Aby investiční práce mohly vykonati svoje sociální poslání, musí býti nezbytně hospodářsky účelné a býti spravedlivě rozděleny. Upozorňuji na svízelnou situaci chudého textilního kraje hronovsko-náchodského, kde, ač nezaměstnanost značně poklesla a brány továrních závodů byly po dlouhé době opět otevřeny, nicméně dlouhotrvající nezaměstnanost vyčerpala domácnosti našich dělníků do dna, takže v jejich skříních na prádlo nemožno nalézti ani to nejnutnější. Z malé mzdy neví dělník nebo žena dělnice, co dřív uhraditi, zda nájem, otop či světlo a kde potom vzíti na to nejnutnější, na stravu a na oblek pro sebe a své děti. Velkou roli zde hraje otázka bytová. Vděčně tu vzpomínám velkého úsilí v této věci pana ministra soc. péče Nečase, který se velmi přičinil o malé levné byty pro nejpotřebnější, a to nejen ve velkých městech, nýbrž i na venkově. Nejhůře jsou na tom rodiny s malými dětmi, které dnes nikdo do nájmu nechce, a následek toho je, že se často tísní 9 až 12 lidí v jedné místnosti, kterou někdy ani místností v pravém slova smyslu nelze nazvat. Mělo by to býti tudíž starostí všech obcí, aby buď samy nebo s pomocí státního příspěvku pečovaly o řádné bydlení svých chudých, kteří nemohou platit velké nájemně ve větších bytech.

Už před rokem jsem zde zdůrazňovala, jak nutným dobrodiním v průmyslových místech byly by jesle, útulky, opatrovny a mateřské školky, kterých každý chudý textilní kraj těžce postrádá. Jak žádoucím opatřením jsou takové jesle a opatrovna, vidíme z tohoto příkladu: Žena dělnice, jdoucí do práce, je nucena svěřit své dítě nebo děti do cizí péče a k tomu ještě často do péče nedostatečné. Její týdenní výdělek činí 80 až 90 Kč a z toho musí za opatrování jednoho dítka zaplatit 50 Kč týdně. Kde má potom vzít na ostatní?

Jiným neméně důležitým problémem je poměr učňovský. Léta od 14 let jsou nejdůležitějším úsekem pro rozvoj dítěte a proto je třeba věnovat v této době dorostu nejvíce péče a ochrany. Ta se až dosud velmi málo projevila v nynějších zákonech a bylo by nejvýš nutno tento nedostatek co nejdříve doplnit. Je třeba vhodnějším způsobem upravit dobu učební, bránit učně proti vykořisťování, starat u se o velmi důležitou otázku, a to o ubytování a stravování učňů. Nyní je učeň přijímán do učení bez zaopatření, beze stravy a bez bytu, bez ošacení a bez prádla, takže se učební doba vyrovná co do nákladů návštěvě střední školy. Zatím co pro středoškolské studenty jsou učiněna mnohá opatření, aby jim byl poskytnut levný nebo dokonce bezplatný byt a strava, o učně se dosud nepostaral nikdo nebo jen ve velmi malém měřítku. Vezmeme-li v úvahu, že zaměstnavatelé neplatí učňům žádné mzdy, a když, tedy jen částku velmi nepatrnou, máme obraz učňovské bídy a vysvětlení, proč se v některých oborech nedostává učňů. Rodiče postě na to nemají. Stane se také, že zastavením podniku se přeruší doba učňovská a jen těžko nalezne učeň nového zaměstnavatele, který mu tuto dobu započítá. Takovým případům je třeba čelit vhodnou úpravou. Rovněž důležité je zajištění práce vyučencům, zejména po vykonání vojenské služby. Mládež po vyučení, ocitnuvší se bez práce, je vystavena velkému nebezpečí, že se stane nezpůsobilou k výkonu svého povolání; nemá náležité prakse a snadno zapomene, čemu se vtom či onom řemesle naučila. Bylo by proto třeba pečovat o další odborné školení nezaměstnané mládeže, a to podporou odborných škola výchovných kursů. K tomu ovšem zase přistupuje otázka nasycení žáků, případně též jejich ošacení.

