Předloženou osnovou zákona mění a doplňuje se výše uvedený zákon, a to v §u 1, odst. 2 nahrazují se slova "ministerstvo průmyslu, obchodu a živností v dohodě s ministerstvem zemědělství a ministerstvem pro zásobování lidu" slovem "vláda". Touto změnou má být dokumentováno, že otázka cukrovarnická je velkého významu pro stát.
Výše uvedený zákon mění se dále v §u 1, odst. 4, kterým je vymezen pojem cukru tak, že se jím rozumí každé sladidlo, získané zpracováním řepy nebo zpracováním, produktů, příp. zbytků dřívějšího zpracování řepy, pokud je způsobilé k lidskému požívání, ať již samo o sobě nebo smíseno s jinými látkami. Toto doplnění platného zákona je účelné, poněvadž přináší jistotu pro cukrovarnický průmysl a bezpečnost pro úřední postup. Je nutno upozornit, že vaření řepného syrupu výhradně pro spotřebu vlastní domácnosti nebude tím dotčeno.
§ 2 doplňuje se jasnějším zněním, jak nutno pojímati možnost výroby 8,5 kg cukru ze 100 kg řepy, a to vsunutím slov "za 8,5 kg v hodnotě surového cukru."
Konečně v §u 5 nahrazují se slova "dnem 31. prosince 1937" slovy "dnem 31. prosince 1940". V původním vládním návrhu, který byl předložen posl. sněmovně, měl býti zákon tento prodloužen o 5 let do konce r. 1942 z toho důvodu, že mezinárodní závazky na Londýnské konferenci učiněné jsou také na 5 roků dohodnuty.
Vzhledem k velkému významu klidného vývoje v hospodářství cukrovarnickém a řepařském doporučuji schválení předložené osnovy zákona ve znění, jak byla odhlasována v posl. sněmovně. (Souhlas.)
Předseda (zvoní): Zahajuji rozpravu a navrhuji řečnickou lhůtu 20 minut. (Námitek nebylo.)
Námitek není.
Lhůta je schválena.
Uděluji slovo prvému řečníku přihlášenému "proti", p. sen. Bockovi.
Sen. Bock (německy): Dámy a pánové!
Při projednávání vládního návrhu tisk 1182. k zákonu ze dne 24. června 1932, č. 105 Sb. z. a n., musíme konstatovati, že je zde sice snaha vyhověti přáním cukerního průmyslu, kterému se tímto zákonem monopol prodlužuje, že však přání dělnictva, spotřebitelů a obchodu zůstala dosud nepovšimnuta. V minulém jaře byl v soc. politickém výboru posl. sněmovny již projednáván požadavek snížení ceny cukru, při čemž průmysl byl již ochoten v jistém smyslu ke snížení ceny cukru o 40 haléřů na kilogramu. Vyjednávání ztroskotala ovšem především pro otázku přiznání obchodního rozpětí obchodníkům, čímž se mělo zabrániti tomu, aby zlevnění nešlo na útraty obchodu a spotřebitelů.
Sociální demokraté, kteří tehdy obzvláště požadovali snížení ceny cukru, pak ovšem utichli. Ukázalo se, že svazy konsumních spolků dostávaly slevy ze základní ceny, při čemž mimo to osvobozeny jsou od všech těch přirážek, které se ukládají soukromému obchodu. Výrobní firmy a cukerní banky resp. jejich obchodní společnosti si tímto způsobem na výhody poskytnuté svazům konsumních spolků ve výši asi 10 mil. Kč ročně uspořily 122 mil. Kč, které by byly musely nésti následkem zlevnění cukru. Soukromý obchod a konsumenti tím utrpěli škodu. Soukromý obchod trpí obzvláště nynějším velkým rozpětím v nákupní ceně, čímž posunuty byly poměry soutěže v neprospěch obchodu. Soukromý obchod ve snaze zjednati stejné poměry soutěže sjednal r. 1932 prostřednictvím súčtovacího družstva se svobodnou jednotou cukerních komisionářů úmluvu, podle které se vybírala jednotná svazová přirážka 8,5 Kč z 1 q zúčtované váhy k propočítání rabatů a k úhradě režie súčtovacího družstva. Tato úmluva a současně zavedená kontingentace pro soukromý obchod s cukrem se ovšem neosvědčila. Naopak se zde ukázalo, že se tím brání volným možnostem vývoje soukromého obchodu a že to vedlo ke strnulosti distribuce.
