Druhým požadavkem je zásada rozdělení všech samosprávných, hospodářských a sociálních korporací v odbory, jako na příklad sněmu se společnými delegacemi, pokud jich k poradám o společných věcech je zapotřebí.
Třetím požadavkem jest úplná volnost všech svépomocných zařízení, jež jednotliví národové vlastní silou a vlastními prostředky vytvořili, a to ve všech oborech.
A konečně čtvrtým požadavkem jest: u všech společných ústředních úřadů počtu našeho obyvatelstva přiměřený náležitý podíl při spolurozhodování a přiměřený podíl při obsazování a tím podíl při vlivu podle národnostního klíče.
Pan ministr věcí zahraničních mluvil tedy o tom, že kulturní samospráva Němců je takřka již zjednána. Toto tvrzení co nejrozhodněji odmítáme. Stačí poukaz na jediný příklad, na zákaz tělocviku dětí v německých tělocvičných spolcích. Tělocvik dětí je přece - a to nemůže zajisté býti popíráno - ryze kulturní věcí německého lidu.
Pan ministr věcí zahraničních prohlásil, že k úplnému řešení německého problému ve státě je především potřebí upřímného duchovního a duševního přilnutí sudetských Němců ve státě ke státu. K tomu musí však nejprve vláda, český národ vytvořiti předpoklady. Nesluší se tyto požadavky vždy znovu jen jednostranně klásti nám. Odstraňte především státu škodlivou práci, státu škodlivé rejdy hraničářských organisací a různých svých jednot, které neustále otravují náladu v německém území a které nedopouštějí vzniknutí vzájemné důvěry, upřímného poměru Němců ke státu a k českému národu a které svými již opětovně doznanými choutkami po výbojích, svou špehounskou a udavačskou činností neustále otravují ovzduší.
Pan ministr mluvil ke konci své řeči o tom, že se Němci ve státě nemusí obávati o svou národnostní existenci a o zachování přirozené souvislosti s německým národním společenstvím. Ba pan ministr věcí zahraničních jde dokonce tak daleko a vyzývá Němce ve státě, aby plnili historický úkol, své poslání, které záleží v tom, býti páskou a zprostředkovatelem mezi Němectvem a Slovanstvem. Dlužno zaznamenati a nesmí se zamlčeti, nutno naopak se tázati, proč tento poslední pasus jeho řeči, který mluví o sudetskoněmeckém poslání, byl v úředním zpravodajství zamlčen. Zachování souvislosti s německým národním společenstvím je starým a samozřejmým požadavkem, který jsme při každé příležitosti vznášeli a při každé příležitosti budeme vznášeti. Bohužel jsou naše zkušenosti, jak také v jiných oborech jsme mohli konstatovati a prokázati, v příkrém rozporu s tímto uklidňujícím ubezpečením pana ministra věcí zahraničních. Co nám pan ministr věcí zahraničních přiznává, ba co nám přímo klade za povinnost, to se nám ve skutečnosti zaznamenává jako protistátní jednání. Žádáme na příklad svobodu práce. Žádáme právem pro svůj německý lid právo na práci a chléb ve velkém německém území obzvláště tehdy, když tito lidé nemohou v užší domovině nalézti práci a chléb. Nynější praxe však, která se projevuje obzvláště v odpírání pasů, nevypadá podle toho, aby uskutečňovala přiznání tohoto práva. Žádáme výměnu zkušeností a výkonů v oboru kultury, vědy, hospodářství, techniky, zákonodárství atd. a myslíme, že by vybudování takovýchto styků nejen mezi Němci ve státě a Němci v říši a v Rakousku, nýbrž mezi českým národem a velkým německým národem přispěl jen k tomu, aby podporováno bylo přání po sjednání přátelského poměru k Německu, směrodatnými místy opětovně zdůrazňované. Dosavadní praxe ukazuje však pravý opak a bije ve tvář uklidňujícímu ubezpečování pana ministra věcí zahraničních, poněvadž svými zákazy knih a časopisů, zákazem učebných pomůcek z Německé říše a z Rakouska a řadou jiných opatření má za následek právě oddálení od německého duševního života.
