Každá, daň je na konec břemenem, je však otázkou, jak se předepisuje a jak se proplácí. Všichni se dobře pamatujeme na tu Englišovu. železnou reservu nevybrané daně obratové v částce asi 4 miliardy Kč, která na konec zrezavěla a propadla. (Sen. Mikulíček: Ještě že jsme nedostali otravu krve!) Jen dej pozor, Mikulíčku, ať se nepíchneš sám. Předloženým návrhem vlády o přirážkách k dani z obratu a dani přepychové se dosavadní poměry, stanovené zákonem ze dne 21. prosince 1935, č. 267, jenom účinně prodlužují o dobu jednoho roku.
Otázka úpravy státního příplatku k podpoře nezaměstnaných je stále živým svědomím nejen náš zákonodárců, nýbrž i těch nešťastných, kteří - ne svou vinou - byli vyřazeni z pracovního procesu. Tito nešťastníci raději vezmou třeba tvrdou práci, nežli almužnu ve formě podpor, často i neprávem vyčítanou. Tady nejde jenom o dělníky, pánové, jde i o inteligenci s vysokoškolským nebo středoškolským vzděláním a o absolventy odborných učelišť a nedivte se studovanému dorostu, že chodí po ulici s hlavou skloněnou a se zaťatými pěstmi, nemůže-li dostat vhodného zaměstnání.
Je velmi nutné, aby racionalisace práce a pokrok techniky byly úměrně řešeny s otázkou pracovní příležitosti. Je zapotřebí provésti přesnou kontrolu pracovní doby a stálým dohledem udržovat právo zákona č. 91 z r. 1918 o osmihodinové době pracovní. Hlavně nutno počítati se zavedením čtyřicetihodinového pracovního týdne. Racionalisace a technika měly býti pomocnou silou všem oborům lidského snažení a měly jim v práci pomáhati a ulehčiti. Zatím pozorujeme, že nám vyhání dělníky za vrata továren, a úředníky z kanceláří.
Nevyhýbáme se kontrole nezaměstnaných a trváme na tom, aby práci dostal každý, kdo ji skutečně potřebuje. Je také nutné přesné dodržování kolektivních smluv, ujednaných mezi zaměstnavateli a odborovými organisacemi. Prodlužuje-li se platnost zákona o hromadných smlouvách pracovních, je to oboustranná vzájemná dohoda, která se nedotýká jenom pracujících vrstev nebo zaměstnavatelů, nýbrž je to, řekl bych, všestranná záruka klidného vývoje národohospodářského ve státě.
Další návrh o úsporných opatřeních personálních zasahuje hluboko do hospodářského života zaměstnanců státních všech stavů a kategorií, i těch, když jsou v podnicích státních nebo státem spravovaných. Lze jenom litovati, že se nepodařilo přiměti vládu, zejména pana ministra financí, aby všechny zavedené srážky s platů zaměstnanců v činné službě a těch, kteří jsou nebo půjdou do trvalé výslužby, byly zrušeny nebol i v rodinách těchto občanů státu má býti vyrovnaný rozpočet jejich hospodářského života. Přiznávám dobrou vůli vlády, která aspoň z části vychází vstříc volání státních zaměstnanců po úplném zrušení srážkových opatření.
Aby se nikdo z neinformované veřejnosti nedomníval, že jde o vyhovění nějakým požadavkům, prohlašuji, že žádáno je jenom to, co poskytuje samo právo, dané zákonem. Je nejsmutnějším faktem dnešní doby, jeli v služebních a platových poměrech státních zaměstnanců právní jistota natolik ohrožena.
