Uvedl jsem zde nejdůležitější těžkosti našeho živnostenského a obchodnického stavu. Nebudu se o nich dále šířiti, poněvadž z řečí předešlých pánů řečníků jsem slyšel, že je ze všech politických kruhů velký zájem o živnostenské a obchodní otázky. Snad všichni páni kolegové dotkli se jich a já bych je jen prosil o jedno, aby nezůstali jen při slibech a mluvení zde na řečnické tribuně, ale aby se to stalo skutkem, aby se na živnostníka a obchodníka nepohlíželo jako na zbytečný článek našeho národohospodářského života, ale aby s ním bylo počítáno podle zásady: rovný s rovným. Jestli nemá dělník, nemá živnostník, nemá-li však živnostník, nemá dělník ani zemědělec. Národohospodářský život je stroj a jakmile by se jedno kolečko tohoto stroje zastavilo, může nastati porucha celého našeho hospodářského života.

Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská, za kterou mluvím, je si vědoma důležitosti dnešního našeho hospodářského a státního života. Budeme hlasovati pro tento rozpočet, ale přejeme si, aby se s námi také počítalo, poněvadž chceme zároveň s ostatními pracovati pro blaho všeho občanstva a pro lepší zabezpečení Československé republiky. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, panu sen. Kostkovi.

Sen. Kostka (německy): Slavný senáte! Není snadné v tak krátké lhůtě podati malý přehled toho, co chceme říci k rozpočtu. Hospodářský život jednotlivce právě tak jako státu možno nejlépe posouditi z cifer o jeho příjmech a majetkových poměrech. Když si tu jednou uvědomíme cifry československého státu, vidíme zřetelně, v jak těžkých poměrech se dnes nalézáme. Ze státních podniků, daní, cel, kolků a poplatků jakož i jiných příjmů načerpali jsme r. 1930 částku 9645 mil. Kč a r. 1934 již jen 7492 mil. Kč, tedy o 2153 mil. Kč méně. Z toho vidíme zřetelně tu strašlivou hospodářskou nouzi, neboť poplatků zde jednoduše již není, a pokud tu jsou, je většina z nich vyčerpána. Potřeba daní všeobecně byla v předválečné době počítána 10 až 12%, event. 10 až 14%. Podle nejnovějších výpočtů máme však dnes potřebu státu na daních 30 až 40% příjmů, při čemž se příjem různě počítá. Držím se zde znamenitých údajů, které každému přítomnému mohu doporučiti, jež dr Spittaler, referent liberecké obchodní a živnostenské komory, v poslední době uveřejnil. Jsou to tak znamenité přehledy, že z toho možno skutečně čerpati úplný přehled dnešního stavu celého státního hospodářství. Shledáváme tam také druhou velmi příznačnou cifru. Máme v Československu výrobní index o tom, co z nynějšího hospodářství ještě pracuje, a vedle daňový index, který vysvětluje, co vlastně na daních ještě dochází. Srovnáváme-li tyto obě cifry, přicházíme k velice podivným výsledkům. Vidíme, vezmeme-li r. 1929 pro index jako 100, že výrobní index již roku 1932 klesl na 57, vidíme tedy značné omezení, jež pozorujeme všichni, kdož žijeme v průmyslových krajinách. Díváme-li se však vedle toho na daňový index, předpokládaný za r. 1929 zase cifrou 100, pak se tento zmenšil jen na 81,1%, není tedy již v poměru k výrobě. Musí se tedy platiti více. Všichni, kdož jsou činnými ve veřejném hospodářství, v obci, okresu, zemi anebo státu, stojí před týmž problémem. Potřeby stoupají, ale hospodářství je tak vyčerpáno, že sotva může dále, a také pan ministr financí musí podobně jako každý jednoduchý městský radní hledati nové prostředky. Tyto prostředky lze ovšem velmi těžko sháněti. Je samozřejmé, že v tomto okamžiku roste také u obyvatelstva odpor proti novým daním. Není zde již té výkonnosti, není také jiných prostředků, kterých by se po případě mohlo užíti, dochází tedy k nepřímému zdanění, k rozdělení na všechny, což zase přináší s sebou velké tvrdosti pro valnou část obyvatelstva.

