem provedení nároku pozůstalostního. Konečně ve všeobecném ustanovení § 648 se dává soudu možnost - nikoliv povinnost -, aby za opatrovníka pozůstalosti nebo za opatrovníka k provedení nároků ustanovil vykonavatele poslední vůle.

Na počátku jednání o přechodu pozůstalosti na dědice bylo třeba zaujmouti stanovisko k těmto otázkám: zda přejde na dědice pozůstalost dědickou přihláškou či teprve přikázáním pozůstalosti; jak rozluštiti případ, že pozůstalost byla přikázána dědici nepravému a pravý dědic pak zvítězí ve sporu nebo mu bude pozůstalost vydána submissí nepravého dědice.

První otázka byla zodpověděna tak, že přechod pozůstalosti na dědice nastane přikázáním. Druhá otázka byla zodpověděna tak, že na pravého dědice pozůstalost přejde v případě sporu o vydání dědictví rozsudkem v této věci vydaným, a v případě submisse dědice nepravého jeho prohlášením, jímž nároku pravého dědice vyhovuje. Tato zásadní rozhodnutí došla výrazu v §§ 649 a 650. K tekstu § 649 nutno dodati, že zdánlivá nedůslednost co do dělitelných pohledávek pochází od toho, že občanský zákoník a v jeho duchu i návrh nechce množiti případy pohledávek k ruce společné a nerozdílné na straně věřitelů (srv. §§ 726 až 732). Odmítnuta byla myšlenka, že by vlastnictví k nemovitostem mělo přecházeti teprve vkladem do knihy pozemkové, protože by se tím rozbila soustava universální sukcesse. Týž nepříznivý účinek by mělo, kdyby se přechod vlastnictví položil až na dobu skutečného rozdělení pozůstalosti. Je-li pak momentem přechodu pozůstalosti přikázání, může to býti jen přikázání dědici pravému, ježto by jinak po dědické žalobě o vydání dědictví v případě vítězství pravého dědice musilo nastati nové projednání pozůstalosti, což bylo všemi členy komise odmítnuto. Proto se také komise superrevisní shodla na tekstu §§ 649, 650 jako jediném možném provedení přijatých zásad.

§ 651 ponechává vůbec dědicům, aby pozůstalost, když na ně byla přešla, mezi sebou rozdělili. Ale hned zde se uvádí v druhé větě důležitá výhrada, že takovýmto (t. j. soukromým) rozdělením se nezkrátí práva jiných osob, zejména ovšem práva věřitelů pozůstalostních. Tato forma vyjádření znamená, že, ať se soukromě dědicové rozdělí jakkoliv, nebude toto dělení míti škodlivého vlivu na práva věřitelů. Nejde tedy o to, zda dědicové smějí nebo nesmějí jiné osoby zkrátiti; oni je zkrátiti nemohou, protože jejich dohoda nebude míti takového účinku.

Soud bude se zabývati dělením podle § 652 jen ve dvou případech: půjde-li o osoby chráněné nebo bude-li to přáním všech dědiců. § 653 obsahuje hlavní zásady soudního dělení. Bylo sice namítáno, že tato věc patří spíše do předpisů o řízení pozůstalostním než do zákona občanského, ale jednak tu jsou i otázky materiálně právní, jednak souvislost těchto věcí nutí, aby byly shrnuty co možno v jedno. Ve věci samé třeba upozorniti, že především bude i při soudním dělení rozhodná vůle zůstavitelova projevená pořízením, jednak docílená dohoda dědiců.

Při této příležitosti byla nadhozena otázka, zda po rozdělení pozůstalosti má míti dědic nároky ze správy podle obecných ustanovení anebo má-li míti za podmínek správy nárok na nové rozdělení. Tato věc je po stránce vhodnosti sporná v Německu; podle občanského zákoníka bylo by otázku, zda je správa přípustná, rozhodně odpověděti záporně při dělení soudním, ale snad také při dělení soukromém, ač tu může býti hájen i názor opačný. Komise se rozhodla pro zvláštní paragraf na konci předpisů o rozdělení (§ 656), který mluví o "nápravě", čímž se má vyjádřiti, že může podle okolností dojíti buď k tomu, že nastane nové rozdělení pozůstalosti, nebo k tomu, že ve sporu soud žalovanou stranu (jednoho nebo několik spoludědiců) odsoudí, aby žalobci nahradila, oč tento byl vadou přidělené věci na svém dědickém podílu zkrácen.

