Starý § 599 obč. zák. byl umístěn jako § 439 až na konci ustanovení o úlevách. Aby se pevně ustanovil časový bod, od něhož se počítá lhůta, určuje se za počátek lhůty konec roku, v kterém pořízení bylo zřízeno, a to bez ohledu na to, kdy nebezpečí skončilo; při posledním pořízení válečném počítá se šestiměsíční lhůta od konce doby, kdy lze pořizovati s úlevami podle § 438. Výhrada "nejde-li o pořízení zůstavitele, který od konce oné lhůty až do své smrti nebyl způsobilý poříditi" opírá se o § 31, písm. a) zák. čl. XVI/1876 a samozřejmě platí i tehdy, když zůstavitel zemřel dříve, než prošla lhůta.

Ježto ustanovení o obřadnostech a o úlevách sluší pokládati za výlučná, jest jimi zrušen § 71 dvorského dekretu ze dne 30. června 1837, sv. 65 sb. zák. pol.

§ 601 obč. zák. byl přijat v § 440 celkem podle návrhu subkomitétu, ale byla vypuštěna věta "Je-li z tohoto důvodu... pořízení ústního". Částečně je pravda, že i bez výslovného ustanovení může se v konkretním případě dospěti k tomu, aby pořízení bylo platné aspoň jako ústní, není-li platné jako písemné. Ale nelze přímo nabádati ke všeobecnému praktikování této, v důsledcích povážlivé zásady. Neboť je přece jen rozdíl v tom, zda se svědek účastní pořízení písemného - kde se od jeho pozornosti a paměti žádá méně - či ústního, kdy na ústní projev jest vše soustředěno. Napodobení §§ 2084 až 2086 něm. obč. zák., jež jsou příliš kasuistické, se odmítá, také proto, že se úplně vystačí s všeobecným ustanovením § 392. Při § 440 jest upozorniti na to, že i zanedbání toho, co obsahuje § 422 (zejména také soudního uschování písemného pořízení soudního), mělo by za následek neplatnost pořízení takového jakožto pořízení veřejného.

§§ 602 a 603 obč. zák. se vypouštějí, první proto, že ustanovení o smlouvě dědické se zařaďují do práva dědického, druhý pak proto, že darování pro případ smrti patří do kapitoly o smlouvě darovací. Při tom bylo rozhodnuto, že ustanovení o smlouvě dědické budou následovati přímo za ustanoveními o posledním pořízení.

Když bylo skončeno jednání o zákonné posloupnosti, bylo podle stanoviska původně zaujatého přikročeno k jednání o smlouvě dědické. Tato ustanovení sice vypracoval subkomitét pro právo rodinné, ale bylo od počátku pokládáno za nutné s hlediska systematického přeřaditi je do práva dědického, kam pojmově - jako delační důvod - patří. Zůstala ovšem nerozřešena otázka místa v soustavě dědického práva, kam by byla tato ustanovení nejvhodněji umístěna.

Po obšírné debatě bylo usneseno, zařaditi ustanovení o smlouvě dědické na konec ustanovení o posledním pořízení, a to tak, že hlava 16 se rozdělí na dvě oddělení: I. poslední pořízení, t. j. testament a kodicil, pro které jest odvolatelnost vlastností typickou, a II. smlouva dědická, t. j. pořízení pro případ smrti, jehož typický rozdíl od předešlých je smluvní povaha, a tedy neodvolatelnost.

Bylo sice také uvažováno o tom, nazvati první skupinu "Poslední pořízení jednostranné", což by tvořilo jaksi souměrnější protějšek ke "Smlouvě" jako jednání dvoustrannému. Ale toto označení první skupiny zdálo se příliš učebnicovým.

Po obšírných debatách byly formulovány §§ 441 až 444. Změny vůči návrhu subkomitétu jsou sice většinou rázu stylistického, než přes to třeba upozorniti na to, že především, jak bylo výslovně konstatováno, smlouva, v které by byla ustanovena za dědice osoba třetí, mohla by býti považována, pokud by všechny náležitosti byly splněny, za poslední pořízení. Tento výklad jistě se nepříčí skutečnosti, že §§ 443, 444 výslovně vytýkají jen dva případy konverse. Vynechání slov "vyjímajíc § 583 (§ 428)" v obou těchto, paragrafech znamená zřejmě to, že jasné a kategorické ustanovení § 428 nemá býti obcházeno ani sděláváním dědické smlouvy. Nenastane tedy konverse, bude-li dědická smlouva vzájemná. Citace § 865 obč. zák. byla škrtnuta, neboť tu vůbec platí všechna ustanovení o způsobilosti k smlouvám. Za to však byla v § 444 připojena slova "a k posledním pořízením", ježto i této způsobilosti bude třeba.

