Doporučuji slavnému senátu jménem ústavně-právního výboru, aby návrh zákona přijal ve znění, jak se na něm usnesla poslanecká sněmovna i s navrženými resolucemi, projevuji vřelé přání, aby zákon přinesl naší republice prospěch a aby pomohl zachrániti ji nám i našim budoucím, ale aby ustanovení jeho hlavy V a VI nikdy nevstoupila v účinnost. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda dr Bas (zvoní): Uděluji slovo druhému zpravodaji k odst. 2 pořadu, zpravodaji za výbor branný, panu sen. Brodeckému.

Zpravodaj sen. Brodecký: Slavný senáte!

Bylo několikráte s tohoto místa i s jiných míst prohlašováno manifestačně: Nežádáme cizího, ale nedáme si sáhnout na své. To bylo řečeno s různými obměnami.

Nemají-li zůstati tato slova prázdným heslem, je docela jasno, že musíme pomýšleti na to, jakým způsobem se ubráníme, kdyby někdo opravdu sáhl po našem. To je logika věci. Po čem by nám mohl sáhnout cizí a co by chtěl z našeho, vysvětluje zákon konkretně v §u 1, kde je uvedeno co chceme bránit a co je obranou: "Obranou státu se rozumějí veškerá opatření, ať vojenská nebo jiná (čítaje v to zejména i záměrné využití hospodářských a jiných sil obyvatelstva), která mají za účel čeliti jakémukoliv ohrožení státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, ústavní jednotnosti, demokraticko-republikánské formy a bezpečnosti Československé republiky nebo útokům na ně."

Zákon vyslovuje na několika místech jasně, že si na tuto obranu troufáme navenek i uvnitř, to znamená, že nemůžeme ani navenek ani uvnitř spoléhat, že bychom pouze dobrými slovy nabyli potřebné síly, abychom se ubránili navenek i uvnitř. Mezinárodní poměry se zvláště v poslední době proti všem nadějím do vzrůstu kolektivní bezpečnosti, zaručované Společností národů, utvářely tím způsobem, že nelze v tomto směru na pomoc dosud ještě spoléhati.

Hlasujeme-li pro tento zákon, činíme tak v hlubokém přesvědčení, že se nakonec přece podaří upraviti bezpečnost i malých států a malých národů ve světě vzájemnou dohodou. Tím ovšem nedáváme najevo své zklamání vůči ideologii myšlenky Společnosti národů. Vyslovujeme docela jasně: dosud nepřišel čas, aby mohly býti státy a národy chráněny dobrou dohodou před přepadením. A dokud tento čas nepřijde, má každý povinnost starati se o své, starati se, aby jeho moc v dané chvíli stačila, aby se ubránil, nebo aby se alespoň přiblížil možností ubrániti se.

Rozumí se samo sebou, že zákon zasahuje psychologicky velmi hluboce do veškerých skupin národa, hlavně ovšem zasahuje velmi hluboce a citelně do nejširších vrstev národa jednak chudých, jednak mnohaletou krisí duševně oslabených, ne-li rozvrácených. A máme-li dělati zákon, o němž musíme předpokládat, že bude vyžadovati docela zvláštních, velikých obětí od každého občana tohoto státu, pak se musíme ptáti především, zdali zákon, na kterém pracujeme, opravdu svého účelu může dosáhnouti a dosáhne, zdali zákon je tak zpracován, aby využil veškerých možností v občanstvu i ve státě k tomu, aby obrana státu zevně i uvnitř byla zabezpečena, a zdali tyto možnosti byly co nejúčelněji a nejhospodárněji připraveny a zajištěny.

