70

úřadů jest obdobná úprava ve věcech
trestní pravomoci obecní:

1. Podle čl. 6, odst. 3 zákona o organi-
saci politické správy zůstávají nedotčeny
předpisy, podle kterých politické úřady
rozhodují ve věcech trestní pravomoci
obecní. Podle těchto předpisů jsou politické
úřady odvolacími úřady ve všech trestních
věcech, o nichž v prvé stolici rozhoduje
obecní trestní senát. Čl. 8, odst. 2 uvede-
ného zákona pak vylučuje další odvolání
z rozhodnutí, jež učinil okresní úřad jako
úřad odvolací ve věcech trestní pravomoci
obecní. Je nutno, aby při rozhodování
v těchto věcech platily pro okresní úřad
předpisy, jež platiti budou pro trestní
řízení před ním vůbec. A tu, má-li okresní
úřad jako odvolací podle předpisů pro něj
platných vydati ve věci trestní pravomoci
obecní řádné rozhodnutí, musí i řízení,
které předcházelo před podáním odvolání,
býti takové, aby k němu odvolací řízení
mohlo organicky býti přičleněno. To platí
i o materiálních ustanoveních navrhované
úpravy.

2. Podle předpisů platných na Slovensku
a Podkarpatské Rusi a částečně i v ostat-
ním území (zvláště na Moravě) stíhá tytéž
přestupky jak obecní senát, tak i politický
úřad a to podle toho, u kterého z nich bylo
podáno trestní oznámení. Lze si těžko my-
sliti, aby v řízení pro týž přestupek, třeba
u různých úřadů, mohly platiti různé před-
pisy jak materiálního práva trestního tak
i trestního řízení se týkající.

3. Trestní řízení zahájené u obecních se-
nátů v jistých případech přechází na
okresní úřady (podjatost starosty, vyšší
sazba pro určení příslušnosti a p. ). Věc
může býti okresnímu úřadu začasté po-
stoupena v době, kdy velká část řízení
u obce byla provedena, je potřeba, aby
okresní úřad mohl v řízení, pokračovati bez
opakování toho, co bylo již provedeno obcí.

4. Trestní řízení u obcí na Slovensku a
Podkarpatské Rusi bylo v celku dosti po-
drobně upraveno v samostatné části trest-
ního policejního pořádku; naproti tomu
v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nebylo
jednotné úpravy vůbec a jen praxí bylo za-
vedeno trestní řízení přibližné v té formě,
jak se vedlo u politických úřadů. Žádoucí

unifikace předpisů o řízení v oboru trestní
pravomoci obecní v celém území státním dá
se vhodně provésti jen při obdobné unifi-
kaci předpisů o řízení trestním před poli-
tickými úřady.

Z toho, co bylo uvedeno, je patrno, že
nejúčelnějším způsobem úpravy trestního
řízení u obcí je zavedení předpisů o trest-
ním právu a řízení platných před politic-
kými úřady i pro řízení u obcí, při čemž
by bylo přihlédnouti k těm zvláštnostem,
jež má řízení u obcí podle dosavadního
stavu, a k rozsahu, v jakém se trestní ří-
zení obcemi provádí.

IV. Vládní návrh zákona o správním
trestním právu a řízení byl již jednou před-
ložen Národnímu shromáždění, a to dne 14.
září 1928 (č. t. 735 sen. ).

Ústavně-právní výbor senátu zvolil k jeho
projednání zvláštní subkomitét, který jed-
nal o něm v četných schůzích v době od
listopadu 1928 do března 1929 a provedl
v něm kromě některých menších, většinou
formálních změn, tu důležitou formální
změnu, že pojal příslušná ustanovení vlád-
ního nařízení č. 8/1928 Sb. z. a n. do zá-
kona, čímž osnova vzrostla z původních 75
paragrafů na 149.

Takto upravenou osnovu předložil sub-
komitét expertům, a to univ. profesorům
Dr. Hoetzlovi, Dr. Miřičkovi a Dr. Domi-
nikovi a k jejich návrhu byly provedeny
ještě některé změny, většinou jen styli-
stické.

K dalšímu projednání osnovy nedošlo
následkem rozpuštění Národního shro-
máždění.

Osnova nového vládního návrhu zákona
o správním trestním právu a řízení byla
upravena v zásadě podle návrhu shora uve-
deného subkomitétu, při čemž bylo přihléd-
nuto k nově došlým návrhům některých
ministerstev a zejména též k zákonu
o trestním soudnictví nad mládeží (zákon
č. 48/1931 Sb. z. a n. ) tak, aby postavení
mladistvých v trestním řízení, konaném
správními úřady, nebylo horší než v trest-
ním řízení soudním. Jednotlivé předpisy
o mladistvých byly přičleněny k přísluš-
ným ustanovením zákona, jak to bylo již
v původní osnově. Systém ten je účelnější
než soustředění předpisů o mladistvých ve
zvláštním oddíle zákona.