Musíme však přes všechno, díváme-li se na rozpočet a sledujeme-li ho po několik let, od r. 1919 do r. 1933 konstatovati, že finanční správa přece přibližně správně kalkulovala. Proti pasivnímu saldu menších příjmů v částce asi 9000 mil. Kč stojí aktivní saldo více než 10.000 mil. Kč. To znamená jinými slovy: nehospodařilo se špatně, neboť vychází tu, počítáno pro každý rok, větší příjem, průměrně 100 mil. Kč ročně. Pracovala tedy finanční správa celkem s opatrností, svědomitě a přísně podle účetnických zásad. Musí se to otevřeně vysloviti ve prospěch finanční správy, neboť potřebuje nějaké opory, chce-li dnes vůbec dále pracovati. Jest ovšem otázkou, zdali to také v nejbližší budoucnosti budeme moci udržeti a zda nebude zase zapotřebí těžkých zásahů. V našem rozpočtu vidíme značný vzrůst vojenských výdajů, od r. 1934 o 128 mil. Kč, a také značný vzestup v kapitole soc. péče o 116 mil. Kč oproti normálnímu rozpočtu, jakož i jinaká zvýšení při zmocněních k půjčkám.

Otázkou je nyní: Jak by se dnes mohlo berní správě vyjíti vstříc. Tu nutno ovšem říci, že by první snahou muselo býti přizpůsobiti berní sazby zase normálním dobám. Shledáváme tu zcela podivný poměr. Daňová sazba je pro příjem příliš vysoká. V předválečné době vybírala se z příjmu 10.000 Kč daňová sazba 2,2%. Nyní se ze 100.000 Kč vybírá 10%. Ale kupní síla 10.000 Kč tehdejších znamená tolik jako kupní síla 100.000 Kč dnešních, snad trochu méně. Musel by tedy ten, kdo dnes platí 10% ze 100.000 Kč, tedy 10.000 Kč, ve srovnání s dřívější dobou platiti vlastně jen 2.200 Kč důchodové daně. Vidíme tedy, že každý jednotlivec platí za dnešní doby značně více na daních. Ovšem bylo nutné vyrovnání v příjmech, které tím bylo vytvořeno, ale zajisté přehnanou měrou. Zdá se, že tím již saháme na podstatu. Slyšeli jste zde přece všichni stížnosti do špatných zkušeností při předpisování daní. Dělají se výpočty, které neodpovídají skutečným poměrům. Také exekuce byly zde již obšírným způsobem kritisovány; skutečně by nemělo docházeti k tomu, aby se při exekucích rozhazovalo jmění.

Vidíme však přesto v nových osnovách, že se pomýšlí ještě na další zásahy, neboť jak hospodářské korporace jasně dovozují, zasahuje finanční správa, když dnes reservní fondy a stabilisační fondy započítává při nejmenší dani, do podstaty jmění. Když někdo při veřejném účtování končí se ztrátou, musí spolu zdaniti stabilisační fond, který jest jen jeho záchranou. Tím se dostává stále více do dluhů a vybéře z podstaty až 10%. Jak daleko to má jíti, to by si měla finanční správa přece velmi dobře rozmysleti.

Kapitola o daňových nedoplatcích je velmi zlou kapitolou. V rozpočtových cifrách to vypadá vždy velmi nadějně, vzpomeneme-li však na vymáhání, jeví se daňové nedoplatky jako naprosté nic. Do r. 1930 činily daňové nedoplatky asi 3.620 mil. Kč, v letech 1930 až 1933 asi 1.356 mil. Kč, dohromady 4.976 mil. Kč. Někdo se domnívá, že je zde možno pomoci odpisy. Zajisté. Při odpisech, které byly provedeny, ukazuje se však, že zde musí býti chyby berního úřadu. Důkazem toho je cifra, která udává, že na př. v letech 1929 do 1932 z úhrného daňového předpisu 15.000 mil. odepsáno bylo 1.273 mil. Kč. Odpisy ve výši 838 mil. Kč staly se na základě rozhodnutí o opravných prostředcích. Vyšší úřady zrušily rozhodnutí nižších úřadů, tedy mnohem více nežli polovinu všech odpisů. Vidíte, že zde především nutno obrátiti zřetel k daňovému aparátu a že vinu má nejen platební neschopnost, nýbrž také nedostatky daňového aparátu.