Mějte, pánové, konečně odvahu uvésti sliby a ubezpečování v soulad s praxí všedního dne, dejte svým orgánům konečně přiměřené rozkazy, chcete-li, abychom takovýmto opětovně slyšeným slibům nyní a v budoucnosti věřili a přiznali praktický význam. Jsme, jak vidíte, vždy ochotni předložiti seznam přání svých konkrétních požadavků. Přijde nyní na to, zdali máte vůli a odvahu přikročiti k problému státu a jeho trvalému řešení. (Potlesk senátorů strany sudetskoněmecké.)
Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Časný. Dávám jemu slovo.
Sen. Časný: Vážený senáte!
V rozpravě o státním rozpočtu považuji za potřebné promluviti o kulturních a sociálních potřebách doby. Promluvím o újezdních měšťanských školách, o mládeži, dorostu a o školách pomocných. Zákon o újezdních školách v obvodu 5 km byl přijat. Věcné náklady podle zákona hradí újezdní obce, okres a země. Ustanovením je pověřeno okresní zastupitelstvo. Země Moravskoslezská má pro rok 1937 pro existující již měšťanky potřebu 8 mil. Kč. Když je to rozloženo na 3 díly, přirozeně tutéž částku potřebují okresy a tutéž újezdní obce. Země Moravskoslezská dala do rozpočtu pro rok 1937 půl mil. Kč, tedy 1/16 z těch 8 mil. Kč. Co zařadily okresy a újezdní obce, není známo. Pokud jde o zřizování obvodních měšťanských škol, mohu říci, že okresní zastupitelstvo prostějovské již ob vody provedlo, město Olomouc vyhovuje úplně zákonu o měšťanských školách, má pro hochy i dívky.třídy a ještě mimo to.přijímá také z některých venkovských obcí okresu olomouckého žactvo do svých škol. Olomouc má ve všech měšťanských školách čtvrtou třídu, totéž má Kroměříž. Na Zábřezsku se připravují obvody zábřezský, loštický a postřelmovský; z jiných míst zatím zprávy nemám. Zřizování obvodů nejde kupředu. Proč?
Kdybych měl býti otevřený, řekl bych, že není jediný důvod, že není peněz pro zřizování obvodních měšťanských škol. Je to nepochopení ceny a významu měšťanských škol, nebo je to sabotáž? Města v zemi Moravskoslezské měšťanské školy mají. Kdo nejvíce postrádá obvodové měšťanské školy, je venkov. 43 % veškerého žactva v republice nemá možnosti navštěvovat měšťanské školy, a ve venkovských obcích je právě neporozumění pro měšťanské školy. Když jsem se dotazoval v obcích a také některých členů okresních zastupitelstev, odpověděli mi: nemáme peněz. Měli jste se postarati, když jste dělali zákon o újezdních školách, také o úhradu pro tyto školy.
Veřejnost musí býti uvědomena, kdo je poškozován tím, že není porozumění pro urychlené provedení zákona o újezdních školách. Dnes nepřijímají hochy ani děvčata bez měšťanských škol do učení. Kdo se uchází o službu na dráze, není přijat, kdo se hlásí do veřejných služeb, není přijat ani jako zřízenec, ani jako strážník a není vůbec přijat ani k jiným službám. Kdo jde žádat o práci do továrny, není přijat, nemá-li měšťanské školy. Pomalu nebude přijat bez měšťanské školy ani dělník na práci s krumpáčem.
