Ale uskutečnění tohoto požadavku živnostenského by mělo míti po mém soudu také nezbytně za následek, aby byly stanoveny také minimální mzdy dělnické a platy zaměstnanců vůbec, poněvadž to, co v tomto směru až dosud bylo, je hotová anarchie. Zdůrazňuji, že nebýti ochrany kolektivních smluv, která je vyjádřena vládním nařízením o nevypověditelnosti kolektivních smluv, měli bychom dnes takové poměry, že by mzdy našich dělníků byly daleko za mzdami čínských kuli.

Ale vedle toho je také nutno zdůraznit požadavek závaznosti kolektivních smluv. Tato závaznost je nezbytně nutná a měla by také pro podnikatelské kruhy veliký význam, neboť není pravda, že kolektivní smlouvy byly dosud sjednávány, plátny a zachovávány jen ve pro spěch dělníků. Poukazuji na význam kolektivních smluv s hlediska zaměstnavatelského i v tom směru, že kolektivní smlouvy dávají určitý pevný kalkulační podklad pro každou živnost i výrobu a že bez těchto kolektivních smluv by byla všude ve výrobě hotová anarchie. Proto by bylo v zájmu kruhů podnikatelských, aby na kolektivní smlouvy kladly zvláštní váhu a aby souhlasily také s požadavkem, aby kolektivní smlouvy byly učiněny zákonem závaznými. Tak by veliká část nekalé soutěže, na kterou si dnes naříkají, odpadla, poněvadž by zákonem byli všichni nuceni dodržovati jednotné pracovní a mzdové podmínky, jak byly pro ten který odbor sjednány. Dnes může si každý dělat co chce a důsledkem toho jsou nářky na cenovou anarchii. Dokud nebudeme míti závaznost kolektivních smluv, je nezbytně nutno, aby byla prodloužena platnost dosavadního vládního nařízení, které chrání kolektivní smlouvy. V okamžiku, kdy by mělo pobýti platnosti - platí do 31. prosince letošního roku - nastala by nejen ohromná anarchie, ale také velké sociální zápasy.

V souvislosti s touto otázkou jest ovšem také otázka vydání nového zadávacího řádu. To je starý náš požadavek, který dokonce byl již v takovém stadiu, že se zdálo, že by měl býti realisován, a přece jen k jeho realisaci nedošlo. Kde věc nyní vázne, nevím. Fakt je, že nový zadávací řád potřebujeme jako sůl. To, co se na základě dnes platného zadávacího řádu děje, nese své důsledky, jak je vidíme na př. u katastrofy, jejíž svědky jsme nedávno byli, na Peněžní burse, kde se zřítil veliký sál. Pravda, dosud nebyly pravé příčiny zřícení sálu vyšetřeny, ale přes to, že vyšetřeny nebyly, již jste mohli čísti v denních listech poukazy na to, že.prý šlo o sabotáž se strany dělníků a že je nutno i po této stránce věc vyšetřiti. Pánové, je nutno odmítnouti se vším důrazem takové podezírání dělnictva, protože dělnictvo je rádo, že dělá, a je povzneseno nad ničemnou sabotáž, kde jeho spolupracovníci přicházejí o život. Na druhé straně je nutno poukázati k tomu, že dnešní zadávací řád vede k nesmírnému stlačování zaměstnaneckých mezd z toho jednoduchého důvodu, že přednost dostává ten, kdo nejlevněji oferoval, a čert se stará, aby se vyšetřilo, zda stát nebo země, která zadávala, nebyla při levné ofertě nějakým způsobem okradena. Zkušenosti v tomto směru učí, že ta nejlevnější oferta státu nebo jiným veřejným institucím nepřijde vždy nejlevněji, nýbrž někdy velmi draze a někdy musí na to stát i doplácet.

