V §§ 516 a 517 byly se změnami rázu stylistického převzaty §§ 701 a 702 obč. zák. podle návrhu subkomitétu.

U § 518 (§ 699 obč. zák.) bylo po delší debatě usneseno škrtnouti z tekstu subkomitétu větu, že podle výminky jest se přesně říditi, i kdyby nebylo pravděpodobno, že se dědic nebo, odkazovník dožije splnění jejího, a to proto, že komise superrevisní nepovažovala za nutné v zákoně vytýkati, že k pravděpodobnosti výminky zpravidla nelze přihlížeti, a na druhé straně že nijak nechtěla vyloučiti možnost, že výminka pro nepravděpodobnost v některých případech bude prohlášena přímo za nemožnou. První věta byla v konečné redakci pro úplnost vztažena i na případy, kdy se splněním výminky práva pozbývá.

Za § 518 byl formulován nový § 519 podle vzoru § 162 něm. obč. zák. Upozorniti dlužno, že širší výraz "který se příčí dobrým mravům" zahrnuje v sobě i všechna jednání protiprávní.

§ 520 odpovídá § 703 obč. zák. a byl stylisticky upraven, aby byl ve shodě s § 389.

§ 704 obč. zák. byl převzat v § 521.

V § 522 převzatém z § 705 obč. zák. byla poslední slova "jen odevzdání... lhůtu" vypuštěna, a to proto, že chybnou formulací vyvozují přirozený důsledek věty první. Komise superrevisní nechtěla nic měniti na věci samé. Ale seznala, že k vyjádření myšlenky dosavadní formule se nehodí a že je těžko ve formě zákona nalézti formuli vhodnější.

§ 706 obč. zák. byl v § 523 převzat, se změnou stylistickou.

§§ 524 a 525 obsahují §§ 707 a 708 obč. zák. ve zkrácené formě.

V dalším § 526 byl po změně stylistické převzat § 709 obč. zák. V § 527 byl převzat § 710 obč. zák., ale jeho poslední věta byla jinak formulována, aby se odklidila starší kontroversa. Podle přijatého tekstu je patrno, že by bylo třeba zmaření vědomého. V § 528 bylo dáno vykládací pravidlo, že v pochybnosti vedlejší ustanovení se pokládá za příkaz. V dalším § 529 (§ 711 obč. zák.) byly provedeny jen změny stylistické. § 530 odpovídá § 712 obč. zák., ale je formulován tak, že ustanovení, k němuž byl připojen příkaz jednání nemožného nebo nedovoleného, samo je platné a jen onen příkaz je neplatný; předpis zní všeobecně a postihne tedy i případy, kdy jako sankce na splnění příkazu nemožného nebo nedovoleného jednání byla uložena povinnost, poskytnouti, nesplní-li se příkaz, odkaz osobě jiné.

Otázka, kterou řeší § 713 obč. zák., je komplikována tím, že zůstavitel-laik často nerozeznává přesně testament od kodicilu. Není vyloučeno, že pořízení, které je redigováno na způsob kodicilu, bylo myšleno jako testament a mělo předchozí poslední vůli zrušiti. Této nesnázi dalo by se odpomoci dvojím krajním prostředkem: buď potlačiti rozdíl mezi závětí a dovětkem, nebo ustanoviti, že každým pozdějším pořízením se ruší starší. První prostředek byl předem odmítnut při řešení zásadních otázek projevu poslední vůle, druhý byl zamítnut při této příležitosti jako příliš daleko sahající. Setrvalo se tedy na střední cestě, vyjádřené subkomitétním návrhem nové formulace § 713, ale na místě poslední věty návrhu položena byla jako zvláštní § 532 věta "Starší dovětek se novou závětí ruší, jen pokud to plyne ze závěti nové." Aby pak se zmenšil počet případu zůstavitelova omylu v povaze posledního pořízení, byl v § 393 připojen dodatek: "V pochybnostech je pokládati poslední pořízení za závěť."

Tato myšlenka pak se dovršuje přijatým zněním § 533 (§ 714 obč. zák.), které se snaží lépe se přiblížiti skutečné vůli zůstavitelově.

