(2) Opatření podle odstavce 1 se mohou omeziti jen na některé územní oblasti nebo na některé trestné činy; úplné nebo částečné zrušení jich se provede vládním nařízením.
(3) Kromě toho za války podléhají občanské osoby vojenské soudní pravomoci pro zločiny popsané v §§ 85 až 89, 134 až 138; 140 až 142, 166 až 168, 190 až 196 býv. rak. trestního zákona, v §§ 4 až 6 zákona ze dne 27. května 1885, č. 134 ř: z., o opatřeních proti obecně nebezpečnému užívání třaskavin a obecně nebezpečnému zacházení s nimi, a v § 24 zákona ze dne 11. dubna 1935, č. 82 Sb. z. a n., o ochraně a obraně proti leteckým útokům, dále při hodnotě věcí větší než 2000 Kč pro zločin uvedený v § 171, § 174, I, pístu. a) až c) býv. rak. trestního zákona, spáchají-li tyto činy za války v některé územní části, v které krajský soud vykonávající trestní pravomoc svou činnost pro válečné události zastavil, a byly-li v takové územní části dopadeny. Pravomoc vojenských soudů se však ukončí, jakmile v územní části, o niž jde, byla obnovena činnost krajského soudu ve věcech trestních; trestní řízení, která v tomto okamžiku nejsou v první stolici vyřízena, přejdou na trestní soud občanský.
(4) Konečně jsou za války podrobeny vojenské soudní pravomoci osoby, které jí jinak nepodléhají,
a) pro. jakékoli trestné činy, spáchané v cizí zemi v oblasti obsazené československým nebo spojeneckým vojskem za tohoto obsazení, ať byly přistiženy kdekoliv,
b) pro trestné činy vypočtené v odstavci 1 a pro zločiny popsané v §§ 362 až 3ó6, 413 až 417, 419 až 421, 448 až 455, 483 až 491 vojenského trestního zákona, v §§ 4 až 6 zákona, č. 134/1885 ř. z. a v § 24 zákona č. 82/1935 Sb. z.. a n., dále při hodnotě vyšší než 2000 Kč pro zločin uvedený v §§ 457 až 461 vojenského trestního zákona, jestliže byly přistiženy v oblasti vymezené pod písmenem a) a jestliže
aa) se dopustily činu na československém státním území, nebo
bb) se dopustily činu v cizině; ale mají býti proň trestány podle československých trestních zákonů.
(5) V případech podle odstavce 3 soudí vojenské soudy podle obecného trestního zákona a trestních ustanovení jej doplňujících, platných v zemích české a Moravskoslezské, kdežto v případech uvedených v odstavcích 1 a 4 soudí podle vojenských trestních zákonů.
(6) Doba války podle odstavců 1, 3 a 4 se počíná dnem, kdy byla mobilisace vyhlášena, a končí dnem, jímž má býti demobilisace podle demobilisační vyhlášky skončena, a není-li v ní takový den uveden, uplynutím dvou měsíci ode dne vydání této vyhlášky.
§ 129.
Trestní pravomoc nad osobami vázanými pracovní povinnosti.
(1) Osoby, vázané pracovní povinností a konající své zaměstnání v podnicích důležitých pro obranu státu, které jsou pod dozorem vojenských orgánů nebo byly převzaty vojenskou správou do správy na její vlastní účet, jsou podrobeny pro porušení závazků plynoucích z pracovní povinnosti (§ 61) vojenské kázeňské pravomoci, a dopustí-li se takovým porušením uvedených závazků soudních trestných činů, též vojenské soudní pravomoci.
(2) Osobám uvedeným v odstavci 1 třeba uvésti ve známost, že podléhají vojenské kázeňské a.soudní pravomoci a v jakém rozsahu.
(3) Kárná (disciplinární) pravomoc, které osoby uvedené v tomto paragrafu podléhají již vzhledem k svému služebnímu poměru, zůstává předcházejícími ustanoveními nedotčena.
§ 130.
Trestní pravomoc nad osobami povolanými k osobním úkonům.