Velká část obchodníků zúčastněných na kontingentaci musela pocítiti škodlivý účinek tohoto zařízení, poněvadž hospodářské změny, povstalé obzvláště v posledních letech krise, a neustálé zmenšování kupní síly širokých vrstev obyvatelstva následkem panující nezaměstnanosti učinily žádoucí účel ilusorním.
Zmenšením spotřeby cukru a zkrácením kontingentů asi o 20 % nastalo zmenšení výdělku asi o 300-400 Kč z vagonu, čímž cukerní obchod stal se pro mnohé obchodníky zcela bezvýnosným. Obzvláště přitěžujícím bylo při tom, že nákupní ústředny konsumních spolků a jiné kolektivní svazy do této úmluvy nebyly pojaty. Tím byl soukromý obchod již předem v nevýhodě proti konsumním spolkům resp. jejich ústřednám. Ty nakupovaly cukr nadále za původní cenu 5,55 Kč basis krystal, na kterou od cukerních bank dostávaly mimo to slevy. Soukromý obchod naproti tomu byl zatížen přirážkou a musel z titulu kontingentace odváděti cukerním bankám 125 Kč a súčtovacímu družstvu 50 Kč z vagonu.
Moky marxistických skupin konsumentů proti cukernímu průmyslu, směřující k docílení všeobecného zlevnění ceny cukru o 1 až 1,4 Kč, pohnuly cukerní průmysl, který původně nebyl proti snížení ceny cukru o 40 haléřů z 1 kg, k opětovným koncesím nákupním ústřednám marxistických skupin konsumentů. Požadavky spotřebitelů a obchodu, které v několika podáních byly zaslány ministerstvu obchodu, zůstaly nepovšimnuty. Ukázalo se při tom, že pan ředitel Lustig z Velkonákupny, ale také cukerní průmysl byly mocnější nežli ministerstvo obchodu.
Následkem výhod poskytovaných ústřednám konsumních spolků je soukromý obchod
s cukrem proti ústřednám konsumních spolků poškozen asi o 2.000 Kč na jednom vagonu při nákupu cukru. Cukerní komisionáři mohli z těchto poměrů znamenati značné výhody tím, že ze zvláštní náhrady 125 Kč z jednoho vagonu a z jiných náhrad v hotovosti zastrčili za jednu kampaň přibližně částku 11/2 mil. Kč do kapes. Následkem toho mají jak cukerní banky tak také ústředny konsumních spolků zájem na zachování tohoto stavu, který se od uplynutí úmluvy z r. 1932 od konce září 1937 ještě zhoršil. Snahy obchodu, aby se ještě před uplynutím smlouvy dosáhlo.nějakého zlepšení, ztroskotaly a musely ztroskotati, poněvadž se účastníci jednání ve svých požadavcích nemohli dohodnouti, ježto v předsednictvu svazu resp. súčtovacího družstva byli.zástupcové cukerních bank v převážné většině.
