Velké neštěstí je, že vlastně nemáme ani možnost objektivně se dívati na schopnosti úředníků. Máme zde senátora, který býval v zemském výboru za staré éry, a ten by vám pověděl, jak se tehdy vybírali kvalifikovaní úředníci pro zemský výbor. Dnes je všechno stranická legitimace. My jsme to dopracovali tak daleko, že velká řada úředníků ministerských má tři legitimace. Až přijde ještě do vlády zástupce ľudové strany, budou míti čtyři legitimace. Dejte mi svatý pokoj s tímto systémem, který máme v našich ministerstvech! Ministry d’état, státní radu a potom chlapíky v čelo různých ministerstev! Kdybych byl dnes jmenován ministrem v tom neb onom resortu jen proto, že mne tam posílá strana, nemám ještě k tomu kvalifikaci, abych bez kontroly ovládal ten nebo onen resort, abych si jmenoval stranického osobního tajemníka a pak udělal z ministerstva stranický sekretariát. Zde stůněme a demokracie tím velice trpí, poněvadž veřejnost si toho všímá a mluví o tom. Pro mne by bylo ideálem to, co se děje nyní v Belgii. Belgie je pro nás, řekl bych, státem po každé stránce nejbližším. Pro mne není ideálem Francie, třeba jsem pln úcty k jejímu geniu a jiným překrásným vlastnostem gallské rasy. Jsem šťasten, že Francie, ať jsou tam poměry takové nebo onaké, má porozumění také pro nás a pro náš stát, ale ta malá Belgie je průmyslově vyvinutá pomalu jako my nebo vyvinutější a tak jsme si po té stránce velmi blízcí. Zemědělství je tam neobyčejně vyspělé. Jsou tam dvě národnosti a viděli jsme, co se dělá. To je můj ideál. V Belgii se dostali k vládě státní - podškrtávám - a národní jednoty. Do vlády vstoupili vynikající mužové ze strany socialistické, a my jistě, všichni vzpomínáme bez rozdílu stran jména iniciativního a při tom tvůrčího Hendrika de Manna. A když myslím na katoliky belgické, vždycky jenom s úctou o nich mluvím, poněvadž tato křesťanská demokracie v Belgii zachránila osmihodinovou dobu pracovní. Je zajímavé studovati toto hnutí tam. Liberálové belgičtí nejsou naši liberálové. To je velký rozdíl. Máme příklad belgický, kde vedle této vlády národní a státní jednoty vytvořila se státní rada. Vůdcové stran stali se ministry bez portefeuille. To mi stále tane na mysli. Jak to u nás děláme, tak to nepůjde; nepůjde to tak, jak se posledně vláda tvořila. Jsem loyální ke všem stranám a uctivý ke všem, kteří přejímají těžké úkoly vládnuti u nás, ale prostě to nejde, abychom to takhle dělali, abychom se takhle dělili o ty různé resorty. Napřed jedna strana dostane tolik a tolik, ty a ty resorty, potom si vezmeš to ty, potom dosane Msgr. Šrámek unifikace a Czech dostane zdravotnictví. Dejte mi svatý pokoj s tímto systémem! Musíme si říci, že to takhle nepůjde a není to zdravé také v našem státě v této neobyčejně těžké době. Tohle máme v Čechách, a podívejte se na Slovensko a Podkarpatskou Rus! (Předsednictví převzal místopředseda dr Hruban.)