V § 445, který byl jinak beze změny převzat z § 1251 obč. zák., je jen připojen dodatek "vyjma § 736", aby byla dána odpověď na starou spornou otázku. Ale ovšem že v případech, kdy konversí dědická smlouva celá nebo její části vůbec mají platnost jen jako poslední pořízení, budou platiti vůbec ustanovení §§ 512 a násl.

Ve stručné formulaci § 446 jest in merito obsaženo totéž, co obsahoval subkomitétní návrh § 1252. Je zřejmé, že - mohou-li manželé přes uzavření smlouvy dědické volně nakládati se svým jměním - nelze žádati zajištění. Dále je zřejmé, že právo ze smlouvy vznikne smrtí zůstavitele, že tedy ani nepřejde na dědice toho, kdo byl za dědice smlouvou ustanoven, nepřečkal-li zůstavitele, ani převod inter vivos za živa zůstavitele není možný vzhledem k § 678.

Také § 1253 obč. zák. byl in merito převzat do stručné formulace § 447. Superrevisní komise obávala se ustoupiti od myšlenky občanského zákoníka, že čtvrtina pozůstalosti je vyňata ze smluvní vázanosti. Jestliže tedy manžel druhého ustanoví k pozůstalosti celé, může přes to o čtvrtině volně poříditi. Neučiní-li tak, připadne tato čtvrtina zákonným dědicům, ježto o ní vůbec není platně pořízeno. Chce-li zanechati volnou čtvrtinu manželovi, může tak učiniti jen zvláštním posledním pořízením. Touto tekstací se úmyslně vylučuje dosavadní prakse, že smlouva dědická co do oné čtvrtiny má platiti jako testament. Nemluví se již o "čisté čtvrtině", ježto tu šlo zřejmě o nedorozumění.

Do § 448 byla převzata druhá věta § 1254 obč. zák. podle návrhu subkomitétu, ale tak, že se vytýká, že ochrana nepominutelného dědice proti smlouvě dědické je stejná jako při jiné dědické posloupnosti.

§§ 449, 450 byly převzaty z návrhu subkomitétního se změnami rázu stylistického. Upuštěno bylo od citace §§ 386, 387, protože je věc samozřejmá. Je-li tu dědická nezpůsobilost, vylučuje se vinný manžel z dědictví při každém delačním důvodu - tedy i při smlouvě dědické. Je tedy samozřejmé, že důvod nehodnosti stačí i pro jednostranné zrušení smlouvy. Slova "nezaniklo už právo domáhati se rozluky" zahrnují i promlčení i zřeknutí žalobního práva. Aby manžel z důvodu, stačícího na rozluku z viny druhého manžela, mohl jednostranným pořízením smlouvu dědickou zrušiti, stačí ovšem, že měl právo žalobní ještě v době, kdy zrušovací pořízení učinil. Že tu je jakási nejistota o skutečné době vzniku zrušovacího pořízení, dokonce i nebezpečí chybného datování pořízení, je sice pravda, ale nemáme prostředků, jak toto nebezpečí generelně vyloučiti.

Na konec byl v § 451 návrh subkomitétu doplněn nově formulovaným ustanovením, kterým se nahrazují předpisy občanského zákoníka o vlivu rozvodu a rozluky na dědickou smlouvu.

K §§ 452 a násl. učiněno bylo nejprve usnesení o terminologii. Vulgární substituce byla pojmenována náhradnictvím, fideikomisární pak svěřenským nástupnictvím. Tomu byly přizpůsobeny i rubriky hlavy 17. Změny v § 452 naproti § 604 obč. zák. jsou sice povahy převážně stylistické, ale jest jimi přesněji vytčeno, že při náhradnictví jde o to, zda ten, kdo byl k dědictví povolán, skutečně ho nabude. Také poslední věta - ač bylo o její nutnosti pochybováno - se zachovává, ale ve formulaci, která zde klade váhu na nápad dědictví tomu, kdo je v řadě nejbližší, čímž nahrazeno bylo méně správné "stane se dědicem".

