Po stránke politickej môžu páni integristi naraziť na pevné šiky politicky vyspelého roľníctva, robotníctva, živnostníctva a občianstva, ktoré sa vychovalo na zásadách demokratických a ustrojilo svoj spoločenský poriadok tak, že by si ho vedelo ochránit proti každému votrelcovi, ktorý by ho chcel falošnými doktrínami rozvrátiť.

Po stránke zdravotnej vykonala československá vláda od prevratu pre Slovensko viac ako bývalý režim za posledných 100 rokov. Dediny a mestá boly zanedbávané. Len niektoré privilegované mestá sa vyšvihly nad priemer. Tvorily ony však veľmi slabú štatistiku. Práca Československého červeného kríža, Masarykovej ligy proti tuberkulóze, organizácie pečlivosti pre mládež atď., neomedzujú svoju činnosť len na reprezentáciu a na nosenie titulov, ako to robily charitatívne spolky v býv. Uhorsku, ale účinkovanie týchto spolkov je významné a môžu sa pochlubiť, že povzniesly zdravie obyvateľstva na stupeň, na akom do prevratu nikde a nikdy nebolo.

Po stránke brannosti našly by útočníci celý národ Čechov a Slovákov v jedinom tábore. Sme dobrí vojaci. Máme dobrú armádu. Dáme jej všetko. Máme ju radi. Sme presvedčení, že by si to dobre rozmyslel každý, kto by si nás chcel po tejto stránke skúsiť. Sme pre mier a kľud ľudstva. provokovať sa do vojny nedáme, ale budeme konať sväté naše povinnosti vždy a všade, keď nám to vlasť prikáže. Maďarská opozícia nech prejde od neloyálnych slov a sťažností k loyálnym činom. Nech dokáže, že sa o bezpečnosť a trvalosť našej republiky stará, nech sa neusiluje o svrchovanú národnú moc v tomto štáte, keďže ako panujúci národ v bývalej ríši dokázala v politike krikľavú nespravedlivosť a neľudskosť. Keď sa osvedčí, že je loyálnou čiastkou občianstva, potom nech sa snaží získať si váhu, o ktorej tvrdí, že jej ju zaručujú zákony.

Konečne poznamenávam, že je mojím pevným presvedčením a úprimným želaním, že Československá vláda vyrieši menšinové otázky podľa zásady, ktorú vždy hlásala a hlása, ale nepripustí, aby sa ony riešily podľa intencie a vôle cudzích záujmov. (Potlesk.)

Místopředseda dr Buday (zvoní): Slovo ďalej má pí sen. Plamínková.

Sen. Plamínková: Pane předsedo, slavný senáte!

Schvalování rozpočtu je jistě nejdůležitějším právem parlamentu a je tedy samozřejmé, že všichni sledujeme toto jednání s nevšedním zájmem. Zvláště členové rozpočtového výboru mají možnost nahlédnouti hlouběji do všeho dění, jež souvisí se správou státu. Jsem vděčna osudu, že mám tuto příležitost. Proto jsem se také přihlásila ke slovu, abych ukázala na některé principiální závady. O věcných měla jsem možnost dohodnouti se na místě ve výboru.

Ale dříve chci s radostí konstatovati to, co konstatoval právě přede mnou kol. Šelmec, že činnost našeho státu, zejména za poslední rok, je neobyčejně zvýšená, a my právě, členové rozpočtového výboru, jsme to mohli velmi dobře pozorovat. Na mnoha polích je tato činnost požehnaná.. Každý spravedlivý člen Národního shromáždění sebe oposičnější musí uznati tento fakt. Doufejme, že aspoň částečné uvolnění krise a v důsledku toho i rozpočet na r. 1937, třeba jen nepatrně zvýšený, umožní další rozvoj této práce.