Jakých rozměrů dosáhly a jak působí srážkové zákony a nařízení, je vidno nejlépe z těchto několika číslic, které dokonale osvětlují dnešní poměry: Zaměstnanecké zákony, ať už to byl zákon č. 103 a č. 104, či soudcovský zákon z r. 1926, měly konečně stabilisovati rozháranost služebních a platových poměru státních zaměstnanců, učitelů, soudců, zaměstnanců ve státních a státem.spravovaných podnicích, a všeobecně se prohlašovalo tenkráte ústy odpovědných činitelů, že vláda hodlá-ohodnotiti odpovědnou a zdraví i životu nebezpečnou službu a že je ochotna přispěti na vyrovnání těchto poměrů částkou 760 mil. Kč, aby platový zákon stal se konečně trvalým zajištěním klidu celé státně zaměstnanecké veřejnosti. Dobrá snaha zákonodárců byla úplně změněna prováděcími nařízeními, která nesou signum bývalé měšťanské koaliční vlády z r. 1927, nařízeními, která byla vydána proti vůli státních zaměstnanců a jejich odborových organisací, zvláště v některých státních podnicích. Provedení platového zákona pomohlo snad ve vyšších platových stupnicích, ale u středních kategorií úřednických, u podúředníků a zřízenců, zejména pak v zavedené kategorii pomocných zaměstnanců zhoršilo finanční zabezpečení jednak nedostatečným platovým ohodnocením, ne-li úplným znehodnocením odpovědných služebních úkonů. Všeobecné zdražování životních potřeb dovršilo pak zoufalý stav nižších kategorií do té míry, že nechybí zjevy dokonalé bídy i u sociálně nejslabších, t. zv. dělníků smluvních a
na výpomoc nebo neplně zaměstnaných, že nechybí mnoho do žebroty. (Slyšte!)
Platový zákon, lépe řečeno jeho provádění je pravým opakem toho, čemu se věnuje v jiných státech nejpečlivější pozornost. Státním zaměstnancům. se zatím u nás přiznává výchovné nebo výživné jenom na dvě děti, i když jich má zaměstnanec 6, 8 nebo i více. Na ty další nepobírá nic, pokud se nenarodily před 1. lednem 1926. Jak může státní zaměstnanec s měsíčním příjmem někdy sotva 528 Kč vychovati větší počet dětí, o tom nikdo neuvažuje. K tomu se ještě činí rozdíl ve výši výchovného mezi úředníkem, dělníkem, mezi nižšími a vyššími kategoriemi, jakoby dělnické dítě nemělo míti stejné možnosti k výchově jako všechny ostatní.
Slavný senáte, to však je v době, kdy státy.protidemokratické vším možným podporují populaci svých národů. U nás se nesnažíme, aby dětí bylo více. Brzdíme sňatky úspornými opatřeními a srážkami s platů a případným propouštěním vdaných žen ze služeb, i když příjem jejich mužů je více než nedostatečný. To jsou zjevy, které nás ohrožují dnes, kdy je nutno uvažovati o zajištění budoucnosti náhoda a státu zdravým dorostem, který převezme jednou po nás vedení státu.
Opakuji to, co jsem již prohlásil loňského roku při projednávání státního rozpočtu, že provedení platového zákona bylo nejrafinovanějším dílem personální politiky na rozvrácení státních zaměstnanců. Je li to ku prospěchu státu a jeho administrativy, silně pochybuji. (Sen. Mikulíček: Ve Francii to lidová fronta odbourala!) Přijdu k tomu. Provedení platového zákona stalo se v praksi často již nemožné a neudržitelné. Stanovené platové základny naprosto nedostačovaly, takže bylo nutno u některých kategorií usnesením vlády již ze dne 14. prosince 1927 a i v pozdější době přiznati různá doplnění.
