Dále prosím, už je několik měsíců podána interpelace na ministerstvo zemědělství a ministerstvo financí, jak je to s velkostatky rodiny Vraných. V interpelaci je napsáno, že 9.500 měřic půdy dostal pan Vraný a jeho tchán inž. Šimonek za cenu 2.000 Kč za hektar, to znamená nějakých 200 Kč za měřici a že jim bylo dále odepsáno 7 mil. Kč na dávce z majetku. Na tuto interpelaci se neodpovídá.
Kdo vládne v těchto oblastech, kde kdysi čeští Kozinové byli věšeni v odboji proti pánům? Kdo vládne nad velkostatky zde i na Moravě, kdo vládne nad Diváky mezi Pohořelicemi a Hustopečí? Za 2,600.000 Kč je skoupil syndikát, to nebyl jednotlivec, dnes se to dělá chytře, dnes to koupí syndikát, složený z několika jednotlivců. Máme u nás pilu, postavenou za 3 mil. Kč, postavil ji velkostatek hraběte Šternberka, ale je to akciová společnost, předsedou je majoritní pán Leopold, druhým funkcionářem jest jeho žena, rozená Larischová, a dalšími funkcionáři jest jeho syn a synova žena. To není Šternberkovo, to je akciová společnost.
Půda se prý vzala proto, aby byla zachráněna do českých rukou, a ti lidé, kterým se půda vzala před nosem, to nejsou Češi. Tam jsou většinou německé obce - což pak Němec není pravoplatným občanem v tomto státě? Za dnešních poměrů se to nejméně odváží kdokoliv zde prohlásiti, že by nebyli plnoprávnými občany v tomto státě, a jsou-li potřebni půdy, mají na to takový nárok jako největší vlastenec Čech. Ale to se urve lidem přímo před nosem a pak se musí tito lidé na tom dříti od rána do západu slunce, mají korunu za hodinu a při tom se ještě chce po nich jejich duše.
Vážení, to je Mene Tekel na venku, jestli dneska již drobní rolníci touží nebo aspoň litují, že staré, zlaté časy pominuly. Já nemám na tom interesu, my jako strana tím méně, aby se vrátila nějaká monarchie nebo reakce, ale je to smutné vysvědčení pro ty, kteří po 18 roků rozhodují, když lidé vypravují, že se jim dříve vedlo lépe než dnes, poněvadž stará šlechta se nepřišla na ty velkostatky ani podívat, nebránila chodit do lesa na ostružiny, jahody atd., kdežto dnes i toto je zakázáno a i to si již vyžádalo nejen několika let kriminálu proto, že dotčený, který šel, se dopustil veřejného násilí proti veřejnému hlídači, ale i několika lidských životů.
Pánové, bylo řečeno v rozpočtovém výboru, že pozemková reforma ve Španělsku za každého vítězství musí být řešena. Tedy otázka půdy se nedá řešit jenom tak, aby určitá třída nebo určitá skupina lidí nebo určití příslušníci určitých politických stran využili své momentální politické moci a místo co by prostřednictvím pozemkové reformy dali lidem půdu, uchvátily ji pro jednotlivé rodiny a lidé zas zůstali bez toho, čeho nutně k životu potřebují.
Já nemám po ruce časopis "Brázda", časopis mládeže, v němž je spousta studované mládeže, organisované v rámci agrární strany, a prosím, tento časopis nazývá to - tuším, že je tam to slovo - zločinem, že se soustřeďuje vlastnictví půdy v rukou několika rodin. Je to přirozená věc, vždyť to, co se s půdou děje, odporuje zákonu o pozemkové reformě. Podle zákona o pozemkové reformě veškerá půda nad 250 ha měla býti zabrána a dána podle úvahy pozemkového úřadu do rukou těch, kteří ji obdělávají. Ale v jakém je to kontaktu s tímto ustanovením, když jedna průmyslová firma ve Zlíně, Baťa, která nijak není svým životem závislá na výtěžku půdy, vlastní již okrouhle 25.000 měřic země? Jak je to možné, aby jednotliví politikové drželi daleko více země než 1.250 měřic, čili 250 ha? Čili už se to začíná přežírat - promiňte mi ten výraz, momentálně mně vletěl do úst - i těm, kteří nastoupí po vás, pánové z agrárních lavic, poněvadž my tu věčně nebudeme, jednou jsme byli zvoleni, jednou musíme být shozeni. Už to vidí, jak se u nás.s půdou hospodaří! Ale je v tom zas celá organisace. Napřed urvat lidem půdu a pak, když domkář, malorolník nebo vyhozený dělník, který pracoval na velkostatku 15, 20 roků, chce půdu a přirozeně k ministrovi, ani do parlamentu se nedostane - konečně ten ministr o tom nerozhoduje, jestli půdu dostane - začnou po venkově vytvářet výbory pro novou pozemkovou reformu podle směrnic, jak byly vysloveny ústy aktivního ministra tohoto státu, když už to zalézá za nehty těm pánům, kteří mají největší vinu na zpotvoření pozemkové reformy, tu se začne štvát na venku...