K dalšímu tekstu § 653 třeba upozorniti, že byl úmyslně citován pouze § 641, t. j. že pretium succedit in locum rei, jen když byl prodej schválen soudem, ne však § 643, kdy volně věc prodává dědic, jemuž byla věc vydána k volnému nakládání. Neboť jen cena dosažená v prvním případě může býti pokládána za spolehlivou.

Konečně je patrno, že se v tomto paragrafu mluví jen o rozdělení majetku pozůstalostního ve smyslu § 625, t. j. jmění kladného. O rozdělení passiv je ustanovení v paragrafu následujícím, t. j. v § 654.

Vzhledem k četným stížnostem na nevalnou spolehlivost odhadů kusů pozůstalostních usnesla se komise na resoluci, aby předpisy o odhadech byly upraveny způsobem, který by pokud vůbec možno odstraňoval nesrovnalosti a závady, které z dosavadního stavu vznikají.

§ 654 nutno vykládati v souvislosti s předpisy o přechodu pozůstalosti na dědice přikázáním. Podle ustanovení tam přijatého jsou věci nerozdělené ve společenství všech spoludědiců (k tomu míří i slovo "přidělí" v předchozím paragrafu), z dělitelných pohledávek však připadá na každého dědice kvota podle jeho podílu. Při dělení se však může ukázati vhodným, aby třebas některý dědic obdržel celou pohledávku a jiný převzal určité kusy pozůstalosti a určité pozůstalostní dluhy. Ale tím ovšem zůstanou práva věřitelů nedotčena a mohou tito svá práva vymáhati i na ostatních spoludědicích.

V § 655 slova "nároky na náhradu z poměru mezi spoludědici" se týkají na př. toho, když některý spoludědic již zaplatil část pozůstalostních dluhů nebo poškodil některou věc náležející pozůstalosti a pod.

O § 656 bylo již pojednáno výše.

V další skupině paragrafů upravují se otázky, které měl občanský zákoník zařaděny mezi předpisy jednajícími o substituci. Při tom bylo setrváno na zvolené terminologii a bylo odmítnuto přijmouti vedle slova "nástupník" i termín "poddědic". § 657 se věcně shoduje s § 613 obč. zák., ale na místo pojmu "omezeného vlastnictví" klade se správněji "vlastnické právo obmezené jako právo poživatele". Nemá tedy takový vlastník práva nakládati s podstatou věci, ale zmaří-li se casus restitutionis, promění se toto jeho právo v plné vlastnictví.

§ 658 obsahuje myšlenku, která sama o sobě není nová, nýbrž byla důsledně odvozována z ustanovení občanského zákoníka. Ale komise superrevisní přes to uznala za vhodno takové ustanovení vytvořiti, aby byla otázka působení "ex tunc" nebo "ex nunc", splní-li se výminka nebo přijde-li čas pro vznik práva určený, zákonnou normou upravena. Zvolila se ovšem forma velmi opatrná a místo tomuto ustanovení bylo určeno tak, aby soudce nebyl nucen stůj co stůj normy té užíti, splní-li se výminka nebo přijde-li určený čas, zejména i v poměrech obligačních (§ 733).

Co do § 659 objevuje se pro nástupníka dvojí možnost: buď se podle § 618 přihlásí po smrti zůstavitele, nechť si mu pozůstalost napadla čili nic, nebo se v této době nepřihlásí. K přihlášce ovšem nemůže býti nucen, ježto se tato volnost ponechává každému dědici. Ale v prvním případě bude v listině o přikázání pozůstalosti pojmenován. Je-li tomu tak, nastane přechod pozůstalosti na něj, jakmile se výminka splní nebo přijde čas. Nepřihlásil-li se však, nedojde k novému projednání pozůstalosti, nýbrž bude mu, nebudou-li jeho práva uznána dobrovolně, nastoupiti spor podobně jako pravému dědici, který se domáhá vydání pozůstalosti na dědici nepravém. Za osobu v době smrti zůstavitele dosud nezrozenou se k pozůstalosti přihlásí opatrovník, zřízený k tomu cíli soudem.