Dovolte mi, abych vám přečetla část dopisu, který mi poslalo ředitelství obvodových odborných škol živnostenských v Hronově právě v těchto dnech (čte): "Zároveň dovolujeme si vás požádat o podporu naší akce ve prospěch chudých učňů. Na doporučení pana vrch. rady živnostenské inspekce ing. Bulvase v Hradci Králové hodláme se ucházet o příspěvek v Ústředí pro ochranu pracující mládeže při ministerstvu soc. péče v Praze. Naše důvody jsou: 1. Žactvo dojíždějící z velkých vzdáleností do zdejší odborné školy je v četných případech tak chudé, že si nemůže dovolit použít dopravního prostředku a tak musí chodit pěšky často za velmi nevlídného počasí v chatrném oděvu. Mnozí vstávají před 4. hod. ranní a vracejí se domů k 9. hod. večerní bez jediného teplého jídla za celý den. 2. Je třeba opatřit pro 55 učňů jednou týdně dobrou polévku. 3. Školní výbor zdejších škol opatřoval nejnutnější potřeby ze svých prostředků. Dnes finanční prostředky školního výboru jsou neutěšené a proto dovolujeme si vás obtěžovati touto uctivou žádostí. Prosíme, abyste nám zachovala svoji přízeň i nadále. Oddaný ing. Šimonek, ředitel." (Předsednictví se ujal předseda dr Soukup.)

Řekla jsem již, že vedle zdravotních důvodů jsou to důvody nejlepší průpravy odborné pro každého jednotlivce, jimž musíme věnovat svou pozornost. V dnešní době technicky velmi pokročilé vyžaduje se od dělníka stále více, takže je víc než jisto, že 8letá školní docházka je naprosto nedostatečná. Mladý člověk musí se proto dále vzdělávat, a to prostřednictvím živnostenských pokračovacích a jiných odborných škol. Učebná osnova na těchto školách měla by navazovat na osnovu škol obecných či občanských. Návštěva těchto škol započatá by se pro všechny mladistvé osoby od 14 let bez rozdílu povolání a zaměstnání a trvala by až do 18 let. Požadavek povinného odborného pokračovacího školství pokládáme za tak důležitý, že by k jeho realisování mělo býti přikročeno co nejdříve. Vyučování nechť je položeno do pracovní doby; vyučování večerní na škole pokračovací a rovněž i nedělní však budiž zásadně zakázáno. Návštěva školy by ovšem byla pro mládež bezplatnou a zúčastnilo by se jí i zemědělské dělnictvo a pomocnice v domácnosti.

Při projednávání stát. rozpočtu na r. 1938 si uvědomujeme, že musely ustoupiti různé, některé i nutné požadavky občanstva před úkoly, jichž si vyžaduje obrana našeho státu, nutná k zabezpečení míru. Ale tu bych chtěla připomenout, že právě tak důležité jako práce ochranné je zabezpečení zdraví a plného rozvoje naši mládeže, která v případě nebezpečí by byla naší nejbezpečnější obranou. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dále má slovo p. sen. Měchura.

Sen. Měchura: Vážený senáte!

Státní rozpočet je jakýmsi zrcadlem, v němž se nám ukazuje nejen obraz hospodaření, které provádí stát a jeho správa, ale ve kterém se obráží i hospodářský život ve státě. Ba, můžeme říci, že se do rozpočtu promítá veškerý sociální život, poněvadž dnes není téměř úseku, který by nebyl prostoupen hustou spletí hospodářských vztahů. A proto bilo a jest projednávání a schvalování rozpočtu příležitostí, při níž podrobujeme kritice daný stav a kdy poukazujeme na to, či ono, co by mělo býti změněno a zlepšeno.

Je mojí povinností jako mluvčího strany zemědělské a jako zemědělce samého, abych poukázal na to, co nás nejvíce bolí a tlačí. Vím, že je doba těžká a že tíhu doby nesou i jiní, ale jsem přesvědčen, že mnoho bolestí a těžkostí, by se dalo při dobré vůli odstraniti. A nebylo by to snad ve prospěch jedné třídy nebo skupiny v národě, byť byla i nejpočetnější, nýbrž pomohlo by to i ostatním složkám. Ale zdá se mi, že té dobré vůle ani v době tak těžké, jako je dnešní, tady není.

