Já uvedu ještě jeden případ. (Sen. dr Sobota: To se přece děje! Panu presidentovi se takové případy ani nepředkládají, poněvadž je nedoporučuje!) Jak je veřejnost v takových věcech citlivá, dokazuje dopis, který jsem dostal od neznámých lidí doporučeně a expres. Tu zprávu zde mám, ale nepoužiji jí, poněvadž ji nemám ověřenou. Šlo o proces v Kutné Hoře, který se stal pro veřejnost zajímavý tím, že šlo o zpronevěru - nejsem právník a nevím, jak bych to lépe nazval - Havlíčkových spisů, které byly později nalezeny u funkcionáře politické strany pana ministra.

Proces skončil osvobozením obžalovaných, po stránce formální je spravedlnosti učiněno zadost. Ale prosím, ani zde veřejnosti nezacpete ústa, aby na to nereagovala všelijakými poznámkami, šlo o vynikající funkcionáře strany pana ministra. Máme zjištěno, že nebyl vydán ani zatykač, ačkoliv 14 dní se již o věci po celém městě hovořilo a každý o tom věděl. Poněvadž šlo o vynikající funkcionáře strany, byl učiněn dotaz nahoře o informace, jak si při tom mají počínati. Loyálně konstatuji, že pan ministr rozhodl, aby žaloba byla podána, ale i když se tak stalo, byly určité průvodní zjevy, které otřásají přesvědčením lidí, že jde o rozsudek spravedlivý. Říkají: Prohlídka domovní byla u něj až za 14 dní. Obhajoval ho advokát, společník kanceláře bývalého pana ministra spravedlnosti dr Meisnera, který jen za tím účelem přijel z Prahy, a přijel s ním vynikající činitel místní. Říkají dále: Finanční prokuratura, která jindy ke každé žalobě, kdy jde o ukradený smrček, vysílá svého zástupce, přesto, že zde byla hodnota spisu oceněna částkou 96 000 Kč, svého zástupce neposlala. Byl osvobozen pro účinnou lítost, ačkoliv je prokázáno, že účinná lítost byla provedena teprve tehdy, když státní prokurátor 14 dní před tím spis k sobě převzal od pachatele. Nedivte se, že se tvrdí: Každému se měří jinak. Kdyby to byl někdo jiný, tak by to s ním třebas nedopadlo tak. Proto je správným, že prokurátor podal odvolání, poněvadž jde o případ zase velmi delikátní, který se nedá posuzovat jenom s hlediska věci, nýbrž také s hlediska těch, kteří v tomto procesu jsou bezprostředně interesováni.

Zde cítíte, že je nutným, aby, když nám tato nedůvěra, rozežírající veřejnou správu, zasahuje ve veřejnosti i do tak důležitého orgánu, jako je spravedlnost, abychom se nad tím pozastavili a hledali cestu k nápravě.

Znovu podotýkám: Řádný a spolehlivý stát vyžaduje řádnou, poctivou a státu oddanou administrativu a tam, kde toho není, nelze mluvit o státě. Politika zahraniční i vnitřní se dá chvilku dělat špatně, nebo s omyly, ale jen když nám budou bezvadně fungovat soudy, aby občanům pomáhaly k spravedlnosti rychle a nikoli tak, jak se soudí dnes, kdy to trvá několik let. Kdo z vás byl na valné hromadě soudců, mně potvrdí, že již se nesoudí, nýbrž administruje, vyřizují se prostě spisy, hledá se počet čísel.

Tak je to u soudů. Když nám bude fungovat policie, státní bezpečnost, státu oddaná, věrná a řádně vyzbrojená armáda, láskou k vlasti prolnuté obyvatelstvo, když budeme mít řádné, státu oddané učitele a profesory na školách, aby nám vychovávali novou budoucí generaci, když budeme mít státu oddané zaměstnance na drahách, poštách, celní stráže, když budeme mít i státu odanou, poctivou a hospodářských poměrů znalou administrativu na berních správách, aby státu rychle opatřovala prostředky, jichž potřebuje, pak se tomu státu nemůže na dlouhou dobu nic stát, i kdyby poměry byly sebe horší.