A nyní se začínáme děliti v názorech: V branném výboru jsme aspoň viděli, že v otázce stanoveného účelu zákona, v otázce, co máme brániti, nebylo rozporu ani mezi stranami t. zv. vládní koalice, ani mezi oposicí. Aspoň oposice se nevyslovila jasně proti nutnosti takového zákona a tohoto zákona. Jakmile však přechází zákon ve svých ustanoveních k organisaci obrany, k organisaci prostředků obrany, k organisaci lidské síly a moci, tu se rozcházíme. A je to také docela přirozené. Jednotni můžeme býti pouze o zákonu, jehož absolutní nutnost nejenom prohlašujeme, nýbrž jehož absolutní nutnost až do nejzazších záchvěvů svých nervů považujeme za nezbytnou. Máme názor, že zákon opatřuje organisaci obrany za pomoci použití veškerých nám po ruce jsoucích prostředků. Nyní však přichází druhé hledisko: Zákon takový nemůže se obejíti bez velikých obětí. A tu jde - nejenom s psychologického hlediska o to, zdali tyto oběti, jež prováděním tohoto zákona jsou vyžadovány, jsou úměrny účelu zákona. V tom směru, myslím, budeme brzy zajedno o dosažení toho účelu zákona, který je tu vytčen; to znamená vynaložit opravdu všechno, aby účelu zákona bylo dosaženo. Ale dále je otázka, jsou-li oběti, bez nichž se tento zákon nemůže obejíti, rozděleny spravedlivě na všechny vrstvy občanů a není-li v něm zbytečných tvrdostí, bez nichž by účelu bylo dosaženo také. V podstatě už to řekl zpravodaj ústavně-právního výboru. Je pravda, že dohodou zmocněnců koaličních stran se při projednávání zákona v posl. sněmovně podařila řada změn, řada jiných stylisací a získání jasna v řadě věcí a že se v důsledku této dohody přiblížil přepracovaný zákon velmi značně takovému, řekl bych, schválení na dobré vědomí a svědomí všech zákonodárců.

Podle všech předpokladů je tento zákon dobrý ve všech svých částech, ač je snad zvláštní. Jsou v něm některá ustanovení, která narážejí na přesvědčení toho onoho z nás, ale při pomyšlení, oč tu jde a jakou situaci má tento zákon luštit, můžeme, myslím, říci: zákon je dobrý. Bude-li dobrý, je ovšem otázkou praktického jeho provádění. (Výkřiky komunistických senátorů.) My však můžeme před touto manifestací, jak to nazval zpravodaj přede mnou, zcela klidně veřejně a jasně říci všem těm, kdo budou míti v rukou praktické provádění zákona: Pozor, zde jde o materii, která musí býti prakticky prováděna, jak zcela správně řekl předešlý zpravodaj, s velkou opatrností, s mnohými úvahami, ovšem ne na škodu včasného rozhodnutí, neboť nesmíme zapomenouti na jedno: Zákonodárce při dnešním rozvrstvení zájmů našeho občanstva není s to zpracovati zákon, který by dirigoval jednání každého jednotlivého státního nebo vojenského činovníka do budoucnosti. To je věc absolutně nemožná. Jde však o to, abychom si docela jasně řekli, že za důvěru, se kterou vkládáme do rukou státu, státní správy a vojenské správy nejživotnější zájmy nejširších vrstev občanstva, žádáme, aby se zákon také nestranně a s poznáním duše našeho člověka prováděl, aby se šetřilo hlavně oněch psychologických momentů, které se jeví kolem odhlasování tohoto zákona.

Abychom mohli jednou říci, že zákon, jejž jsme dne toho a toho odhlasovali ve sněmovně a v senátě, zákon, který v praktickém provádění se objevil v dané chvíli nutný pro obranu státu, celistvosti státu atd. navenek i uvnitř - těch punktů, které jsou tu vyznačeny - abychom mohli říci, že to byl jeden z nejlepších zákonů, jejichž tendence je dnes do jistě míry obrácená, musí tento zákon nalézti nejdříve porozumění státní správy a vojenské správy, aby pak jeho provádění nalezlo porozumění i v širokých vrstvách občanstva tohoto státu.