§ 660 převzatý z § 548 obč. zák. vyslovuje všeobecnou zásadu o přechodu závazků zůstavitelových na dědice. O závazcích které, vzniknou teprve smrtí zůstavitele nebo až po smrti zůstavitele, jsou předpisy na jiných místech, zvl. v §§ 593, 661. Věcně se § 660 neuchyluje od tekstu navrženého subkomitétem; je samozřejmé, že občanský zákoník nechce měniti speciální ustanovení o přechodu závazku na dědice. Ale ustanovení o trestech a pokutách, které měl subkomitét přímo jako druhý odstavec a jehož účelnost byla superrevisní komisí uznána, přesunuje se do uvozovacích a prováděcích předpisu jako článek LI, ježto do tekstu občanského zákoníka nenáleží.

§ 661, převzatý z § 549 obč. zák., rozšiřuje závazek pozůstalosti o útraty, spojené se zřízením pohřebiště (hrobu, pomníku), a to vzhledem k výkladům Schreyerovým (pocta Bergbohmova). Slovo "přiměřeného" v první větě ve spojení se slovy "poměry zemřelého" ve větě druhé chce vyjádřiti to, co občanský zákoník vyjadřoval slovy "přiměřený stavu a jmění zemřelého". Druhá věta pak pamatuje při těchto povinnostech pozůstalosti také na místní zvyklosti (snad i pohřební hostina, hudba a pod.).

§ 662 byl po stylistické úpravě převzat z § 808 obč. zák. Rozšíření tekstu tohoto paragrafu občanského zákoníka, jak navrhl je subkomitét, nebylo shledáno potřebným.

Na místě § 550 obč. zák., jehož formulace je zastaralá, byl přijat § 663. Jeho normativní obsah jistě není příliš závažný. Věc se rozumí sama sebou. Protože pak se stále operuje pojmem věřitelů pozůstalostních, není na škodu, aby se zde pojem ten blíže určil. Citace §§ 593, 660 a 661 a slovo"zejména" ukazují, že se tu zahrnují i osoby, jimž vzejdou práva proti pozůstalosti od smrti zůstavitele do přikázaní pozůstalosti.

Dříve, než se přikročilo k projednávání paragrafů jednajících o právních následcích přihlášky dědické, byla znovu zahájena debata o velmi nesnadné otázce "ručení" cum viribus či pro viribus hereditatis. Obtíže řešení, které komise by pokládala za účelnější, t. j. ručení pro viribus, spočívají hlavně v tom, že je nutno v soupisu pozůstalostního jmění určiti odhadem hodnotu pozůstalosti ke dni nápadu jejího. Naproti tomu pro ručení dědicovo vůči věřitelům je nutno vzíti za základ ceny ke dni přikázání pozůstalosti. Tu však mohou nastati velmi podstatné rozdíly. Je ovšem pravda, že dědic nepominutelný přes to, že pro výpočet povinného dílu je rozhodný soupis a odhad v něm obsažený, účastní se ztráty i zisku až do číselného určení, není tedy odkázán na ceny uvedené v soupisu. Judikatura také pro odkazovníky a jejich povinnost redukce připouští, aby se hledělo ke změnám nastalým po soupisu. Ale hlavní nesnáz je v povaze odhadů samých a v otázce, lze-li připustiti přímo ustanovení zákona, aby se proti soupisu a odhadu provedl důkaz o nesprávnosti (neúplnosti nebo nesprávného ocenění). Po velmi obšírných debatách bylo usneseno, aby byla přijata přes tyto obtíže zásada ručení pro viribus. Z důvodů naznačených v terminologických poznámkách vyhýbá se však konečné znění výrazu "ručiti" a mluví o tom, že dědic "je zavázán" nebo pod.

Vzhledem k přijaté zásadě byl především § 625 doplněn slovy "a odhadnouti", takže podstatnou částí soupisu jest odhad pozůstalostního majetku ke dni smrti zůstavitele.

§ 664, převzatý z § 801 obč. zák., přijal zásady dosavadní. V § 665 připojeno bylo výslovné ustanovení o solidárním závazku spoludědiců (§ 820 obč. zák.). Přikázání pozůstalosti bylo určeno za moment, od něhož se počíná tento závazek dědice, resp. dědiců kteří se přihlásili bez výhrady.

