A teraz mi, prosím, dámy a pánovia, dovolte, aby som v súvislosti s tým, čo som hovori1 o zahraničnom nebezpečenstve, sa zmienil ešte o jednej vnútornej našej boľasti. Neide tu síce o akútne nebezpečenstvo pre našu republiku, ale preca len o zjav, ktorý zoslabuje jej odolnosť a podlamuje jej silu, ktorej má v dnešnej nebezpečnej dobe toľko treba.

Je to čudné chovanie Hlinkovej ľudovej strany v ostatnom čase, ktorého naši nepriatelia proti nám velmi využívajú.

Pán predseda vlády velmi správne usiluje sa o to, aby v terajšej politicky pohnutej dobe bola prod svetom dokumentovaná jednomyseľnosť celej republiky tým, že by boly vo vláde koncentrované všetky československé strany, stojace na pôde republiky, teda aj slovenská ľudová strana. A tu je naozaj velmi čudné, keď sme čítali v prohlášení ľudovej strany pred niekoľko dňami, že na podklade, ktorý bol naznačený jej poverencom, nemôže oficiálne vyjednávať o svoj vstup do vlády. Ako je všeobecne známe, kladie Hlinka požiadavok, aby bol v ústavnej listine výslovne uznaný ethnický pojem národa slovenského a aby bol do nej vtelený obsah Pittsburghskej dohody, najmä princíp autonomie krajiny Slovenskej. Ba Hlinka ide v tomto usilovaní tak ďaleko, že k tornuto cieľu nadviazal styky aj s Henleinom a Esterházym, ako keby týmto pánom ležal prospech Slovenska na srdci viac než Čechom!

Nehoďlám tu s ľudovou stranou ideove polemizovať, ačkoľvek tvrdím stále - a tiež som to stohoto miesta už zdôraznil - že otázka jednotnosti či rozdíelnosti národa českého a slovenského sa nedá ani vyriešiť debatou alebo argumentáciou, ani nadekretovať zákonom, ale že odpoveď na ňu dá len naša spoločná budúcnosť, a že tiež autonomia Slovenska nesmie byť považovaná za požiadavok prestížny, ale len za otázku najlepšíeho a najúspešnejšieho usporidania vecí verejných v republike. Sám som sa povždy staval proti admini tratívnemu centralizmu a za potreby krajiny Slenskej, oprávnosť ktorých som dobre poznal.

O to však teraz neide a ísť nemôže. Ide o to, že otázka autonomie sa móže vyriešiť len v dobe kľudu, v dobe prostej všetkého nebezpečenstva. Takú dobu ale teraz nemáme. Autonomizácia Slovenska, dokial naše republika nie je na všetky strany zabezpečená, by utvorila podobný nebezpečný stav, aký som popíral, keď som hovoril o autonomii našich Nemcov. Ale hlavné je to, že dnes, keď sú na nás obrátené zraky celého sveta, je zvýšenou mierou treba, aby sme, Slováci a Česi, vystupovali jednotne, odsunujúc všetky iné pre terajšiu dobu nie nezbytné otázky, a aby sme dokumentovali svetu, že sme, pokial, ide o obranu našej spoločnej vlasti, jednotní a že len v Československej republike vidíme všetci šťastlivý vývoj vlastného ľudu, českého i slovenského. (Výborně! - Potlesk.)

Jestli ľudová strana sa zdráha s nami tak urobiť, je toho výklad dvojaký. Alebo hodlá využiť tiesne republiky, alebo. Alebo? S touto druhou eventualitou nemusíme naozaj ani počítať, lebo je tak hrozná, že by štát rázom musil vystúpiť proti ľudovej strane ako proti svojmu najváčšímu vnútornému nepriateľovi, a ľudáci sa sami takému podozreniu čo najrozhodnejšíe bránia. Tiež sme presvedčení, že by velká väčšina ich sa energicky postavila proti tým, ktorí by niečo takého zamýšľali.

Keď ale Hlinka nechce ísť spoločne s ostatnými Slovákmi a Čechmi preto, aby využil politickej konjunktúry k straníckym cieľom, tak je to politická krátkozrakosť a veľmi nebezpečný hazard, za ktorý berie na seba ťažkú zodpovednosť pred budúcnosťou. Ale chceme úfať, že aj v ľudovej strane zvíťazí napokon rozváha a že nadobudne prevahy rozumná časť členstva, ktorá v tejto strame preca len tvorí väčšinu.