Je to možné, aby byla nadále znemožňována existence mladých lidí jen proto, že v jejich obvodu nebyla měšťanka? Můžeme vůbec v době světového vření nechat část naší mladé generace bez potřebné školní výchovy? Ministerstvo školství a celá vláda má povinnost provésti vládni návrh, který byl vtělen v zákon. Už sama několikaletá průmyslová krise vyřadila mladé lidi z povolání. Dnes, kdy je kvalifikovaných dělníků potřebí, nemáme jich. Chceme vyvážeti zboží, nikoli lidi. Je-li potřebí opatřiti peníze na investiční práce, jest ještě nutnější opatřiti peníze na věcné potřeby měšťanských škol. Buďme si vědomi, že neumožníme-li hochům a dívkám návštěvu měšťanských škol, že půl sta let budou - jsem skromný ve výrazech - křivě a trpce na nás vzpomínat, že jsme jim neumožnili návštěvu měšťanských škol a tím jsme jim znemožnili existenci proto, že jejich rodiče jsouce chudobní nemohli jim za měšťanky poskytnouti jiné školy.
Duch času je měřítkem, třeba to vědět.
Mějme také na zřeteli, abychom vyhověli požadavkům učitelů a učitelek úpravou platů zkoušených učitelů na měšťanských školách. Dále žádáme, aby urychleně došla k projednání záležitost školních inspektorů.
Pokud se týče otázky 23 %ního příspěvku země Moravskoslezské na platy učitelské, žádáme, aby ministerstvo školství a nár. osvěty urgovalo tuto záležitost u ministerstva financí, aby konečně stát převzal tuto povinnost. Proč by jen země Moravskoslezská měla přispívat, když ostatní země jsou od této povinnosti osvobozeny?
Na jedno nutno ministerstvo školství upozorniti: V mnohých školách není tělocvičen, jsou obecné školy a také měšťanské školy bez školních tělocvičen. Tělocvik je povinný předmět. Nedíváme se na něj jen s hlediska branné výchovy, nýbrž i s toho hlediska, že pro děti, které posíláme do škol, je největší radostí, když mohou jíti do tělocviku, ale také je to pro sílu a zdraví jejich těl. Prosím ať ministerstvo školství dá si předložiti správami škol seznam, kde tělocvičen není. Ministerstvo obdrží překvapující zprávy, že v republice je mnoho škol bez tělocvičen a ještě více tělocvičen neodpovídajících potřebám výcviku. Poukazuji na výnos Habrmanův, že tělovýchovným spolkům, t. j. tělocvičným jednotám, mají se školní tělocvičny pro výcvik propůjčiti. Dělnické tělocvičné jednoty se skládají z dělníků a dělníci nemají prostředků pro vystavění tělocvičen. Většina místních školních výborů a obcí žádostem D. T. J. nevyhoví a tak tito mladí lidé, žactvo a dorost, musejí se vzdáti možnosti výcviku a nemohou vykonati předvojenskou povinnost, t. j. výcvik k brannosti. Stojíme na zásadě naší demokratické republiky, na zásadě hájiti ji proti nepříteli. V dnešní době nemůže přece platiti vůle obcí a místních školních výborů: nepovolíme a nepropůjčíme. Členové D. T. J. jsou také příslušníky republiky. Počet dělníků je z počtu obyvatelstva všech tříd a stavů největší. Členové D. T. J. budou svoji republiku brániti, budou pro ni bojovati. Členové D. T. J, dají své životy v oběť věrni památce otců, kteří v legiích kladli životy za naši svobodu a samostatnost. Naše mladá generace chce býti vyzbrojena schopnostmi, aby mohla konati občanskou povinnost a aby obhájila, co její otcové vybojovali, svobodu a samostatnost. Kdo tedy bude nám upírati možnost výcviku ve školách, kde školní tělocvičny jsou? Všechno musí býti důsledné. Když výchovu k brannosti, tak pro středky k výcviku. Ministerstvo školství by mělo vydati pokyny a nařízení, ministerstvo nár. obrany mělo by se toho domáhati.