(1) Osoby povolané k osobním úkonům podléhají pro provinění, jichž se dopustí tím, že neuposlechnou nařízení a příkazů vojenských velitelství nebo vojenských úřadů, pod jejichž dozorem osobní úkony konají (§ 73, odst. 1), vojenské kázeňské pravomoci, a dopustí-li se tím soudně trestných činů, též vojenské soudní pravomoci. Jsou-li tyto osoby přiděleny službou k armádě v poli, podléhají řečené pravomoci pro všechny soudně nebo kázeňsky trestné činy, jichž.se dopustily v době tohoto svého přidělení.
(2) Ustanovení § 129, odst. 2 a 3 platí tu obdobně.
§ 131.
Civilní soudnictví a správa na obsazeném území.
Vláda se zmocňuje, aby nařízením upravila vykonávání civilního soudnictví a správy v cizí zemi v oblasti obsazené československým nebo spojeneckým vojskem. Až do úpravy vládním nařízením činí hlavní velitel opatření nezbytná k zabezpečení náležitého a nerušeného chodu správy a k vykonávání civilního soudnictví na tomto území a vydává potřebná k tomu nařízení.
§ 132.
Soudcové z povolání.
Vyžaduje-li toho zájem obrany státu neb jiné s tím souvisící důležité státní zájmy, mohou býti za branné pohotovosti státu soudcové z povolání proti své vůli dočasně přidělováni mimo své služební místo, přičemž neplatí omezení, daná ustanovením § 49, odst. 2 zákona ze dne 21. května 1868, č. 46 ř. z., o disciplinárním nakládání se soudcovskými úředníky a o jejich nedobrovolném překládání na jiné místo nebo do výslužby.
§ 133.
Zaopatření osob, které konaly zvláštní úkony podle § 3 branného zákona, a pozůstalých po nich.
O zaopatření osob, které konaly zvláštní úkony podle § 3 branného zákona, a pozůstalých po nich platí obdobně ustanovení § 76.
§ 134.
Vyživovací příspěvek pro rodiny osob povolaných podle § 3 branného zákona.
O vyživovacím příspěvku příslušníků rodin osob, které vykonávají zvláštní úkony podle § 3 branného zákona, platí předpisy platné pro příslušníky rodin osob povolaných k vojenské službě.
§ 135.
Vliv povolání do služby podle branného zákona na pracovní poměr a na veřejnoprávní pojištění.
Ustanovení § 74 platí obdobně o osobách vykonávajících za branné pohotovosti státu činnou službu vojenskou nebo zvláštní úkony podle § 3 branného zákona.
§ 136.
Obdobná platnost § 76, odst. 2.
Ustanovení § 76, odst. 2 platí obdobně též pro osoby vykonávající za branné pohotovost státu činnou službu vojenskou.
§ 137.
Náležitosti osob, konajících za branné pohotovosti státu vojenskou službu nebo přidělených k vojenských útvarům.
(1) Ustanovení § 119 odst. 2 zákona ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n., o úpravě platových a některých služebních poměrů státních zaměstnanců (platového zákona), platí pro vojenské gážisty v záloze, povolané do činné služby vojenské za branné pohotovosti státu.
(2) Vláda se zmocňuje, aby na dobu branné pohotovosti státu nařízením vydala další předpisy o služebních, odpočivných a zaopatřovacích příjmech a, třeba-li, i o jich výplatě
a) vojenských gážistů ve výslužbě, povolaných do činné služby vojenské,
b) státních zaměstnanců a zaměstnanců jiných veřejnoprávních korporací, kteří bud' vykonávají vojenskou službu, počítajíc v to válečnou službu podle § 28, odst. 1, pístu, b) branného zákona, nebo jako občanské osoby jsou přiděleny k vykonávání služby u vojenských útvarů, aniž šlo o osobní úkony podle §§ 66 a dalších tohoto zákona nebo o zvláštní úkony podle § 3 branného zákona,
c) osob, které nespadajíce pod ustanovení písmena b), konají válečnou službu podle § 28, odst. 1, pístu. b) branného zákona,
d) jiných osob, které nespadajíce pod některé z předcházejících ustanovení tohoto paragrafu konají za branné pohotovosti státu vojenskou službu,
e) osob, které v době vojenské služby nebo přidělení k vojenským útvarům byly zajaty nebo se staly nezvěstnými a p.,
f) rodin osob uvedených pod písmeny a) až e).