Chci přiznati, že tentokrát jsem z úst pana ministra financi již neslyšel to obvyklé: náklad na státní zaměstnance nám roste. Byla to vyježděná kolej. Opravdu neroste a dokáži to hned. Ale měl by růst již proto, poněvadž nám vzrůstá počet úkolů, které se ukládají státní správě. Dnes již není stát jako dříve, dnes je stát ohromný podnik, a vázané hospodářství mu ukládá nové a nové úkoly, které musí někdo vykonávat. Bylo by tedy správné, kdyby počet jich rostl.

V resortu min. soc. péče jsme měli v r. 1918 stabilisovaný stav 30 pragmatikálních zaměstnanců, dnes je ten stav min. soc. péče 1319 zaměstnanců, vedle řady zaměstnanců smluvních. Jak vzrostly úkoly v oboru ministerstva soc. péče, tak vzrostly u soudnictví, bernictví, následkem nových daní a nových dávek. Práce je tolik, že u zaměstnanců svědomitých neplatí 48hodinová doba pracovní, která platí jen pro nižší kategorie. Vyšší mají nařízeno interními výnosy, aby služební doba byla prodloužena podle potřeby. A jinak to ani není možno dělat. Měl by tedy počet zaměstnanců růsti již se vzrůstem práce, měl by růsti i náklad na ně proto, že stoupá drahota. Nikdo neoddiskutuje, že drahota fakticky stoupá přes všechno ujišťování, sebe lépe míněné. To je ten železný zákon, že při určitých opatřeních měnových, vázaném hospodářství, kartelech, musí se dostaviti drahota. Konstatuji, že když odečtu od nákladu na státní zaměstnance v rozpočtu celkovou částku, již tvoří náklad na presidenta republiky, na oba zákonodárné sbory, na vojsko - počet vojska nezávisí od administrativy, nýbrž od mezinárodní situace a podle toho stoupá či klesá náklad na podniky, poněvadž, když je provoz větší, pak musíme míti i více zaměstnanců a musili bychom si jen přáti, aby u železnic a pošt počet zaměstnanců vzrostl, resp. aby úkoly podniků vzrostly tak, aby to bylo důvodem k přijímání nových zaměstnanců. (Sen. dr Matoušek: Aby si na sebe také vydělali!) Ano, aby si také na sebe vydělali, viděli byste, že náklad na státní správu od r. 1929 vzrostl pouze o 100 mil. Kč. Když budu analysovat, kde vzrostl a to o daleko větší částku, pak je to v resortu ministerstva vnitra v důsledku rozšíření bezpečnostní stráže, t. j. policie a četnictva, proti čemuž nemůže ovšem býti a není ani z naší strany žádných námitek.

Na druhé straně vzrostly náklady na pense. Tímto problémem se na konec budu zabývati, poněvadž jej marně zakrýváme, aby jednoho dne rozvil se před námi v celé své velikostí. A když již jsem u té policie. Dnes rozšiřujeme působnost státní policie z důvodů státně bezpečnostních na pohraniční území, zpravidla kraj, kde jest hodně drah. Obyčejně jdou tam mladí lidé, staří jen neradi - pochopitelně - je tam velká drahota a nemohou posílati děti do škol a tito státní policisté jsou postaveni na úroveň zřízencům nejnižší kategorie. Slouží řadu let v poměru, kdy vůči státu nemá žádných nároků, může býti kdykoli propuštěn bez jakékoli náhrady. A teprve po šesti letech služby může býti ustanoven zřízencem bezpečnostní služby. Mohli byste se ptáti, jaké mají platy. Tito lidé v pohraničí mají platy, které se pohybují kolem 600 Kč měsíčně. Račte prominouti, domníváte-li se, že od těchto zaměstnanců můžeme chtíti všechno to, co žádá pan předseda vlády a pan ministr vnitra, dr Černý a o čem se mluvilo ve státovědecké společnosti. Policie žije v nejtěžších a nejhorších poměrech.