Příznivější obraz poskytují tentokráte i státní podniky, které vlastně v poslední době již naprosto nejsou pasivními; srovnáváme-li příjmy a vydání, podávají vyrovnanou bilanci. Ovšem mělo by se zde uvážiti, že právě v době krise státní podniky by zde měly býti k tomu, aby investicemi opatřily práci. Také zde jsou zase obce příkladem. Také tam máte podniky, které by velmi nutně potřebovaly investice. Ale když k tomu přikročíme a vezmeme bilanci, vidíme, že zde jednoduše není možno jíti dále a že investice nutno odložiti na pozdější dobu.

Po mém názoru nutno také pronésti jistou kritiku, pokud jde o státní dluh. Zdá se, že ty cifry každého nesmírně zarážejí. Chci zde vyjmouti jen jednu. Máme na příklad až do r. 1934 státní dluh 38 miliard. Nezaložený dluh činí však jen 14%, to jest 5.361 mil.; to je krátkodobý úvěr, který poskytly banky a jiné peněžní ústavy, který jako papír dosud nepřešel do obyvatelstva. Porovnejte však nezaložené dluhy sousedních zemí! Tu musíme říci, a je to přiznáno, že Německo na příklad vykazuje nezaložených úvěrů 6 miliard marek, směnek pro opatření práce a nezaloženého úvěru. Postavíte-li vedle sebe počet obyvatelstva obou států, máme poměr 48 ke 20. Nezaložený dluh není tedy u nás co do číslice příliš vysoký. Státovkový dluh nemůže se zde připočítati. Že nouzová léta přinesla 7 miliard dluhů, je pochopitelné. Ostatně budiž zde zdůrazněno, že obce, které se o půjčku práce staraly, svůj podíl na půjčce práce také obdržely. (Souhlas.) Mohu to potvrditi za své domovské město Liberec. Je přirozené, že se při dluzích myslí také na jejich splácení, a je pravděpodobné, že také části bylo použito k splácení. Vezmete-li příslušné cifry, dospějete k pořádné sumě, které se v posledních letech k tomu použilo. Tato cifra činí jistě 3 až 4 miliardy, snad činí také více. To bylo ze státního dluhu splaceno.

Nyní několik prostředků na obranu při těžkých poměrech, které jsou vyjádřeny ve státním rozpočtu. Mohu poukázati k tomu, že všechny hospodářské kruhy opět a opět volají, aby se s náležitou péčí zacházelo s daňovými prameny. Neboť nemůžeme zkrátka úplně věřiti, že obecní hospodářství, veřejné hospodářství vůbec, vždy tak pečlivě pracuje jako soukromé hospodářství. Zajisté, to má mnohem méně tvrdosti pro dělníka, ale ukazuje v mnohých případech tolik slabostí, že při veřejném hospodářství, ať již státním hospodářství nebo obecním hospodářství, vždy lépe pochodíme, když se ho vzdalujeme. Mohu hned uvésti příklad. Máme v Liberci elektrickou dráhu; je pasivní. Proč, to nikdo přesně neví. Přirozeně také mělo město z této dráhy nějaký zisk. Na konce však při bilanci této dráhy zůstává 1 milion schodku. Obrátili jsme se nyní na nejvyšší státní úřady, na zemský úřad o radu, co máme činiti. Řeklo se nám: pomýšlejte na to, zdali byste neměli dráhu propachtovati. To je velmi těžké a právě dělnictvo to zamítá. (Výkřiky.) Já bych to také zamítl, především proto, že by se při propachtování zhoršila podstata a že by se soukromé hospodářství snažilo vytěžiti z dráhy co možno nejvíce. Co nám tedy zbývá? Vracím se zde k reservnímu fondu. Slouží dnes k tomu, že dráhu můžeme vůbec provozovati. Máme stabilisační fond 3 až 4 miliony, který musí nyní sloužiti k tomu, aby se zahladil schodek provozu dráhy. Nesmím tedy naprosto připustiti zvláštní zdanění tohoto stabilisačního fondu. To však nové daňové zákony chtějí zrušiti.

