Naše státní hospodářství, které můj kamarád sen. Maixner nedávno otřásajícími ciframi vylíčil, jde neodvratně se svými stálými miliardovými schodky v rozpočtu vstříc úpadku. Snad přiodějeme tento zjev jednoho dne v mírnější slovo, jako inflace, rozšířená, devalvace nebo něco jiného. To však na skutečnosti ničeho nezmění. Jako prostředek proti tomuto hrozícímu zhroucení přicházejí v úvahu tato opatření: bezodkladné zavedení nejvyšší šetrnosti ve vnitřním státním hospodářství. Jako příklad: Zvýšené výdaje na státní policii, četnictvo, dále rozmnožení finační stráže, které s původním jejím účelem již nesouvisí, je částkou čtvrt miliardy odhadnuto jistě příliš nízko. Jednoduché rozumné vyrovnání se sudetskými Němci na základě snášenlivé spravedlnosti a humanity zjedná rázem uvnitř snášenlivost a loyalitu, která stát mnohem lépe zabezpečí nežli troufalé a vyzývavé chování mladistvých policejních komisařů, kteří si chtějí na nás zasloužiti své ostruhy a dělati kariéru a potřebu po objektech k vybíjení [ ] pro podřízené méněcenné orgány.

Vznáším obžalobu proti systému, kde jako v nějaké negerské republice policie bije pendrekem ve vězeních. (Výkřiky: To není pravda, nepřehánějte!) Je to skandál, kterému není rovno! Bez rozdílu stran, bez rozdílu národnosti, zde máte vy všichni pozvednouti hlasy k protestu. To nesmí býti! To je hanba u nás! (Sen. Kreibich [německy]: Žádný stát nemá tolik policie jako Německo!) Ten ji potřebuje pro vaše lidi!

Konrád Henlein... (Sen. Kreibich [německy]: Kde zůstává vaše vysvětlení, kdo má platiti daně? - Hluk. - Místopředseda Klofáč zvoní: - Sen. Kreibich [německy]: O placení daní kapitalistů neříkáte ani slova, protože jste jimi placeni!) Slyšíme-li Kreibicha, chápeme, že musel přijíti Hitler, aby tuto společnost hnal po párech. (Souhlas senátorů strany sudetskoněmecké. - Sen. Kreibich [německy]: To je výmluva z rozpaků! Mluvte o placení daní kapitalistů, kde tady máte nějakou tabulku? O tom mluvte!) To nejsou moji voličové, ti nás nevolí. (Sen. Kreibich [německy]: Ale dávají vám příkazy!) Vždyť není zcela při smyslech. (Německé výkřiky komunistických senátorů: Vy jste jejich podavači!) Ne, vy jste podavači kapitalismu, to je známá věc. (Sen. Kreibich [německy): Vy jste kreatury velkokapitálu!) Vy jste blázen!

Konrád Henlein sám udržuje svou autoritou celé pohraniční území v pořádku. (Výkřiky.) Je zajímavé na tomto místě opakovati doslova úryvek z řeči posl. dr Czecha k zákonu o ochraně republiky dne 6. března 1923: "Když jsme svého času podali svůj návrh na vyrovnání, bylo nám s české strany namítáno, že hospodářská situace zakazuje jakýkoli odklon od řešení hospodářských problémů. Mezitím se, hospodářské poměry stonásobně zostřily a přes to se nyní týdny a měsíce svévolně škrtají z naší parlamentní práce pro hospodářské zájmy a promarňují na díle, které má na čele známku reakce a nepřátelství k lidu.To je názor vynikajících českých učitelů trestního práva, právníků, politiků a žurnalistů nejrůznějších stran. V této společnosti necháme se bez všeho, abych mluvil slovy jistého českého ministra, označiti za zjevné nepřátele státu a držíme tu raději s Edvardem Grégrem, který volal na rakouskou reakci slovy, že se kriminálem a četnickými bajonety nebudí láska k vlasti; a připomínáme vám zde slova Lasallova, že dnes sice jde moc před právem, ale jen tak dlouho, až právo také na své straně nasbírá za sebou dosti moci, aby zdeptalo moc bezpráví." Tak, jak se nyní stalo. (Výkřiky sen. Modráčka.)