Také bych se dožadoval, aby k této policii byli přibíráni lidé jen nejlépe kvalifikovaní, poněvadž jejich úkol je zvláště delikátní a přál bych si, aby tito lidé ovládali také jazyk německý. Zejména při neuniformované stráži tuto podmínku považuji za samozřejmou; mohlo by se vyhověti oprávněným požadavkům našich hraničářů, kteří volají po tom, že by mohly býti tyto sbory doplněny z nich, poněvadž ovládají jazyk německý, dokonale znají také místní poměry a žijí v sociálních poměrech ještě daleko horších nežli žijí ostatní. A z řad těchto příslušníků našeho státu jsou oprávněné stížností, že ačkoliv oni mají zvláštní kvalifikaci, znalost místních poměrů, ovládají dokonale německý jazyk, přesto na jejich žádosti není brán náležitý zřetel.

Volám také po resystemisaci míst v ministerstvu vnitra, zejména u zemských úřadů v účetní službě. Nedávno se konal ve Stockholmu sjezd účetních odborníků. A mluvil tam známý vídeňský odborník Clemens Ottel, možná že i vy mnozí jej budete znát ještě z Vídně, a prohlásil, že nový stát není starým státem, nový stát je podnik, který musí býti budován zejména v oboru služby kancelářské a účetnické. Proto je také nutno, aby absolventům obchodních škol a obchodních akademií byla dávána při jinak rovnocenném vzdělání pro tuto službu přednost, vždyť mají zvláštní způsobilost pro službu účetní a ne, aby se opakoval případ, jakým je výnos min. vnitra z r. 1931, kde bylo na Slovensku zakázáno přijímat absolventy obchodních akademií s maturitou pro notářskou službu s odůvodněním, že jejich vzdělání neodpovídá potřebě a doporučovalo se přijímání absolventů hospodářských škol.

I počet musí býti zvýšen. Zejména u druhé instance. Vážení přátelé! Podívejte se, účetních úředníků v ministerstvu vnitra je 23, nejvyšší kariéry, služební třídy třetí, mohou se dosloužiti dva. Úředníků účetní služby u zemských úřadů je 786, z nichž mohou třetí služební třídy dosáhnouti také dva.

Tam je poměr 1: 23, a zde 1: 389. U kanc. služby na 41 úředníků jsou systemisována dvě místa 4. stupně, u zemských úřadů připadá na 604 úředníků jeden. Zde vidíte degradaci těchto úřadů. A pan předseda vlády i pan ministr vnitra mluvili zde o tom - a je to všeobecné přesvědčení - že právě tyto úřady mají ve výkonu své služby hledati poměr k občanstvu jako úřady první instance. Jsou to instrumenty, které mají tvořiti spojku mezi státem a obyvatelstvem.

U podniků to vypadá velmi kriticky. Podívejte se, státní úřad statistický vykonal své práce, má nadbytek zaměstnanců, poněvadž práce byla sezonní, a dnes tito kancelářští zaměstnanci, lidé, kteří si na tom založili svou existenci, mají rodinu a děti, dnes po 7, 8leté službě jsou propouštěni, poněvadž není pro ně zaměstnání a oni ani nemají vůči státu žádného nároku. Jiné úřady neberou tyto zaměstnance, raději přibírají zaměstnance svým vlivem. Cítíte zde zase křivdu, která v zájmu státní správy se koná na kvalifikovaných zaměstnancích. Jak je to u zaměstnanců smluvních, u dělníků u železnic? 15 roků čekají na ustanovení stálými zaměstnanci.

Podívejte se na pošty. Tam je to charakteristické. U pošt klesly aktivní platy o 264 tisíc Kč. Naproti tomu stouply platy na pomocné zaměstnance - to jsou ti výpomocní poštovní zaměstnanci, výpomocní poslové - o 7 mil. Kč, jinými slovy řečeno, počet, pragmatikálních zaměstnanců klesá, klesá počet zaměstnanců se stálým pevným platem. Dnes jich je 43.703, naproti tomu počet smluvních zaměstnanců dosahuje číslice 11.416, plných 33 % lidí je bez jakéhokoli nároku, lidí, jichž plat se pohybuje od 200 Kč měsíčně až do 600 Kč maximálního platu.

Chtěl bych tvrditi, že efekt, který vykazuje poštovní správa v rozpočtu na příští rok, je dosažen tím, že právě poštovním zaměstnancům nejnižších kategorií, žijících v nejhorších poměrech, neplatí se ani to minimum, co je vyhrazeno platovým zákonem. Jak jsou upraveny vedlejší požitky. Telegrafista za Rakouska měl půl haléře za 10 slov, dnes má 1 haléř. A jde o věci, které by se mohly spraviti v resortu samotném.