To, jest jedna část. Druhá část mé řeči týče se mládeže a dorostu. V zájmu státním je starati se o každého občana naší republiky, aby mohl dostáti úkolům na něj kladeným. Nejnutnější však je pečovati o mládež a dorost. Je to těžký úkol, ale dobrou vůlí a společným úsilím státu i obyvatel můžeme dáti potřebným výchovu i existenci. Je nejvíc nutným, aby se provedlo: 1. uzákonění péče o mládež, 2. zúčelnění subvenčního řízení v péči o mládež, 3. péče o dorost.
Uzákonění péče o mládež je dnes jedním z nejdůležitějších problémů soc. politiky našeho státu, úzce souvisejících s přípravami účelné obrany státu, neboť je nutno postarati se o to, aby se zabránilo jednak nebezpečí, které, jak správně označil pan ministr zdravotnictví ve svém projevu v posl. sněmovně, ohrožuje republiku z velikého poklesu porodnosti na jedné straně, jednak nebezpečí, které republice hrozí v důsledcích dnešní krise zvyšováním dětské úmrtnosti, nemocnosti s druhé strany.
Více než kdy jindy je třeba bdíti nad tělesným, duševním a mravním vývojem čsl. mládeže a za žádných okolností nepřipustiti, aby v kterémkoli z těchto tří směrů poklesla, neboť každé porušení rovnováhy zdravého vývoje mládeže by bylo škodou státu. (Předsednictví převzal místopředseda dr Bas.)
Jako člen správního výboru české zemské péče o mládež v Brně mám příležitost zblízka pozorovati vývoj, stav a potřeby péče o mládež na Moravě, kde je tato péče díky vzácné souhře všech veřejných orgánů i soukromých institucí poměrně dobře organisována.
Viděl jsem, jak tato instituce byla bita, když se na počátku hospodářské krise přišlo s úspornými opatřeními. Bezhlavé mechanické škrty postihly položky na péči o mládež v rozpočtech obecních, okresních, v zemském i státním. Odůvodňovalo se to tím, že jsou to položky subvenční, které nemají opory v našem právním řádě. To je sice pravda, ale za pomnělo se při tom na 3 okolnosti:
1. že škrtnutím subvenčních položek na péči o mládež se sice uspokojí svědomí rozpočtových referentů, ale nikoli svědomí národa a státu, neboť mechanické škrty postihnou děti a v nich nejbližší budoucnost státu;
2. že důsledkem hospodářské krise poklesne sice hospodářská a obchodní konjunktura ve státě, ale jako nutný logický následek nastane zvýšená konjunktura v sociální péči o mládež, která musí čeliti zvýšenému počtu ohrožených rodin a dětí. Mechanické škrtání položek na péči o mládež bylo proto neodůvodněno, naopak položky tyto měly býti zvýšeny, aby nebyl otřesen stát ve svém základu, který ústavní listinou v §u 126 si výslovně dal směrnici, že "manželství, rodina a mateřství jsou pod zvláštní ochranou zákonů";
3. že subvenční položky na péči o mládež ukazují vlastně na velkou mezeru a velký nedostatek v našem právním řádě, který se včas nepostaral, aby péče o mládež u nás byla jako v jiných státech upravena zvláštním zákonem.
Tak se stalo, že mechanickými škrty ve veřejných rozpočtech byla téměř úplně ochromena činnost české zemské péče o mládež na Moravě v péči o matky a kojence a v péči o dorost, ač právě v těchto úsecích bylo třeba mimořádného vypětí sil. Zemská péče, nechtíc dopustiti likvidaci svých 360 poraden pro matky a děti, vyčerpala za poslední 3 léta všecky svoje hotovosti, zadlužila se částkou několika set tisíc Kč, a nebude-li jí včas pomoženo, musí svou práci jako odpovědný hospodář úplně likvidovati.
Proto vřele vítám prohlášení pana ministra soc. péče inž. Nečase, že je si vědom nedostatků péče o mládež a že proto předložil již vládě republiky k připomínkovému řízení návrh zákona o péči o mládež. Doufám, že tímto zákonem bude organisačně péče o mládež sjednocena a finančně zabezpečena, při čemž dojde také k unifikaci její v celém státě.
