Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Krejčí. Uděluji mu slovo.
Sen. Krejčí: Slavný senáte!
Čítám v novinách a slýchám na schůzích, že děláme řadu zákonů, které jsou pouze ve prospěch jedné třídy, a to zemědělské. Když se na tyto zákony a vládní nařízení, která mají směřovat, jak se na pohled zdá, k prospěchu zemědělců blíže podíváme, pak vidíme, že zemědělcům nic nepomáhají, že jsou jim spíše na škodu, ale při tom u ostatních vrstev obyvatelstva budí zdání, že jsme my zemědělci nějakou výsadní částí obyvatelstva. Ať je to zákon o příročí zemědělském a o vyrovnání zemědělském, z něhož dosud nemělo zemědělství nic, než že byla otřesena důvěra v zemědělský kredit, že zemědělský úvěr je podstatně snížen, že peněžní ústavy, které zemědělcům poskytují úvěr jsou imobilní, ať je to ten slavný pan monopol, který dodnes ještě, kdy se již na Slovensku začíná se žněmi, nemohl se odhodlati, aby stanovil ceny pro příští sklizeň, a to budí oprávněnou domněnku, že chce přijíti s takovými cenami, které zemědělce nijak neuspokojí. Dám-li si od někoho zhotoviti nějakou věc a ptám-li se, co za ni mám platit, jestliže řemeslník oddaluje můj požadavek a nedovede hned říci, co to má stát, mám oprávněnou obavu, že mne chce okrást, a tak také Čsl. obilní společnost, která má právo stanoviti ceny - a ne jak píše dnešní "Venkov", že ceny stanoví vláda, nýbrž Čsl. obilní společnost to je, která stanovila poslední ceny a která má stanoviti i nové ceny - nemůže se pořád odhodlati k tomu, aby stanovila a publikovala ceny obilí. Proto se právem domníváme, že neví, jak se odhodlati k tomu, aby při poměrně chatrné letošní sklizni - to ostatně konstatoval "Venkov", jak bídnou sklizeň lze letos očekávati - stanovila ceny, které by odpovídaly této bídné sklizni a vyčerpaným zásobám zvláště v žitě, ječmeni a ovse.
A teď projednáváme jiný zákon, zákon poplatkový, který taktéž budí zdání, že to je zákon, který poskytuje zemědělcům výsadní práva. Ale když se na zákon zadíváme blíže, přijdeme k poznání, že zemědělcům se na jedné straně něco malinko ulevuje, ale že na druhé straně to z nich bude trojnásobně jinak vybráno. Přísloví "aby se vlk nažral a koza zůstala celá" zde nelze dobře opakovati, zde by se mělo říci, že zákon vypadá tak, aby se vlk nažral a z kozy zbyly dvě. Ostatně jestliže r. 1937 přijde ministerstvo financí s návrhem na úpravu poplatkového zákona, kdy se na ministerstvo financí kladou tak velké požadavky, že jich nelze uspokojiti ani v rámci rozpočtu ani v rámci úvěrových operací, pak se nemůžeme diviti, chce-li ministerstvo z každé novelisace ať zákona daňového, ať poplatkového něco vytěžit navrch a nikoli něco poplatníkům ze svých příjmů odpustiti.
Zákon má poskytovati určité úlevy při převodech zemědělských usedlostí a malých domků. Tyto úlevy zdají se býti na pohled značné, ale když si je propočteme a podíváme-li se věci na kloub, vidíme, že ty výhody nejsou tak veliké. Při zemědělských usedlostech a s nimi spojených domech, pokud slouží účelům zemědělským, do 20.000 Kč bude se platiti 1/4% poplatků. Dosud se platilo do 20.000 Kč při převodech s rodičů na děti nebo vnuky, jestliže předchůdci sami hospodařili na půdě a budovy obývali. Hospodařil-li na ní také nástupce a budovy obýval, platil 1%, teď to má býti 1/4%. Tedy ze 20.000 Kč platil 200 Kč, teď bude platiti 50 Kč. Celá výhoda spočívá ve slevě 150 Kč. Není to sice mnoho, ale pro chudého člověka to přece něco je. Jenomže je tu otázka, kolik asi bude těch šťastných, kteří budou platiti 1/4%? Vezměme si horského domkáře, který má chalupu a při ní, řekněme, 8, 10 měr polí. Synovi to postoupí, řekněme, za 5.000 Kč. Ale udělá si výměnek, on se svou ženou nemůže zůstati na stará kolena bez prostředků, bez obživy a udělá si nejjednodušší výměnek, jaký může býti: společný byt a stravu při společném stole hospodářově. A teď se začne oceňovati. Když vezmu stravování jedné osoby minimálně denně 1.50 Kč, t. j. něco, pod co se nedá jíti, je to 3 Kč denně, násobeno 365krát, a k tomu hodnota bytu pouhých 100 Kč násobeno 12krát, objeví se nám cca 18.000 Kč. K tomu úplata 5.000 Kč je 23.000 Kč, a již té výhody platiti 1/4% poplatník nemá, již musí platiti 1/2%.