§ 715 obč. zák. dával podnět k mnohým pochybnostem. Celkem vzácnější bude případ, že dvě poslední pořízení, z nichž žádné se nedá rozpoznati jako pozdější, by se doplňovala, vzájemně si neodporujíce. Tu by řešení neposkytovalo obtíží. Jestliže se však vzájemně vylučují, hleděl na věc občanský zákoník, jak je patrno z výkladů Zeillerova komentáře, jako na pořízení jediné a řešil věc společenstvím majetkových práv. Ale tato myšlenka by se lépe vystihla výkladem, že je tu jediné poslední pořízení a každá z jeho složek že ustanovuje nikoliv o celé pozůstalosti, nýbrž jen o podílu. Na př. v jednom pořízení jest ustanoven za dědice A ke dvěma třetinám pozůstalosti, ve druhém B ke dvěma třetinám. Tu by dostal každý dvě šestiny a jedna třetina by připadla dědicům zákonným. V tomto smyslu byl formulován § 534 a mluví se tam proto o srovnání posledních pořízení jako celků.

V §§ 535, 536 byly bez věcné změny přijaty navržené teksty §§ 716, 717 obč. zák.

První věta § 718 obč. zák. byla formulována v § 537 tak, aby bylo zřejmé, že o odvolání platí všechno to, co požadují §§ 404 až 411 pro poslední pořízení. V dalším znění tohoto paragrafu jsou jen změny stylistické, ale k ochraně zákonných dědiců byla připojena poslední věta, ovšem s omezením, které odpovídá § 408. Tohoto ustanovení ukázala se potřeba tím, že byl komisí superrevisní jako § 542 restituován § 723 obč. zák., vypuštěný návrhem subkomitétu.

V § 538 je v zkrácené formě obsažen § 719 obč. zák. ve znění navrženém subkomitétem. V § 539 byl recipován § 720 obč. zák. Vyskytla se sice námitka, že toto ustanovení není příliš praktické a že systematicky sem nepatří. Přes to, poněvadž lze sotva nalézti lepší soustavné zařazení, bylo toto ustanovení zachováno. Ale k námitce nejvyššího soudu byla vypuštěna navržená další možnost odporu, totiž pro nedostatek předepsaných obřadností, a provedeny byly některé změny stylistické.

V § 540 byl převzat § 721 obč. zák. s některými změnami stylistického rázu a s rozlišením mezi zničením listiny a jinakým jejím porušením. Upozorniti dlužno, že přirozeně i o tomto způsobu odvolání posledního pořízení platí první věta § 537.

Při převzetí § 722 obč. zák. jako druhého odstavce § 643 osnovy z r.1931 byl obnoven původní tekst zákoníka občanského, pokud mluví o náhodě, a to, proto, že sice pojem náhody na různých místech občanského zákoníka nutno různě vykládati, ale zde nebylo dobře možno pochybovati, že náhoda zahrnuje nejen události přírodní, jež nastávají mimo vůli člověka, a činy osob jiných, nýbrž i činy zůstavitelovy vykonané ve stavu nepříčetnosti, pod vlivem omylu nebo donucení. Zmínka o důkaze byla škrtnuta jako zbytečná a snad i mýlivá. V konečné redakci bylo toto ustanovení (§ 541) zcela přestylisováno, když se přece jen objevily obavy, že se "náhodou" nebudou rozuměti i úmyslné činy jiných osob. Klade se tedy důraz na to, zda lze ve zničení nebo porušení listiny spatřovati projev zrušovací vůle zůstavitelovy, učiněný za okolností, na které odkazuje první věta § 537.

§ 723 obč. zák. byl v § 542 převzat, a to proto, že superrevisní komise shledala spravedlivým, aby písemné pořízení bylo zachováno, jestliže pozdější testament byl zůstavitelem zase zrušen. Ale aby se vyhovělo pochybnostem v literatuře projeveným (srv. na př. Ehrenzweig, II, 2, 1924, str. 379), byl připojen k § 537 dodatek "nezkrátí-li tím své zákonné dědice nad míru § 408". Aby pak byla lépe vyjádřena myšlenka Zeillerova, že v tom, že zůstavitel, učiniv nové pořízení, starší nezničil, je spatřovati jistou nerozhodnost, která na konec přece jen skončí ve prospěch pořízení staršího, praví se na místě "dřívějšího písemného pořízení nezničiv" - jak praví občanský zákoník - "a starší (sc. písemné pořízení) uchová", čímž nikterak není řečeno, že by zůstavitel musil učiniti projev o zachování pořízení staršího. Při tom vědomky tento zachovávající účinek byl omezen na pořízení písemná žádná tedy, ani veřejná, pořízení ústní se nezachovají, byla-li jednou zrušena pořízením pozdějším.

Jako § 543 byla připojena třetí věta § 601 návrhu subkomitétu.