Prosím jen, protože dosavadní zkušenosti, kdy péče o mládež byla centralisována v ústředních úřadech v Praze a kdy se ukázalo, že to péči nejde k duhu, aby novým zákonem byla centralisační linie opuštěna a péče o mládež co nejvíce decentralisována, jak to odpovídá její povaze a dosavadnímu jejímu historickému vývoji. Mám za to, že bude nejlépe, když péče o mládež se přimkne k orgánům naší samosprávy, k obcím, okresům a zemím, jimž podle zákona o organisaci politické správy také přísluší. Je jen třeba, aby s beder obcí byly sňaty pracovní a finanční úkoly, na něž nestačí, a přeneseny jednak na okresy, jednak na země.
Zúčelnění subvenčního řízení v péči o mládež je nezbytně třeba do té doby, než chystaným zákonem o péči o mládež bude péče o mládež finančně zabezpečena. Vpředu jsem ukázal, jaké škody byly způsobeny bezmyšlenkovitým škrtáním subvenčních.položek na péči o mládež ve veřejných rozpočtech. Je třeba zúčelniti subvenční řízení dvojím způsobem: 1. Než bude vydán zákon, je nutno přiznati subvencím na péči o mládež výjimečný charakter, t. j. aby ve veřejných rozpočtech byly odlišny od jiných běžných subvencí. 2. Protože je mnoho spolků o subvence žádajících (ba dokonce nakládají se spolky jen proto, aby získaly titul a nárok na státní subvence) na jedné straně a na druhé straně je poměrně také značný počet veřejných orgánů subvence udělujících (ministerstvo soc. péče, zdravotnictví, školství, země, okresy obce, střední soc. pojišťovna atd.), je nezbytně třeba, aby se zabránilo plýtvání veřejnými penězi, aby mezi subvencujícími úřady a korporacemi byla sjednána dohoda o jednotném postupu při rozdělování subvencí a jednotném pracovním plánu v péči o mládež. Je třeba, aby z veřejných prostředků byla budována a vydržována jen ta sociální zařízení, která mají pro veřejnou správu mimořádný význam jako její pomocné orgány. Na prvém místě nechť jsou to poradny pro matky a děti, poradny pro dorost a dispensáře pro péči o tuberkulosní.
Velkou vadou nynějšího subvenčního řízení je, že každý subvencující úřad uděluje subvence podle svého a že se subvence udělují koncem roku. V posledních letech se dokonce udělují až počátkem příštího roku. Dobrovolné korporace za tohoto stavu nevědí, kolik dostanou. Nemohou proto plánovati ani budovati. To rozvrací péči o mládež. Proto navrhuji, aby subvence na péči o mládež se udělovaly nebo aspoň oznamovaly dopředu v prvním čtvrtletí každého roku. Toto opatření bude míti velký význam pro zpracovávání rozpočtů na péči o mládež, a to jak u orgánů veřejné správy, tak u institucí soukromých, neboť tím odstraníme nynější chaos a labilnost subvenčního řízení a přiblížíme je zásadám účelného hospodaření na podkladě řádných rozpočtů.
Apeluji na pana ministra soc. péče, který pro věc má velké porozumění a zúčelnění subvenčního řízení ve svém resortu připravuje, aby ve svém úsilí vytrval a zúčelnil subvenční řízení nejen v ministerstvu soc. péče, nýbrž dal podnět k tomu, aby také ministerstvo zdravotnictví, zemské výbory a Ústřední sociální pojišťovna se dohodly na jednotných zásadách při udílení svých subvencí.
Péče o dorost patří dnes rovněž k nejnaléhavějším úkolům sociální politiky v našem státě. Nezaměstnanost ohrožuje náš dorost takovou měrou, že nebezpečí z toho pro stát vyplývající nelze ani dosti dobře doceniti.
