Při jednání o § 784 obč. zák., který byl převzat v § 594, bylo vzhledem k §§ 626 a 627 provedeno podstatné zkrácení. Věta o dražbě byla vypuštěna jako zbytečná. Proti obsahu § 595 byly činěny námitky s hlediska možného poškození nepominutelného dědice při poklesu hodnoty peněz. Ale komise setrvala na stanovisku dvorského dekretu č. 781/1844 sb. zák. soud., protože případy zhroucení měny jsou rázu zcela výjimečného a vypořádání povinného dílu penězi je jistě vhodnější než poskytnutí podílu pozůstalosti in natura. Že tento způsob vypořádání nemůže býti nepominutelnému dědici vnucen, je dostatečně opřeno § 1413 obč. zák., převzatým v § 1263 této osnovy. Výrazem "toliko na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu" je myšlenka citovaného dvor. dekretu přesně vyjádřena a soulad s § 576 je zjednán tím, že do tohoto paragrafu bylo vsunuto slovo "hodnoty".

Upozorňuje se, že § 595 míří toliko na případy, kdy nepominutelnému dědici nebylo zůstaveno nic nebo mu bylo zůstaveno méně, než kolik činí povinný díl, kdežto v případě § 584 má nepominutelný dědic právo na to, co mu bylo zůstaveno jako dědický podíl nebo jako odkaz, ale tu ovšem nemá práva na plnění částky peněžité. Není tu tedy rozporu.

Nový § 596 je částečným výsledkem velmi nesnadného projednávání § 792 obč. zák. Tímto ustanovením se nepominutelný dědic chrání proti poškození, které by vzniklo, kdyby ta poskytnutí mezi živými, jež se započítávají na povinný díl, nebyla připočtena k pozůstalosti za účelem výpočtu povinného dílu, ač se jich jednotlivým nepominutelným dědicům dostalo. I kdyby tedy jednotlivému nepominutelnému dědici bylo započtení prominuto, připočte se to, co mu bylo předem podle §§ 600, 601 poskytnuto, k pozůstalosti, a nedostane z pozůstalosti nic, pokud takto vypočtený podíl ostatních nepominutelných dědiců nebude kryt. Uvážíme-li pak ještě novou formulaci § 762 obč. zák. v § 574, dojdeme k výsledku, že se tato ochrana povinného dílu nevztahuje jen na případy posloupnosti testamentární.

Při jednání o § 785 obč. zák., jenž byl převzat v § 597 této osnovy, bylo v otázce připočtení darů (čímž se zahrnují i právně závazné sliby darovací) zachováno stanovisko subkomitétu ve věci darů k účelům všeužitečným, i stanovisko novelové k darům, jež byly poskytnuty osobám majícím nárok na povinný díl. V první věci rozhodlo, že vyloučením takových darů z připočtení a tím i z následků vyslovených v §§ 796, 797 mohlo by se umožniti podstatné zkrácení, ne-li nepřímé vydědění nepominutelných dědiců. Ve věci druhé pak rozhodlo to, že by nebylo spravedlivé, aby tomuto ustanovení a tím i následkům §§ 796, 797 byl podroben starší dar, učiněný nepominutelnému dědici, ne však později učiněný dar jinému nepominutelnému dědici, ač pravděpodobně oba dary byly učiněny na účet dílu povinného a nerovnost by vznikla pouhou náhodou, že druhý dar spadá do zákonité lhůty § 597.

Vzhledem k tomu byl pak § 785 obč. zák. do § 597 převzat jen se změnou co do lhůty (čímž se vyšlo vstříc poznámce nejvyššího soudu) a se změnami rázu stylistického, ač byly uváženy Ehrenzweigovy poznámky, Zur Zivilrechtsreform in Österreich, 1918, str. 13. Při tom byl přesněji formulován pojem "osob nemajících práva na povinný díl".

Při jednání o § 786 obč. zák., převzatém jako § 598 této osnovy, bylo uvažováno o připomínce nejvyššího soudu, aby na místě slov "do odevzdání pozůstalosti" položeno bylo "až do skutečného rozdělení". Po odmítnutí formulace "až do skutečného přikázání povinného dílu" byla vzhledem k výkladu Ehrenzweigovu (II, 2, 1924, str. 542, 543) zvolena slova "až do číselného určení povinného dílu", čímž se zjednává přesný okamžik, od kdy změny pozůstalosti zůstanou bez vlivu na vyměření povinného dílu, třebaže v tom bude jisté risiko jak pro pozůstalost, tak pro nepominutelného dědice. S touto věcnou změnou a se stylistickou úpravou byl pak § 786 obč. zák. převzat jako § 598. Poznamenává se, že vypuštění zmínky o "hlavních dědicích" § 786 obč. zák. není věcnou změnou.