V době t. zv. krise zle zapůsobilo snižováni platů ve formě zavedených srážek, ať se tak již dělo zrušením vánočního přídavku podle zákona ze dne 14. října 1930, č. 144 Sb. z. a n., který měl tendenci aspoň částečně pomoci státním zaměstnancům z nezaviněného zadlužení. Sledujeme-li platové poměry od r. 1932, vidíme, že připadalo průměrně na jednoho zaměstnance vlastní správy ročně 15.542 Kč, na jednoho učitele státního nebo veřejného 16.200 Kč, na jednoho zaměstnance státního podniku 9.632 Kč, t. j. základna ani ne celých 800 Kč měsíčně. Zaměstnanců s příjmem pod 6.000 Kč ročně, t. j. měsíčně necelých 500 Kč beze srážek, je na 100.000, s odhadní částkou po srážce 368,500.000 Kč. Dalším 15.305 zaměstnancům se proplácí ročně 389,500.000 Kč, - tedy strašlivý rozdíl mezi 100.000 zaměstnanců a 15.000 zaměstnanců - ale na 800 zaměstnanců je určeno 60 mil. Kč, to znamená, že průměr na jednoho zaměstnance v těchto kategoriích činí 75.000 Kč ročně. Tento strašlivý nepoměr působí rozvrat celé státně zaměstnanecké veřejnosti a zoufalou hospodářskou situaci u sociálně nejslabších.
Tady nutno prohlásiti, že t. zv. krise zapůsobila nejtíživěji v řadách státního zaměstnanectva všech tříd a kategorií, ba daleko více, než jsou zatíženy jiné vrstvy občanstva. K tomu nutno připočísti ještě mnoho resortních opatření, zvláště na železnicích, zvýšení kolkovného a jiných poplatků, snížení vedlejších příjmů, zdražení bytů, zrušení přídělu stejnokroje, rozšíření stavu smluvních zaměstnanců na 45.000 a řadu jiných tvrdých opatření. (Sen. Sladký: Zdražení naturálních bytů!) V tom je, slavný senáte, právě nutno spatřovati strašlivý výkyv v hospodářském životě státních a veřejných zaměstnanců a jejich rodin, kteří smlouvou, opřenou o zákon a uzavřenou se svým zaměstnavatelem, ztrácejí, a to právem, důvěru v právní jistotu, což je v demokracii povážlivá trhlina.
Pro charakteristiku budiž mi dovoleno říci ve zkratce několik čísel, oč byly sníženy platy státních zaměstnanců, učitelů a zaměstnanců podnikových. Jenom za r. 1933 - zavedením zákona č. 204/32 - o 479,8 mil. Kč, za r. 1934 - zde už je znáti účinek vlád. nařízení 252/33 - o 634,7 mil. Kč, za r. 1935 o 718,5 mil. Kč (Slyšte!) a za r. 1936 i po částečném snížení t. zv. dvěstědvaapadesátky o 740,976.435 Kč. Nutno se pozastaviti nad tím, jak je možno, že při stejném snad počtu zaměstnanců rostou tyto srážky, jak viděti, o 30 až 40 mil. Kč. Je to tím, že při každém postupu zaměstnancově ovšem následuje větší zatížení podle srážkových zákonů. Za 4 roky to činí celkem 2.573,976.435 Kč, srážky s odpočivných platů jenom za r. 1936 činí 254,577.547.
O tyto závratné částky se snížila úroveň státního zaměstnanectva a jeho rodin, a to byla také jedna z příčin hubených let - mluvím-li po způsobu Josefa Egyptského - které hospodářskou krisi ještě zhoršily.
Slavný senáte! Jsme všichni šťastni aspoň v této době, že nejhorší doby hospodářského
života máme za sebou. Vydrželi jsme, i když jsme kolem sebe viděli hospodářské rozvraty. Podnikáni vrací se do doby normální, ba možno říci, že některá průmyslová odvětví mají abnormální konjunkturu, daleko vyšší, než byla v r. 1929. V důsledku toho právem se upravují také platy a mzdy v jednotlivých oborech lidské práce; někde se to děje cestou dohody, někde nutno použíti ostřejších prostředků, neboť z neobyčejně skvělé hospodářské konjunktury nemůže těžiti jen podnikatel, továrník a těžký průmysl, zejména bankovnictví, nýbrž i dělník, zaměstnanec a úředník má právo, aby ze zvýšené kapacity měl také hospodářské plus. (Výborně!)