Ačkoli soukromý obchod v Čechách zachycuje 63,21% celého obratu cukru a ačkoli jak německé tak také české obchodnictvo jednotně přednášelo své požadavky, nemohlo dosud dojíti k žádné úpravě distribuce cukru, poněvadž velkoobchodníci s cukrem mohli dosud, využívajíce všech možností vlivu, prosaditi své zájmy. Ačkoli úmluvy prošly, vybírala a vybírá přece prodejní skupina cukerních bank, která se již snaží vytvořiti zvláštní kartel pro monopolisaci obchodu s cukrem, přirážku 850 Kč z jednoho vagonu, a bez této přirážky vůbec již nedodává soukromému obchodu. Tím získává milionové částky na úkor všeho obchodnictva a jeho zákazníků, na něž nemá naprosto žádného právního nároku. Konsumní spolky resp. jejich ústředny tuto přirážku neplatí, poněvadž pro svou politickou moc si tyto své výhody mohou udržeti. Tím je normální soutěž s takovouto konkurencí nemožna.
Kdežto obchod před nedávnem ještě postupoval jednotně za své požadavky, utvořila se mezitím v kruzích české strany živnostenské, která vždy vystupovala na ochranu obchodu a žádala odstranění přirážky, skupina obchodníků, která náhle prohlásila ochotu platiti nějakou přirážku. Přebytek vyplývající ze zmenšených sazeb rabatu chce však odváděti do pokladny strany českých živnostníků a pro tento účel je nyní pro zneužití opatření na úpravu trhu. Nad touto změnou ve smýšlení živnostenské strany je v kruzích českého obchodnictva obrovské rozhořčení a žádá se tam také s tím větší energií odstranění nepřístojností. Na ochranu spotřebitelů a obchodu nutno energicky zakročiti proti těmto machinacím, které nyní také kryje česká strana živnostenská, a nutno žádati, aby byly vytvořeny stejné poměry soutěžení a aby zlomeno bylo mocenské postavení cukerních bank a ústředen konsumních spolků.
Při našem stanovisku proti těmto nepřístojnostem nejde nám nikterak o to, abychom spotřebitelům odnímali výhody, chceme naopak, aby výhody poskytnuté jednotlivým skupinám byly na prospěch všemu obchodu a všem spotřebitelům. Především protestujeme proti tomu, že ústředny konsumních spolků zastrkávají milionové sumy, které nikterak nejsou na výhodu konsumentům. Protestujeme však také proti tomu, že si prodejní společnosti cukerních bank tvoří prodejní monopol tím, že se klasifikují jako obchodníci a pod tímto titulem chtějí dosáhnouti zápisu do rejstříku kartelů. Musíme se co nejrozhodněji stavěti proti tomu, že prodejní společnosti cukerních bank ke svým jinakým ziskům zastrkávají ještě další částky, které se ukládají obchodu a konsumentům. Jejich výdělek na obchodu s cukrem, který mají od svých bank jako majitelů rafinerií, je při 5,8 %, tedy 400 Kč z jednoho vagonu sám osobě obrovsky vysoký. Podaří-lise jim zříditi zařízení meziobchodní, kterým jako řetězoví obchodníci mohou vyzískati další miliony, pak muselo. by z toho vzniknouti všeobecné zdražení cukru pro konsumenty, kteří stojí mimo organisace konsumních družstev. Proto nesmí ministerstvo obchodu, které ve věci nové úpravy distribuce cukru má poslední slovo, vyhověti úmyslům prodejních skupin cukru. K řešení celého problému distribuce cukru, k němuž se pojí již řada korupcí, musíme v zájmu spotřebitelů a obchodu klásti požadavky, které mohou vyloučiti ziskuchtivé vlivy.
Především nutno žádati, aby byly zrušeny všechny přirážky nad stanovenou cenu franko továrna, které se dosud obchodu ukládají. K zjednání stejných podmínek soutěže musí se každému obchodníku od rafinerií resp. jejich prodejních společností dodávati cukr za stejných cen a podmínek, za kterých ho dosud dostávaly ústřední organisace konsumních spolků, při čemž se předpokládá roční minimální odběr 20 vagonů. Dosud poskytované výhody, které na konec spotřebiteli neprospívají, buďtež zrušeny. Výrobní ceny buďtež ještě jednou propočítány, při čemž nutno dosud vůbec poskytované výhody rozděliti a zlevniti dosud stanovené dopravní sazby ve výši 14 Kč ze 100 kg. Při tomto propočtu nutno také vyhověti požadovanému snížení ceny cukru vůbec, jak o tom v soc.-politickém výboru poslanecké sněmovny bylo již jednáno.