Zásady, o nichž jsem se zmínila, jsou dvojího druhu. Ty z nich, které plynou z finanční nebo časové tísně, byť sebe bolestnější, jsou přechodného rázu. Jsem přesvědčena, že dojdeme, doběhneme, třeba pomalu, jak nám právě ukazuje zkušenost a třeba nás hodně bolí, že pochod, je tak pomalý, ale důležité je, že cesta, po které jdeme, je dobře vyměřena. Opakuji znovu, že po té cestě dojdeme. Jsou ovšem principiální závady, ne tak každému zjevné, a jsou také mnozí, kteří je nechtějí vidět. Tyto principiální závady se však každým činem v témže duchu pojatém stupňují. Ty mají být, podle mého názoru, první a neodbytnou naší starostí. Aspoň já za ně cítím těžkou odpovědnost. A tak, třeba se to nelíbilo panu kol. dr Basovi, který si přeje, aby se mluvilo jen o rozpočtu, o kapitolách, tedy to, co jsme dělali právě v rozpočtovém výboru, budu mluviti o zásadních věcech.

Je to především vztah mnohých rozhodujících činitelů k demokracii. Slovy ji vyznávají, snad se o ni snaží, ale je viděti z činů, že nepronikla jejich morek a kosti. Ty činy tak docela nevinně zahrabávají demokracii, protože oslabují u prostého člověka víru v její životnost. Toto je velmi nebezpečné zejména v době, kdy autoritativní systémy slaví přímo orgie v našem blízkém i vzdálenějším sousedství.

Musíme si býti vědomi, že politika a její zásahy nesmějí býti službou ambici kohokoliv, ale že je to nástroj, kterým se musí uplatňovat základní principy, na nichž naše republika je zbudována, a to ne nějakou šedou teorií, nýbrž proto, že nejlépe odpovídají naší národní povaze, jak nám dosvědčuje naše historie dávná i nejmladší, z doby osvobozenského boje.

Demokracie je náš poctivý, český, chcete-li, slovanský světový názor a je to také naše nejpřirozenější forma života jak soukromého tak veřejného. To přísloví: "Kolik hlav, tolik smyslů", nemusí znamenati anarchii, jak se mnozí domnívají, nýbrž naopak pro mne je to základ spolupráce, základ demokratické diskuse, základ hlubšího a všestranného posuzování věcí. Ale to je také výstraha: Nedáš-li průchod této spolupráci, budeš li chtít znásilňovat druhé, nutně vyvoláš nespokojenost a tedy neklid, který je ovšem atmosférou velmi nebezpečnou pro každý stát. Proto princip demokracie musí být podle mého soudu nejvyšším zákonem pro každého moc majícího v tomto státě.

Chci se dotknouti některých ukázek, že tomu tak není. Úřednictvo: uvítali jsme uznání, jímž pan předseda vlády posoudil jeho píli, snahu i výsledky jeho práce. Avšak jsou momenty, které přímo znemožňují, anebo velmi překážejí, aby duch demokracie prostoupil každého zaměstnance státu. Tak na př. jsem jista, že dnešní systém povyšování, přímluv, přeskakování, boj legitimací atd., to vše je přímo zabijákem nejen demokratického vztahu mezi úřednictvem, nýbrž také mezi ním a občanstvem, ale je to také překážka zjednodušení správy, neboť se hledají nová přednostenská místa, šetří se práce, aby bylo potřebí nějakého přednostenského místa ve vyšší stupnici, tedy jde také o zlevnění správy.

Automatický postup odpovídá demokratickému duchu a já velmi lituji, že pan kol. Kvasnička, který zde před chvíli mluvil; nebyl si vědom, že právě platový zákon, který byl dělán v r. 1926, tedy za účasti jeho strany ve vládě, zrušil automatický postup a způsobil mnoho a mnoho obtíží, které nám tu dnes líčil, že lidé tak a tak dlouho jsou smluvními, než se dostanou k nějakému místu.

Zdůrazňuji velmi, že my vždy a všude prohlašujeme, že automatický postup je jediná demokratická cesta v našem zřízení a že dokud nebudeme míti automatický postup, do té doby budeme vidět všechny tyto smutné zjevy, které vlastně demokracii a zároveň spokojenost našeho zaměstnanectva ruší.