Ale je jiná otázka. Známe z praxe, že potřeby státní jsou příliš vryty v mysl a cítění, takřka do morku a kostí finančních úředníků a že ať dostanou kterýkoliv nový zákon, hledají, jak by na státních příjmech nic neubylo, a využijí všech nejasností, záhybů, zákrutů a odstínů jednotlivých paragrafů, aby z nich vytloukli ne méně, ale pokud možno více.
Podívejte se na takový nedávný případ! Dělali jsme tu zákon o zvýhodnění domácích zabijaček, aby neměli zemědělci potahování s důchodkovým kontrolním úřadem, a stanovila se daň z domácích porážek, t. zv. paušalovaná daň. Smysl zákona byl jasný a určitý. Sám jsem byl zpravodajem a smluvil jsem se zástupcem ministerstva financí některé nejasné věci a zde na konec vysvětlil v závěrečném slovu. A jak se projevuje praxe? Když si deputátník drží prase a zabije si je sám nebo na to pozve řezníka, když si podruh, který pracuje u hospodáře plativšího přirážku k paušalované dani, sám prase zabije, neplatí, nedaní, ale když výměnkář dostane na základě smlouvy o výměnku živé prase a zavolá na ně řezníka, musí danit. Okresní finanční ředitelství v Táboře ve 30 případech za letošní zimu pokutovalo výměnkáře, kteří dostali živé prase od hospodáře, který platí tuto daň paušálem, a v 30 případech proto, že nezdaňovali, byli pokutováni. A tento zákon je tak nečesky, nejasně psán, věty jsou tak kombinované, že si z nich ten úředník najde co chce.
Ale jsou tu některé věci, řekněme, zásadní nespravedlnosti. Již vládní nařízení z r. 1920, č. 403, praví, že pojem nemanželské děti nebo manželské není nijak na újmu zvýhodnění poplatkovému. A tato nespravedlnost, kde se nemanželským dětem poskytují větší výhody než vlastním, se ocitá i v tomto zákoně, kde je uvedeno v §u 1, lit. a): "převody s rodičů na manželské nebo nemanželské děti nebo jejich potomky a opačně s rodičů na osoby, které s jejich dětmi v manželství vstupují nebo manželstvím již jsou spojeny, s nevlastních rodičů na nevlastní děti", a tu už se nemluví o osobách, které s těmito dětmi v manželství vstupují nebo jsou s nimi spojeny. Tam už není výhod pro osoby, které s dětmi nevlastními v manželství vstupují.
Jak se to praktikuje? Zemře matka a otec se ožení. Syn z prvého manželství dostane usedlost a když se žení, má sice svou polovinu zvýhodněnu, ale jeho manželka má zvýhodněnu pouze tu polovinu, kterou dostává po nevlastním otci; ale tu polovinu, kterou dostává po nevlastní matce, už poplatkově zvýhodněnu nemá. Máme trestati toho, jemuž matka umřela a který měl pokaženo celé mládí, že měl nevlastní matku, máme ho i potom trestat, že nedosáhne této úlevy pro svou manželku - vždyť to jde z jeho kapsy - jako dostává syn vlastní, nebo jaká se přiznává i dítěti nemanželskému? Jestliže jsme v r. 1920, kdy jsme měli prapodivnou morálku, právem stavěli děti nemanželské nad děti nevlastní, v r. 1937, poté, kdy pan min. dr Dérer se zde ve své řeči k občanskému zákonu zastával rodiny, by to tam, kde to nejvíce postihuje, t. j. v poplatkovém zákoně, nemělo býti.