Hospodářské kruhy dále doporučují, aby se daňové nedoplatky objasnily a aby se zde vytvořilo podobné lákadlo, jaké tu bylo při půjčce práce, kde se řeklo, že se za 100 počítá tolik a tolik. Snad by tak bylo možno zbaviti se části daňových nedoplatků, kdyby se nevzala lhůta příliš dlouhá. Dále jsem také slyšel - a na to bylo by třeba ministerstvo financí obzvláště upozorniti - že se při zakládání podniků s podnikatelem sjednávají určitá daňová ujednání, která podstatně podporují podnikavost. Tak se to dělá v Rakousku. Proč chodí dnes Holanďané do Rakouska a zakládají tam podniky? Poněvadž se jim tam ihned slíbí, že budou platiti tolik a tolik daní; tedy předem již se jim poskytují daňové úlevy. (Místopředseda Klofáč zvoní.) Musím si velice pospíšiti, abych mohl ještě něco přednésti o positivních opatřeních.

Praví se především ve státním rozpočtu, že se podpory zachovají, že se chce pečovati o investice. Chtěl bych zde ještě promluviti o svém koníčku, o hospodaření obcí bez hotových peněz. Mluvil jsem zde již o tom dvakrát. Dnes však vám mohu již uvésti takovýto příklad účtování. My jsme v Liberci od května tím vydělali již asi 150.000 Kč. Jsem velice vděčen "Venkovu", že ve článku uveřejněném dne 20. září 1935 s odvoláním na Liberec praví: "Pracujte klidně dále! Nám náleží budoucnost!" To praví rovněž pan Kuneš Staniček, redaktor "Hospodářské tribuny". Byla již zřízena řada podobných družstev, na př. v Brně, Kopřivnici, Olomouci, Plzni a Bratislavě, a v sudetskoněmeckém území jmenuji města Cheb, Chomutov a Teplice-Šanov. Obrátili se na nás, a my pracujeme klidně dále. Jen Národní banka je trochu opatrná. Ta by chtěla, aby všichni šimlové vycházeli jen z Národní banky. Aby bylo zde při projednávání státního rozpočtu předneseno něco veselého. Chci vám to vyprávěti, abyste na, tom mohli poznati, že takovýto styk není nic nového a nic nebezpečného. Jeden příklad: Přijde zákazník k hostinskému a položí do pokladny prostřednictvím vrátného tisícikorunu. Hostinský přijde domů, dostane peníze a platí tím svůj účet za uhlí. Obchodník s uhlím zaplatí zase touto tisícikorunou lékaři, lékař zase kupci, a konečně přijde kupec a řekne, mám ještě značný účet u hostinského, a přinese tisícikorunu hostinskému nazpátek. Hostinský dozví se teprve nyní, že to nebyla jeho vlastní tisícikoruna, a potom se ukáže, že tisícikoruna mimo to je falešná. Ale všechno oběhem falešné tisícikoruny bylo zaplaceno. (Veselost.) Národní banka ať se tedy nebojí! Nejsou to falešné peníze. Je to jen vyúčtovací list, který s penězi nemá nic společného. Mělo by se pečovati o to, aby to sevšeobecnělo.

O vývozu promluvíme někdy jindy. Musí se zase napnouti podnikavost. A my také můžeme vyvážeti. Také náš pan ministr obchodu má pravdu, když říká, že můžeme vyvážeti. Můžeme na příklad vyvážeti do dálného východu. Příčinou návštěvy čínského vyslance v Liberci bylo to, že se energičtí mužové průmyslu v severních Čechách odhodlali organisovati veliký vývoz do dálného východu, a dostati také zakázky, které činí již mnoho milionů, a jiná odvětví průmyslu začínají se také již hýbati. Přichází zase nový život. Ale patří v této těžké době ke všemu optimismus, a v tomto smyslu hlasuji také já pro rozpočet. (Potlesk.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Ke slovu je přihlášen pan sen. inž. Marušák. Dávám mu slovo.