Místopředseda dr Bas (zvoní): Pane řečníku, prosím, aby takových výrazů nebylo užíváno. Volám vás k pořádku.
Sen. Mikulíček (pokračuje): Za jaké výrazy?
Místopředseda dr Bas: "Zpotvoření pozemkové reformy."
Sen. Mikulíček (pokračuje): Tak tedy já to opravuji. My máme v republice Československé nejkrásnější pozemkovou reformu na celé zeměkouli.
Začne se tedy štvát proti těm, kteří organisují spravedlivou touhu a spravedlivý boj o půdu, a už se měsíce píše: Braňte rodiny, domácnosti a dědiny před bolševickým morem! Avšak, pánové, toho moru se nebojí pracující rolník ani živnostník ani dělník nebo rozumný inteligent, nýbrž smrtelný strach z tohoto bolševického moru mají především ti, kteří před nosem urvali pracujícím rolníkům půdu v dědinách a tím způsobili rozvrat v rodinách, neboť je pravidlem, že tam, kde bída a nouze se tlačí do příbytku, tam není zvláštní nálady na soulad a lásku.
Bolševici nevyhnali exekučně ani jednoho domkáře nebo živnostníka, to dělají bankovní a jiní piráti, ať jsou politicky té neb oné barvy. (Tak jest!) Rozvratníci nejsou ti, kdož se rvou za práci, zákonnou pracovní dobu a slušnou mzdu, aby rodina pracujícího mohla býti lidsky živa, nýbrž rozvratníky jsou kapitalističtí vykořisťovatelé, kteří racionalisací a dlouhou pracovní dobou vyřadili přes ½ milionu dělníků z výrobního procesu a při tom platí přímo japonské mzdy.
Mám zde dnešní noviny, které píší, za jakých podmínek pracují u nás ženy. Tento dnešní odpoledník (ukazuje) - je to časopis koaliční strany - píše v článku "Podvyživené a nemocné děti v 18 průmyslových oblastech" (čte): "Podle zjištění v 18 průmyslových okresech trpí přes 86 % tamějších dětí chudokrevností, 10 % zkřiveninami kostí, přes 10 % plicními chorobami, přes 11 % srdečními vadami. Špatný zdravotní stav je způsobován hlavně podvýživou. Není také divu. Na př. domácké dělnice, které vyrábějí kabelky ze skleněných perliček, vydělávají za týden 12 Kč, čili 2 Kč denně, a to ještě když pracují plných 10 hodin denně." Prosím, to píše dnes večerník koaliční strany, která má ve vládě ministry.
Vinu na hospodářském rozvratu mají ti, kteří urvali lidem půdu a jako monopolní karteláři zemědělského průmyslu okrádají pracující rolníky při cenách cukrovky, brambor a obilí. Velezradu na obraně republiky Československé nepáchají ti, kteří bojují za řádnou výživu, ošacení a bydlení širokých mas měst i venkova, aby tyto masy byly dosti zdatné a schopné odehnati od hranic nepřítele republiky, nýbrž velezradu na obraně státu páchají ty společnosti, které zkrmují cukr a obilí dobytkem a vyvážejí obilí za nízkou, ztrátovou cenu úhlavnímu nepříteli republiky Československé a veškerého mírumilovného lidstva Hitlerovi, ač při tom v Československé republice padají chudí lidé podvýživou.