Po nové přesnější formulaci následující rubriky byl v § 544 převzat § 724 obč. zák. podle návrhu subkomitétu se změnami stylistickými. Slovo "vymůže" ovšem neznamená jen soudní vydobytí, nýbrž zahrnuje i vymožení upomínáním dlužníka nebo podobným mimosoudním naléháním. Co se týká zcizení odkázané věci, bude odkaz považovati za odvolaný tehdy, když zůstavitel zcizené věci sice znovu nabude, ale před smrtí znovu ji zcizí.

V §§ 545 až 547 byly převzaty §§ 725, 726 obč. zák. se změnami stylistickými a s důležitou změnou věcnou, že totiž vypuštěna byla poslední věta § 726 obč. zák., povolávající pro případ, že není zákonných dědiců nebo že dědictví nenabudou, za dědice odkazovníky podle poměru hodnoty jejich odkazů. Již superrevisní komise se zabývala návrhem, aby pozůstalost dědici odmítnutá nepřipadla odkazovníkům jako dědicům, nýbrž hned státu jako odúmrt, ale nepřijala jej, nechtějíc míti nový zákoník fiskálnějším, než byl občanský zákoník z roku 1811. Při meziministerském řízení bylo však uváženo, že jistě neodpovídá pravděpodobné vůli zůstavitele, aby osoby, které zůstavitel výslovně obmyslil jen odkazem činícím často jen poměrně malý zlomek pozůstalosti, nabývaly jako dědicové pozůstalosti celé. Provedený škrt je tedy v plném souladu se zásadou § 392. Praktický význam této změny nesluší ostatně přeceňovati. případy, o které by šlo, jsou casus rarissimi. Jestliže zůstavitel se jen nepřesně vyjádřil, když ustanovil odkazy, ač vlastně chtěl ustanoviti dědické podíly, budou obmyšlené osoby stejně povolány za dědice.

Hlava 20 má rubriku "Posloupnost zákonná".

Komise superrevisní uznávajíc, že výpočet v § 727 obč. zák. jest neúplný a že zároveň s hlediska techniky zákonodárné není ani možno ani účelno všechny případy vypočísti, přihlížejíc dále i k tomu, že §§ 727, 728 obč. zák. tvoří myšlenkový celek, usnesla se na formulaci, abstrahující od kasuistického výpočtu a slučující oba paragrafy v stylisticky zjednodušený a právě následkem své abstraktnosti úplný § 548. Zároveň se tímto tekstem naznačuje, že smlouva dědická je silnějším důvodem delačním než závět, tato pak silnějším důvodem než poměr rodinný. § 729 obč. zák. se vypouští, protože patří soustavně jinam, a zde má jen povahu předpisu odkazujícího na předpis jiný.

Komise superrevisní odmítla myšlenku, že by se zásadně měla změniti soustava zákonné posloupnosti, jak ji obsahuje občanský zákoník z roku 1811, právě tak jako již dříve odmítla návrh na přemístění předpisů o posloupnosti zákonné před posloupnost testamentární. Důvodem pro setrvání při soustavě dosavadní jest - mimo to, co vůbec bylo uvedeno pro zásadní zachování systému zákoníka - i to, že právě systém práva intestátního, jak jej obsahuje občanský zákoník z roku 1811, je jednoduchý, nedává téměř základu pro vleklé spory dědické, které se objevují jako hromadný zjev jinde, a dále i to, že tato soustava plně vyhovuje právnímu nazírání lidu, jenž přijímá za spravedlivé dělení stejnoměrné, není-li projevena jiná vůle zůstavitelova. Za stoleté působnosti občanského zákoníka nikde se neobjevilo, že by právě intestátní posloupnost uvolňovala svazek rodinný. O zachování majetku, zejména nemovitého, před rozpadem třeba pečovati jednak posledním pořízením, jednak zvláštními zákony o posloupnosti v majetek zemědělský.

V § 730 obč. zák., který se přijímá v § 549 s menší změnou stylistickou, vynechává se zbytečná věta druhá.

Při úvaze o § 731 obč. zák. uvažovala sice komise o možnosti, omeziti ještě nad míru provedenou první částečnou novelou k občanskému zákoníku kruh příbuzných, povolaných k posloupnosti zákonné ale nemohla se odhodlati k dalšímu kroku v tomto směru, hledíc jednak k dosavadnímu právnímu stavu na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, jednak k tomu, že dědické právo vzdálenějších příbuzných je postiženo vysokou dědickou daní, kterážto daň je dostatečnou korekturou toho, co jest ustanoveno v § 731 obč. zák.