V § 666, převzatém z § 802 obč. zák., se především vytýká, že dědic přihlášený s výhradou je zavázán pozůstalostním věřitelům, jen pokud stačí pozůstalost podle hodnoty ke dni přikázání; při částečném přikázání pozůstalosti podle § 643 rozhoduje den, kdy jednotlivé kusy byly dědici propuštěny k volnému nakládání. Ale v druhé větě se připojuje nové ustanovení, podle něhož se pokládá soupis za správný (t. j. hlavně za úplný) a také ceny v něm obsažené za správné i ke dni přikázání pozůstalosti (resp. propuštění jednotlivých kusů pozůstalosti k volnému nakládání), pokud se neprovede důkaz o nesprávnosti. Tím pokládala komise za překonány hlavní námitky proti přijaté zásadě ručení pro viribus.

§ 667 vyslovuje zásadu plynoucí z § 666, že, je-li několik spoludědiců přihlášeno s výhradou, nenastane již závazek solidární jako podle § 665, nýbrž se rozvrhne závazek dělitelný na spoludědice podle podílů dědických.

V § 668 byla zásadně rozhodnuta otázka, má-li na výhodách soupisu participovati také dědic, který se přihlásil bez výhrady, a to záporně. Kdo se přihlásil bez výhrady, měl pro to svoje důvody, snad i pietní zřetel k zůstaviteli, jehož pozůstalost chtěl uchrániti od difamujícího účinku konkursu. Není důvodu, aby se takovému dědici vnutil přes jeho vůli závazek omezený na hodnotu pozůstalosti.

V § 669 se poskytuje spoludědicům právo postihu podle obecných zásad.

V §§ 670, 671 převzat byl v podstatě § 812 obč. zák. V § 670 bylo však pojato do zákona ustanovení proti zřejmě šikanosnímu žádání věřitelovu o odloučení pozůstalosti a rozhodnut spor o poměru mezi separací a přikázáním, v § 671 pak výrazněji než dosud se vyjadřuje, že v tomto případě je zavázána věřiteli jen pozůstalost, že se tedy věřitel nemůže dovolávati ani zásady závazku pro viribus, tím méně ovšem neomezeného závazku dědice, byť se i byl přihlásil bez výhrady.

§ 672 byl převzat z § 813 obč. zák. bez podstatné změny. Znění § 672 vylučuje konvokaci dědicem, jenž se přihlásil bez výhrady. Řízení takové by nemělo pro něj významu, protože by stejně v jeho prospěch nemohly nastati účinky konvokace.

V § 673 byl převzat § 814 obč. zák, především se změnou, která odpovídá zúžené formulaci paragrafu předchozího. Právu zástavnímu bylo na roveň postaveno právo zadržovací a ve zvláštní větě byla ohlášce věřitelově postavena na roveň prokázaná dědicova vědomost o existenci věřitelovy pohledávky. Nestačil by důkaz zaviněné nevědomosti.

§ 674 byl převzat z § 815 obč. zák. se změnami rázu stylistického. Podstatnější jsou dvě změny. Předně, že se říká "Nebylo-li žádáno za..." (původní tekst: "Nežádal-li dědic..."), aby byly kryty případy, kdy za konvokaci zažádal opatrovník pozůstalosti nebo jeden z několika spoludědiců. Na místě pak slov "ručí... celým svým jměním" bylo položeno "je zavázán... přes meze § 666", a to proto, že nejde jen o závazek lpějící na celém jmění, což jest samozřejmé při závazku pro viribus, nýbrž o závazek přes meze uvedené v § 666.

§ 675 byl převzat z § 822 obč. zák. a to ve znění novelovém. Odmítnut byl návrh na návrat ke znění původnímu.

Ustanovení §§ 74, 75 třetí dílčí novely kladou se zatím do předpisů uvozovacích a prováděcích jako články LII a LIII.

§ 676 byl převzat z § 823 obč. zák. bez podstatné změny. Bylo jen výrazněji ustanoveno, že dědická žaloba směřuje proti tomu, kdo věc zadržuje "pro herede". Byla sice nadhozena otázka, zda by se neměla připustiti kumulace žaloby dědické a vlastnické. Ale v komisi převládl názor, aby se tato věc, patřící do práva procesního, v občanském zákoníku neřešila.

§ 677 byl převzat z § 824 obč. zák. bez podstatné změny.