Zemská péče v Brně provedla v letošním roce soupis 14 až 18letého dorostu ohroženého nezaměstnaností. Zjistila 10.130 těchto mladistvých. Nezaměstnaností jsou více postiženi hoši než dívky. Největší měrou však jsou ohroženy nejmladší ročníky mládeže, protože do pracovního procesu vstupují právě nejsilnější populační ročníky poválečné. Proto je nutno záměrnou plánovitou péčí čeliti tomu, aby celková nezaměstnanost vlivem těchto ročníků nevzrůstala. Je třeba také vzíti do počtu i psychické a mravní následky, jež z nezaměstnanosti ohrožují dorůstající mládež a tím i stát. K ochraně dorostu musí se spojiti všichni veřejní i soukromí činitelé. Morava s touto činností započala a soustředila všecky povolané činitele do dorostových odborů při okresní a zemské péči o mládež. Tyto odbory se starají plánovitě o včlenění ohroženého dorostu do učení nebo zaměstnání, o doplňování vzdělání nadanějšího dorostu a ochranný dozor a pomoc chudému dorostu ve výživě, ošacení atd. Tuto činnost účelně doplňují ochranné útulky pro nezaměstnaný dorost a pracovní společenstva organisovaná ministerstvem sociální péče.
Nezbytně však je třeba podložiti účelnou péči o dorost v republice vybudováním okresních poraden pro volbu povolání jako evidenčních a organisačních středisek dorostové péče. Morava má již 38 okresních poraden pro volbu povolání. Zemská péče o mládež chystá doplnění sítě na 70 poraden. Nemá však prostředků na zřizování a vydržování poraden.
Žádám, aby veřejné zprostředkovatelny práce věnovaly zvýšenou pozornost evidenci nezaměstnaného dorostu a aby proto ministerstvo sociální péče zvláštním výnosem upravilo spolupráci poraden pro povolání se zprostředkovatelnami práce tak, aby obě tyto instituce se účelně doplňovaly.
To je druhá část. Třetí část: Máme pomocnou školu. Jsem v Olomouci členem městského školního výboru. Jednáme také o pomocných školách pro děti úchylné. Mám i jinak příležitost stýkati se s těmito dětmi, které pomocné školy navštěvují. Stýkám se také s učiteli, kteří na těchto školách vyučují a získal jsem přehled o významu a potřebách pomocných škol a mohu s hlediska všeobecného zaujmouti k nim stanovisko. Při projednávání státního rozpočtu nebylo ani letos ani loni vzpomenuto školství, které vychovává a k samostatnému životu uzpůsobuje děti méně nadané. Zákonem ze dne 24. května 1929, č. 86, byla pro tyto děti zřízena nová kategorie škol pomocných, ale od vydání zákona nebylo pro rozvoj tohoto školství uděláno nic, ačkoliv je statistikami prokázáno, že 80 % dětí navštěvujících tyto školy se zaklíní do praktického života. Svou působností zbavují samosprávné svazky, obce, zemi i stát starostí a nákladů spojených s vydržováním těchto osob sociálně slabých v dospělém věku.
V budování pomocného školství jsme svědky naprosté stagnace. Ačkoliv zákon o pomocných školách ve svých ustanoveních §u 12 a 17 umožňuje zřizování pomocných škol po zákonu nezbytných tam, kde je v obci nebo v okresu více než 30 dětí povinných navštěvovati školy pomocné, přece po sedmileté platnosti zákona nebyla ani zavedena stálá úřední evidence duševně úchylných dětí ve školách obecných, již ovšem ustanovení §§ 12 a 17 předpokládají.
Ministerstvo školství může naříditi zřízení pomocné školy v obcích nebo okresích, kde je podle tříletého průměru více než 30 dětí povinných návštěvou pomocné školy. Není-li evidence, nelze ovšem stanoviti tříletý průměr a není-li tříletého průměru, nelze ovšem nařizovati zřízení školy.