Monopolní snahy komisionářů pod vedením ředitele akciové společnosti pro obchod s cukrem Cithra nutno odmítnouti. Nesmí se ' jim dostati práva, aby se kartelováním včlenili jako jedině oprávněné skupiny meziobchodu do obchodu s cukrem, a aby si tak zabezpečili možnost distribučního monopolu na úkor spotřebitelů a obchodu. Právo jednotlivého, velkoobchodníka na nákup nesmí býti omezováno stanovením velikostí určitého odběru, aby se jednotliví velkoobchodníci nebo družstevní ústředny nemohli rozpínati na úkor ostatního obchodu.
K ustálení detailní ceny, k utvoření stejných poměrů soutěže, k ochraně spotřebitelů je zapotřebí stanoviti 10%ní obchodní rozpětí, které nikterak nesmí býti k tíži spotřebitelům. Žádáme také, aby ministerstvo obchodu věc přísně vyšetřilo a vzalo k odpovědnosti, kdož způsobili průtah úpravy distribuce cukru a neodolali vlivům cukerních bank. Žádáme od pana ministra sociální péče, aby přiměřeně uplatnil svůj vliv v tom směru, aby splněna byla přání spotřebitelů po přiměřeném snížení cen cukru, a od pana ministra obchodu, aby se zasadil o zabezpečení obchodu stanovením stejných poměrů soutěže a přiměřeného obchodního rozpětí. (Potlesk senátorů sudetskoněmecké strany.)
Předseda (zvoní): Dále má slovo p. sen. Dundr.
Sen. Dundr: Slavný senáte!
Z některých projevů, které zde i jinde byly učiněny, se zdá, že na uskutečnění zákona, kterým se zakazuje zřizování nových cukrovarů nebo aspoň podstatně ztěžuje zřizování nových cukrovarů, má pouze zájem cukrovarnický průmysl a jistá část zemědělství. Konečně vysvítá to i z důvodové zprávy, která byla předložena posl. sněmovně, kde se praví, že otázka cukrovarnická jest otázkou zemědělství a průmyslu. Podle mého přesvědčení není tomu tak. Na problému cukrovarnické výroby mají kromě průmyslu a zemědělství mimořádný zájem široké vrstvy spotřebitelské. Pro nás se tento problém cukrovarnické výroby a odbytu cukrovarnických výrobků jeví především jako problém cenový.
Před nedlouhou dobou si pochvaloval mluvčí cukrovarnického průmyslu spolupráci průmyslu se zemědělstvím. Nebylo tomu vždy tak. Jsou známy, a myslím velmi dobře zejména starším účastníkům veřejného a politického života, velké a těžké boje řepařů s cukrovarnickým průmyslem. A je známo, že tyto boje, zejména v Čechách, vyvrcholily stávkou řepařů proti cukrovarnickému průmyslu, a v čele té stávky na jedné straně stál bývalý předseda vlády Antonín Švehla a na straně druhé, pomáhaje cukrovarnickému průmyslu, stál také jeden z pozdějších představitelů strany republikánské, Prášek. Připomínám to jenom proto, abych ukázal, že nejenom v naší republice, nýbrž již v předválečných letech se vyvíjely poměry v cukrovarnickém průmyslu, representovaného silným, velmi významným a politicky důležitým cukrovarnickým kartelem, a na straně druhé jistou částí zemědělců, k určité spolupráci.
