Předseda dr Soukup.

Místopředsedové: Donát, Klofáč, dr Bas, dr Heller, dr Buday.

Zapisovatelé: dr Karas, Pichl.

Celkem přítomno 127 členů podle presenční listiny.

Členové vlády: předseda vlády dr Hodža; ministři dr Dérer, Machník.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Bartoušek; jeho zástupce dr Trmal.

1. Zpráva ústavně-právního výboru k usnesení posl. sněmovny (tisk 178) o vládním návrhu zákona, kterým se mění § 23, odst. 2 zákona o zastavování činnosti a o rozpouštění politických stran (tisk 189).

2. Zpráva výborů ústavně-právního a branného o usnesení posl.sněmovny (tisk 183) k vládnímu návrhu zákona o obraně státu (tisk 190).

3. Zpráva výborů ústavně-právního a branného k usnesení posl. sněmovny (tisk 184) o vládním návrhu zákona, jímž se mění a doplňuje zákon na ochranu republiky (tisk 188).

Předseda dr Soukup zahájil schůzi v 15 hod. 28 min.

dal předseda: na dnešní schůzi sen. Špatnému, Trnobranskému; dodatečně na minulou schůzi sen. Riedlovi; do 14. května t. r. sen. Plamínkové.

Zprávy tisky 188 až 190 poštou.

Usnesení posl. sněmovny tisk 191 - přikázáno výborům kulturnímu a rozpočtovému.

Odpovědi tisk 192/1 až 192/6.

Těsnopisecká zpráva o 27. schůzi senátu N. S. R. Čs.

Zápisy o 29. a 30. schůzi senátu N. S. R. Čs.

o 31. schůzi senátu schválen byl podle §u 72 jedn. řádu.

výboru soc. politickému vládní nařízení ze dne 24. dubna 1936, kterým se prodlužuje platnost hromadných smluv pracovních (č. 2548).

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání pořadu schůze.

Navrhují, aby všechny tři odstavce dnešního pořadu byly sloučeny v jediné projednávání.

Jsou to:

Senát je schopen se usnášeti.

Kdo souhlasí s tímto mým návrhem, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh můj jest přijat.

Zpravodaji jsou: k odst. 1 pořadu sen. dr Bas; k odst. 2 pořadu za výbor ústavněprávní sen. dr Milota, za výbor branný sen. Brodecký; k odst. 3 pořadu za výbor ústavně-právní sen. dr Karas, za výbor branný sen. Nejezchleb-Marcha.

Udělují slovo zpravodaji k odst. 1 pořadu, panu sen. dr Basovi.

Zpravodaj sen. dr Bas: Velevážený senáte!

Pokud běží o první návrh, tedy zde nejde o zákon nový, nýbrž toliko o prolongaci zákona z 25. října 1933. A tu je třeba, abychom si uvědomili jedno: že kdyby nebylo starého zákona, musili bychom se za nynějšího stavu věcí na tomto zákoně usnésti.

Proti zákonu o zastavování a rozpouštění politických stran se namítá, že je to zákon nadbytečný, poněvadž starého zákona nebylo podobu jeho existence 3 let použito. Ale to je námitka naprosto nicotná. Může se zde říci, že zákon daleko spíše působil odstrašujícím vlivem, takže strany, jež mají nádech rozkladnosti, upustily od rozpoutání rozkladných vášní a usměrnily se v obavě, aby k rozpouštění jejich nedošlo.

Proti zákonu se uvádí, že je nedemokratický, ale tomu naprosto tak není. Demokracie se musí bránit, nemůže trpěti v zájmu vlastního svého trvání ve svém středu živlů rozkladných. Všude ve světě, kde se demokracie nebránila, byla smetena. Československá demokracie si nepřeje býti smetena a proto se brání, proto se také bránit musí, ale k těmto svým obranám musí míti příslušné instrumenty, kterými jsou zákony, jež nám dají možnost rozpustiti rozkladné strany.

Zákonem bude zasažena záškodnická činnost rozkladných stran. Které jsou to strany? Velevážený senáte, dnes nemůžeme jmenovati žádnou takovou stranu, poněvadž kdyby zde taková strana byla, musila by býti podle starého zákona ze dne 25. října 1933 již rozpuštěna. Z této skutečnosti však, že k rozpuštění dodnes nedošlo, nenásleduje, že se nemůžeme setkati s krajně rozkladnou činností takové politické strany zítra, za týden nebo za měsíc.