V důsledku toho je na př. na Moravě podle sčítání provedeného Českou zemskou péčí o mládež 6989 dětí duševně úchylných, pro něž není vůbec pomocných škol. Jen některé doklady: školní okresy Uherský Brod při 459 úchylných dětech, Valašské Meziříčí při 350, Vyškov při 281 úchylných dětech atd. nemají ani jedné pomocné třídy. Venkovský okres brněnský při 360 úchylných dětech má jedinou třídu.
Resoluce přijaté k zákonu udávají základní směrnice pro výstavbu pomocného školství, žádají, aby se dála po okresích, případně ještě po větších celcích. Zřizování jednotlivých pomocných tříd, které nemohou svůj úkol plniti tak, jako výše organisované školy pomocné, připouští zákon v §u 3 jen výjimečně tam, kde závažné okolnosti nedopouštějí zřízení samostatné školy pomocné.
Ale protože v budování pomocného školství není žádného plánu, protože není dosud prováděcích předpisů k zákonu, který by legislativně upravil otázku zřizování pomocných škol ve smyslu resolucí k zákonu přijatých, stává se z výjimky pravidlo.
Samo hlavní město Praha má v Košířích 4 pomocné třídy připojené ke školám obecným, ve Vršovicích 3, v Michli 3, v Nuslích 3, na Smíchově 3, na Vinohradech, v Holešovicích, v Hostivaři, v Krči po 2 třídách připojených ke školám obecným, nehledě k 12 případům, v nichž je k obecné škole připojena jedna pomocná třída. Je-li návštěva výše organisovaných škol po stránce pedagogické výhodnější pro dítky škol normálních, není sporu o tom, že tím větší význam má pro dítky škol pomocných, v nichž musí učitel postupovati s každým žákem individuálně.
Místo výše organisovaných škol zřizují se jednotlivé pomocné třídy, ačkoliv ve většině míst, jako na př. v Praze, nečinilo by obtíže vyučování jednotlivých tříd zkoncentrovati v samostatnou pomocnou školu, v Praze dokonce v několik samostatných škol. Není však předpisu, který by v této věci provedl obecné ustanovení zákona, a proto zůstává vývoj pomocných tříd a škol ponechán více méně nahodilým okolnostem.
Nedostatek prováděcích předpisů k zákonu činí nesnáze při otvírání nových tříd. Zemské školní rady vykládají tu nesprávně předpis §u 5 zákona o školách pomocných, žádajíce pro trvalé povolení aspoň tříleté zatímní trvání třídy, ačkoliv pro tento postup není žádné opory v zákoně, ježto zákon o pomocných školách nemá na rozdíl od ustanovení §u 5, odst. 2 zákona čís. 226/1922 předpisu, který by podmiňoval stabilisaci pomocné třídy zatímním tříletým trváním.
Druhý nedostatek prováděcích předpisů k zákonu jeví se dále při přijímání žáků. Podle §u 1 zákona o pomocných školách jsou povinny tyto školy navštěvovati děti, které pro nedostatek duševních schopností nemohou se s náležitým prospěchem vzdělávati ve škole obecné. Poněvadž prováděcím nařízením nebyl blíže definován pojem náležitého prospěchu, není jednotnosti při vykazování dětí obecnými školami. V praksi se tento nedostatek projevuje tím, že obecné školy vykazují odborné komisi, která rozhoduje o vřadění dítka do pomocné školy, jen nejtěžší, téměř nevzdělavatelné typy.
Nedostatek prováděcích předpisů k zákonu odráží se však i na právním postavení učitelstva těchto škol. V §u 11 zákona o školách pomocných se praví, že o právních služebních poměrech učitelstva veř. škol pomocných a jinakých právech platí veškeré předpisy platné o učitelstvu veř. škol obecných, pokud tímto zákonem není ustanoveno jinak. Proto však, že nebylo vydáno dosud prováděcí nařízení k zákonu, nemá učitelstvo pomocných škol po 7letém trvání zákona žádného zastoupení v místních školních radách, v okresních škol. výborech, v kvalifikačních komisích, o zemských škol. radách nemluvě. Nelze se za takové situace diviti, že v pomocném školství je stagnace. Není tu nikoho, kdo by jeho požadavky obhajoval.
