§ 704 odpovídá přesně návrhu subkomitétu, jenž zase neobsahuje než překlad § 872 obč. zák. Stejně platí o poměru § 705 k § 873 obč. zák. a vlastně také o poměru § 706 k § 875 obč. zák. K tomuto paragrafu by bylo připomenouti, že superrevisní komise se nemohla rozhodnouti, aby rozšířila toto ustanovení na osoby třetí, které jednaly v zájmu osoby "druhé". Bylo by velmi snadno dovolávati se neplatnosti smlouvy s odkazem na to, že do smlouvy zasáhla v zájmu "druhé strany" nějaká osoba třetí. Tím by se snadno vyvolaly nebezpečné spory. § 707 odpovídá § 874 obč. zák. (jenže zase se tu mluví jen o povinnosti k náhradě škody; srv. připomínky k § 700). V obou paragrafech byla slova "nespravedlivou (a důvodnou) bázní" nahrazena slovem "hrozbou" a připojena citace § 702, aby bylo jasno, že se míní stejný skutkový základ jako v tomto paragrafu.
§ 876 obč. zák. byl zařaděn za § 784 jako poslední ustanovení hlavy 25. Proč se tak stalo, bude pověděno, až naň dojde řada podle místa nově mu přikázaného.
§ 708 se srovnává s § 877 obč. zák. až na to, že byla vypuštěna slova "k svému prospěchu", ježto by se mohly vyskytnouti případy, v kterých to, co strana obdržela, by se nedalo charakterisovati jako její prospěch. Nebyl přijat podnět, aby § 708 byl formulován co nejvšeobecněji a aby bylo vysloveno, že strana, která něco obdržela ze smlouvy neplatné z jakéhokoliv důvodu, je povinna to vrátiti. O potřebná ustanovení je postaráno v hlavě 46 pod rubrikou "Jiná plnění bez právního důvodu".
Rubrika před § 709 byla stylisována positivně, jako rubriky před § 696 a § 701. Slova "jestliže nevychází" (§ 878 obč. zák. "pokud nevychází ze smlouvy") byla doplněna slovy "z okolností", aby bylo jasno, že soudce má hleděti nejen k vyslovenému úmyslu stran, nýbrž i k celé situaci, z níž smlouva vznikla. Superrevisní komise setrvala na tekstu subkomitétu, "že jeden kus nemá býti oddělován od druhého" (obč. zák. "nemůže"), protože tekst subkomitétu lépe odpovídá terminologii normativní. Zařaditi poslední větu do hlavy o povinnosti k náhradě škody, nebylo možno, ježto tu jde o zcela zvláštní nárok na náhradu škody.
Z § 879 obč. zák. byl v § 710 ponechán jen první odstavec, a to beze změny. Druhý odstavec byl škrtnut, ale nikoli proto, že by se měly smlouvy jmenované v § 879, odst. 2 obč. zák. prostě pokládati za platné, nýbrž pro podivnou nesouměrnost tohoto odstavce. Bylo podotčeno jistě právem, že tento odstavec se příčí všem požadavkům elegantiae juris. Superrevisní komise měla na zřeteli, že se vyskytuje hojnost ustanovení reprobujících smlouvy mimo občanský zákoník, a to i ustanovení daleko důležitějších, než jsou ona, která vypočetl § 879, odst. 2 obč. zák. Je však vsunouti do občanského zákoníka nebylo možno jednak protože by tím příslušné ustanovení příliš vzrostlo, jednak, a to zejména, protože by se ona ustanovení vytrhovala ze souvislosti, do které náležejí. Co do jednotlivých smluv vypočtených subkomitétem se podotýká toto: O smlouvě, kterou si někdo vymínil něco za vyjednání smlouvy manželské, má superrevisní komise za to, že záleží na jednotlivostech případu, zdali se taková smlouva příčí dobrým mravům, a že tedy tento druh smluv nelze tak naveskrz odsouditi, jako se stalo roku 1811. Co do případu druhého (když právní zástupce převedl na sebe za plat zcela nebo zčásti věc jemu svěřenou), soudí superrevisní komise, že předpis takového obsahu, pokud již tak neplatí, by měl býti pojat do ustanovení upravujících právní postavení "právních přátel". Č. 3 (když někdo pozůstalost nebo odkaz, které očekává od jiné osoby, zcizil za jejího života) jest obsaženo implicite jednak v ustanovení o zcizení dědictví (srv. § 678 osnovy: "Po smrti zůstavitele lze" etc.), jednak v ustanovení o nabytí odkazu (§ 496). Ustanovení o lichvě (§ 879, odst. 2, č. 4 obč. zák.) jako ustanovení velmi závažné bylo v občanském zákoníku ponecháno (srv. ostatně, že i třetí částečná novela přes existenci císařského nařízení č. 275/1914 