Několik let se již mluví a píše o úpravě zemědělských dluhů. I lidé, kteří nepatří k příznivcům agrární politiky, nahlédli, že s tímto palčivým problémem se musí již jednou hnouti. Poznalo se téměř všeobecně, že nelze ponechati zadlužené a předlužené zemědělce svému osudu a že by bylo ranou, zákeřně vedenou do zad státu připustiti, aby pracovití lidé, odkázaní na tvrdou lopotu na hroudě, měli býti z půdy vyhnáni exekutorem. Poznalo se nejen u nás, ale ve všech skoro státech, že zemědělec upadl do zadlužení a předlužení bez své vlastní viny, že zabředl do ničivých dluhů všeobecně proto, poněvadž nechtěl a nemohl v zdobě krise, která přišla odjinud a bez jeho viny, zastaviti výrobu, a snad čekat až se krise přežene. Naopak. I v době, kdy jeho výroba je ztrátová, pracuje, dře na své hroudě, doplácí z majetku, pokud tady je, nebo si vypůjčuje, půjčí-li mu kdo vůbec, jen aby zemědělský podnik v chodu udržel. Není to, pravda, podle zásad výdělečného podnikání, ale buďme na jedné straně rádi, že tomu tak není. Jaký by pak byl počet nezaměstnaných, kdyby i ti zemědělci od své práce, snad ze všech prací placené nejhůře, museli utéci? A kdo by pak opatřil peníze pro tyto nové nezaměstnané, když není ani dostatek peněz na nynější nezaměstnané z průmyslu a kdo by pak nastoupil do uprázdněných chalup, aby vyrobil chleba a všechny zemědělské výrobky, z kterých žije celý národ. Dovážeti a kupovati zemědělské výrobky z ciziny se na dlouho nedá, neboť na to nebude dostatek finančních prostředků.

Poznalo se všude, že houževnaté lpění zemědělců na, půdě je sice někdy k jejich vlastní škodě, ale že je ku prospěchu státu a národa. Poznalo se, že pse tím stává zemědělec oním činitelem, který zaručuje ve státě stálost a mírní poruchy, ke kterým by bez něho muselo ve státě dojíti. A proto z těchto vyšších státních a národních zájmů se snaží rozumné státy, aby ulehčily břemeno dluhů, které bylo na zemědělce nakupeno a které je přímo dusí. Je tu přirozená snaha, uchovati zemědělce na půdě, zachovati jej jako nepostradatelného a nenahraditelného činitele v chalupách a statcích, aby mohl dále plnit to, co od něho očekává stát a národ. Nepomáhá vylidnění venkova, které nabývá teď hrozivých přímo rozměrů, ale zadržeti tento proud, který ohrožuje stát v samých základech.

Tisíce a tisíce zemědělců, kteří se nezaviněně, jen v důsledku krise, dostali do předlužení, čekají, kdy již konečně pro ně bude něco skutečně positivního učiněno, něco co jim umožní, aby jejich chalupy jim nebyly prodány v exekučních dražbách. Musím říci, že bohužel jejich volání je marné. Po těžkém a svízelném jednání se provedlo tak zv. zemědělské moratorium pro dluhy vzniklé do 9. května 1933 a v nouzových okresech do konce prosince 1935. Toto moratoriiun bylo koncem roku 1935 zlikvidováno a zaveden místo něho systém splátkový, různý podle toho, zda šlo o pohledávky dlouhodobé nebo krátkodobé. Opatření bylo sice míněno dobře, ale selhalo. Na nové dluhy se systém,splátkový vůbec nevztahuje a kdo nedodrží jedinou splátku na staré, rozložené dluhy, ztratí i celou výhodu splátkovosti. Stejně tak i instituce zemědělského vyrovnání, kterou vláda zavedla na jaře 1936 a později několikráte novelisovala, přinesla zemědělcům pranepatrné výhody a nemá valného účinku. Že je tomu tak a že sami zemědělci nečekali od pouhého vyrovnávacího řízení mnoho, ukazuje názorně výsledek celé akce. Mám tu několik dat, která si dovolím jako ilustraci předvésti.

K 31. říjnu 1937 bylo podáno na území celého státu 15.622 návrhů na zahájení zemědělského vyrovnávacího řízení. Do té doby bylo toto řízení právoplatně zahájeno v 10.444 případech, z čehož bylo řízení právoplatně zastaveno z jiných důvodů než pro nepřijetí návrhu věřiteli ve 4.340 případech. Návrhy na vyrovnání byly věřiteli přijaty jen v 865 případech, kdežto v 1.334 případech byly návrhy věřiteli zamítnuty. To znamená, že ze 6.539 případů konečného rozhodnutí stroskotalo vyrovnání v 5.674 případech, t. j. v téměř 87 % a že vyrovnání se zdařilo jen v 865 případech, což činí něco přes 13 %. Bude-li stejný výsledek i v ostatních případech právoplatně zahájeného vyrovnávacího řízení, bude to znamenati skutečné fiasko celé této slavné výhody pro zemědělce.