Totéž musí pochopiti naše vláda jako zaměstnavatel, neboť i když si všichni přejeme, aby dobrá konjunktura potrvala dlouhá léta, přece jen je nutno počítati s možným zvratem, a tím spíše je svatou povinností vlády urovnati také služební a platové poměry státních zaměstnanců, učitelů, gážistů, odpočivatelů a zaměstnanců v podnicích státních nebo státem spravovaných a v důsledku toho také zaměstnanců samosprávných svazků. Z částice tak má státi, slavný senáte, podle vládního návrhu zákona tisk 591. Souhlasíme s návrhem, pokud zrušuje zbytek srážek vládního nařízení č. 252/1933 o 0,8 %. Strohostí zůstává však dále ustanovení dílu II o zvláštních srážkách - to je něco nového - s platů podle §§ 6 a 7 o snížení činovného o 28 %, případně 35 % u obou manželů, jsou-li státními zaměstnanci nebo má-li některý z nich výdělečné zaměstnání nebo žije-li státní zaměstnanec ve společné domácnosti s osobou výdělečně činnou. Toto ustanovení je přijato ze zrušeného vládního nařízení č. 252/1933 a vřazeno do nového zákona jako - opakuji - srážky zvláštní. Je to i § 8, ukládající státním zaměstnancům povinnost platiti zvláštní pensijní příspěvek z jakéhokoliv zvýšení pensijní základny po dobu 52 týdnů nebo 12 měsíců.
Tady byla z části upravena nesrovnalost, se kterou jsme se dodnes setkávali, že jestliže zaměstnanec postoupil nebo byl povýšen a měl ještě t. zv. vyrovnávací přídavky, pohltily tyto polovinu postupové částky a zavedením t. zv. postupové taxy pobíral pak méně než měl před postupem nebo povýšením. Tato v zásadě strohá ustanovení zůstávají i po zrušení vládního nařízení č. 252/1933 v platnosti až na malé výjimky, že tam, kde má míti zaměstnanec méně, musí se mu to vhodným způsobem vyrovnati.
Potěšitelným zjevem je dobrá vůle vlády, zmírniti tíhu srážek, jak ji vyjadřoval zákon č. 204 z r. 1932, zavedením všeobecných srážek z platů, a to tak, že by se z aktivních platů státních zaměstnanců počínaje 1. dubnem 1938 srážely částky ze srážkové základny. Kvitujeme i dobrou snahu, že srážky nepostihují sociálně nejslabší, pokud jejich rosní příjem nepřesahuje 9.000 Kč. Nad 9.000 Kč do 10.800 Kč jsou srážky 2,4 % místo dosavadních 3 %, nad 10.800 Kč do 12.600 Kč 4 % místo 5 %, nad 12.000 Kč do 14.400 Kč 6,4 % místo 8 % a nad 14.400 Kč 8 % místo 10 %.
Teď přijdu k tomu, co tu řekl kol. Mikulíček, že docela jinak posoudila francouzská vláda jednotné fronty, jak říkáš - ona už ta jednota taková není, ale to je pro nás i pro tebe lhostejné - situaci svých zaměstnanců, když předložila zákonodárným sborům návrh zákona o zvýšení přídavků státním zaměstnancům o částku 1.700 mil. franků, a to ještě se zpětnou platností od 1. října 1937. Je to hospodářské zlepšení přibližně pro každého zaměstnance o 105 franků měsíčně. Vláda Francie opřela dokonce tento svůj návrh o vládní důvěru. Jugoslavie zvyšuje státní rozpočtovou základnu o přiznání zvýšeného služného státním zaměstnancům a i chudé Bulharsko upravuje platy svému zaměstnanectvu.