Prajeme dr Hodžovi zo srdca, aby sa mu jeho usilovanie vydarilo a aby s pomocou somknutých radov Čechov a Slovákovu aj všetkých našej republike verných občanav iného, jazyka šťastlive previedol koráb československého štátu cez úskalie rozbúreného medznárodného mora. K tomu mu Boh pomáhaj! (Výborně! - Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dále má slovo pan sen. Záborec.

Sen. Záborec: Vážený senáte!

Při projednávání státní závěrky za rok 1936 vidíme, o jak velký počet milionů Kč byl státní rozpočet překročen, a jistě značná i část pp. senátorů pozastaví se nad tím, jak je to možné, když při jakékoliv intervenci ve prospěch toho či onoho kraje, dožadují-li se členové zákonodárných sborů, aby naléhavé potřeby i dávno projektované různé investiční práce byly prováděny, vždy se jim dostane od příslušného ministerstva odpovědi, že ta neb ona věc je sice v pracovním programu zmíněného ministerstva, ale prováděti se nemůže, poněvadž není zařaděna do rozpočtu. A přece zde shledáváme - a to již dosti pozdě, poněvadž máme již r. 1938 - že v roce 1936 byl státní rozpočet značně překročen přes to, že z velké části nebylo mnoha krajům splněno to, čeho nevyhnutelně požadovaly.

Všimneme-li si jen zběžně exposé pana ministra veřejných prací, vidíme, jak obsáhlý je zde pracovní program, co všechno se bude v jednotlivých krajích, které-to žádají, prováděti, ať jsou to stavby silnic, mostů, regulace řek, stavby veřejných a státních budov, ale přece jen značná část těchto návrhů není realisována pro nedostatek peněz. I když toho kraj naléhavě potřebuje, je vždy odmítnut a odkázán na dobu pozdější, poněvadž prý není možno dělati více, nežli má příslušné ministerstvo v rozpočtu.

Taktéž ministerstvo zdravotnictví nemá o nic menší pracovní program a v mnohých částech je to program velmi důležitý, tykající se zdravotního stavu našeho občanstva. Ale nakonec zůstáváme pouze při suchých projektech a návrzích a bude nutno ještě dlouho čekati, nežli se dostaneme k jejich realisaci. Jenom pokud jde o stavby nemocnic, naříká si sama Praha, jaký je nedostatek po té stránce v hlavním městě státu, a což, všimneme-li si, jak to vypadá v jednotlivých krajích a hlavně v krajích průmyslových, jako je na příklad v Ostravě. Tam by každý mohl míti dojem, že po této stránce jest o občanstvo dostatečně postaráno, není to však pravda, neboť takový průmyslový kraj je velmi chudý na veřejné nemocnice a jsou případy, že ani vážně nemocní lidé nemohou býti pro nedostatek místa přijati do ústavu, ač se používá i některých způsobilejších chodeb k umisťování nemocných. Soukromé podniky mají vlastní nemocnice, ale ty nestačí ani zdaleka pro továrenské dělnictvo, takže by se nemocný občan zbytečně pokoušel o přijetí do závodní nemocnice.

Zkoumáme-li exposé ministerstva soc. péče, vidíme nejlépe,kolik nevykonané práce jest ještě před námi, neboť obraz spotřeby jeví se nejlépe u těchto ministerstev, jak u ministerstva zdravotnictví, tak u sociální péče. Přesto, že již mnoho bylo vykonáno, zbývá ještě větší část naléhavých otázek ke konečnému řešení.

Také ministerstvo pošt a telegrafů má v pracovním programu mnoho důležitých věcí, hlavně co se týče země Moravskoslezské a tu především kraje ostravského. Ale přes to jest už dnes známo, že v tomto roce bude řada naléhavých věcí odsunuta na dobu pozdější, i když je prokázáno, že je tím kraj velmi poškozen a že poštovní agenda nemůže se dostati do rychlejšího a snazšího pohybu. Ve velké řadě míst bylo žádáno vybudování řádných poštovních budov, provedení telefonní automatisace, zavedení nových telefonních linek, kde jsou velmi nutné, a především v pohraničí, kde telefonní spoje mají velký význam nejen po stránce obchodní, nýbrž hlavně také po stránce bezpečnostní.