Pokud jde o nezaměstnanost a čelení nezaměstnanosti, mohly by tomu velmi napomáhati státní i jiné úřady. Chtěl bych poukázati na to, že máme na př. případy, kde se strany státních úřadů nejsou kolektivní smlouvy vůbec respektovány, kde se na příklad okresní hejtman čerta.stará, zdali podnik, kterému byla určitá práce zadána, dodržuje kolektivní smlouvu, či nikoliv. Uvedl bych případ z oboru knihtiskařského, kde se marně domáháme, aby okresní správy politické nedávaly tisknouti úřední věstníky a jiné tiskopisy v tiskárnách, které nedodržují kolektivní smlouvy. Mám 4 měsíce starý případ, kde okr. úřad v Boskovicích podporuje svými pracemi závod, který kolektivní smlouvy neuznává. Já jsem na to ve velmi slušné formě okresní úřad upozornil, řekl jsem, že má ve svém obvodu několik závodů, které jsem mu také jmenoval, které kolektivní smlouvu uznávají a podle ní dělníky platí, a prosil jsem, aby těmto závodům byly práce zadávány.

Konstatuji, že na dopis, datovaný 6. srpna t. r., jsem od okresního úřadu v Boskovicích nedostal dodnes odpovědi, ale práce tiskové jsou obstarávány v závodě kolektivní smlouvu nedodržujícím i nadále.

Když již mluvím o knihtisku, tu bych chtěl poukázati také na katastrofální nezaměstnanost, která panuje právě v tomto kdysi tak významném průmyslovém odvětví, kde procento nezaměstnaných drželo se po celých 6 roků na 35 % a teprve poslední dobou toto procento poněkud kleslo.

Chtěl bych poukázati k tomu, že nezaměstnanost u nás je do veliké míry způsobena také povalováním rozmnožovacích přístrojů. A je velmi charakteristické, že velmi často, když jde na příklad o určitou ilegální činnost některé politické strany, hledá se mnohdy tiskárna, která ilegální tiskopisy tiskla, ale zpravidla chodí úřady okolo, hledají tiskárnu pravidelnou, koncesnímu řízení podrobenou, a zapomínají na to, že právě ilegální tiskopisy pocházejí namnoze z takových rozmnožovacích ústavů, které se naprosto ničím neliší od řádně zařízené knihtiskárny, jen tím, že není k provozování takového rozmnožovacího ústavu potřebí koncese knihtiskařské.

V tomto směru se marně domáháme nápravy. Úřady jsou hluché. Nechtí viděti nebezpečí, které je nebezpečím pro celý stát, nechtí viděti nezaměstnanost právě těmito okolnost mi způsobenou.

Chtěl bych poukázati ještě také na jinou kapitolu, která se týká vyživovacích příspěvků pro ženy a děti nezaměstnaných dělníků, kteří byli povoláni k vojenskému cvičení. Pánové a dámy, to je kapitola přímo hrozná. Co se v tomto směru děje, je přímo paskvil na vůli zákonodárce, který tento zákon o příspěvcích narukovaným vojínům resp. jejich rodinám sdělával. Zpravidla je manželka nezaměstnaného, když o tuto podporu žádá, zamítnuta s tím, že její výživa stejně neodvisela od jeho výdělku, protože byl nezaměstnaný. (Sen. Dundr: Už je zákon změněn!) Je změněn, ale já poukazuji na to proto, poněvadž se obávám, že praxe může i tento změněný zákon opětně přivésti ad absurdum. Když při změněném zákoně nebude změněna i praxe jeho provádění, budeme míti starý šlendrián, jaký byl.

Trvá to rok a přes rok nežli rodina takového nezaměstnaného dostane pár korun, které jí právem patří. Musím také říci, že dosavadní výše příspěvku je naprosto nedostatečná.

Používám této příležitosti, abych se dotkl některých význačnějších otázek z oboru soc. pojištění. Je třeba podtrhnouti jeho význam soc. politický, jakož i význam zdravotních ústavů. Před 2 měsíci konal se v Praze mezi národní sjezd nositelů nemocenského pojištění, kterému tuzemští nositelé nemocenského, starobního a invalidního pojištění, t. j. všechny nemocenské pojišťovny, fondy a pokladny předložily dokumentární publikaci "Za zdravý národ", v níž nejen číselně, nýbrž i obrazně zachyceny jsou všechny výseky zdravotní činnosti těchto ústavů. Kdyby bylo možno a kdyby publikace ta nebyla tak nákladná, jistě by si zasloužily zákonodárné sbory, aby každý jednotlivec z nás dostal tuto publikaci a přesvědčil se sám o tom, co bylo v tomto směru již vykonáno.