Vážení pánové, v doslovu se budu moci vrátiti k některým námitkám, jež tu budou předneseny. Myslím však, že za branný výbor nemohu ukončiti jinak než přáním, aby se zřízení odvolacího senátu - opomenuté v původní osnově, ale sjednané dohodou koalovaných stran - objevilo časem jako zřízení nejen dobré a zabezpečující, ale i jako zřízení, u něhož se pro porozumění podřízených instancí nemusíme dovolávati spravedlnosti v tomto zákoně, jak jsme si ji představovali my.

Branný výbor doporučuje plenu senátu, aby osnovu zákona schválilo tak, jak ji schválila posl. sněmovna, i s oněmi 6 resolucemi, případně dalšími třemi resolucemi ústavněprávního výboru, co možná jednotně, co možná jednolitě a aby se všichni, kdož budou pro tento zákon hlasovat, stali také strážci, aby tento zákon prakticky byl prováděn tak, jak bylo úmyslem zákonodárců. (Potlesk.)

Místopředseda dr Bas (zvoní): Uděluji slovo zpravodaji k odst. 3 pořadu za výbor ústavně-právní, panu sen. dr Karasovi.

Zpravodaj sen. dr Karas: Slavný senáte!

Tato novela zákona na ochranu republiky přímo vybízí ke zpětnému pohledu na dobu od obnovy našeho státu, od října r. 1918.

Tehdy naše nejširší veřejnost, vychovaná k odporu proti utiskovateli rakouské monarchie, udržované vojenskou mocí, vychovala český národ v duchu antimilitaristickém. Hrozná bída, kterou způsobila světová válka jak u přemožených, tak i u vítězů, vyvolala v nás přesvědčení, že poučené lidstvo nesáhne již nikdy k tomuto prostředku vyřizování sporů mezinárodních, čili že to byla poslední válka. Nad to šlechetná myšlenka presidenta Wilsona, vtělená ve Společnost národů a mezinárodní smírčí soud v Haagu, utvrzovala lidstvo v této víře. K tomu u nás Čechů rozpomenuli se mnozí na učení Chelčického a v duchu jeho vystupovali proti každé válce, i proti ozbrojené moci.

Když myšlenka milice ukázala se ihned v prvých dobách pro náš stát neproveditelnou, hleděly mnohé strany vládní aspoň potírati a snižovati náklady na národní obranu. První v tom směru vystoupil ministr financí Bečka a r. 1924 chtěli rodící se naší armádě důkladně podvázati žíly její odpůrci. V tom duchu pokračovalo se i později, když se otevřeně prohlašovalo, že náklad na vojsko jsou vyhozené peníze.

V této atmosféře, o níž já jako rozpočtový referent národní obrany od r. 1920 mám nejlepší zkušenosti, rodil se zákon na ochranu republiky. Kdo jste členy Národního shromáždění z prvního volebního období víte sami dobře, s jakým neporozuměním, ba přímo odporem ocitl se tento zákon teprve po důkladném okleštění ve Sbírce zákonů a nařízení pod č. 50/1923.

Názory i vládních stran, že války již nebude a že vojsko je zbytečností, probily si cestu i do tohoto zákona. Proto jednak význam vojenské zrady jako budoucně neaktuální byl podceňován, jednak trestání její, omezené jen na případy nejtěžší, bylo jen mírné. Názory ty jevily se i v praksi samých soudců. Vždyť pakt Briand-Kellogův skutečně odstranil válku a tedy také zradu vojenskou.

Ale skutečný politický a mezinárodní vývin záhy směřoval jinam. Slib míru versailleského, že po odzbrojení Německa i vítězné státy odzbrojí, se nesplnil. Německo v tom spatřovalo nedodržení mírové smlouvy a bralo si záminku k novému, byť pečlivě tajenému zbrojení.

Když pak i odzbrojovací konference Společnosti národů po víceletém živoření úplně ztroskotala vystoupením Německa z ní, otevřely se oči i těm nejzarytějším antimilitaristům, že nutno vzíti v úvahu možnost, ba skoro jistotu nových válek. Tím otevřeny dveře závodům ve zbrojení.