ř. z. má takové ustanovení), ale bylo zařaděno za ustanovení o zkrácení přes polovici hodnoty, s nímž ideově souvisí (srv. § 781 níže a poznámky tam připojené). Co do č. 5 (subkomitétu), t. j. když se někdo zavázal, že se nedostaví k veřejné dražbě nebo že při ní nebude podávati buď vůbec nebo přes určitou výši, domnívá se superrevisní komise, že by zákaz takové smlouvy měl býti vložen do řádu exekučního a do předpisů o dobrovolných dražbách (srv. nyní § 7 zák. č. 1/1933 Sb. z. a n.). Škrtem druhého odstavce § 879 se staly celkem bezpředmětné připomínky k tomuto ustanovení. Jen co do návrhu, aby byla prohlášena za neplatnou smlouva, kterou si někdo něco vyjednal za dosažení rozluky manželství, připomíná superrevisní komise, že by ustanovení takové šlo příliš daleko, ježto by pod ně spadala i smlouva o zastoupení ve sporu rozlukovém. Co do názvosloví se poznamenává, že superrevisní komise v § 710, právě tak jako v § 709, mluví o neplatnosti a nikoliv o nicotnosti (slovo "nichtig" se v § 879 novelové verse vyskytlo zřejmě napodobením názvosloví občanského zákoníka pro Německou říši) a klade tím důraz na to, že pojem neplatnosti smlouvy kryje různé její vady, ale je pojmem relativním, jehož dosah sluší vyšetřiti pečlivým rozborem ustanovení, která o té či oné neplatnosti jsou dána.
§ 711 reprodukuje § 880 obč. zák. Superrevisní komise byla si dobře vědoma toho, že i pojem extrakomerciality je pojmem relativním (srv. na př. Schey, Obligationsverhältnisse, I, str. 193 a násl.). Než nepokládala za možné dáti o ní nějaká podrobnější ustanovení, protože by jistě dopadla příliš kasuisticky.
§ 712 odpovídá paragrafu navrženému subkomitétem, jejž subkomitét byl zařadil rovněž za § 880 obč. zák., ale byl přestylisován vzhledem k tomu, že superrevisní komise se vyhýbala všude redigovati ustanovení ve formě předpisů průvodních. Jak plyne z rubriky i z tekstu, chce celé ustanovení postihnouti smlouvy, které v nauce vůbec se nazývají smlouvami abstraktními, a tedy smluvní konsensy, z kterých není patrno, o jaký smluvní typus jde. Superrevisní komise byla s panující naukou hledící k občanskému zákoníku za jedno v tom, že se nedoporučuje přiznati právní význam takovému odloučení konsensu od kausy mimo ony abstraktní konsensy, které jsou upraveny zvláště (jako na př. v právu obchodním, směnečném, šekovém). Tekst komise, zvláště v znění posléz usneseném, nechce říci nic jiného, než že se sjednáním abstraktního konsensu resp. jeho oddělením od ostatního smluvního obsahu nic nemění na právech a povinnostech stran. Jestliže tedy celý obsah smluvní nezakládá povinností (na př. pro nedostatek formy), nezaloží takové povinnosti ani formulace abstraktního konsensu, a na toho, kdo se domáhá splnění povinnosti opřené o abstraktní konsens, náleží, aby uvedl a dokázal i ostatní smluvní obsah.
§ 713 obdržel zvláštní rubriku "Smlouvy o plnění třetích osob", jíž byla dána přednost před rubrikou "Smlouvy k tíži třetích osob", aby snad z ní nemohlo býti odvozováno, že třetí osoba má povinnost plniti. Text sám se srovnává s § 880 a) obč. zák. novelové verse. Námět, aby byla dána podrobnější ustanovení o garančních smlouvách, přijat nebyl, ježto praktická potřeba toho asi nevyžaduje. Slovo "přímluva" bylo ponecháno přes některé projevené pochybnosti, ježto superrevisní komise se domnívala, že vystihuje nejlépe původní "Verwendung" a že je nelze nahraditi slovem "zprostředkování", jež má svůj vžitý smysl, jinde v zákoně užitý (srv. hlavu 36). Superrevisní komise opustila termín "plné dostiučinění", neboť termín ten ze starého § 1323 obč. zák. nepřešel do § 1155. Souhlasíc však s názorem, že ten, kdo se zaručí za jednání jiné osoby, má, si býti vědom plné odpovědnosti, zvolila superrevisní komise znění naznačující jednak, že nezáleží vůbec na tom, zda tu je vina ve smyslu hlavy o náhradě škody, tím méně pak že záleží na stupni viny, jednak že co do rozsahu sluší nahraditi vždy jak skutečnou škodu, tak ušlý zisk.