Považuji za nutné zdůrazniti, že čsl. nositelé nemocenského pojištění vlastní a provozují 31 nemocnic, 9 sanatorií, 34 lázeňských a léčebných domů, 27 ozdravoven a zotavoven, 49 samostatných zařízení pro lázeňskou léčbu úhrnným počtem 6.160 lůžek, že ve svých ambulatořích, nepočítaje v to právě vypočtené léčebné ústavy a nemocnice, mají 155 roentgenových přístrojů, že mají v provozu 25 elektrokardiografických přístrojů, 637 elektroléčebných přístrojů, 711 světloléčebných přístrojů, 130 mechanicko-therapeutických zařízení a na 200 jiných odborných léčebných zařízení. Vyjímaje síť obvodních lékařů, jsoucích ve smluvním poměru k nemocenským pojišťovnám, zaměstnávají tyto ve svých léčebných ústavech a zařízeních 2.550 lékařů a 800 osob ošetřovatelského personálu.

Uvážíme-li dále, že roční náklad, který na nemocenské ošetřování tito nositelé vydají, činí na 1,5 miliardy Kč, dovedeme si učiniti obraz o velkých úkolech, jichž provedení je těmto ústavům svěřeno. Je třeba také odmítnouti stálé útoky na nemocenské pojištění, jakoby správní náklady jeho byly příliš vysoké. Podle úředních zpráv dozorčích úřadů z r. 1934 a podle předběžných zpráv z r. 1935 je možno konstatovati stálý pokles správních nákladů. Srovnáme-li úředně stanovené průměry platů úředníků a zřízenců nemocenských pojišťoven s průměrem platů státních zaměstnanců, úředníků a zřízenců, vidíme, že průměr státních zaměstnanců je vyšší průměru zaměstnanců těchto ústavů.

Důsledky hospodářské krise, která bezprostředně postihla nemocenské pojišťovny, stíhají nyní i druhý obor soc. pojištění, t. j. pojištění dlouhodobé. Jak v invalidním a starobním pojištěni dělnickém, jež provádí Ústřední soc. pojišťovna, tak i v pensijním pojištění úřednickém, jež provádí Všeobecný pensijní ústav, jeví se stejné nepříznivé znaky: pokles počtu pojištěnců, sesun těchto pojištěnců z vyšších tříd mzdových do pasivních tříd nízkých, nedostatek mladých pojištěnců a konečně zákonem provedené snížení úrokové míry, kteréžto všechny okolnosti znamenají pokles příjmů těchto ústavů. Naproti tomu výdaje stoupají a zavádí se tak zv. nadinvalidisace, t. j. daleko větší počet důchodců, nežli byl očekáván. V dělnickém pojištění invalidním a starobním byl tento počet r. 1934 dokonce o 70 % větší, nežli byl očekáván. I když poslední zprávy ukazují, že tento stav se lepší, bude přece jenom nutno upravovati důsledky krise změnou některých zákonných předpisů. I ohlášená novela úřednického sociálního pojištění bude k tomu patrně směřovati.