Stejně je tomu při obsazování míst na pomocných školách. Důvodová zpráva k zákonu o pomocných školách uvádí, že v §u 11 byl podroben úvaze zejména odst. 2 a bylo uznáno, že se nedoporučuje uváděti pro obsazování míst na pomocných školách v platnost čl. IV zák. č. 306/1920, t. j. obsazování podle stáří, ježto zvláštní povaha služby na pomocných školách a prospěch těchto škol žádají co největší volnost výběru mezi kandidáty, přihlížejíc k jejich zvláštní kvalifikaci, k osobním vlastnostem pro tuto zvláště nesnadnou, odpovědnou a obětavou službu, a pak k praktickému osvědčení v této službě.
Poněvadž není prováděcího nařízení, které by vyložilo předpis zákona v duchu jeho důvodové zprávy, jest obsazování míst spojeno s neustálými spory, z nichž jeden řešil již Nejvyšší správní soud, druhý mu byl právě předložen.
Ačkoli Nejvyšší správní soud nálezem ze dne 15. prosince 1934, čís. 23.504, rozhodl, že při obsazování míst na pomocných školách nutno se říditi dříve platnými zákony zemskými (v Čechách zákon čís. 86/1875, na Moravě zákon čís. 18/1870), podle nichž je vyvoliti uchazeče nejzpůsobilejšího, přece dochází k ustanovením, která jsou v naprostém rozporu s tímto nálezem.
Podle důvodové zprávy k zákonu, má se:při volbě uchazečů o místa přihlédnouti mimo jiné k jich praktickému osvědčení ve službě na pomocných školách. Je to požadavek obdobný předpisu čl. 7 prováděcího nařízení k čl. IV (výnos ministerstva školství ze dne 24. ledna 1931, čís. 173.119/30-I), podle něhož může býti ustanoven řídícím učitelem (ředitelem) obecné (měšťanské) školy jen uchazeč, který po příslušné zkoušce způsobilosti působil aspoň 3 roky na škole téhož druhu, o kterou žádá.
Podle důvodové zprávy k zákonu jsou pomocné školy školami speciálními. Vyžaduje-li se pro správu normálních škol aspoň 3leté působení na nich, tím spíše je této prakse potřebí učiteli, který se uchází o místo správcovské na speciální škole, v tomto případu na škole pomocné. Poněvadž k zákonu čís. 86/ 1929 nebylo vydáno prováděcí nařízení, nedbá se ani této samozřejmosti.
Samo ministerstvo školství a nár. osvěty výnosem ze dne 10. července 1936, čís. 87.968I/4, ustanovilo řídícím učitelem pomocné školy ve Znojmě uchazeče, který měl sice zkoušku pro školy pomocné, ale na těchto školách vůbec neučil. Byl ustanoven, ačkoli se o místo ucházela řada kolegů s praksí na školách pomocných a mezi nimi ten, který školu zakládal a dovedl až k osamostatnění. Proti tomuto uchazeči, který se jistě ve službě na školách pomocných osvědčil, byl ministerstvem jmenován uchazeč bez prakse a k tomu ze vzdáleného místa, až z jižních Čech.
Když postižený uchazeč postěžoval si na tento vyloženě nesprávný postup ministerstva v odborovém časopise článkem "žaluji", ministerstvo nařídilo, aby se ospravedlnil pro nepřípustný způsob psaní. Ministerstvo by posílilo důvěru v objektivnost svého rozhodování, kdyby tento případ zlikvidovalo, dosazeného uchazeče podle §u 55 přesadilo jinam a uvolněné místo daly tomu, komu po právu náleží.