O nic méně požadují jednotlivé kraje od ministerstva školství a nár. osvěty, které má v programu mnoho projektů, v mnoha místech vybudovalo nákladné, možno skoro říci přepychové školní budovy. Naproti tomu jsou tam místa, kde.budu a má nápis "Česká státní škola", ale myslím, že v mnoha případech by ani nejposlednější pasekář nechtěl býti majitelem takové budovy. Myslím, že není správné, aby v některých místech byly stavěny budovy příliš nákladné a representační, když pak není možno vyhověti naléhavým potřebám mnoha obcí na Těšínsku, které se dovolávají postavení české školy.

Byl by to nekonečný řetěz přání a žádostí, kdybych chtěl vyjmenovati jenom nejnutnější věci, na jejichž splnění čeká občanstvo v jednotlivých krajích. Nebylo by to však nic platné, poněvadž je třeba především zkoumati, pokud tyto potřeby jsou únosné po stránce finanční. Proto myslím, že je docela, správné, aby každý kraj kontroloval, co od státu pro sebe potřebuje, a aby při tom také, zkoumal, co odvedl do státní pokladny ve formě daní. Právě ostravský kraj nemá podle mého názoru nijak přemrštěné požadavky, porovnáme-li, co parlamentní zástupci pro tento kraj žádají a co bylo se strany vlády už vykonáno a konečně také co tento kraj odvedl do státní pokladny. Upozorňuji na to proto, že v mnoha případech byla našemu kraji,dána naděje, že snad později budou naše žádosti splněny.

Vím, že jsou kladeny na státní pokladnu příliš velké požadavky nejen ve věcech investičních, ale že státní pokladna musí těžkými miliony sanovati různé zkrachované banky, a pak jest ovšem těžko splniti pracovní program jednotlivých ministerstev a nepřekročiti státní rozpočet vůbec. Co jsme slyšeli za kritiku, když se provedla sanace bratrského pojištění horníků! Mluvilo se mnoho proti. Spousta denních listů nepsala nijak příznivě pro sanaci bratrského pojištění horníků, ale když byl sanován kterýkoliv peněžní ústav státní pokladnou, ani v jednom případě nebyla podrobena tato sanace takové kritice jako právě sanace bratrského pojištění, kde horníci po převratě a i dnes přinášejí značné oběti nejenom ve prospěch dělníků, ale hlavně státu i státní pokladny. Připomínám to proto, že se mne nemile dotkla kritika některých pp. senátorů r. 1936, když byl schvalován zákon o hornickém bratrském pojištění.

Jako druhořadou nevýhodu má stát mnoho podniků, které jsou pasivní, ačkoliv by měla býti přísně zkoumána pasivita těchto podniků. Vždyť ani státní lesy a statky nevykazují nijak zvláštního přebytku a tím nepřímo dokazují, že se zemědělci skvěle nevede, když není možno na velkostatku, který je veden racionelně, dopracovati se lepších hospodářských výsledků. Nepřehlížím a vím, že se již hodně napravilo, ale nemůžeme se postaviti ani zdaleka proti soukromému podnikateli, na kterého se nikdo neohlíží, může-li vydělati či nikoliv, a kterému se především ukládají jenom povinnosti.

Vím, že má stát také podniky silně aktivní, především je to tabáková režie, kde není konkurence, dále pak čsl. třídní loterie, možná že po čase i čsl. státní dráhy, některé báňské podniky, na př. státní doly v Ostravě a některé na severu. Proto se musí hleděti, aby větší část státních podniků snižovala stůj co stůj svoji pasivitu.

V debatě, kterou vedl p. sen. Malík, uváděl, že ceny uhlí jsou stále na té výši jako v letech minulých, že na uhlí, které pobírá od jednotlivých společností stát pro své státní železnice a veřejné budovy, nebyl sleven ani na železnice a veřejné budovy, nebyl sleven ani haléř. Pan sen. Malík mylně informoval členy senátu, poněvadž jenom v revíru ostravsko-karvinském, porovnáme-li ceny v letech 1923 až 1938, jeví se nám pro státní dráhy rozdíl, že byly sníženy ceny uhlí o 35,27 %. Vezmeme-li revír severočeský, na př. společnost Pilch. Montana, Pluto, Saxonia, vidíme cenový rozdíl mezi r. 1925 až 1937 23,30, 39, 17,10, 34, 17, 19. (Sen. Malík: Já jsem o uhlí vůbec nemluvil! Pane kolego, kde jste to sebral?) Prosím, máte možnost, abyste si to také opatřil, když o tom mluvíte. Revír kladenský má mezi r. 1920 až 1925 snížení cen uhlí o 25 % a mezi r. 1296 až 1936 až 50 %.