Jiná závada: trvalé obsazení určitých resortů representanty téhož politického směru, t. j. ovládání ohromných složek veřejné správy jedním politickým směrem po dlouhá léta. Tím hůře ovšem je, čím je ten který systém nevybíravější při uplatňování svých zájmů. Můžete mi říci, že jsme měli na. př. dlouhá léta jedno ministerstvo obsazeno jed ním ministrem, to bylo ministerstvo zahraničí. Ale jistě není nikoho v tomto slavném senátě, kdo by mohl říci, že tam se uplatňoval nějaký politický straník a že se tam nepostupovalo vůči zaměstnanectvu i pokud se týče politiky v takové souvislosti všech složek v koalici v takové spolupráci, že snad jsme to nikde jinde neviděli než právě v tomto ministerstvu.

Další moment, který překáží tomu demokratickému pronikání, je přesluhování t. zv. nepostradatelných. Každý takový nepostradatelný v demokracii by měl býti velmi přísně potrestán, neboť jeho nepostradatelnost je jen důkazem, že vedle sebe nevychoval spolupracovníky. Možná, že je přímo dusil, aby nevynikli. Prostě nepracoval kolektivně, t. j. demokraticky. Prosím velmi naléhavě, aby byli tito nepostradatelní odstraněni, protože uvolníte tak rozvoj individuálních sil kolem nich.

Že tato nedemokratičnost v úřadech má své důsledky také v přípravě zákonů, je samozřejmé. Nejnápadnější je to při zákonech a nařízeních, kde jde o ženy, protože ženy při té teoretické rovnoprávnosti, jakou máme, nemají vysokých úředníků, nemají ani ministra, který by hlídal. vysokou byrokracii, která připravuje zákony, a jsou velmi často,;mile" překvapeny hotovými předlohami. Jistě by bylo nejvýš nutné, aby všichni ministři pamatovali na částečnou nápravu těchto nedostatků demokracie tím, že by přípravu zákonů a nařízení, jež se žen zvláště dotýkají, nepovažovali za ukončenou, dokud by nebyly projednány předběžně se ženskými členy koalovaných stan. (Výborně!)

Jestliže ministři svolávají porady zájemců z nejrůznějších oborů i při věcech ne tak závažných, jako o které jde, jak dále ukáži při zákonech, které se zvláště dotýkají žen; tedy jistě by bylo daleko správnější, aby také svolali ženské členy koalovaných stran a aby si uvědomili, že jsou to representantky větší poloviny národa, neboť při volbách 53 % voličů bylo žen a jen 47 % mužů, a že tedy také pomáhaly demokracii a spravedlnosti.

Užívám této příležitosti, abych upozornila čsl. ženy, že je připravena řada zákonů bolestně se dotýkajících žen. Je to dědické právo, součást občanského zákoníka, který právě vláda přijala, státní příslušnost, zejména vdaných žen, dále zákon o spolunabytí jmění v manželství. Žádný z těchto zákonů nebéře téměř vůbec zřetel k 10letým zápasům o právo žen, ale, jako na př. zákon o státní příslušnosti, ani k vývoji této otázky ve světě, v zemích stojících daleko a daleko za námi ve vývoji právním nebo zase v zemích, kde ženy nemají volebního práva a zase naopak v zemích velmi pokrokových.

Je velmi zajímavé, podívati se na takové Spojené státy anebo Anglii. Je celkem 8 zemí, které dávají plnou rovnoprávnost, pokud jde o státní příslušnost ženě jako muži a že dokonce žena má právo dáti svým dětem státní příslušnost právě jako muž. Je dvacet států, kde žena neztrácí bez svého souhlasu státní příslušnost, provdá-li se za cizince. Ve 13 státech manželka nepřijímá automaticky příslušnost mužovu a v 18 státech při změně příslušnosti manželovy, přestoupí-li dobrovolně do jiného státu, nemění se manželčina příslušnost. Je 13 států, kde žena má rovné právo přenésti svou příslušnost na děti. To jsou věci, o kterých musíme také my u nás v Československu uvažovati a nesmíme dělati dojem, jako když chceme něco krkolomného, žádáme-li, aby žena měla svoji státní příslušnost jako muž.

Řekla jsem, že tu jde o země ve vývoji právním třeba velmi opožděné, na př. Jugoslávie, Rumunsko, anebo zase země velmi vyspělé, jako Norsko, Spojené státy, Anglie atd.