Při ohromných nákladech na armády a při úchvatném zdokonalování vojenských prostředků, které mají býti utajeny, jeví se snaha všech států omeziti prozrazování záležitostí vlastní armády. Vedle důvěrnosti poměrů každé armády sledují všechny státy snahu zameziti takové prozrazování preventivně, hrozbou přísnými tresty.

Proto na základě nabytých zkušeností a zejména po příkladu řady států cizích předložila vláda osnovu zákona, která mění a doplňuje náš původní zákon z r. 1923, při čemž osnova ta mění dosavadní zákon jak v ohledu materiálním, tak i v ohledu formálním. Materiálně zvyšuje osnova tresty na vojenskou zradu a v případech podrobně kvalifikovaných, jak uvádí § 1, zavádí dokonce trest smrti, k čemuž se veřejnost obyčejně stavěla jako k něčemu nemravnému. Vedle toho zavádí i trestnost různých činů, které až dosud nepodléhaly trestu, ale mohou způsobiti ohromné škody státu, tak na př. nedovolené zpravodajství, které nemá snad za účel zradu, ale právě sdělováním o skutku a o pátrání po něm varuje spoluvinníky a umožňuje zahlazení stop po vinnících. Dokonce i udělení informace ve špatném úmyslu nebo ne ve zlém úmyslu, nýbrž jen proto, že osoba pověřená důvěrností se o tom zmínila někomu jinému, bude teď trestným.

Vedle materiálního práva trestního se mění i řízení trestní, neboť ustanovuje se zásadně příslušnost krajských soudů, avšak nikoli všech, nýbrž jen těch, které určí vládní nařízení, aby tak bylo soustředěno řízení a uchována lepší zkušenost. V senátě co možná pevně předem stanoveném bude zasedati i votant, odborník vojenského práva. Vrchní soud zůstává dále soudem státním. Za účelem utajení vojenských věcí omezuje se i volné právo výběru osob důvěrnických a obhájců. Zejména vzbudilo debatu také ustanovení, že ze seznamu obhájců trestních může býti vyloučena osobnost, která není naprosto spolehlivá neboť i takový obhájce doví se při řízení různé důvěrnosti, které by potom mohl také vynášeti. Jako zásada platí rychlé řízení. I rozsudky i všechny spisy určené pro veřejnost musí býti sepsány tak, aby neprozrazovaly vojenských tajemství.

Jak jsem pravil, zvláštní povaha předmětu upraveného tímto zákonem a důležitost bezpečnosti státní přímo nutí, aby pří mimořádně významných případech bylo pokračováno i mimořádně, a to zejména preventivně hrozbou těžkými tresty, které by odstrašovaly od páchání takových činů. Spor odborníků o významu preventivním v trestním právu nemůže býti důvodem, abychom my zde váhali.

Tato osnova jeví se jako nutný důsledek sebeobrany státu a proto ústavně-právní výbor senátu navrhuje, aby senát přijal osnovu tak, jak se na ní usnesla posl. sněmovna. (Souhlas.)

Místopředseda dr Bas (zvoní): Uděluji slovo zpravodaji k odst. 3 pořadu za výbor branný, panu sen. Nejezchlebu-Marchovi.

Zpravodaj sen. Nejezchleb-Marcha: Slavný senáte!