Sen. inž. Marušák: Slavný senáte! Předložený rozpočet na příští rok neuspokojí v plné míře pracující lid, který čekal, že bude odbourána nezaměstnanost a že budou také odbourány platové srážky. Trpíme stále ještě za neodpovědné a lehkomyslné hospodářství z dob panské koalice, za hospodářství, kdy v dobách, když státní rozpočet vykazoval velké přebytky až dvou miliardové, nedělaly se žádné plány do budoucnosti, nedělaly se také ve státní správě nějaké úspory a reservy, ale tyto úspory a reservy dělaly se v pokladnách bankéřů a průmyslníků, aby se potom v nedoplatcích daňových a dávkových odepisovaly. V té době samospráva, která byla na vrcholu svého rozkvětu, vědomě se utloukala, nutila se dělat dluhy a dávala se pod státní kuratelu. Dělo se tak hlavně z toho důvodu, aby neschopnost státních funkcionářů, kteří nedovedli tak dobře spravovat svá odvětví jako samospráva, tak nebila do očí. Finanční správa tehdejší doby neměla nic jiného na starosti, než aby prováděla nepromyšlené reformy, restringovala berní úřady, restringovala počet úředníků, zaváděla novoty, které se později vymstily a na které i v této debatě si tolik řečníků právem stěžovalo.

Je také chyba, že tehdy dělaly se stranické berní a daňové zákony, jako zákon o stabilisačních bilancích. Tímto zákonem dávala se výrobě možnost tvořit finanční reservy pro doby zlé, aby se nemusily v době hospodářské krise zvyšovat ceny, propouštět dělnictvo a snižovat mzdy. Avšak státní finanční správa blahovolně trpěla, jak ty miliardové fondy byly zpronevěřeny svému účelu. Vždyť není tomu tak dávno, kdy redaktor "Venkova" kol. sen. Vraný poukazoval, že tímto zákonem se akciovým společnostem dostalo daru na účet státní správy a samosprávy ve výši asi 15 miliard Kč. (Slyšte!) Z nich se dávaly ohromné dary pánům akcionářům ve způsobu gratis akcií, dále členům direktorií a ředitelům ve způsobu ohromných odměn a platů.

Jistě že jenom těm stabilisačním bilancím děkují některé podniky, na př. lihovary, pivovary, cukrovary a doly za to, že vyplácejí v této době ohromné hospodářské krise 20,25 až 30% dividendy a že svým předsedům a ředitelům dávají stotisícové platy, a akcionářům gratis akcie. Pivovar smíchovský vyplácel dokonce 45% dividendu. Takové zákony musily přivést celé hospodářství státní i samosprávné do krise a to nejen finanční, ale také mravní, poněvadž dotyční, kterým se takto vycházelo vstříc... (Sen. Sladký: Kteří si na to navykli!) Ano, navykli si na to, a používali velmi nemravných prostředků, aby nemusili ze svých prebend nic slevovat.

Čeho se nám nedostává je plánovité hospodářství. Minulý měsíc v revui "Přítomnost" jistě povolaný politik, náměstek předsedy vlády, ministr Bechyně napsal zajímavý článek, v němž uvádí, že každý zedník je na tom lépe než politik, poněvadž zedník, dříve než položí první cihlu, má vypracovaný plán od architekta a pan ministr se ptá, kde má politik svého architekta? Je to přilehavá charakteristika dnešních poměrů, že nemáme celostátního plánu. Každý dělá svůj plán na svou vlastní pěst a odpovědnost, bez ohledu na ostatní a tak to potom přirozeně vypadá. Je charakteristické, že na př. náš nynější pan president, když byl ještě ministrem zahraničí, se domáhal, aby u nás byla zavedena pětiletka; jako bystrý politik a národohospodář věděl, že jsou u nás ohromné mezery, které je nutno překonati.