Vykládací pravidlo, jak je měl § 605 obč. zák. a po něm i osnova subkomitétní, bylo shledáno příliš příkrým a odporujícím obyčejné psychologické zkušenosti. Proto byla v § 453 myšlenka § 605 obč. zák. obrácena, takže v případě pochybnosti dlužno míti za to, že zůstavitel, ustanovuje náhradnictví, chtěl mu pro oba možné případy - impotentiae i noluntatis.

V §§ 454, 455 naproti §§ 606, 607 obč. zák. jsou změny povahy většinou stylistické, až na to, že v § 455 v první větě bylo škrtnuto slovo "vzájemně", takže se ustanovení nevztahuje již jen na tak řečenou substitutio reciproca. Slovu "výslovně" se komise vyhýbá, protože jeho doslovný výklad by šel v mnohých případech daleko za skutečný záměr zákona. K § 454 připojena byla věta týkající se přechodu závazků na další substituty.

Proti instituci svěřenského nástupnictví byly vysloveny námitky, že se tu na delší, snad i neurčitou dobu váže majetek. Přes to trvá komise na jejím zachování, aby byla dána možnost upraviti složité poměry rodinné a majetkové. Aby vázanost netrvala příliš dlouho, o to pečoval již § 612 obč. zák., vydatněji subkomitétní návrh v § 612 a podle něho § 459, nerozeznávaje již věci movité od nemovitých. Jinak změny v § 456 jsou povahy stylistické. Široký výraz "má přejíti" vyjadřuje přesněji to, co chtěl říci mnoha slovy § 608 obč zák. a podle něho subkomitétní návrh. Také výraz "se zřizuje" lépe vystihuje skutečnost než starý, definující výraz "se nazývá". § 609 obč. zák. se vypouští, protože obsah jeho spíše patří k ustanovením o povinném díle a bude o nařízení v něm naznačeném se pojednávati jako o "fideicommissum eius quod supererit", aby nebylo učiněno nemožným užíti, je-li toho nutně třeba, i základního majetku pro výživu dítěte (viz § 584).

Proti § 610 obč. zák. ve formulaci subkomitétní byly činěny různé námitky. Bylo vyhověno námitce nejvyššího soudu a úzké slovo "prodati" nahrazeno slovem "zciziti". Naproti tomu nebyla přijata myšlenka zvláštního ustanovení o tom, o pokud je možno vzdáti se substituce vůbec nebo vzhledem k určitým kusům substitučního majetku. Stačí tu obecná ustanovení o vzdání se práv na pozůstalost nebo na její kusy a zvláštní ustanovení mohlo by vésti ke zmatkům. Tekst § 457 byl pak přizpůsoben tomu, že § 609 obč. zák. byl vypuštěn. Proto je výpočet případů úplnější. Původně mluvilo se v novém tekstu o ustanovení dědice dítěti, při druhém čtení se věc rozšířila.tím, že na místě "dítěti" bylo položeno "dědici".

V § 458 byl převzat podle návrhu subkomitétu § 611 obč. zák. s tou změnou, že bylo vynecháno zbytečné slovo "nikterak" a stejně zbytečná konečná slova. O § 612 obč. zák. se rozpředla velmi zevrubná debata, která se točila jednak kolem otázky zda má o povaze současníka či nesoučasníka rozhodovati zplození či zrození dítěte, a dále zda rozhodnou dobou má býti zřízení testamentu či smrt zůstavitele. V první otázce - ač bylo obecně uznáno, že skutečnost zrození je určitějším vytčením doby - se setrvalo na momentu zplození, protože v této otázce je hlavní smysl § 22 obč. zák., převzatého v § 63, a protože tohoto paragrafu praktického i v jiných případech nelze zrušiti. V druhé otázce byla uznána nejistota vzniku pořízení (jež nemusí býti datováno) a položil se určitý časový bod - smrt zůstavitele. Vedle toho byl vyřízen dřívější spor o pojem "stupně", a to tak, jak se věc vykládala u Pfaffa a Hofmanna, t. j. že stupněm je rozuměti přechod na dědice. To jest obsaženo v určení "jakmile jmění nabude první nástupník nesoučasník".

§ 613 obč. zák. byl z důvodů systematických na tomto místě škrtnut a byl zařaděn jako § 657 do hlavy 24.

V § 614 obč. zák. byly provedeny změny rázu terminologického a stylistického. Ale pro větší jasnost byla v § 460 připojena druhá věta, která, v důsledku zásady vyjádřené větou první, při výkladu pochybných slov zůstavitelových dává přednost žádné vázanosti (náhradnictví) před vázaností (nástupnictvím svěřenským).