Z § 731, který byl převzat v § 550, byl vypuštěn poslední odstavec navržený subkomitétem, který částečně obsahuje věci samozřejmé, částečně mohl by sváděti k nedorozumění. Jinak byl převzat tento paragraf bez podstatné změny. Jako zvláštní odstavec byl do tohoto paragrafu původně pojat obsah § 751 obč. zák., ale v závěrečné redakci byl odstavec ten škrtnut jako zcela samozřejmý; z obsahů § 550 a všech ustanovení následujících jde jasně najevo, že vzdálenější příbuzní jsou ze zákonného práva dědického vyloučeni.

Z § 732 obč. zák. se vynechávají zbytečná slova "ať jsou rodu... ženského". Ostatně byl tento paragraf převzat jako § 551. Při projednávání § 733 obč. zák. a jeho převzetí do § 552 bylo uvažováno o pochybnostech projevených v literatuře (srv. např. Ehrenzweig, II, 2, 1924, str. 351, 352) v otázce principu representačního. Komise nemohla se přikloniti k těmto názorům ani de lege lata ani de lege ferenda. Ustanovení § 552 (§ 733 obč. zák.) se zabývá principem representačním, pokud se uplatní v případě smrti dědice, v první řadě povolaného. Řešení jiných případů bude hledati v §§ 388, 390, eventuelně v § 590. Jiných případů, kde by princip representační přišel v úvahu, není. O repudiaci ve prospěch potomků se jedná v závěrečné hlavě. Jinak byla v tomto paragrafu provedena jen změna stylistická. V § 734 obč. zák., převzatém v § 553, byla opravena tisková chyba a provedeny změny stylistické.

Stylistické změny byly provedeny také v § 735 obč. zák. (§ 554) a v § 736 obč. zák. (§ 555). Citace §§ 551 až 553 byla v § 555 přesunuta na počátek, aby se snad nedovozovalo, že zásady těchto paragrafů platí jen pro dělení poloviny matčiny. Mimoto pro větší jasnost bylo za slova "rozdělí se mezi ně" vsunuto "stejným způsobem". § 737 obč. zák. byl přijat jako § 556 beze změny.

Při § 738 obč. zák., který byl převzat beze změny jako § 557, bylo upozorněno, že se pozůstalost rozdělí na poloviny a každá polovina se dělí dále, při čemž přijde k platnosti rozdíl mezi potomstvem plnorodým a polorodým. Dále bylo konstatováno, že akrescence má význam i při zákonné posloupnosti, ježto je vyloučena jen při povolání k určitým podílům, což není nikdy při posloupnosti zákonné. Odmítnou-li ovšem děti a je-li tu pozůstalý manžel, postoupí delace k druhé třídě zákonných dědiců a podíl pozůstalého manžela vzroste ze čtvrtiny na polovinu. §§ 739 a 740 obč. zák. byly převzaty jako §§ 558 a 559 po provedení změn stylistických a připojení doplňků objasňujících věc.

§ 741 obč. zák. byl v § 560 převzat s některými změnami stylistickými.

Před § 750 obč. zák., který byl převzat jako § 561, byla položena rubrika "Několikeré příbuzenství", protože se toto ustanovení vztahuje na všechny případy předchozí. Závěrečná slova tohoto paragrafu byla přestylisována a byla připojena citace § 555.

§§ 562 až 567 nahrazují §§ 752 až 756 obč. zák., ale vykazují některé změny jak proti dosavadním předpisům, tak proti příslušným tekstům osnovy z r. 1931. Této osnovy nebylo možno se plně přidržeti již z toho důvodu, že navazovala na svou úpravu práva rodinného, kdežto vládní návrh musí počítati s rodinným právem nesjednoceným. § 562, aby zjednodušil dosavadní §§ 752 a 753 obč. zák., potlačuje rozdíly mezi různými kategoriemi dětí legitimovaných, což odpovídá tendenci zvykového práva platného v zemích Slovenské a Podkarpatoruské, a staví děti z neplatného manželství na roveň dětem manželským. § 563 se omezuje na převzetí první věty § 754 obč. zák., vynechávaje jeho větu druhou, protože, co se týká dětí z neplatného manželství, by nebyla v plném souladu s § 562, a jinak je samozřejmá. § 564 vyslovuje jen to, co vyplývá z § 4 zákona o osvojení č. 56/1928 Sb. z. a n.; jeho slova "neustanovuje-li smlouva o osvojení nic jiného" jsou nutná vzhledem k § 5 téhož zákona, podle něhož lze dědické právo osvojence po osvojiteli smlouvou vyloučiti. § 565 je rubem § 562; obavy, že by se legitimace per rescriptum mohly státi předmětem spekulace, netřeba - jak ukazují zkušenosti s takovými legitimacemi - sdíleti a druhý důvod, který proti dědickému právu legitimanta po legitimovaném dítěti uváděla důvodová zpráva osnovy z r. 1931, pominul, když proti vůli nemanželského otce není legitimace možná. § 566 přijímá druhou větu § 756 obč. zák.; nemanželskými dětmi se v něm vzhledem k § 565 nerozumějí děti z manželství neplatného. § 567 vytýká pro obor dědického práva to, co se podává z § 6 a § 4, odst. 3 a 4 zák. č. 56/1928 Sb. z. a n.