Dnes abstrahujeme-li od událostí tehdejší doby a sledujeme-li vývoj 20 nebo něco přes 20 let, shledáme, že nastaly poměry zcela jiné. Dochází k přátelství, k těsnému přátelství zemědělství a průmyslu, které si přichvaluje cukrovarnický průmysl. Konečně toto přátelství se také projevuje v jednotné organisaci cukrovarnického průmyslu. V této jednotné organisaci jsou zastoupeny průmyslové cukrovary, porolničené i zemědělské cukrovary, a všechny mají na zřeteli stejný zájem a všechny sledují stejný cíl, což se projevuje při jednání o ceně řepy i při jednání o ceně spotřebního cukru.
Cukrovarnický kartel, jehož členy jsou všechny cukrovary bez rozdílu, ať patří té či oné skupině, má zájem na zachování dnešního stavu, chce ovládati nadále výrobu i spotřebu. Určuje ceny výrobků jako každý jiný průmyslový nebo výrobní kartel. Vyslovili jsme si zásadu pro zákon, jímž se ztěžuje zřizování nových cukrovarů do konce r. 1940. Do konce r. 1940 nebude tu volné hry sil, nebude tu soutěže, po níž velmi často volají právě pánové z Liberalistického tábora, nýbrž bude tu pronikavé obmezení.
Musíme si uvědomiti, že cukrovarnický kartel jako každý jiný kartel, ať dobrovolný nebo z jiných pohnutek zřízený, ve svých důsledcích znamená násilný zásah do hospodářského života. Znemožňuje existenci souběžců, určuje rozsah výroby, diktuje ceny a velmi často chce ovládati také zaměstnance.
Vidíme to nejlépe v některých vysoce vyvinutých a dokonalých organisacích výrobců, které nazýváme kartely. Je to v oboru sklářské výroby, kde je znemožněno dnes v určitých úsecích zakládati nové závody, vidíme to v průmyslu papíru, železářském kartelu. Vidíme, jakým způsobem mohutné a jednotné organisace výrobců ovládají celou výrobu a také spotřebitele a jak diktují mu samozřejmě ceny.
Nejsme zásadními odpůrci kartelů. Vidíme v kartelu organisaci výrobců a přáli bychom si, aby na druhé straně obhájci kartelů spatřovali v dělnických odborových organisacích organisace, které mají býti respektovány, s nimiž se má počítati a s nimiž se mají řešiti také důležité otázky hospodářské, finanční i sociálně-politické.
Je proto pochopitelné, že i při této příležitosti, mluvíme-li o opatření, které prospívá kartelu cukrovarnickému, voláme po řádné kontrole kartelu., aspoň takové, jaká je při provádění kontroly dělnických nebo zaměstnaneckých odborových organisací. (Výborně!)
Posuzuji-li obsah zákona, kterým má býti zajištěna výroba a také přispěno k odbytu cukru do ciziny, nemohu jinak, než se zabývati otázkou, která zde byla pominuta, přes kterou se přešlo. Je to otázka ceny. Souhlasím plně s několika slovy důvodové zprávy, předložené v poslanecké sněmovně, v níž se praví, že minuly doby, kdy náš cukr byl v cizině hledán. Je tomu tak. A budeme-li hledati příčiny, shledáme, že spočívají nejen v mezinárodní dohodě o výrobě a prodeji cukru, sjednané 6. května 1937 v Londýně, nýbrž že spočívají podle mého soudu především i v tom, že řada států, které odbíraly náš hodnotný a dobrý cukr, vybudovala si vlastní cukrovarnický průmysl. A příznačnější ovšem je, že naše strojírny pomáhaly budovati cukrovary v Turecku, na Balkáně, v Argentině, Italii, Polsku, Lotyšsku, prostě ve všech státech, které pociťovaly potřebu vlastního cukru. Tedy soudím, když si mnohé státy, které dříve byly odbytištěm našich dokonalých cukrovarnických výrobků, vybudovaly svůj vlastní cukrovarnický průmysl, že je vyloučeno, abychom získali trhy, které jsme tímto přirozeným vývojem ztratili, a že nám nezbude nic jiného, než hledati jiné cesty, abychom zvýšili odbyt cukru a tím také zvýšili osev řepy a produkci cukru v našich cukrovarech, ať surovárnách nebo rafineriích.