Následující rubrika byla změněna a bylo usneseno užívati vůbec výrazu "započtení na díl povinný" na místě slova "vpočtení". Vzhledem k vývodům zprávy justiční komise (str. 117) bylo usneseno obnoviti tekst novelový a položiti výraz "na to, oč je tím povinný díl zvýšen" na místě navrženého "na povinný díl takto zvýšený". Jinak byl § 787 obč. zák. v § 599 převzat bez podstatných změn.

V § 600, který byl převzat z § 788 obč. zák., byly především provedeny některé změny terminologické. Věcného významu nemá, že na místě slova "potomku" bylo položeno slovo "dítěti" (viz též § 75). Naproti tomu bylo vypuštěno omezení spočívající ve slově zaplacení dluhů dítěte "zletilého". Komise shledala spravedlivým, aby se předpis týkal stejně dluhů dítěte zletilého jako dluhů dítěte nezletilého, při čemž slovo "dluh" zahrnuje i závazky vzniklé ex delicto nebo quasi ex delicto. Při nezletilých osobách tu půjde o dluhy kontrahované s povolením otcovým, ale zejména o dluhy podle §§ 698, 699. Aby nebyly pochybnosti, že přínosem je rozuměti i věno, byla připojena druhá věta. Jako další věta byla vsunuta třetí věta § 790 obč. zák. s tou změnou, že se mluví o dílu povinném.

V § 789 obč. zák. mimo úpravu stylistickou byl při jeho převzetí jako § 601 restituován původní přednovelový tekst občanského zákoníka, protože jen nedopatřením bylo vynecháno ustanovení o darech z pouhé štědrosti (Ehrenzweig, II, 2, 1924, str. 553). Vypuštěna byla citace § 154 obč. zák., protože nový obč. zákoník se vůbec nebude dovolávati oněch předpisů obč. zákoníka z r. 1811, které prozatím zůstanou v platnosti; obtíže při výkladu nemohou z toho povstati.

V této hlavě jsou sloučena ustanovení o započtení na dědický podíl při posloupnosti testamentární nebo intestátní, jež obč. zákoník zařaďoval do hlavy jednající o povinném dílu, ač jde o věc úplně heterogenní. S hlediska přísné systematiky by ustanovení ta vlastně patřila do souvislosti předpisů jednajících jednak o podělení dědiců testamentárních, jednak o výši zákonného podílu dědického, ale pro jich ponechání za předpisy o započtení na díl povinný mluví důvody historické a snad i praktické, aby celý komplex otázek souvisících se započtením nebyl roztrháván; roztržení předpisů by nutně vedlo buď k četným odkazům na jiné paragrafy nebo k rozmnožení paragrafů nutným opakováním téže věci. Nadpis nové hlavy tvoří rubrika před § 790 obč. zák., z které byla vypuštěna slova "při zákonné posloupnosti dědické", již dnes nesprávná, neboť §§ 790 a násl. obč. zák. se týkají i kolace při posloupnosti podle závěti.

Z § 790 obč. zák. byly v § 602 převzaty věty 1 a 2 jen s tou změnou, že slovo "výslovně" bylo nahrazeno slovy "ve způsobě posledního pořízení". Stalo se tak proto, že má býti vyloučena možnost, aby se tak důležité ustanovení, jako je kolace, vkládalo do slov zůstavitelem mimo testament neformálně pronesených (což ani de lege lata se nepřipouštělo). Není tu tedy ustanoveno, že by zůstavitel musil užíti určitých slov, ale jen to, že zde musí býti výrok, který by vylučoval každou pochybnost o tom, že zůstavitel chtěl uložiti započtení. Do druhé věty § 602 byl vsunut obsah formuláře č. VI patentu č. 208/1854 ř. z.