Proti zákonu se zejména namítá, že postihuje v §u 3, odst. 2 starého zákona hospodářské útvary rozpuštěné politické strany, rozpuštěné i politické organisace, ale to se děje právem. Obchodní společnosti, společenstva výdělková a hospodářská a jiné útvary jim podobné, pokud takováto sdružení vystupují navenek jako složky strany, jejíž činnost byla zastavena, nebo pokud sloužily účelům strany před zastavením její činnosti, musí býti podrobeny určitým represáliím. Zde právě bude rozkladná činnost strany zasažena na místě nejcitlivějším, a to tím, že hospodářské její složky budou sdíleti osud celé strany. Jinak kdyby právě tohoto ustanovení nebylo, mohla by rozpuštěná strana začíti za krátký čas činnost pod jiným názvem, pod jinou vlajkou, ale když jí vezmeme hospodářskou základnu, vezmeme jí prostě možnost znovu, pod jinou firmou způsobovati rozklad v našich řadách.

V našich poměrech si musí všichni nepřátelé státu i jeho ústavní formy býti vědomi, že bude jejich činnost dříve nebo později zasažena, že zkrátka stromy jejich zvůle neporostou do nebe. A této vnitřní konsolidace, vážený senáte, potřebujeme hlavně v nynější době, kdy celá Evropa je ve stálém chvění, kdy nevíme, co nám přinese příští týden nebo příští měsíc. V takových poměrech nemůžeme trpět, aby červ vnitřní nespokojenosti hlodal na pevném kořeni československé demokracie. Vnitřní nepřítel musí býti těmi, kteří si přejí, aby zde stál stát pevný a silný, v zájmu pořádku, v zájmu udržení státu, v zájmu republiky sražen k zemi, a to tak důkladně, aby se z tohoto svého sražení k zemi tak brzy nezotavil.

Ústavně-právní výbor navrhuje proto, aby senát schválil usnesení posl. sněmovny tak, jak je obsaženo v sen. tisku 178. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Zpravodajem k odst. 2 pořadu za výbor ústavně-právní je pan sen. dr Milota. Dávám mu slovo.Zpravodaj sen. dr Milota: Slavný senáte!

Zákon o obraně státu, jehož vládní návrh projednáváme, jest jedním z našich nejdůležitějších zákonů, neboť podřizuje všechen život občanů, jak nám jej zaručuje celý náš právní řád, nejdůležitější a nejživotnější potřebě státu: uhájiti jeho existenci a jeho ústavní právní ostatky. Zákonem o obraně státu mají býti státu poskytnuty prostředky, kterými by ve spojení s řádně vybudovanou vojenskou silou mohl se účinně brániti proti každému nebezpečí, vnějšímu i vnitřnímu, ohrožujícímu - jak je uvedeno hned v čele zákona, v jeho §u 1 - státní svrchovanost, samostatnost, celistvost, ústavní jednotnost, demokraticko-republikánskou formu a bezpečnost Československé republiky.

Dosud jsme vystačili bez takových zákonných opatření, ale politická situace ve světě a zvláště v Evropě se v poslední době neobyčejně zhoršila. Neshody velmocí v důležitých otázkách, jednostranné rušení mezinárodních smluv a závazků, nejasnost cílů některých vedoucích činitelů, nedůvěra v jejich činy a slova, nová hesla opírající se o vypnutý národní egoism a hlásající právo domoci se potřeb národa i násilím, a politika, kterou bych nazval politikou činného vzdoru, neboť staví ostatní svět i státy přes jejich odpor před hotové události, to vše vytvořilo v Evropě atmosféru nejistoty a vzájemné nedůvěry, stav, který skrývá v sobě veliké možnosti konfliktů, i válečných.

Naše republika nepřeje si nic vroucněji, než aby byl zachován mír a politika obou jejích presidentů, presidenta-Osvoboditele i dr Eduarda Beneše, politika jasná, poctivá a přímá nesla se vždy k tomu, aby byly vybudovány záruky tohoto míru, avšak, jak se věci vyvinuly, i nejlepší snaha a největší úsilí může selhati a naše republika za dnešní situace se může státi předmětem nenadálého útoku.