Návrh subkomitétu v § 615 přijal znění prvního odstavce paragrafu toho v občanském zákoníku. Superrevisní komise volila správnější formulaci "když je rozhodnuto, že případ... nenastane". Novelový druhý odstavec je sice v rozporu se zásadou předchozího paragrafu. Ale komise, přihlížejíc k důvodům, uvedeným na str. 88, 89 zprávy justiční komise panské sněmovny, přijala toto ustanovení jako § 462. Také to, že první věta § 461 klade důraz na dědickou přihlášku, bylo převzato, přes některé námitky. Neboť, kdyby se objevilo při projednávání pozůstalosti, že přihlášený dědic se dědicem vůbec nestane, nepřišla by přihláška taková s hlediska § 461 vůbec v úvahu. Přijatý tekst však lépe vystihuje, že substitucí je vyloučena transmisse. Jinak byly provedeny jen změny stylistické.

Znění § 616 obč. zák. bylo v § 463 nutno upraviti jednak, aby se vyjádřilo panující a jistě správné mínění, že jde o ustanovení vykládací, jednak vzhledem k tomu, že § 567 obč. zák. byl vypuštěn, § 568 obč. zák. pak změněn. Dále bylo třeba pamatovati na to, že, kdo byl pro duševní chorobu jen částečně zbaven svéprávnosti, může učiniti platné poslední pořízení a proto jej nelze v § 463 ztotožniti s osobou úplně zbavenou svéprávnosti. Poslední věta se ponechává, protože ji nelze pokládati za zcela samozřejmou, a z vynechání dalo by se srovnáním tekstů dovozovati něco, čeho osnova jistě nezamýšlí.

Také následující § 464 jest ustanovení vykládací, což se vystihuje úvodní větou. Aby se ustanovení nevztahovalo na děti získané osvojením, vloženo bylo slovo "pokrevné" potomky. Další změna má jen povahu terminologickou.

Vytvořiti v této souvislosti ustanovení, dokonce pak podrobnější, o nadacích, pokládala komise za nevhodné, protože by taková ustanovení nutně přesahovala rámec občanského zákoníka. Lépe bude pomýšleti na vydání nadačního zákona, který by rozptýlená ustanovení o nadacích sjednotil a zredigoval. Naproti tomu pokládala komise za vhodné formulovati ustanovení, že poměry, podobné svěřenskému nástupnictví, lze také založiti jednáním mezi živými. To se stalo v § 465, o jehož vhodném systematickém zařazení mohou býti pochybnosti, ale který je těžko jinam (do práv věcných nebo obligačních) zařaditi, aniž by se proti tomu vyskytly stejně těžké, ne-li těžší námitky. Voleno pak bylo slovo "jednáním mezi živými" na místě lépe snad znějícího "smlouvou", aby se nevylučovala možnost zřízení podobného poměru veřejným přislíbením (na př. putovní ceny).

Na počátku jednání o hlavě 18 (Odkazy) bylo jednáno o možnosti zavésti odkaz vindikační, ale po uvážení všech okolností, zejména i psychologie zůstavitelů-laiků, kteří by nepochopili rozdíl legátu damnačního a vindikačního, jakož i vzhledem k nesnázím, jež by z vindikačního odkazu vznikaly při projednávání pozůstalosti, usnesla se superrevisní komise právě tak jako četné jiné cizí kodifikace setrvati při soustavě práva odkazového, kterou má občanský zákoník a která po více než stoleté své působnosti nezavdala podnětu k vážným stížnostem.

Nato byl jako § 466 přijat s nepatrnou změnou § 647 obč. zák. ve znění navrženém subkomitétem. Slovy "platné poslední pořízení" vylučuje se smlouva odkazová, jež má význam jen v rámci smluv svatebních.

Za § 466 vřazeno bylo ustanovení, kdy darování pro případ smrti je považovati za odkaz. Ostatek o této věci je v § 807.