Jsem přesvědčen, že sebevětším stlačováním cen uhlí není možno prospěti zaměstnaným dělníkům ani úřednictvu na uhelných závodech, poněvadž každý stav hledí pokud možno udržeti slušnou cenu svého výrobku, aby naproti tomu mohl také žádati slušné mzdy. Máte možnost si to překontrolovat, je-li to pravda, či není. (Sen. Malík: Vy jste si to měl překontrolovat!) Já jsem si to překontroloval.

Při tom se nám ještě objevuje další tíživý úkol, a to zatím v matematických výpočtech o stavu ústřední sociální pojišťovny, která se dostává do velmi svízelné situace, třebaže jenom zatím schodky matematickými, které se také projevovaly svého času u hornického pojištění a kde konec konců nezbylo nic jiného, nežli zavésti sanační příspěvek, který se vybírá jak od podnikatelů, tak od státu i samých pojištěnců. (Sen. Malík: A měl byste říci, proč dochází k těm matematickým schodkům!) Já ty ústavy nespravuji, to by měli říci ti, kteří je spravují. (Sen. Malík: Ale i když je nespravujete, měl byste příčinu toho znát!) Já mluvím o tom, že neutečeme od toho, jako jsme neutekli od hornického pojištění. Projevily se hlasy v tisku, že ústřední sociální pojišťovna zjišťuje a také prý zjistila, že se dociluje u pojištěnců vyššího věku, což se nezdá býti pravděpodobné. (Sen. Malík: Racionalisací se vyhazují desetitisíce. Tím ztrácí sociální pojišťovna příspěvky!) Budu o tom mluvit. Bylo by naopak nutno se zabývati otázkou snížení věkové hranice u těchto, pojištěnců, poněvadž každý musí uznat, že 65 let je věk příliš vysoký, aby dělník stačil se svými silami při dnešnímu výrobnímu tempu kteréhokoliv oboru, aby měl možnost nabýti zákonitého práva na důchod. Nabytí práva na důchod invalidní jest, vážený senáte, velmi problematické, poněvadž nedocílil-li uchazeč 66²/₃ % neschopnosti, není mu důchod invalidní přiznán, a jest mnoho případů, kde lékaři potvrzují 55 % až 60 % neschopnosti k práci. Takový dělník důchod neobdrží a práci také ne, poněvadž žádný podnik nechce dělníka s poloviční schopností pracovní v práci držeti. I pro samotnou pojišťovnu je řada nových zatěžujících věcí. Na př.: dělníci starší 35 neb 40 let, kteří v době krise ztratili zaměstnání, velmi těžko zaměstnání dostávají, a taktéž je to u hodně mladistvých dělníků, kde ústav především potřebuje větší procento mladších pojištěnců, aby finanční stav ústavu nebyl ohrožen. Naposled nezbude pak nic jiného, nežli provésti sanaci tohoto pojišťovacího ústavu, aby zajištěny byly nízké renty,ať už starobním nebo invalidním důchodcům, neboť není možné, aby dělnictvo ztratilo důvěru v tyto pojišťovací ústavy. (Sen. Malík: Neříkáte, jak se stavíte k zavedení 6hodinové doby pracovní.) Nemáme námitek proti tomu.

Tyto připomínky, kterých je pouze nepatrná část, nutí nás k tomu, aby byla zvýšena pozornost a také i pomoc soukromému podnikání, abychom mohli docíliti co možná největší zaměstnanosti na straně jedné a zároveň zvýšeni příjmu ve formě daňové pro státní pokladnu na straně druhé. Bez vydatné pomoci se strany státu i veřejnosti nemůžeme očekávati rozšíření soukromého podnikání a podnikavosti u jednotlivců vůbec, neboť vidíme, jak značné procento mladých lidí: obojího pohlaví navštěvuje střední i vysoké školy a uchází se o místa jako úředník nebo úřednice, a naproti tomu jak malé procento je těch, kteří zakládají své vlastní živnosti jakéhokoliv druhu, i když k tomu mají předběžné vzdělání i potřebný kapitál, a zdá se jim přece jen snazší a bezpečnější, býti ve službách ať už státních anebo soukromých, kde ještě nějaké podniky soukromé mohou úředníky a zřízence přijímati. To je zjev pro náš veřejný hospodářský život velmi nebezpečný, o kterém bude nutno přemýšleti a hledati cesty k nápravě.