V § 791 obč. zák. při jeho převzetí do § 603 byla slova "aniž si výslovně vyhradili vrácení" nahrazena přesnějším výrazem "nevytknuvše" že to bylo dáno na účet podílu dědického". Při tom se upozorňuje, že započtení může tu býti nařízeno hned při věnování, tu pak se může státi projevem neformálním, nebo později, ale tu ve formě posledního pořízení (což se zastávalo i de lege lata). Slovo "poskytli" bylo nahrazeno přilehavějším "věnovali", jež vyjadřuje spíše liberální povahu poskytnutí. Ani de lege lata ani podle osnovy není jistě vyloučeno, aby zůstavitel uložil započtení ascendentům. Ale je to případ málo praktický a není třeba zvláštního ustanovení.

Po velmi obšírném a důkladném promyšlení problémů započtení na povinný díl a na podíl zákonný byl § 792 návrhu subkomitétního rozložen na dva, t. j. na § 604 a § 605. V § 604 jsou první dvě věty navrženého § 792 bez podstatné změny (slovo "výslovně" bylo vynecháno, protože zde jistě stačí projev ve formě testamentární vůbec). Ale § 605 obsahuje ustanovení nové. Komise uvažovala o nesnázích vypočísti, zda a kolik se nedostává pro zaopatření a výchovu ostatních descendentů. Při hledání jiné metody, kterou by se mohlo čeliti zkrácení ostatních dětí, narazilo se na problém, má-li také při zákonné posloupnosti význam otázka povinného dílu. Tato věc stala se pochybnou podle § 785 obč. zák. formulovaného novelou. V diskusi ukázal se v této věci rozpor v nazírání, který nemohl býti urovnán ani literaturou, která se dosud nezabývala otázkou, jak hleděti na věc, jestliže darováními nebo prestacemi podle § 788 obč. zák. bude tak ztenčena pozůstalost, že při zákonné posloupnosti podíl nepominutelného dědice nedosáhne ani výše povinného dílu, takže by byl lépe na tom, kdyby byl bezprávně vyděděn, než nechá-li zůstavitel, ať náhodou nebo úmyslně, dojíti na posloupnost zákonnou.

Komise volila cestu, která poskytuje i při zákonné posloupnosti dítěti možnost, aby se domohlo kolace, přes to, že zůstavitelem byla prominuta, a to nejenom kolace věnování podle § 603, nýbrž i poskytnutí podle § 600, aby jeho podíl zákonný neklesl pod úroveň toho, čeho by se mu musilo dostati jako povinného dílu při posloupnosti testamentární a při provedení započtení na tento díl povinný.

§ 793 obč. zák. pak byl v § 606 redukován na jedinou všeobecnou větu, že mimo § 796 započtení nezakládá nikdy povinnost něco vydati.

Při projednávání § 794 obč. zák., který byl převzat v § 607, objevily se těžké pochybnosti, zda navrženou úchylkou od původního tekstu obč. zákoníka, t. j. jednotným ustanovením, že cena započítávaných věcí se má říditi podle doby odevzdání, dosáhne se spravedlivého rozvrhu. Nejdále šel návrh Slovenské komise, aby se určení ceny věcí započítávaných ponechalo soudci, který by ovšem nejlépe mohl vystihnouti okolnost jednotlivého případu. Ale tu by se příliš mnoho ukládalo soudci. Naproti tomu, ať se stanoví za rozhodnou doba odevzdání nebo doba nápadů, vždycky se přijde k možnosti trapné nerovnosti.

Východisko bylo nalezeno v kompromisu mezi stanoviskem návrhu subkomitétního a návrhu komise Slovenské, a to tak, že bude zásadně rozhodnou doba odevzdání, ale připouští se, aby soud ustanovil cenu započítací jinak, nastanou-li okolnosti hodné zvláštního zřetele. Po uvážení, jaký způsob řízení byl by nejvhodnější, přiklonila se komise k názoru, že nejlépe vyhoví řízení nesporné, což došlo výrazu zvláštním ustanovením v předpisech uvozovacích a prováděcích (čl. XLIX). Mimo připojení poslední věty v § 607 byla v navrženém znění tohoto předpisu provedena změna terminologická.

Předpisy o právu některých osob, aby se jim dostalo výživy a zaopatření z pozůstalosti, jsou doplňkem a v jistém smyslu i korekturou předpisů o dílu povinném, ale podle své povahy je řečené právo zcela samostatné a na dědickém právu nebo na právu na díl povinný nezávislé a doporučuje se proto pojednati o něm odděleně.