Věrolomnosti na voličích se dopouštějí ti, kteří před volbami nanesli celé hory slibů ke zmírnění bídy ve vesnicích i městech a dnes se paktují s největšími sociálními nepřáteli pracujícího lidu, ba i se zapřisáhlými nepřáteli československého státu. Zradu na demokracii pášou ti, kteří zákeřně za kulisami snaží se rozervati obranný svazek Československa, Sovětského svazu a Francie a svázat osud Československa s fašistickými barbary. Do jakého ráje to láká rolníky agrární tisk ovládaný kartelářsko-statkářským křídlem agrární strany nadbíháním Hitlerovi a zahraničním fašistům, svědčí tato zpráva zase dnešních koaličních novin (čte): "Sedlák už není pánem ani na svém vlastním statku. Selské nevolnictví v Německu. Němečtí sedláci si naříkají, že pro ně nastává nová doba nevolnictví. Svoje výrobky musí prodávati za ceny úředně nadiktované a když jich nedodají očekávané množství, hrozí jim koncentrační tábor. Od doby, kdy byly jejich statky prohlášeny za dědičné, musí mít úřední svolení, chtějí-li kus pole prodat nebo si na ně vypůjčit nebo je odkázat. Nejsou na svém statku pány jako dříve. Tragicky to prožil sedlák Schmeisser v Kirschkau. Hakenkraclerští předáci ho chtěli donutit, aby jmenoval svým dědicem jejich člověka, aby mu odevzdal statek a sám šel na výměnek. Schmeisser to odmítl. Jeho statek má 40 jiter luk a 60 jiter polí - a chtěl jej odkázat podle své vůle." 100 jiter, pravděpodobně katastrálních jiter, protože uherská míra tam neplatí, znamená 300 měřic půdy, 60 ha, to není žádný drobný rolník, to byl jistě rolník dobře situovaný, který s bolševiky, ba ani se socialisty neměl nic společného. "Když mu v tom bránili, omezil hospodářství na nejnutnější potřebu. Toho hakenkrajcleři využili. Obvinili ho, že hospodářství zanedbává, že se dopouští sabotáže na státu a dáli ho zatknout. Bude souzen pro sabotáž a očekává ho žalář nebo nucená práce. Jeho statek mu bude zabaven. Někteří naši agrárníci" - cituji časopis, který je socialistický - "obdivují německé vzory a jezdí do Německa, aby se učili."
Pro ty, kteří tam nejezdí a nemají tu touhu, to neplatí.
Slibovalo se u nás oddlužení před volbami a dopadlo to špatně. Obilní monopol měl zachrániti rolníky, měl stanoviti pevné ceny. Jak je známo, pohybují se ceny pšenice od 168 do 132 Kč. Já chápu, že ten rolník, který má špatný potah a pole, nemůže vypěstovati pšenici jako velkostatek, ať již jej vlastní společnost nebo jednotlivec. Nemyslíte, že by bylo povinností ministerstva zemědělství, když začalo klasifikovat zrna, opatřiti těm drobným rolníkům také řádná šlechtěná semena na účet ministerstva zemědělství, což by vyžadovalo nějakých 10 mil. Kč, dávají-li se celé stamiliony Kč tam, kde je toho nejméně potřebí? Je to prostě diference mezi cenou pšenice až 30 Kč. Kromě toho podobná věc jest, že obilní monopol, resp. obilní společnost má právo si připočítat, když k ní jdete koupit, 12 Kč na pšenici. Právě okolo státního velkostatku na Židlochovsku dostali rolníci odškodné za případné škody způsobené zvěří v naturáliích, v zrně. Státní správa nechce dát více než 127 Kč, ale oni nikde nesmí pšenici koupit než u monopolu a ten ji nechce prodat laciněji než za 180 Kč, čili rolník má doplatiti 53 Kč za tuto pšenici, kterou zkonsumuje doma. 15 měřicový rolník nikdy pšenici neprodává, spotřebuje ji doma na knedlíky, koláče a jiné věci. To jest 1/3 ceny pšenice a pro člověka, který do roka nevydělá ani 500 Kč, ohromný peníz. Já jsem navrhoval, ať se dá obilí za obilí nebo ať se vyšetří, kolik který prodal letošního roku, a budiž mu dána cena, která odpovídá kvalitě obilí. To se snadno zjistí, na to jsou knížky, nebo mu dejte 1 q za 1 q, nebo dejte cenu 180 Kč, kterou musí platiti monopolu, poněvadž ten člověk nemůže jíti k jinému lichváři, aby laciněji koupil; tu jest jediný patentovaný lichvář, totiž obilní společnost, a ta si takto počíná.