Slyšel jsem mnoho kritiky o státním hospodaření už při projednávání státního rozpočtu a to se opakuje i nyní při účetní uzávěrce. Málo však slyšíme, proč k tak vysokým schodkům dochází a jaké jsou základní důvody k soustavnému zvyšování potřeby, která způsobila r. 1936 v závěrečném účtě schodek 2316 mil. Kč. Myslím, že je to především uplatňování pochybené teorie o řízeném hospodaření a její zásahy do soukromého podnikání, což způsobuje na jedné straně trvalé úbytky příjmů a na druhé straně zvýšenou potřebu k úhradě všech administrativních vydání, jež řízené hospodářství vyžaduje.

Z úst povolaných odborníků slyšeli jsme objektivní a doložený úsudek o řízeném hospodářství po stránce ústavně právní s hlediska soukromého podnikání finančního. Jeden z našich nejlepších znalců ústavního práva, universitní profesor dr Baxa, prohlásil jasně, že regulované hospodářství, vzniklé na, podkladě zmocňovacího zákona, je protiústavní a nezákonné opatření. Náš bývalý ministr obchodu dr Matoušek ve dvou objemných knihách na pokladě statistik a skutečnosti dokázal, že řízené hospodářství a jeho zásahy do soukromé iniciativy podvazují výrobnost.

Jsou pro stát drahým a pro podnikatelstvo neúnosným břemenem a taktéž příčinou, proč nemůžeme ke spokojenosti vyříditi otázku nezaměstnanosti.

V posledních dnech slyšeli jsme další a velmi vážný hlas guvernéra Národní banky dr Engliše, který, mluvě o vázanosti devisového opatření, prohlásil, že řízenému hospodaření musí býti vykázány meze, nechceme-li ohroziti československou měnu.

Může po těchto projevech a zkušenostech s etatisací, syndikáty atd. ještě někdo, jemuž budoucnost státu leží vskutku na srdci, žádat pokračování v dosavadním hospodářském systému? Prosím, na to zase odpovíte vy, pane kolego! (Sen. Malík: Ano.)

V dnešní době dospěli jsme již tak daleko, že i samotný dělník velmi bedlivě zkoumá a posuzuje výrobu i odbytiště, kam výrobky z továrny, ve které je zaměstnán, jsou zasílány, a velmi bedlivě posuzuje případ ztráty odbytiště svých výrobků a zkoumá, kdo zavinil ztrátu toho neb onoho odbytiště. Náš československy občan jest odhodlán a dovede Bájiti svoji vlast v případě nebezpečí třebas i se zbraní v ruce, když zná a vidí před sebou svého nepřítele. Ale daleko horší pro našeho,I dělníka je hospodářská válka, která je zrovna, tak nebezpečná jako válka, která se vede se zbraní v ruce, ba ještě nebezpečnější, poněvadž náš prostý občan těžko seznamuje se s nepřítelem, který mu vyhlásil tuto hospodářskou válku a který nemůže býti tak označen jako ten, který se zbraní v ruce jde proti nám a proti našemu státu. Chceme-li býti uchráněni takovýchto velmi nebezpečných hospodářských válek, bude nutno, abychom docela jiným způsobem veřejně v novinách posuzovali hospodářské poměry a otázky politické a co hlavního, režim toho neb onoho státu a ne, jak se to často stává, že některé novinářské články jistých politických směrů nadělají nám spoustu nepříjemností jak po stránce hospodářské, tak i politické. Tím není myšleno, že bychom měli někomu nadbíhati nebo se mu kořiti, ale je tím myšleno, že zbytečně nemusíme si dělat víc nepřátel, než jich až doposud máme. Jako náš občan nemá zájmu, aby byl takový neb onaký režim v Sovětském Rusku, tak mu také nezálež, jaký režim je v sousedním Německu, nebo Polsku, v Italii atd.

Jsem přesvědčen, že jako demokraté máme povinnost především hájiti naši demokratickou ústavu, náš demokratický stát a nevydávati se v nebezpečí nemístnou kritikou toho neb onoho sousedního státu, v němž vládne režim, který snad není po chuti některým lidem... (Sen. Pfeiferová: Vám ano!) Prosím, nám také ne.