Považoval bych za velmi důležité, aby se u nás zjistilo, jak daleko působil odhlasovaný zákon, který zajišťoval provdaným ženám odbytné při odchodu z veřejných služeb. Zdá se mi, že celý zákon zanikl v písku, že ani veřejnost o něm nebyla náležitě informována, snad ani ti, kterých se to týká.

Nyní přicházím k poslední kapitole svého referátu a tím jsou pense. Na počátku svého stručného referátu zmínil jsem se o frederikánské soustavě byrokratické; opomenul jsem říci, že tenkráte byly zajištěny pensijní nároky státních zaměstnanců, aby zaměstnanci byli neodvislí ve výkonu své moci, a neměli obav, když je zasáhne invalidita, případně stáří. Tato zásada platí do dneška a hřeší se proti ní velmi. Na pense se namnoze nedívají mnozí jako na zajištění pro případ neschopnosti a stáří, nýbrž jako na vedlejší příjem, který by umožnil zaměstnání v soukromých službách. Někdy to hraničí i se služební přísahou, neboť se zneužívá určitých zkušeností v úřadě získaných. U pensí to vypadá takto: Když vezmu personální náklad na aktivní zaměstnance se všemi vedlejšími požitky v rozpočtu zařazenými, krátce se vším, co se týká personálií, a označím to jako sto procent a budu porovnávat, v jakém procentu k tomu jsou pense, dojdu k zajímavým, dámy a pánové, cifrám podle velikosti.

U tabákové režie dosahují pense proti těmto 100 %:106 %, tedy pense přesahují veškerý personální náklad na dělníky, dělnice, úředníky, úřednice, se všemi vedlejšími požitky. Pak jdou dráhy. Tam je to 50 %. Dovolím si to potom vysvětliti. U jiných podniků je to 30 %, průměr mezi 28 % až 30 %, tam se to mnoho neliší, nejpříznivější je poměr u poštovní spořitelny, kde to dělá pouze 7 %. U vlastní státní správy nejvyšší náklad na pense v poměru ke 100 % dělá vojsko 40 %, pak učitelstvo 35 %, ostatní zaměstnanci se pohybují pod 25 %. Když bych měl vyjádřit, jak by to asi mělo vypadat v poměru k počtu pravděpodobnostnímu, tak by, vážené dámy a pánové, odpovídalo průměru asi těch 25 %. Tedy normálně by se pense měly pohybovat mezi 25 až 30 % aktivních platů.

Mluví se sice o tom, že se lidský věk prodloužil a že se tím berou pense daleko déle. Konstatuji, že je to pravda pouze částečná, jako všechno. Lidský věk se podle matematicko-pojistných tabulek prodloužil, ale zejména proto, poněvadž daleko poklesla úmrtnost dětí. Dříve umíralo dětí do jednoho roku úžasné procento a toto jedno procento snižovalo tu celkovou průměrnou hranici lidského věku. Lékařská služba je dnes daleko dokonalejší a lidská péče je také větší. Nehraje valnou roli, když se dožijí jednotlivci o 10, 20 roků více, v poměru ku 100.000 dětí. Ostatně ještě řeknu jiný praktický případ, vážené dámy a pánové.

Bývalý zemský výbor království Českého měl skvělé úřednictvo, také skvěle je zajišťoval pensijně. Do pense dostávali tito zaměstnanci bez srážek také činovné, takže měli celý plat a někteří z nich ještě zvláštní funkční přídavek. Tito zaměstnanci platili do pensijního fondu 4 % a tento pensijní fond úplně stačil k uhrazení těchto pensí, a když byl prováděn zákon č. 125 o reformě veřejné správy a tito zaměstnanci přeřazeni do státní správy, dobírali určitou prémiovou reservu, která na ně ještě podle tabulek připadla. Dnes platí zaměstnanci 8 % do pensijního fondu, nedostávají činovné a z pensí se jim ještě provádějí srážky úměrně větší než aktivním zaměstnancům. A přesto nám etát na pense roste. Jsou věci, o kterých u nás není odvahy hovořit, ale ke kterým bude nutno se vrátit. Je to i kumulace pensí, která ještě u nás existuje a o které se nerado hovoří. Zapomíná se, že pense nemá býti odměna, nýbrž zajištění pro případ neschopnosti ku práci ve stáří a že pense nesmí býti věnem, aby se na ně někdo přiženil.