Subkomitét navrhl převzetí § 795 obč. zák. bez podstatné změny, ale při projednávání věci se shledalo, že mezi tímto § 608 a mezi §§ 388, 390, 582 a 590 vznikal by rozpor, ježto by podíl vyloučeného dědice nepominutelného připadl jeho potomkům a on by mimo to podržel právo na nutnou výživu. Vedle toho by se při menších pozůstalostech mohlo státi, že nutná výživa přesáhne hodnotu povinného dílu, takže by ani vzdání ani vydědění ba ani vyloučení nemělo účinku. Na druhé straně není dobře možno připustiti, aby na obtíž veřejným orgánům chudinským připadl člověk, o něhož jsou povinni pečovati jeho blízcí příbuzní. Z těchto úvah vyšel přijatý tekst § 608, podle něhož nutná výživa nesmí přesáhnouti výši povinného dílu, a nepřísluší nepominutelnému dědici vůbec, dědí-li na jeho místě nebo jsou-li na jeho místě povoláni k povinnému dílu jeho potomci.

Při jednání o § 796 obč. zák., převzatém jako § 609, bylo především rozhodnuto, aby byla poskytnuta stejná práva muži jako ženě. Přesvědčení, že muži po smrti ženině zpravidla nenastane újma na dosavadní míře životní, kdežto ženě, která nemá samostatného povolání, po smrti mužově újma taková zpravidla nastane, bylo vyhověno slovy "pokud se mu ho jinak nedostává". Ve slově "pokud" je dána i možnost doplnění příjmu pozůstalého manžela na úroveň "dosavadní životní míry". Užívací právo na movitostech společné domácnosti je nezávislé na vdovství a přísluší i tehdy, když proti pozůstalému manželu svědčí důvody dědické nezpůsobilosti. Ve vsunutém § 610 se pamatuje, aby právy manžela pozůstalého nebyla zkrácena práva potomku ani nepominutelných dědiců podle § 608.

Pak bylo usneseno, aby § 1243 obč. zák. byl umístěn v dědickém právu za § 796 obč. zák., a byl tedy převzat v § 611 s vynecháním druhé věty a se stylistickou úpravou.

Vzhledem k návrhu Dr. Reissmanna, schválenému na sjezdu německých právníků r. 1925, byl konečně zařaděn v souvislosti s alimentačními právy vůči pozůstalosti § 612. Nebyla přijata navržená formulace proto, že byla jednak příliš široká, jednak zase zdůrazněním "potřebnosti" vedla by ke sporům, a také lhůta se zdála příliš dlouhou. Bylo proto vyřčeno, že jde o osoby zaopatřené bezplatně (tedy nikoliv zaměstnance atp.), a lhůta byla stanovena třemi nedělemi.

Dříve než přikročila komise superrevisní k projednávání hlavy 24, byla provedena zevrubná debata všeobecná. V této debatě bylo především konstatováno, že - jako leckde jinde - i zde bude nutno opustiti stanovisko subkomitétu, který, řídě se dosavadními směrnicemi, odchyloval se od zásad občanského zákoníka co možná nejméně. Ale přes to se došlo k jednotnému názoru, že pro celý obvod státu je třeba podržeti anebo zavésti zásadu adiční, t. j. že přechod pozůstalosti nenastane delací, nýbrž přikázáním, a že mezi nápadem a sukcesí bude trvati hereditas iacens. Dále se došlo jednomyslně k názoru, že bude třeba podržeti zásadu soudního projednání pozůstalosti. Konečně po stránce zákonodárné techniky bylo jednomyslně přijato, že z patentu o nesporném řízení budou do tekstu zákona občanského přijata zrevidovaná ustanovení rázu materiálně právního. Po provedených tu změnách bude ovšem potřebí nově zredigovati ustanovení o pozůstalostním řízení.

Hlavě 24 se dává nadpis: "Přechod pozůstalosti na dědice", ježto navržený nadpis byl úzký. Z § 547 obč. zák., jenž by náležel do této souvislosti, nezbývá nic závažného, co by bylo nutno zachovati, a proto se vypouští.

V § 797 obč. zák. nebyly sice provedeny změny věcné, ale závažné změny stylistické. První věta jako zbytečná historická reminiscence se vynechává. Upouští se od úsloví "soud pozůstalostní" a komise usnáší ve všech případech příštích mluviti jen o "soudu", protože příslušnost se řeší jurisdikční normou. Případ § 73 nesp. pat. se nevkládá do tekstu § 613, protože tu jde o věc docela jinou, t.j. o vydání pozůstalosti věřitelům, nikoliv o přikázání dědici. § 798 obč. zák. se škrtá, protože nemá věcného obsahu.