O § 757 obč. zák., který byl převzat jako §§ 568 až 570, byla konána velmi obšírná debata, v které byla formulována trojí možnost na místě předposlední věty návrhu subkomitétního: nejdále ve prospěch pozůstalého manžela šel návrh, aby se mu poskytlo zákoné právo dědické, nehledíc k tomu, co mu je zanecháno smlouvou dědickou a smlouvami svatebními. Ale bylo konstatováno, že toto řešení jde příliš daleko a neodpovídá pravděpodobné vůli zůstavitelově. Řešení obsažené v návrhu subkomitétu působilo by nesnáze, jak určiti hodnotu toho, co se má od podílu odečísti, a mohl by tak býti manžel velmi zkrácen. Nejvhodnějším se objevil způsob třetí, ponechávající manželu volbu, přijmouti to, co se mu nabízí ze smluv svatebních nebo ze smlouvy dědické, anebo to, co mu přináší posloupnost zákonná. Je to způsob známý již z § 1258 obč. zák.

Z tohoto řešení věci a z ustanovení o kumulaci práv manželových, je-li zároveň příbuzným zůstavitelovým, byly pak utvořeny nové §§ 569 a 570.

§ 758 obč. zák. byl převzat jako § 571, a to tak, že omezující vliv na přednostní odkaz pozůstalého manžela byl výslovně přiznán jen zůstavitelovým dětem prvního stupně, ne však vnukům a pravnukům, protože ideální poměr, který má býti také chráněn ustanovením o precipuu, se vyskytuje zpravidla u dětí prvního stupně, ale jen velmi zřídka u vzdálenějších descendentů.

V § 759 obč. zák., převzatém jako § 572, byla, provedena dvojí změna: především vypuštěna byla zmínka o manželu rozloučeném, jež byla v návrhu subkomitétu; jemu přirozeně žádné zákonné právo dědické příslušeti nemůže. Za druhé bylo sice manželu bez vlastní viny rozvedenému ponecháno právo na dědický podíl intestátní, ale bylo mu odepřeno právo na zákonný odkaz přednostní, protože toto právo těsně souvisí s manželským spolužitím. Co se týká druhého odstavce § 759 obč. zák., přiklonila se superrevisní komise k subkomitétu, jenž onen odstavec byl vypustil.

§ 760 obč. zák. byl přijat ve zkrácené formulaci jako § 573. Slovem "připadá" je pověděno, že tu nejde o nápad pozůstalosti. Komise superrevisní schválila pak i vynechání § 761 obč. zák. Zákony č. 68/1908 čes. z. z. i č. 52/1889 ř. z. a dále zák. č. 81/1920 Sb. z. a n. jsou zachovány předpisy uvozovacími (čl. VII, č. 4 a VIII, č. 7).

Hlava tato přejímá jen část původní čtrnácté hlavy druhého dílu obč. zákoníka, a to ustanovení týkající se povinného dílu t. zv. nepominutelných dědiců. Ostatek tvoří obsah hlav dvacáté druhé a dvacáté třetí. Vzhledem k tomu bylo zkrátiti nadpis.

Ve všeobecné debatě o dílu povinném byly mimo jiné sneseny důvody pro manželský díl povinný a proti němu, a bylo na konec usneseno, že nejlepším východiskem bude řádná úprava § 796 obč. zák. Proto byla ustanovení o dílu povinném formulována celkem ve shodě s návrhem subkomitétním a s občanským zákoníkem.