Jiná je otázka, jak se budou usedlosti oceňovati. Zvýhodnění je až do 250.000 Kč. A poněvadž si dnes těžko představíme střední zemědělskou usedlost, že by ji za dosavadní praxe ocenili na 250.000 Kč, naopak, oceňují ji výše, máme obavu, že zase potom finanční úřady nebudou oceňovati tyto usedlosti tak vysoko, aby co nejméně zemědělců mělo tuto výhodu.
Pravda, poslanecká sněmovna přijala resoluci, ve které se dožaduje, aby byly ustanoveny zvláštní odhadní komise, které rozhodnou o ceně, když se poplatník s finančními orgány nedohodne. Ale nedovedu si dobře představiti, jak budou fungovati. Je otázka, zda budou vůbec zřízeny. Takových resolucí už bylo přijato spousta a zákonem se nestaly, poněvadž ministerská rada je neakceptovala, a proto pravděpodobně také tato resoluce zůstane na papíře. Ale i kdyby se stala součástí zákona usnesením ministerské rady, je otázka, co nám bude platna.
Podle zákona platí se převodní poplatky v hotovosti a každý poplatník si musí do 40 dnů po podpisu smlouvy sám poplatky vypočísti a v hotovosti zaplatiti. Teď má finanční správa dosti času za 10 let svolati komisi; když má peníze v kapse, má času dost, až se takových poplatkových případů hodně nahromadí, a pak to může vyříditi. A jako daňové komise dnes promrskávají za půl léta několik tisíc případů a kde není času, aby si člen daňové komise všiml ocenění příjmů toho kterého poplatníka, tak zde nebudou mít času aby si všímali skutečné hodnoty, jakou byla usedlost oceněna a jakou ve skutečnosti má.
To je také jistá mezera v zákoně. Ale je tu ještě jiná mezera. V odst. 1, lit. bb) stojí, že převody dědictví, jakož i převody částečně nebo úplně bezplatné mezi živými podléhají polovici sazby uvedené pod písm. aa) - tedy měl-li někdo neštěstí, že mu zemřeli rodiče nebo otec, ten synek, třeba ještě nedospělý, který dědictvím nabývá poloviny po otci, nemá již výhody tohoto zdanění, nýbrž musí platiti vyšší daň. Tak na příklad ten, kdo po rodičích přejímá usedlost v ceně 200.000 Kč, platí 2%, kdežto ten, kdo ji přejímá dědictvím následkem úmrtí otce, při 200.000 Kč platí polovinu z 5%, tedy 2,5%. Totéž se týká majetku domovního. Ostatně, kdo tak dalece bude platit v majetku domovním nejnižší sazby, do 20.000 Kč 0,25%, také nevím. Představme si majetek domovní do 20.000 Kč - to vlastně žádný majetek není.
Ale teď tu přijdeme k jiným věcem. Aby se vlk nažral a z kozy zůstaly dvě, budou zpoplatňována věna jako dar. Dosud se tak dálo v některých případech, ale jenom tenkrát měly finanční úřady práva ukládati daň darovací, když o věnu byla zřízena listina nebo když v postupní smlouvě byla o věně nevěsty učiněna zmínka. Jinak věno nepodléhalo dani nebo poplatkům z daru. Věno také žádným darem není. Podle občanského, dosud platného zákona, tuším, že je to § 235, rodiče jsou povinni děti vyživiti, vychovati a položiti přiměřený základ k jejich budoucímu povolání. Jestliže jsem něco povinen, jestliže mě na to děti mohou žalovati, jestliže soud jim dá za opravdu, pak, když to plním, není tu žádný dar, a věno dětem nemá podléhati poplatku z zdaru. Ale tímto zákonem se už tato daň zavádí, sice se do 30.000 osvobozuje, do 50.000 jenom polovina poplatku, ale uznává se tu proti občanskému právu, proti duchu dosud platného občanského zákona věno jako dar. A tu jsem měl podstatné obavy v rozpočtovém výboru, zdali nebude jako věno oceňován také náklad na vzdělání děti.