V §§ 714 až 718 byly ponechány bez věcných změn §§ 881 a 882 obč. zák. stejně jako v návrhu subkomitétu. I pro stanovisko superrevisní komise bylo rozhodné, že by bylo sice možné zabývati se smlouvami ve prospěch osob třetích podrobněji, zejména co se týká jejich poměru k §§ 1247, 1249 (§§ 1403, 1404 obč. zák.); že však látka není dosud prozkoumána s dostatečnou úplností, a že tedy vyhoví ony §§ 881 a 882 obč. zák. lépe než podrobnější ustanovení, která by se snadno octla v rozporu s ustanoveními jinými.
K §§ 719 až 722: § 883 obč. zák. je podán velmi zkráceně v § 719. Vytýkati hlavní druhy forem, v kterých lze smlouvy činiti, není jistě nutné, a vytýkati dnes, že smlouvy formální i bezforemné mají stejné právní následky, je zcela zbytečné. Smysl tekstu je ten, že stačí jakýkoli způsob smluvních projevů k dosažení konsensu (není tedy potřebí zvláštní formy), neustanovuje-li zákon nic jiného. § 720 je zcela ve shodě s § 884 obč. zák. § 885 obč. zák. byl škrtnut z několika důvodů: že je málo jasný, že je zbytečný, protože je samozřejmý, a že by přece mohl býti nebezpečný, protože by jej někdo mohl vztahovati proti jeho pravému smyslu na konsensy nehotové. § 886 obč. zák. byl zachován v § 721. O jiných formách (na př. soudní, notářské) mají ustanovení předpisy, které takové formy nařizují, ustanovení o formě písemné náleží do občanského zákoníka. Naproti § 886 obč. zák. vykazuje § 721 některé změny v textu i v skladbě. První věta vytýká, resp. doplňuje § 886 obč. zák., že smlouva písemná bude hotova, když strany podpíší listinu. Tím má býti vyloučeno, aby výměna korespondence mohla nahraditi písemnou formu. Poslední věta § 886 obč. zák. jako ustanovení o písemné formě podle názoru superrevisní komise náleží před jeho větu předposlední. Slova "im Geschäftsverkehr" byla vypuštěna, ježto v češtině není za ně vhodné náhrady. Slova "v obchodě", jichž užil subkomitét, jsou mýlivá, jak upozornila zejména Slovenská komise a Zelinka (Právník, 1924, str. 222). Dáti ustanovení o kvalifikaci svědků zmíněných v druhé větě, není patrně potřebí a není snad ani potřebí dávati tu nebo v předpisech uvozovacích a prováděcích předpis odpovídající § 3 první částečné novely. Superrevisní komise má za to, že dnes nikomu nepřipadne na mysl pochybovati o rovnosti obou pohlaví při kterékoliv funkci svědecké.
Nově byl v této souvislosti zařaděn jako § 722 předpis převzatý z § 1, písm. e) zák. č. 76/1871 ř. z. [§ 21, písm. c) zák. čl. VII/1886]. V osnově z r. 1931 byl předpis ten vřaděn do paragrafu jednajícího o opatrovníku pro osoby stižené těžkou tělesnou vadou (§ 223), tedy do ustanovení, jež do vládního návrhu nepřešlo. Protože se ale v čl. III, č. 5 uvozovacích předpisů zrušuje celý zákon č. 76/1871 ř. z. a celá skupina §§ 21 až 23 zák. čl. VII/1886, bylo nutno najíti pro onen předpis jiné vhodné místo. Vzhledem k rubrice před §§ 719 a násl. a vzhledem k obsahu §§ 719 až 721 mluví i § 722 o formě listin o smlouvách, které osobně uzavírají slepí, pak němí, kteří nemohou psáti, a hluší, kteří nemohou čísti, ale podle § 785 dosáhne toto ustanovení také na listiny o jednostranných projevech vůle takových osob. Stejně jako jeho vzory bude § 722 platiti i tehdy, zřizuje-li se listina o právním jednání, které samo k své platnosti jinak písemné formy nevyžaduje. Smlouvy osob uvedených v § 722, pro které zákon nebo vůle stran nařizují písemnou formu, budou neplatné, nebude-li o nich zřízen notářský spis; jiná smlouva nebude sice neplatná proto, že se o ní zřídí obyčejná listina, ale listině takové nebude možno přiznati žádný právní význam, ani ne význam listinného průvodního prostředku.