Ječmen je dnes ve volném prodeji za 140 Kč, na burse přes 140 Kč, a poněvadž ho pivovary nemají, platí se až 155 Kč. Četl jsem ve "Venkově" v rubrice "Napřed něco z domova" z pera Řehoře, jak si stěžuje, že jeho kamarád - a nebyl to jistě žádný bolševik ani socialista, ani malý rolník - prodal letos ječmen za 89 Kč. Při tom se mu ještě - to je po srážce 11 Kč na uskladnění - počítalo 18 Kč za uskladnění pšenice. Byla to zase nešikovnost obilního monopolu nebo zlomyslnost pánů, kteří řídí naši zemědělskou politiku, když se předloni a loni učinilo rozpětí mezi cenou pšenice a žita 40 i více Kč, že se nekontingentoval osev pšenice. Velkostatkáři a zbytkaři, kteří mají prvotřídní půdu, Diosecký cukrovar a ostatní navalili tolik pšenice, že ač jsme jiná léta byli nesoběstační a musili dovážet pšenici maďarskou a kanadskou, jeví se najednou přebytek pšenice 7 mil. q v srpnu 1936.
A teď mají drobní doplácet na to, na čem už jednou velkostatkáři vydělali miliony a desítky milionů, mají platit za uskladnění pšenice. U ječmene je to naprostá nespravedlnost - měl bych užíti ostřejšího slova, ale je tu přísný pan předseda - poněvadž ječmen se vůbec neuskladňoval, výlohy s jeho uskladněním letos nebyly naprosto žádné, poněvadž ječmene není. Velcí - přece se ze statistiky ví, kolik je oseto ječmenem, kolik se ho zkonsumuje doma a kolik ho přijde do monopolu - kteří mají vagony ječmene a kteří mají vysoké známosti, dostali pokyn, aby počkali, že ječmen stoupne v ceně. Do 15. prosince se měli přihlásit, kolik kdo chce prodat, a malým se řeklo: "Kdo ví, co se do 15. prosince stane!" Drobní lidé prodali 25.000 vagonů ječmene, 2.1/2 mil. q, a strhlo se jim 27 ½ mil. za uskladnění. Dnes se prodává ječmen za 145 nebo 150 Kč. Proto by bylo spravedlivé, aby obilní monopol našel prostředky, jak nahraditi lidem to, oč byli nesprávně zkráceni.
Na konec se chci stručně zmínit, jak vypadají poměry tam, kde vládnou lidé, o nichž píše "Venkov", že ohrožují rodiny, domácnosti, dědiny. Jak to vypadá v SSSR? (Sen. Šelmec: Zle!) Nevím, pane kolego, byl-li jste tam, ale já jsem tam byl a byly tam tisíce nepředpojatých lidí, i pan Ausobský - až na konec to skončil s tím pírkem - a všichni musili přiznat toto: Nevykořisťuje-li mou práci jako rolníka kartel v kterémkoli oboru, nevykořisťuje-li mou práci Petschek, Rotschild, Baťa, nepřevalují-li se na mou práci břemena spojená s vydržováním státní a samosprávné administrativy, tak výtěžek té práce kdesi musí býti vidět, ten se nemůže ztratit, on neuteče z toho vesmíru, on kdesi musí být viditelný. Dostanu-li desetinu za cukr v řepě, jak jej musím kupovat, jednu patnáctinu z materiálu lihu, jak jej musím kupovat, když dostanu jednu čtrnáctinu za materiál potřebný k výrobě piva, zač já jej musím platiti, tedy těch 13/14 mně sebrali hopem. Ale kde těch lichvářů, kartelů není, musí to býti vidět. Tam se ti rolníci nervou s Liechtensteiny, Schwarzenbergy, s Beranem, Vraným ani Stoupalem o půdu. (Hlasy: Vy byste je rovnou zavřeli!) Ne, vy jste tak naivní, pánové, že to dál nejde. Vy si představujete, že Stalin s Vorošilovem mají tak velký žaludek, že stráví všechno to, co desítky rolníků vyrobí na kolchozech a sovchozech. Ono se říká, že proti gustu žádný dišputát. Bylo-li Rusko obilní komorou pro Evropu, když se oralo dřevěným pluhem a vláčelo trním, když se silo prostřední a zadní zrní, dnes, když je tam statisíce traktorů, které tu zemi, na níž desítky tisíců let hnila tráva, každý rok přeorají půl metru hluboko, když jenom Bacher tam dodal přes 1 ½ milionu pluhů, když je na každém kolchozu pěstební stanice pro zušlechťování dobytka, je tam hlad? Je-li tam hlad, zorganisujte akci a to, co přebývá nezaměstnaným a exekvovaným rolníkům, tam pošlete, a bude v Rusku po hladu.