Tyto příklady mohli bychom následovati. Nevím, zdali si pánové a dámy uvědomili, že jestliže naše žena se provdá za některého z těch emigrantů, ztrácí svoji příslušnost československou, že se stává cizinkou ve své zemi, kterou nikdy neopustí, že zůstává cizinkou i když je rozvedena, rozloučena, a i když ovdoví, že při té ochraně trhu práce nemá nárok na práci. Vidíte tak důsledky vašich demokratických zákonů, že si žena nemůže ponechat ani svoji státní příslušnost. Když se tak dělají zákony, jakoby žena byla nemluvňátko, které se nemůže o sebe starat, je to umožněno jen tím, že i "nejznamenitější" právníci, jak byli panem ministrem charakterisováni, nejsou na tolik demokraty, aby si řekli: Zde je zásada rovnoprávnosti daná ústavou a náš úkol je tuto zásadu vtěliti do speciálního zákona. A byli by myslím málo "nejznamenitějšími" právníky, kdyby to nedovedli.. Ale proč to dělají? Je to pro ně zbytečná komplikace a tak pro skutečnou hanbu naší demokracie dělají zákony úplně v duchu rakouském nebo chcete-li v duchu J. S. Milla "Poddanství žen". Kdo jste to nečetl, to by byla lektura, když se tam povídá, že kdyby nebyly ženy lepší než ty zákony, znamenalo by to vlastně, že každá paní domu je otrokyní. Ale na štěstí ten život jest lepší. My děláme zákony v našem demokratickém státě a budeme dělat patrně tytéž zákony jako ve starém Rakousku. Vedoucí politikové nemají však lepší demokracie. Mohu vám o tom podati důkaz a jsem ráda, že tu mám svědka, před kterým to mohu pověděti. Jela delegace Národního shromáždění do Rumunska, vytvořila parlamentní Malou dohodu. My ženy jsme ovšem vytvořily Malou ženskou dohodu již v r. 1923 a dobře ji živíme. Na poslední chvíli se omluvil náš klubovní kolega sen. Klofáč. Předseda klubu se dohovořil s předsedkyní klubu a spolučlenkou zahraničního výboru. Ta byla ochotna zastoupiti našeho bratra Klofáče, ale najednou dostal předseda klubu zprávu: Nelze, je vyjednáno, že členové delegace nevezmou s sebou své manželky, to chápu - a že ani ženští členové N. S. nebudou vysláni. Je možno přijati takové podmínky, jsme-li demokraty? Což to není čest, že mají u nás ženy aspoň volební právo? Je to nějaká hanba? Neměl by býti volán k odpovědnosti vyjednavač našeho N. S. všemi členkami Národního shromáždění, že neodmítl tuto podmínku, byla-li to ovšem podmínka daná naší delegaci? Co by tak asi odpověděl Roosevelt, který svěřil nejtěžší obor, veřejné práce, ministru - ženě a který před 11 léty mně odůvodňoval, proč má osobními sekretářkami ženy a ne muže. Tedy od toho, zdá se mi, jsme dnes strašně daleko. Kážeme demokracii, ale demokraty nejsme. Jestliže někdo z pánů si pod lavicemi mne ruce, jak to dobře v té republice se ženami zařizujeme, tak bych jej ráda upozornila: Dnes mně, zítra tobě. Dnes neuznává se rovné právo žen, zítra dělníka, pak úředníka - kdepak se asi zastaví "ústup demokracie".

Žena je tedy ještě stále cizím elementem v naší demokracii, a ten, kdo promyslil její život do posledních důsledků, kdo žil tu demokracii, kdo nás jí učil, T. G. Masaryk, právě ve vztahu k ženě vlastní a k ženám vůbec vidí charakteristický projev pravého demokrata. Té demokracii se musíme učit odmalička; škola musí býti dílnou demokracie, nejen škola národní, nýbrž i střední, i vysoká. Do jaké míry jí je, na to si, prosím, odpovězte sami. Z našich škol mají vycházet občané s vědomím občanské rovnosti v právech i povinnostech. Jen si to uvědomte, jak by to působilo třeba v národní škole, když tam děti jsou 8 let v tom společenství. Lituji, že školy neužívají znamenitého prostředku výchovy, t. zv. žákovské samosprávy, která se nad slunce jasněji osvědčila ve Spojených státech amerických, jíž právě vděčí tyto státy za svého vysokého ducha občanské rovnosti a slušnosti. V Anglii jsou to koleje, v nichž celodenní a celoroční spolužití studentstvo jednotí.