(3) Vláda se zmocňuje, aby platné předpisy o služebních, odpočivných a zaopatřovacích příjmech osob uvedených v odstavci 1 a odstavci 2, pístu, a) a,b), nebo také o výplatě těchto příjmů na dobu branné pohotovosti státu doplnila, provedla, nebo je zvláštním poměrům branné pohotovosti státu přizpůsobila, přihlížejíc k zásadám platového zákona.
(4) Dnem účinnosti předpisů vydaných podle odstavce 2 se zrušují veškeré dosavadní předpisy o předmětech, které jsou tím oním předpisem upraveny a nejsou s ním v souladu.
Část 7.
Mimořádné zmocnění vlády.
§ 138.
Všeobecné zmocnění vlády k úpravě mimořádných poměrů způsobených stavem branné pohotovosti státu.
(1) Vláda se zmocňuje, aby k úpravě mimořádných poměrů způsobených stavem branné pohotovosti státu vydávala tam, kde by jinak bylo třeba zákona, se souhlasem presidenta republiky vládní nařízení.
(2) Zmocnění podle odstavce 1 se nevztahuje na úpravu poměrů ústavních; o opatřeních finančních platí ustanovení § 115.
(3) Vláda je povinna předložiti nařízení vydaná podle odstavce 1 do čtrnácti dní ode dne vyhlášení oběma sněmovnám Národního shromáždění. Odeprou-li obě sněmovny hlasováním podle § 48, odst. 1 ústavní listiny je schváliti, pozbývají platnosti ode dne tohoto usnesení. Vláda je povinna vyhlásiti pak bez odkladu v Sbírce zákonů a nařízení, že a od kdy to neb ono nařízení pozbylo platnosti.
HLAVA VI.
Obrana státu za zvláštních okolností mimo dobu branné pohotovosti státu.
§ 139.
Jednotlivá opatření k obraně státu mimo dobu branné pohotovosti státu.
(1) Nastanou-li mimo dobu branné pohotovosti státu uvnitř státu nebo na jeho hranicích události, ohrožující zvýšenou měrou celistvost státu; demokraticko-republikánskou formu, ústavu nebo veřejný klid a pořádek, může vláda bez újmy opatřeni předvídaných jinými zákony pro celé státní území neb jeho část na dobu nezbytné potřeby se souhlasem presidenta republiky nařízením zavésti účinnost:
a) hlavy V, části 2, oddílu 1;
b) hlavy V, části 2, oddílu 2;
c) hlavy V, části 2, oddílu 3 a 4 a části 3;
d) hlavy V, části 4 a § 114;
e) ustanovení § 29, odst. 2 a § 98; f) ustanovení §§ 123 a 126;
g) i jiných ustanovení tohoto zákona, daných na dobu branné pohotovosti státu, vyjímajíc ustanovení § 115, odst. 1, pístu. a).
(2) Byla-li pro události uvedené v odstavci 1 učiněna mimo dobu branné pohotovosti státu mimořádná opatření podle zákona č. 300/1920 Sb. z. a n., ve znění zákona č. 125/ 1933 Sb. z. a n., mohou býti učiněna též opatření podle §§ 124 a 125. r (3) O vládních nařízeních vydaných podle ustanovení odstavce 1 platí obdobně ustanovení ~§ 138, odst. 3.
§ 140.
Prozatímní opatření v případech zvlášť naléhavých.
(1) Bylo-li by nebezpečí v prodlení, může za předpokladů uvedených v § 139, odst. 1, první větě učiniti prozatímní opatření podle § 139, odst. 1, písm. a) a c) příslušný ministr.
(2) Opatření podle odstavce 1 pozbývá účinnosti, neučiní-li se do čtrnácti dní od jeho vyhlášení též vládním nařízením, vydaným podle § 139, odst. 1, písm. a) a c), nebo neschválí-li je vláda ještě před uplynutím této lhůty, nebo odvolá-li je příslušný ministr z vlastního podnětu.
(3) Opatření podle odstavce 1 i jeho zánik podle odstavce 2 třeba vyhlásiti v Sbírce zákonů a nařízení.
§ 141.
Další opatření při vnějším ohrožení státu před vstupem
státu do branné pohotovosti.
