Slavný senáte! Já jenom přičiním poznámku z našeho kraje. Župa uhersko-hradišťská je ve svém krajovém území velmi chudá a horská. Řada obcí počínajíc jarem až do podzimku byla úplně vylidněna. Všechny tyto obce se živily zemědělskými pracemi a jejich příslušníci zajížděli do bohatých kraje, na Hanou, do Rakouska atd. Ne snad jen v mírových dobách, nýbrž i za republiky. Všichni tito lidé si nejenom přinesli zpět peníz, i když

skrovný, ale poněvadž jsou to lidé nenároční, stačil jim. Přinesli si mimo to také naturální požitky. Celé kolony vozů vezly zboží do vesnic. Dnes se tak neděje, poněvadž také v zemědělství zaběhl technický pokrok až příliš daleko. Řekněte dnes rolníkovi, zda by srovnal se svým svědomím, aby měl venku na př. obilí déle než do konce srpna. Za 14 dní, za 3 neděle je úplně po zemědělské práci žňové, pokud jde o výmlat. Dříve, pokud se chodívalo na žňové práce, mlátívalo se - ať už ručně nebo s menším technickým zařízením - snad až do konce října a v listopadu nebo dokonce j před vánocemi vraceli se tito občané domů a měli celé živobytí na období, které dnes musíme bohužel nazývat obdobím, kdy jsou nezaměstnáni. Před námi je strašná perspektiva, když stále a stále máme před sebou číslo 500.000 nezaměstnaných.

V průmyslovém podnikání je otázka táž. Ale podívejme se, jak nezaměstnanost automaticky stále a stále roste. R. 1929 jsme my všichni, kteří tu sedíme, viděli, jak chodily děti do školy. Dnes máme r. 1938 a z těchto dětí jsou už muži a máme jich, myslím, v Československu nejméně 200.000, kteří dosud neměli příležitost ku práci, jsouce z ní předem vyřazeni poměry, o kterých jsem zde mluvil. I kdybychom měli sebe lepší konjunkturu průmyslovou nebo jinou, stále a stále budeme míti dorost, který nebudeme moci zařaditi do zaměstnání. Poctiví lidé, kteří mají smysl pro hospodářský život a jeho reorganisaci, se tomu budou muset jednou podívati na zub. Není radno čekat, zda nám konjunktura zařadí určitý počet nezaměstnaných do práce, nýbrž je nutno připravovati půdu pro zařazení těchto nezaměstnaných do zaměstnání. Jakým způsobem chceme na př. tuto mládež rázem dostati do práce, i kdybychom jí měli, kolik chtěli? Tito lidé si už dnes zařizují vlastní rodinná hnízda. Je možno, abychom v československém státě tvořili nový, krásný a zdravý národ, když určitá část lidí ještě neměla příležitost pracovat? Tato otázka je velmi důležitá zvláště pro naše národohospodáře a pro všechny, kteří se tím chtějí zabývat. Především jde o zkrácení doby pracovní. Zkrácením pracovní doby však nedosáhneme toho, čeho bychom chtěli dosáhnout, kdybychom nedoprovodili tuto otázku hned také větší exekutivní mocí nejen úřadů, nýbrž také, živnostenských inspektorů. Není myslitelné, abychom zkracovali pracovní dobu jenom proto, abychom ji v zápětí zase prodlužovali vzhledem k poměrům, které často v našem průmyslu vidíme. Právě z té příčiny je velmi nutné, abychom se těmi otázkami obírali se všech hledisk.

Kromě této otázky chtěl jsem se také jenom letmo dotknouti oboru, který mám čest zastupovat služebně. Jde o sklářský obor v naší republice. Tento obor měl svého času 78%ní nezaměstnanost. Dnes, pravda, poněkud poklesla, ale to ovšem neznamená, abychom se ukolébávali tím, že už tam nezaměstnanosti nebude. Dnes je nezaměstnanost asi 30%ní, což je číslo, které přece jen musí každého poněkud zarazit.