Je sice pravda, že zemědělec, u něhož bylo i vyrovnací řízení zastaveno proto, poněvadž nebylo dosaženo předepsané věřitelské majority, může, je-li hnán do exekuce, dosíci odložení exekuční dražby Své nemovitosti, ale tato ochrana platí pouze do konce března příštího roku a je otázka, co bude pak. Co se stane, nebude-li provedena jiná úprava, s takovými zemědělci? Budou hnáni do exekuční dražby? A co se stane s těmi ostatními, předluženými zemědělci, kteří nejdou do vyrovnání, nebo kteří jdou do exekučního řízení proto, poněvadž nemohli vyhověti podmínkám splátkovým. Vždyť uvažme, že v mnohých krajích, zejména na celé hradišťské župě, kde poměry dobře znám, byl zemědělec stíhán po celých 7 let živelními pohromami, suchem a stálou neúrodou, z čeho může v takových krajích zemědělec splátky platiti? Je samozřejmé, že v takových okresech do vyrovnání ani jíti nemůže a že ani to minimum zákona nemůže využíti. Nejen, že tady nemůže platiti svých soukromých dluhů, ale nemůže zaplatiti ani část daní, které jsou na něm neustále a tvrdě vymáhány, i když celého jeho rodině nezůstává nic na nejnutnější životní potřeby.

Vážený senáte! Zde nelze ponechati věcem volný chod. Tady nemůžeme zůstati na poloviční cestě. Tady je nutno doplniti dosavadní řešení vlastní pomocnou akcí, která by zasáhla do vyrovnávacího řízení tak, že by zlepšila hospodářské postavení vyrovnávacího se zemědělce. Nemáme-li, vážený senáte, přihlížeti ke zničení tisíců zemědělských podniků a rodin, zejména mladých, k jejich zbídačení a rozmnožování řad nezaměstnaných, nemáme-li hnáti v záhubu stovky našich hraničářů, kteří se svými rodinami na nejkrajnějších vyspách republiky se z posledních sil drží na půdě, a nemáme-li i výsledky pozemkové reformy obrátiti v mnohých krajích v niveč, musíme započatou akci doplniti tak, aby mohla býti tím, čím býti má. Prostředkem, který umožní přeměnou stávajícího dluhu v dluh dlouhodobý nebo zárukou za splátky, neb příspěvkem úrokovým, aby nebyly ničeny pracovité zemědělské rodiny, které by bez svého zavinění byly tak pod tíhou doby rozdrceny. Je to nás všech národní povinností přispěti k zachránění tisíců těchto rodin.

Splníme tím heslo: "Silný zemědělec tvoří silný stát."

Vážený senáte? Tento nevyřešený problém předlužení je otevřenou ranou našeho zemědělství a našeho hospodářství vůbec. Víme, jak tato rána vznikla, a musíme se proto snažiti, aby byla nejen zacelena,:ale aby se neotevíraly ze starých příčin rány nové. Musí proto naše hospodářská politika jíti cestami, které umožní, aby naše zemědělství mohlo se zdravě vyvíjeti. Přeloženo do hospodářské mluvy to znamená, učiniti vše, aby podnikání zemědělské bylo rentabilní. (Předsednictví převzal místopředseda dr Bas.) Podepřeli a zpevnili jsme jeden hlavní nosný pilíř zemědělské výroby. Obilním monopolem jsme dali rostlině výrobě rentabilitu, byť i ne úplnou. Nemůžeme to bohužel říci o druhé hlavní výrobě, o druhém nosném sloupu, o výrobě živočišné.