Podrobně bylo uvažováno, zdali by neměl býti obnoven § 887 obč. zák. odstraněný třetí novelou, jak bylo navrhováno zejména se strany slovenské. Sluší přiznati, že na první pohled § 887 obč. zák. budí dojem ustanovení, které chrání poctivost styku mezi lidmi. Ale obtíže, které působil § 887 obč. zák. podle svědectví judikatury nejvyššího soudu vídeňského, jenž jej na konec vykládal velmi restriktivně, ukázaly naopak, že to je ustanovení, které osoby méně zkušené a práva neznalé vydává na pospas živlům nekalým a protřelým. Proto převládlo mínění, že obnova § 887 obč. zák. by byla se škodou.
§§ 723 a 724 obsahují §§ 888 a 889 obč. zák. Naproti tekstu subkomitétu byly přičiněny změny čistě stylistické.
§ 725 obsahuje § 890 obč. zák. ve znění, jaké mu dal subkomitét. Dodatek připojený subkomitétem v první větě (slova "jestliže z povahy věci nevychází, že dluh může býti splněn jen společnou činností všech") pokládala i superrevisní komise věcně za správný.
§§ 726 až 732 osnovy odpovídají §§ 891 až 896 obč. zák., jak byly pozměněny a doplněny subkomitétem, ale superrevisní komise přičinila některé změny. Superrevisní komise především právě tak jako subkomitét nechce rozeznávati mezi korrealitou a solidaritou a mluví jednotně o pohledávkách a dluzích k ruce společné a nerozdílné. Právě tak jako subkomitét nepokládá ani superrevisní komise za vhodné, v těchto paragrafech uváděti ony případy, v kterých vzniknou závazky rukou společnou a nerozdílnou mimo smlouvu a o nichž jsou stanovení na příslušných místech jiných. Na zvláštní ustanovení obsažená v jiných zákonech, jako na př. v řádech konkursních a vyrovnacím, je pamatováno v předpisech uvozovacích. Superrevisní komise přijala dále některé změny a doplňky, které zavedl subkomitét. Předpisu § 726 (§ 891 obč. zák.) bylo užito jako vhodného místa k vyřešení staré kontroversy, zdali prodlení, do kterého upadl jeden dlužník, škodí ostatním. Nauka a prakse byly ochotny odpověděti záporně, ale narážely na slova "jeden za všechny a všichni za jednoho". Když byly objeveny přípravné práce (srovnej Ofner, Urentwurf, II, str. 19, § 34), bylo arci zřejmo, že oněmi slovy nemělo býti pověděno, že by solidární závazek znamenal vzájemné zaručení. Poznamenalť Zeiller výslovně k monitu vnitrorakouského apelačního soudu, že slova, o která jde, jsou jen nejznámějším termínem k označení korreality, a implicite pověděl, že nemají vysloviti zásadu o vzájemném zaručení. Starou onu kontroversu nebylo nesnadno odkliditi připojením slov "nezakládá takový slib mimo zvláštní úmluvu vzájemného zaručení". §§ 728 a 729 jsou místem, z něhož sluší vyčísti, zdali skutečnosti, které podle hlavy 46 i jiných ustanovení ruší dluh, působí objektivně, t. j. ruší dluh proti všem dlužníkům, či jen subjektivně, t. j. proti dlužníku některému. Co do soluce a jejích surrogátů (jinakých způsobů satisfakce) vyslovil se § 893 obč. zák. v první polovici v souvislosti s § 896 obč. zák. s dostatečnou jasností, že působí objektivně, co do jiných skutečností dluh rušících ukazuje kolísající judikatura, že § 894 obč. zák. není dosti jasný. Správná zásada je jistě ta, že skutečnost dluh rušící vzhledem k jednomu dlužníku, ale nedávající věřiteli uspokojení (na př. prominutí, nemožnost plnění), neprospěje ostatním. § 894 obč. zák. tuto zásadu přijal, ale doslov dává podnět k pochybnostem potud, že by mohl býti vztahován jen na skutečnosti, rušící dluh vzhledem k jednomu spoludlužníku s