Naše sklářství potřebuje především řádných obchodních smluv. Obchodní smlouva s Francií, v poslední době uzavřená, nám vlastně podvázala celý život v průmyslu sklářském a bude potřebí - jenom to zde konstatuji - aby se clo budoucna pánové, kteří vyjednávají s cizími státy, nedomnívali, že ovládají veškerou materii, která souvisí s tím kterým oborem průmyslovým, nýbrž aby si k vyjednávání zvali také experty, znalce tohoto průmyslu, bez ohledu na to, který to je. Žádný byrokrat se nemůže domnívat, že je nedotknutelná svatost toho vyjednávání. Máme velmi smutné zkušenosti z poslední smlouvy československo-francouzské. Máme dojem, že kdyby byli k těmto obchodním smlouvám jednáním voláni experti, nebyl by takovýto debakl, aspoň u tohoto průmyslu, vůbec nastal. Ostatním průmyslům se nepomohlo a jeden z důležitých průmyslů vývozních je francouzskou smlouvou téměř zabit.

Náš sklářský průmysl v Československu má ohromnou výrobní schopnost, která se uplatňuje zvláště pokud jde o vývoz. V r. 1921 vyvezl 13.000 tun za 2.072 mil. Kč, r. 1931 sice 184.000 tun, tedy víc než v r. 1921, ale v daleko menší hodnotě, která byla pouze 974 mil. Kč. R. 1937 vyvezli jsme asi 100.000 tun za částku 800 mil. Kč. To nás neuspokojuje, poněvadž nemůžeme souhlasiti s opatřeními, která se někdy v našem státě pro vývozní průmysl činí. Žádáme, aby byl průmysl sklářský nejen zkoumán, nýbrž aby se mu také všestranně pomáhalo, poněvadž v Československu nemůžeme nijak umístit více sklářského zboží než za 75 mil. Kč, maximálně za 80 mil. Kč, zvláště dutého skla.

Chtěl bych se ovšem také zmínit o sklářských školách. Mám dojem, že neplní zcela své, poslání. Teoreticky snad mají určité úspěchy.

Pro průmysl sklářský je potřebí lidí, kteří ovládají nejenom teoretickou stránku, nýbrž kteří mohou působit také prakticky, technicky i obchodně. Představte si náš sklářský průmysl nemůže dnes dostati do svých služeb nikoho, kdo by,byl odborně vzdělán tak, aby mohl vésti podnik, aby měl tento podnik záruku naprosto řádného života, jak to každý podnik vyžaduje. Nezdá se vám paradoxní, když řeknu, že jsme nedávno hledali úředníka, který měl míti jenom poněkud technické vzdělání - a v celé republice jsme ho nenašli? To není zdravý zjev, zvláště když máme 3 sklářské školy. Ty se musí přeorientovat podle potřeb tohoto průmyslu. I když se jich tato výtka bude dotýkati, je potřebí přece jen dříve varovat, než se nadělá mnoho škod, kterých u nás nepotřebujeme.

Průmysl sám by se měl poněkud zarazit nad několika otázkami. Je třeba, aby přestal s velkou centralisací, která naprosto znemožňuje přehled výroby a která nám mimo to vyřaďuje denně desítky, sta, ba tisíce dělníků do nezaměstnanosti. Mimoto je třeba, aby nejenom průmysl, který jsem jmenoval, nýbrž všechny odbory průmyslové přestaly se zakládáním t. zv. kartelového hospodářství. Toto hospodářství snad může míti domněle velmi krásné výsledky, které se týkají hospodářského života kartelovaného podniku, ale podívejte se, jaké jsou jeho důsledky v jednotlivých oborech, kolik bylo na př. zastaveno továren jenom proto, že se v tom kterém průmyslovém podnikání ustavila kartelová organisace.