Zde totiž v §u 3 se praví: "Bezplatná věnování, která poskytují rodiče dětem k ulehčení nákladů manželského společenství (věno, výbava) nebo k nastoupení živnosti nebo jiného povolání,..." a pak je zde řečeno: "Pro účely této úlevy se sčítají takováto věnování poskytnutá témuž dítěti ve lhůtě 10 let". Když se už jednou porušuje občanský zákon tím, že se věno považuje za dar, nedivili bychom se, kdyby finanční správa porušovala tuto zásadu, že by náklad na vzdělání dětí spočítala za 10 roků zpět a že by potom mohl i náklad na vzdělání dětí býti zpoplatňován. Ale dostalo se nám ujištění v rozpočtovém výboru, že toto sčítání během 10 let nemá býti k tomu, aby se snad normální náklad na vzdělání dětí sčítal, nýbrž že se má čeliti tomu, aby někdo během 14 let po kuse dával po 20.000, 30.000 a aby tu neunikly velké kapitály zpoplatnění. Při tom zástupce ministerstva financí nám prohlásil, že nedotčeno zůstává ustanovení §u 3, písm. k) vládního nařízení ze dne 24. června 1920, č. 403 Sb. z. a n., které stanoví: Ustanovení toto nevztahuje se však na obvyklé dary mezi manžely, dále mezi příbuzenstvím do druhého stupně a na dary zeti nebo snaše do 2.000 Kč, mezi jinými osobami do 1.000 Kč.
Tedy podle tohoto výkladu a ujištění zástupce ministerstva financí nebude nijak na závadu, budou-li rodiče dávati dětem peníze na útratu za to, že pracují v domácnosti. Když dá v neděli otec 50 Kč na útratu dceři nebo synovi a ten si je ustřádá, objeví se na jeho vkladní knížce za nějaký čas třeba několik tisíc. Vyslouží-li si služka na venkově 1.800 až 2.000 Kč a když se vdává, má ze svých vlastních úspor 10.000 až 15.000 Kč, jistě nebude na závadu, když tutéž práci koná v selské domácnosti dcera, aby dostala přiměřenou odměnu, ze které si nastřádá také 10.000 nebo 15.000 Kč. Beru na vědomí a konstatuji to proto, aby - kdyby se některý finanční úřad pozastavoval nad tím, že se dcera provdává a má na vkladní knížce 10.000 až 15.000 Kč - se nemohlo říci: toto podléhá zpoplatnění.
Lituji jen, že mé pozměňovací návrhy, pokud se týkaly zrovnoprávnění nevlastních dětí s dětmi vlastními, nebyly při hlasování v rozpočtovém výboru akceptovány a že jsem pro ně hlasoval sám.
Zákon nepřináší nijakých podstatných úlev. Aby se pořád neříkalo, že děláme zákony jen pro zemědělce a že na ostatní vrstvy obyvatelstva nepamatujeme, uznal jsem za vhodné poukázati zde na to, že tento zákon neznamená pro zemědělce žádný zvláštní present. Přesto poskytuje nejmenším určité úlevy a poněvadž si nejmenší zasluhují jakési mimořádné pomoci v dnešní těžké době, je tato pomoc na místě. Od vydání vládního nařízení z r. 1920 se poměry podstatně změnily. Tenkrát nezáleželo tolik na tom, platil-li někdo 5 až 7% poplatků při postupu, kdežto dnes na tom záleží velmi mnoho.
Lituji, že ministerstvo financí je v tak svízelné situaci, že nemohlo přikročiti k odbourání poplatků při koupi a prodeji půdy a majetku domovního. Dnes se zadluženému zemědělci velkými poplatky znemožňuje, aby si odprodejem pozemků své poměry trochu uspořádal, a malému člověku se znemožňuje, aby si opatřením půdy založil existenci, a proto nám velmi mnoho záleží na tom abychom chudé zemědělské lidi udrželi na venkově a aby nám pořád neutíkali do měst a nerozmnožovali chudý proletariát. Dnes, když koupí zemědělec pozemek za 25.000 Kč, musí z něho zaplatiti 5%, poněvadž určitá výhoda se vztahuje jen na koupi do 20.000 Kč. Koupí-li za 21.000 Kč, už musí platiti 5%. Má-li některá zemědělská usedlost to neštěstí, že jde několikrát z ruky do ruky, jsou za chvíli polovina nebo dvě třetiny majetku propoplatkovány.