Že zákon na obranu státu a osnova, kterou se doplňuje zákon na ochranu republiky, dostávají se teprve dnes na denní pořad senátu, je nejsilnějším znakem mírumilovnosti Československa. Nemáme jiných úmyslů než povinnost obrany proti skutečnostem, které jsou obecně známy a které by se mohly státi hrobem civilisaci i kultuře, kdyby jim nebyly kladeny meze. Výraz své mírumilovností dali jsme už ústavou republiky, pak zdravým principem demokracie a spravedlnosti vůči příslušníkům jiných národů našeho státu. Ani Němci, ani Maďaři, ani Poláci a Rusíni, kteří žijí v hranicích našeho státu, nemohou nám vytýkati nejmenší nespravedlnosti národní, kulturní, sociální nebo právní. (Tak jest!) Žádáme-li tedy od nich loyalitu k integritě státu, je to jen výsostné právo naší republiky, která každého, kdo chce konstruktivně na půdě státu našeho pracovati, nejen zve a vítá ke spolupráci, nýbrž váží si ho, jako si váží všech oněch aktivistických skupin, stran i osob, které rozpoznaly, že imperialismus v určitém ražení, jak jej vidíme natahovati se z některých sousedních států, který bují kolem nás, není ani k jejich vlastnímu prospěchu a nemohl by jim býti na prospěch ani tehdy, kdyby se v Evropě počaly měřiti síly dvou táborů, které se tu vytvořily, to jest na jedné straně síly jedněch mocností, které chtějí uchování míru, plnění výsostných smluv, klidný život a spolupráci, a na druhé straně síly oněch, kteří počítají na účinek svých válečných zbraní, na hrubé násilí a diktát nad národy a kmeny, jejichž sebeurčení je dáno zákony dějin i vývoje.

Slavný senáte! Evropu je možno dnes rozděliti na dvě části: jedni usilují, aby byl právní stav, aby se plnily závazky, mírové smlouvy, rozsudky, kterých si poražení zasloužili, aby národy mohly klidně žíti, věnovati se průmyslu, orbě, obchodu a kultuře, a druzí vyvolávají v lidu nejnižší pudy a touhy po nadvládě, po imperialistické romantičnosti, po návratu k barbarství rasy, které by hrubým násilím vítězilo nad ušlechtilým kulturním snažením pokojných národů.

Litujeme hluboce, že po velké světové tragedii, tak hrozné a divoké, místo aby se uplatnily snahy lidskosti, dostavila se éra a doba tak rozvrácená, že nelze míti víry v žádná usnesení, v žádné smlouvy a úmluvy, v mírové protokoly a jejich plnění, že nelze věřit v ujišťování státníků o loyálnosti a že nelze skoro věřit ani v mír, když na některých stranách se den za dnem ruší závazky a smlouvy tak hrubým způsobem, jak jsme toho byli svědky za poslední 3 nebo 4 léta. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

V době takové morálky je i náš stát povinen nenechat se překvapit a učinit opatření, jakých je třeba. Nebudiž nám vytýkáno ve zlém, že máme nedůvěru k sousednímu Německu, mluví-li jeho představitel a diktátor o mírumilovnosti, neboť vidíme a víme, co se v Německu děje.

Vážení pánové, byl jsem v Německu r. 1923, pak r. 1928 a konečně r. 1934 a viděl jsem všechny ty úžasné a markantní rozdíly. To, co se v Německu děje, nazval jsem novopohanstvím. To je rozvrácení a odstranění kultury, to je víra v určité takové teutonství, které by vedlo k surovému vítězství soldatesky nad druhými kulturnějšími národy, o nichž oni myslí, že právě tím, že jsou kulturní, jsou do určité míry humanitní a zchoulostivělejší.

Není nám neznámo, že v Německu zbrojí neslýchaným způsobem, že tam pracují ve válečných podnicích na tři směny a že tento stát, jemuž kdysi Francie po prohrané bitvě u Sedanu vyvezla do Berlína dva nákladní vlaky zlata a šperků, složených obyvatelstvem, dal si okupovat po prohrané světové válce své Poruří, nechtěje platiti reparací, a že později obsadil Porýní a zrušil tak locarnskou smlouvu, že odmítl Společnost národů i versailleský mír, že on to je právě, který stojí v jedné frontě s Japonci na východě, že uzavřel smlouvu za našimi zády s Poláky a animuje Maďary proti nám. Víme, že on to je, kdo zvedá neklid na Brenneru i v Rakousku a neohlížel by se udělat z něho Belgii k zamýšlenému pochodu na Ukrajinu a k Černému moři, neboť není třeba většího dokumentu než je ten, že sám diktátor veřejně publikoval v knize své mínění, že silný národ má právo si vzíti všecko, nač stačí a co k svému žití potřebuje, bez ohledu, komu to až dosud přináleželo.