Nedávno se ustavil kartel dutého skla a dnes můžeme konstatovat, že bylo v republice zavřeno několik desítek podniků jen proto, že nemohou nalézt základnu pro své vlastní podnikání vzhledem k organisaci kartelové. (Slyšte!) To je velmi důležité proto, poněvadž také zde bude muset československá vláda zkoumat, je-li,správné omezovat podnikání takovýmto způsobem v jeho vlastním základě a nestarat se o škody, které kartelové hospodářství přináší.

Kartely dovedou vykupovat řadu podniků. Je otázka, zda j zdravé, když kartel docela klidně vykoupí podnik a zaplatí třeba zkrachovanému zaměstnavateli určitou kvotu na několik let, třeba na desetiletí, aby zaměstnavatel, i když nevyrábí a propustil veškeré zaměstnance, požíval z výhod kartelových organisací pro sebe hmotných prostředků. Tato otázka je velmi důležitá, poněvadž se projevuje v našem hospodářském životě velmi nezdravě.

Kol. Olejník Přednesl zde ve své řeči jednu pasáž, která se dotýká zemědělství, a to pokud jde o zemědělskou práci. Snad to nemyslil tak zle, ale musím říci, že veta, kterou řekl: "že je to příhana kloniti se k zemědělské práci nebo že ji nikdo nechce konati" - není správná. Mám dojem, že odpor proti zemědělské práci, jak on to stylisoval, spočívá v této okolnosti: Je pravda, že i řada nezaměstnaných lidí - nebudu to zapírati - odmítla přijmouti práci na statcích i v lesích, a to z důvodu, jejž hned uvedu. Musíme se vžíti do smýšlení toho, který má práci přijmouti a který má třeba 4 nebo 5 členů rodiny, když se mu nabízí 4, 6, 8, maximálně 10 Kč denně. V dnešním životě naší republiky měli bychom si přece jenom uvědomiti, že ženatý člověk, který má rodinu, nemůže existovati za 8 Kč, nemůže žíti za 10 Kč, poněvadž často za týden na sobě roztrhá za víc, než vydělá. Chtěl bych říci kolegovi, který zde mluvil proti sociálnímu pojištění, aby se podíval na statistiku, že ³/₄ milionu lidí účastných pojištění má mzdu do 10 Kč denně. Náš hospodářský život se nemůže dlouho udržeti v tomto bodu, potáhneme-li za sebou stále a stále strašnou kometu, která je výrazem sociální bídy a nouze. Na jedné straně vidíme úžasné důchody a na druhé straně strašný sociální rozvrat a velmi citelnou ztrátu na mzdách, která se odrazí právě v koloběhu našeho hospodářského života. Nemůžeme nikdy podceňovat větu, kterou tak často slyšíme, že má-li dělnictvo, má také celý náš hospodářský život, a musíme se snažiti, abychom pozvedli těch 750.000 lidí, kteří mají denní mzdu do 10 Kč, na úroveň, která by jim zabezpečovala ne-li slušnou, tedy aspoň skrovnou existenci. Tak nemůžeme v Československé republice postupovati a nemusíme se styděti za to, řeknu-li, že v těchto věcech bude musiti celá koalice nejenom se raditi, nýbrž také skutky prokázati, že tato věc není jen záležitostí dělnictva, nýbrž také všech vrstev Československé republiky.

Ani zemědělství nemůže tak lehce pominouti tuto otázku, poněvadž dělník, který vydělá týdně 100 Kč, dá 90 Kč za zemědělské produkty. Vždyť si to nebudeme v Československu zapírati, kolik by bylo ještě možno spotřebovati chlebovin, kdybychom aspoň o něco zvedli dělníkům mzdu. Podívejte se, jaké útoky vidíme někdy proti mzdám dělnickým na drahách, ač tam nikdo nemá velkou mzdu, ale má-li už 20 Kč denně, nejméně 18 vydá z toho každý den za ony druhy životních potřeb, které produkuje přímo zemědělský stav. A proto nemohou býti mezi námi velké rozpory, poněvadž tato otázka se dotýká všech vrstev a našeho živobytí.