Já jistě nejsem stoupencem těch štvavých metod na Slovensku, které jsou velmi neoprávněné. Vzpomínám si, jak čeští a moravští idealisté táhli houfně na Slovensko, aby chránili Slovensko napadené r. 1919, ale nemohu si pomoci, my stůněme na pražáctví. Vždycky říkám, že máme v Čechách tři národnosti: českou, německou a pražáckou, která je ze všech nejnebezpečnější. My pořád nechceme vidět, že poměry jinde jsou docela odlišné. Na Slovensku jsou docela jiné poměry, docela jiná mentalita, ať je to způsobeno tím nebo oním, třeba tím, že jsme po tisíciletí žili odlišně. Je na Slovensku mnoho krásných vlastností a uměleckých vznětů, je tam mnoho citové krásy, že bychom si toho měli vážit. My však pořád se k tomu chováme cize a zdá se mi, že nechceme pořád rozuměti, co vlastně je příčinou toho psychologického rozdílu mezi námi a Slovenskem. Když jsem byl ministrem nár. obrany nerozpakoval jsem se dáti rozkaz, aby vojáci chodili do kostela. Zbožnost slovenského lidu je něco tak samozřejmého a není ani u slovenských soc. demokratů příčinou, aby došlo k nějakému rozporu. Jsou však jiné věci. My se nesmíme z Prahy dívati na toho, kdo je na Slovensku, spatra jako na člověka, který stojí níže než my. My jsme příliš zmaterialisováni, my jsme se příliš přiblížili chladně racionálnímu západoevropskému světu. Na Slovensku, tam roste něco svěžího, tam roste něco krásného, ať již se to jeví ve slovenských písních, umění nebo tanci. Jakým právem tedy bych se díval spatra na toho, kdo snad ještě před 15 lety neuměl čísti a psáti ne svou vlastní vinou? Již před dávnými lety, r. 1896 jsem konstatoval, oč nás Slováci překonávali už tehdy. My jsme v té době byli takovými romantickými přáteli Slovenska, nic jsme vlastně o Slovensku nevěděli. Znali jsme jen ty dráteníky od Trenčína, a neměli jsme tušení, co veliké inteligence a talentů je na Slovensku. To nebyl jen Kollár a Šafařík atd. nebo ten, který nám složil slovanskou hymnu, to bylo ve všech vrstvách. Když jsem založil v Praze českoslovanskou jednotu, k vůli Pešti nesměla býti nazvána československou jednotou - když jsem pozval starého patriarchu slovenského Holubyho a jiné, jaká to krásná společnost přišla, aby nás poučila, že nám ještě chybí mnoho po stránce společenské!

Přál bych si, aby mezi námi a Slováky nebylo nejmenšího nedorozumění, poněvadž je úplně zbytečné. Myslím, že pro rozumnou decentralisaci budeme všichni, ale nikdy ne pro autonomii, která by znamenala nebezpečí pro případ války, hungarismus a odtržení k Maďarsku. To platí i o Podkarpatské Rusi. Slovenským problémem jsem se zabýval dávno před válkou, zejména když šlo o problém marmarošsko-sihoťský. Nedívejme se tak stranicky a pražsky na Podkarpatskou Rus. Předně to není chudá země. Tam na jihu u Tisy je to země bohatá, tam nahoře ve Verchovině jsou to ovšem dřevorubci málo vzdělaní. Olbracht dobře o tom píše ve »Staletí a hory«. Jsou to dřevorubci a pastevci. Dejme jim chleba. A nyní žasnete: Dřevo nám tam hnije, potřebujeme pražce za mnoho milionů, ale nic není připraveno, lid tam hladoví a my budeme kupovati pražce z Rumunska. Této politice nerozumím a mám za to, že už právě proto bude dobře, když vláda bude musiti míti pravidelné porady s předsedy politických stran, poněvadž tomu rozumím, že přece nebude jeden ministr druhému vytýkati chyby v jeho resortu. Platí tu zákon kolegiality, korektnosti a solidarity, ale my jsme povinni dohodnouti se s Podkarpatskou Rusí a dohodneme se, když pražské prsty se nebudou do toho míchati a budeme-li míti více lásky a porozumění pro bídu toho obyvatelstva. Kdo znal ten lid, ví, že měl ohromnou lásku k nám, ale my ji ztrácíme a resultát toho všeho je, že Podkarpatská Rus volila komunisticky, třebas při obecních volbách nebyla taková situace. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Prosím, nemůžeme se ničemu divit. Ten lid už nikomu nevěří a myslí, že my Češi zaviňujeme jeho bídu, a přece není tomu tak. U nás je pro to porozumění, opakuji, kdyby se nám vysoká byrokracie těch poměrů tolik nevšímala. Dříve na schůzích připomínal jsem takové selské přísloví: Kráva je z maštale pryč, ale smrad po ní zůstal, Rakousko je pryč, ale z toho smradu po Rakousku ještě mnoho zůstalo. Toho je nejvíce v kancelářích pří vysokých úřadech, není tam porozumění pro to, co má dělat republika a demokratický režim. My to těžce odnášíme a kdybychom měli zůstati na této cestě, budou vládní strany míti při příštích volbách méně hlasů než dnes. Proto bych považoval za velkou politickou a státní chybu mlčeti, když jsme se ponejprv sešli. (Sen. Mikulíček: Dříve tloukli četníci, jak mi řekli lidé, přes záda, nyní tlukou přes hlavu!)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Prosím, slovo má pan sen. Klofáč, neračte vyrušovati.