Pod tlakem hospodářské krise jsme začali už určité plánovité hospodářství a sice investiční. Na př. zákon o silničním fondu není nic jiného než plánovité investiční hospodářství. I fond vodocestný a vodohospodářský jsou dlouholeté, plánovité investiční programy. Je to investiční školský zákon, o školách jak vysokých, tak také o školách národních. Bohužel, tyto dobře míněné zákony, které se začaly také v praxi dobře osvědčovati, dnešní hospodářskou krisí a nedostatkem financí ve státní pokladně trpí, poněvadž páni ministři financí vypomáhají si jednoduše tím, že těchto mimořádných položek, používají ke krytí řádného státního hospodářství. Tak ze silničního fondu asi 70 milionů se používá na normální běžné udržování silnic, které má býti kryto z řádného rozpočtu. Podobně je tomu u ostatních fondů. Fond elektrisační klesl z 25 milionů na 10 milionů, fond vodocestný ze 70 milionů na 20 milionů Kč a i ten vodohospodářský fond, i když je s ním jaksi benevolentněji zacházeno, klesl na polovičku.

Jak vidět, i ten začátek plánovitého hospodářství investičního se nám vymyká z rukou a máme-li přijíti ke šťastnějšímu východisku z neutěšené situace, nemůžeme jinak, než zavésti celostátní plánovité hospodářství.

Musíme najíti ve státě architekta, který by nám ukázal, jak to ukazuje architekt zedníkovi, jak se to má dělat. Dobrý plán se nedělá na čtrnáct dní, na měsíc, nebo na rok, nýbrž je nutno ve státním hospodářství udělat jej zrovna tak jako v každém podniku soukromém na několik let, na celá desetiletí. (Výborně!) Kdyby u nás byl celostátní plán a organisace a nikoliv desorganisace, nemůžeme míti 700.000 nezaměstnaných. To je ohromná obžaloba naší bezplánovitosti. Nemůžeme o sobě tvrditi, že stojíme už tak vysoko, že bychom neměli pro 700.000 lidí práci. Co máme neupravených silnic, co máme neupravených obcí a měst! Vždyť máme dobrý zákon popřevratový, že do konce r. 1925 má míti každá obec svůj regulační plán. Ani tento zákon se nedodržuje. Kdyby se dodržoval, kolik práce mohlo býti opatřeno jen na úpravách obcí. Potřebujeme vodovody, kanalisace, stavbu škol, obytné budovy pro finančně slabé, starobince, sirotčince, zkrátka máme toho doháněti ohromnou spoustu. Práce zde je a 700.000 lidí nemůže se nechati zaháleti. Je to obžaloba státu, že si nedovedl udělati plán, je to těžká obžaloba dnešního režimu. Když byla zahájena debata po letošních parlamentních volbách k prohlášení vlády, místopředseda senátu sen. Klofáč velmi výstižně s tohoto místa prohlásil, že tak jak se u nás vládlo, už se vládnouti nesmí. Co říkal ministr Bechyně, co před tím naznačil náš nynější pan president, to jsou hlasy, které vycházejí od povolaných činitelů a které slyšíme téměř v celém státě. Říkají nám, že musíme od dnešního chaosu upustiti přejíti k řádnému plánovitému hospodářství. Kdybychom měli plám, pak by bylo samozřejmostí, že na př. vyměňuje-li závod racionalisací lidi za stroje, že se musí napřed postarat o tyto lidi, nebo pro případ, že zakupuje kartel závody, které hned po zakoupení zastavuje, nemohlo by dojíti k vyhazování dělníků na dlažbu. Musili bychom míti opatření, aby to kartel nemohl beztrestně dělat a aby byl povinen zajistit práci zaměstnancům ze zastavených závodů.

Setkáváme se s tím však i ve státních podnicích. Na př. dráhy při zavádění Božičových brzd snižují počet zaměstnanců. Státní podniky jsou naočkovány podniky soukromými a nestarají se, co bude se zaměstnanci, které propouštějí. To, co se děje v soukromém životě, děje se i v životě státních podniků, které tvrdí, že z konkurenčních důvodů musejí postupovati s ostatními. Ovšem musili bychom také míti při nejmenším 40 hodinový pracovní týden, musili bychom míti vyřešenu otázku zprostředkovatelen práce, po př. bychom musili míti komory spotřebitelů, aby se spotřebitelé mohli brániti proti kartelům, a proti jednostrannému řešení cen. Nic takového však u nás nemáme, poněvadž není celostátního plánovitého hospodářství a také ne dobré vůle. Určité třídy žijí tak brilantně, že by za jiných okolností v této krisi tak žíti nemohly, a proto se starají, aby k plánovitému hospodářství nedošlo.