Jako prostředek proti tomuto zhroucení doporučujeme změnu naší zahraniční politiky od základu. Koho události posledních dnů ještě nepoučily, tomu už vůbec není pomoci. Potřebujeme zahraniční politiku snášenlivosti, a to především se svým nejbližším a nejsilnějším sousedem. Vím velmi dobře, že nám zbrojeni ani potom nezůstane ušetřeno. Ale toto zbrojení mohlo by se pak omeziti na snesitelnou míru. (Výkřiky sen. Kreibicha.)

Neutěšujme se mylným názorem, že máme konjunkturu zbrojení. Dr Preis, zajisté vážný hospodářský vůdce, vyslovil to;suchými slovy na sjezdech průmyslníků v Teplicích a v Praze v létě a na podzim loňského roku. Řekl, že konjunktura zbrojení znamená pouze zdánlivou konjunkturu. Že postrádá známek pravé konjunktury, všeobecného zvýšení životní úrovně širokých mas. (Výkřiky.) Máme s výjimkou Balkánu,nejnižší platy a nejnižší mzdy a zbědované zemědělství, za to však také nejnižší daně prostá existenční minima. (Předsednictví převzal místopředseda dr Bas.)

A tak se vracím k východisku svých úvah, ke zvýšení daní. Ty považuji za prakticky nedobytelné. Jsou se stanoviska hospodářství jakož i politiky šílenstvím. Celé zvyšování daní mělo patrně jen za účel předstírati vyrovnaný rozpočet. Tuto část své řeči řídím na pana ministra financí jakožto příslušného ministra., který se přes svůj slib nedostavil. Vím, že ministerská rada je v permanenci, ale velice mu vytýkám, že mně neposlal žádného zástupce, nýbrž jen mladého úředníka, který k tomu ještě není zasvěcen do daňových věcí a je zde zcela bezúčelným statistou. Svědčí to o vážnosti, která se všeobecně prokazuje senátu. Ale neříkám to všechno z.nějaké zásadní oposice proti státu nebo dokonce proti osobě pana ministra financí. Pan ministr financí nám v předešlém létě svým přechodným odstoupením ukázal, že správně posuzuje situaci. Nechť tudíž tato slova přispějí k tomu, aby mu opatřila oporu, které zjevně potřebuje. Považoval jsem však za srnou povinnost vysloviti tato slova jménem svých voličů. Myslím, že jsem tím mluvil jménem nesčetných státních občanů také jiných národností, také českého národa samého, v neposlední řadě však také v zájmu všech, kdož udávají, že chtějí v tomto státě udržeti demokratický pořádek.

V této souvislosti budiž mi dovoleno několik poznámek k bezpříkladným vývodům sen. dr Hellera a Kostky v poslední debatě v plenu. Jestliže sen. dr Heller pečlivě kroucenými slovy naznačuje, že převážná, největší část sudetskoněmeckého lidu se cítí svobodna, šťastna a spokojena, chtěl bych připomenouti, předně že může mluviti nejvýš jménem své strany, která činí jen asi 10 % sudetskoněmeckého lidu, a za druhé: Jak pochybným však jest i tiše trpěný, ale zdaleka nezdůrazňovaný souhlas těchto 10 % s jeho, Hellerovou politikou, o tom mne poučilo několik schůzí v našem společném volebním kraji, které jsem od té doby konal. Děkuji přímo panu sen. Hellerovi za nepředstižitelný agitační materiál, který mně svými posledními čtvrtečními vývody v senátě poskytl. Co se však týče mas, jménem kterých mluví, chtěl bych připamatovati, že - ironie osudu, vis major - právě v těch několika dnech, které leží mezi jeho tehdejšími vývody a mou dnešní odpovědí, v Rakousku desetitisíce dodnes zdánlivě rudých dělníků s nepopsatelným jásotem uvítaly, když náhle jednou ranou rudá tíseň s nich byla sňata. Jinak nemám příčiny, abych se blíže zabýval vývody sen. Hellera. Je to tak, jako když se štěká na měsíc, a sudetskoněmecká strana je také takovým měsícem. Štěkejte dále! (Výkřiky. Hluk.)