Sen. Klofáč (pokračuje): Není pochybnosti, že by bylo chybou od nás, kdybychom mlčeli k tomu nedobrému, o čem jsme přesvědčeni na Podkarpatské Rusi, a právě jako vlastenec a loyální republikán jsem povinen při každé příležitosti chopiti se slova, abych ukázal na chyby, které se dějí. Neobviňuji ani ty četníky. Vada jest jinde, výše, a nebudeme si povídati hádanky. Víme dobře, kde v Užhorodě ta vada je. (Stálé výkřiky sen. Mikulíčka.) Ale to se nám děje také v Praze. Když na příklad vysoký úředník ministerstva obchodu dr David byl soudem usvědčen z korupce, opatřil si stranickou legitimaci a nejen že zůstal v ministerstvu, ale myslím, že dokonce je také povýšen. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Rád bych se ještě jednou vrátil k nezaměstnanosti. My pátou hladovou zimu nesneseme.(Zcela správně!) Dívejte se na Roosevelta, jak chcete, a dívejte se, jak chcete, na Stalinovu politiku, to je věc různého názoru, ale mně imponuje, že se všude jinde něco chce, dějí se energické pokusy, dělá se něco. U nás jistě bylo úctyhodným činem, když vážený pan min. předseda k ministerskému presidiu si přibral schopného odborníka národohospodáře, architekta Bittermanna, ale to nestačí. Musíme míti vedle toho, co jsem říkal, také tu hospoodářskou radu. Je to ponížením nás v senátě nebo kohokoliv v poslanecké sněmovně, když řekněme: Všemu nerozumíme? Nemůžeme ani rozumět, poněvadž přijde najednou řada problémů. Ty různé otázky se promrskají rychle. Některý ministerský úředník to měl v rukou a snad ani dobře neovládal materiál, a pak v poslední hodině se to hodí nám nebo poslanecké sněmovně, a my musíme sežrati, jak se říká, kozu i s chlupama. (Hlasy: Není čas!) Nemáme času, ale jsme za to za všechno odpovědni. Zdali to slavná vláda nebude dělat či bude dělat, to jest její věcí. Ale pan min. předseda nás ujistil ve svém prohlášení, že si budou všímat odborných korporací.

Mám na zřeteli hospodářskou pětiletku. My jdeme s propracovaným programem do vlády, ale táto hospodářská pětiletka je pouhým heslem, pouhý papírový program, nebudeme-li míti odborníky, kteří se těmito otázkami budou zabývati. Vzpomeňte si na uhlí. V době volební kampaně začalo se energicky s otázkou zestátnění uhelných dolů. Nemůžeme opustiti toto bojiště, ale musíme míti k tomu chlapíky, kteří tomu rozumějí a kteří nám dodají objektivní, dobře propracovaný materiál - a my máme ty chlapíky. Děje se to takto: K vládě přijde pan Petschek (Hlasy: A Weinmann.) - jsou ještě druzí z koncernu Živnostenské banky - přijdou a dokáží ciframi vládě, že prodělávají. Zapomíná se ovšem, že pan Petschek prodává panu Petschkovi a ten druhý také (Hlasy: Do nákupny!) své nákupně. A v tom vlastně jest jádro věci, prodejny. Toho si potřebujeme všímat. Tož vidíte, jak tyto hospodářské odborné komise potřebujeme. Vypracovali jsme již také jednací řád. Nebudeme čekat. My sami v těchto dnech zřizujeme málo početné poradní sbory odborné, poněvadž nechceme žádný tábor lidu, když se jedná o vážné hospodářské a sociální otázky. Mám za to, že tím donutíme vládu, aby konečně vytvořila nejvyšší hospodářskou radu, řekl bych, generální štáb hospodářský, a přál bych si, aby předseda takové nejvyšší hospodářské rady byl naprosto neodvislý - to jest ovšem věcí dalšího jednání - aby byl jmenován panem presidentem a nepodléhal jednotlivým resortním ministrům, aby potom jenom vládě referoval a aby vláda byla nucena respektovati usnesení odborníků. Usnesení mohou býti dvojí, majoritní a minoritní, ale vláda je povinna se zabývati obojím a předložiti obojí usnesení, majoritní i minoritní. Nechce-li to respektovat, má aspoň vysvětliti hospodářské radě, proč to ignoruje.