§§ 648 až 650 obč. zák. byly v §§ 468 až 470 přijaty s menšími stylistickými změnami. Komise superrevisní nepřijala myšlenku, aby si legatář mohl odkaz podržeti a nebyl povinen plniti na pododkazech více, než činí hodnota jeho odkazu. Splnění vůle zůstavitelovy by tu záviselo na nahodilé otázce, jak bude hodnota toho, co obtížený odkazovník obdržel, odhadnuta. Komise superrevisní, aby přizpůsobila ustanovení § 651 obč. zák. zásadě, vyslovené v § 392, ponechává v § 471 především zůstaviteli, aby určil osobu, jež má rozhodnouti o způsobu splnění tak zvaných dobročinných odkazů v nejširším slova smyslu. Nevysloví-li se o tom, svěřuje se toto rozhodnutí dědici, jakožto osobě, která je zpravidla zůstaviteli i způsobem jeho smýšlení nejbližší. § 471 byl doplněn poslední větou podle vzoru § 659 obč. zák. Aby se nestalo rozhodnutí odporující těmto zásadám nebo vůbec protismyslné, nad tím přirozeně náleží bdíti soudu pozůstalostnímu, jenž zkoumá, jsou-li odkazy takové zajištěny nebo splněny.

V § 472 byly vůči návrhu subkomitétu opřenému o § 652 obč. zák. učiněny některé změny stylistické. Ale úmyslně bylo za slovo "užije" vloženo slovo "přiměřeně", a to proto, že, jak je patrno z komentáře Pfaff-Hofmannova, jsou v §§ 471, 495 až 498 ustanovení, která bezvýhradné použití ustanovení hlavy 17 vylučují.

§§ 653, 654 obč. zák. se vypouštějí jako zbytečné.

§ 655 obč. zák. se vypouští z důvodu, že sem samozřejmě zasahuje všeobecná zásada § 392 o výkladu posledního pořízení.

Následující rubrika se přesněji formuluje.

V § 473 (§ 656 obč. zák.) se v poslední větě vkládá slůvko "i" (věc nejlepší) ve shodě s původním tekstem. Slovo "dědic" se nahrazuje slovy "osoba obtížená". Slova "ale bez bližšího ustanovení" se vynechávají jako zbytečná.

V § 474 (§ 657 obč. zák.) se slova "pozbude odkaz platnosti" nahrazují přesnějšími "není odkaz platný", protože jest odkaz od počátku neplatný. Nemluví se o neúčinnosti, nýbrž o neplatnosti.

V § 475 (§ 658 obč. zák.) slovo "vlastnictví" se nahrazuje správnějším "jmění" a slovo "stavu" slovem "poměrům". Na místě slova "jeho" v této větě se klade "odkazovníkovým" pro větší jasnost. Upozorniti dlužno, že § 474 je prostým důsledkem ustanovení zásadního, vysloveného v § 544 této osnovy. Naproti tomu § 475 má ten účel, aby se odkazovníku ušetřil velmi nesnadný důkaz, že věc odkázaná nikdy zůstaviteli nenáležela, a že tedy ve skutečnosti, že jí v pozůstalosti není, není možno spatřovati ve smyslu § 544 odvolání odkazu. Proto je v těchto dvou paragrafech ve věci zdánlivě podobné dáno opačné ustanovení. Slovy "a není-li takových věcí v pozůstalosti" byla recipována myšlenka stejná jako v druhé větě § 474, takže, bylo-li odkázáno několik věcí určitého druhu a některé z nich v pozůstalosti jsou, platí § 475 jen co do věcí ostatních. I zde se mluví o "osobě obtížené". V §§ 474, 475 bylo vynecháno slovo "výslovně" jako mýlivé.

V § 476 (§ 659 obč. zák.) výraz "ku stavu a k potřebě" nahrazuje se správnějším "k poměrům a potřebám", o čemž rozhodne soud. Toto ustanovení bylo shledáno lepším než navrhované "věc prostřední hodnoty", jež by často byla nezjistitelná. Poslední věta obsahuje ustanovení o tom, co platí, když odkazovník nevykoná příslušející jemu volby.

V § 477 (§ 660 obč. zák.) byl přijat návrh subkomitétu se stylistickou úpravou podle návrhu nejvyššího soudu, v § 478 pak § 661 obč. zák., v § 479 pak § 662 obč. zák. se změnami stylistickými, z nichž má však nově zvolený výraz "postihují příjemce tyto závady" ten účel, aby slova, jichž bylo, užito v návrhu, nesváděla k chybným výkladům. Superrevisní komise se přidala k názoru Ungrovu (Erbrecht, str. 292), že příjemce musí jen snášeti, aby se věřitelé z věci odkázané uspokojili, ne však že by se odkazovník stal osobním dlužníkem. Zaplatí-li odkazovník sám dluhy na věci váznoucí, má vůči dědici postih podle § 1195. V první větě § 479 bylo vsunutím slov "v době nápadu" přesně vyjádřeno, který okamžik je právně relevantní pro rozhodnutí, zda jde o odkaz věci cizí. Stejný okamžik má rozhodovati i pro případy druhé věty § 662 obč. zák. za tím účelem byla tato věta připojena k dřívější větě první jako její druhá část, jen středníkem oddělená.