Podobně skvostné byly vývody pana sen. Kostky, ale s tím rozdílem, že se při této politicky krajně podivné figuře, chci přímo říci karikatuře, vůbec nemůže říci, za koho vlastně mluví. Z mozaiky jeho voličských mas, smetených z koutů všech stran, nelze to seznati. Z řeči bylo jen možno seznati, že za každou cenu, tedy také za cenu přímé zrady na lidu, chce zůstati anebo chce se zase státi starostou Liberce. Jako starý zkušený demokrat volí k tomu cestu jmenován, ne právě velice demokratickou. Na základě nejpodrobnějších místních znalostí zde konstatuji, že jednoho dne přece jen neodvratný odchod Kostkův s jeho nedemokraticky dobytého a udrženého purkmistrovského,stolce v Liberci vyvolá jásot, jaký právě vypukl v Rakousku při odstavení a odchodu tamních emigrantů. (Výkřiky sen. Kreibich a W. Müllera. - Hluk. Místopředseda dr Bas zvoní.)

Přece jen si dovolím posvítiti na otázku oprávnění mandátu pana Kostky. Pro dnes však dosti o tom. Dostalo se mu již příliš mnoho cti touto odpovědí.

Velevážený senáte! Jestliže se mé předchozí vývody převážně dotýkaly hospodářských zjevů politiky, je toho příčinou úkol, který je mně v našem hnutí přidělen. Úsudky, které z těchto vývodů máme vyvoditi, sahají však daleko za užší hospodářskou část a vyúsťují na konec do vlastní politiky, a to do malé vnitřní politiky všedního dne právě tak jako do velké politiky zahraniční. Záchrana před hospodářským úpadkem našeho sudetského Němectva, který jsem zde vylíčil, jakož i zdar [ ] tohoto státu budou v nejbližší budoucnosti úplně záležeti na tom, podaří-li se učiniti konec starým ideologiím z r. 1919, přeorientovati se ve vnitřní politice co nejpříměji podle švýcarského anebo také belgického vzoru a tak přivtěleným národům na podkladě nejúplnější rovnoprávnosti státi se teprve skutečným domovem, a dále podaří-li se tomuto státu osvoboditi svou zahraniční politiku co nejspěšněji od zastaralé a předstižené koncepce a přeměniti Československou republiku zase podle švýcarského a belgického vzoru v absolutně neutrální stát. Jen tak je možno hospodářské základy tohoto státu zase uzdraviti, sjednati skutečně lukrativní obchodní smlouvy, obzvláště se sousedy, zvýšiti vývoz a především životní úroveň veškerého lidu a tím mimořádně rozmnožiti výrobu. Pak nebude také více zapotřebí takového šíleného berního systému, který v sobě chová dvojí nevýhodu, že je pro stát prakticky nesplnitelný a u občanů přes to projevuje ničivé účinky.

Severní státy, Polsko, ale také Belgie a Holandsko, Balkánský svaz a - příznačno také oba druzí účastníci Malé dohody tuto přeměnu své zahraniční politiky moudře již dávno provedli. Pouze Československo setrvává tvrdošíjně na této zastaralé koncepci, ačkoli právě události posledních dnů pádně dokázaly, že tvrdošíjností nelze dělati politiku. Opětovná prohlášení sudetskoněmecké strany nepřipouštějí pochybnosti o tom, že tato nejsilnější strana ve státě jest ochotna, své cenné síly v tomto případě, ale také jen v tomto případě, dáti k službám. [ ]. (Potlesk senátorů sudetskoněmecké strany. - Výkřiky. - Hluk.)

Místopředseda dr Bas (zvoní): Pana řečníka sen. Enhubera (Hluk. - Výkřiky. - Místopředseda dr Bas zvoní.) volám dodatečně k pořádku pro výrok "Negerrepublik" (Sen. Enhuber: Já jsem řekl: "Wir sind keine Negerrepublik.") a vyhrazuji jeho řeč censuře předsednictva senátu. (Výborně!)

Dále volám k pořádku pana sen. Kreibicha pro výrok užitý o sudetskoněmecké straně jako celku: "Vy jste kreatury velkokapitálu."

A volám konečně k pořádku pana řečníka sen. Enhubera pro odpověď na tento výrok: "Vy jste blázen." (Sen. Němeček: Pane předsedo, co je s tou vyhrůžkou za 5 minut 12?)

Celá řeč je vyhrazena censuře předsednictva. (Výborně!)

Ke slovu je dále přihlášen pan sen. dr Mi1ota. Uděluji mu olovo.