vůlí věřitele, nikoli však na skutečnosti jiné, jako na př. na nemožnost splnění. Vyjasnění lze dosáhnouti, když slova "erhält" a "Nachsicht" v § 894 obč. zák. se v § 729 nahradí slovy "svědčí" a "úlevy", ježto obě tato slova nechovají ani stínu vztahu k osobě věřitele. Z § 896 obč. zák. nebyla do § 730 převzata slova "auch ohne geschehene Rechtsabtretung". Materiální změny tento nový tekst neznamená, ježto tak jako dříve, i budoucně bude smysl ustanovení ten, že nehledíc k zvláštním poměrům právním mezi stranami trvajícím se může solidární dlužník, který uspokojil věřitele, hojiti na ostatních spoludlužnících. Ale na možnost cesse se ani neupozorňuje, a to proto, že taková cesse nebude podle okolností míti právních následků. Uvažuje-li se totiž o ustanoveních, která má obč. zákoník o postihu, lze seznati, že nejasnosti, které byly v té věci v původním tekstu, byly sice zčásti odklizeny novelovou změnou §§ 1358 a 1422 obč. zák., ale že tekstová revise nepostihla § 896 obč. zák. Navrženým škrtem vystoupí ostřeji toto, zajisté důsledné spořádání:
a) platí-li někdo cizí dluh, za který ručí osobně nebo určitými kusy majetkovými (§ 1358 obč. zák., nový § 1195), má místo postih subrogační, to je plátce, zaplativ, vstoupí automaticky do práv věřitelových (cessio ex lege).Ustanovení je spravedlivé. Kdo zaplatí za jinou osobu, za kterou ručí, zasluhuje výhodného ustanovení o postihu;
b) platí-li někdo cizí dluh, za který neručí (§ 1422 obč. zák., nový § 1273), má místo subrogační postih, jen když plátci pohledávka byla postoupena, ale plátce má podle okolností právo, na věřiteli požadovati postup. V placení bude v těchto případech spatřovati nikoliv shlazení pohledávky, nýbrž její výkup, při čemž arci, se zřetelem na § 1274 (§ 1423 obč. zák.), bude plátce v některých případech k výkupu oprávněn, v jiných nikoli;
c) platí-li někdo vlastní dluh (§ 730), má sice v mezích tohoto ustanovení postih, ale nikoli ve formě subrogace plátce na místo věřitele. Jinak by se mohlo státi, že by na dlužníku, který zůstal naposled, uvázlo břímě společného dluhu. Tím arci, že § 730 se nezmiňuje o cessi, není nikterak řečeno, že by si plátce nemohl dáti pohledávku postoupiti od uspokojeného věřitele. Zdali však takový postup bude míti právní následky, bude záležeti na právním poměru mezi spoludlužníky; srv. na př. když zaplatil hlavní dlužník v případě § 1194 (§ 1357 obč. zák.). Již subkomitét nahradil slova "pokud není mezi nimi jiného poměru" slovy "pokud... poměru právního", jež byla položena tak, aby se vztahovala nejen k postihové kvotě, nýbrž i k postihu vůbec. Je totiž dobře možno nejen, že podle právního poměru trvajícího mezi spoludlužníky má postih místo jinakým poměrem než rovným dílem, nýbrž i že podle právního poměru trvajícího mezi stranami plátce proti ostatním vůbec postihu nemá; srv. na př. § 1194 (§ 1357 obč. zák.). Slova "neuhrazený podíl musí býti převzat" byla nahrazena slovy "díl se rozdělí mezi ostatní", jež lépe než původní tekst vyjadřují zásadu zamýšlenou redaktory občanského zákoníka, že přechod podílu na ostatní spoludlužníky se děje automaticky, bez jejich součinnosti. Slova "byl-li některý ze spoludlužníků zproštěn dluhu", jež se vyskytují již v českém tekstu z roku 1872, nepodávají sice zcela přesně slov "die erhaltene Befreiung", jež se hodí vlastně jen na zproštění, které se stalo s vůlí věřitelovou, jako prominutí atp., ale byla ponechána, vzhledem k poznámkám k § 729.