Právě zde, vážený senáte, musíme udělati vše, aby živočišná produkce přestala býti ztrátovou, poněvadž to je výroba typicky malozemědělská. Pohled na statistiku vás přesvědčí, čí existence jsou zde v sázce a dále na kom leží celá starost o výživu národa, živočišnými výrobky. Z této statistiky poznáváme, že v celostátním úhrnu připadá v chovu hovězího dobytka na 100 ha zemědělské půdy pro usedlosti o výměře do 1 ha 51 kus, od 1 do 5 ha 77 kusů, od 5 do 10 ha 61, od 10 do 30 ha 54, od 30 do 100 ha 40 a přes 100 ha pouze 20 kusů; podobný obraz máme i v chovu vepřového dobytka. Uvedu opět celostátní číslice. Pro usedlosti s výměrou zemědělské půdy do 1 ha připadá na 100 ha 140 kusů, od 1 do 5 ha 51 kus, od 5 do 10 ha 37 kusů, od 10 do 30 ha 31 kus, od 30 do 100 ha 21 kus a přes 100 ha pouze 9 kusů. Uvedená čísla ukazují nejen jak výkonné jsou malé a střední podniky, ale ukazují současně, kdo má na této výrobě a její rentabilitě zájem největší. Právě zde u výroby živočišné mluví nejen hospodářské důvody, ale především důvody sociální, a já toto slovo podtrhuji pro největší pozornost a péči.

Bohužel však, vážený senáte, přesto, že tato živočišná výroba má tak vysloveně malozemědělskou povahu a že sociální důvody pro ni mluví tak přesvědčivě, přesto přese všechno nejsme s to, abychom zabezpečili tyto naše drobné zemědělce a abychom sobě pojistili nerušené zásobování živočišnými výrobky pro dobu míru i pro doby nejvážnější.

Bylo prokázáno, kde je alfa a omega naší produkce živočišné i rostlinné, kde je klíč, kterým. velkou část zemědělsko-hospodářské problematiky lze otevříti nebo zavříti. Přes všechny snahy a důkazy jsme svědky, že se tohoto klíče chce spíše použíti ke ztížení a zhoršení situace živočišné výroby, než k jejímu zlepšení. Je již obecně známo, že těžiště živočišného problému je v umělých tucích. Pokud výroba těchto tuků byla pouze výrobou doplňkovou, která jen doplňovala produkci domácí, nebyla věc tak nebezpečná. Jakmile však se výroba umělých tuků nebezpečně zvýšila, musí nevyhnutelně vyvstati tukový problém jako otázka závažná a nebezpečná nejen pro zemědělství a rovnováhu v jeho výrobních odvětvích, nýbrž i pro obchodní politiku, prováděnou vůči státům Malé dohody. V neposlední řadě padá zde na váhu i okolnost, jak bychom při zničené živočišné výrobě domácí se zásobili tuky v okamžicích nejvážnějších, které hrozí každou chvíli propuknouti. Je snad zbytečné se šířiti o tom, že nelze cenově konkurovati s umělými tuky. Věc je patrná na prvý pohled, uvážíme-li, že se jedlé tuky vyrábějí ze surovin, pocházejících z horkých tropických pásem, kde o životní míře barevných dělníků se nedá, podle našich představ, vůbec mluviti. V tomto směru mohou rozhodovati jedině hlediska domácí, t. j. ohled na hospodářské, sociální a politické účinky, které má a které tropí výroba těchto umělých tuků v našem zemědělství. Každé jiné stanovisko je stanoviskem nesmyslným, jakým.by bylo na druhé straně, kdyby naši zemědělci žádali, aby byly dováženy průmyslové výrobky na př. z Japonska, bez ohledu na to, jaká je životní míra dělníků našich proti dělníkům žluté rasy.

Právě z důvodů, o kterých jsem se jen stručně zmínil, požadujeme, aby kontingenty umělých tuků nebyly rozšiřovány nad mez, která byla ujednána v roce 1934, spíše naopak, aby tato hranice byla snížena. Stejně musíme požadovati, aby při výrobě umělých tuků se používalo nadále ku přimíchávání surovin, které pocházejí z domácích olejnatých rostlin, a aby dále nebylo sníženo nebo snad odstraněno přimíchávání sádla, které dosud do jedlých tuků je přidáváno.