Chtěl bych říci ještě několik slov o našem běžném životě, který se dostal v r. 1937 poněkud do pohybu. Všichni jsme se domnívali, že konjunktura je na nejvyšším bodě. I s tohoto místa bylo řečeno, že uhelný průmysl už dosáhl bodu z r. 1929. Je to pravda, pokud jde o výrobu, ale nikoli pokud jde o zaměstnání dělnictva. Dělníci na severu Čech totiž pracují jen 3 dny, maximálně 4 dny v týdnu. To je něco nezdravého. Také textil dosáhl určitého vysokého bodu proti konjunktuře z r. 1929, ale dnes najednou jsme před otázkou, jak bychom mohli dostati textil zase nahoru, poněvadž se rázem zhroutil, upadá, a mám příležitost pozorovati v Brně, o jak vysoké procento stoupla nezaměstnanost právě v těchto týdnech jen proto, že se textil šinul po šikmé ploše.

Máme také povinnost říci, že v Československu máme někdy strach, kam bychom umístili naše obilní přebytky, zvláště pokud jde o pšenici. Já to řeknu lidově: Naproti tomu máme velmi zřídka možnost pozorovati štěstí, že by v chudých rodinách byl pšeničný koláč častým pamlskem. To je strašná kapitola, které se zde musím dotknouti, ale není vyhnutí, poněvadž v praktickém životě to denně vidíme. Nemůžeme se před tím schovávati, i kdyby nás to mělo třeba koaličně bolet. Nemáme smyslu pro to, abychom se nějak dotýkali našich koaličních partnerů, poněvadž to s politickými otázkami nemá co činiti, ale s celou souhrou našeho hospodářského života.

Poukazuji ještě na jinou věc. Myslím, že citová stránka Podbrezové měla býti obrácena směrem jiným, než to učinil kol. Marcha, ať to myslel, jak chtěl, přece jen se nás to dotýkalo z těchto prostých důvodů. Nemám respekt před tím, co tady mluví s tohoto místa kolikráte kolegové z luďácké strany. Kdybychom zavřeli podnik v Podbrezové, jest jenom třeba vzíti tužku do ruky a spočítati, jak bychom vypadali. Jestliže dnes držíme opravdu morálku dělnictva v Podbrezové, asi v počtu 4.000, okamžitě by tato morálka byla zhroucena, kdybychom podnik zastavili, nehledě k tomu, že bychom musili vyplatiti nejméně 6 mil. Kč ročně na podporách v nezaměstnanosti, poněvadž dělnictvo po zákonu jest odborově organisováno. Na toto se musí bráti také zřetel nehledě ani na strašné škody, které bychom měli, pokud jde o stránku morální. Věc ta má pro nás velkou důležitost. Všecko si dáti vzíti z rukou, co stát obhospodařuje, není zjevem zdravým. Jsou-li tam některé nepřístojnosti, ať jsou vedoucí činitelé hnáni k pořádku, ať jsou potrestáni, jestliže se jim prokáže, že je vina na jejich straně. Ale zavírati státní podnik jen proto, že se nám to zdá býti nesprávné, když stát musí dopláceti tolik a tolik milionů ročně, to není ještě správné, poněvadž jde také o podpory v nezaměstnanosti. Dnes ta otázka je vyřešena již proto, že jsme se dostali do jiné situace politickými poměry, o kterých zde již bylo mluveno.

Podbrezová nám musí tanouti na mysli s hlediska státní potřeby. Právě proto bude nutno, aby z Podbrezové byla vymýcena nedůvěra a nastolen tam pořádek, zdravá a správná výroba, která by zajišťovala dělnictvu jeho existenci.

Pokud jde o naše vlastní požadavky, které se dotýkají celkového našeho života v průmyslovém podnikání, bylo by správné, aby byla rozšířena, jak již jsem poznamenal, exekutivní moc živnostenských inspektorů. Mimo to, - poněvadž dnes dělník nahlíží do výroby docela jinak než dříve - aby také součinnost závodních výborů byla rozšířena v každém směru, aby závodní výbory měly také možnost zkoumat výrobní předpoklady v každém podniku.