Myslím, že nikdo nevěří, zvláště když zná tendenci dohody sjednané v Londýně, že bychom mohli míti naději na zvýšený vývoz cukru, když je zřejmé, že na základě této dohody rok od roku nám klesá vývoz, jinými slovy, že množství cukru, které nám bylo určeno, klesá a r. 1941 a 1942 budeme moci do ciziny vyvézti pouze 2,500.000 q. Tedy jsou-li nám mezinárodní dohodou určeny kontingenty, a podle našeho soudu malé vždyť jsme vyváželi 6,8 i 10 mil. q ročně do světa - je otázka, co máme dělati, abychom nemusili býti svědky toho, že výroba cukru u nás bude klesat a osev řepy se zmenšovat.
Mám za to, že je tu jediná možná cesta, a to pečovati o zvýšení odbytu cukru v tuzemsku. A tu jsou dva předpoklady, které, budou-li splněny, umožní zvýšenou spotřebu, zvýšenou zaměstnanost, zvýšenou produkci řepy i cukru. Jedním z předpokladů je snížení ceny a druhým předpokladem je zvýšení kupní síly širokých vrstev spotřebitelských. Zvýšení kupní síly širokých vrstev spotřebitelských při tendenci zvyšovati ceny je možné dnes jediné zvyšováním mezd a platů. Podle našeho soudu jde o velice důležitý problém hospodářský a sociální. Nerad bych, abychom sváděli diskusi o této důležité otázce na pole agitační nebo na pole politické, nýbrž bych si přál, aby naším vodítkem v každém směru byla tu věcná hlediska hospodářská a také důležité potřeby sociální. Ptám se, je možné dnes zvýšiti kupní sílu širokých vrstev spotřebitelských úpravou mezd a platů? Je možné v některých průmyslových odvětvích, kde je průmyslová konjunktura, kde podnikatelé vykazují o mnoho vyšší zisky, jako na př. ve velkých cukrovarnických společnostech, jako v řadě kovoprůmyslových závodů, v lučebných závodech atd. atd. Tedy zvýšení kupní síly je možné v době hospodářského oživení a určité průmyslové konjunktury.
Myj jsme si vědomi toho, že toto zvýšení nebude rychlé, že půjde jenom pomalu a že tudíž cesta, o které tu mluvím, která by mohla vésti ke zvýšení spotřeby cukru, neví neschůdná, avšak pomalá a k těm výsledkům, které očekáváme, nepovede.
Nyní je druhý předpoklad, lze-li snížiti ceny cukru. Odvolávám se tu nikoliv jenom na usnesení zásobovacího výboru posl. sněmovny z ledna tohoto roku, v němž se praví, že cena cukru může býti snížena o 1,40 Kč na 1 kg, odvolávám se tu i na projev předsedy vlády, který prohlásil, že bude třeba o otázce ceny cukru jednati, že problém ceny cukru musí býti u nás řešen, a odvolávám se dále na projevy republikánského tisku z r. 1935, z nichž bylo zřejmo, že lze cenu cukru snížiti o 1 Kč na 1 kg. Chci věřiti, že projevy agrárního "Venkova" nebyly předvolebními agitačními projevy, nýbrž že to byly projevy vážné, jak u vážné strany v seriosním tisku lze očekávati. A před volbami r. 1935 dokazoval agrární "Venkov", že cena cukru může býti o 1 Kč na 1 kg snížena na účet spotřebních daní z cukru. To by ovšem znamenalo, vynáší-li spotřební daně z cukru 600 mil. Kč průměrně ročně a činí-li daň na 1 kg cukru přibližně 2 Kč, snad mimo nějaké haléře, že snížením ceny cukru o 1 Kč na účet spotřební daně ztratila by pokladna státu i s daní obratovou 600 mil. Kč. A tehdy navrhovali pánové z vaší strany (obrácen k senátorům repub. strany zeměděl. a malorol. lidu) podstatné zvýšení daně z umělých tuků. Pánové, to jsme museli kategoricky odmítnouti, podívejte se, to.by bylo naprosto nesociální, umělé tuky konsumuje nejchudší člověk, kdežto cukr konsumuje každý, i ten bohatý, a zde bychom byli poskytli úlevu na nižší ceně cukru vysoce bohatému nebo méně bohatému, a na druhé straně bychom krvavě zatížili zvýšenou daní z umělých tuků nejchudší lid a vrstvy sociálně nejpotřebnější a nejslabší.