V §§ 663 až 668 obč. zák. bylo především k podnětu Svazu soudců provedeno přeskupení podle látky, a to: §§ 664, 668, 663, 666, 665 a 667. V jednotlivostech pak byly převzaty § 663 (§ 482) s tou změnou, že se ukládá obtížené osobě (aby byla konformita s předpisy o kvitanci) povinnost vydati kvitanci i vrátiti dlužní úpis; § 664 (§ 480) s dodatkem "s veškerými pomůckami a zajišťovacími prostředky"; § 665 (§ 484) se škrtnutím zbytečné poslední věty, ale s ustanovením o zajištění; §§ 666, 667 (§§ 483, 485), ale místo vykládacího pravidla dosavadního § 667 bylo dáno účelnější pravidlo opačné; § 668 (§ 481) v upravené formulaci a s dodatkem týkajícím se pohledávek vzniklých po zřízení odkazu.

§ 669 obč. zák. se vypouští jako bezobsažný a zbytečný.

V § 670 obč. zák. byly měřítkem věna poměry zřizovatele věna. Komise superrevisní po delší debatě se usnesla na změně poslední věty a v § 486 tedy přesunuje měřítko na poměry ženy v době zřízení odkazu, a to proto, že toto řešení spíše odpovídá intencím pořizovatele, který odkazuje přínos, nejsa ke zřízení přínosu povinen.

§ 671 obč. zák. byl převzat jako § 487, ale tak, že se koriguje chyba, která se vyskytla při redakci § 671 obč. zák., a věc se vyřizuje odkazem na §§ 602 a násl. o započtení prestace na podíl dědický. K terminologii §§ 486, 487 se poznamenává, že komise superrevisní si byla vědoma toho, že v těchto případech půjde mnohem častěji o "přínos" manželčin než o "věno" v technickém smyslu slova. Ale přes to bylo ponecháno slovo "věno" tam, kde je míněn projev zůstavitelův, protože slovo "přínos" se dosud nevžilo a protože v tomto ustanovení jakožto pravidlu vykládacím nutno počítati s lidovým a vžitým užíváním slova "věno" v širším než technickém smyslu slova. V závorce je připojeno slovo "přínos".

§ 672 obč. zák. byl převzat s menší změnou výrazovou a rovněž tak § 673 obč. zák., a to jako §§ 488, 489. "Ostatními potřebami" třeba v § 488 rozuměti zejména i náklady na nutné ošetřování v nemoci.

V § 490 byl převzat § 674 obč. zák. se změnami stylistickými, s vypuštěním zmínky o domácím nářadí, jakož i závěrečných slov "pokud to není jasněji vyjádřeno", ježto ani jinde se podobné dodatky nepřipojují a tento paragraf je vůbec pravidlo vykládací; to bylo ještě zdůrazněno odkazem na paragraf předchozí.

§§ 675 až 678 obč. zák. se vypouštějí. Je to zbytečná kasuistika a i bez takových podrobných ustanovení vykládacích dá se zjistiti skutečný smysl pořízení zůstavitelova.

V § 491 byl převzat § 679 obč. zák. se změnou stylistickou.

§ 680 obč. zák. se vypouští jako dnes již zastaralý že se bankovky počítají k hotovým penězům, je jistě samozřejmé a jiné cenné papíry nikdo výrazem "hotové peníze" nezahrnuje.

Komise superrevisní, ve shodě s tím, co uvádí již Zeiller v svém komentáři, je přesvědčena, že §§ 681 a 682 obč. zák. jsou v zákoně na místě, poskytujíce spolehlivé vodítko pro výklad vůle zůstavitelovy. §§ 681 a 682 obč. zák. byly proto přejaty jako §§ 492 a 493, ale ze závěrečných slov § 682 obč. zák. vytvořen § 494, a to proto, aby se tato slova nevztahovala jen na odkaz příbuzným. Po uvážení, že § 683 obč. zák. vykládá pojmy přece jen příliš běžné, aby potřebovaly výkladu, byl tento paragraf vypuštěn.