Před § 613 se klade rubrika "Všeobecné ustanovení" - před následující § 614 (§ 799 obč. zák.) se klade rubrika "Dědická přihláška".

§ 799 obč. zák. byl pak přesněji a výrazněji formulován a byl sloučen s § 800 obč. zák. Bylo sice upozorněno na to, že to není logické, jestliže "dědic" prohlašuje "že chce býti dědicem". Ale to se vysvětluje dvojím, resp. trojím smyslem slova "dědic"; srv. k tomu důvodovou zprávu pod č. III.

Za tento paragraf byl zařaděn § 803 obč. zák. jako § 615, a to po zkrácení a změně stylistické. Při jednání o § 806 obč. zák. se objevila nutnost, rozřešiti otázku zásadní, zda by nebylo možno připustiti, aby také přihláška bez výhrady se dala přeměniti na přihlášku s výhradou, pokud jest ještě možno spolehlivě zjistiti pozůstalostní jmění. Vyskytl se i názor, že by vůbec dědic mohl býti zákonem zproštěn povinnosti ručiti za závazky přesahující aktiva pozůstalosti. Naproti tomu se uvádělo, že nelze zhoršovati právní postavení věřitelů pozůstalosti, a že dědic má ve lhůtě na rozmyšlenou (až jeden rok, § 118 nesp. pat.) dosti času, aby se orientoval a rozhodl, chce-li se přihlásiti s výhradou či bez výhrady. Po podrobném rozhovoru bylo usneseno § 806 obč. zák. zásadně neměniti a byl tedy převzat v § 616.

Aby v budoucnosti nemohly vzejíti pochybnosti o přihláškách omezených výminkou nebo doložením času, a to zejména vzhledem k § 14, odst. 2 cís. nař. č. 278/1915 ř. z., jenž připouští, aby se povolaný dědic vzdal dědictví ve prospěch určitých osob, vkládá se za § 616 nově formulovaný § 617. Jelikož ze všeobecných předpisů o právech a povinnostech poručníkových je patrno, že může učiniti přihlášku dědickou jen se schválením soudu poručenského, jest § 805 obč. zák. zbytečný a komise se usnáší vypustiti jej.

V dalším § 618 se vyslovuje nepřípustnost přihlášky za života zůstavitelova, ale připouští se - ač se přímo neukládá - eventuální přihláška toho, komu pozůstalost napadne nikoli smrtí zůstavitelovou, nýbrž později (§ 520). Další § 619 stanoví, a to i pod následky dosud vyslovenými v § 120 nesp. pat., povinnost, aby ti, jimž pozůstalost již napadla, se přihlásili ve lhůtě určené soudem. Předpisy o délce lhůty, o jejím prodloužení, o tom, že lhůta jednomu z dědiců povolená slouží i ostatním, o lhůtě na rozmyšlenou, náležejí do předpisů o řízení pozůstalostním a nikoliv do občanského zákoníka, pročež se zamítají návrhy, žádající doplnění tekstu podobnými předpisy.

V následujícím § 620 se řeší otázka střetnutí přihlášek, které si odporují. Do předpisů o řízení pozůstalostním bude náležeti ustanovení, že po dobu, než uplyne lhůta ustanovená k podání žaloby, resp. než spor řádně vedený bude pravoplatně ukončen, je řízení pozůstalostní přerušeno. Následují §§ 621 a 622, které, opírajíce se o § 126 nesp. patentu, určují poměrnou sílu důvodů delačních. Komise však pokládala za nezbytné, aby v zákoně bylo ustanovení, jež by vylučovalo bezdůvodné popírání silnějších důvodů, kterým by se podle libosti popiračovy přesunovalo postavení stran ve sporu. Zvolena byla forma, vystihující tuto myšlenku bez kasuistických podrobností. Ustanovení pak bylo pojato do samostatného § 623. K této skupině paragrafů dlužno ještě podotknouti, že nepůjde jen o konkurenci různých důvodů delačních, nýbrž někdy i o konkurenci různé povahy, jejíž možnost nelze postihnouti kasuisticky, nýbrž jen širokým výrazem "jakož i ve všech případech ostatních" (§ 622).