(1) Při vnějším ohrožení státu před vstupem státu do branné pohotovosti (počítajíc v to i ohrožení leteckými útoky) může býti z příkazu ministerstva národní obrany, vydaného v dohodě s ministerstvem vnitra, nebo z příkazu velitelství a úřadů, kterým to tato ministerstva svěří, provedeno též odsunutí (evakuace) obyvatelstva, zvířat a jiných věcí.
(2) O takovém opatření platí obdobně ustanovení ~§ 116 a lze při něm použíti též ustanovené §§ 95, 96 a 99.
§ 142.
Použití zákona k plnění mezinárodních závazků.
(1) Je-li toho třeba k splnění mezinárodních závazků schválených Národním shromážděním (§ 64, odst. 1, č. 1 ústavní listiny), může vláda se souhlasem presidenta republiky nařízením zavésti účinnost ustanovení tohoto zákona, daných na dobu branné pohotovosti státu, zcela nebo zčásti i mimo tuto dobu a mimo případy uvedené v § § 139 až 141.
(2) O vládních nařízeních vydaných podle ustanovení odstavce 1 platí obdobně ustanovení § 138, odst. 3.
§ 143.
Ustanovení o osobách povolaných do výjimečné činné služby vojenské podle § 27 branného zákona.
Ustanovení §§ 135 až 137 platí obdobně též pro osoby povolané k vykonávání výjimečné činné služby vojenské podle § 27 branného zákona, jakož i pro pozůstalé po nich.
§ 144.
Úhrada nákladů.
(1) Jestliže k úhradě vyšších nákladů, jichž si vyžádá provádění hlavy VI tohoto zákona, nestačí úspory v státním rozpočtu,může vláda zmocniti ministra financí, aby opatřil potřebný peníz úvěrovými operacemi.
(2) O úvěrových operacích podle odstavce 1 je ministr financí povinen podati dodatečnou zprávu oběma sněmovnám Národního shromáždění.
HLAVA VII.
Ustanovení o náhradách a o válečných škodách.
Část I.
Ustanovení o náhradách.
Oddíl 1.
Všeobecná ustanovení.
§ 145.
Působnost ustanovení této části.
(1) Ustanovení této části se nevztahují na náhrady podle jiných zákopů, jichž se tento zákon dovolává (zákon o požadováni dopravních prostředků, zákony o ubytování vojska a p.), ani na náhrady, o nichž platí podle jiných ustanovení tohoto zákona předpisy zvláštní.
(2) Ustanovení předcházejícího odstavce platí zejména též o náhradách za věcné prostředky podléhající státnímu hospodaření, pro které byly úředně stanoveny ceny nejvyšším úřadem hospodářským nebo nižšími úřady, jimž to nejvyšší úřad hospodářský svěřil (§ 105, odst. 1); o takových věcných prostředcích platí ustanovení hlavy V, části 4.
§ 146.
Jednotlivé druhy náhrad.
(1) Podle této části se poskytují tyto náhady:
- náhrada za osobní úkony;
- náhrada při věcných plněních, a to
a) náhrada za věcné prostředky převzaté do vlastnictví [§ 82, odst. 1, písm.- a), bb)];
b) u věcných e prostředků převzatých do užívání [§ 82, odst. 1, písm. a), aa)]
aa) jednak náhrada za užívání,
bb) jednak náhrada škody, která byla na těchto věcných prostředcích způsobena v době, kdy se jich užívalo k účelům obrany státu;
c) náhrada škody, vzniklé z jiného nakládání s věcnými prostředky podle úředního určení [§ 82, odst. 1, písm. b) ] nebo ze snášení, aby s nimi bylo naloženo způsobem, kterého žádají potřeby branné moci nebo obyvatelstva neb jiné účely obrany státu [§ 82, odst. 1, písm. c) ]; - náhrada škody, vzniklé z plnění jiných závazků, jež vyplývají přímo z tohoto zákona, vládních nařízení neb jiných předpisů podle něho vydaných, anebo byly podle právě uvedených právních ustanovení zvláště uloženy.
(2) Náhrady podle odstavce 1 se poskytují podle dalších ustanovení této části, nestanoví-li zákon jinak.
§ 147.
Všeobecná ustanovení o poskytování náhrad.