Zkrátka, v Sovětském svazu není nezaměstnanosti, tam se zvýšil počet průmyslových zaměstnanců ze 2 ½ mil. v r. 1924 na 24 mil. nyní v r. 1935. Tam jsou několikanásobné mzdy. Úderníci mají až 1.000 rublů měsíčně, 200 rublů tam měsíčně nikdo nemůže prostravovat se 4člennou rodinou, půda není předmětem čachrů a vykořisťování, tam se neroztahují na půdě ani Dioseg, ani Latorice, ani Liechtensteinové, ani Schwarzenbergové s Vranými, Berany a Stoupaly, nýbrž půda je majetkem všech a čistý výtěžek patří těm, kteří svým potem tuto půdu obdělávají podle odpracovaných pracovních dnů, který se počítá 8 hodin. Pracuje-li někdo 12 hodin, má napočítáno 1 ½ pracovního dne a pak čistý výtěžek jednak v penězích, jednak v naturáliích. Tam není lichvářů, kartelů cukerního, lihového, pivního, mléčného, cementového ani zbrojařského, tam není úrokových pirátů, ale také tam není nezaměstnaných ani exekutorů, tam je pečlivě postaráno o matku i dítě, ne aby tato matka dítěte pracovala za 2 Kč 10 hodin denně.
A důsledky toho jsou, že nad zdatností sportovců, ale hlavně vojáků rudé armády musí vysloviti obdiv i vojenští zahraniční odborníci, třebas s ideou komunismu nesouhlasí, angličtí, francouzští a českoslovenští generálové. A proto s útrpným úsměvem přijímají vedoucí Sovětského svazu šílené zuření v Norimberku nebo v Goslaru. Klidně spoléhají na sílu a oddanost národů obývajících Sovětský svaz a v případě přepadení Sovětského svazu budou jej hájit do poslední kapky krve, neboť vědí, že hájí právo na lidský život a socialistickou vlast. V Sovětském svazu se také nespokojí s tím, aby sovět vyslovil pouze pochybnost o počestnosti některého pana ministra; tam trestali a trestají korupčníky bezohledně nejtěžšími tresty. A poněvadž tam odstranili cizopasníky produktivní práce a spravedlivě rozdělili její výtěžek, je dnes Sovětský svaz jediným státem na zeměkouli, kde soustavně roste blahobyt a kde pracující mají upřímnou radost ze života. (Hlasy: A umírají hlady!)