Se zřetelem k došlým připomínkám a k výsledkům debaty byly pak na tekstech subkomitétu učiněny některé změny. V § 726 byla první věta rozložena na dvě. Poslední věta "I když byl podal žalobu, má právo volby" nahrazena byla větou "Vymáhal-li plnění od jednoho, nepozbývá práva proti ostatním..." atd., aby bylo pověděno zcela jasně; že volnost přidržeti se jiného dlužníka nezaniká nejen podáním žaloby, nýbrž ani rozsudkem, pokud věřitel neobdržel úplného uspokojení od odsouzeného. V připomínkách (právnická fakulta v Brně a prof. Dr. Sedláček) bylo nadhozeno, že není řešeno prodlení věřitele při aktivní solidaritě, ale ježto se tam poznamenává, že otázku tuto řešiti není třeba, domnívá se i superrevisní komise, že nebude v osnově citelná mezera, když takové ustanovení dáno nebude. Právnické fakultě v Brně a Prof. Dr. Sedláčkovi je dáti za pravdu, že je jakýsi nesouhlas mezi §§ 727 a 728, ale jde přece jen spíše o nesouhlas zdánlivý, ježto každý z obou paragrafů se zabývá jinou stránkou věci. V § 727 dochází výrazu princip prevence, v § 728 se klade důraz na zásadu "ne bis in idem". Odchylkou od § 892 obč. zák. i od osnovy z r. 1931 byla v konečné redakci § 727 vynechána zmínka o plnění celku. Může se státi, že věřitel na dlužníku vymáhá jen část plnění, a pak nejsou věřitelé ostatní vyloučeni z možnosti domáhati se zbytku. Jen když dlužník jednoho ze spoluvěřitelů uspokojil zcela, platí v plném rozsahu následující paragraf. V § 730 bylo na konci druhé věty řečeno "rozdělí se i jeho díl stejným způsobem", aby bylo jasno, že díl neuhrazený jedním ze spoludlužníků se rozvrhuje mezi ostatní spoludlužníky podle rozvrhového klíče trvajícího mezi nimi, a není-li tedy klíče, rovným dílem. Nově připojený § 731 výslovně rozšiřuje postih i na případy, kdy spoludlužník sice nezaplatil dluh celý, ale přece jen více, než by při správném rozdělení dluhu na něho připadlo.
§§ 733 až 736 odpovídají §§ 897 až 900 obč. zák., jež právě tak jako osnova subkomitétu i superrevisní komise přijala bez věcné změny, až na jedinou výjimku, že nemožná výminka rozvazovací se prohlašuje za nedoloženou (srv. na př. Ehrenzweig, I, 1, 1925, § 98; Krčmář, III, 1929, § 6, písm. B, č. III). Nebyl přijat podnět, aby se dala ustanovení o zpětných následcích výminky a ustanovení o právních následcích jednání v době pendence výminky, jaká má na př. § 161 obč. zák. pro Německou říši.
Také § 901 obč. zák. byl recipován jako § 737 bez věcných změn. Jako rubrika bylo, vzhledem k četným přáním, zvoleno, zase slovo "pohnutka" jako v původním tekstu (subkomitét mluvil o "důvodu").
§§ 738 až 746 osnovy odpovídají §§ 902 až 907 obč. zák. i příslušným ustanovením subkomitétu, jen rubriky byly nově uspořádány.
V § 740 byla k ustanovení § 902, odst. 3 obč. zák. připojena myšlenka druhé věty § 30, odst. 2 směnečného zákona č. 1/1928 Sb. z. a n.
V § 741 se mluví o neděli nebo o zákonném dni svátečním nebo památném, aby tu byla konformita se zákonem ze dne 3. dubna 1925, č. 65 Sb. z. a n. Nebyl přijat návrh, aby byla dána zvláštní ustanovení o lhůtách čtvrtletních a půlletních. V druhé a třetí větě § 742 je tekst, který jasně se vyslovuje pro řízení nesporné a vyhovuje se tím připomínce nejvyššího soudu. V § 743 mluví se nyní o závazcích vzniklých při provozování výrobním nebo obchodním, takže se kryje i provozování zemědělské a lesní, a nemluví se o podniku, nýbrž o závodu, jímž v souladu s ustanoveními o mezinárodním právu soukromém se míní jednotka technická, nikoli komerční, takže závazky vzniklé při provozování závodu odštěpného budou splatné v místě tohoto závodu. V první větě § 744 slova "v pochybnostech" znamenají totéž, co začátek předchozího paragrafu opisuje slovy, že nelze místo, kde se má plniti, zjistiti ani z úmluvy ani z povahy jednání ani z účelu plnění. Poslední věta téhož paragrafu chce zachovati v paměti tési uvedenou ve zprávě justiční komise panské sněmovny, jež nedošla výrazu v novelovém tekstu § 905 obč. zák.