Pro nás tedy cesta, kterou doporučovali, myslím, oficielní zástupci strany agrární v r. 1935, aby snížena byla cena cukru o 1 Kč na účet spotřební daně, a aby na druhé straně zavedena byla nová anebo zvýšena některá stará spotřební daň, byla naprosto neschůdná. Souhlasili jsme však a souhlasíme se snížením ceny cukru, neboť my navrhujeme a žádáme snížení ceny cukru na účet cukrovarnických zisků. Poukazuji tu na zisky velkých cukrovarů, Schellerova a České cukerní za poslední léta, a tu nemluvím o tom, jakým způsobem ukrývají se zisky, jak se tvoří reservy; když se tu vykazují letošního roku vyšší čisté zisky proti loňskému roku, pak soudím, že se cukrovarnickému průmyslu při té vysoké ceně tuzemské a při tom poklesu vyvezeného cukru do ciziny daří daleko lépe, nežli se mu dařilo v předcházejících několika letech.
Organisace cukrovarníků, kterou tu představuje společenstvo čsl. cukrovarů, souhlasila by se snížením cen cukru. V podmínkách, které jsou obsaženy v ujednání mezi řepařskými organisacemi a společenstvem cukrovarů, říká: Jestliže by kdykoliv během kampaňového roku byla dosavadní tuzemská cena cukru snížena, mimo případ jejího snížení následkem zmenšení spotřební daně cukerní, bude cena řepy redukována o 7,3 haléře na 100 kg čisté váhy za každou korunu, o kterou cena 100 kg rafinovaného cukru bude snížena. Cukrovarníci souhlasí se snížením ceny cukru na účet spotřební daně anebo na účet řepařů. A to je řešení, které nemohou akceptovati ani zemědělci, ani konsumenti, zejména když jsou si vědomi, že každé řešení na účet spotřební daně povede nezbytně k zavedení některé nové daně anebo ke zvýšení starých daní nepřímých.
Citoval jsem zde odstavec ujednání mezi společenstvem československých cukrovarů a organisacemi řepařskými. A podobným způsobem, jako v tomto případě, zajišťovali se cukrovarníci i pro případ, že by paušál daně obratové byl zvýšen nebo že by vláda zrušila nebo snížila refundaci obchodových daní, které byly cukrovarnickému průmyslu až do poslední chvíle poskytovány. Kdyby došlo ke zvýšení obratové daně, bude se to díti na účet ceny řepy. Sníží-li se nebo zruší-li se refundační příplatek, který dostává cukrovarnický kartel za každý metrický cent vyvezeného cukru do ciziny, bude to na účet řepařů.