V § 574 byly sloučeny §§ 762, 764 obč. zák. a tekst byl upraven tak, aby přesněji byla vyjádřena povaha povinného dílu. "Dědici" nepominutelní nemají zajisté práva, aby na ně bylo pamatováno v posledním pořízení; mají toliko právo na peníz, rovnající se určité kvotě pozůstalosti. Není třeba zvláště v zákoně vytýkati věc samozřejmou, že právo na povinný díl přechází na dědice osoby, která toto právo měla v době smrti zůstavitele. Superrevisní komise se vrátila k výrazu "dědic nepominutelný", protože slovo "čekatel" se nezdá býti vhodné, ježto se toho slova užívá o osobách podstatně se lišících od osob, které mají právo na povinný díl. Užívá se tedy dále slova "dědic nepominutelný", ač slovo "dědic" samo o sobě není správné. Je však každému zřejmé, oč jde, připojí-li se přívlastek "nepominutelný".

V § 575 byl převzat § 763 obč. zák. s vynecháním zbytečného ustanovení o rovnosti pohlaví a se změnami rázu stylistického, které zvláště mají jasněji vyjádřiti, že vydědění descendenta nečiní ascendenta zůstavitelova nepominutelným dědicem a že tedy není rozporu s § 577. O dětech legitimovaných se neděje zmínka, protože o jejich stejném právu nelze pochybovati. Komise podržela v tomto paragrafu rekapitulaci zásadního ustanovení § 75 přes to, že bylo uznáno, že zmínky té třeba není.

§§ 765, 766 obč. zák. byly převzaty v § 576 po výrazové změně, doporučené Svazem soudců. Slovo "hodnoty" zdůrazňuje, že nejde o kvotu dědickou, nýbrž o její peněžní ekvivalent.

§ 766 navržený subkomitétem se vypouští se zřetelem na zásadní stanovisko komise k právu vdovskému.

Při jednání o § 767 obč. zák., který byl převzat s velmi podstatnou změnou do § 577, bylo uvedeno, že římská zásada "exheredatus partem facit ad minuendam" byla občanským zákoníkem opuštěna neprávem. I kdybychom nehleděli k tomu, že za stavu vytvořeného starým tekstem § 767 obč. zák. má jeden nepominutelný dědic příliš velký zájem na vydědění druhého, musíme vzíti v úvahu, že při zřeknutí jednoho je vůči zůstaviteli, jenž renuncianta pravděpodobně jinak vybyl, jistě nespravedlivé, že automaticky vzrůstá povinný díl druhého, takže se pro zůstavitele účinek zřeknutí téměř maří. Massa zůstávající mu k volnému nakládání se bez věcného důvodu umenšuje.

Je proto lépe, aby pro výpočet povinného dílu byl předem stanoven podíl zákonný, nehledíc ke skutečnostem, že některý nepominutelný dědic se zřekl nebo byl vyděděn. Aby však nenastaly nesnáze následkem konkurence ustanovení o důvodech vydědění s §§ 386, 387, byla zásada "exheredatus partem facit ad minuendam" rozšířena i na toho, kdo podle těchto předpisů je z dědického práva vyloučen.

Je samozřejmé, že při vyměření povinného dílu podle § 577 se počítají vždy všichni zákonní dědicové, tedy na př. pozůstalý manžel nebo ten, kdo odmítl dědictví jemu napadlé.

V dalších §§ 578, 580 byly převzaty zásadně teksty §§ 768, 769 obč. zák., ale s tou změnou, že bylo upuštěno od taxace zločinu podle výměry trestu a klade se důraz na morální stránku osoby, jak se zločinem projevila. Podobně i v důvodu třetím bylo užito výrazu "vytrvale zhýralý" proto, aby se naznačilo, že nestačí jednotlivé poklesky, nýbrž že je třeba prokázati, že vyděděný vedl život, příčící se veřejné mravnosti, trvale, ač byl napomínán a ač mu byla nejednou dána výstraha. Co se příčí veřejné mravnosti, jest otázka jednotlivého případu a nedá se vylíčiti všeobecným ustanovením. V každém případě ukazuje slovo "zhýralý život" na přestupky velmi těžké a vytrvalost ukazuje k nenapravitelnosti.

Nový § 579 má smysl hlavně pro důvod uvedený v č. 2 paragrafu předcházejícího. Mluví-li se o "polepšení" dítěte, míní se polepšení po stránce morální a nikoli zánik následků trestního odsouzení (zahlazením odsouzení, aggraciací).