Při té příležitosti bych chtěl říci ještě jedno: Poplatkové zákony máme rozptýleny po spoustě drobných zákonů. Jsou to zákony nad slunce jasnější. Čím více se díváme do slunce, tím méně vidíme, a právě tak čím více se díváme do poplatkových zákonů, tím méně vidíme - a sami finanční úředníci se v nich pomalu nevyznají. Řekl to svého času sám ministr dr Engliš, že ani sám se v poplatkových zákonech nevyzná, a slíbil - to bylo tuším v r. 1931 - že přijde s kodifikací a unifikací zákonů poplatkových. Včera řekl zástupce ministerstva financí, že se s tím nemohlo přijíti, poněvadž nemáme dosud kodifikace a unifikace zákona občanského, a když máme dva občanské zákony na našem území, že není možno přijíti s kodifikací poplatkových zákonů. Bude se proto zatím pracovati na unifikaci zákona občanského a proto už nyní by se mělo paralelně pracovati na unifikaci a kodifikaci zákona poplatkového. Já se ovšem obávám, až bude nový občanský zákon skutečně uzákoněn, že snad se najde jiná záminka a řekne se: Nemáme ještě trestní právo unifikováno. Až to bude hotové, mohou říci, nemáme směnečné právo unifikováno, a pak mohou najít řadu jiných námitek, nežli by se do této obtížné práce pustili. (Předsednictví převzal místopředseda Donát.)
Facit však je ten, že když někdo šetří a něco má, tak na konec se řekne: zaplať! A tak si vzpomínám na jedno, co jsem kdysi četl v novinách: Muž četl v novinách: Chtějí zdanit kořalku. Žena povídá na to: To je dobře. Beztoho je to rasovina, budeme tedy pít pivo. Muž: čte dále: chtějí zdanit pivo. Žena povídá: Tak nebudeme pít nic, ušetříme aspoň dětem, budou mít na nás památku. A muž čte dále: Chtějí uvalit daň na dědictví. A žena horkokrevně povídá: Tak to všechno propijeme.
Velectění, nezdá se vám, že to je něco podobného? Když někdo šetří, aby se o děti postaral, řekne se: Pojď sem, chlapíku, to je našetřeno pro děti, dáváš jim, pojď a zaplať z daru, ač jsi podle občanského zákona povinen se o děti starat! Když se někdo nestará o děti, když se někdo nestará o jejich existenci nebo nemůže se postarati, tak ho stát potom živí a dává mu podporu v nezaměstnanosti. Měli bychom velmi mnoho příčin k tomu, abychom spořivost podporovali, aby se umožnilo zakládání nových živností, nových existencí, a ne snad aby peřina, na kterou matka střádá, pro kterou chová husy, na kterou po večerech dere peří, byla u selské dcerky brána jako věno.
Pan kol. Foit přišel v rozpočtovém výboru s návrhem resoluce, aby výbava selských dcerek nebyla počítána pod pojem věno. To je nářadí, nábytek, peřiny, šatstvo atd. Nevím, jaký osud tato resoluce bude míti, zda bude odhlasována. Jestli to bude praktikováno, nevím. Těchto několik připomínek jsem učinil ne proto, že by se mi tento zákon tak líbil, ale do jisté míry je tu určitý zásadní zásah do dnešního fiskalistického zákona poplatkového, a proto předpokládám, jestliže již jednou ministerstvo financí uznalo, že je nemožné udržeti vládní nařízení z r. 1920, jestliže pro malé zemědělce zatím poskytuje určité úlevy, že se také uzná, že i vůči jiným, větším hospodářům, vůči majitelům domů v ceně nad 120.000 Kč, vůči těm, kteří kupují pozemky nebo domy, je neudržitelný poplatkový zákon. V této naději, že budeme míti příležitost v brzku hlasovati pro lepší zákon poplatkový, než je tento, bude naše strana pro zákon hlasovati. (Potlesk.)
Místopředseda Donát (zvoní): Dále má slovo p.,sen. Schösser.