Výroba živočišná vyžaduje i s jiného hlediska naší obezřetné péče. Máme sice zřízen živočišný syndikát, který však nemůže plniti to, co od něho zemědělci očekávají a co v zájmu zemědělství i celého hospodářství má plniti. Žádáme proto, aby tento syndikát by ve své konstrukci doplněn tak, aby nejen za bezpečil rentabilitu živočišné výroby regulací trhu v hlavních místech, ale aby záměrně ve prospěch naší malodohodové obchodní politiky usměrňoval dovoz, pokud je snad nutný. Dbáti vhodnou úpravou o živočišnou výrobu a podepříti tak statisíce drobných a středních zemědělců, kteří jsou výhradně anebo pře vážně odkázáni na tuto produkci, je příkazem hospodářským, sociálním a příkazem národně-státním.

Poněvadž máme vymezený v tomto slavném shromáždění k mluvení čas, musí skončiti a mohu se proto jenom letmo zmíniti o nejdůležitějším požadavku našeho kraje, o vinařství, které zaujímá významné místo v produkci našeho kraje. Vinaři očekávají od vinařského zákona, který se teď připravuje a který dle doslechu má býti v červnu předložen vládou k projednávání, že budou vyřešeny jeho otázky produkční i odbytové. Vinařství je jedním z odvětví, které je nejvíce zatíženo režii a velkou daní, a právě proto jsou hlasy vinařů, volajících po úpravy této výroby, tak naléhavé. Pěstovatelé vína jsou první, kteří jsou na řadě, když se uvažuje o nových daních, které již v dnešní své výši zatěžují domácí výrobu do míry téměř nesnesitelné.

Žádám vládní kruhy, aby i po této stránce věnovaly našemu vinařství alespoň část péče, kterou věnují jiným oborům hospodářským anebo sociálním.

Nakonec, když jsem se pokusil osvětliti váženému senátu těžkou situaci našich zemědělců, převážně malých, měl bych i prosbu k panu ministrovi financí, aby v uvážení toho nepřipustil neustálé exekvování a ostré vymáhání nedoplatků se stran finančních úřadů a aby tím přispěl k uklidnění našeho venkova tam, kde to leží v jeho rukou. Jsme přesvědčeni, že náš zemědělec má stát svůj rád, že chápe své povinnosti vůči němu a že jen chce, aby mu bylo umožněno tyto povinnosti vůči němu plniti. Je na nás a na státní správě, aby plnění tohoto úkolu mu bylo umožněno. Doufán, že i pan ministr financí nám v této věci vyjde blahosklonně vstříc a postará se, aby situace našich zemědělců nebyla tvrdým postupem finančních úřadů ještě zhoršována. (Potlesk.)

Místopředseda dr Bas (zvoní): Ke slovu je přihlášen sen. Wenderlich. Dávám mu slovo.

Sen. Wenderlich (německy): Slavný senáte!

Státní rozpočet je ve znamení výdajů na obranu republiky. Souhlasíme se všemi opatřeními, která nás chrání před fašistickým přepadením, avšak naše požadavky k ožehavé otázce obrany demokratické republiky směřují k tomu, aby potřeby její úhrady nesli ti, kdož na zbrojení a na stavbách pro obranu vydělávají miliony, a aby náklady nenesli dělníci, kteří při veškeré práci těžce strádají a nemají dosti na živobytí. Tímto způsobem se stavby, které se zřizují na hranicích za účelem obrany, škrtáním potravinových lístků a vzrůstem nouze v německém území zase strhávají. Silná, ale mrtvá díla na obranu na hranicích Třetí říše udrží se tehdy, nebude-li živá zeď svobodomyslných a pokrokových dělníků, odhodlaných k obraně, strádati u a hladověti. Všichni, kdož pro úhradu výdajů na obranu chrání kartely, monopoly, banky a velkostatkáře a nová břemena ukládají pracujícím, jsou nepřáteli republiky, její obrany, jsou nepřáteli lidu. K těmto nepřátelům lidu v sudetskoněmeckém území patří němečtí podnikatelé, akcionáři a finanční magnáti, kteří ve spolku s českými finančními kapitalisty snižováním mzdy, racionalisací a terorem v závodech rozmnožují nouzi a bídu v německém území.

Nepřítel, který nás dnes ohrožuje, je tak surový a krvelačný, že takového lidstvo od dob španělské "svaté inkvisice" ještě nepoznalo. Jeho vpád na území Československé republiky přinesl by proudy krve, šibenice, odnárodňování dětí ve školách, zotročení mládeže, nucenou prací, zničení selských usedlostí válečnými rekvisicemi, vojenskou vládu a snížení mzdy v podnicích na polovinu.