Slavný senáte! Podle mého názoru potřebujeme aspoň dva celostátní plány: Předně plán hospodářský a cenový a za druhé celostátní plán dopravní. Nestranní odborníci by nám musili naznačiti na dlouhé období, aspoň desetileté, co se má dělati, avšak hlasy odborníků by musely míti takovou váhu, že by je jak parlamentní sbory, tak vláda respektovaly a že by je respektovaly i ostatní povolané kruhy, jako obchodní komory a p.

Voláme po zodbornění veřejné služby a toto volání je, slavný senáte, jistě plně odůvodněné a každý z nás by jeho uskutečnění vřele uvítal. Toto zodbornění má se dotýkati nejen veřejných institucí a ministerstev, ale mělo by se uplatňovati i v politice. Je v tom ohromný rozdíl, je-li na politickém místě odborník nebo diletant. Proto musíme žádati, aby na vedoucích místech ve veřejné správě byli opravdu odborníci. Na př. s povděkem kvitujeme, že ministerstvo spravedlnosti je vždycky obsazováno odborníkem-právníkem - nikdo z nás nemá proti tomu nejmenších námitek - ale právě tak musíme žádati, aby i odborné resorty jiné, jako na př. veřejné práce, byly také obsazovány odborníky. Viděli jsme, že nejvíce škod se nadělalo v odborných institucích tehdy, když byly obsazeny neodborníky. Uvádím jen veřejné práce. V době, kdy byly spravovány neodborníkem p. min. Spinou došlo k rozdělení vodotechnické služby na odbor vodocestný a vodohospodářský. První zůstal v ministerstvu veř. prací a druhý přešel do ministerstva zemědělství. Je to strašně neúčelné a nehospodárné a v praksi se nám ukázala nemožnost tohoto zřízení. Dovolím si to znázorniti. Provádí se na př. úprava řeky Moravy od Otrokovic do Hodonína, zemským výborem moravsko-slezským s firmou Baťa. Tento úsek patří do ministerstva zemědělství. Další úsek Moravy až do Dunaje patří však do resortu ministerstva veř. prací. Úsek, který podléhá ministerstvu zemědělství, bude do Hodonína vybudován ale lodi se nedostanou dále, poněvadž ministerstvo veř. prací z Hodonína do Bratislavy nebude míti vypracovány ani plány. (Slyšte!) Jiný případ. Upravená Morava potřebuje dostatek vody, aby se po ní mohlo plavit v letních měsících. Za tím účelem je nutno stavět vodní nádržky, jichž je projektována celá řada. Jejich stavbu má však ve svém programu ministerstvo zemědělství, které není povinno přihlížet vůbec k plavbě, přihlíží jenom k zemědělským účelům té přehrady. (Hlasy: A k zavodňovacím účelům!) Ano, ministerstvo zemědělství má pouze zájem na zavodňování a obstarávání vody pro skupinové vodovody. Zde vidíme, jaké je to přímo neštěstí, když se takový odbor rozdělí a přidělí do několika resortů. (Předsednictví převzal místopředseda dr Heller.)

V nedávné době jsme měli podobný případ, kdy také neodborník řídil toto ministerstvo. Je to snad nejtragičtější doba za celé období tohoto ministerstva, kterou tento resort prožil.

Musíme hleděti, aby se zejména tady uplatňovalo odbornictví, poněvadž je to v zájmu celé republiky.