Byl jsem odlišného mínění od agrární strany, pokud se týče na př. pasteurisace mléka, ale poněvadž nemáme dnes žádných sborů odborných, vždycky se to proseká. Říká se tomu pasteurisace, poněvadž musel sám pan ministr zdravotnictví přijíti s jinými důvody nežli zdražovacími. Pasteurisace! Máte ve všech novinách a insertech pasteurisace, pasteurisace, pasteurisace. Vzpomínám si na ty hloupé inserty. »Sorella«. A lidé, když to čtou, pořád si myslí, že jim po té Sorelle porostou vlasy. (Veselost. ) To je také tak. Neříká se tomu zdražování, říká se pasteurisace, zdravotní důvod. Budeme si také této věci musit trochu povšimnout, poněvadž, nemáme-li už dnes zdražování, za chvilku jistě bude, poněvadž se zmocní mléka kartely. Již dnes je vlastně máme. Máme zájem na tom, abychom žili v přátelském styku s našimi zemědělci, to podtrhuji a vždycky si přeji, aby se jim vedlo dobře, ale stojím na stanovisku a mám za to, že jako mír je nedělitelný - prohlásil to stejně Litvínov jako Laval a jako Beneš - nemí možno mluviti o míru jenom v kousku Evropy, tak také náš program hospodářský musí býti nedělitelný. Opakuji: Ten program musí pomáhat všem a nikoli jednomu. Nepostavil bych se nikdy na stanovisko jednostranné, že se má hájiti jen zájem zemědělců, musíme stejně hájiti i zájmy ostatních, průmyslníka, gážisty. Musíme viděti tu bídu dělnickou. Bída je všude, na vesnicích i v městech, a také ta bída je nedělitelná. Musíme si všímat spravedlivě všech, poněvadž co jednomu škodí, druhému prospívá. (Sen. Sladký: Zákon o spojitých nádobách!) Ano, platí zde zákon o spojitých nádobách. Nepatřím ke straně, která hlásá třídní boj, věřím v nejvyšší zákon národů a států, v zákon solidarity, a ten musíme vždy dodržeti. Právě proto, že jsem vlastencem, myslím na stát, myslím na ten lid. Mezi námi a Němci je ten rozdíl, že pro to, pro co my máme jasný výraz, oni ho nemají, pro náš národ a lid. Kdo nemá na zřeteli lid a nepracuje pro lid, ať nemluví o národu. V tom bude trochu rozdílný názor mezi názorem bývalého ministra Matouška a mezi mým. I henleinovci by si toho měli všimnouti.

Ten starý romantismus, který vykonal veliké dílo obrody v dobách Napoleonových, kdy se rodilo nové Německo, kdy prchali Němci k nám do Čech jako emigranti a my se tím občerstvovali, obrozovali, myslím, patří trochu historii. Všichni bychom si měli uvědomiti, že pod nohama všech Němců jako nás Čechoslováků duní revoluce, víc nežli si myslíme. Máme-li míti tolik a tolik nezaměstnaných, je-li krise toho nebo onoho stavu, zemědělského, živnostenského či gážistického, které jsou opovážlivé situaci, je-li to všude, není to možno odbývati frázemi a mysliti si, že na sebe budeme vystrkovati nos, poněvadž vy jste snad Němci a my jsme Češi.