Tedy nesmíme se vydávati v nebezpečí nemístnou kritikou sousedního státu, v němž vládne režim, který snad není po chuti některým lidem, kteří takovouto kampaň novinářskou zbytečně vyvolávají. Tak jako my těžko neseme a nemile se nás dotýká, když státy s autorativním režimem kritisují novinářsky náš demokratický stát, tak myslím, není to lhostejno zase těm, jejichž režim jest u nás často podroben kritice. Naše nacionálně uvědomělé dělnictvo má svoji republiku velmi rádo, přineslo již mnoho obětí a přinese i největší oběti, jaké občan státu přinésti může, kdyby snad někdo měl tolik odvahy napadnouti nás se zbraní v ruce. Naše samostatnost, naše svoboda nebyla nám dána někým jako present, nýbrž byla draze vykoupena životy našich bratří a otců,. a jsem přesvědčen, že je málo rodin v Československém Mátě, které ještě dnes by neoplakávaly své příslušníky, kteří položili život za náš stát, a naši samostatnost. Zde může naše vláda rýti ubezpečena a plně spoléhat na toto národnostně uvědomělé dělnictvo, které nikdy nedopustí, aby znovu náš národ byl uvržen do područí a otroctví, ve kterém jsme byli až do 28. října 1918.

Myslím, že nejsem daleko od pravdy, řeknu-li, že mnoho bylo zaviněno lidmi, kteří příliš hlasitě dávali najevo, jak mají svoji republiku rádi a to v dobách, kdy bylo potřebí, aby každý občan republiky pomáhal budovati a upevňovati tento mladý stát po stránce hospodářské i politické. Když naši sousedé viděli, jaké procento lidí tohoto státu nestaví se příliš přátelsky do jeho služeb, tu jejich troufalost rostla a dnes vidíme, kolik bylo zanedbáno v upevňování naší státní autority zlehčováním a podceňováním lidmi, u kterých konečně se hnulo svědomí a jsou prý také odhodláni hájiti naši republiku.

Všichni ti, kterých se to týká, měli by se zamyslit nad tím, co prováděli, jak hlasitě dávali najevo, že nepřejí naší armádě, a blouznili o jakési dobrovolné milici, která prý postačí k uhájeni naší samostatnosti. Proto je třeba říci si pravdu do očí, třebaže tato pravda je velmi trpká. Není doba, abychom si namlouvali něco, čemu sami nevěříme.

Hospodářské připomínky v úvodu mé řeči nejsou kritikou, kterou bych chtěl vzbuditi nedůvěru k našim úřadům a naší vládě, ale jsou připomínkou pro doby, kdy je možno anebo bude možno aspoň částečně vykonati naléhavé investiční práce v jednotlivých krajích, Snažme se prováděti tyto práce nouzové v době, kdy ten neb onen kraj jest vystaven velké nezaměstnanosti, a tím bude pomoženo dělnictvu v době nejhorší.

Naše dělnictvo se přesvědčilo, že nemůže spoléhat ve věcech hospodářských na to, že mu pomůže někdo třetí, právě tak jako nespoléhá na žádného ani v otázkách politických, ani kdyby snad našemu státu hrozilo jakékoliv nebezpečí.

Národnostně uvědomělý dělník spoléhá především sám na sebe a je přesvědčen, že jedině myšlenka nacionální pomohla nám k samostatnosti, a myšlenkou nacionální tuto samostatnost obhájí, aniž spoléhá na cizí pomoc. Národ československý trpěl a zvítězil a do budoucna také zvítězí. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, panu sen. Korvasovi.

Sen. Korvas: Slavný senáte!

Účetní závěrka za rok 1936 se projednává dosti vážné době. Mám za to, že události posledních dnech nám dávají poněkud jiný směr, než jsme si sami představovali. V sobotu i v neděli a konečně až do dnešní doby máme stálý pocit, že je potřebí v československém státě vyvolati náladu, která by opravdu znamenala pro nás jednou pro vždy, abychom i nikdy nezakolísali v žádném směru, poněvadž zde jde o osud celého státu a také o osud celého národa.