Doufali jsme ve Společnost národů, že bude míti dosti moci, aby zabránila v Evropě válkám, ale bohužel události poslední doby nám ukázaly, že se musíme spoléhati nejprve na vlastní sílu (Výborně!), která nám poskytne cenu i jako spojence. Je proto svatou povinností Národního shromáždění, aby dalo v zákoně o obraně státu republice to, čeho v takové době nezbytně potřebuje, a aby bylo odstraněno všechno, co její sílu podlamuje. Spáchali bychom neodpustitelný hřích, za který by nás budoucnost volala k těžké odpovědnosti, kdyby nás při tom měly vésti ohledy na jiné zájmy než jedině na bezpečnost republiky. (Výborně!) Uplatnění jakéhokoliv postranního prospěchu, který by tuto bezpečnost státu zeslaboval, nebo váhání pro jakékoliv důvody, které by nebezpečí v rozhodné době zvyšovaly, bylo by při tvorbě tohoto zákona těžkou chybou. A je zajisté mocným projevem síly našeho státu, který musí působiti na cizím, že - jak ukázalo jednání v posl. sněmovně i v obou našich senátních výborech - veliká většina Národního shromáždění, a to nejenom koalovaných stran, nýbrž i oposice se v tomto poznání sešla a solidárně projevila, že bezpečnost našeho státu a jeho ústavního atributu je pro nás všechny nejvyšším příkazem. (Tak jest!)

Při této manifestaci zůstává úplně opodál jediná strana komunistická. (Slyšte!) Toto její stanovisko vzbuzuje opravdu podiv, neboť, jak její řečníci doznali a jak vychází najevo též z jednání sjezdu této strany, vychází z těchto předpokladů: 1. Československá republika je pro Sovětský svaz důležitým spojencem, 2. největší nebezpečí Sovětskému svazu hrozí na západě od Německa, 3. expanse Německa proti Sovětskému svazu směřuje přes Československo. Každý by tu tudíž čekal logicky závěr: Sovětskému svazu musí záležeti na tom, aby Československá republika byla řádně připravena zadržeti tento nápor Německa alespoň tak dlouho, dokud nebude moci Sovětský svaz učiniti náležité opatření. Není vyloučeno, že k tomuto útoku by mohlo dojíti již v krátké době, a je proto zajisté nutno, aby Československá republika byla záhy na branný odpor proti němu připravena. (Tak jest!)

A hle, zatím naší komunisté proti všem pravidlům reální politiky podali návrh (Výkřiky sen. Jurana.), aby se přes osnovu zákona, který má zaručiti tento tak důležitý úkol pro Sovětský svaz, přešlo k dennímu pořadu. Nejednají tu naši komunisté jako člověk, který vida, že o několik kroků dále naň číhá lupič, zahazoval by zbraň? Je to neprozřetelnost, či co? Neslouží tím naši komunisté spíše Německu než Sovětskému svazu? (Tak jest! - Výkřiky komunistických senátorů.)

Avšak přijetím zákona o obraně státu nesplníme ještě úplně svoji povinnost ke státu. Obrana státu se nepřipravuje toliko technickými opatřeními, jaká sjednává tento zákon a jakým je ovšem kromě toho i vybudování zdatné armády; příprava obrany se děje též prostředky morálními. (Výkřiky komunistických senátorů.) Bez usměrnění všech morálních sil národa by byla technická příprava nedokonalá a zajisté i nepostačitelná. To znamená nejprve, že v dnešní nebezpečné době je nutno zapříti všechny úzké stranické i osobní zájmy, které se nesnášejí s vyšším zájmem celku, že je třeba snažiti se vyrovnati protivy v cílech i politice jednotlivých stran a zanechati všeho, co by budilo odpor jedněch proti druhým a vnášelo rozpory mezi politické strany. Musíme dnes zapomenouti na vše, co nás rozděluje (Tak jest!), a míti na paměti jediné, abychom proti možnému útoku stáli tu všichni se společným pevným rozhodnutím: učiniti stát nezdolnou baštou, o kterou se rozbije všechno nepřátelské úsilí. (Výborně!)

Důležitým předpokladem morální přípravy obrany státu je, abychom ze svého veřejného života odstraňovali všechny chyby, které jsme tu činili a které podlamovaly vnitřní sílu státu. Mám tu na mysli hlavně dva problémy vnitřní politiky, které ubírají sílu státu a zmenšují tím jeho brannost.