Sen. dr Milota: Slavný senáte!

Musím nejprve poprositi za laskavé,dovolení, abych v této debatě o státní uzávěrce se mohl odchýliti od vlastního předmětu a promluviti o otázce, která v našem politickém životě má veliký význam a kterou náležitě si objasnili, pokládám za velmi potřebné zvláště po událostech právě sběhlých. Jsou to návrhy sudetoněmecké strany, které podala v poslanecké sněmovně v dubnu min. roku. Mají za předmět úpravu národnostního problému v naší republice, kterýžto problém chce vyřešiti sudetoněmecká strana v základě tak, že by se na podkladě národnostních katastrů zřídily pro každou národnost národnostní svazy. Těmto svazům by náleželo jednak pečovati o vše, co se dotýká zájmů příslušného národnostního celku na poli kulturním, sociálním a hospodářském, jednak by svazy chránily tyto zájmy nejen v celku, nýbrž i v individuálních případech. Organisovány by tyto svazy byly tak, že by v jejich čele bylo představenstvo, sestávající z poslanců a senátorů příslušné národnosti, ale hlavním činitelem by byl ,,mluvčí" (Sprecher), kterému za tím účelem dává osnova rozsáhlá práva, podle nichž by mohl pronikavě zasahovat i do státní a samosprávné administrativy. Z té příčiny navrhuje sudetoněmecká strana též novelisaci některých důležitých zákonů, resp. jejich novou úpravu. Změna ústavní listiny se nenavrhuje, neboť navrhovatelé tvrdí, že toho třeba není, ježto osnovy jsou ve shodě s ústavním řádem republiky, ba že jsou přímo podporovány jeho duchem a účelem, jak je vyjádřen hlavně v slavnostní preambuli Ústavní listiny. V této preambuli prohlašuje totiž československý národ jasnými slovy, že chce usilovati o to, aby tato ústava i všechny zákony naší země prováděny byly v duchu našich dějin, stejně jako v duchu moderních zásad, obsažených v hesle sebeurčení, aby byly v republice zavedeny spravedlivé řády a ty aby "prospěly obecnému blahu všech občanů tohoto státu" a zabezpečily "požehnání svobody příštím pokolením".

O návrzích napsal velmi pěknou knížku dr Emil Sobota pod názvem "Národnostní autonomie v Československu?" a v ní klidnými a věcnými důvody dokazuje, že řešení sudetoněmecké strany ústavní 1istině ve skutečnosti odporuje. (Předsednictví se ujal předseda dr Soukup.)

Nemohu zde podrobně tyto argumenty uvádět a také, pokud by to byl jen formální odpor, nepokládal bych tuto překážku za nepřekonatelnou, neboť dohodli-li bychom se ve věci, našli bychom snadno většinu, potřebnou ke změně ústavní listiny.

Co je však pro nás zásadní důležitosti, je, že návrh sudetoněmecké strany je v rozporu se stěžejní zásadou naší ústavy, se zásadou demokracie. (Tak jest!) Tato námitka je pro nás tak závažná, že nám činí přijetí návrhu v této formě nemožným. Nehledíc na to, že "mluvčí" má býti volen ne národnostním svazem, jehož je představitelem, přímo, nýbrž jen nepřímo představenstvem, a to z řad mimoparlamentárních, a že má býti přípustný i jiný "účelnější" způsob jeho v stanovení - jaký?, přece je možné jen někoho zvoliti nebo jmenovati anebo ten může osám jednostranně uchvátiti moc my vidíme v tomto návrhu vyjádřený, autoritativní princip vůdcovský, odporující principům demokratickým.

Zásada demokracie pro nás je nedotknutelná a svatá (Výborně!) a proto již z touho důvodu navrhovaný způsob řešení je nám nepřijatelný.

Ale představme si praktické důsledky této úpravy. Funkce "mluvčího" by byla tak obsáhlá, že by nebylo snad jediného odvětví veřejné správy, kam by nezasahovala. Ba nejen to, "mluvčí" by měl pečovati též o udržení národnostní državy v každém směru, a tak by mluvčí zakročoval velmi často i v případech ryze soukromých. Že by se tím naše správa velmi zkomplikovala a zatížila, že by místo uklidnění vznikaly nové spory a že by zavládla právní nejistota, je, myslím, nabíledni.