§ 770 obč. zák. se vypouští podle návrhu subkomitétu, protože je příliš samozřejmé, že zůstavitel může svým projevem vyděditi toho, kdo již podle §§ 386, 387 je z dědického práva vyloučen.

Subkomitét použil takto uprázdněného § 770 k ustanovení, že se vydědění musí státi výslovně ve způsobu posledního pořízení. Ale komise superrevisní přes to, že uznala snahu přiblížiti se právu platnému na Slovensku, odmítla požadavek výslovného vydědění. Důvodem jí bylo, že pro pořizovatele, stejně jako pro osobu vyděděnou, bude často trapné výslovně prohlásiti vydědění. Jistě že stačí, pomine-li zůstavitel toho, koho chce vyděditi, mlčením. § 782 obč. zák., který je obnoven v § 592 této osnovy, poskytuje dostatečnou záruku. Je-li si opominutý nepominutelný dědic vědom důvodu vyděďovacího, nepustí se asi do sporu. Bude-li si naopak vědom neviny, má cestu k svému právu otevřenu v § 592, nehledíc k tomu, že i při výslovném vydědění platí § 581 (§ 771 obč. zák.). Že výslovné vydědění musí se státi způsobem předepsaným pro poslední pořízení, je ustanoveno v § 583.

V § 581 byl převzat § 771 obč. zák. tím způsobem, že ostrá formule průvodního předpisu byla nahrazena formulí mírnější, vyjadřující zároveň, v kterém okamžiku musí důvod vydědění býti.

V § 582 byl pak přijat § 773 obč. zák. se změnami výrazovými.

V návrhu subkomitétním byl § 772 obč. zák. formulován ve shodě s občanským zákoníkem až na vynechání slova "ausdrücklichen". Komisi superrevisní šlo však o to, aby bylo zřejmé, že jde o zrušení výslovného vydědění, zato však že zrušení lze provésti každým způsobem, jímž vůbec lze zrušiti poslední pořízení, tedy i novou závětí, jež vydědění neobsahuje, i zničením listiny podle § 540. Dále jdoucí návrhy, aby vydědění samočinně zaniklo, přestal-li jeho důvod, nebyly přijaty. Mohlo by se to zajisté týkati jen důvodu § 578, č. 3, a tu je zřejmo, že podmínce "vytrvale zhýralého života" není vyhověno, jestliže se osoba vyděděná polepšila a vede v době delace život spořádaný. Obrana osoby té by spočívala v § 581, resp. § 592.

V § 774 obč. zák., převzatém v § 584 této osnovy, byly provedeny některé podstatné změny. Vzhledem k vypuštění § 609 obč. zák. bylo třeba zařaditi ustanoveni, podle něhož se nepokládá za nepřípustné omezení povinného dílu, jestliže se dítěti ustanoví svěřenské nástupnictví pro případ, že by zemřelo nedospělé. Pro dítě je zajisté dobře, vědí-li osoby, které jsou jeho intestátními dědici, že jim jeho smrt nepřinese výhod, ježto by jmění jeho připadlo substitutovi. Ale kdyby to byla plná substituce, bylo by nemožno sáhnouti na kapitál, i když by to bylo nutné pro výchovu dítěte. Proto se v tomto paragrafu ustanovuje fideicommissum eius quod supererit. Podobné případy by se mohly vyskytnouti, jde-li o osoby zbavené úplně svéprávnosti. Jinak je neplatná každá výminka nebo závada, pokud omezuje povinný díl, a nastala by tedy přiměřená redukce takových omezení. Přesahuje-li to, co se nepominutelnému dědici zůstavuje, povinný díl, jsou omezení platná, pokud se vztahují na toto plus. Ale ustanovení § 584 nadto dává zustaviteli možnost, aby poskytl nepominutelnému dědici volbu mezi tím, co se mu zůstavuje, a požadováním povinného dílu, což vyhovuje i § 662 (§ 808 obč. zák.). Je-li plnění uložené nepominutelnému dědici dělitelné, může se zachovati také podle 3 a 5 věty § 584. Tímto řešením přibližuje se zajisté i toto ustanovení co možná nejlépe skutečné vůli zůstavitele, jenž, i když se snad ve významu omezení mýlil, nechtěl dědice nepominutelného zkrátiti.

Před § 585, převzatým bez podstatné změny z § 775 obč. zák., byly jinak formulovány rubriky. Podobně byla změněna podrubrika před § 586 převzatým z § 776 obč. zák., jehož tekst byl upraven ve shodě s původním zněním § 776 obč. zák.