Stručné ustanovení o odmítnutí dědictví, tvořící obsah § 624, bylo uznáno za dostatečné. Není třeba zvláště vytýkati, že se podstatně liší od zřeknutí (§ 390), že má místo až po smrti zůstavitele, byť i před nápadem dědictví, že odmítnutí nelze odvolati, že nemůže býti omezeno ani výminkou ani určením času, protože to vše plyne jednak z tekstu, jednak z citace §§ 617 a 618.

V čelo dalších ustanovení pod rubrikou "Soupis pozůstalosti" bylo dáno v § 625 zákonné vymezení povahy a účelu soupisu. Z tohoto předpisu je patrno, že soupis je listina úřední a že má za účel zjistiti a podle odhadu ustanoviti cenu majetku pozůstalostního v době smrti zůstavitele. Slovem "majetek" rozumí se kladné jmění pozůstalostní. Není ovšem vyloučeno sepsati také známé dluhy zůstavitelovy, ale jejich určení se ponechává jinému stadiu řízení pozůstalostního. Ustanovení o odhadu znaleckém náležejí do zákona o řízení pozůstalostním, nikoli do zákoníka občanského. Co do útrat soupisu je zařaděno prozatímní ustanovení do čl. L uvoz. a prov. předpisů.

Pak pokročila komise k jednání o § 92 nesp. patentu. Bylo pak po debatě přijato za základ, aby se sice počet případů zřizování soupisu nerozmnožil, na druhé straně však aby se vůči platnému stavu počet případů těch ani podstatně neomezil. Vzhledem k tomu, že § 804 obč. zák. byl škrtnut, bylo nutno pamatovati na právo dědice nepominutelného. Rozšířiti takové právo i na odkazovníky nebylo uznáno vhodným, protože, přihlásí-li se dědic bez výhrady, je zavázán za splnění odkazů vlastním jměním, v opačném případě tu pak bude soupis i bez žádosti odkazovníků. Vzhledem k těmto zásadám byl pak přijat tekst § 626. Do pojmu "osoby, která je pod zvláštní ochranou" náležejí zejména i osoby nepřítomné a nezvěstné (§ 276 obč. zák.), jednak osoby právnické, které jsou pod ochranou veřejných orgánů.

Skupinu ustanovení o soupisu pozůstalosti uzavírá § 627, který určuje osoby, jimž náleží právo účastniti se jednání o soupisu, a to i aktivně - dotazy i připomínkami. Podrobné ustanovení o obsahu soupisu bylo po delší úvaze ponecháno předpisům o řízení pozůstalostním, ježto se do zákoníka občanského nehodí.

Nato byly zařaděny předpisy o "přikázání pozůstalosti". Výrazem tím, který míří na činnost soudu, naznačenou v § 613, nahražuje se dosavadní mýlivé ustanovení "odevzdání pozůstalosti". V § 628 "listina o přikázání pozůstalosti" se klade na místo "listiny odevzdací", protože tento starý výraz by mohl sváděti k nedorozumění. Po první větě § 628, kterou se předpisuje způsob přikázání pozůstalosti, následuje určení podstatného obsahu listiny o přikázání. Výraz "zdali se děje s výhradou soupisu čili nic" vyjadřuje, že tu nejde o způsob přihlášky, nýbrž o právní povahu samotného přikázání pozůstalosti. Přesné uvedení knihovního práva, jež dědici připadlo posloupnosti dědickou, je proto nutné, aby listina o přikázání mohla sloužiti za listinu vkladnou. Nástupník se "uvádí". To znamená, že bude, je-li už znám, buď přímo jmenován, anebo alespoň určen, je-li sice znám, ale nelze-li ho jménem uvésti (nasciturus).

Ve zvláštním paragrafu (§ 629) se ustanovuje, komu se má vydati listina o přikázání, poněvadž není vyloučeno (§ 636), že se později, to jest po přikázání, objeví pravý dědic. Proto byl zvolen výraz ",kdo se přihlásil k dědictví a má podle průběhu pozůstalostního řízení nejlepší právo dědické", aby se vyjádřila relativní povaha přikázání, jehož výsledek může býti v případech § 650 zvrácen buď žalobou nebo submissí nepravého dědice.