Pro dospělé nejcennějším nástrojem občanské výchovy může býti jistě rozhlas, i film by jím byl. Ale na poučné filmy lidé nechodí, kdežto rozhlas dnes už musí slyšet chtěj nechtěj. Jak se ho využívá k demokratické výchově u nás? Dovídá se naše občanstvo o mnohých a mnohých dobrých věcech, jež byly státními orgány vykonány? Dovídá vše na př. o investicích, aby věřilo, že se ty miliardy na ně dávají, že se staví, pracuje, aby se nedívalo jen ve svém okresu nebo v obci, zda se něco dělá? A když se tam nedělá a přijde tam demagog a řekne: Kdo to říká, že nebyli zklamáni, aby dostali nalito čisté víno, jak to v republice vypadá. Je rozhlas nástrojem vlády, aby rozmlouvala často, nejen v některých rozhodných okamžicích, s lidem, aby lid cítil, že je účasten v plné váze státních záležitostí, že je také za ně odpověden? Nenecháváme jej ve staré rakouské mentalitě, že se někde něco dělá., že to všecko někdo za něj udělá?

Je všeobecně známo, jak dovedou využívat rozhlasu státy glajchšaltované nebo také ruský komunismus, který jistě za to vzdělání, které rozšířil po celé širé Rusi, vděčí právě těmto věcem, rozhlasu, filmu atd. Krátce: jednostranně orientované státy znamenitě využívají této moci rozhlasu. Ale demokracie má potřebí daleko užšího kontaktu s lidem, protože jednoslabičně nepřikazuje, nýbrž osvětluje, domlouvá. se, přesvědčuje. A zavede krátkovlného vysílání do ciziny - poslechněte si je od 1 do 3 v noci pro Ameriku a večer od ½ 9. pro Evropu - mį nįš rozhlas novou možnost správného informování ciziny o našich věcech a vztazích ke světu. Ale tohoto nástroje se musí také řádně používat. Rozhlas nemůže zůstat soukromou společností, nýbrž musí být zestátněn (Výborně!), a to i tehdy, kdyby nebylo dnešního skutečně neuspokojujícího jednostranného zpravodajství.

Není to požadavek převratný. Mohu konstatovat, že Francie, která má řadu soukromých společností, má také státní rozhlas, Dánsko, Polsko a Norsko také, Německo a Anglie rozhlas skoro státní, ovšem s jedinečným vlivem státu, Itálie má společnost, ale státem ovládanou a dohromady mezinárodní tendence ve všech státech, jak je patrno z mezinárodních. jednání o této otázce, je pro postátnění. Uvážíme-li u nás, že na rozhlasové společnosti stát participuje 51 % a při tom že se používá rozhlasu ke stranickým účelům, vidíme, že je to poměr nezdravý, nezdravý po všech stránkách.

Nevím, zda jste slyšeli náhodou přednášku dra Laciny - to je totiž jeden z representantů duševní spolupráce u náš - který v našem rozhlasu vyzdvihoval vlastnosti hitlerismu, jakoby přímo vyzýval k jeho následování, nebo nesprávné referování o výsledcích voleb nebo - ale to už zasahuje do vládního referování o tisku - zprávy vyňaté z jednotlivých časopisů atd.

51 % i více kapitálové účasti státu máme v jednotlivých společnostech. Závěrečný účet za r. 1935 uvádí je všechny. O těchto společnostech by bylo nutno také si promluviti. Máte-li náhodou příležitost podívati se do jejich jednání, poznáte, že zástupci státu tam velmi často se cítí zcela osvobozenými od principů, které vládnou ve státní správě. Je to jen nový důkaz, jak není v lidech vědomí demokracie a odpovědnosti za ni, že musí býti stejní všude a všude demokraty, třeba nesedí ve svém úřadě.