Aby se odstranily jisté pochybnosti o poměru pododkazovníka k odkazovníkovi a dědici, bylo jako § 497 k doplnění tekstu § 684 obč. zák. vsunuto ustanovení o odmítnutí odkazu. Při jednání o zcizení dědictví bylo však i toto ustanovení shledáno neúplným, pročež byl § 684 obč. zák. přetvořen tak, že z jeho první věty byl vytvořen § 495, z druhé § 498 a mezi ně vsunuty paragrafy o zcizení odkazu a o renunciaci. Přiměřeně byla upravena i rubrika před těmito paragrafy.

V § 685 obč. zák., který byl převzat jako § 499, položeno bylo na místo výrazu "osoby služebné" slovo "zaměstnance" a na místě "odkazů lidumilných" - "odkazy dobročinné" v souhlase s § 471 u jiných odkazů než pro zaměstnance a pro dobročinné účely není naléhavé, aby byly plněny ihned. I tento paragraf je dispositivní, ježto zůstavitel může určiti lhůty jiné. Dodatkem dává se pružné ustanovení hledící zejména k odkazům pod výminkou odkládací.

§ 500 převzal ustanovení § 686 obč. zák., jak byl navržen subkomitétem, ale s tou změnou, že druhá věta byla přizpůsobena dikci poslední věty § 479, a že výraz "bez viny jiné osoby znehodnotí" nahrazen byl výrazem "zhorší nebo zmaří skutečnostmi, za které nikdo jiný neodpovídá" - což je výraz podstatně rozšířený, odpovídající hlavě 42 a jiným tekstům.

V § 501 byl převzat § 687 obč. zák. ve znění subkomitétu s některými změnami stylistickými a s připojením poslední věty, která se výslovně dovolává § 1269.

Při nové formulaci § 688 obč. zák. v § 502 této osnovy byla ještě všeobecněji formulována první věta, kladoucí odkazovníka co do zajištění na roveň jiným věřitelům. Věta tato zdála se sice samozřejmou, má však ten význam, že výslovně určuje vztah odkazovníka k dědici jako věřitele k dlužníku. Vypuštěna byla druhá věta, protože nebyl převzat § 437 obč. zák. Ale mimoto byla snaha uvésti v soulad toto ustanovení občanského zákoníka s ustanoveními patentu o nesporném řízení, zejména § 161, zmírniti ustanovení posléz uvedené a převzíti je jako zřejmě materiálně právní do občanského zákoníka. Konečná věta je namířena proti šikáně, ale jest oddělena středníkem proto, aby bylo jasně vyznačeno, že se tato věta nesmí vztahovati k první větě § 502.

V novém znění § 689 obč. zák., jak byl navržen subkomitétem, byla vyjádřena myšlenka, která se podstatně liší od §§ 561, 562 obč. zák., ustanovujících o akrescenci při podílech dědických. Jelikož se shledalo, že myšlenka vložená do tohoto znění § 689 lépe vyhovuje dnešní technice pořizovací, byly §§ 561, 562 obč. zák., převzaté § 401, přizpůsobeny tomuto formulování a § 689 obč. zák. byl pak rozložen na §§ 503 až 505 a přestylisován, aby zahrnul všechny případy a zároveň přesně je vymezil. Ve zvláštním § 506 bylo vyjádřeno, že s odkazem přejdou i břemena jeho na toho, kdo bude míti podle §§ 503 až 505 prospěch z jeho uvolněni nebo ze zániku povinnosti splniti odkaz.

Při § 690 obč. zák. byly vysloveny pochybnosti o významu slov "Je-li pozůstalost vyčerpána odkazy". Odkazy mohou pozůstalost zajisté téměř vyčerpati, takže dědicovo právo na náhradu a odměnu přesáhne pozůstalost. Proto se v § 507 určuje dědicovo právo vůči odkazovníkům a poskytuje se mu právo retenční. Ale aby bylo zřejmé, že všechny závazky plynoucí z tohoto paragrafu následují za právy věřitelů pozůstalostních, položeno bylo na počátku tekstu slovo "čistá " (sc. pozůstalost), a zdůrazněno v téže větě, že tu jde jen o dědice přihlášeného s výhradou soupisu, ježto dědic přihlášený bez výhrady odpovídá za všechny závazky pozůstalosti, včítaje i odkazy, byť i přesahovaly hodnotu toho, čeho se dědici z pozůstalosti dostalo. Závěr § 690 obč. zák. byl zařaděn jako § 510, aby se vztahoval jak na § 507, tak na § 508.