Komise superrevisní se usnesla vložiti mezi ustanovení o žalobě dědické a o odúmrti ustanovení o zcizeni dědictví. Počíná tedy tato látka §§ 678, 679, které byly převzaty z § 1278 obč. zák. V návrhu subkomitétním byly však provedeny četné změny. Aby smlouva byla platná, je třeba, aby zůstavitel byl již mrtev, třebaže tomu, kdo zcizuje, pozůstalost nebo její podíl nebyly ještě napadly. Neboť by jinak šlo o smlouvu příčící se § 879, odst. 2, č. 3 obč. zák., jehož myšlenka, byť i nikoli tekst, byla komisí superrevisní v tomto směru přijata. Dále se ve znění § 678 výslovně uvádí také podíl dědický jako předmět smlouvy. Slovy "práv a závazků, které náležejí k pozůstalosti" vylučují se poměry osobní zanikající smrtí a tedy nepatřící k pozůstalosti. Slova "seznam" bylo užito na rozdíl od "soupisu", jehož předmětem jest jen majetek, ne dluhy pozůstalostní.

§§ 680, 681 byly převzaty z § 1279 obč. zák. podle návrhu subkomitétního bez podstatných změn. Slova "ze svěřenského nástupnictví" praví totéž, co se již podle starého tekstu přijímalo.

§ 682 byl převzat z § 1280 obč. zák. podle návrhu subkomitétního bez podstatných změn. "Pohřebiště" uvádí se vzhledem k § 661.

§ 683 byl převzat z § 1281 obč. zák. bez podstatné změny. Případ zde normovaný se týká zřejmě jen zcizení pozůstalosti bez seznamu podobně jako §§ 680, 681. Zcizitel ovšem není "jednatelem", nýbrž ručí jen podobně jako jednatel, a to, jde-li o zcizení bez seznamu, i za dobu před zcizením. Slova "vydána" bylo užito, aby bylo jasně pověděno, že nejde o přikázání pozůstalosti.

V §§ 684 až 686 byl rozveden obsah § 1282 obč. zák. bez vážnějších změn věcných. Vypuštěna byla z tekstu subkomitétu zmínka o "veřejném orgánu". Stačí povinnost obou stran.

§ 1283 obč. zák. byl při převzetí rozdělen na dva paragrafy. Z nich § 687 určuje zcizitelovu odpovědnost, § 688 pak obsahuje jednak zcizitelovu odpovědnost za obsah seznamu, jednak všeobecně uloženou povinnost, aby se podle výkladu smlouvy určilo, zdali a jakou měrou platí §§ 680 až 683, které ovšem zásadně platí jen pro smlouvy uzavřené bez seznamu.

§ 689 formuluje právní postavení státu při odúmrti.

Přistupujíc k všeobecné části práva obligačního (hlava 17 druhého dílu obč. zákoníka, nyní hlava 25), byla superrevisní komise nucena, hledíc k některým připomínkám jí došlým, znovu uvažovati o otázce, zdali by nebylo vhodno unifikovati právo občanské s právem obchodním, o níž byl podrobně diskutoval již subkomitét. Zejména bylo tu uvážiti vzor švýcarský. Právě tak jako v subkomitétu opanovalo i v superrevisní komisi mínění, že co do "komercialisace" obligačního práva občanského učinila dosti již novela z roku 1916, jíž se superrevisní komise právě tak přidržela, jako subkomitét. Zdali jednoty nebylo by možno dosáhnouti tím, že by některá ustanovení práva obchodního se přizpůsobila ustanovením práva občanského, není superrevisní komise příslušna rozhodovati.

Druhé oddělení dílu druhého je nadepsáno slovem "Pohledávky" a bylo tedy odstraněno zastaralé a nevhodné pojmenování "osobní práva k věcem", proti němuž se byly ozvaly četné námitky. Po názoru superrevisní komise slovo "pohledávky" lépe než jiná, která byla navrhována, kryje látku, o kterou jde, a je jím také dosaženo jakéhosi paralelismu s oddělením prvním, kde v nadpise je zachycena rovněž stránka aktivní.

§ 859 obč. zák. superrevisní komise škrtla jako zbytečný, vyhovujíc tím také přáním četně projeveným, jako na př. Slovenské komise.

§§ 860, 860 a) a 860 b) zařadila superrevisní komise až za ustanovení o jednotlivých typech smluvních, vytvořivší z nich samostatnou hlavu 41. Důvodem bylo, že podle názoru superrevisní komise nejde tu o nějakou všeobecnou formu vzniku závazku, jakou je na př. smlouva, nýbrž o zvláštní obligační typ, jako je ten neb onen typ smluvní. Ježto pak veřejné přislíbení co do svého praktického významu daleko ustupuje za smlouvy, bylo pojednání o něm zařaditi až za ně.