Řekl jsem, že naše stanovisko jest jiné, nežli navrhovali zástupci strany republikánské a nežli by si přáli zástupci cukrovarnického průmyslu. Je pravda, že nyní cukrovarnický průmysl dá - ne sice z vlastního - státní pokladně příspěvek 70 mil. Kč. Je to částka, kterou stát cukrovarnickému průmyslu dával v předcházejících letech a která mu nyní dána nebude. To je ta jediná oběť, kterou cukrovarnický průmysl tímto způsobem přinesl. Jsme přesvědčeni, že bude-li se u nás opravdu vážně a seriosně posuzovati problém zvýšení domácí spotřeby cukru, nemůže tu býti jiné cesty nežli té, která vede k určitému snížení ceny cukru. Neříkám, že snížení musí býti pronikavé, ale musí býti a bude postupně prováděno, ať se cukrovarnický průmysl brání sebe více. Pánové, jaká je u nás spotřeba cukru? Na hlavu a rok to činí asi 24 kg. V Čechách je spotřeba 32 kg, na Moravě 28 kg, na Slovensku 14 kg a na Podkarpatské Rusi 5 kg na rok a hlavu. Švýcarsko má však spotřebu 44 kg, Dánsko 53 kg, - státy, do kterých náš cukr vyvážíme. Kdyby se nám podařilo zvýšiti spotřebu cukru u nás na hlavu a rok na 30 kg, znamenalo by to zvýšení odbytu o 900.000 q. Co by to znamenalo pro naše řepaře a oč by mohla býti zvýšena výroba v cukrovarech! A vyšší výroba v cukrovarech znamená využití sil, znamená snížení režie a znamená další prostředek, vedoucí ke snížení ceny. Říká se, a také se v důvodové zprávě o tom mluví, že tady je sociální zřetel, poněvadž kdyby měla snad býti snížena cena, vedlo by to k zastavení výroby v některých cukrovarech, ač je každému známo, že v r. 1918 bylo u nás v chodu všech cukrovarů, smíšených, surováren i rafinerií 175 a v poslední době pouze 119.
Pánové, jest ještě jedna věc, která zaslouží, aby byla vzpomenuta při této příležitosti. My jsme, vykazovali. před lety větší spotřebu cukru na hlavu a rok. U nás tato spotřeba klesla a při vysoké ceně a hanebně nízkých mzdách, při hanebně nízkých příjmech domkářů a malorolníků ve vyšších polohách bude stoupat odbyt cukerinu, který nebude u nás zdaňován tou o 15 % nebo o 20 % vyšší daní, poněvadž k nám bude pašován. Již dnes se tvrdí, že k nám bylo propašováno ohromné množství cukerinu jenom proto, že textilní dělníci, pracující v pohraničí v Čechách a na Moravě a jejich ženy, vydělávající 30, 40, 50 Kč a muži 100, 120 Kč, drobní domkáři na Českomoravské vysočině nemohou si koupit za 6,30 Kč 1 kg cukru a chtějí-li si osladit kávu, používají cukerinu. Tedy i tento zřetel národohospodářský nás nutí, abychom dbali, abys.ke snížení ceny cukru došlo, neboť toto snížení je předpokladem a podmínkou zvýšeného odbytu, po němž voláme a je také z důvodů hospodářských, sociálních i zdravotních nezbytnou nutností.
Chtěl bych se zde ještě jedné věci dotknouti. My soc. demokraté stěžovali jsme si několikrát na teror, který prováděly správy jednotlivých cukrovarů v Čechách i na Moravě při přijímání zaměstnanců, při přijímání dělníků. Kdyby cukrovary prodávaly Cukr příslušníkům určité politické strany, ať si je zaměstnávají. Ale do té doby, dokud cukrovary budou prodávati cukr všem bez rozdílu, tudíž i soc. demokratům, nesmí být ze zaměstnání vyhazován nikdo proto, že je příslušníkem odborové organisace soc. demokratické, nebo nesmí být odmítán, protože je soc. demokrat, když před tím 5, 10, 15 roků byl v cukrovaru zaměstnán. Já to připomínám a jsem přesvědčen, že nejenom z ohledu na situaci na pracovním trhu, která je poněkud příznivější, nýbrž i se zřetelem na změněné poměry politické nikdo se neodváži prováděti teror na zaměstnancích, protože jsou příslušníky jiné politické strany než je strana republikánská nebo odborová jednota republikánských zaměstnanců.