Je přirozené, že z vývoje poměrů v Sovětském svazu mají panický strach kapitalističtí parasiti a jejich poměrným blahobytem placení obhájci. Přesto, že k uhájení samostatnosti potřebuje Československo daleko více pomoci Sovětského svazu než v případě opačném, jsme svědky, jak se v Československu téměř denně štve proti Sovětskému svazu a používá se k tomu ubohých nehorázností. Činí tak nejen ti, jejichž počestnost je pochybná, nýbrž i časopisy stran vládní koalice, která nese za vládní režim a poměry v Československu plnou odpovědnost. Toto štvaní musí odsouditi každý pokrokový a poctivý občan, neboť ono sice plně odpovídá charakteru různých žurnalistických chameleonů - vy víte, komu to patří - ale kdo má jenom trochu citu pro slušnost vůči svému spojenci, musí si nad tímto štvaním jen odplivnouti. Dnes, dnes právě znovu štve "počestný pán z Mutějovic". Píše: Proč už dávno není vypovězena smlouva na obranu se Sovětským svazem? A druhý, ten váš "nezlomný charakter" mu v zeleném tisku přizvukuje. Tito vlastenečtí obhájci bankovních, kartelářských a průmyslových vykořisťovatelů nadbíháním vnitřnímu i zahraničnímu fašismu ženou Československou republiku i samostatnost národa ke zkáze. Oni jsou schopni každého zločinu, jen aby prodloužili život zločinnému kapitalistickému řádu, který jest odsouzen k zániku. Ale sjednocený pracující lid je historií určen k tomu, aby přes skřeky a vzteky sov a kulichů vybojoval nový spravedlivý řád socialistický, v němž každý pracující bude mít zabezpečen lidský život. (Potlesk komunistických senátorů.)
Místopředseda dr Bas (zvoní): Volám pana sen. Mikulíčka po druhé k pořádku, byť i dodatečně, pro neparlamentární výrok "drzost", adresovaný do řad strany republikánské, kterýžto výrok je nejen neparlamentární, nýbrž zároveň i urážkou. (Sen. Mikulíček: Mně se zdá, že patřila panu Silbersteinovi!) Nikoliv, patřila do řad republikánské strany, když bylo řečeno: To je vyložená drzost vůči ostatním koaličním stranám.
Ke slovu je dále přihlášen, pan sen. Pázmán. Dávám mu slovo.
Sen. Pázmán: Slávny senát!
Rozpočet je najdôležitejším regulátorom štátneho života. Vo všetkých demokraciách pri jeho pojednávaní a povoľovaní precizujú jednotlivé strany a parlamentné skupiny svoj pomer ku vláde, vyjadrujúc svoje požiadavky do budúcnosti a kritizujúc minulé počiny tých, ktorí o dôležitých veciach štátu rozhodovali. V západných zemiach, zkade naša mladá demokracia čerpá vzor, pri tejto príležitosti sa určuje celá taktika a smer vlády na nové lustrum. U nás vlivom faktických pomerov najdôležitejším činiteľom v štátnom živote sú politické strany. Tieto sa tvoria jednak na podklade stavovskom, ale menovite na podklade národnostnom. U nás jednotlivé strany, i keď nie právom, ale fakticky iste zastupujú jednotlivé národy. Z toho vyplýva, že jednotlivé národy nášho štátu prejavujú svoj pomer k vláde so stanoviska politických strán.
Tak i ja, ako zástupca Hlinkovej slovenskej ľudovej strany, tlmočím stanovisko slovenského národa a ľudu a chránim jeho záujmy a práva. Aby sme spoznali prítomný stav nášho národa a jeho záujmy, musíme si aspoň v hlavných rysoch načrtnúť vývoj, ktorým sme sa podnes dostali.
Prevratom sa náš národ osamostatnil a kultúrne sa mohol začať voľnejšie vyvíjať. Vplyv slobodnejších prv Čechov na náš kultúrny život bol značný. Boly oblasti, v ktorých bol blahodárny, boly ale mnohé, v ktorých naša slovenská tradícia, hlboká viera a náš cit pre poriadok narážaly na odpor Čechov. Češi kultúrne pod vlivom germánskym stojací nemohli pochopiť nás, ktorí germánskemu vlivu sme boli cudzí, a my sme ťažko chápali ich. Nábožnosť a neznabožstvo sa nesniesly. Pri rozporoch Česi, početne silnější, chceli nás majorizovať. Tu je príčina neshody medzi Čechmi a Slovákmi na poli kultúrnom.