Uznáváme vhodnost toho, aby obdobně jako v pojištění dělnickém bylo i pojištění úřednické vybudováno v souladu s pojištěním pensijním. Má-li se však řešiti organisace úřednického pojištění tímto způsobem, není možno zapomenouti také na důsledky, jež to bude míti v pojišťovnách t. zv. dělnických, které dosud stále pojišťují na 150.000 soukromých úředníků. Tito úředníci tvoří t. zv. lepší risiko a tak jest obava, že okresním pojišťovnám nemocenským zbude jenom to risiko špatné, ztrátové, a je samozřejmé, že to bude míti také určitý odraz na hospodářství nemocenských pojišťoven. Lze snad očekávati, že uskutečnění tohoto odvětví nemocenského pojištění bude provedeno tak, aby nebyly poškozeny ani zájmy nemocenského pojištění dělnického, v němž rozpětí mezi příjmy a vydáními je vždy méně příznivé než v pojištění úřednickém. Do té doby, než samostatné nemocenské pojištění soukromých úředníků bude provedeno, bude třeba učiniti přechodné opatření proti přetahování pojištěnců. Nynější nositelé úřednického nemocenského pojištění snaží si totiž zajistiti pro novou organisaci samostatného pojištění co nejpříznivější postavení, jež spatřují v tom, že budou míti pokud možno nejvíce úřednických pojištěnců v době, kdy nový zákon bude vstupovati v platnost. Proto se snaží různými prostředky získati pro sebe úředníky a soukromé zaměstnance, kteří jsou dosud pojištěni u okresních nemocenských pojišťoven. Bylo by potřebí, aby v tomto směru byla učiněna určitá opatření, která by směřovala k ochraně zájmů nemocenských pojišťoven okresních, které tímto způsobem jsou poškozovány. S útoky, které jsou poslední dobu zvláště z lékařských kruhů proti nemocenskému pojištění podnikány, jistě dosti podivně bude kontrastovati skutečnost, že nemocenské pojišťovny již dlouho, ale bohužel dosud marně, snaží se o to, aby byla provedena úprava pensijního pojištěni lékařů, kteří jsou ve službách nemocenských pojišťoven. Specielní úpravy je třeba proto, že služební poměr lékaře k nositelům nemocenského pojištění má některé zvláštnosti, jež nedovolují, aby na jeho pensijní zajištění bylo použito normálních předpisů. Ministerstvo soc. péče jmenovalo sice odbornou komisi z kruhů lékařských i sociálně-pojišťovacích, jež má toto pojištění připraviti, ale bohužel tato komise není téměř vůbec svolávána a tak tato důležitá otázka zcela uvázla. Poněvadž zástupci lékařů i nemocenského pojištění jsou o zásadních otázkách dohodnuti, domníváme se, že není důvodu k těmto odkladům a že v zájmu nemocenského pojištění i v zájmu lékařského stavu bylo třeba tuto věc vyříditi naopak s největším urychlením.

Všeobecné volání po uskutečnění pojištění osob samostatně výdělečně činných ukazuje, že bylo těžkou chybou, že nebyl tento zákon uveden v účinnost, když byl před lety odhlasován. Sociální demokracie by mohla tuto otázku posuzovati se škodolibým uspokojením, neboť podporovala tehdy přijetí zákona, ale nesetkala se se stejným úsilím oněch kruhů, které po svém pojištění volají dnes. Avšak i nyní bude uskutečnění tohoto zákona strana naše velmi podporovati, poněvadž uznává v tom vítězný postup myšlenky solidárního zajištění a zabezpečení osob, kterým nedovedl dnešní hospodářský řád stejně tak jako dělníkům zabezpečiti jejich stáří.