Máme tu ještě jiné problémy a prosil bych vás nejen v zájmu zaměstnanců, nýbrž také v zájmu státní rovnováhy, abyste dali, zejména vy, kteří jste ve vládní koalici, pokyn k tomu, aby byl postupně vybudován pensijní fond, jako byl dříve, který by se automaticky spravoval, který by vystupoval jako právnická osoba vůči každému členu pojištěnci. Tento fond by převzal to, co je tak ohromnou položkou v každém rozpočtu, která vzbuzuje pozastavení. Když někdo sloužil státu 35 až 40 let, do pense si poctivě platil, tak si složil takovou prémiovou reservu, že podle těch nejostřejších matematicko-pojistných tabulek si svou pensi plně zaplatil a nedivte se, když se tito lidé obávají, že budou ještě podrobeni dalšímu zkrácení, a nevraživě se dívají na ty, kteří dovedou zákonů o pensijním pojištění využíti tak, aby z toho měli pevný důchod a ne zajištění pro případ nemoci a stáří.

Končím prohlášením: My jsme v oposici a nikdo nemůže na nás žádat, abychom hlasovali pro rozpočet, který předkládá vláda. To je právo vyhrazené každé oposici a my ho používáme jistě ve velmi slušné a mírné formě. Kdyby byli jiní v oposici, dělali by to daleko jinak, zejména ti, kteří na nás velmi často křičí. My nehlasujeme pro rozpočet vlády, ale hlasujeme pro určité položky, které považujeme v zájmu státu za nutné, abychom tím dokázali, že nám na udržení a vybudování toho státu záleží a že jsme také ochotni dáti státu, co potřebuje.

Prosím vás všechny ostatní, pokud jste jiného povolání, starejte se o to, aby se veřejnost dívala na veřejné zaměstnance tak, jak to zájem státu potřebuje. Veřejní zaměstnanci přinesli státním rozpočtům nejvyšší oběti. Již od převratu a od platového zákona - tam to máte černé na bílém, kde tehdejší ministr financí dr Engliš napsal v důvodové zprávě, že stát náš není, bohužel, tak zámožný, aby mohl platiti své zaměstnance jako Rakousko, ale že bude dělati takovou politiku, aby snížením cen tato disparita byla vyrovnána. Na to přišly srážky a všecko ostatní. Na útraty státních zaměstnanců vyrovnával se rozpočet, snižoval se schodek státních uzávěrek. To všechno odnášeli zaměstnanci a to nejenom ke škodě své, nýbrž i ke škodě státu.

Pan předseda vlády prohlásil, že tomu snad bude konec a že počítá s částkou 150 mil. Kč, která by byla aspoň počátkem nápravy křivdy, jakousi nepatrnou splátkou. Kdo rychle dává, dvakrát dává. Není to jen zájem samých zaměstnanců, nýbrž je to také zájem výroby. V době dnešní hospodářské krise se neustále zdůrazňuje význam posílení domácího konsumu. Velký aparát veřejných zaměstnanců je také velkým konsumentem a to nejrychlejším konsumentem ze všech, poněvadž u něho peníze nejrychleji se obrátí. Jdou do oběhu, aby plnily blahodárné poslání, které jest úkolem oběživa. Tímto činem bude napravena křivda a přispěje se k roztočení kol našeho hospodářského života, k zmenšení počtu nezaměstnaných a k zmírnění hospodářské krise snad daleko více, než si všichni představujeme. (Potlesk.)

Místopředseda dr Buday (zvoní): Ďalej má slovo pán sen. Šelmec.

Sen. Šelmec: Slávny senát!

Debata o štátnom rozpočte je príležitosťou, kde zákonodarca dá všetkému výraz, čo má na srdci, a čo chce, aby prešlo do verejnosti.