Budou mnozí, kteří moji řeč budou posuzovati jako řeč zaujatého straníka, ale tím jen znovu dokáží, že jest jim demokracie cizí, anebo stranictví bližší demokracie. Ano, v demokracii strany mají své oprávnění a jsou dokonce nutností, ale musí to býti strany, které vidí stát nad sebou jako podklad veškeré i své vlastní existence, které přiznávají ostatním stranám rovné právo, demokratické právo, zápasiti stejnými slušnými demokratickými zbraněmi a jen těch také užívají. Je to zápas, zápas o idee uvědomováním, poctivým přesvědčováním. Strany, které překročují tyto meze, jimž zájem státu je lhostejný, nebo jen služebný jejich touze po moci anebo chtějí dělati dojem před svými voliči, že ony mají stát v ruce, že ony jsou stát, jsou nebezpečím pro stát, protože ochromují jeho základy, víru lidu v demokracii, ve spravedlnost. A čím je obtížnější situace hospodářská a mezinárodní, tím větší mají odpovědnost za sociální a politický mír.

Právě v posledních dnech jsme prožili znamenitý kurs výchovy v demokracii. Byl to onen případ Anglie. První muž Anglie se svým individuálním požadavkem stál proti kolektivní vůli země. Jak nóbl, jak čestně, jak otevřeně bez nějakého nadávání a špinění a jak krátce, za 10 dní, byla tato věc vyřízena. Nevím, co by se tak asi dělo u nás, kdyby šlo o tak delikátní a osobní věci. Ale myslím, že Československo, jestliže si dalo demokracii do svého štítu, nedalo si ji proto, aby snad tajně proti ní hřešilo. Zdá se mně jenom, že je ta naše demokracie příliš mladá. Ale jestliže chceme, aby vyrostla, tu není možno ji potírat na všech stranách, tu je nutno ji pěstovat, pomáhat odstraňovat všechno, co jí může překážet a všechny ty věci, které překážejí jí, překážejí státu.

Velmi vás všechny prosím, kdo máte možnost, abyste zasahovali na kterémkoli poli do veřejných záležitostí, abyste aspoň trochu myslili o těchto mých slovech. Říkám: Důležité jsou věci, rozpočtově důležité jsou všechny ty položky, důležité je získávání peněz, ale především musíme míti jasno, kam chceme jíti. Spravedlnost ke všem, na všechny strany, to je základem našeho státu. (Výborně! --- Potlesk.)

Místopředseda dr Buday (zvoní): Slovo ďalej má pán sen. Hancko.

Sen. Hancko: Slávny senát!

Do r. 1934 činily výdavky na školstvo v republike 24 miliard Kč. Rozpočet kultúrnej kapitoly pre r. 1937 činí 1973 mil. Kč. Zálohy na učitelské platy dostúpia koncom r. 1930 bezmála 12 miliard Kč. Tieto cifry sú dôkazom, že na kultúrne ciele obetuje republika naša svojej sile primerane naozaj veľmi úctyhodné sumy. Je otázkou, či táto ohromná investícia priniesla republike aj súmerného osohu v kultúrnom živote. Na túto otázku za výstižnú odpoveď môžeme považovať prejav, ktorý učinil sám minister školstva a nár. osvety dr Franke dňa 14. novembra tohoto roku v rozpočtovom výbore posl. snemovne pri projednávaní štátneho rozpočtu. Minister dr Franke prehlásil tu medzi iným toto: "Nechcem sa ospravedlňovať tým, že som ešte len niekoľko mesiacov ministrom školstva, ale už i za tento čas som sa presvedčil, že som dedictvo neprevzal v dobrom stave". Nad touto výpoveďou ministra našej republiky treba sa nám vážne zamysleť. Len škoda, že pán minister dr Franke hneď aj meritórne nevylíčil nedobrý stav tohoto dedictvá.

Z jeho ďalších prejavov ale môžeme usudzovať, čo asi myslel, keď vyslovil presvedčenie, že dedictvo neprevzal v dobrom stave.