§§ 691 až 693 obč. zák. byly s některými změnami převzaty jako §§ 508 a 509.

Při úvaze o § 692 obč. zák., který byl přijat jako § 508, bylo uvažováno o tom, že je nutno vyjádřiti přednost zaopatřovacího odkazu před jinými odkazy, ale po dluzích pozůstalostních. To došlo vyjádření slovy "čistá pozůstalost". Při tom je samozřejmé, že pro zjištění, zda odkaz zaopatření vychování a výživy (§ 488) je pozůstalostí kryt, je třeba vypočísti uhrazovací kapitál tohoto odkazu a sraziti jej s čisté pozůstalosti. Aby bylo zřejmé, že dědic má právo na odměnu a na náhradu nákladů, když je pozůstalost odkazy přetížena, byl § 568 přiměřeně doplněn.

§ 693 obč. zák. byl po některých změnách stylistických přijat podle návrhu subkomitétu jako § 509. Ale stalo se tak po rozboru, zda by se vzhledem k výkladům Ehrenzweigovým, opřeným o Ungra a komentář Pfaff-Hofmannův, neměla povinnost odkazovníka omeziti na

vrácení odkazu "pokud jest v jeho jmění", nebo s druhé strany zda by se nemělo vždycky požadovati jen vrácení odkazu a jeho užitků, ne však jeho hodnoty v době přijetí. Na konec shledáno nejvhodnějším setrvati zásadně při tekstu dosavadním, jen pro některé případy příliš příkré ustanovení první věty § 693 obč. zák. bylo zeslabeno ve prospěch odkazovníka, který odkázanou věc, neznaje její pravé hodnoty, zcizil pod cenou.

Komise superrevisní setrvala při návrhu na vypuštění § 694 obč. zák. z důvodů uvedených subkomitétem.

Nato byla především přesněji stylisována rubrika hlavy devatenácté. Tím se stává zbytečnou další rubrika před § 511 (§ 695 obč. zák.). S hlediska, že výminka ani doložení času nejsou omezením poslední vůle, nýbrž že to jsou vedlejší ustanovení, jimiž se dědicovo nebo odkazovníkovo právo modifikuje, byl také upraven § 511. § 696 obč. zák. byl pak po delších úvahách vypuštěn, protože obsahuje ryzí definice, které náležejí do učebnice, ne však do zákona. Pod nově upravenými rubrikami následuje tedy přímo § 512 přejímající beze změny § 697 obč. zák. podle návrhu subkomitétního. Praví-li se, že se na nesrozumitelné výminky "hledí tak, jako kdyby nebyly k ustanovení připojeny", znamená to, že "výminka je po zákonu nepřipojena" (srv. výše terminologické poznámky); stejný smysl mají ona slova v §§ 513 a 515.

§ 698 obč. zák. byl pak přijat se změnami stylistickými, a to jako §§ 513, 514. K § 513 dlužno však podotknouti, že "rozvazovací výminky nemožné" nutno chápati ve smyslu přesném. Nepatří sem tedy resolutivní výminky nutné. Takové výminky způsobí že právo zanikne, jakmile ona událost, ač její vznik byl předem jistý, nastane. § 514 byl doplněn právě tak jako rubrika zmínkou o výminkách zmatených.

Ostatní paragrafy byly přeřaděny. § 515 odpovídá § 700 obč. zák.

Po obšírné debatě byla v tomto § 515 převzata v nové formulaci první věta z § 700 obč. zák. a pak zásada dvorského dekretu ze dne 23. května 1844, č. 807 sb. zák. soud. Superrevisní komise si byla dobře vědoma toho, že některé konkretní případy byly by hodny schválení, jiné odmítnutí podle zákona. Ale hranice, kdy se zákaz manželství celkem snáší s dobrými mravy a kdy se jim příčí, je velmi plynulá a přesnou formuli, která by ve všech případech plně vyhověla, není možno nalézti. V užitém slově "svéprávnosti" je řečeno, že výminka platí, i když nad dědicem nebo odkazovníkem byla moc poručenská prodloužena, i když byl zbaven svéprávnosti, v kterýchžto případech se zákaz manželství vůbec nebo zákaz předčasného manželství pokládá za důvodný.