V takovém prostředí, jaké se dnes vytvořilo v Evropě, je úplně odůvodněno, že Francie i Malá dohoda uzavřela určitý přátelský poměr s Ruskem, a my věříme, že ani Italie, která dobyla Habeše a stojí dnes vzhledem ke Společnosti národů před velkým a těžkým problémem, nemůže potřebovati, aby někdo se 70 miliony obyvatelstva směl vytáhnouti děla na Brenner, nad Terst a nad Rjeku.

Italský premiér po 3 roky horoval pro neodvislost Rakouska právě z uvedených důvodů, a třebaže jsme ztratili tohoto indirektního spojence proti Německu, plněním programu a stanov Společnosti národů lze počítati, že takto zamýšlené uspořádání Evropy je i se stanoviska tohoto státu absolutně nepřijatelné.

Československá republika si přeje spolupráce se všemi sousedy, kteří chtí mír, obnovení pořádku a solidnosti úmluv a smluv. Sáhla-li k opatřením, jež jsou nyní u nás v senátě projednávána, učinila tak z nutnosti, poněvadž lid a národy toho od nás přímo požadují, neboť, vážení pánové, zemězrada je v očích národů nejhorší a nejpodlejší zločin. Kdo prodá nepříteli tajemství obrany státu, neprodal jen to, nýbrž prodal tisíce lidských životů a zájmů, životů, které jsou položeny za svobodu národa a státu. To není člověk podle našeho mínění a podle mínění veliké většiny našeho poctivého národa, to je podlý plaz a zločinec (Výkřiky sen. Mikulíčka.), prodává i svou matku, i svého otce, bratry i sestry, i čest národa, je to vyvrhel, i kdyby stokrát svou zradu odůvodňoval bídou nebo nedostatkem existenčních prostředků. V poctivém našem člověku se probouzí pocit ošklivosti proti zrádci; lid, národ i stát žádá, aby byl neúprosně ztrestán, a my plníme jen svou povinnost, když dáváme průchod rozhořčení lidu a národa. Jsme povinni tak učiniti, zpřísniti tyto tresty proto, poněvadž v Německu, Rusku, Italii a jinde mají pro ně pevnost nebo prach a olovo. Kdo by je chtěl hájiti, nemůže býti podle našeho mínění daleko od nich.

Branný výbor projednal usnesení posl. sněmovny o tomto vládním návrhu zákona ve schůzi, konané dne 6. května 1936. Došel k poznání, že nemůže býti sporu, že ustanovení zákona na ochranu republiky z r. 1923, pokud směřují proti vojenské zradě, byla sdělávána za zcela jiných poměrů a že nestačí k potírání vojenské zrady, které v posledních letech nápadně přibylo. Okolní státy zostřily podstatně svoje zákonodárství proti vojenské zradě již dříve. Že stát je nejen oprávněn, nýbrž i povinen brániti se proti těmto zločinům, podrývajícím samy základy státu a jeho vojenské obrany, se jednomyslně uznává.Nezbývá proto, než z těchto zkušeností vyvodit důsledky a poskytnouti také našemu státu účinnějších prostředků k potírání vojenské zrady, než jaké měl dosud. Na půl cestě zůstal by však státi zákonodárce, který by se spokojil sebe přísnějšími tresty za zradu již spáchanou, ale neučinil také opatření, kterými by bylo zabezpečeno, že pátrání po vojenské zradě nebude mařeno předčasnými zprávami a indiskrecemi, že vojenská tajemství, která jsou nutně předmětem soudního řízení při stíhání vojenské zrady nebo která s nimi nutně souvisí, budou chráněna proti vyzrazování osobám nepovolaným a že co možná největším soustředěním trestního soudnictví v těchto věcech bude postaráno také o to, aby rozhodování bylo svěřeno soudcům, kteří v tomto oboru mají potřebné zvláštní zkušeností a znalosti.