Mimo to je třeba, aby byly zlepšeny dělnické dovolené. Kdybychom chtěli vyjádřiti dnes v praksi, kolik dělníků - dostává dovolenou, přišli bychom k názoru, že vysoké procento jest úplně zbaveno jakýchkoli dovolených. To není žádná fráze. Je třeba projíti několik podniků a shledáme, že také tímto způsobem se řítí dělnictvo, pokud jde o jeho zákonnou dovolenou, do propasti.

Mimo to je třeba, aby byl zlepšen zákon o sociálním pojištění dělnickém. Matematický schodek ještě není neštěstím. Bude třeba zkoumati, zdali hraniče 65 let je,zdravá i našemu podnikání. Jednou pro vždy si musíme uvědomiti, že 65letý člověk anebo už i 60letý mohl by si zapívati onu krásnou písničku: Již jsem dost pracoval. A žena, která se dožije 55 let v kterémkoliv průmyslu anebo hospodářství, vůbec při práci, myslím, že té hranice by měla až nad hlavu. Domníváni se, že by naši matematikové a všichni činitelé, kteří mají, co dělati se sociální politikou, měli uvažovat o tom, zda by neprospělo našemu hospodářství a i podnikání, aby věková hranice v sociálním pojištění byla.snížena na 60 let u mužů a u žen na 55 let. Mimo to je třeba odmítnouti stálé a stálé tvrzení, že prý by snad byla v kolisi, pokud jde o matematický rozbor v sociálním pojištění. Dále jde o otázku, která se dotýká bezpodmínečného důchodu vdov po zemřelých pojištěncích. Přece v demokracii není myslitelno, abychom zde měli.pojištění státních zaměstnanců, vedle nich pojištění zaměstnanců soukromých s důchodem bezpodmínečným pro vdovy a najednou u velmi pevného, ale citlivého sloupu Československé republiky, u dělnictva, paragraf, který stále a stále brání dávati vdovám ten maličký bezpodmínečný důchod.

Dostane-li dnes pojištěnec měsíčně maximální důchod 240 Kč, vdova 1,20 Kč měsíčně, přece nemůže býti člověka, aby jeho rozum upíral právo bezpodmínečného důchodu této vdově. A tento požadavek reklamujeme proto, že právě v této době se jedná o reorganisaci našeho sociálního pojištění. (Sen. Němeček: Otázka podpojištění!) Ano. Otázka sociálně pojišťovací nespočívá v tom, jak to řekl kol. Záborec, kdo to vede, nýbrž v tom, jaké jsou základy organisačního a finančního plánu. Představte si, vždyť jsme měli několik let úlevu. Potřebovalo jí zemědělství, dala se mu, ale kolik to přineslo újmy na příjmech sociální pojišťovné? Ale jdu dále. Vždyť máme řadu kategorií, které jsou podpojištěny, jejich mzda není vůbec pojištěna. Dělník, který má mzdu přes 34 Kč denně, dostává se do maximální hranice 10. a nepřichází jeho mzda nad 34 Kč v úvahu, pokud jde o pojištění. Dělníci jsou ve svém celku pro to, aby každá koruna byla pojištěna, volají po tom a dožadují se správné hranice jejich důchodu pro invaliditu a také pro stáří.