Já jsem dědeček vašeho národního socialismu. Hitler to vzal od nás, ode mne, znal to tady, jenže mezi námi je rozdíl. Můj nacionalismus byl vždycky lidský a kulturní. Nejsem schopen nenáviděti někoho, poněvadž není mé národnosti, jazyka nebo náboženského vyznání. Mám rád všechny lidi dobré a ušlechtilé, ať patří kterékoli národnosti. To není nic nového u nás, to hlásal již Hus, Havlíček, Masaryk, atd., to je pro nás samozřejmé. Myslili jsme, že po té strašné světové válce se všude probudí člověk, ale najednou znova se zvedá krvavá bestie, která touží po nových válkách, po prolévání krve, po ubíjení nových milionů, po bolestech, které jsme tak těžce a strašně za světové války prožívali. Mezi námi je mnoho těch, kteří ztratili syny a nevěděli, proč. Je mnoho žen, které jsou dodnes zničeny, ubohé vdovy, které jsou opatřeny jen nepatrnou podporou atd. Kdo touží dnes po válce? Takto ať se z vašeho tábora nemluví. Mám zde vaše projevy, do toho zákulisí my docela dobře vidíme. Dnes se ještě plnými ústy neřekne, co se chce. Vy jste disciplinovaní, musím říci, že jste společensky dobře vychovaní, to všechno je pravda, ale za tím vším je něco jiného. Četl jsem dnes zprávu ze soudní síně, že byl zatčen německý soc. demokratický dělník, poněvadž škrcen silným henleinovcem, když nechtěl volati »Heil Hitler!«, ho bodl nožem a byl proto zatčen. Myslím, že je třeba dívati se na to psychologicky, mravně a také se zřetelem na budoucnost.

Chybou Čechů, Čechoslováků je dobráctví a důvěřivost. Stát není jen tím, o čem čteme v brožuře ještě nevydané - je to vydáno v »Petit Parisien«. Je to rozhovor Henleina s žurnalistou Ribaudem. Vaše mentalita netouží jen po nové úpravě u nás a po větší spravedlnosti pro Němce. Kdo mohl dáti větší spravedlnost než my! Budu mluviti k vaší paměti. Prožíval jsem léta zápasů za naši menšinu ve vídeňském parlamentu. Naši lidé neměli škol a když se chudáci skláři a horníci podepsali na žádost o českou školu, byli vyhozeni z práce a musili hledati existenci ve Vestfálsku nebo odejeti do Ameriky. Vzpomínám na válku, jaké to bylo hurá: Válka! Válka! Co jste si od ní slibovali! (Sen. Sladký: Berlín-Bagdad!) Ano, to byla ta linie a hlavně hegemonie, ponížení všech a naše zničení. Máme zde kolegy z vídeňského parlamentu, kteří si vzpomenou, jak r. 1918, když min. předsedou byl Seidler, se stala dohoda mezi zástupci německo-českých poslanců, kteří vždycky byli nejfanatičtější, podle kteréžto dohody jsme měli býti úplňě zničeni a zbaveni všech práv. Teprve výsledek války to všechno změnil. Nebyl bych si býval přál, aby náš národ byl tenkráte zachvácen myšlenkou msty, kdýž jsme se dožili svobody. Vím, že msta má následky, touhu po odvetě, zkrátka nové a nové šarvátky. Byl jsem šťasten, když tenkráte - válka ještě nebyla skončena - jsme mluvili o správném a poctivém urovnání poměrů mezi námi a německými spoluobčany, ale hned od toho okamžiku začal odboj.