Dále snad by bylo potřebí s vděkem kvitovati vývody, které učinil pan ministr zdravotnictví dr Czech u příležitosti projednávání rozpočtu v poslanecké sněmovně. Především je nutno vítati zprávu pana ministra veřejného zdravotnictví, že zákon o veřejných nemocnicích a léčebných ústavech se blíží svému dokončení. Sjednoceného a moderního zákonodárství potřebujeme velmi naléhavě. Je totiž třeba stále pečovati o to, aby nejen stavba, nýbrž i vydržování nemocnic a léčebných ústavů bylo finančně zabezpečeno dlouhodobým plánem. Jestliže pak dnes veřejné nemocnice jsou v nepříznivém finančním postavení, pak to musí býti upozorněním pro budoucnost. Budujeme-li dokonalé nemocnice s moderním vybavením, musíme také pamatovati na to, aby to nejen bylo udržováno, nýbrž i vhodně doplňováno podle výsledků vědeckého bádání. Proto se přimlouvám za dlouhodobý finanční plán v této věci. Při budování veřejných nemocnic a léčebných ústavů se musí postupovati plánovitě a proto zde doporučuji především plán primáře dr Alberta a člena zemského zastupitelstva českého Josefa Nováka. Při té příležitosti bych chtěl také vyvrátiti nepravdu, která je poslední dobou velmi často tradována, že na nepříznivém finančním stavu veřejných nemocnic mají vinu nemocenské pojišťovny. Nemocenské pojišťovny platí podle zákona léčebný poplatek za nemocné pacienty, které do nemocnic vyslaly, za 28 dní. Dámy a pánové, na základě statistických dat je dokázáno, že průměrný pobyt jednoho nemocného, který byl vyslán nemocenskou pojišťovnou, je v nemocnici celkem 19 dní, že tedy ani nejsou vyčerpány zákonné možnosti, ale vedle toho také je potřebí říci jedno: Ať se staví veřejná nemocnice nebo sanatorium nebo cokoliv jiného kdekoliv, jsou to především nemocenské pojišťovny, na které se ti, kdož nemocnici chtějí uvésti v život, obracejí s tím, aby jim daly záruku určitého trvalého obložení lůžek a tak zabezpečily rentabilitu nemocnic. Není proto pravdou, že nemocenské pojišťovny by byly příčinou finančního nedostatku a těžké situace veřejných nemocnic, nýbrž pravdou je, že nemocenské pojišťovny svým povinnostem vůči veřejným nemocnicím plně činí zadost. Ovšem je-li tento poměr takový, pak jest jistě také docela oprávněné, domáhají-li se nemocenské pojišťovny náležitého zastoupení ve správních orgánech veřejných nemocnic. Odůvodňuje to skutečnost, že jsou největšími a nejlepšími plátci léčebného a že tudíž mají mimořádný zájem na stanovení sazeb nemocenských a vůbec na hospodaření nemocnic. že toto volání je správné, o tom názorně svědčí skutečnost, kterou jsem právě uvedl, že nemocnice si zajišťují spolučinnost nemocenských pojišťoven.

Tím, vážení pánové a dámy, byl bych asi tak ve velkém celku vyčerpal všechno, co jsem s hlediska dělnického považoval za nutné říci k rozpočtu na r. 1937. Prohlašuji, že naše strana bude pro tento rozpočet bezvýhradně hlasovati v pevném přesvědčení, že nám provádění tohoto rozpočtu opětně přinese určitý zisk: práci a chleba a tím také i větší spokojenost do řad pracujících lidí. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Pfrogner. Dávám mu slovo.

Sen. Pfrogner (německy): Dámy a pánové!

V rozpravě v posl. sněmovně o státním rozpočtu zaujalo projednávání sudetskoněmeckého problému jakožto nejdůležitějšího problému ve státě mimořádně široké místo. Také v senátě pokračováno v rozhovoru o této nejožehavější otázce státu. Pan předseda vlády vrátil se v rozpočtovém výboru v delších vývodech k mé řeči. Vítáme zájem o tuto otázku a konstatujeme především se zadostiučiněním, že se existence problému přiznává. Je to rozhodně pokrok, obzvláště když víme, že existence německého problému ještě před několika málo měsíci také se směrodatného místa byla popírána a krátce odbyta tím: není sudetskoněmeckého problému a Němci obdrželi v našem státě více, nežli bychom byli povinni jim dáti. Ubezpečování o ochotě k jednání o sudetskoněmeckém problému a teoretické úvahy, jak je pan ministr věcí zahraničních v neděli přednesl při své přednášce v Karlových Varech, však nestačí, byť by i výměna názorů byla žádoucí. Problém vyžaduje rychlého, důkladného a trvalého řešení. Proto žádáme nyní po řečech skutek a po teorii praxi.