Jedna otázka musí býti vyzvednuta, poněvadž o ní zde mluvil kol. Paulus. Představte si, tak ironickým způsobeni mluviti o sociálním pojištění dělnickém v Československé republice, které stálo tolik bojů a za které jsme se rvali za Rakouska celá desetiletí! Důchody jsou nedostatečné, o tom není sporu. Ale již dnes se vyplácí z Ústřední sociální pojišťovny denně 1,300.000 Kč. Tato cifra je sice nedostatečná, ale, stačí pro posouzení, jak veliký úkol tu má Ústřední sociální pojišťovna před sebou do několika málo let. Najednou se prokázalo, že nejméně 7.000 pojištěnců bylo vřazeno podle zákona o sociálním pojištění do tohoto pojištění neprávem, a ti již dnes po zaplacení 700 dní pojištěných dostávají třeba jen skrovný důchod, ale dostávají jej a ten také zatěžuje základnu sociální pojišťovny. Vždyť to není tak jednoduché, abychom se zbavovali kritického hlediska, které je třeba vyjádřiti, protože se děly také nesprávnosti.

Sociální politika je velmi nestravitelná, ale jakmile se projeví aspoň v malém měřítku její klad, každý, kdo jí dříve nechtěl znáti, dovede ji na sto procent používati a vysávati. To je důležitá věc pro nás všechny, abychom se nedali unésti kritiky, kteří se stále domnívají, že to půjde tak, jako to začalo svého času v Berlíně, když se nadávalo na sociální pojištění a vysoké sociální dávky v úmyslu přivoditi režim, který by si také někteří páni přáli v Československu. Naše dělnictvo. je inteligentní a dovede si vštípiti v paměť, že kdyby mělo býti zhrouceno sociální pojištění dělnické a měla se zastaviti sociální politika, bude dělnictvo postaveno do strašné bídy a nouze. Mezi námi musí být o této věci jednou, pro vždy jasno a nesmí se tak povrchně střílet do větru, jako zde dělal včera pan kolega Paulus.

Nyní mně dovolte, dávný senáte; říci něco, co se týká Slovenska. Několikráte jsem procestoval Slovensko. Minulý měsíc jsem měl příležitost zajeti daleko, ještě asi 50 km za Lučenec. Člověk nevěří, když slyší senátory Hancko, Jančeka, Mederlyho a řadu kritik, které tu pronášejí. Kdyby neinformovaný člověk to posuzoval, musí nabýti dojmu, že československá vláda a republika jsou nejhorší macechou pro Slovensko. Slovenská města, když nikdy nedoznala nápravy a krásy, tak je doznala za krátkých 20 let trvání Československé republiky. Podívejte se na Bratislavu, na Nové Záruky, na Komárno, na Nitru, kde měl býti svého času spáchán politický atentát na naši vládu, podívejte se na Trnavu, na Trenčín, Žilinu, Vrútky, na ten krásný Turčanský sv. Martin, na Ružomberok, odkud vlastně ta kritika vychází, jak se povzneslo toto krásné město, jak je radostné přijíti do takového města a viděti rozdíl mezi tím, co je teď, a tím, co jsme viděli před 20 lety ještě za maďarského režimu! Podívejte se na Košice, kde budeme stavěti velkou techniku, která bude jistě pro Slováky jedinečným předmětem pýchy, s kteroužto pýchou také my se ztotožňujeme! Podívejte se na Prešov, Zvoleň, na krásnou Baňskou Bystricu, jedinečné město v Československé republice, na Užhorod, Mukačevo, Berehovo, Chust a ostatní města! Člověk nevěří, že je možno s tohoto místa kritisovati československou vládu a republiku, aniž by se kdo začervenal před tím, co je skutečností.

Slovenské hospodářské hodnoty. Což tam nestaví naše vláda průmysl? Naopak kdybychom to chtěli bráti poměrně, pak Slovensko je saturováno nejvíce že všech zemí, které máme v Československé republice. Jakým právem páni z ludové strany chtějí vytýkati a kritisovati ledabylost vlády a republiky vůči Slovensku, jako kdyby se vůbec nic nedělalo? Podívejte se, kolik tam bylo jen vybudováno vodních cest, nehledě k tomu, že jsme k těmto vodním cestám dali veliký těžký průmysl do celého Pováží! Podívejte se, jaké přístavy máme vybudované v Bratislavě a Komárně, podívejte se, jak československá vláda a všecky její úřady a my všichni společně, pokud máme dobrou vůli, se staráme o turistiku, která přináší blahodárné účinky na Slovensku! Což je možno před tím zavírati oči?