A u nás, vážený senáte, žaluji s tohoto místa, ani to, co podává strohý výklad platového zákona z r. 1926, není za dobu více než 10 let provedeno:
Více než 10 let není uskutečněn § 142 zákona č. 103/26 o zhodnocení předchozí služby, není proveden § 25 plat. zákona, ačkoliv § 209 zákona 103 výslovně praví, že zavedením normálního stavu budou zřízeny kategorie zřízeneckých a podúřednických čekatelů. Pravděpodobně nejsme v personální politice v normálních poměrech.
Je to také otázka uznání a započtení presenční služby vojenské, nedostatečně vyjádřená zákonem 279 z r. 1934. § 14 dává možnost vládě, aby tak učinila, až bude míti dostatečné prostředky.
Dále je to trpký osud smluvních sil bezprávných občanů, jichž máme jenom na železných drahách přes 45.000.
Jděme dále! Doba a pralese, hlavně však nejvyšší správní soud svými nálezy prokázaly, že všechno nelze řešiti zmocňovacími zákony, ať již zákonem 95/33 nebo 206/37, aby možným vyřazením zákonodárných sborů obou komor došlo se tak daleko, že zvláště u poměru soudců šlo se až na základ ústavní listiny. Našlo se východisko zákonem 186/37 a navrhovaný nový zákon jest již jenom důsledek zajištění se pro budoucnost proti všem ostatním státním zaměstnancům, jak to vyjadřují §§ 30 a 32.
Slavný senáte, není možno pro vymezení časové lhůty dopodrobna vyjádřiti celou strukturu služebních a platových poměrů státních zaměstnanců. Je to, věřte, opravdu hotová věda, těžko stravitelná posluchačstvu. Jedno nikdo nepochopí, tím méně ti, jichž se to přímo hospodářsky a i mravně dotýká, a to jsou naši pensisté, vdovy a percipienti odpočivných požitků. Tady, slavný sináte, nebylo dobře kalkulováno finančně a ještě méně psychologicky. Je-li pravda, jak píše v "Právu lidu" z 12. prosince t. r. posl. Fr. Němec, že vyloučení pensistů ze snížení srážek nestalo se z důvodů finančních, ale proto, že se tímto opatřením předchází další možnost radikálnějšího zákroku proti pensím a odpočivatelům, pak se ohrazuji s tohoto místa proti jakýmkoliv záměrům a nevýhodám, které by měly trvale postihnouti ty, kdož odešli do trvalé výslužby nebo pobírají vdovské či sirotčí pense po těch, kteří léta věrně sloužili a poctivě z hubených, příjmů propláceli příspěvky do pensijních fondů. (Výborně!) Tady, budiž mi prominuto, není něco v pořádku.
Velmi lichotivě působilo prohlášení zaměstnanců v činné službě, pronesené ústy vedoucích činitelů státně zaměstnaneckých organisací, že se aktivní zaměstnanci chtějí rozděliti s odpočivateli o částku cca 51 mil. Kč, o kterou budou zmírněny srážky stanovené zákonem 204/32. Ale holá skutečnost, že pensisté vyjdou naprázdno, je pro ně bolestnější, neboť pan ministr financí prohlásil, že nemá námitek po stránce formální proti přepracování osnovy, pokud by po materiální stránce nevzešly státní pokladně nové výdaje, na jichž úhradu není v rozpočtu pamatováno. Již ta okolnost, že platovým zákonem byli odpočivatelé připraveni o činovné, je průkazem jejich hospodářského poškození.
Řekl-li pan ministr financí, že pensijní břemeno roste povážlivou měrou, - a my to vidíme podle závěrečných účtů, že náklad na pense činil v r. 1930 2.068 mil. Kč, v r. 1937 již 2.641 mil. Kč a pro rok 1938 vzrostl na 2.724 mil. Kč - pak prohlašuji, že drobní odpočivatelé nedoznali žádného zlepšení, ba naopak nevýhodným provedením platového zákona neposkytuje se jim možnost dosáhnouti ani posledního platového stupně vlastní kategorie.