To všechno nám kyne dvě hodiny cesty železnicí od Prahy, od hranic ze Třetí říše. To nám hrozí nikoli od německého lidu, to nám hrozilo nikoli od německé demokratické republiky, dokud tato vláda na oné straně hranic, to nám hrozí od Německa teprve od 30. ledna 1933, kdy fašistická diktatura Hitlerova dosáhla moci. Tato diktatura vyhledala si Československou republiku jako jeden ze svých nejbližších válečných cílů. Ve zničení samostatnosti českého národa, v zotročení všech ostatních národů Československa spatřuje jeden ze svých prvních cílů.

Třetí říše nemohla by vůči Československu vystupovati tak nevázaně, Hitler by si nikdy nedovolil postupovati tak vyzývavě, Goebbels by nemohl nikdy jako žhář provokovati, kdyby nevěděli velmi dobře, že za zády národa, jejž ohrožují, číhají lidé jejich druhu s úkladnými úmysly, že také oni právě tak jako kdysi císař Zikmund, král Matyáš Korvín a Habsburkové v Čechách měli své spojence. Tak jako před staletími jsou to také dnes páni, bohatí, jimž zájmy lidu byly vždy a budou cizími. Dnešní Milotové z Dědic, pánové z Chýnic, Šternberka a Menhart, to jsou páni z bank, z kartelů, továrníci, velkostatkáři, finanční a průmysloví magnáti. To je hrstka upírů, kteří žijí z krve a potu obrovské většiny pracujícího lidu. Námaho práce nikdy nepoznali. Poroučejí milionům, aby pro jejich pohodlí a blahobyt pracovali, sami však stříhají jen kupony akcií a shrabují zisky do svých kapes. Zde máme novou českou šlechtu, právě tak hrabivou a proradnou jako byla dřívější.

Jako první postavilo se na Hitlerovu stranu t. zv. "národní sjednocení", strana Živnostenské banky, kterou řídí generální ředitel dr Preiss a která byla založena z peněz průmyslníků dřívějším generálním tajemníkem dr Hodáčem.

Úzký svazek společných vykořisťovatelských a zištných zájmů spojuje tyto pány s německými finančními kapitalisty Mühlingem, Schichtem, Liebigem, Richterem a jinými ve společného nepřítele pracujícího lidu. Nad tímto lidu nepřátelským spojenectvím převzala patronanci sudetskoněmecká strana. Tato skutečnost jest jednou z příčin zvýšení hrozeb Hitlerových proti republice.

Hrozby pronášel Hitler již dříve, nežli se mu podařilo nabýti moci. Od doby, kdy se tak stalo, od doby, kdy je říšským kancléřem, od doby, kdy má prostřednictvím sudetskoněmecké strany svou agenturu v Sudetách, od doby, kdy Henlein v chorobné touze po uplatnění podáním t. zv. zákonů na ochranu lidu jmenoval sebe místodržitelem Sudet a tam umístil Gesslerův klobouk, před kterým každý má pokleknouti, od té doby se záštím naplněné projevy Hitlerovy a jeho podvůdců proti Československu ještě značně zostřily. Jeho noviny předstihují se ve štvaní, jež má připravovati válku a zničení Československa jako samostatného státu, připojení Sudet k Německé říši jako jedné z jejích provincií. Při tom množí se stále případy, které ukazují, že Hitler chce Československo za každou cenu ovládnouti, ne-li po dobrém, tedy zbraněmi.

Za této situace působí jako provokace českého národa, ale také obzvláště všech svobodomyslných a demokratických lidí v Sudetách, a když na sudetskoněmecké umělecké výstavě v Berlíně, kterou Henlein zahajoval, bylo československé vyslanectví oficielně zastoupeno. Na této umělecké výstavě byly také malby jabloneckého pana Justa, který pro delikty proti zákonu na ochranu republiky stíhán uprchl do Třetí říše.

Ostatně měla tato umělecká výstava beze vší pochybnosti sloužiti k zatemnění vnitřních skandálních afér sudetskoněmecké strany. Zhýralec Rutha skončil v žaláři sebevraždou, obžalován pro zločin podle §u 129 (homosexualita), ačkoli měl býti obžalován také pro četné těžké zločiny podle zákona na ochranu republiky, spolu s celým vedením sudtskoněmecké strany, a s ním patřili na lavici obžalovaných také všichni čeští "vlastenečtí" žurnalisté, kteří své pero dali do služeb fašistického ministerstva propagandy a svou moudrost béřou v podobě hnědého inkoustu z modernisovaného norimberského trychtýře.