Připomínáte ve svém prohlášení vaše projevy, proklamaci z konce října r. 1918. To nebylo loyální přihlášení se ke státu. Náš stát není nahodilým zjevem, on je historicky nezbytným produktem. Nejsme mladým a novým státem, to je nepravda, jsme starým státem, 1.200 let trvajícím státem, a vy sami povídáte, že jste sem přišli před 600 lety. Nebyli jste zbytečným elementem, přišli jste se znalostí řemesel a byli jste užitečným elementem. Vy jste se učili od západní Evropy a my jsme se učili od vás, ale vy také od nás, jako Maďaři mají hodně pojmenování, zejména v zemědělství, čistě slovenského nebo našeho původu. Po převratu jsme se musili se zbraní v ruce dostávati do severních Čech, do Opavy a Znojma a severní Moravy. Bylo to zbytečné. Vy jste nepochopili volání doby a historie, vy jste nepochopili, že se rodí nový svět, docela nová Evropa, že zvítězila demokracie proti despotismu, absolutismu a monarchii. Vy jste spoléhali na to, že nás budou držeti potentáti a monarchové. Řeknu, že i vám republika prospěla více než monarchie habsburská, která zneužívala nás i vás a měla na zřeteli jen své zájmy. Vy jste v této době nepochopili své poslání. Vy myslíte, že nová válka změní mapu Evropy a že znovu potáhnete se svým Ludendorfem, Hindenburgem a Mackensenem do Evropy a že rozhodnete to, po čem jste tak dlouho toužili. Velice se mýlíte. Bismarck byl moudřejší, dobře věděl, že není správné přivtěliti Čechy k Německé říši. Ve své jedné dosti moudré řeči Henlein sám říkal: co bychom z války měli, šla by přece přes naše kraje! Československá republika nemohla by připojiti Sasko nebo Bavorsko a také Evropa by nepřipustila, aby Československá republika byla připojena k Německu. Toto si uvědomte, s tímto faktem musíte počítati, ale vy v této době, kdy mluvíte o loyalitě na Slovensku, kde jsme vám dali první německou školu, kterou vám Maďaři nedali, ostentativně hlasujete tam společně s maďarskou oposicí. K čemu zde mluviti o loyálnosti, o lásce k republice, když při každé příležitosti, která se naskytá, vždycky jdete proti státu?

V Praze jste nikdy za mého politického působení neměli na radnici své německé zástupce. Když jsme se stali samostatným státem, máte na radnici své německé zástupce. Nemůžete naříkati, že bychom vám vzali německé školy, máte poměrně více německých škol nežli my českých. Můžete naříkati snad na to, že nemáte důstojníky a úředníky. Ale Češi za Rakouska byli důstojníky a úředníky - bohužel se nám odnárodňovali - ale napřed musili prokázati, že jsou krajně loyální ke státu a musili ovšem znáti německý jazyk. To je věc vývoje. Doposud jsme šťastni, že vidíme německé strany, které se korektně, zdůrazňuji, korektně chovají a které prokázaly svou loyálnost ke státu. Proto není zjevem nahodilým nebo projevem vděčnosti... (Sen. Kroiher: Až bude vojna, potom mohou prokázati svou loyalitu!) Nepřejeme si toho. Němečtí agrárníci a němečtí soc. demokraté nezaslouží od nás, abychom jim dělali výtky, a také se k nim podle toho chováme. Já vím, kdy přicházejí těžké zkoušky, a zatím jsem vděčen za tu politiku, kterou uznávají také naši komunisté, za politiku, kterou provádí ministr dr Beneš a která hledá bezpečné garancie aspoň pro řadu let. Vždyť těžko je ručiti za mír do nedozírna. A to řekl, v souhlase také s jinými mezi Moskvou, Prahou a Francií, a není to žádným tajemstvím, že zasvěceno je v to vždy také Rakousko a Jugoslavie, která dnes prožívá jistou renesanci a reformu, a jásám velmi rád vidím, že k té reformě dochází.

A teď mluvíte o sociální bídě na severu. Ta je světová a jsem šťasten, že máme teď obchodní smlouvu s Německem a Maďarskem. Po této cestě budeme musit postupovati dále, abychom jednak politickými garančními pakty si zajišťovali samostatnost, jednak abychom hospodářsky a obchodně doplňovali své smlouvy, pomohli exportu a zlepšovali svou hospodářskou situaci.

Kdyby nebylo dnes v novinách »Petit Parisien« to, co Henlein ještě neuveřejnil tiskem, ale co je napsáno v brožuře, tak bych na leckterý výrok se strany henleinovců se díval jinak. Ale přečtěte si, co stojí v tomto rozhovoru Henleinově v »Petit Parisien« a pak budete mít správný názor! (Sen. inž. Winter: Vždyť on uznává dokonce rovnoprávnost Čechoslováků!) Ano, to mne přímo rozčílilo, když Henlein říká, že uznává pro Čechoslováky rovnoprávnost. Pro pánaboha, co pak nám bude ještě někdo uznávat nebo neuznávat rovnoprávnost? Co všechno ještě se nám dopřeje? Říká to tak, jako když se mluví o tom volném přechodu přes hranice. Ale my známe ty volné přechody. To byl také volný přechod, který skončil zavražděním emigranta v Mariánských Lázních a vraždou jiného emigranta v Záhoří. Bohužel je to až příliš bolné, naše úřady se chovají k tomu všemu až příliš lhostejně. Já sám jsem viděl v Harrachově - v Novém Světě, že od 12 hodin v noci do 7 ráno může projeti každé auto bez kontroly, a to máme skoro všude. Necháváme to pánubohu, ale proč by se pánbůh měl starati ještě o tuto věc?