Je prý to povážlivý zjev v našem národohospodářství, jak vzrůstá pensijní břemeno s hlediska únosnosti. Snad je někde důvod pro tento názor, snad je na tom něco pravdy, ale jsou případy, že se pensistům, kteří dosáhli nejvyšší možné pense, až 76.000 Kč ročního odpočivného, nadlepšuje při odchodu do výslužby přídavkem 6.000 Kč a někdy ještě vyšším, nebo nějakým správním radovstvím nebo ředitelstvím v některých podnicích. Stává se tak zvláště, pokud znám konkretní případy, na železnicích. (Sen. Mikulíček: Nezasloužilo by do něho praštit?) Ano, souhlasím. Ale já uvedu konkretní případ.
U odboru pro udržování dráhy v Teplicích-Šanově byl zaměstnán vrchní oficiál traťmistr Václav Wolf. Byl v důsledku výroku senátu disciplinárního sboru II, instance při ministerstvu železnic pro zcizení drážního majetku potrestán podle §u 92, odst. 3, čís. 9 služ. řádu pro zaměstnance Č. S. D., disciplinárním trestem propuštění ber nároku na jakékoli zaopatřovací požitky. Manželka jmenovaného Aloisie podala si žádost a správa dráhy přiznala jí podporu z milosti v částce 6.600 Kč. kterou pobírala od 1. července 1934 do 31. května 1937. Od 1. června, téhož roku přiznalo ministerstvo železnic Wolfovi výnosem č. 18.899/37 řádnou pensi v částce 22.410 Kč, kterou pobírá likvidačním archem ředitelství státních drah odd. A v Praze čís. STU 8586 A. A jde o člověka, který proto, že zcizoval železniční správě majetek stavební hmoty - z něhož nebo z jeho části si postavil vilu v Libouchci u Podmokel, byl výrokem disciplinárního senátu propuštěn. Jeho hospodářské poměry jsou takové, že nebylo důvodu, aby správa železniční přiznávala mu pensi, když v jiných případech chudákům nepřizná tyto výhody v žádném případě. Na př. je-li zabit ve službě smluvní dělník, otec rodiny, třeba po 10leté službě u dráhy, není-li členem pensijního fondu, nedostane manželka i žádný vdovský důchod, toliko má-li jedno děcko, dostane na ně výživné v částce 70 až 80 Kč měsíčně, bez ohledu na to, že ztratila živitele rodiny. Má-li dvě děti, na druhé nedostane nic.
Je třeba zdůrazniti, že Wolf byl vedoucím kandidátem za býv. nacionálně-socialistickou stranu německou, která byla zákonem čís. 201 ze dne 25. října 1933 pro svou protistátní činnost rozpuštěna.
Wolf ještě dnes neovládá služební jazyk, takže v době své činné služby nesplnil ani nejzákladnější podmínky zaměstnance podniku a lze míti za to, že jeho mínění, pokud se týče příslušnosti a názoru jeho politického přesvědčení, se jistě nezměnilo. Snad je dnes matrikovým členem některé aktivistické strany německé. Ale prosím, je tak hospodářsky a sociálně zajištěno těch 22 tisíc zaměstnanců státní železniční správy, když zde pobírá tento muž řádnou pensi, přesto, že byl pro takovéto delikty propuštěn? Jsou-li takovéto případy u státní správy železniční, kde se přiznává člověku, který z tak těžkých a závažných důvodů, způsobených škodou na majetku dráhy musil býti ze služeb státních drah propuštěn, pak není divu že se nedostává dostatek prostředků na odpočivné platy pro řádné a svědomité služebníky, když železniční správa vydává peníze tam, kde je dávati nemusí. To jsou jenom ilustrace nemožných a neudržitelných poměrů vedle desítek tisíců restringovaných a pensionovaných zaměstnanců podle zákona, č. 286/ 1923, často protistátně smýšlejících, neovládajících služební jazyk, kteří po většině ihned byli přijati do závodů a továren, jejichž majitelé jsou dnes tak blízcí sudetskoněmecké straně Konráda Henleina. Mají se tedy stabilisovati pense, ačkoliv všechna úsporná opatření měla býti jenom pro dobu přechodnou, a zatím vzpomínáme již jubilea pěti let srážkových opatření. Pan ministr financí se dožadoval platnosti zákona, o jehož návrhu jednáme, na dobu tří let. My se ovšem ode dneška za rok budeme zabývati znovu těmito poměry, snad o to horšími, kdyby třeba neočekávaný zvrat dnešní konjunktury se přece jenom nějak nepříznivě projevil.