Podívejte se, kolik práce tam vykonaly československé dráhy! Vždyť to nenajdeme v Čechách a na Moravě a my se z toho těšíme prostě proto, poněvadž. je to na Slovensku. Podívejme se, co tam dělá ministerstvo školství, kolik postavilo krásných školních budov, ať za toho neb onoho ministra! Najednou se ani v tomto úseku nic.nedělá. Pravda, chápu, že tu na tomto citlivém bodě mají Hlinkovci poněkud pravdu, poněvadž, když tam stavíme, chceme se také podívati do zákoutí oněch církevních škol a chceme věděti, jak je slovenské dítě vyučováno a jak je veden jeho duch k československé státní příslušnosti a jednotě. A to je právě to, co se tam pánům nelíbí. My jim tam můžeme stavěti krásné zámky a vše možné, ale oni nám brání, abychom se za své peníze také podívali, jak bude hospodařiti ten, kterému ty zámky stavíme. Tak to nejde! Československo má jednotu a Československo v této jednotě spatřuje plné právo, aby tam, kde něco dělá se do toho také dívalo.

Kdyby naši senátoři a poslanci ze strany ľudové měli odvahu, pak by museli několikrát a několikrát poděkovati Čechoslovákům a zvláště Čechům za to, co tam udělali, jak bránili Slovensko v r. 99. My, kteří jsme měli příležitost to pozorovati zblízka, jsme viděli, že tenkráte maďarské hordy nejen že vykrádaly celé Slovensko, pokud je zabraly, ale také slovenský lid bily a páchaly na něm násilnosti. Jestli pak se vznítil tehdy duch našich luďáků, aby se bránili? Volali na pomoc 32. nebo 34. nebo jiný pluk legionářský, pokud tam byl, volali na pomoc všechny dobrovolnické spolky a všechny pluky, které se narychlo ustavily u nás v Československu a šly bránit všechna města a všechny kraje na Slovensku. Tenkráte sám jsem tam byl 3 týdny v takovém zajetí, obklopen maďarskými hordami a pozoroval jsem, jak se chová slovenský lid právě toho ražení, které vychází z Ružomberoku. Kdybychom chtěli udělati správný rozbor všeho toho, co se dělá s této strany od r. 1919 do dnešní doby, pak bychom musili říci, že z toho prostředí nevychází nic jiného, nežli otravné plny, které opravdu musejí býti jednou zneškodněny, nemá-li míti československý stát na sobě vřed, který by jednou způsobil opravdovou chorobu. To je přece jen na,pováženou, aby všechno to, co se tam udělalo, bylo nyní spojováno s kritikou, která nezná žádných mezí.

Vždyť i v luxusním životě jsme na Slovensku dali všechno, o čem se mu nikdy nezdálo. Kdo vybudoval slovenské lázně? Československý stát? Kdo chodí do těch lázní? Čechoslováci, Češi a Moravani. Naše sociální ústavy posílají tam hromadně na uzdravení své členy. To se Slovensku nijakým způsobem nerentuje? Tam jdou ty peníze, které jsou spojeny s těmito vydáními? Pochopitelně, že jich používá Slovensko. Zde je potřebí proto odmítnouti každou takovou kritiku, že by Československo, československá vláda ničeho na Slovensku nedělala. Snad mají luďáci poněkud pravdu, když se dotýkají personální otázky. Jestliže před chvílí bylo zde řečeno p. sen. Enhuberovi, že nebyli po převratě Němci přijímáni do státní služby proto, poněvadž neměli dosti chuti a také kvalifikace, pak ještě hůře to vypadalo na Slovensku. Mohl bych ukázati prstem na řadu senátorů a poslanců slovenských ze strany ludové, zdali se oni r. 1918 a 1919, a myslím, že ještě roky I následující, hlásili jako Slováci. Demokracie, jejich činnosti otevřela úplně dveře. Dnes je každý Slovákem, dneska každý chce Slovensko spasit, ale zapomíná, že několik let po převratu, kdy toho bylo nejvíce potřebí, nechtěl toto spasení dělati a práci pro spasení Slovenska ponechal Čechům a Moravanům. Slavný senáte, je trapno o těchto věcech mluvit, když se máme dotýkati lidí, kteří ještě nedávno byli Maďarony, a nejenom že byli Maďarony, ale vší silou se snažili podkopávati činnost veřejných činitelů na Slovensku. Dnes nám presentují takovou kritiku, na kterou se nelze blahovolně dívati.