Nakoľko v kultúrnom výbore posl. snemovne ešte vo februári tohoto roku prehlásil, že jeho príchod do školskej správy neznamená rozvrat, nechce kultúrny boj, ale že mieni konsolidovať všetko, čo sa konsolidovať má, dal týmto indirektne najavo to, že to nedobré dedictvo tvorí kultúrny boj, ktorý skutočne prináša rozvrat, v ktorom nie je radno aj ďalej pokračovať, ale nútne je tento nebezpečný deštruktívny proces konsolidovaním pomerov konečne zastaviť. Ako jednu etapu tohoto konsolidačného procesu označil v svojom ďaľšom prehlásení, ktoré učinil 23. júna 1936 pred deputáciou sdruženia slovenských odborových organizácií, keď zdôraznil, že neudržateľný stav neštátneho školstva a učiteľstva, ktoré dosiaľ platy svoje len ako prídavky a zálohy dostávalo, vyrieši v dohľadnom čase uspokojive a definitívne.

Toto prehlásenie vzťahovalo sa vlastne na požiadavok krajinského učiteľského spolku na Slovensku, ktorý v memorande predostretom sdružením slovenských odborových organizácií naliehal, aby táto páľčivá otázka čím prv sa vyriešila, čo je vlastne aj požiadavkom celoslovenským a celoštátnym a záležitosť táto je jednou z hlavných otázok slovenského problému.

Veď je to všeobecne známo, že platy neštátnych učiteľov, ktorých je na Slovensku väčšina, nie sú ani podnes zákonom definitívne upravené vzdor tomu, že dľa odst. 2 §u 1 zákona č. 104 z r. 1926 ešte pred 10 rokmi bola prisľúbená obdobná úprava platov verejného neštátneho učiteľstva na Slovensku. Toto učiteľstvo snáša bezprávie už od prevratu, platebné a služebné pomery nemá ale podnes ani uzákonené. Je prepotrebné smernice vyplácenia pôžitkov tejto kategorie učiteľstva prispôsobiť norme štátnych učiteľov, v súvislosti čoho treba bude vyzdvihnúť z platnosti aj vládne nariadenie 380 z r. 1922, lebo dľa tohoto nariadenia môžu byť tieto pôžitky bez disciplinárneho vyšetrovania, bez kontradiktorného pokračovania zastavené, proti čomu niet odvolania. Zavláda tu teda plná právna anarchia. Potrebné je preto novelizovať aj § 45 zákona č. 104 z r. 1926 vtom smysle, aby osobný náklad na učiteľské platy niesol štát záväzne a nie zálohove. Keď všetci občania znášajú daňové bremená, dľa toho majú rovnaké nároky aj na to, aby aj školstvo pre všetkých občanov štátu bolo štátom platené.

A preto, že aj ocenenie prírodnín ako súčiastky pôžitkov nie je podľa terajšieho cenového indexu prevedené, sú platy neštátnych učiteľov skracované o toľko, o koľko vyššie sú im ceny naturálií vo vokátoroch do platov započítané; dľa platovej parity patrí, aby aj ocenenie prírodnín prevedené bolo terajším pomerom primerane. Pri rovnakej kvalifikácii za rovnakú prácu patrí rovnaká pláca v republike aj pre túto kategoriu učiteľstva.

Najnovšie stala sa krivda na Slovensku dočasným neštátnym učiteľom. Administratívna prax bola dosiaľ taká, že spisy učiteľa majú byť po jeho zvolení najneskôr do dvoch mesiacov referátu ministerstva školstva a národnej osvety v Bratislave predložené. Krivda vznikla z toho, že keď udržovatelia škôl spisy tieto predostreli v oddelení referátu ministerstva školstva a národnej osvety v Bratislave, ktoré voľby schvaľuje, tieto nechali tam mesiace ležať. Oddelenie toto, ktorého prednostom je proti cirkevným školám až fanaticky zaujatý pán dr Koloušek (Sen. Pázmán: Nie je doktor!), pán Koloušek, žiadalo, aby sa na dočasné triedy volili učitelia definitívne a nie dočasne, ktoré stanovisko je ale protizákonné.