Velmi často slyšíme hlasy volající po odpolitisování ministerstev. Slyšíme hlasy, které volají po státních tajemnících. Je to zejména sen. Klofáč, který velmi houževnatě tuto myšlenku propaguje. Slavný senáte! Tato otázka je opravdu otázkou státní. Za 17 roků trvání republiky vidíme, že některá ministerstva už přestala býti ministerstvy státními a stala se sekretariáty politických stran. A k tomu nemůžeme v zájmu státu mlčky přihlížet. Bylo by správným, aby byli zavedeni státní tajemníci. Ovšem nemohl bych souhlasiti s tím, abychom vedle státního tajemníka v příslušném resortu měli ještě politického ministra. Pak bychom tam měli dva ministry. Buďto by státní tajemník ministra politického poslouchal, nebo by šel, byl by nemožným. Po mém názoru není možno, aby ministr byl ve vládě pouze pro jedno ministerstvo. Zastupuje-li tam politickou stranu, tedy ji tam má zastupovat pro všechna ministerstva, má dozírat na všechny úřady ve státě. Proto je nutno provésti reformu tím způsobem, že by ministři byli bez portefeuille a že by rozhodovali o státních záležitostech kolektivně ve sborech hospodářském, dopravním a politickém. Tam by státní tajemníci přednášeli záležitosti jednotlivých ministerstev a kolektivně by se o nich rozhodovalo. Každý ministr by měl právo mluvit do každého ministerstva a kontrolovat každé ministerstvo, čímž by se jeho činnost daleko více projevila a uplatnila, poněvadž dnes, když v ministerstvu něco neklape, tak se to hází na hlavu ministrovi a jeho politické straně. Poměry by se touto reformou jistě zjednodušily a zlepšily.

Já, jako technik bych pro svou osobu projevoval největší zájem o reformy technického rázu. Je to především dopravnictví. Bylo by nutno, abychom pro všechny skupiny dopravnictví si vybudovali jednotnou centrální organisaci (Výborně!) a abychom pro jednotlivé úseky dopravní zřídili generální ředitelství. Své zvláštní generální ředitelství by měly železnice, silnice s autodopravou, dále vodní doprava a letectví. V debatě v rozpočtovém výboru vyslovil se býv. ministr veř. prací pan posl. Srba pro samostatné ministerstvo letectví. On má jistě pro to své zvláštní důvody. Já však mám za to, že náš stát svojí rozlohou a svými možnostmi letecké dopravy není v té situaci, aby to odpovídalo plnému samostatnému ministerstvu.

My máme již dnes do určité míry úřad, kde se soustřeďuje doprava aspoň částečně. Je to v ministerstvu veř. prací odbor, který representuje zplnomocněný ministr inž. Roubík. Tam už máme sjednocenu dopravu leteckou a dopravu silniční. Proč doporučuji, aby i železnice spadaly pod jeden dopravní vrchnostenský úřad? Poněvadž jsme svědky zápasu mezi železnicemi a automobilismem. Železnice nám potírají automobilismus, aby finančně uhájily možnosti svého provozu, ale vidíme, že škody, které z toho vznikají, jsou tak dalekosáhlé, že tento boj není úplně správný. Vidíme, že se státního i hospodářského hlediska jsme následkem tohoto boje zůstali v automobilismu ohromně pozadu, že naši sousedé, zejména Německo, mají automobilismus lépe vybudovaný, poněvadž se tam forsíruje, kdežto u nás se brzdí. Také s hlediska obrany státu máme dnes následkem tohoto boje ponejvíce jen malé vozy a těžkých vozů, které by potřebovala obrana státu, máme poměrně velmi málo. Železnice nejsou přece samy sobě účelem, mají širší význam celostátní, ale tento význam má také jiná doprava, na př. automobilismus. Není správné, jestliže železnice rozhodují o svém konkurentu, mělo by dojíti k oddělení vrchnostenského úřadu od administrativy provozní. Je nesprávné, nachází-li se v jedněch rukou jak dozorčí a vrchnostenská správa, tak také správa provozní. A máme to tak všude. Na př. okres si vypracuje silniční projekt, sám si ho také schválí, sám jej provádí jako stavebník. Rozhoduje sám o námitkách proti sobě předneseným. To by se nemělo trpět. Podobně je tomu u železnic. Mají-li na př. železnice své námitky proti automobilismu nebo některé autolince, nejsou jistě kompetentní, aby o tom rozhodovaly, poněvadž vždycky rozhodují s hlediska svého zájmu. Zde je potřebí nestranného orgánu, vyššího, který by věc řešil s hlediska celostátního a nikoliv s určitého úseku. (Sen. inž. Winter odporuje.)