Pan předseda vlády při rozpravě o rozpočtu zamítl málo optimistické posuzování hospodářské situace Československé republiky s odůvodněním, že je sotva jiný stát v Evropě, který je hospodářsky konsolidovanější nežli československá republika. Shledáváme, ačkoli bychom již ve vlastním zájmu rádi sdíleli názor pana předsedy vlády, že vždy bylo slabou útěchou těšiti se z neštěstí jiných. V našem případě však padá obzvláště těžce na váhu, že zajisté málokdy některý stát měl tak příznivé podmínky, jako přirozené bohatství, pilné, snaživé a inteligentní obyvatelstvo atd. a především výhodu nadmíru příznivé počáteční bilance svého hospodářství. Uvážíme-li, že státní dluh z r. 1918 do r. 1936 takřka z nuly stoupl na 46 miliard a vývoj ve všech jiných oborech autonomního a soukromého hospodářství byl podobný, že také ministr financí náznakem vážných a těžkých starostí má na mysli další zatížení, jež jsou nevyhnutelná, pak dlužno zajisté uznati, že kritické posuzování je na místě a oprávněné.

Také optimismus o pokračujícím a trvalém zlepšení soukromého hospodářství, jež přece je předpokladem zdravého státního hospodářství, nemůžeme bezvýhradně sdíleti. Podle našich informací dlužno sice konstatovati zlepšení o 10 až 14 % následkem devalvace čsl. koruny a to následkem větší potřeby úhrady zboží na domácím trhu, ale naděje na větší zvýšení vývozu a kupní síly doma splnila se měrou jen mnohem skrovnější, nechceme-li tvrditi, že se nesplnila vůbec. Zasvěcené kruhy očekávají tudíž pro nejbližší dobu dokonce obrat, nebude-li ihned učiněno vše, aby kupní síla doma byla zachována a zvýšena, a nebudou-li učiněna všechna opatření na podporu vývozu a odstranění překážek.

Pan předseda vlády označuje to jako odvážné tvrzení, když pravím, že velice nepatrný zlomek německých daňových peněz plyne zpět do německého území, a ohlašuje protidůkaz. Jestliže se dnes cifry přesunuly v náš neprospěch, pak je to jen důkaz toho, jak nesmírnou hospodářskou škodu jsme utrpěli od r. 1915. Nejlepším důkazem bylo by ostatně rozděliti roční vyúčtování na stránce příjmů a výdajů pro německé území a pro ostatní státní území. Dokud nemáme po ruce takového úředního přehledu, je snadno vyjmouti z celého elaborátu takové cifry, které se obzvláště hodí k žádoucímu provádění důkazu, jak to učinili páni ministři inž. Nečas a dr Franke. Vyhrazujeme si, že se k tomuto zvláštnímu způsobu provádění důkazu vrátíme, abychom jej zvlášť vyvrátili.

Pan předseda vlády připouští nepřístojnosti a nespravedlnosti a lituje jich, myslí však, že tak poměrně krátká doba deseti let účastenství Němců ve vládě neopravňuje k žádnému konečnému úsudku. Myslíme však, že při loyalitě německých vládních stran od r. 1926, nad kterou nebylo, bylo dosti času a příležitosti, aby se odstranily alespoň nejhrubší nespravedlnosti a aby u sudetských Němců nevznikal pocit, že se na sudetskoněmecké území pohlíží jako na kolonii a že se tak s ním jedná.

Musím ostatně na tomto místě ještě jednou důrazně reklamovati splnění slibů, které nám byly dány při jednání o půjčce na obranu státu.

Co se konečné týče domněnky, která se vždy znovu objevuje, že v sudetskoněmecké straně jsou různé názory o stanovisku k německým vládním stranám, poukazuji na naše shodná prohlášení v posl. sněmovně a v senátě, která jsou úplně jasná a ze kterých vyplývá, že nemáme příčiny opouštěti zaujaté stanovisko.