§ 690 odpovídá § 861 obč. zák., jenž byl podstatně zkrácen a z něhož byly odstraněny některé nepřesnosti, ale nový předpis slovy "přijme-li se nabídka včas" vystihuje jistě všechna essentialia smluvního konsensu.

§ 862 obč. zák. je v § 691 přijat celkem beze změny, až na to, že, jako učinil již subkomitét, na místě slova "ihned" zavedeného třetí částečnou novelou byla restituována z původního tekstu slova "bez odkladu" s dodatkem "zbytečného", aby tu byla konformita s § 742 osnovy (§ 904 obč. zák.). Superrevisní komise se domnívá, že pružnější pojem "bez zbytečného odkladu" vyhoví mnohotvárnosti života lépe než strohý pojem "ihned". Často arci, hledíc ke zvyklostem panujícím ve styku mezi lidmi (srv. §§ 694, 742) slova "bez zbytečného odkladu" budou znamenati právě tolik, co podle jazykového usu znamená slovo "ihned". Slova "unter der Voraussetzung" (subkomitét: "předpokládaje") byla vyjádřena slovy "počítaje s tím", aby jasněji než dosud bylo vyjádřeno, že zákon zde dává oferentu jakýsi materiál kalkulační a že tedy vytýká, s čím oferent smí počítati. Třetí věta byla doplněna slovem "došlou" (sc. nabídku), aby byl stanoven pojem perfektní oferty.

V § 692 [§ 862 a) obč. zák.] ponechala superrevisní komise formální změnu zavedenou subkomitétem, že se již nemluví o odstupu od smlouvy (vždyť smlouva se nestala skutkem), nýbrž o ohlášení, že odpověď došla pozdě. Zato byla z osnovy subkomitétu vypuštěna slova "a že tedy smlouva skutkem není". Tekst subkomitétu zněl příliš formalisticky a mohlo by snad vzniknouti mínění, že jde tu o projev, který po stránce obsahové má býti precisován jak co do fakta, tak co do úsudku o následcích tohoto fakta. Aby byla konformita s § 691, a ježto není důvodu, dáti v § 692 ustanovení přísnější než v § 691, říká se i zde "bez zbytečného odkladu". Doplňovati §§ 690 až 692 nějakými novými předpisy o perfekci smlouvy, o odvolatelnosti oferty nebo akceptace atp., zdálo se zhola zbytečné, ježto dosavadní teksty v té příčině úplně vyhověly.

§ 693 zkrátil první odstavec § 863 obč. zák. tak, že klade proti sobě projev výslovný (nemíní se arci jen projev slovní, nýbrž i projev písemný a projev učiněný v posunkové řeči) a činy konkludentní. "Obecně přijatá znamení" v § 863 obč. zák. byla způsobilá svésti leckterého vykladače k tomu, že se tu míní znamení jako na př. v § 104 (§ 315 obč. zák.) nebo v § 105 (§ 427 obč. zák.), ačkoli redaktoři občanského zákoníka majíce správně na zřeteli konvenční povahu písma, oněmi slovy chtěli postihnouti písmo. (Zapomněli ovšem, že takovou konvenční povahu má i řeč, a že tedy pod obecně přijatá znamení hodí se i projev mluvený.) Ponechati slovo "mlčky", třebaže je dosti vžité, není snad nutné a nebylo by to ani vhodné, ježto všechny konkludentní činy nelze jím správně charakterisovati a stírá se jím ostatně protiva k následujícímu § 694, jenž má na zřeteli opominutí. § 694 nechce býti než co nejvěrnější reprodukcí § 863, odst. 2 obč. zák., právě tak jako se § 695 snaží co nejpřesněji vystihnouti § 864 obč. zák. novelové verse. V obou paragrafech užito bylo stejného termínu "zvyklosti poctivého styku", aby se již zněním naznačilo, že § 695 (§ 864 obč. zák.) je vlastně jen aplikací § 694 (§ 863, odst. 2 obč. zák.).