Následky prevratu so stanoviska hospodárskeho nie sú priaznivé pre nás Slovákov. Stará monarchie v hornatých severných končinách podporovala zakladanie tovární a priemyslu vôbec, ktorý potom zásoboval južnú časť ríše, a boly mnohé odbytištia aj v cudzine. Priemyselné boly tak Čechy, ako i Slovensko. Po prevrate priemysel stratil trhy v južných častiach bývalej monarchie a vlivom všeobecnej krízy a všelijakých colných opatrení i v cudzine. Nastáva krvavá konkurencia medzi českými a slovenskými podnikmi o zbytok odbytíšť (Předsednictví převzal místopředseda dr Heller.) České podniky hospodársky silnejšie prirodzene zatlačujú slovenské. Tato je samozrejmé a vedeli to všetci koaliční páni od prevratu počnúc. Preto vláda sa nečinne dívala na tento zápas dvoch nerovných borcov., Povinnosťou vlád, ktoré sa skutočne chcely o Slovensko starať, by bolo aspoň primeranou obchodne-zahraničnou politikou Slovensko odškodniť obchodnými smluvami. Vidíme však, že politika vlád smerovala vedome proti záujmom Slovenska. Vnútropoliticky hraly tu rozhodujúcu úlohu daňové úľavy, tarifové sadzby atď. Zahranične-politicky bolo to ešte horšie. Tu i každý nepredpojatý tretí musí videť úmyselný prečin proti Slovensku. Posiaľ máme bezosmluvný stav s Maďarskom, prv hlavným a výhradným odbytišťom slovenských výrobkov. Náš drevársky priemysel je zničený, drevo po horách hnije, ľud hladuje, ale vlády sa to netýka. S Rakúskom máme pravidelné obchodné styky. Vrhá to podozrenie, že stalo sa to za tým účelom, aby obchodné kontakty vzniklé za starších dôb ostaly neporušené. Tedy tak vnútropoliticky, ako i zahraničnepoliticky slovenský priemysel bol poškodený. Hovorilo sa, že to vraj preto, že v slovenských podnikoch bol interesovaný maďarský kapitál, a akonáhle to pomery dovolia, prijde náprava. Dnes žijeme blízko 20ročného jubilea jestvovania nášho štátu, ale sľuby ostaly len sľubmi. Staré továrne sú zničené, nové sa nezakladajú a nezamestnanosť na Slovensku stúpa, kým v Čechách klesá. Štátne dodávky sa v Čechách zadávajú a Slovensku musia stačiť len sľuby a sem tam nejaká tá vizita.
V osobnej politike hneď po prevrate bola Čechom dávaná neslýchaná prednosť. Teraz sa pomery pomaly napravujú, ale ešte nenapravily. Slováci priberaní k zodpovednejším miestam musia sa hlásiť do československého tábora, ináč nie sú kvalifikovaní, alebo sú nespoľahliví. V centrálnych, úradoch sme ešte vždy len mizivou menšinou zastúpení. Len niečo vyše jedného procenta z úradníctva sú Slováci. Kol. posl. Florek už bol vo svojom nedávnom prejave zovrubne vyčerpal túto otázku. Pán predseda vlády dr M. Hodža mu síce odpovedal, ale jeho vývody veru nevyvrátil. Hovoril, že vo všetkých úradoch v Čechách, tedy i v zemských, okresných atď., je 375 Slovákov. Toto však nemá žiadneho vzťahu k problému v centrálnych úradoch. Centrálne úrady celkom oddelene, bez ohľadu na úrady iné, majú mať vo svojom úradníctve pomerne k počtu obyvatelstva zastúpený slovenský živel. Keď však pán predseda vlády nadhodil otázku vo všeobecnosti, musíme tedy porovnávať počet Slovákov zamestnaných v Čechách mimo centrálnych úradov s počtom Slovákov zamestnaných na Slovensku vôbec. Z tohoto pomeru by sa javila ohromná naša krivda. Veď za každého Slováka úradníka v Čechách by bolo na Slovensku niekoľko sto úradníkov Čechov. A kde sú potom ešte podúradníci, zriadenci, financi, četníci atď.? Veď máme ľudí toľko, až nazbyt, len keby nám ich zamestnali. Darobné sú naše intervencie, to je všetko marné. Pán predseda vlády ešte spomenul, že úrady zo Slovenska nerady prepúšťajú svoje sily do Prahy. Pripúšťam to, ale medzi príčinami toho by sme iste našli i tú, že Slováci, ktorí boli do Prahy premiestnení, obyčajne dostali pridelenú bezvýznamnú agendu bez náležitej rozhodovacej moci a bývali pridelení viacmenej len k poradnej službe a ani tu na ich rady sa nič nedávalo. Tu je potom príčina, prečo sami Slováci nechcú do Prahy a prečo ich ani úradov neradi púšťajú. Keby každý Slovák, dostavší sa do centrálneho úradu, značil pre Slovensko ozaj kladnú hodnotu, veru by aj vedúci zo slovenských úradov mali životný záujem čím viac schopných Slovákov do centrálnych úradov poslať. Rád pripúšťam, že pán predseda vlády sa snaží tento problém vyriešiť, ale spôsob, akým to doteraz robí, neni správny a je nedostatočný. Za 18 rokov sa toľko krivdy narobilo, že ak ju chceme za kratšiu dobu odstrániť, musíme pristúpiť k veľmi intenzívnym prostriedkom. Reforma v tomto smere musí ísť až na koreň zla.