Řekl jsem také, že rozhodnutí v neprospěch odpočivatelů zapůsobilo psychologicky nepříznivě.
Vážený senáte, ve vážné chvíli pro stát nutno počítati s mladými silami pro obranu státu, ale pro udržení všech nutných prací mimo obranné linie bude zapotřebí každé spolehlivé síly, tedy také pensistů. Protože s nimi bude možná, jednou národ a stát počítati, je povinností nás všech a především vlády, aby se snažila těmto průkopníkům:práce přiznati plné odpočivné požitky, na které si připláceli a které jim po zákonu plně náležejí. Čím dříve se tak stane, tím dříve vrátíme těmto občanům v pensi důvěru v právo a spravedlnost.
Ještě bych prosil slavný senát o malé strpení, abych se mohl zmíniti také o zaměstnancích, pokud konají těžkou a osobně nebezpečnou službu na našem pohraničí a v t. zv. smíšeném území. Jsou to místa převážně průmyslová, s poměrně vyšším indexním číslem nežli v mnohých krajích ne vnitrozemí a proto je zde hospodářský život těžší. Jde tu o soudce, učitele, finanční a celní zaměstnance, železničáře, pošťáky, berní úředníky a zaměstnance státní policie, jimž je uložena vedle těžké služební povinnost ještě řada úkolů v zájmu klidu a pořádku, zejména v době všeobecného zneklidňování a stálého teroru některých občanů národnosti německé, kteří ani za 19 roků nepochopili změnu mapy Evropy, která, si vyžádala tak velkých obětí a utrpení československého národa. Naše pohraničí je živým svědomím nás všech. Mám ještě v dobré paměti dobu válečnou, kdy se prohlašovalo, že není tolik telegrafních tyčí, aby stačily na pověšení všech Čecháčků, kteří budou na indexu po vítězném skončení války pro centrální mocnosti, a vidím ještě dnes pod sebou ty ustrašence po 28. říjnu 1918, kteří se třásli strachem v očekávání, že nastane zúčtování a odplata.
Nestalo se jedno ani druhé, národ ve své povaze a svojí ústavou dal všem rovné právo a možnost zdravého vývoje v mezích zákonů a nařízení.
Nemám dostatek času, abych vyvrátil pánům ze sudetskoněmecké strany všechna nepravdivá tvrzení, hlavně pokud se zabýval v rozpočtové debatě poměry ve školství. Jsou v českých školách děti rodičů národnosti německé a rodin smíšených, po většině státních zaměstnanců, smýšlejících státně se stran aktivistických, kteří se nebojí odnárodnění a jde jim o to, aby děti nežily v rozporu se skutečností. Henleinovští učitelé vychovávají děti v duchu Třetí říše a proti našemu státu a pod vlivem totálního velkoněmectví. (Slyšte!) Je nesprávné žíti ve státě, býti tu domovem, užívat jeho demokratického zařízení a proti němu brojit, štvát, s ním nesouhlasit a neučit se státní řeči. Důvody rodičů jsou ideové, jednají, tak z přesvědčení často i za cenu ztráty zaměstnání, aby jejich děti byly vychovány k státnosti a pro vzájemné porozumění.