V § 745 byla dodána slova "v pochybnostech", aby bylo zřejmo, že jde o pravidlo vykládací. O významu těchto slov srv. poznámku k předchozímu paragrafu. Nebude tedy platiti vykládací pravidlo § 745, jestliže z úmluvy nebo z povahy jednání nebo z účelu plnění vycházeti bude najevo, že právo volby má míti věřitel. Vykonanou volbou míní se totéž, co praví původní slova "getroffene Wahl" a nikoli snad skutečné plnění. Co do § 746 se připomíná, že i původní tekst § 907 obč. zák. měl na zřeteli jen případ, že volba příslušela jedné ze stran. Změna závěrečných slov první věty chce vyloučiti nebezpečí argumentace a contrario z původního znění, že totiž druhá strana, které volba nepříslušela, smlouvou zůstává vázána. Nevyvolí-li si strana k volbě oprávněná z věcí zbývajících, padne celá smlouva. Dávati ustanovení, co platí, když věřitel, kterému přísluší volba, co do výkonu volby se octne v prodlení, jako učinil § 264, odst. 2 obč. zák. pro Německou říši, nepokládá superrevisní komise za nutné. Poslední věta § 746 byla formulována tak, že odkazuje na ustanovení hlavy 42, ale zároveň šíře, takže kryje všechny případy, v kterých strana, která neměla volby, zmařila volbu strany k volbě oprávněné.
§§ 747 a 748 přejímají § 908 obč. zák., jak byl stylisován subkomitétem, bez věcných změn. Nebyl zejména přijat návrh, aby se redigovala o závdavku podrobnější ustanovení, jaká mají §§ 336 a násl. obč. zák. pro Německou říši. Závdavkem nemusí býti část budoucího smluvního plnění, nýbrž cokoliv. Je-li závdavkem certa species a má-li se vrátiti "dvojnásobně tolik", vrátí se daná věc a vedle toho se ještě zaplatí její hodnota.
§§ 749 až 751 přejímají §§ 909, 911, 910 obč. zák., a učiněné změny jsou jen změnami stylistickými.
§§ 912 a 913 obč. zák. ponechal subkomitét v osnově, vytknuv, že náležejí mezi ony, o kterých přísný posuzovatel zákoníka jako souboru norem snad řekne, že by je pro nedostatek normativního obsahu slušelo vyloučiti. Poznamenal však, že přes to dlužno trvati na tom, aby v zákoníku byly zachovány, vzhledem k tomu, že právě tak jako leckterá jiná ustanovení jsou výrazem nevědomé zákonodárné moudrosti tvůrců obč. zákoníka z roku 1811. Byla pak judikatuře a nauce oporou při rozhodování otázek redaktorům snad nepovědomých. S některými změnami povahy spíše jen stylistické mohou býti uzpůsobeny tak, aby pro spory, týkající se povinnosti úrokové, bylo dáno v zákoníku jakési vodítko, a přece zase ne tuhá norma, která by tu neb onde bránila spravedlivému rozhodnutí. Aby nebyla dána norma příliš tuhá, nesáhl subkomitét k § 174 novely vypracované v červnu 1909 subkomitétem justiční komise panské sněmovny (srv. Beschlüsse des Subkomitees der jur. Kom. des H. H., Wien, 1909, str. 45).