Sen. Schösser (německy): Máme k předložené osnově zákona následující poznámky: Dlužno jistě přiznati, že poplatkový zákon naléhavé potřebuje novelisace. Ačkoli tedy pokus nové úpravy o sobě vítáme a uznáváme, že v některých bodech vytvořeny byly úlevy, musíme jej v celku považovati za nedostatečný a z toho důvodu odmítnouti. V §u 1 jsou obsaženy úlevy poplatkových sazeb, jež zemědělství uvítá. Ty však mohou účinkovati jen tehdy, jestliže buď do zákona anebo do prováděcího nařízení pojaty budou jasné směrnice o stanovení odhadní ceny převáděných nemovitostí. Náš základní požadavek při tom je, aby nikoli prodejní hodnota, nýbrž výtěžková hodnota byla základem pro odhad a pro vyměření dávky. Při tom bylo by bezpodmínečně zapotřebí, aby se stanovily pevné pro selské hospodářství přijatelné směrnice odhadu. Jinak bychom se vydávali nebezpečí, že zamýšlené snížení poplatků bude míti pro naše malorolníky opačné účinky, tak jako slíbené snížení daní. Tak je na příklad skutečností, že dnes sedláci skoro bez výjimky mají platiti na pozemkové a domovní dani s přirážkami více, nežli tomu bylo před berní reformou.
Nemělo by se zapomenouti na následující otázky: 1. Dvouletá lhůta podle novely o dědických poplatcích, během které musí nastati další převod, má-li býti dán nárok na vrácení poplatků, musela by se rozšířiti aspoň na 5 roků. Prodloužená lhůta mohla by zůstati omezena pro další převody na okruh osob, stanovený v §u 1. Důvodem pro to jest: Umře-li některý z rodičů a dítě, které přichází pro převzetí v úvahu, není ještě schopno nemovitosti převzíti, musí ten z obou rodičů, který druhého přežil, převzíti pozůstalý nemovitý majetek do vlastnictví, až dítě může samo pozůstalost převzíti. Ten z obou rodičů, který druhého přežil, je tudíž jaksi jen držitelem místa, ačkoli formálně musí býti vlastníkem, pro dítě, kterému je zabezpečeno čekatelství na nemovitý majetek.
2. Ustanovení §u 8 zákona č. 74, ze dne 18. června 1901, bylo by rozšířiti na případy, ve kterých několik sourozenců stalo se dědictvím spoluvlastníky selské usedlosti, také tehdy, když převzetí všech podílů jedním ze sourozenců stane se po vyplacení ostatních sourozenců. Důvodem toho jest: nejsou řídké případy, že se hospodářství dětem k dědictví oprávněným odevzdá stejnými díly do vlastnictví, i když je později převezme jen jedno z dětí. Také v tomto případě jde jen o zdánlivé právo vlastnické, takže pozdější poplatku prostý převod na toho, kdo dvůr přejímá, jest odůvodněn.
3. Snížení imobilárního poplatku podle §u 7 zákona ze dne 12. srpna 1921 bylo by rozšířiti také na neknihovní dluhy, pokud totiž zatěžují pozůstalostní nemovitost, rovněž na platby, které při zákonité posloupnosti bez poslední vůle má přejimatel vypláceti spoludědicům. Důvodem toho jest: Sedlák se vyhýbá dokud může zápisům do pozemkové knihy a snaží se, často s úspěchem, dosíci půjčky proti ručení u své venkovské pokladny. Dosavadní výhoda má tedy velmi nepatrnou cenu. Také se velmi často stává, že zůstavitel zemře náhlou smrtí, aniž mohl učiniti poslední pořízení.
K § 3 osnovy zákona chtěl bych poznamenati: Výše věnování dětem za spolupráci v hospodářství, od poplatků osvobozená a požívající poplatkové úlevy, měla by býti odstupňována. Musela by stačiti alespoň dvouletá spolupráce, a při alespoň pětileté spolupráci bylo by částky zvýšiti 11/2násobně a při alespoň desetileté spolupráci na dvojnásobek. Jako důvod uvádím: Děti začínají většinou po propuštění ze školy ve 14 letech svou spolupráci na statku a zůstávají tam obyčejně až do svého sňatku. Nedostávají tudíž s malými výjimkami více nežli svou pracovní mzdu, většinou ani tu, jako příjem před dědictvím, poněvadž hospodářství to většinou nesnese.