Úprava podle návrhu sudetoněmecké strany by byla možná snad tam, kde národnostní skupiny tvoří kompaktní a teritoriálně ohraničené celky, ale u nás, kde se tyto skupiny vzájemně prostupují a kde následkem toho vzájemné styky v životě veřejném i soukromém jsou tak časté, je taková úprava neuskutečnitelná. (Výborně!) Proto by úřad "mluvčího" byl u nás živlem rozkladným a rozpory mezi národnostmi by se jen zvětšovaly.

Sudetoněmecká strana si zakládá na tom, že organisaci svého nového národnostního řádu včleňuje do ústavní organisace státu a že nevytváří správní autonomii teritoriální, nýbrž jen instituci ochrannou, neomezenou územně. Spravedlnost žádá, abychom uznali a kvitovali tuto tendenci jejích osnov. Ale domyslíme-li po stránce praktické navrhované řešení, poznáme, že by si nutně vyžádalo dalších změn v organisaci státní a že by nás prakticky dovedlo k národnostní autonomii teritoriální alespoň menšiny německé, která by při široké kompetenci "mluvčího" velmi snadno se mohla nakonec přeměniti do konce i v autonomii správní. (Výkřiky sen. inž. Havlína.)

Národnostní řád podle představy sudetoněmecké strany i v tom případě, kdyby hned nevedl k národnostní autonomii, by znamenal, že bychom v něm obětovali 380.000 Čechů, kteří bydlí na území převážně německém a kteří již dnes těžce tam hájí svoje práva. Neboť k právům německého "mluvčího" by náleželo právo hájiti i německou državu, a tak by došlo k tomu, že Čech by nemohl na tomto území nabývat nemovitý majetek, ba že by mu tam nikdo nemohl pronajmouti ani byt a že by vůbec jeho obživa byla neobyčejně ztížena. A dále: Na národnostně německém území má většinu sudetoněmecká strana a dostala by proto "mluvčího", a není pochyby, jaký už je politický boj, že by své moci využila k tonu, aby i ostatní Němce podle ,svých tendencí usměrnila. Tím bychom ve skutečnosti obětovali též naše aktivistické německé strany. Je jasno, že bychom se tím dopustili jednak černého nevděku k nim za jejich loyální spolupráci, jednak hrozného hříchu na naší demokracii, nehledíc k tomu, že bychom se zbavili cenného politického spolupracovníka.

Ostatně: máme skutečně zapotřebí nového národnostního řádu?

Bylo již častokráte uznáno, i objektivní cizinou, že náš stát nejen splnil ke svým menšinám všechny povinnosti, které mu byly uloženy mírovými smlouvami, nýbrž že učinil pro své menšiny mnohem více. Jmenovitě menšina německá dostala od Československé republiky vše, co k svému úspěšnému vývoji potřebuje. Zvláště má všechny školy, od nejnižších do vysokých a odborných, má přes 3500 veřejných knihoven, 177 veřejných lidovýchovných sborů a řadu divadel. Kulturní instituce německé dostávají od státu každoročně značné subvence, úplně odpovídající poměru početnosti naší německé menšiny.

Podobně je tomu i na poli hospodářském. Naši Němci si zachovali svoji hospodářskou sílu, kterou měli a která je ještě stále větší než u dechů a Slováků. Ani ta kaceřovaná pozemková reforma nestřásla tuto silou na poli zemědělském. Tak je v sudetských zemích hospodářství ve výměře nad 5 ha až do latifundií: v rukách Čechů 25.8 %, v rukách Němců 31.7 %. Subvence na hospodářské účely dostávají Němci od státu v rozsahu svého procentuálního poměru.

Přiznáváme, že na začátku našeho státního života se staly určité chyby, zvláště pokud jde o zastoupení ve státních úřadech a podnicích. Tam skutečně není německá menšina ještě tak zastoupena, jak by jí podle poměru její početnosti náleželo. Avšak, nehledíc k tomu, že si naši Němci do značné míry sami svým počátečním chováním zavinili nedůvěru, která k tomu dala podnět, my jsme nyní tyto chyby uznali a poctivě se snažíme je napraviti. Dohoda ze dne 18. února 1937 je základem, na kterém dojdeme k spravedlivému uspokojení požadavků naší německé menšiny lépe než v národnostním řádě sudetskoněmecké strany. (Výborně!)