V § 630 se ustanovuje, že svěřenské nástupnictví a právní poměry jemu podobné, pokud se týkají práv knihovních, mají býti do knih veřejných zapsány. Pokud pak se tkne třetí věty, bylo v ní položeno slovo "zřejmě", ač by se mohlo zdáti zbytečným omezením soudcova uvážení, aby byla dána soudu direktiva, že může prominouti jistotu jen tehdy, když na první pohled, bez podrobného zkoumání věci, je zřejmá zbytečnost zajištění.

Není věcí soudu, aby hájil zájmy odkazovníků. Na nich nebo na osobách, kterým přísluší péče o jejich zájmy majetkové, jest, aby se o splnění odkazů staraly. Osoba odkazem obtížená se musí jen vykázati o tom, že odkazovník byl o svém právu na odkaz zpraven (§ 631).

Jako ve věci odkazovníků, tak i ve věci nepominutelných dědiců byla přijata zásada, aby si bděli sami nad svými právy. Jen nepominutelný dědic nesvéprávný nebo jinak soudem chráněný bude potud v situaci výhodnější, že, vznikne-li pochybnost, je-li v svém právu dostatečně chráněn, bude na dědici, aby zvláštním výkazem soudu prokázal, že takový nepominutelný dědic v svém právu není zkrácen (§ 632). Pokud se tkne zajištění, došla komise k názoru, že odkazovník i nepominutelný dědic jsou věřiteli pozůstalosti a že nemají míti jiného postavení, než ostatní věřitelé, ani v otázce zajištění. Proto také slovo "zkrácen" na konci § 632 znamená hlavně ten případ, když dědicové popírají výši povinného dílu, na který si činí nárok nepominutelný dědic.

V dalším § 633 se vyslovuje všeobecnou větou, kdo má výkazy právě uvedené podati. Je to prostě ten, kdo naléhá na vydání listiny o přikázání pozůstalosti, ovšem že to bude zpravidla dědic. Ostatně bylo blízko za předpisem o osobě, která má předložiti výkazy, umístěno ustanovení o vykonavateli poslední vůle (§ 635). Tím se chce naznačiti, že, bude-li vykonavatel poslední vůle zůstavitelem jmenován, bude po případě na něm, aby uvedené výkazy soudu předložil.

Na konec bylo jako § 634 vsunuto všeobecné ustanovení. Smysl jeho je ten, že soud nevydáním listiny o přikázání pozůstalosti bude nutiti dědice, aby zabezpečil splnění pořízení pro případ smrti. § 630, věta 1 a § 631 vylučují ovšem užití § 634.

Ve věci vykonavatele poslední vůle (§ 635) bylo uvažováno o tom, zda by neměly býti jeho povinnosti a práva blíže určeny ustanovením zákona, snad po vzoru německého nebo švýcarského zákona občanského. Ale bylo shledáno, že podrobné předpisy, hledíc k ustanovením o soudním projednání pozůstalosti, nejsou ani nutné ani zcela vhodné. Bylo tedy pouze vytčeno, že, je-li vykonavatel ustanoven zůstavitelem (což se nemusí státi ve formě pořízení pro případ smrti) a uváže-li se v tento úkol, má povinnost pečovati o to, aby poslední vůle byla splněna, a že má k tomuto účelu všechna potřebná práva. K tomu pak se druží ustanovení § 648, podle něhož může býti vykonavatel poslední vůle ustanoven i za opatrovníka pozůstalosti. Tato dvě ustanovení pokládá komise za dostatečné rozšíření příliš prázdné zmínky § 816 obč. zák. Ustanovením § 635 nemá však býti vyloučeno, aby byl vykonavatel poslední vůle určen osobou od zůstavitele rozdílnou.

Podstatný obsah § 180 nesp. pat. byl převzat v § 636. Těžištěm tohoto ustanovení jest, že, ať už se stalo přikázání nepravému dědici z jakýchkoli příčin, nedojde k novému projednání pozůstalosti. Pravý dědic ať se sám domáhá svého práva na tom, komu byla pozůstalost přikázána (stejně § 89 zák..čl. XVI/1894).