Ti všichni zapomínají, že se život národů, dětí nejlépe obhajuje, když se živoucí síly lidu udržují a posilují. To znamená také v Sudetách zřízení jednotné fronty všech demokratických, pokrokových, svobodomyslných lidí v jednu lidovou frontu.

V posledních týdnech a dnech množí se známky povážlivého přelomu konjunktury. Zase se v severočeských podnicích pracuje po zkrácenou dobu, zase se hrozí propouštěním dělníků. Dovídáme se v posledních dnech, že velký podnik Cosmanos v Hrádku n. N., kdysi kvetoucí a 1.800 dělníků zaměstnávající, má býti zbořen a že po případě také jiné podniky ve Cvikově a Pilínkově mají býti strženy. Zaznamenáváme skutečnost, že podnik Altschul v Chrastavě s více než 500 dělníky byl zastaven a přes všechny intervence ještě dlouho nebude otevřen; pánům v kartelu se líbí zbaviti se konkurence, poněvadž spekulace kapitalistů jest jim nad zájmy německých dělníků v Sudetách. V těchto případech ukazuje se také celá nepostačitelnost našeho sociálně-politického zákonodárství. Máme v republice dobré sociálně-politické zákony, mohly by ovšem býti lepší. Ale říkáme, jen kdyby se prováděly, kdyby tu jen nebylo velkého rozdílu mezi mocí zákonodárnou a výkonnou. Kdyby výkonná moc prováděla naše sociálně-politické zákony ve službách lidu a pracujících, pak bylo by již bývalo možno v německých krajinách zříditi na místě zastavených podniků průmyslová odvětví náhradní.

Počet nezaměstnaných v posledních dvou měsících v našich okresech venku vzrostl. Čítáme dne 31. října v Liberci 7702, v Jablonci 3832, ve Frýdlantu 3220 nezaměstnaných, dohromady tedy 14.754 nezaměstnaných proti 11.324 nezaměstnaných koncem července. Při stoupající nezaměstnanosti musíme však každou chvíli při přidělování lístků konstatovati, že se provádějí škrty těchto lístků. Škrty potravinových lístků za devět měsíců r. 1937 ve třech okresech, Liberec, Jablonec a Frýdlant, činí 1,243.000 Kč; o tento obnos mají nevinné oběti krise, z nichž mnozí pět, šest a sedm let jsou bez práce, méně na živobytí.

V této souvislosti zmiňuji se také o obrovské tísni obcí v německém území. Mám zde přípis obce Dolní Lichtenvald v okresu Něm. Jablonné. Tato obec dostala od okresního úřadu předpis ve výši 17.392 Kč pro obranné stavby. Obec, která leží těsně při hranicích, která dříve žila výhradně z cizineckého ruchu a dnes úplně zchudla, nemůže naprosto sehnati tento obnos 17.392 Kč. Pravíme, že je věcí státu, aby náklady obranných staveb neukládal vybrakovaným obcím, nýbrž aby platil z vlastních prostředků, neboť obec to skutečně nemůže zaplatiti, poněvadž na to zkrátka nemá. Zvyšovati obecní přirážky a dávky není více možno. Co ještě zbývá, než aby zaplatil stát? Máme za to, že by se zde měl stanoviti živý příklad pomoci státu ve prospěch německých obcí, což ve skutečnosti nic nestojí a co by znamenalo krásný příklad ducha národnostního smíření ze dne 18. února. Mám ještě druhý příklad. Obec Jenišov, okres Karlovy Vary, žádala za příspěvek z dotačního fondu. S poukazem na to, že obec nepodala svou žádost ve smyslu zákona o oddlužení, byla žádost zamítnuta. Obec má, jak praví ve své zprávě k zemskému úřadu, běžný dluh 70.000 Kč při 2.600 obyvatelích. Máme za to, že se v takovýchto případech musí německým obcím pomoci, aby, opětuji to, stanoven byl příklad pro uskutečnění ušlechtilého ducha 18. února. Tážeme se: Odpovídají všechna tato opatření, která život pracujících lidí zhoršují, ušlechtilému duchu 18. února a jeho slibům?