(1) Náhrady podle tohoto zákona je povinen poskytnouti ten, kdo osobní úkony nebo věcná plnění požadoval (§ 70, odst. 1 a § 85, odst. 1), anebo tyto úkony a plnění uložil bez předchozího požadování (§ 70, odst. 2, poslední věta, § 70, odst. 3, § 85, odst. 2, poslední věta a § 85, odst. 3). Byly-li však osobní úkony učiněny nebo věcná plněni poskytnuta v prospěch někoho jiného než toho, kdo je požadoval anebo bez předchozího požadování uložil, je ten, v jehož prospěch byly osobní úkony učiněny nebo věcná plnění poskytnuta, povinen tomu, kdo náhradu poskytl, nahraditi, co takto vynaložil.
(2) Náhrady podle tohoto zákona se vyplácejí hotově a u náhrad poskytovaných státem též jiným způsobem, obvyklým pro státní platby. Není-li náhrada státem poskytovaná vyplacena ihned, vydá se oprávněné osobě písemný doklad, obsahující též potřebné poučení o výplatě příslušné náhrady. Stát je oprávněn odpočísti si při výplatě náhrady své pohledávky, jež v době výplaty náhrady má proti osobě na tuto náhradu nárok mající.
(3) Místo náhrady v penězích může býti podle ustanovení dále uvedených dána náhrada vydáním jiného věcného prostředku stejného druhu a co možná stejné hodnoty.
(4) Náhrada za převzaté věcné prostředky, jejichž držitel není znám, poskytne se tomu, kdo své právo k tomuto prostředku prokáže, nestanoví-li zákon nebo nařízení a předpisy podle něho vydané jinak. Není-li průkaz oprávnění podle první věty podán do šesti měsíců po převzetí věcného prostředku, připadá tento prostředek bez náhrady státu, a je-li za tento prostředek podle odstavce 1 náhradou povinna jiná osoba než stát, připadne náhrada, jež byla za takový prostředek zaplacena, státu.
(5) Je-li tomu, kdo věcný prostředek převzal, známo, že na něm váznou práva třetí osoby, a nepodá-li v takovém případě držitel převzatého věcného prostředku průkaz o tom, že osoba z takového práva oprávněná souhlasí s tím, aby náhrada poskytnutá v penězích byla vyplacena jemu přímo, složí se tato náhrada k soudu, který ji pak rozvrhne v nesporném řízení podle zásad exekučního řádu; to platí zejména tehdy, jde-li o nemovitost, na níž váznou práva pro třetí osoby z knihovních zápisů.
Oddíl 2.
Náhrada za osobní úkon.
§ 148.
Všeobecná ustanovení o náhradách za osobní úkony.
(1) Za osobní úkony se poskytuje náhrada podle doby a druhu úkonů.
(2) Osoby, které vykonávají osobní úkony rovnocenné těm, jaké ve vojenské službě obstarávají zpravidla vojenští gážisté, dostanou jako náhradu za osobní úkony stejné náležitosti, na jaké by měly nárok, kdyby byly povolány k vojenské službě jako vojenští gážisté v záloze, a to u osobních úkonů rovnocenných těm, které ve vojenské službě obstarávají důstojníci, zpravidla podle nejnižších tří platových stupnic vojenských důstojníků se zřetelem na úkony, o které jde; výjimečně lze jim přiznati náležitosti též podle vyšších platových stupnic.
(3) Ostatním osobám vykonávajícím osobní úkony příslušejí, jsou-li přiděleny službou armádě v poli nebo jsou-li stravovány a ubytovány jako vojenské osoby, jako náhrada za tyto úkony stejné náležitosti jako příslušníkům mužstva. Jinak jim přísluší jako náhrada mzda, která je v místě nebo v nejbližším okolí za obdobné pracovní výkony v občanském životě obvyklá; k určení výše této mzdy budou zpravidla ústředně stanoveny příslušné sazby po slyšení organisací zaměstnavatelských a zaměstnaneckých.
(4) Náhrady uvedené v předcházejících odstavcích příslušejí osobám přibraným k osobním úkonům, jestliže nebyly z nich podle § 78 propuštěny, také po dobu onemocnění, a to ve výměře přiměřeně nižší, j sou-li v nemocničním ošetřování na účet státu nebo obce.
§ 149.
Určování náhrady za osobní úkony v jednotlivých případech.