U nás není snahy utlačovati menšiny. Nejlepším důkazem toho je naše ústavní listina, kterou vytvořili bez účasti zástupců menšin Češi a Slováci, a to v době, kdy jsme byli ještě pod příliš živým dojmem vítězství nad útiskem, ve kterém jsme dosud žili. A přece jsme zůstali věrni své odvěké tradici mravních hodnot, ve které jsme byli vychováni, a vybudovali jsme základní zákon, svého státu na principu spravedlnosti, takže se ho dnes sama sudetskoněmecká strana dovolává jako základu pro svoje usilování o spravedlivou úpravu národnostních poměrů. My jsme si dobře vědomi, že naše menšiny, - zvláště zase naše menšina německá - jsou částí našeho státu, a proto jim již z nejvlastnějšího prospěchu přejeme nejúspěšnější národní vývoj a jejich blaho pokládáme za blaho vlastní. Ale žádáme, aby to Němci také uznali.

Sudetskoněmecká strana přednáší často své stížnosti a v debatě o vládním prohlášení se k ní připojil p. sen. dr Hilgenreiner. (Slyšte!) Poněvadž jde o člena koaliční strany, rád bych ho upozornil, že se nevyhýbáme kritice ani v lůně koalice, že však musíme požadovat, aby to byla kritika objektivní. (Výborně!) Předpokladem této objektivity je nestranné posouzení všech okolností. Vytýká-li však p. kol. Hilgenreiner, že v resortu ministerstva školství spravují ještě věci německého školství referenti Češi nebo že právnická fakulta Karlovy university byla vybudována na místě, které za Rakouska bylo určeno pro stavbu německé university, pak to není kritika spravedlivá. Panu kol. dr Hilgenreinerovi není zajisté neznámo, že výměna referentů v ministerstvu a náhrada Čechů a Slováků úředníky Němci se nedá uskutečniti rázem, že tomu vadí zvláště systemisace a ohled na službu - a i jemu snad je milejší, vyřizují-li německé věci zapracovaní úředníci Češi dobře, než aby tak činili špatně nezapracovaní referenti Němci - a že i tu bude zjednána náprava podle dohody z 18. února 1937. Dosud se tak státi nemohlo, neboť od 18. února 1937 - to jsem zjistil - nedošla do ministerstva školství ani jediná žádost kvalifikovaného německého kompetenta (Slyšte!), takže si ministerstvo musilo opatřiti tohoto úředníka samo z vlastní iniciativy. Samo si ho musilo hledati, než ho dostalo. Ministerský dozor na školách německých se vykonává inspektory Němci. A pokud jde o stavbu právnické fakulty: byl se p. kol. dr Hilgenreiner někde podívat v dřívějších místnostech české právnické fakulty v Karolinu a viděl tam, jak se posluchači tísnili v místnostech naprosto nevyhovujících požadavkům nejen učebním, nýbrž ani hygienickým, zatím co jejich němečtí kolegové zaujímali místnosti mnohem lepší? Může někdo spravedlivě vytýkat, že stát dal přednost české fakultě, když to více potřebovala?

Jak jsem již řekl, jsme odhodláni napravit vše, v čem jsme pochybili, a jsme ochotni přinésti i oběti. Jsme si vědomi, že na naši národnostní politiku se dnes upírají zraky Evropy a že, jak se bez naší viny poměry utvářejí, mohla by se národnostní otázka u nás státi záminkou pro nátlak na naši republiku. Alespoň to p. říšský kancléř Hitler i p. ministerský předseda Göring dosti jasně řekli. My víme též, jak povážlivě je ohrožen evropský a světový mír a jak blízko jsme ohnisku, z něhož by mohl vzejíti požár války. Je nám hrozné pomyšlení na důsledky takového neštěstí, které by zasáhlo nejen lidské životy a majetky a uvrhlo národy v hmotnou a mravní bídu v rozsahu horším než minulá válka, nýbrž by ohrozilo celou civilisaci, k níž se lidstvo dopracovalo. To je tak děsivá perspektiva, že jsme připraveni učiniti vše, abychom ji odvrátili.