Nepovídejte mi také o rase a krvi! Nikde ve střední Evropě a nikde v Německu není čisté krve. Není to žádné neštěstí. Vidíme v Bulharsku, jaká je to zdravá rasa, poněvadž má promíchanou krev. Velkorusko je daleko silnější než Malorusko, ač je promícháno tatarskou krví, a Tataři jsou velmi krásní lidé. A copak Prusko je urdeutsch? To jsou přece Slované. Známe přece historii Pobaltických Slovanů. Já vám sám řeknu o sobě, jako vy mně vyjmenujete řadu svých Němců, Tyrše, Riegra, Fügnera atd., ale ano. My se za ně dnes nepotřebujeme stydět. Otec mé matky byl takový Němec ze Štocka, ten se do své smrti nenaučil pořádně česky a bylo mu 93 let, když musela přijít cholera, aby ho připravila o život. Děkuji tomuto německému předkovi, že mám trochu tvrdší kořínek, ale to není hanba pro mne a není to známkou, že bych méně česky cítil než jiný, který měl nevím kolik předků, kolik se jich teď musí prokázat. (Hlasy: Henlein jich taky nemá!) Ano, a Hitler jich taky nemá. Těchto hloupostí nechte. Mám za to, že byste měli ponejprv přijít do tohoto zákonodárného sboru s jasnými požadavky, které nás dnes nejvíce trápí. A co dělat? Předně, abychom zachránili mír. (Výborně!) Neboť vaši synové a vy také byste těžce odnášeli každou válku. Abychom zachránili stát, který je také vaším státem, jak říkáte, abychom zachránili demokracii, abyste nemluvili tak obojatě, jednou pro demokracii, po druhé proti demokracii, jednou pro stát, po druhé proti státu, jednou pro Berlín, po druhé pro Prahu, jednou pro revisi, po druhé proti revisi, jednou pro Anschlus Rakouska a nevím pro koho. Kdybyste mluvili o tom, co máme dělat hospodářsky a sociálně, nebo jak se máme dostat z té bídy, ve které je celý svět, tak bychom si rozuměli. Mezi námi není propast proto, že vy mluvíte německy a my česky, nýbrž mezi námi bude propast, jestliže půjdete proti státu a demokracii, ale pak si budu přát, abychom měli trochu silnější ruku. (Tak jest!) Vy také mluvíte o silné demokracii, ano, já také. Mnoho svobody, to je nakonec žádná svoboda.

Němec od nátury je disciplinovaný člověk. Setkají-li se dva Němci, tak jeden poroučí a druhý poslouchá. Setkají-li se dva Slované, tak tři se perou. Mám za to, že to již zmizelo a že to patří minulosti.