Nejprve je to otázka československá. Vždy jsem ukazoval, též s tohoto místa, jaké se udály chyby na obou stranách, české i slovenské. Česká nedůvěřivost, nepochopení vývojových rozdílů a odlišných poměrů na Slovensku, přezírání, že při tomto problému jde v podstatě o otázku chleba, a přílišný centralism správní způsobily mnoho škod a byly jednou z hlavních příčin antagonismu části Slováků a jejich volání po autonomii. Naopak zase tito Slováci autonomisté si neuvědomují dobře nebezpečí, které spočívá v jejich separatistických snahách, i když tyto snahy zůstávají na půdě republiky. Dějiny poválečné Evropy nám jasně ukazují, že při nynější úzké společné činnosti evropských států, která tu je a která, třeba byla dosti nedokonalá, by se musila nutně obnoviti, kdyby nějakým způsobem byla přerušena nebo dokonce ztroskotala, že při tomto vzájemném spolurozhodování o společných věcech menší státy mohou se zdarem uplatňovati svoje hospodářské i politické potřeby jedině tehdy, když se domohou vlastní vnitřní silou respektování svých potřeb. (Tak jest!) A vnitřní síla národa spočívá v jeho jednotě. President republiky dr Beneš zdůraznil vůči Slovákům, když ještě jako ministr zahraničních věcí navštívil Slovensko, že evropský vývoj si vynucuje rychlé vytvoření jednotného národa československého, neboť jsme na rozhraní tří expansivních nacionalismů, německého, maďarského i italského, které by nás mohly pohltiti, kdybychom si neuvědomili v této osudné chvíli potřebu jednoty. A při tomto nebezpečí by se měli Češi a Slováci rozdvojiti? Uvážili ti Slováci, kteří po tom touží, že právě tak jako Češi se mohou svobodně kulturně i politicky vyžíti jediné v Československé republice a že by nikdy v jiném státním útvaru nenalezli lepší podmínky pro svůj národní život? Republika je zachránila - říká se, že v hodině dvanácté - před bezohlednou maďarisací, republika jim vrátila jejich práva, vzkřísila jejich inteligenci, vybudovala jejích školství, povznesla jejich literaturu i umění. Netvoří to podmínky dalšího vývoje? A při těchto příznivých vyhlídkách do budoucnosti by chtěl někdo, kdo má upřímně rád svůj národ, republiku oslabovati tím, že by ji rozdvojil a učinil snadnější kořistí nepřátel? Nevyvstává tu vidina budoucího soudu potomků, ruka píšící hrozné: Mene tekel?

Druhý problém je otázka našich menšin. I tu se staly chyby na obou stranách. Menšiny si dlouho neuvědomovaly, o čemž jsem se právě zmínil, že Češi a Slováci nemají jiné možností, aby se plně jako národ vyžili, než v Československé republice, kdežto menšiny mají v sousedství soukmenné státy, s nimiž jsou duchovně spjaty a z jejich kultury (Předsednictví převzal místopředseda dr Bas.) čerpají i vlastní sílu. Z té příčiny náleží Čechům a Slovákům v Československé republice přirozeným právem určitá přednost, zvláště při tvoření nových podmínek politického života a při stanovení jeho směrnic. Naopak zase na naší straně se chybovalo tím, že se prospěch našeho národa někdy přepínal i tam, kde to nebylo žádoucí, jmenovitě na poli hospodářské a sociální politiky.

Menšiny pochybily dále tím, že dlouho nevěřily, že naše republika je státní útvar trvalý, a že nepochopily, že v jednotném demokratickém duchu československého národa je i pro ně samé spolehlivější záruka vývoje než v dřívějším chaotickém zmatku i v nynějším nedemokratickém usměrnění vlastního národa. Tento poměr menšin ke státu musil samozřejmě vzbuditi u čsl. většiny nedůvěru k ním, kterou překonat i při změně tohoto původního stanoviska je těžkou úlohou. Dnes ovšem již dávají aktivističtí menšinoví politikové i činy najevo, že uznávají poslání Československé republiky jako bašty demokracie a politických svobod a že se postavili rozhodně na půdu státu, a zaslouží proto naší důvěry. Avšak druhá část menšin - a to platí bohužel zejména o největší straně německé - vzbuzuje dosud naši nedůvěru a nutí nás k reservovanému postoji, neboť činy mnohých jejich stoupenců jsou v odporu se slovy jejích politiků a též celá organisace strany sudetskoněmecké až příliš připomíná nedemokratické zásady říše lomeného kříže. (Výkřiky senátorů sudetskoněmecké strany.)