Dočasné triedy na základe §u 5, odst. 2 zák. č. 226/22 a §u 11, odst. 5 vládneho nar. č. 64/25 Sb. z. a n., zriaďujú a povoľujú sa len na jeden školský rok. Keď zákon č. 226/22 a vládne nariadenie č. 64/25 zaviedly triedy dočasné len na jeden rok, z toho vyplýva, že na takéto triedy i volba učiteľa môže byť len dočasná. Referát ministerstva školstva a národnej osvety v Bratislave tento zákon a vládne nariadenie dosiaľ prevádzal tiež tak, že dočasné triedy schvaľoval klauzulou, podľa ktorej "súhlas sa udeľuje výslovne na školský rok za podmienok v rečenom zákone a s platnosťou od 1. dňa mesiaca, ktorý nasleduje po tomto rozhodnutí". Na tomto základe poukazoval referát ministerstva školstva a národnej osvety v Bratislave potom aj štátne preddavky platové vždy len do 31. augusta toho ktorého roku. Oddelenie vedené pánom Kolouškom ale voči cirkevným učiteľom postavilo sa na stanovisko, že učitel' dľa starého uhor. zákona, §u 138 zák. čl. XXXVIII z r. 1868, rešp. dľa §u 2 zák, čl. XVI z r. 1913 má sa vraj voliť hneď definitívne.

Nakoľko ale "lex posterior derogat priori", čiže zákon neskorší pozbavuje platnosti zákon starší, je samozrejmé, že nakoľko neskorší zákon č. 226/22 a vládne nariadenie č. 64/1925 zaviedly triedy dočasné, tak aj voľba učiteľa na takéto triedy je tiež dočasná.

S touto zbytočnou a tendenčne narafičenou ťahanicou bolo potom už zapríčinené, že dobre vyše tisíc učiteľov nedostalo platy od septembra až po december, čím zapríčinené bolo všeobecné pobúrenie, rozhorčenie celej tak učiteľskej, ako aj širokej verejnosti.

Za toto činíme odpovedným pána prednostu oddelenia, pána ministerského radcu Kolouška. Takéto protizákonné strannické pokračovanie vzbudzuje len odpor a otriasa dôveru voči našim školským vrchnostiam, proti čomu dvíhame rozhodný odpor a dožadujeme sa cieľuprimeranej nápravy v tomto oddelení referátu ministerstva školstva. Toto pokračovanie je tiež jedným ohnivom z reťazi systematicky vyvolávaného kultúrneho boja na Slovensku. Takto sa pomery na Slovensku konsolidovať nedajú. Trvalým podnecovateľom kultúrneho boja na Slovensku je vo všeobecnosti vlastne ten stav, že dosiaľ úradne favorizovaný bol ten kultúrny smer laicko-neverecký, protináboženský, materialistický aj so všetkými jeho ustanovizňami, a smer historických tradícií, smer slovensko-národný a kresťanský bol dôsledne porážaný, rozvracaný, znásilňovaný. V ostrej protive a v nevyrovnanosti týchto dvoch stanovísk spočíva hlavne ťažište celého kultúrneho problému na Slovensku. Historicko-svojrázny, slovensko-kresťanský smer porážaný začal byť hneď po prevrate výpoveďou, že katolíci budú mať len toľko práv, koľko si ich vydobudú. To toľko znamená, že protivnému smeru priznávajú sa v republike našej nielen práva, ale aj zvláštne privilegiá bez boja, katolíkom sa ale ani Ien prirodzené práva nepriznávajú. Títo musia sa ich domáhať ťažkým kultúrnym bojom. Toho makateľným dôkazom bolo hneď zhabanie všetkých cirkevných stredných škôl a zavedený bol podkopne rozvratný nápor proti všetkým cirkevným a slovenským národným kultúrnym ustanovizniam. Náboženstvo degradovalo sa na školách za nepovinný predmet. Učiteľstvo a profesorstvo slovensko-národného kresťanského presvedčenia bolo na celej čiare prenásledované, odstrkované, demoralizované. Všemožným útokom vystavované boly svojrázne slovenské učiteľské a iné kultúrne spolky aj s ich celým kádrom členstva a všemožne favorizované zasa spolky protivného smeru.