I maďarská opozícia parlamentná využíva tohoto ústavného práva, a to v plnej miere. Všímam si jej rečí. Hodnotím vývody maďarských pánov zákonodarcov, ktorí sú v kritike rozpočtu horliví, vo formovaní a publikácii vlastných myšlienok dakedy príliš odvážni a je často ich šťastím, že niektoré ich výroky ujdú pozornosti, pretože len málo členov Národného shromaždenia rozumie maďarčine. Vypočul som medzi inými i kuruckú reč senátora ruského autonom. Zemedelčeskeho sojuzu, pána Földesiho. Neviem túto reč vložiť do inej kategorie, než do maďarsko-opozičnej. Po stránke formálnej bola ona konglomerátom všetkých živých rečí Podkarpatskej Rusi: slavianske korene slov s maďarskými sufixami a naopak. Obsahove bola táto reč rapsodickou a primitívnou kritikou pomerov na Podkarpatskej Rusi. Mňa zaujíma hlavne psychologia tejto reči, ktorá sa týka autonomie Podkarpatskej Rusi. Psychologia táto mi je veľmi podozrivá, lebo prevádza spoločný prameň, z ktorého vyvierajú myšlienky maďarských opozičníkov. Vzájomné výkriky, ktoré slúžia potvrdzujúcim argumentom k vývodom rečníkov, slúžia živým dôkazom, že môj predpoklad je správny.

Reči pána sen. Földesiho sa len preto dotýkam, lebo dala pánu sen. Füssymu príčinu k velmi charakteristickému výpadu. Pán sen. Földesi medzi iným povedal, že sa Rusíni nedajú počeštiť, vzdor tomu, že sa v Podkarpatskej Rusi zriaďují početné české školy, Rusíni nepodľahnú čechizácii. Ďaľej povedal pán senátor, že Rusíni majú v láske Čechov, ale tých, čo sú v Prahe. Nemajú však radi tých Čechov, ktorí sú v Podkarpatskej Rusi. Pán senátor Füssy použil tohoto dosť neopatrného momentu k útoku proti Československému štátu, proti loyálnosti a vlastenectvu Slovákov, keď poznamenal: "Mali ste plebiscit, prečo ste hlasovali pre Čechov? Teraz vás to mrzí. Ťaháte k Maďarom. Veď ono to aj Slovákov mrzí a tiež budú onedlho ťahať k Maďarom." Tento nekvalifikovaný protislovenský útok vyviera z charakteristickej psychologie maďarskej opozičnej politiky, ktorá sa prevádza podľa známeho receptu a ktorej poslušným učedlníkom je i pán sen. Füssy. Ráčte si predstaviť, vážení prítomní, že tieto a podobné myšlienky sa vštepujú do modzgov tisícich maďarských menšinových voličov na pohraničí, otravuje sa pohraničné ovzdušie, umele sa udržiava chvenie duší a pochybovačnosť ľudu. Znemožňuje sa konsolidácia pomerov a mimoriadne sa, zaťažuje život všetkých pohraničných obyvateľov. V parlamente a inde si však páni rečníci sťažujú, že sa s nimi nejedná podľa zásad ústavného zákona, že sa im nedávajú zákonmi zabezpečené občianske práva atd'.

Pán dr Turchányi si tiež sťažuje:,,Niet žiadnej snahy - hovorí - pre porozumenie Maďarovi. Maďari boli suverénnym národom a kvapom sa dostali do položenia menšín. Už i toto je smutným faktom i vtedy, keby sa menšinové zákony plnily. Tým viac bolí Maďarov, keď sa im krivdí. Jednoducho nás ťahajú k zodpovednosti pre veci a opomenutia v minulosti."

Takto pán dr Turchányi a tak pán Füssy. Pán dr Turchányi popiera v svojej reči potrebu loyality k štátu a k československému národu zo strany menšín ako conditio sine qua non. Hovorí o loyalite, že ona nemôže byť predpokladom lepšieho osudu menšín, lebo predpokladom dobrého osudu menšín sú ústavné zákony a platné medzinárodné smluvy.

Od prevratu minulo osemnácť rokov a život maďarskej opozície dokazuje, že loyálnosť k štátu u maďarskej opozície bola dosiaľ postavená na vedľajšiu koľaj úmyselne, aby bola príležitosť ukázať na domnelú krivdu pred svetom, ktorá sa na maďarskej menšine - údajne - pácha.