Nehrozte nám pangermanismem. Celá Evropa by se proti němu postavila. Nemylte se tím nebo oním gestem Anglie. Když znovu čtete paměti ministra války Churchilla, poznáte, budete chápat, co je to do poslední chvíle hájiti mír a klid Anglie. Ale jakmile je v nebezpečí otázka svobody, statisíce a miliony se hlásí do osad a jdou dobrovolně do armády, aby hájili a uhájili svobodu. Anglie nebude dělat nic jiného, než co dělala ve světové válce, kdyby došlo k dobrodružství lehkomyslně vyvolanému. Nespoléhejte na Italii! Italie ví dobře, že její severní hranice není na Brenneru, nýbrž že je v Liberci a Podmoklech. A proto je její zájem o Rakousko, aby nedošlo k anšlusu. Žádný pangermanismus. My vám nehrozíme panslavismem. Bylo by to směšné. Víme, jaké jsou spory mezi Ruskem a Polskem a není ještě odstraněn spor, bohužel, mezi Bulharskem a Srbskem. Podívejte se do Berlína na ty plakáty a na ty šipky obrácené na východ Slovanstva a ukazující, jak ohromná je populace v tom ohromném Rusku, které znamená jednu šestinu světa. My vám nebudeme hrozit panslavismem. Pangermanismus bude sražen jako byl sražen za světové války, rychle. My nemůžeme říci, jaký nový svět vyroste při té ohromné populaci, ale je to největší slovanský národ. Tedy my se nebudeme strašiti ani panslavismem ani pangermanismem. Máme ohromné poslání. My jsme mostem mezi západem Evropy a mezi východem, mezi severem Evropy a jihem. (Hlasy: Křižovatka!) Ano, křižovatka. Tato dunajská kotlina má mimořádný význam nejen vojenský, nýbrž po každé stránce. My si porozumíme, budete-li skutečně těmi, čím máte býti v této republice, kterou my jsme si s největšími oběťmi vydobyli, budete-li míti pochopení pro její státní, kulturní, hospodářské a sociální poslání. Prosím, pak se vzájemné poměry mezi námi budou lepšiti a tu důvěru si musíte teprve získávati. Nová důvěra vytvoří atmosféru, kde nebudeme cítiti mezi sebou žádných rozdílů. Přál bych si, aby se naše děti učily německy. Považuji to přímo za vlasteneckou povinnost dnes, aby náš dorost uměl německy a znal jiné jazyky evropské. Stejně je nutno, aby Němci byli vychováváni na školách tak, aby uměli česky. Neznalost jazyka, to, že se společensky nescházíme, že nás ovládá duch stranických novin, je důvodem, že dochází k těmto neblahým zjevům, kterých jsme v této době svědky.

Nebudu vás zdržovati, třebas jsem chtěl ještě o jiných otázkách promluviti, ale doba je taková, že je nutno promluviti také o těchto věcech, aby byl jasný poměr mezi námi a Slováky a Podkarpatorusy a aby ten režim byl skutečně režimem zdravým, který by odpovídal této těžké době, ve které žijeme. Abych řekl nepokrytě své stanovisko k německým spolukrajanům: k dobrým dobře, ke zlým zle, k bezohledným tvrdě, poněvadž jinak není možno postupovati dále, nemáme-li se octnouti v situaci, která by byla ještě horší. Proto musím jasně mluviti. Ze mne nemluví duch nenávisti nebo předpojatosti, já nejsem schopen nenávisti nebo předpojatosti, ale ze mne mluví duch lásky k republice, ke státu a k tomu národu, na který jsme hrdi, jako vy na svou národnost, ale proto prosím a říkám: ne proti sobě různé národnosti v naší republice, nýbrž vedle sebe loyálně a poctivě. Myslete jen na to, abychom si tu chalupu nad hlavou udrželi, neboť ta střecha nechrání jenom nás, nýbrž i vás. A nezapomeňte, že náš dům a režim demokratický způsobil, že jste nemusili prodělávati boje, které prodělávalo občanstvo vedle nás. U nás nebyly občanské vojny, u nás nebylo koncentračních táborů, u nás není možný 30. červen, odstřelování nepohodlných lidí. Volby, které jste prodělávali, byly důkazem, že u nás - je těžko nazvati to tolerancí - je smysl pro svobodu takovou, že to ani nebyla svoboda. Kol. Heller má pravdu, když ukazuje na některé zjevy, které jsou hanbou našeho úředního personálu, který měl býti na stráži pořádku a klidu. Záleží na vás, pánové, jak budete postupovati, jak budete rozuměti naší zahraniční politice, jak budete rozuměti tomu, co nazýváme klidem a pořádkem. Když mluvíte o sociální bídě, je u nás všude a zvláště na severu značná, musíte si uvědomiti, že máme-li se z bídy sociální a hospodářské dostati, potřebujeme klid, klid a pořádek. (Výborně!) A kdo by neměl smyslu pro tento klid a pořádek, musí býti o tom poučen, a proto si přeji silnou vládu a silnou a pádnou ruku. Tím končím. (Potlesk. )