V §u 4 zákona vysvětluje se sporný dosud bod mezi ministerstvem financí a nejvyšším správním soudem, a to v tom smyslu, že ustanovení tohoto paragrafu proti nynějšímu právnímu stavu, který byl vytvořen judikaturou nejvyššího správního soudu, znamenají značné a nebezpečné zhoršení pro poplatníka.
Konečně ještě jednu poznámku. Bylo by na místě, aby nová zákonitá ustanovení §u 2 osnovy zákona platila také pro takové případy, kde zaniká výměnek, který tu byl již před účinností tohoto zákona, aby také přejimatelé z této doby byli účastni poplatkové výhody při zániku výměnku. Proti námitce ministerstva financí, že mnozí přejimatelé zaplatili daň z obohacení ze zániku výměnku hned při převzetí, takže by tedy dobří platiči daní byli potrestáni, lze uvésti, že není mnoho takovýchto případů.
Podrobili jsme předloženou osnovu zákona ve všech výborech již v posl. sněmovně zevrubné a věcné kritice a nemůžeme hlasovati pro předlohu, poněvadž jsme v této poctivé snaze nenalezli potřebného porozumění, obzvláště pak proto, poněvadž při všem uznání jistých úlev musíme konstatovati, že na druhé straně nastanou tak závažná zhoršení, která nepatrné výhody bohatě zase vyváží. (Potlesk senátorů sudetskoněmecké strany.)
Místopředseda Donát (zvoní): Dále má slovo pan sen. Foit.
Sen. Foit: Slavný senáte!
Snížení převodních poplatků a daně z věna je dávným požadavkem kruhů zemědělských a zvláště zemědělského dorostu. Zákon jako každý jiný je dílem kompromisu, vyhovuje jen z části, splňuje jen nejskromnější požadavky lidu venkovského v tomto směru.
Zvláště dlouholetá krise zemědělská vyčerpala hotovosti, vrhla zemědělce do dluhů, takže se ocitl přímo v zoufalé situaci, když v tomto svízelném postavení odevzdával chalupu nebo usedlost nástupci, který při zaplacení převodních poplatků se ocitl v rozpoložení, kdy se rozpakoval, má-li převzíti veškerá břemena, dluhy, výplaty sourozencům a převodní poplatky, které vyčerpaly hodnotu nabytého statku. Stávaly se případy ještě horší, zvláště když v jedné generaci pro úmrtí dvakrát až třikrát zemědělský majetek přecházel na nástupce.
Mzda za celoroční práci zemědělcovu byla předmětem úvahy a sporu všech politických stran, zatím co o ceně průmyslových výrobků rozhodoval kartel. Průmyslník a dělník, byl-li tísněn, měl možnost se domáhati stávkou zvýšení mzdy.
Letošní rok ukazuje, že i při zvýšení cen za obilí bude neutěšený, neboť očekávaná úroda bude pod průměr a zvláště u žita je přes nadbytky v posledních letech obava, že bude citelný nedostatek, který bude míti za následek, že budeme nuceni ohlížeti se po výpomoci u sousedních států.
Četné živelní pohromy zeslabují výtěžek blížících se žní. Vyhlídky na odměnu těžké, riskantní a pilné práce přivádějí zemědělce do těžkých starostí. Zadluženost a beznadějnost do budoucnosti se přimlouvají za opatření, která by umožnila skromný život zemědělce.
A tu jako část jeho požadavků projednáváme tento zákon, který bude malou splátkou programu, jenž musí býti splněn při objektivním posuzování.
Není tomu tak dlouho, aby lidská paměť nemohla sledovati snahu po zlepšení všech výrobních poměrů v naší republice v době, kdy nezaměstnanost, následek deflační politiky, dostoupila nebývalé výše, kdy náš vývoz průmyslových výrobků uhasínal. Doznáme, že snahu po zlomení deflace vedla republikánská strana i proti průmyslu, který deflací nejvíce trpěl. Volali jsme po změně, která by umožnila oživení průmyslu. Není o tom sporu, že strana republikánská byla v čele těch, kteří volali po přiměřené devalvaci i za cenu ztrát, které tímto zásahem zemědělství utrpí.