(1) Jaká náhrada přísluší té neb oné osobě přibrané k osobním úkonům, určí velitelství (úřad), pro jehož obor působnosti jsou dotčené úkony vykonávány, a jde-li o osoby, povolané k osobním úkonům obcemi podle § 70, odst. 3, druhé a třetí věty, nadřízený okresní úřad.
(2) Z určení náhrady, pro jejíž výši jsou rozhodné předpisy platné pro vojenské osoby neb úředně stanovené sazby, může se ten, jehož se to týká, do patnácti dní od první její výplaty odvolati k příslušnému nadřízenému velitelství (úřadu), má-li za to, že náhrada nebyla podle doby a druhu úkonů správně určena. Odvolání třeba podati u velitelství (úřadu), které náhradu určilo; toto velitelství (úřad), může samo odvolání vyhověti, má-li je za odůvodněné. Rozhodnutí nadřízeného velitelství (úřadu) je konečné.
(3) Byla-li jako náhrada za osobní úkony poskytnuta mzda, pro jejíž výši nebyly úředně stanoveny sazby, může osoba, jíž se to týká, není-li s náhradou spokojena, do patnácti dní od první její výplaty podati námitky u okresního úřadu, v jehož obvodu osobní úkony vykonává; tyto námitky se projednají podle ustanovení § 155.
§ 150.
Výplata náhrady za osobní úkony.
Poskytují-li se jako náhrada za osobní úkony náležitosti vojenských osob, vyplácejí se v stejných lhůtách a podle stejných zásad, jaké platí pro vojenské osoby; v ostatních případech.se vyplácí náhrada za osobní úkony v stejných lhůtách a podle stejných zásad, jako se vyplácí mzda za obdobné pracovní výkony v občanském životě.
Oddíl 3.
Náhrada za věcné prostředky převzaté do užívání a do vlastnictví.
§ 151.
Náhrada za užívání věcných prostředků.
(1) Náhrada za užívání věcných prostředků se určí, nedojde-li k dohodě o její výši a nestanoví-li zákon jinak, podle obecného užitku, jaký tyto věcné prostředky dávaly v době převzetí do užívání k účelům obrany státu; k dalšímu užitku, jakého by se dosáhlo při volném nakládání s těmito věcnými prostředky a který oprávněné osobě ujde tím, že je musí poskytnouti k účelům obrany státu, nelze přihlížeti.
(2) Za užívání jednotlivých druhů movitých věcných prostředků mohou býti, jestliže to povaha věci připouští, úředně stanoveny sazby náhrad podle ustanovení vydaných vládním nařízením. Náhrada dohodou sjednaná nesmí býti vyšší než úředně stanovená sazba.
(3) Náhrada za užívání nemovitosti se určí podle míry, jak bylo převzetím nemovitosti do užívání k účelům obrany státu omezena její dosavadní užívání; při tom se přihlíží zpravidla k průměrnému výtěžku nemovitosti z posledních tří let před převzetím do užívání k účelům obrany státu.
(4) Při určení náhrady za odevzdání podniku státní správě do správy na její účet se přihlíží zpravidla k průměrnému výnosu tohoto podniku z posledních tří let před jeho převzetím do správy a při kratším trvání podniku z celé doby jeho trvání. To platí i o náhradě za odevzdání registrovaného podniku podle ustanovení § 29, odst. 2, pístu. c) vojenské správě do správy na její vlastní účet.
(5) Není-li náhrada za užívání věcných prostředků stanovena sazbami podle odstavce 2, určí se na základě komisionálního šetření, jež provede zpravidla ihned přejímací komise (§ 87).
§ 152.
Náhrada za movité věcné prostředky převzaté do vlastnictví.
(1) Za movité věcné prostředky převzaté do vlastnictví se určí náhrada, nedojde-li k dohodě o její výši a nestanoví-li zákon jinak, podle jejich obecné ceny v době převzetí. Nelze tu přihlížeti k ceně zvláštní obliby ani k cenám, které vznikly nedostatkem zboží na trhu uměle způsobeným (jeho skoupením, ukrytím a p.), řetězovým obchodem, lichvou a vůbec každou činností, těžící ze stavu branné pohotovosti.