Řeč pana ministra věcí zahraničních dr Krofty v Karlových Varech budí dojem, jako by byla pronesena na objednávku a jako by měla za účel pokud možno již předem hodně zúžiti rámec německých požadavků při zahájení jednání. Pochybujeme sice, zda tím dosaženo bylo žádoucího výsledku, ale uznáváme rádi, že tato řeč přispěla k tomu, aby alespoň započato bylo s vyjasněním několika důležitých otázek. Jestliže pan ministr věcí zahraničních uznává na příklad životní důležitost Němců pro stát, pak nutno také uznati, že Němci budou ve státě tím cennějšími členy státu, čím zdravější budou sociálně, hospodářsky, kulturně a národnostně. Pan ministr vylučuje předem řešení, které by směřovalo k odtržení těch částí československého státního území, jak nyní doslovně praví: "na kterém německé obyvatelstvo má rozhodnou převahu nad českým lidem", a také s odůvodněním, že by dnešní Německo nemohlo toužiti po sudetských Němcích, z nichž jen velmi malá část by odpovídala přísným požadavkům teorie o čistotě rasy.

Aniž bych se dále pouštěl do rozboru tohoto řešení a aniž bych obzvláště zdůrazňoval urážku sudetského Němectva, v tomto tvrzení obsaženou, a na ni reagoval, nechť pan ministr přijme ujištění, že my sudetští Němci jsme si plně vědomi toho, že stejně tak jako každý jiný národ máme a zachováme si nárok na uznání své rasové plnocennosti a že si ho od nikoho nedáme vzíti. (Souhlas senátorů sudetskoněmecké strany.)

Hospodářská a zeměpisná spojitost německého národa ve státě s českým národem, jak se pan ministr zmiňuje, je bohužel namnoze přerušena a hospodářské doplnění ze všech možných záminek a důvodů porušeno, tím, že na příklad s odůvodněním obrany státu a z jiných důvodů byla důležitá hospodářská odvětví ze svého starého stanoviště v německém území přeložena do nitra státu a tím znemožněno anebo alespoň nepříznivěji utvářeno přirozené vyrovnání mezi německým převážně průmyslovým a českým agrárním územím.

Dalším následkem tohoto procesu je však citelné a trvale již nesnesitelné ochuzení sudetskoněmeckého území. Pan ministr mluví výslovně o území, ve kterém německé obyvatelstvo má rozhodnou převahu nad českým obyvatelstvem, a mluví v této souvislosti o mnohých českých obyvatelích, odedávna tam usazených. Ohražujeme se proti tomu, aby stav vytvořený stěhováním a prostupováním sloužiti měl k tomu, aby se mluvilo o takovém pouze převahou Němci obývaném území a tím umlčel pojem uzavřeného německého území. Jsme rádi ochotni zkoumati, kolik Čechů bylo dne 28. října 1918 v tomto území trvale odedávna usazeno a kolik jich tam bylo dáno plánovitě systémem, podporovaným přesídlením, aby historický nárok na uzavřenost německého území byl znenáhla praxí oslaben; právě tak jako sčítání lidu ukázalo, že známé tvrzení v memoiru III o počtu německého obyvatelstva neodpovídá pravdě. Prohlašujeme zde jasně a slavnostně: nestrpíme žádné zastírání těchto základních věcí a znemožníme bezohledně jakýkoli pokus o zastírání. Jestliže stát vždy znovu zdůrazňuje nedotknutelnost státních hranic, pak žádáme stejným právem bezvýhradné uznání a nedotknutelnost naší jazykové hranice státem. Zde není žádného kompromisu, zde není žádné revise. Uzavřenost národního tělesa nesmí býti trhána umělými opatřeními. Nestačilo by nám na příklad, kdyby se německému dělníku dala práce a chléb v českém území a naopak českému dělníku v německém území. Stojíme na stanovisku, že německý dělník má právo a nárok na chléb a práci ve své domovině.

I když samozřejmě v žádném případě nemůžeme souhlasiti s pošvýcarštěním ve smyslu názoru v určitých kruzích obvyklého a takovéto pošvýcarštění odmítáme, přece by nás zajímalo, v čem, jak pan ministr dr Krofta praví, záleží nedostatek nezbytných podmínek pro řešení problému podle švýcarského vzoru, ježto přece ve známém memoiru III právě a výslovně vzato bylo švýcarské řešení za vzor.