Nechtěl bych polemisovati s řečníkem přede mnou, panem kol. Záborcem, ale jenom letmo řeknu, že stále a stále vháníme mezi obyvatelstvo názor, že se máme také bát a že bychom si měli v našich časopisech ukládati určitou reservu, pokud jde o kritiku zlých skutků, třebas i našich sousedů. Tím nebude nikdy zjednána nálada v Československu, jaké bychom si opravdu přáli.

Chci se dotknouti některých otázek, které nesouvisí snad s tím, co jsem naznačil. Zástupce sudetskoněmecké strany, pan kol. Enhuber, mluvil zde ve veliké části své řeči o daních, zvláště o dani důchodové a přesně podle zákona o všech daních nám ukázal několik tabulek, podle kterých by se zdálo, jako by zaměstnanci, ať se mzdou nebo s pevným platem, neměli vůbec žádného podílu na tom, co se platí československé státní pokladně, nebo že vůbec nemají zájem na tom, co musí platiti ti druzí, a že se prostě nestarají o nic jiného než jenom o své vlastní mzdy a platy. Slavný senáte, tomu tak není. Otázka daňová jest jistě jednou z nejdůležitějších a po mém názoru každý občan, který má příjem jakýkoli, jakmile jeho důchod jde nad existenční minimum, má přece povinnost nejenom platiti, ale, řeknu to dále, má povinnost také se k tomuto placení přiznávat a přihlásit. Zde jenom několik čísel. Chtěl bych říci p. kol. Enhuberovi, že zaměstnanci na srážkách ze svých platů zaplatili státní pokladně r. 1936 319,695.000 Kč. Ale tato číslice není ještě doplněna nejméně 1.00 mil. Kč, které jsou na t. zv. přechodné přirážky, to znamená, že přece jen každý náš zaměstnanec, který má mzdu od 193 Kč nahoru, počínaje dělníkem a konče kterýmkoliv státním zaměstnancem a zaměstnancem ve vyšších službách, poctivě, aniž by to přiznával, musí zaplatiti každou korunu, která je mu vyměřena podle zákona o dani důchodové. Bylo by nesprávné, aby pan kol. Enhuber záměrně nám zde předkládal nějaké číslice, které opravdu tuto skutečnost mění a které nepřivádějí na správnou cestu člověka, který by snad chtěl býti řádně informován. Jestliže zaměstnanci sami zaplatili bez přechodné přirážky 319 mil. Kč, pak je to v procentech 27, a připočítáme-li k tomu ještě 100 milionů Kč přechodné přirážky, stoupne toto procento daleko přes 30. Celková důchodová daň, která bylá zaplacena do státní pokladny, činí dohromady 1.125 mil. Kč. Pak není spravedlivé, aby se do senátu, který přece jen pro veřejnost muší přinášeli určité a správné informace, nosily cifry, které neodpovídají po mém názoru skutečnosti.

Nyní mi dovolte, slavný senáte, abych se dotkl otázky, která souvisí s naší nezaměstnaností. Řada kolegů senátorů mluvila o nezaměstnanosti, ať kladně nebo záporně, a dotkli se této nezaměstnanosti tak, jak tomu chtěl každý sám rozumět. Otázka nezaměstnanosti pro nás všechny, kteří máme co dělat s veřejným životem, je jednou z nejdůležitějších a také nejchoulostivějších. Nesmí se zapomínati, že máme v československém hospodářském životě stále půl milionu nezaměstnaných. Je potřebí zdůrazniti, že ani jeden z těchto nezaměstnaných nemá na tom viny, že byl prostě z práce vyřaděn. Podívejme se do toho hlavního jádra věci. Musíme přijíti k názoru, že řada nezaměstnaných přišla o práci vlivem technického pokroku. Nezapírejme si, že technický pokrok přivodil veliké dobro, ale také strašné zlo. Nesmíme se ukolébávati pořád a pořád myšlenkou, že technický pokrok je jenom, požehnáním a že bychom neměli také právo podívat se tomuto technickému pokroku do očí, pokud jde o ony stránky, které opravdu přímo vraždí náš hospodářský život. Každodenně máme co dělati s těmito otázkami. Někdy na veřejných projevech a schůzích se shledáme s tím, že je rozpor mezi občanstvem, zdali technický pokrok zavinil větší nezaměstnanost v průmyslovém či v zemědělském podnikání. Kdybychom to brali správně, myslím, že technický.pokrok se nezastavil ani u zemědělství. Nezastavil se ani v průmyslu. Mnohdy pokročil v zemědělském podnikání ještě dále než v průmyslovém.