(2) Byly-li pro některé movité věcné prostředky úředně stanoveny ceny, poskytne se náhrada podle nich, nebyla-li smluvena náhrada nižší. Rozhodné jsou tu ceny, stanovené pro správní obvod, z něhož byly dotčené věcné prostředky poskytnuty, v době jich převzetí do vlastnictví. Náhrada dohodou sjednaná nesmí býti vyšší.než úředně stanovená cena.
(3) Náhrada za movité věcné prostředky, pro které nebyly ceny stanoveny úředně, se určí na základě komisionálního šetření, jež provede zpravidla ihned přejímací komise (§ 87). To platí i v tom případě, byly-li pro některé movité věcné prostředky úředně stanoveny směrné ceny; bylo-li při stanovení směrných cen určeno, že směrné ceny je dovoleno překročiti do určité výše, nesmí náhrada, určená na základě komisionálního šetření nebo dohodou, převyšovati- tuto mez.
(4) Za movité věcné prostředky mohou býti dány místo náhrady v penězích po skončení stavu branné pohotovosti nebo, možno-li, i dříve jiné věcné prostředky stejného druhu a co možná stejné hodnoty.
(5) Ustanovení odstavců 1 až 4 platí též v tom případě, byly-li věcné prostředky převzaty do vlastnictví z věcí odsunutých (§§ 116 a 141). Náhrada se tu však určí podle obecné ceny, jakou měly ony věcné prostředky v době, kdy byly převzaty k odsunutí; nebyla-li obecná cena z této doby zjištěna, nebo jde-li o věcné prostředky převzaté z věcí, které byly odsunuty přímo držitelem, určí se náhrada podle obecné ceny, jakou měly dotčené věcné prostředky v době, kdy byly převzaty do vlastnictví.
(6) O náhradách za zvířata, u kterých byly v zákonné lhůtě po převzetí zjištěny vady, a o náhradách za ostatní věcné prostředky, u kterých byly do patnácti dní po převzetí zjištěny skryté vady nebo vady, o nichž nebylo lze se přesvědčiti při převzetí, platí ustanovení § 87, odst. 5 a 6.
§ 153.
Náhrada za movité věcné prostředky, převzaté původně do užívání a později do vlastnictví.
(1) Převezmou-li se některé movité věcné prostředky původně do užívání a teprve později do vlastnictví (§ 82, odst. 2), určí se za ně náhrada podle jejich obecné ceny, jakou měly v době převzetí do užívání, při čemž se od náhrady takto určené odpočítají částky, které byly zaplaceny za užívání těchto věcí, a náhrada se přizná ve výši rozdílu takto vypočteného.
(2) Převezmou-li se do vlastnictví věcné prostředky, které byly převzaty původně do užívání z věcí odsunutých (§ § 116 a 141), určí se náhrada podle odstavce 1 s přihlédnutím k obecné ceně, jakou měly v době, kdy byly převzaty k odsunutí; nebyla-li obecná cena z této doby zjištěna, nebo jde-li o věcné prostředky, které byly odsunuty přímo držitelem, určí se náhrada podle odstavce 1, s přihlédnutím k obecné ceně, jakou měly dotčené věcné prostředky v době, kdy byly převzaty do užívání.
(3) Ustanovení předcházejících odstavců platí též v tom případě, když movité prostředky, převzaté původně do užívání, nelze po zániku potřeby vrátiti.
(4) V případech uvedených v tomto paragrafu může býti na žádost oprávněných osob dána místo náhrady v penězích náhrada věcná, vrátí-li tyto osoby částky, které jim byly vyplaceny za užívání. Stát může tu dáti náhradu věcnou i tehdy, když toho dotčené osoby nežádají; v takových případech nemůže však stát požadovati vrácení. částek vyplacených za užívání.
§ 154.
Určování náhrady podle §§ 151 až 153.
(1) Jaká náhrada přísluší za poskytnutí toho neb onoho věcného prostředku, určí velitelství (úřad), pro jehož obor působnosti byl dotčený věcný prostředek požadován, a jde-li o věcné plnění, uložené obcí podle ustanovení § 85, odst. 3, druhé a třetí věty, nadřízený okresní úřad. Při určení náhrady třeba přihlížeti, nejsou-li pro její výši rozhodné úředně stanovené sazby náhrad (§ 151, odst. 2) nebo ceny (§ 12, odst. 2), k výsledkům komisionálního šetření provedeného podle § 151, odst. 5 a § 152, odst. 3.