Napadnouti musí také vždy znovu se vracející rozpor, který se projevuje v tom, že pan ministr na jedné straně mluví o rovnoprávnosti ve smyslu rovnocenného druhého státního národa, aby však na druhé straně, dovolávaje se roztažitelné míry "příliš hluboce oprávněných životních požadavků československého národa", trval na fikci národního státu. Doufáme, že se také tento rozpor během projednávání problému rozřeší, stejně jako se nám dosud podařilo vyjasniti také jiné otázky.

Sudetskoněmecká strana zastávala od prvého dne stanovisko, že se sudetské Němectvo ve svém celku chce zúčastniti vybudování státu a uklidnění mezi národy. These, že se této straně nesmí dopřáti úspěchu a že nutno tuto stranu ignorovati, nedosáhla svého účelu, nýbrž přivodila pravý opak, totiž uznání a zrání sudetskoněmeckého problému. Musíme si však ujasniti, pánové: dokud tato these potrvá, dokud se někdo bude pokoušeti ji udržeti, dotud nelze pomýšleti na konečné a trvalé řešení sudetskoněmeckého problému. Mír možno podle demokratických zásad sjednati jen s většinou sudetskoněmeckého lidu, která vznikla demokratickou cestou. Mír s menšinou sudetskoněmeckěho lidu nemohl by býti trvalým mírem, nedosáhl by proto také cíle a účelu.

Odpovědní státníci zaujímají proti teritoriální autonomii, proti vytvoření provincie Deutsch - Böhmen, jak pan ministr věcí zahraničních řekl, rozhodné stanovisko. Musíme zde konstatovati, že vláda jako také v jiných věcech, také v této otázce činí rozdíl mezi jednáním s národy. Kdežto totiž podkarpatským Rusům tuto autonomii slibuje, kdežto po celá léta vyjednává se Slováky o požadavcích autonomie, odmítá zkrátka tento požadavek Němců, jde dokonce tak daleko, že nám náš požadavek zazlívá jako požadavek namířený proti státu. Myslíme však, že právo, na které si činí nárok podkarpatští Rusové, právo, jež žádají dva miliony Slováků, nelze dobře odpírati 3 ½ mil. Němců. Máme také za to, že samospráva může netoliko na poli kulturním, hospodářském a sociálním, nýbrž také na poli politickém býti pobídkou pro tvůrčí síly celého státu a úlevou pro nadměrný, přecentralisovaný a přebyrokratisovaný státní aparát a tím také úlevou pro státní pokladnu; ale nikoli ve smyslu uvolnění za účelem odtržení určitých jednotlivých území rozuměti dlužno našemu požadavku autonomie, nýbrž k účelu organického a přirozeného rozčlenění státu, ve kterém se společné věci samozřejmě projednávají společně za vedení prozíravé vlády státní, a ve kterém se to, co je společné, přiznává tím radostněji, čím více jednotliví národové zbaveni budou strachu, starosti před zničením své národnosti umělým prostupováním jejich území, před umělým ochuzováním, před hospodářským a duševním zničením jednotlivce a tím národního celku.

Konkrétní formy takovéto samosprávy v oboru politickém, hospodářském, kulturním a sociálním bude lze snadno nalézti, bude-li tu dobrá vůle a odvaha je hledati. Pouhou decentralisaci v tom smyslu, jak ji ohlašoval pan president státu, pan předseda vlády a posledně také pan ministr věcí zahraničních, v tom smyslu totiž, že podřízené úřady vybaveny budou větší, širší mocí na úkor ústředních úřadů nežli tomu je dosud, musíme rozhodně zamítnouti. Podle našich zkušeností bylo by takovéto opatření spíše zhoršením nežli zlepšením dosavadního stavu. Opětuji požadavek, jak jsem ho již ve výboru přednesl, a který zněl: "Prvním předpokladem pro řešení problému je jako ve všech oborech, tak také v oboru správy vytvoření statu quo ante, to jest náprava ve formě obnovy samosprávy převzaté ze starého Rakouska." Abych uvedl jen jeden příklad: Odstranění naprosto nedemokratického práva jmenování a jiných novot, kterých jsme se v poslední době dočkali.