Pan říšský kancléř Hitler reklamuje naší německé menšině svobodu všeobecně lidskou, politickou a názorovou. Pokud jde o svobodu po litické činnosti a svobodu uplatňovati světový názor, uzná pan říšský kancléř sám, že taková svoboda v každém státě, a to zvlášť v dnešní politicky vzrušené době, má své určité nezbytné meze, dané potřebou chrániti vnitřní klid a bezpečnost vlastního státu. Vždyť právě v Třetí říši je politická svoboda a svoboda přesvědčení proti vlastním německým občanům z tohoto důvodu nemálo omezena. Nevytýkáme to jejím vládcům, neboť víme, že je to s jejich hlediska nutné, ale právě tak máme i my plné právo žádati, aby též oni uznali naše spravedlivé stanovisko. Pokud naši Němci uvedenou mez nepřekročí, rádi jim poskytneme svobodu, jakou žádá p. Hitler. Ale nikdo na světě nemůže zajisté po nás požadovat, abychom:obětovali vlastní národní život a svoji samostatnost. To prohlásil ve své řeči p. předseda vlády dr Hodža velmi jasně, a mezi námi, jimž je Československá republika svatým odkazem pro budoucí pokolení, není nikoho, aby se nepřipojil nadšeně k jeho slovům. (Výborně!)

Abych svoje slova objasnil na konkrétním případě: Pan senátor dr Hilgenreiner požaduje školskou národnostní samosprávu. Domnívám se - alespoň pro svoji osobu - že by proti této úpravě nebylo zásadních námitek a že bychom se s našimi Němci v tomto bodě dohodli, pokud by šlo o skutečné administrativní opatření podobné, jaké na př. navrhoval v r. 1932 již dr Dérer jako tehdejší ministr školství. Ale návrh sudetskoněmecké strany na úpravu národnostních poměrů u nás překročuje již hranici, po kterou můžeme jíti. Že je naše stanovisko správné, uznává sama cizina, jak nás právě ujistil náš přítel Steed, který se nedávno u interviewu, uveřejněném v "Právu lidu", vyslovil, že Československo pro svoje "ne" najde vždy pochopení v Anglii, ve Francii a též ve Spojených státech a že pevnost v této otázce nemůže býti nikdy považována za provokaci. (Výborně!)

Ostatně je velmi pochybné, zda by, i kdybychom Hitlerovi úplně vyhověli, byl mír tímto naším ústupkem natrvalo zachráněn. Hitler by zajisté dovedl, jak vždy činil, velmi dobře této pero něho příznivé situace využíti pro svoje cíle a jistě by neustal, dokud by z oslabeného Československa neučinil povolný stát a nástroj svého dalšího politického snaženi. (Hlasy: Svou kolonii!) Tím by však vznikl ve střední Evropě stav, který by znamenal takové podstatné porušení evropské rovnováhy, že by západní mocnosti v nejvlastnějším zájmu musily proti němu vystoupiti. To je pro mne tak jisté, jako že 2x2 - 4, zvláště nyní, když Německo událostmi v Rakousku nebezpečně zesílilo a když tím význam neodvislého a západnicky orientovaného Československa pro evropskou rovnováhu značně stoupnul.

I s tohoto hlediska se musíme dívati na otázku národnostní autonomie v Československu. Učiníme-li tak, pak poznáme, že každá oběť na našich životních zájmech, kterou bychom na záchranu míru snad chtěli přinésti, by byla marná.

Jde-li však sudetskoněmecké straně skutečně jen o to, aby menšinová národnostní otázka v našem státě byla pokojně a spravedlivě vyřešena, aniž bychom riskovali vlastni národní život, pak dospějeme k společné dohodě, třeba na jiném základě, než jsou její návrhy. My alespoň k tomu máme nejlepší vůli.

Sledovala-li by však sudetskoněmecká strana jiné cíle, pak se nikdy nedohovoříme. A i kdyby

této věci měla promluviti německá letadla, pak by tato letadla otázku přece jen nerozhodla. Rozhodla by ji světová válka, která by se pak rozpoutala v celé své děsivé ničivosti, a je velmi nejisto, zda by na jejím konci měl p. polní maršál Göring ještě svá letadla a p. říšský kancléř Hitler tolik moci, aby nám mohl diktovati uspořádání menšinového problému. A p. předseda vlády dr Hodža lapidárními slovy světu, že jsme na válečný konflikt připraveni, opírajíce se o celou svou vyspělost technickou i mravní.