Hovoriac o medzinárodných smluvách myslel pán sen. dr Turchányi zaiste na Trianon. Mňa nezaráža mudrovanie Maďara juristu, lebo on vždy má pravdu, aj vtedy, keď ju prehrá.

Loyalitu menšín považujem za predpoklad pre udržanie všetkých práv, ktoré menšinám zákony zaručujú. Dokázaná neloyálnosť potkne sa na paragrafy trestných zákonov a prináša stratu nielen menšinových, ale i občianskych práv.

Poznámka, že by u nás žijúci Maďari boli honení k zodpovednosti pre hriechy a opomenutia v minulosti, obsahuje uznanie, že hriechy fakticky boly. Bolo by treba uznať i to, že naším právom a našou povinnosťou je tieto hriechy a následky týchto hriechov odstraňovať a že toto robiť je našou svätou povinnosťou. Nechceme však nič robiť na úkor práv maďarského občianstva. My na minulosť hľádíme ináč, ako si to pán sen. Turchányi myslí a tvrdí. Naším programom je nie pomstiť sa za minulosť, ale získať, čo sme pre hriechy pánov v minulosti stratili.

My sme minulosť pochovali v Trianone. Trianon je náhrobníkom starej nespravedlivosti a krívd starého režimu. Keby sa našla sila, ktorá by tento náhrobník odstránila, nepostačila by na to, aby zničila nový život ktorý vznikol z rozvalín hriešneho feudalizmu uhorského. Pozorujeme, že zahraničné a vnútorné maďarské politické kruhy sháňajú sa po tejto sile.

Robí sa propaganda po celom svete. Dokazuje sa, že vzkrieseníe československého štátu a suverenita slovenského národa, tedy Trianon je maďarskou krivdou. Všemožne sa starajú nakloniť svetovú verejnú mienku k sebe. Vyprovokujú si Milano a iné podobné príležitosti, aby sa robily prejavy, ktoré sa týkajú Trianonu a jeho revízie. Aby dosiahli svojho cieľa, neštítia sa revizionisti použiť macchiavelistických prostriedkov pomluvy a lži.

Pán dr Turchányi protestoval aj proti tomu, aby sa tunajšia maďarská menšina ťahala k zodpovednosti za činy, ktoré sa v zahraničí proti Československej republike dejú. Pán rečník by mal pravdu, keby sme nevedeli a nemali o tom dôkazy, že medzi udalosťami v zahraničí a medzi psychologiou pohraničného občianstva menšinového u nás je živý kontakt, udržiavaný starostlive a plánovite. Sú to spojité nádoby.

Z rečí opozičných rečníkov maďarských a zo žurnalistiky, okolo nich stojacej, vysvitá, že hlavným smyslom politickej praxi opozičnej na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi je podporovať každú akciu centrifugálnu, protivládnu a súčasne aj štátu škodlivú. Podporuje sa autonomistické hnutie na Slovensku len preto, aby sa prehlbily rozpory medzi Slovákmi a Čechmi, a v Podkarpatskej Rusi preto, aby sa znemožňovala spolupráca Čechov a Slovákov s Podkarpatorusmi, aby sa vyvolal zmätok, čo sa potom snadno publikuje v zahraničí ako nespokojnosť so zmenenými pomermi a zhodnocuje sa ako dôkaz, že Slováci a Podkarpatorusi ochotne by uvítali zmenu, ktorá by vzkriesila zašlý svet. A v tomto je kardinálny omyl výpočtov revizionizmu i doma, i za hranicami.