Dnes vidíme a můžeme číselně doložiti, že oživení průmyslu přivodilo i zlepšení dělnických mezd, a poněvadž zemědělské výrobky v obilí zůstaly celý rok nezměněny a masné a mléčné výrobky hluboko poklesly pod výrobní cenu, byla porušena rovnováha mezi průmyslem a zemědělstvím tak hluboko, že disparita mezi cenami výrobků zemědělských a průmyslových je o 20% v neprospěch zemědělství. Zemědělec platí vše to, čeho potřebuje ke svému provozu, o 20% dráže.
Vlivem této disparity a zadluženosti se zhoršuje zemědělská krise na straně jedné, zatím co na straně druhé, na straně průmyslu nastává hospodářská obroda.
Zemědělec volá po spravedlivém rozřešení svých požadavků, a nepochybuji o dobré vůli všech činitelů vládních i kruhů parlamentních, že vyřeší objektivně i další požadavky zemědělského lidu, na kteréžto řešení čekáme řadu roků.
Žádný strom nemůže přinésti plnou úrodu, když celá polovina jeho odumírá, a tak žádný národ nemůže se těšiti rozkvětu, když některá jeho složka je odstrkována a donucena k živoření.
Nuže, dnes uzákoněním této předlohy splníte jeden z naléhavých požadavků venkovského lidu.
Jde-li o spravedlivé požadavky dělnické, nebereme v úvahu politickou stranu dělnickou, nehledáme možností, abychom rozlišovali, plynou-li výhody dělnictvu přináležícímu té nebo oné politické straně, kdežto v zemědělství se předem zjišťuje, jakých výhod nabude republikánská strana, a nikdy se nebere zřetel na zemědělství jako celek. Zemědělci jsou soustředěni v republikánské straně jen z polovice. Požadavky zemědělství nejsou jen požadavky strany republikánské.
Zákon tento se týká jen menších zemědělců, jichž je v naší republice velká převaha.
Rozvrstvení je toto:
V republice máme úhrnem 1,648.000 zemědělských závodů. Z těchto je do jednoho ha 466.152, to je 28,1%. Od 1 do 5 ha 704.023, t. j. 42,7% - to je největší skupina. Od 10 do 20 ha 147.317, to je 8,9%. Od 20 do 50 ha 58.817, což je 3,6%. Od 50 do 100 ha 7302 závody, t. j. 0,4%, od 100 ha výše, tedy velkostatky, 8833 velké usedlosti, v procentech 0,6.
Velikostní skupina do 10 ha tvoří 86,5%, od 10 do 100 ha 12,9%, to znamená, že zvýhodněna bude skupina do 1 ha, která čítá 464.152 závody, to je 28,1%, a druhá výhoda bude se týkat jenom části zemědělců od 1 do 5 ha, která čítá 704.023 podniky. Bude se týkat jenom horských okresů a sotva jedné třetiny celé skupiny, to je asi 14%. Tedy celkem budou mít výhodu z tohoto zákona 42% zemědělců.
Zákon původní byl sdělán v r. 1920, kdy byla všeobecná dobrá konjunktura, kdy bylo nadbytek peněz a kdy snad nikomu ani nenapadlo, že přijde 7 hubených roků, které se daleko tak nedotýkaly průmyslu jako zemědělství. Průmysl mohl dosud továrny zastavit a žádat za odepsání daní, kdežto zemědělec nejen že v době krise platí daně ze svého posledního podnikání, nýbrž ještě zadlužoval a ztenčoval svůj majetek převody i ze svých knihovních dluhů. Vidím nespravedlnost v tom, když se musí platiti ze zadlužené chalupy převodní poplatky i tehdy, když byl úvěr úplně vyčerpán a když se dluh rovnal hodnotě majetku.
Tento zákon nebude pro příští léta vyhovovati, a jestliže se smíříme s tímto dílem přechodně, činíme tak proto, aby alespoň ti nejmenší, kterých se tento zákon týká, dosáhli výhod, po nichž volá celý zemědělský stav. (Předsednictví se ujal předseda dr Soukup.) Opakuji, že byl učiněn první krůček a část našich požadavků splněna. Velká část zemědělců, jistě 50%, bude bráti podíl na tomto díle. Připomínám však, že i ostatní, mající výměru 10 až 20 ha, kteří nebudou účastni dobrodiní tohoto zákona, stejně těžko nesou tíhu dnešních poměrů.