Podívejte se, což na Slovensku personální politika nebude a není vyřešena? Jest jediný, Slovák intelektuál nezaměstnaný? Nemáme všechny Slováky od prvního do posledního umístěny? Rozumní lidé na Slovensku, Slováci, ba dokonce i ľuďáci, když nemají dostatek svých sil ve školách, přibírají Čechy a Moravany. Ptají se sice, je-li učitelka nebo učitel katolík. Ať se ptají, my jim v tom nezabraňujeme, ale nemají nám zde senátoři ľudové strany říkati, že personální otázka na Slovensku je nějak macešsky odbývána. Ještě horší je to, když sen. Hancko svého času řekl, že slovenské dítě musí býti vyučováno slovenským učitelem. Správně, ale já se ptám, kolik slovenských dětí bylo odslovenštěno českými učiteli a kolik jich bylo počeštěno? Na druhé straně se ptám, kolik dětí českých rodičů zůstává Slováky? My máme z toho radost, že naše děti se řádně učí slovensky. Nikdy nás nenapadne, abychom říkali luďácké straně, že ona je tím vinna, že české děti jsou poslovenšťovány. Naopak, jestliže chtějí poslanci a senátoři ľudové strany tímto způsobem postupovat, pak v budoucnu, jakmile se poměry jenom poněkud uklidní, budou dopláceti na svoji politiku. My máme pevné přesvědčení, že k tomu dojde. Zde nelze mluviti o slovenském nacionalismu, o slovenském autonom mu a o národě, jako kdyby Slováci byly něco zvláštního, jako kdyby nebyli zrovna takovými Slovany v Československé republice, jako jsou Češi a Moravané. (Souhlas.) Vždyť je to trapné, že se musíme ohrazovati proti kritikám, které jsou přednášeny s parlamentní tribuny právě těmi pány, kteří podle mého názoru ani nemají mandát, aby takové kritiky přednášeli. Jestliže se stále a stále na Slovensko luďáci bouří proti tomu, že vyvstal jeden Slovák, který bojuje za československou jednotu, t. j. nynější ministr spravedlnosti dr Dérer, pak můžeme, myslím, dobře obstát z před takovouto kritikou. Jestliže něco děláme dobře na Slovensku, pak je to;politika, kterou dělá právě náš Dérer (Souhlas.), který má odvahu do všech důsledků a do krajnosti prokázati, že zde není rozdílu mezi Čechem a Slovákem, nýbrž že zde musí býti člověk jeden, Čechoslovák. (Potlesk.) Pamatuji se, jak bývalý ministr pro Slovensko dr Šrobár s naším Dérerem mašírovali z Hodonína do Holiče a Bratislavy po převratě, když ještě měli obavu jíti nikoliv mezi Slováky, ale mezi lidi, kteří vlastně Československou republiku nebudovali, nýbrž stále pošilhávali po Esterházym do Pešti a grófu Apponyim a ostatních šlechticích. Tehdy se zastavili v Holiči a řekli si společně: "Teraz budeme budovať československý štát." Tito dva lidé pochopitelně nejsou sami, kteří budovali československou vzájemnost, ale mají jistě veliké zásluhy o ní proti těm, kteří se dožadují zvláštní moci pro Slovensko a kteří nemají odvahy podívati se tváří v tvář skutečnosti a pravdě do očí.