§ 696 znamená především modernisaci § 865 obč. zák. po stránce výrazové, zejména aby bylo dosaženo souladu s ustanoveními o zbavení a omezení svéprávnosti. Druhá věta na místo nemoderních slov "berou na sebe břímě..." zavádí jasné odlišení způsobilosti zavazovací a disposiční, ale ani tu nejde o změnu věcnou. Termín "řádný zástupce", jehož se v návrhu občanského zákoníka užívá na četných místech, nahrazuje dříve užívaný termín "zákonný zástupce" a zahrnuje podle povahy věci otce, který má moc otcovskou, poručníka, opatrovníka nebo podpůrce. Poslední věta je redigována nově, aby byly odstraněny nejistoty podávající se z poslední věty § 865 obč. zák. Nebyl přijat návrh, aby poslední věta § 696 byla rozšířena i na případy, kdy se smlouva uzavírá s osobou, jejíž projev potřebuje schválení jiných orgánů nebo nadřízených stolic. Nebylo totiž pokládáno za to, že by tento případ byl zcela shodný s oním, který je řešen v poslední větě § 696, a vůbec převládlo mínění, že navrhované ustanovení není nutné.

Jako §§ 697 až 699 jsou v této souvislosti zařaděny, jak bylo již uvedeno v části II, této zprávy, ustanovení o závazcích nezletilců, v původním obč. zákoníku i v osnově z r. 1931 umístěná v hlavách pojednávajících jednak o poměru mezi rodiči a dětmi, jednak o poručenství a opatrovnictví.

§ 697 odpovídá § 152 obč. zák., ale vypouští jeho první větu, která je samozřejmá, a jeho druhou větu upravuje podle stejné zásady, na jaké byla vybudována první věta § 246 obč. zák., takže se již nečiní rozdíl mezi nezletilci, kteří jsou v zaopatření rodičů a kteří nikoli. Zkušenost učí, že toto rozlišování v přítomné době nemá významu a že se při uzavírání pracovních smluv s osobami nedokonavšími 21. rok vůbec nezkoumá, zda jsou ještě u rodičů v zaopatření čili nic. Nezletilec sám zůstává dostatečně chráněn, když jeho řádný zástupce může z vážných důvodů smlouvu předčasně zrušiti. Zákona o práci dětí č. 420/1919 Sb. z. a n. se nový zákoník vůbec nedotýká, ježto onen zákon náleží mezi ustanovení správní zachovaná v platnosti uvozovacími předpisy.

§ 698 přejímá obsah § 151 obč. zák., navazuje zároveň na paragraf předcházející. Jako spodní hranici disposiční a zavazovací způsobilosti přijímá superrevisní komise právě tak jako subkomitét naveskrz dokonanou dospělost a nikoli jako občanský zákoník dokonaný věk dětský a zase nerozlišuje, zda jde o děti v zaopatření rodičů čili nic.

Oba §§ 697 a 698 jsou formulovány tak, že zahrnují stejně děti v moci otcovské jako poručence, takže vyčerpávají i obsah § 246 obč. zák.

§ 699 je převzat z § 247 obč. zák. upraveného podle § 3 zákona č. 447 /1919 Sb. z. a n., jen byl formulován vzhledem k novému svému zařadění tak, aby zavazovací způsobilost nezletilce vyslovil jako právní následek soudního opatření, kterým byla nezletilci ponechána volná správa čistého přebytku jeho příjmů.

§ 248 obč. zák. ve znění § 4 zákona č. 447/1919 Sb. z. a n., který ještě v osnově z r. 1931 byl převzat, superrevisní komise při závěrečné redakci škrtla, neboť vedle § 700 (§ 866 obč. zák.) je zbytečný.

V § 700 zachován byl § 866 obč. zák. přes projevená přání, aby byl umístěn do hlavy o povinnosti k náhradě škody (nyní 42). Superrevisní komise se tu řídila úvahou, že po celém občanském zákoníku jsou roztroušeny předpisy, které by vlastně náležely do hlavy o povinnosti k náhradě škody, že však sluší je zachovati na jejich místech dosavadních. Jednak proto, že rozsah oné kapitoly by příliš vzrostl a že by se její systematické uspořádání podstatně zhoršilo, jednak proto, že přemístěním podobných speciálních ustanovení by se přetrhla nebo aspoň setřela jejich souvislost s jinými ustanoveními, ke kterým náležejí. Slovo "lstivě" jako zbytečné bylo vypuštěno, zato byla doplněna slova naznačující, do které doby je neinformovanost toho, kdo s nezpůsobilým smluvcem vyjednává, právně relevantní. Upozorniti sluší, že, pokud půjde o užití § 700 na osoby nesvéprávné, bude otázku, nakolik jsou takové osoby vůbec odpovědné za škodu, kterou způsobí, posouditi podle zásad hlavy 42.