Následkem toho se v poměru k našim menšinám dostáváme do nemilého a těžce řešitelného konfliktu. Na jedné straně uznáváme, že musíme aktivistickou část našich menšinových politiků podporovati (Výkřiky. Místopředseda dr Bas zvoní.) a její těžkou situaci ulehčovat, i že musíme jim dáti práva, která jim náleží (Hlasy: Ta mají!), neboť pocit nerovnoprávnosti a nespravedlivě utrpěné křivdy by ztěžoval tuto nám potřebnou orientaci menšin a tím by též byla zeslabena brannost státu. Na druhé straně však stanovisko ostatní části menšin, nám nepříznivé, nutí nás stále k opatrnosti, a tato nezbytná opatrnost vrhá své stíny i na naše chování k druhé části menšin. Proto je naše politika k menšinám celkově regulována chováním té její části, která vzbuzuje nedůvěru, nikoliv z nějakého národnostního záští, nýbrž z opatrnosti, politicky i psychologicky úplně vysvětlitelné. (Sen. Mikulíček: Na východě je vyložený výjimečný stav! - Tam je pánem četník!) Ovšem je naší povinností, kterou máme přímo ke státu, abychom tuto opatrnost nepřepínali nad potřebnou míru a hlavně dobře rozeznávali, kde jest odůvodněna a kde nikoli.

To platí hlavně též o těch předpisech zákona o obraně státu, které se dotýkají nebo mohou dotýkati našich menšin, jmenovitě tedy pokud jde o opatření v pohraničním pásmu a o vylučování státně nespolehlivých živlů z podniků důležitých pro obranu státu.

Ustanovení o pohraničním pásmu má zvláštní důležitost též pro Podkarpatskou Rus, kde jsou zvláštní odlišné poměry, a ústavně-právní výbor uznal, dav tomu výraz i v resoluci, že tu je zvlášť potřebné, aby při provádění těchto ustanovení zákona se postupovalo na Podkarpatské Rusi blahovolně a aby se při tom bez nezbytné potřeby nezatěžovalo tamější obyvatelstvo, trpící za dnešní hospodářské situace beztoho již více než kde jinde.

Proti ustanovení o státně nespolehlivých občanech se ozval odpor a zvláště říšskoněmecké listy psaly, že dělíme všechny obyvatele na státně spolehlivé, kteří budou míti všechna práva, a na státně nespolehlivé, kteří budou všech práv zbaveni, a že státně nespolehlivými budou všichni naši Němci. To je naprostá nepravda. Nejprve třeba si uvědomiti, že vylučování osob státně nespolehlivých se neděje všeobecně, nýbrž jen pro úzký výsek výroby, totiž pro podniky důležité pro obranu státu, že v takových podnicích nemůže stát ponechati osoby, které jsou zřejmě jemu nepřátelské, je tak samozřejmé, že ani není třeba to odůvodňovat. (Souhlas.) Ostatně snad je mravnější je pouze odstraňovati, než je zavírati do koncentračních táborů. Rovněž je nepravda, že by tímto ustanovením byli uznáváni za státně nespolehlivé všichni občané německé národnosti. Právě naopak. Aby byla odstraněna jakákoliv možnost podobné stranickosti, vložil ústavně právní výbor poslanecké sněmovny do zákona definici pojmu státní nespolehlivosti, snaže se, aby tímto vymezením po stránce negativní i positivní bylo zabráněno každé individuální křivdě, hlavně i z důvodu národnostního a pod., neboť podle této definice příslušnost k určitému jazyku, náboženství nebo rase nesmí býti sama o sobě důvodem, aby někdo mohl býti prohlášen za státně nespolehlivého. Státní nespolehlivost se tu definuje s hlediska ryze věcného, aby výroba v tak důležitých a nezbytné potřebě státu sloužících podnicích nebyla podlamována nebo poškozována a aby tajemství, jež při tom třeba zachovávati, nebylo vyzrazováno nebo dokonce zneužíváno na škodu obrany státu.