Jak jsou děti v některých, německých školách vychovávány, budiž mi dovoleno uvésti několik z mnoha případů ze župy karlovarské a lounské, které mám po ruce. V r. 1930 žáci IV. třídy měšťanské školy ve Falknově potupili, roztrhali a rozházeli po celém městě obrazy pana presidenta Osvoboditele, které jim byly darovány. (Sen. Sladký: To je skandál!) V Reichsdorfu u Chebu řídící učitel Ferster - opište si to pánové - ve dny našeho velikého národního smutku použil jako výzdoby k obrazu presidenta T. G. Masaryka ve třídě před žáky psího obojku jako smutečního floru. (Výkřiky: To je skandál! Slyšte!) Knihkupec Helm v Chebu, který prodává školní potřeby, vyzdobil výkladní skříň obrazem presidenta Osvoboditele, na nějž se sápou postavy a u nich nápis: "Strašidla u mrtvého muže." Prosím, zjištěný případ. Snad to prozatím stačí jako dokument poměrů ve smíšeném území po stránce výchovy školních dětí pod školními inspektory a učiteli stranicky orientovanými sudetskoněmeckou stranou. (Sen. inž. Marušák: A co to bylo za inspektory, že je to možné?) Stalo se to, prosím, snad je nyní něco vyšetřováno.
Jaký bojkot je proti českému živnostnictvu, dokazuje plakát "Kamerad - Kameradin, kauft beim Kameraden!", se jmény všech henleinovsky orientovaných živnostníků. A tak se člověku nechce ani věřit, že by po těchto skutečnostech nemělo býti sáhnuto na kořen zla. (Tak jest!)
Stále máme ohledy na to, co o nás soudí za hranicemi. Jak se vede menšinám jinde, dočteme se v anglickém tisku, mám tady anglický časopis "Manchester Guardian", který píše o poměrech v jižním Tyrolsku. Tam je němčina zakázána ve všech veřejných projevech a nápisech, ač Italie je spojencem Třetí říše: Sedlákům, kteří neumějí italsky, neprodá pokladník ani jízdenku na dráhu, lékař s nemocným nemluví jinak než italsky, a když mu nerozumí, řekne prostě, že zvěrolékař prý také dobytčeti nerozumí. Dětem se nařizuje i doma mluviti italsky, ba sahá se i k tělesným trestům pro německý hovor a dochází i k vypovídání z obcí. I na hřbitovních pomnících musí býti nápisy křestních jmen poitalštěny. A, řekne-li dnes starý Němec, že tyrolští Němci byli zrazeni osou Berlín-Řím, je to věc velmi povážlivého rázu. Ale lépe se nevede německé menšině ani v Polsku, ani v Maďarsku.
V Německu žije podle úředních dat 600.000 Poláků v ucelených skupinách v Horním a Východním Prusku. Poláci ovšem tvrdí, že je jich v Německu dvakrát tolik. Z 260.000 polských dětí může však pouze 1.636 navštěvovati polské školy.
Je opravdu nutno zamysliti se nad tím, co ještě, chtějí oposiční Němci v Československé republice, mají-li tolik práv, ba mnohdy v určitých oborech i více, nežli většina národa československého, a jak je možno, že mohou jezditi za hranice našeho státu a tam ostouzeti demokratické zřízení republiky Československé! (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Vím, co chtějí. (Sen. Marušák:Kdyby úřady dělaly svou povinnost, tak by to takové nebylo!) Ano. Tak je to. Jen chtít pevnou vládu, žádné úchylky a žádné handle a najíti prostředky k plnění zákonů a nařízení! Pak věřte, že se neopováží pomlouvati stát a československý náhod za hranicemi.