§ 777 obč. zák. byl v § 587 převzat s menší změnou výrazovou. Aby se však rozhodla kontroversa o době, která je rozhodná pro nevědomost zůstavitelovu, byl položen za slovo "zůstavitel" obrat " v době pořízení pro případ smrti o něm nevěděl".

Slova "nebylo známo... živu" se vypouštějí. Vsunutými slovy "po provedeném snížení" se ostřeji naznačuje, že podíly všech dědiců se sníží poměrně tak, aby dědic preterovaný dostal tolik, kolik se pak dostane dědici nejméně obmyšlenému.

V § 588, který byl převzat z § 778 obč. zák., byla především vypuštěna slova "pro veřejné ústavy", aby se právo descendenta omylem opominutého příliš nezkracovalo.

Vzhledem k § 471 bylo pomýšleno nahraditi výraz "úmysly lidumilné" výrazem souhlasným se slovy onoho předpisu. Ale, aby se potomek opominutý příliš nezkracoval, volen byl úmyslně výraz užší, t. j. "účely dobročinné". Přijat byl návrh, aby se předpis § 588 výslovně rozšířil i na případ, že zůstavitel má několik nepominutelných potomků, o jejichž existenci neví. Tím ovšem komise nechtěla vyloučiti obdobné užití § 588 i na jiné případy, které se nehodí pod § 587.

§ 779 obč. zák. byl v § 589 převzat beze změny.

§ 780 obč. zák. byl převzat v § 590 s podstatnými změnami. Již subkomitét vzhledem k vývodům Krčmářovým (Právník, 1918, str. 53 a násl.) se snažil počítati také s tím, že dítě bylo neprávem vyděděno, v kterémžto případě má samo právo na povinný díl a nemůže býti tedy spravedlivě jeho právo přesunuto na potomky jeho. Ale nebylo ani v tomto tekstu pamatováno na složitější případ. Zemře-li dítě neprávem vyděděné před zůstavitelem, měli by právo na povinný díl potomci, přežije-li však dítě takové zůstavitele, bude míti samo právo na díl povinný a potomci jeho budou vyloučeni. Aby se těmto otázkám dostalo řešení, byla zvolena přítomná formulace § 590. Podle toho potomci vyděděného dítěte mají právo na povinný díl, a to ať zůstavitele přežilo nebo nepřežilo. Ale nemají tohoto práva, jestliže vyděděný potomek zůstavitele přežil a má sám právo na povinný díl, jsa vyděděn neprávem.

V § 591, který byl převzat z § 781 obč. zák., byla především vypuštěna druhá věta navržená subkomitétem, a to vzhledem ku přijaté formulaci § 574, kterou se odmítlo navržené nepominutelné právo vdovské. Byl sice učiněn návrh, aby se nepominutelnému předku poskytlo podobné právo, jaké má nepominutelný potomek, ale komise tohoto návrhu nepřijala. Neboť jednak se nemají rozmnožovati nad potřebu případy, kdy vzniká příležitost k nesnadným sporům o omylnou preterici, jednak případy, že by potomek nevěděl o existenci předka a přes to by tento předek byl hoden zvláštního zřetele jako nepominutelný potomek, jsou tak vzácné, že není vhodno činiti pro ně zvláštní ustanovení zákonné.

Jelikož komise superrevisní odmítla návrh, aby bylo vydědění vázáno na výslovný projev ve formě testamentární, bylo nutno obnoviti § 782 obč. zák., což se stalo v § 592. Aby však pod § 592 nebyly podřizovány případy omylné preterice podle §§ 587 a 588, byla vsunuta slova "nikoliv omylem".

§ 593 byl převzat z § 783 obč. zák., ale tekst byl zjednodušen a zkrácen. Bylo vypuštěno slovo "ustanovení" (sc. dědicové), a to proto, aby bylo zřejmé, že přispějí i dědicové zákonní, jsou-li povoláni vedle dědiců testamentárních. Samozřejmě se pojmem "dědicové" zahrnují i ostatní dědicové nepominutelní, a bude tedy eventuelní žalobu na vyplacení nebo doplnění povinného dílu říditi proti všem. Poměr se pak řídí podle podílů dědických, nikoliv snad, jak tomu je v právu slovenském, podle toho, co kdo obdržel nad povinný díl, při kterémžto způsobu by byla těžko řešitelná účast dědiců zákonných a sotva by se vystihla pravděpodobná vůle zůstavitelova.