V další skupině předpisů upravují se právní poměry pozůstalosti za trvání řízení pozůstalostního. První otázka jest uschování a závěra pozůstalosti. V § 637 byl především převzat podstatný obsah § 43 nesp. pat. Bylo by jistě možno vypustiti vyjmenování důvodů pro soudní závěru a věc prostě ponechati soudu. Ale komise přes to setrvala na výpočtu případů, aby ulehčila soudu rozhodování. Aby pak nevznikaly situace volající po závěře, pro něž by v zákoně nebylo slovní opory, bylo po vzoru citovaného § 43 patentu připojeno všeobecné rčení "o důležitých důvodech žádajících zvláštní opatrnosti". V § 638 byl převzat podstatný obsah § 49 nesp. pat. Jelikož slovo "závěra" nemá dosud v řeči pevně vyhraněný smysl, bylo vsunuto vysvětlení "bude bez odkladu učiněno opatření zajišťující pozůstalost" a slovo "závěra" dáno k tomu do závorky. Konečně třeba upozorniti, že od závěry se upouští v případě § 639, je-li tu dostatečný majetek nemovitý. Movitý majetek, ať sebe cennější, nestačí, protože by mohl býti zavlečen.

Další §§ 640 až 642 provádějí a doplňují myšlenku §§ 810, 811 obč. zák. a § 145, odst. 1 nesp. pat. Z § 640 je patrno, že dědic není ipso iure správcem pozůstalosti, nýbrž se jím stane z rozhodnutí soudu, na svou žádost. Tak může býti i několik dědiců ustanoveno ke společné správě. V tomto paragrafu se neřeší otázka, co platí, střetne-li se několik přihlášek dědických, které si odporují. Tato věc by se naopak rozluštila, ustanovením opatrovníka (viz poslední větu § 646). V § 641 by zajisté mohla býti pravomoc dědice spravujícího pozůstalost vyjádřena stručněji a všeobecněji. Ale komisi superrevisní šlo o to, aby se vymezila disposice dědicova na ty úkony, které směřují k splnění poslední vůle a k řádnému hospodaření, a aby se v tom směru poskytla direktiva soudu, s jehož schválením se tyto úkoly dějí. Ostatně ve slovech "vůbec provésti úkony" je záruka proti nebezpečí kasuistického chápání tohoto předpisu. Konečně § 642 vyjadřuje v přiměřené úpravě myšlenku § 550 obč. zák. Poznamenati sluší ještě to, že, kdyby bylo několik dědiců pověřeno správou a ti by se nemohli o některém úkonu shodnouti, rozhodlo by se podle předpisů o spoluvlastnictví, při čemž by hlavně záleželo na tom, zda bude úkon posuzovati za provozování řádné správy či za opatření přesahující meze takové správy. Kdyby z přihlášených dědiců někteří žádali za to, aby byli pověřeni správou, jiní pak nikoliv, bylo by nutno ustanoviti opatrovníka.

Předpis § 643 se opírá o ustanovení druhého odstavce § 145 nesp. pat. Změna však záleží v tom, že možnost propustiti jednotlivé kusy pozůstalosti dědici, jehož právo je již prokázáno, může zcela nepochybně nastati, i když tu je několik spoludědiců. Dále je tu i ten rozdíl, že se nerozlišuje mezi kusy movitými a nemovitými, a konečně i ten, že je dvojí možná podmínka: buď je splnění poslední vůle zabezpečeno, nebo souhlasí ostatní účastníci, t. j. spoludědicové, nepominutelní dědicové i odkazovníci. S tím souvisí další § 644 opírající se o § 127 nesp. pat. Závěrečná slova osnovy z r. 1931, že ostatní účastníci řízení mohou proti takovému dědici žádati za ochranu jen podle exekučního práva, byla vypuštěna, protože vyslovovala věc samozřejmou.

Další skupina paragrafů jedná o opatrovníku pozůstalosti. § 645 se opírá o § 78 nesp. pat. K tekstu tohoto paragrafu dlužno podotknouti, že výraz "nevykonají svého práva dědického" zahrnuje dvojí možnost: buď že se známí presumptivní dědicové k pozůstalosti nepřihlásí, nebo že dědictví odmítnou. Poněvadž vedle těchto známých dědiců nevykonavších svého práva mohou býti i neznámí dědicové (na př. vzdálenějších tříd), ukládá se opatrovníku, aby pátral po dědicích neznámých. Opatrovník se v tomto případě zřizuje z úřední moci.

V § 646 jsou uvedeny další případy opatrovnictví pozůstalosti vzhledem k §§ 510 a 670. Ale, jelikož se mohou vyskytnouti také jiné závažné důvody pro zřízení opatrovníka, byla v druhé větě vyslovena všeobecná pravomoc soudu v této věci a ve třetí větě byl jako zvláště význačný případ uveden případ střetnutí přihlášek, které si odporují.