§ 867 obč. zák. ponechaný subkomitétem škrtla superrevisní komise jako pouhý předpis odkazovací, ale rozhodnutí o některých otázkách, které se k němu pojí, bylo odsunuto do kapitoly 30 (srov. § 874).

§ 701 přejímá § 869 obč. zák. celkem beze změny. Naproti tekstu subkomitétu jsou sice některé rozdíly, ale šlo především o to, aby tekst osnovy přesněji podal tekst původní. Mimoto, jako všude jinde, mluví se jen o povinnosti k náhradě škody a otázka po modalitách této povinnosti se tím odkazuje do kapitoly 42. Věta sama nebyla škrtnuta z důvodů vylíčených při § 700. Dáti tu nebo jinde ustanovení o ofertách sine obligo, nepokládala superrevisní komise za nutné a nepokládala zejména za možné, prohlásiti je za oferty neurčité (zcela neurčité).

Právě tak jako subkomitét rozhodla se superrevisní komise neměniti mnoho na §§ 870 a násl. obč. zák., jež po zásluze docházejí pochvaly všech snad vykladatelů občanského zákoníka i jiných.

§ 702 má formulaci § 870 obč. zák., jak ji byl přijal subkomitét. Naproti tekstu § 870 upravenému novelou je změna ta, že tekst osnovy se spíše blíží tekstu původnímu ("přiveden bázní" - "durch Furcht gezwungen"), jejž bylo vykládati tak, že jde o příčinnou souvislost určenou slovy causam dare, kdežto novela slovem "veranlasst" (dal podnět ) nutila přijímati, že stačí příčinná souvislost krytá heslem occasionem praebere. Superrevisní komise, právě tak jako subkomitét, byla si vědoma, že § 870 obč. zák. není tekstován přesně, ježto přísudek "nespravedlivá" zřejmě náleží k vyhrůžce a nikoli k bázni; ale přes některá přání v té příčině projevená nepokládala superrevisní komise za nutné tekst upraviti, ježto ona nepřesnost obtíží nikdy nezpůsobila a jistě nezpůsobí. Navrhované teksty ostatně budily pochybnost buď co do přesnosti nebo aspoň co do stručnosti. Námětu, aby se v § 702 vyložil pojem lsti, vyhověno nebylo. Zejména však odmítla superrevisní komise přijmouti definici lsti, která se vyskytuje v § 13 přípravné osnovy trestního zákona z r. 1926. Pro právo občanské se tato definice zřejmě nehodí. Závěr první věty (slova "není smlouvou vázán") byl upraven podle návrhu brněnské fakulty. Protože v novém zákoníku nebude ustanovení odpovídajícího § 55 obč. zák., na nějž se § 870 obč. zák. odvolává, nezbylo než v druhé větě převzíti z cit. § 55 obč. zák. vysvětlení, co sluší rozuměti důvodnou bázní.

V § 703 se superrevisní komise přidržela změn, které byl učinil na § 871 obč. zák. novelové verse subkomitét. Vyslovila především souhlas s tím, že se subkomitét vrátil v lecčems k původnímu tekstu § 871. Slova "přivedena k omylu" chtí říci, co slovo "irregeführt". Subkomitétem škrtnutá slova "und erklärt wurde" nebyla obnovena, protože se zřejmě nesnášejí s využitím omylu uvedeným ke konci § 871 obč. zák. Vsunouti do tekstu nesprávné údaje ("byla přivedena k omylu nesprávnými údaji"), se nepokládalo za vhodné, ježto by šlo o formulování příliš úzké. Vždyť i určité chování bez údajů může vyvolati omyl. Byly arci vysloveny pochybnosti, zdali tekst subkomitétu není příliš široký, ale příklady, které byly uvedeny na doklad, jsou tak umělé, že snad není s nimi třeba počítati. Superrevisní komise nesdílela pochybností, že by subkomitét, rozděliv tekst na dvě věty, byl tak učinil na úkor srozumitelnosti. Druhá věta, napodobená § 120 obč. zák. pro Německou říši, nechce než krýti slova dosavadního tekstu "der dem anderen zugegangenen Erklärung". Třetí věta osnovy subkomitétu byla zkrácena, protože je jistě zcela zbytečné blíže určovati toho, kdo projev nesprávně vyřídil.