Vládní návrh, jak se na něm usnesla posl. sněmovna, zmíněným požadavkům vyhovuje. Proti některým ustanovením procesním byly sice vzneseny ve výboru ojedinělé námitky, leč výbor jich nesdílí, poněvadž žádné z oněch ustanovení, proti kterým námitky ty směřovaly, není s to ohrozit objektivní zjištění pravdy. Ani okolní státy, které - jak již řečeno - zostřily v posledních letech svoje zákonodárství v tomto oboru, se nemohly spokojit a také se nespokojily pouhým zvýšením trestu, nýbrž provedly i v zákonech procesních různé změny a doplňky, snažící se dosáhnouti téhož účelu jako vládní návrh.

Branný výbor proto doporučuje, aby senát přijal osnovu zákona tisk 188 ve znění, jak se na něm usnesla posl. sněmovna. Po stránce formální projevil však branný výbor přání, aby příště při podávání podobných návrhů, jimiž se mění a doplňují platné zákony, bylo výboru předloženo nejen znění novely, která má býti předmětem jeho usnesení, nýbrž i ostatní znění zákona, do něhož se nová ustanovení včleňují, protože ta usnadní posouzení všech těchto ustanovení v jejich souvislosti. (Souhlas.)

Místopředseda dr Bas (zvoní): K projednávaným odstavcům pořadu jsou přihlášeni řečníci, zahájím proto společnou rozpravu.

Ke slovu je přihlášen jako první řečník pan sen. dr Turchányi. Dávám mu slovo.

Sen. dr Turchányi (maďarsky): Vážený senát!

Menom spoločného klubu Krajinskej kresťansko-sociálnej strany a maďarskej národnej strany oko námestok predsedov mám česť predniesť túto deklaráciu (čte):

Maďarská menšina nebojí sa opatrení smerujúcich k ochrane bezpečnosti štátu, nebojí sa ani trestov smerujúcich k utlačeniu špionáže, lebo historia a tragédia Maďarov dokazuje, že Maďar dodrží svoj sľub a neumie špehovať. Maďarská menšina má ale obavy o to, že tieto zákony vytvoria v štátnej správe a vôbec na celej čiare prejavov štátneho života takú verejnú mienku, ktorá všetké primerne práva, zabezpečené inštitucionálne ústavnou listinou, vyrve z ruk menšín. Práve preto protestujeme pred verejnosťou proti prijatiu každého takého zákona, ktorý smeruje proti slobode ľudskej, proti rovnosti pred zákonom, proti slobode obhajoby pred súdom a proti základom súkromného majetku. Takýto plán nie je ničím iným než negáciou toho všetkého, čo pri utvorení československého štátu bolo pred verejnosťou sveta v právach slobody menšinám ústavne sľúbené, je negáciou večne trvajúcich princípií demokracie a je cestou k diktatúre.

Vážený senát! Menom spoločného klubu krajinskej kresťansko-socíálnej strany a maďarskej národnej strany ako námestok predsedov mám česť predniesť túto deklaráciu (čte):

Maďarská menšina nebojí sa opatrení smerujúcich k ochrane bezpečnosti štátu, nebojí sa ani trestov smerujúcich k utlačeniu špionáže, lebo historia a tragédia Maďarov dokazuje, že Maďar dodrží svoj sľub a neumie špehovať. Maďarská menšina má ale obavy o to, že tieto zákony vytvoria v štátnej správe a vôbec na celej čiare prejavov štátneho života takú verejnú mienku, ktorá všetké primerne práva, zabezpečené inštitucionálne ústavnou listinou, vyrve z ruk menšín. Práve preto protestujeme pred verejnosťou proti prijatiu každého takého zákona, ktorý smeruje proti slobode ľudskej, proti rovnosti pred zákonom, proti slobode obhajoby pred súdom a proti základom súkromného majetku. Takýto plán nie je ničím iným než negáciou toho všetkého, čo pri utvorení československého štátu bolo pred verejnosťou sveta v právach slobody menšinám ústavne sľúbené, je negáciou večne trvajúcich princípií demokracie a je cestou k diktatúre. (Potlesk.)