Co do navržených změn poznamenal subkomitét, že mluvě o úrocích smluvených a o úrocích z prodlení vyjadřuje se § 912 obč. zák. příliš úzce, ježto obč. zákoník zná i úroky, které nejsou ani úroky smluvenými, ani úroky z prodlení, a přece náležejí mezi "vedlejší příslušnosti", o jakých mluví § 912. Výslovně se o takových úrocích zmiňuje § 514 obč. zák., implicite § 686 obč. zák. Mimoto se vyskytují i jiné ještě skutečnosti, kde úroková povinnost je na místě a může býti opřena o § 913 obč. zák. Moderní nauka. (srv. Petražicki; Lehre von dem Einkommen, jehož se v podstatných kusech přidržuje Schey, O. V., I, str. 578, přičiňuje důležité a zčásti odchylné postřehy vlastní) rozeznává úroky úvěrové (kreditní) a náhradové, při čemž pak úroky úvěrovými mohou býti nejen úroky smluvené za poskytnutí úvěru, nýbrž i úroky dlužné za učiněný náklad (§ 514 obč. zák.) i jiné, na př. § 7 cís. nař. č. 275/1914 ř. z. Co do náhradových úroku srv. nyní § 291 zákona č. 76/1927 Sb. z. a n. Toto roztřídění bylo přijato do § 912 osnovy subkomitétu za dvojím cílem, t. j. jednak aby tento paragraf byl pružnou oporou při rozhodování otázky, zdali úroková povinnost má místo čili nic, jednak aby bylo vysloveno, že, nespadá-li úrok ani pod pojem úroku náhradního ani pod pojem úroku úvěrového, nejde o úrok v technickém smyslu, a že tedy o takových povinnostech neplatí ustanovení zařaděná v návrhu subkomitétu pod rubrikou č. 7. Jde na př. o úroky, o kterých mluví § 392 obč. zák., nebo o úroky, které vybral a neodvedl správce cizího jmění, nebo o úroky, o kterých mluví implicite § 235 obč. zák., resp. vůbec úroky, které správce cizího jmění zameškal vybrati. O takových úrocích jistě neplatí ustanovení o výši zákonných úroku a také otázka anatocismu (úroků z úroku) se jeví v jiném světle. Tyto úvahy byly také důvodem, proč nebylo v § 912 osnovy subkomitétu užito obvyklé terminologie "úroky smluvené nebo zákonné". Úrokem zákonným by bylo možno rozuměti každý úrok, o kterém se zmínil zákon, a tedy na př. i úrok podle § 392 obč. zák., a takové úroky měly právě doslovem § 912 osnovy subkomitétu z kategorie úroku v technickém smyslu býti vyloučeny. Z podobných důvodu, jako byl pozměněn § 912, byl doplněn § 913 obč. zák., a to slovem "zejména". § 913 obč. zák. jest arci ustanovení velmi pružné a jeho, lze říci, rafinovaně volená slova "aus den besonderen Arten und Bestimmungen der Verträge" poskytují možnost přiznati právo na úrok, kde zákon nemá zvláštního ustanovení, jako na př. lze o ně opříti úrokovou povinnost mandantovu, když jej mandatář byl založil; srv. k tomu Schey na u. m., str. 586. Ježto však zákon zná podobné povinnosti i mimo smluvní poměry (srv. několikráte již citovaný § 514 obč. zák.), bylo připojeno slovo "zejména", aby výpočet byl úplnější.
V došlých připomínkách vyskytl se sice návrh, škrtnouti oba paragrafy, ale superrevisní komise je přece zachovala jako §§ 752, 753 osnovy, přičinivši některé změny. Tak byla v obou paragrafech škrtnuta zmínka o interesse, § 752 byl učiněn ještě pružnějším vsunutím slova "zejména" a v § 753 se nevyskytuje již první věta § 913 obč. zák., jsouc zbytečná. Druhá věta tohoto paragrafu začíná slovem "Pohledávka", aby byla konformita s rubrikou před § 690.
§§ 754 až 756 jsou recepcí podstatného obsahu zákona č. 62/1868 ř. z. a č. 77 /1885 ř. z. (pro Slovensko a Podkarpatskou Rus srv. § 4 zák. čl. XXXI/1868, zák. čl. VIII/1877 a XXXV/1895). Ustanovení podobná v občanském zákoníku dříve byla (§§ 993 a násl.) a byla nahrazena předpisy citovaných zákonů. Vzhledem pak k všeobecnému rázu ustanovení o povinnosti úrokové domníval se subkomitét, že je pro ně vhodnější místo ve všeobecné části obligačního práva (§§ 690 a násl.) než mezi ustanoveními pojednávajícími o jedné smlouvě, t. j. o zápůjčce. Také § 1335 obč. zák. byl zařaděn v návrhu subkomitétu,do této souvislosti. Subkomitét se snažil svým tekstem odstraniti některé pochybnosti plynoucí z dosavadních tekstů, a to především pochybnost, co platí o splatnosti úroků, když kapitál je splatný později než za rok a dříve než za dvě léta. Bylo možno hájiti, že úroky jsou splatné až s hlavním dluhem, nebo jednak za rok, jednak s hlavním dluhem. Pochybnost byla rozřešena ve smyslu alternativy druhé. Byla vypuštěna poslední věta § 4 zákona č. 62/1868 ř. z. jednak jako zbytečná, jednak jako nesprávná.