Přes tyto zákonné směrnice - to nutno uznati - zůstává státní správě dosti široké pole pro volnou úvahu. A též na mnohých jiných místech dává zákon civilní i vojenské správě do rukou velikou moc, a to nejen v době branné pohotovosti státu, nýbrž též v době mírové přípravy na obranu státu. Je nejvýš zapotřebí, a to přímo v nejvlastnějším zájmu obrany státu, aby civilní a vojenští činitelé si při tom počínali s nejvyšší úzkostlivostí a obezřelostí a aby ustanovení zákona užívali v praxi tak, jak je toho vskutku zapotřebí k tomu, aby byly získány prostředky a podmínky pro účinnou obranu státu. (Výborně!) Občané rádi, se sebezapřením a obětavě dají státu to, co mu v těchto těžkých dobách náleží, ale mohou při tom zajisté plným právem požadovati, aby tyto oběti nebyly větší, než je nezbytně zapotřebí, a aby též byla zachována naprostá míra spravedlnosti a objektivity. Proto každé zneužití zákona, ať z neodůvodněné horlivosti, ať za účelem vedlejším, hlavně osobním nebo stranickým, vyvolává nespokojenost, neochotu, odpor, ba i nenávist (Výkřiky sen. Mikulíčka.), kterýžto stav působí velmi nepříznivě na brannost státu.

Státní civilní i vojenská správa nesmí zapomínati, že sílu státu a jeho odolnost netvoří jenom technické prostředky, nýbrž duch celého národa, a zajisté si všichni přejeme, aby vláda tyto důležité poznatky sdělila též svým úředníkům a dbala toho, aby se skutečně civilní i vojenská správa jimi řídila. (Výkřiky sen. Mikulíčka a Hubky. - Místopředseda dr Bas zvoní.) Prosím pánové, dovolte mi pokračovat. To sem nepatří.

Z té příčiny, aby se zabránilo zneužívání zákona na škodu občanstva i státu samého aneb aby se alespoň napravily nebo zmírnily následky takového zneužití, přijal ústavněprávní výbor další resoluci, ve které se domáhá zákona o ručení správního úředníka i státu za škodu, která byla způsobena nezákonným výkonem veřejné moci, podobně jako je tomu v platném právu již u soudců. (Výkřiky sen. Hubky a Mikulíčka. - Místopředseda dr Bas zvoní.)

Třetí resoluce ústavně-právního výbor u konečně se týká otázky cizinců, o nichž má zákon na několika místech zvláštní, dosti přísná ustanovení, při čemž pokládá podle §u 194, odst. 1, lit. c), za cizince každou fysickou osobu, která nemůže prokázati československé státní občanství. (Výborně!)

Ústavně-právní výbor uvážil, že otázka nabývání státního občanství je v platném právu nedostatečně vyřešena a že zejména by bylo nesprávné, kdyby zmíněná ustanovení tohoto zákona o cizincích se měla vztahovati též na takové osoby, které na území republiky po dlouhé roky jsou usazeny a tu zdomácněly a jsou i národnosti československé, které však se nemohou domoci našeho státního občanství.

Proto se v resoluci ústavně-právní výbor domáhá, aby tento neuspokojující stav byl co nejdříve napraven (Výborně!) a aby vláda podala k tomu cíli příslušný návrh zákona, který ostatně již slíbila ústavně-právnímu výboru v minulém volebním období. Pokud jde o obsah zákona, dovoluji si odkázati na podanou písemnou zprávu ústavně-právního výboru, kde jsou alespoň stručně uvedeny hlavní předpisy jednotlivých hlav zákona.

Celkově musím tu konstatovati, že zákon je pracován velmi dobře, že má vhodnou systematiku a že jednotlivá ustanovení byla promyšlena svědomitě i ve svých praktických důsledcích. Musím též uznati, že zákon nepřekročil při této obtížné a choulostivé materii meze skutečné potřeby a že vyskytující se problémy vyřešil vhodně a účelně.

Pokládám za svoji povinnost jako zpravodaj ústavně-právního výboru, abych vyslovil za to naše díky všem zástupcům ministerstev, kteří vypracovali osnovu tohoto zákona po důkladných poradách, a zvláště panu odb. přednostovi dr Vorlovi, který má při tom největší zásluhu. (Výborně!)