Zvláštnu kapitolu tvoria učiteľské ústavy na Slovensku. Ani na jednom štátnom učiteľskom ústave nemáme riaditeľa Slováka. I profesori sú skoro samí Česi. I cviční učitelia, kým hromada cvičných učiteľov teraz na Slovensku je bez miesta. Učiteľstvo, menovite v demakracii, so dňa na deň rastie na význame. Učiteľ na Slovensku by mal z ľudu vyrásť, s ľudom rásť a s ľudom cítiť, aby tak sa stal skutočným vychovateľom a vzdelávateľom. Teraz však abiturienti opúšťajúci učiteľský ústav, sú plní všelijakých hypotéz a teorií, čo na Slovensku nikto neuznáva. Samozrejme, potom nesrastú s ľudom, ba naopak ľud sa bráni ich neznabožským a medzinárodným blúzneniam. Dajte nám učitelské ústavy také, čo budú vedené slovenským a náboženským duchom! Ubezpečujem vás, že potom sa nestanú také prípady, ako aj teraz v Lučenci, a síce pred 2 rokmi, tam sa profesorka otrávila pre cvičného učiteľa. Vlani, teda teraz rok, sa kandidátka zastrelila, lebo tam so svojím spolužiakom mala voľačo, a dnes, pred 1 ½ týždňom sa jedna kandidátka 4 ročníku, Jolana Lukáčová, príbuzná posl. Lukáča, na záchode otrávila a teraz zápasí medzi životom a smrťou; či bude z nej voľačo, Boh vie. Toto sa na lučeneckom učiteľskom ústave deje. To sú hrozné veci. Teda dajte nám také učiteľské ústavy, čo budú vychovávať národne uvedomelých Slovákov, a uvídíte, že niet nad to lepšej obrany štátu!
Veľká nedôvera vládnych činitelov voči Slovákom, bezočivé a drzé podozieranie z maďaronstva a zatláčanie nás vždy medzi posledných vyvolalo konečne na Slovensku odpor vyjadrený víťazstvom autonomistického hnutia.
Naše hnutie mnoho vykonalo pre konsolidáciu pomerov v štáte, jednak priamo, ale menovite nepriamo, lebo není nám možné uplatňovať spravedlivosť a nami hlásané zásady vo vláde. Naši odporcovia však zo strachu pred ešte väčším vzrastom nášho hnutia uskutočňujú naše požiadavky, ale veľmi pomaly.
Dnes otázka autonomizmu rozpadá sa na dve časti. Jedna sa týka otázok personálnych, aby ústavou zaručená spravedlivosť voči všetkým národom bola bez výnimky uplatňovaná. Znamenalo by to vyriešenie problému sudetských Nemcov, Rusínov a Slovákov. Druhá sa týka reálnej teritoriálnej spravedlivosti, aby Čechy neboly protežované pred Slovenskom, resp. inými časťami štátu. Žiadame, aby všetky naše teritoriálne sväzky rovnako pomerne participovaly v právach a podieloch, ktoré im patria. To sa dnes žiaľbohu tak nedeje.