A teraz nadhodí sa nám otázka: Jakých by nás Slovákov našli tí, ktorí si na nás robia nároky? Po stránke kultúrnej: Keby svetová vojna bola prišla o 10 rokov pozdejšie, nebolo by už ostalo, podľa výpočtov maďarských štátnikov, ani jedného Slováka. Tento predpoklad a výrok bol správny. Apponyiho školské zákony boly garanciou, že sa dôkladný odnárodňovací proces podarí. Pred prevratom ostalo už len niekoľko slovenských cirkevných ľudových škôl. Víťazstvo centrálnych národov bolo by dokončilo a dovŕšilo popravu slovenskej kultúry a Slovače vôbec. Vojna a jej dedič, prevrat, prišiel ako zázrak Slovákom na pomoc. Ožili sme. Okriali sme. 18 rokov pracujeme na vlastnej národnej kultúre. 18 rokov vychovávame mladé slovenské generácie v školách každého stupňa. Tisíce slovenských učiteľov, patriotov, rozširuje slovenskú osvetu. Tisíce dobre organizovaných ľudových škôl slovenského národa nedajú sa viac sotreť s líca zeme. Zo slovenských škôl za 18 rokov vyšla mládež nacionálne povedomá, odchovaná povedomou slovenskou rodinou. Slovenská kultúra, slovenské umenie, celé more slovenskej lásky k svojeti neboly by viac pre rakovinou ohlodaný a spustošený panský žalúdok feudálneho režimu straviteľné.

Desiatky slovenských stredných škôl, celý rad odborných škôl a bohosloveckých seminárií a slovenská univerzita chrlila do života veľké tisíce slovenských inteligentov, ktorí dnes v službách československého štátu zaujímajú dôležité postavenia.

Po stránke národnej našli by Maďari Slovensko ako nacionálne upevnený celok bez diferencie medzi Slovákmi a Čechmi. Útok proti československému štátu v bársakej forme narážal by vždy na odpor Slovákov a Čechov bez rozdielu. (Tak jest!)

Útok na naše suverénne záujmy vyzve u nás odhodlanosť a pohotovosť prinášať nadľudské obeti na ochranu a upevnenie republiky československej. (Tak jest! Výborně!) Diferencie v domácej politike nerozdeľujú, nás Slovákov v nazeraní na vlastenectvo a na povinnosti k republike na 2 rôzne tábory. Diskusia v chápaní otázky čsl. jednoty nezapríčiní u Slovákov nikdy dezorientáciu v poznaní a vo vykonávaní občianskych povinností v každom vážnom prípade. Zdravé a konečné vyriešenie naších domácich sporov je procesom vývojovým a jeho výsledok nemôže byť pre nás problematický, z čoho by nepriatelia našej republiky mohli pre svoju politiku ťažiť.

Po stránke hospodárskej a sociálnej je Slovensko dnes už ďaleko pred tými, ktorých ono v 18. roku zanechalo. Vyriešili sme si pozemkovú reformu. Monopol pôdy vypadol z rúk feudálnej šľachty. Doprialo sa chudobe na pôde pracujúcej, aby si založila existenciu na vlastnej majetkovej podstate. Slovenské, ba i maďarské roľnícke masy, majitelia pôdy, sú dnes pevnou garanciou pre trvalosť tohoto našou dobou úplne ospravedlneného československého sociálneho vývoja. Prevrat odkryl rany a choroby hospodárskeho života v bývalých Uhrách i po stránke úverovej. Ľudového úveru v Uhorsku nebolo a banky koristily, ako chcely. Drahý úver znemožňoval hospodársky rozvoj. A dnes: Sväz našich Roľníckych vzájomných pokladníc s viac ako polmiliardovým kapitálom, hospodársko-družstevná organizácia atd'., vykonávajú svoju blahodárnu funkciu a hospodársky posiľujú jedinca. Vývojové výsledky v tomto ohľade by úplne oslepily svet, keby sa ešte ten starý vzkriesil.

Regulácia riek a bystrín, meliorácie pôdy, elektrizácia, stavba a rekonštrukcia komunikácií, všemožná organizácia technického vývoja za poprevratových 18 rokov majú na Slovensku výsledky, ktoré zahanbujú bývalý režim na veky a ten nedosiahne nikdy ospravedlnenia. Zregulovanie produkcie a distribúcie zemedelských hodnôt zabezpečilo nášmu roľníctvu aproximatívne pevnú hospodársku bázu pre kalkuláciu v jeho práci a ono vidiac, že proti výkyvom hospodárskym je zákonmi chránené, dožilo sa kľudu a bezpečnosti, z ktorého bez rozdielu národnosti by sa nedalo vyhodiť a vytlačiť nijakým avanturizmom starej politickej ráže.