71

Část zvláštní.

K části první.
K§1.

Určuje se tu pojem správního přestupku
pro účel tohoto zákona jako činu, jejž pří-
sluší stíhati a trestati politickým a státním
policejním úřadům.

činem tu může býti jak konání, tak i opo-
minutí konání, k němuž byl vinník povinen.

Již z odlišného názvu trestního činu mla-
distvých bude patrno, že činy ty je nutno
posuzovati mírněji, než ostatní správní
přestupky.

Aby byly vyloučeny všechny pochybnosti,
stanoví se výslovně, že přestupky ve smyslu
tohoto zákona nejsou činy, pokud mají za
následek donucovací a disciplinární tresty.
Převládající mínění v teorii nerozumí kri-
minálními tresty v techn. slova smyslu ani
donucovací ani disciplinární tresty. Není
potřeba definovati pojem donucovacích a
disciplinárních trestů. Označením trestu
jako donucovacího trestu vyznačuje se
jednoznačně jeho povaha. Jde tu o zvláštní
druh donucovacího prostředku. Znaky, jež
se v teorii uvádějí pro odlišení donucova-
cího trestu od kriminálního trestu (na př.
možnost opětovného ukládání donucova-
cího trestu, až se zjedná stav, odpovídající
zákonu), předpokládají, že povaha trestu,
jako donucovacího prostředku, byla již ji-
ným způsobem určena. Nemělo by tedy
smyslu definovati v osnově pomocí těchto
znaků pojem donucovacího trestu. Odpověď
na otázku, zda jde v konkrétním případě

o donucovací trest, je nutno hledati v pří-
slušném zvláštním předpise. K námitce, že

i kriminální tresty mají donucovací povahu,
je nutno poznamenati, že z pojmu donuco-
vacího trestu plyne, že jediným účelem
takového trestu je vynucení určitého
plnění. Rovněž odpověď na otázku, zda jde
v konkrétním případě o disciplinární trest,
je nutno hledati v příslušném zvláštním
předpise; tu je však - vzhledem k obsahu
příslušných předpisů - řešení vždy snad-
nější. Srv. k tomu heslo "Disciplinární
právo" ve Slovníku veřejného práva česko-
slovenského, I, str. 399.

Disciplinární řízení vyžaduje vzhledem
ke své povaze zvláštní úpravy, odchylné od
předpisů této osnovy; donucovací trest je
exekučním prostředkem a již z této povahy
plyne nevhodnost použití předpisů osnovy
při jeho ukládáni. Naproti tomu pro výkon

donucovacího trestu vězení nelze ovšem
jinak, než použíti ustanovení § 140, neboť
způsob výkonu vězení jest stejný jak při
kriminálním trestu vězení, tak při donuco-
vacím trestu vězení. Viz § 140, odst. 10.

Povinností ve smyslu odstavce 4 je ovšem
právní povinnost, nikoliv snad jen mravní
povinnost.

K § 2.

Ze všeobecné zásady, vyslovené v od-
stavci 1 plyne zejména, že jako přestupek
může býti trestán jen čin, který byl trestný
v době, kdy byl spáchán. Trest se řídí podle
práva platného v době vydání trestního
nálezu, ledaže by právo, platné v době spá-
chání činu nebo v době pozdější bylo pro
vinníka příznivější. V takovém případě
použije se předpisů pro pachatele nejpřízni-
vějších. (Srv. též nález nejv. spr. soudu ze
dne 10. X. 1931, č. 13. 344/31).

Politické úřady mohou trestati jen
správní přestupky spáchané na území
Československé republiky, na čsl. lodi nebo
letadle, leč by zvláštní předpis výslovně
dovoloval potrestání přestupku spáchaného
v cizině, na př. tento zákon v § 143, branný
zákon č. 193/1920 Sb. z. a n. v § 53 a zákon
o titulech a řádech č. 268/1936 Sb. z. a n.
v § 7, odst. 3. Pro posouzení skutkové pod-
staty je rozhodné vždy právo platné v tu-
zemsku.

Nestanoví-li mezinárodní smlouva jinak,
nesmí býti pro správní přestupek nikdo
vydán cizímu státu, tedy ani ne v tom pří-
padě, když přestupek byl v cizím státě spá-
chán a pachatel pobývá v československé
republice. Dosavadní mezinárodní smlouvy
o vydávání zločinců a o poskytování práv-
ní pomoci ve věcech trestních upravují po-
vinnost k vydání osob stíhaných pro trest-
né činy tak, že prakticky nemůže dojíti
k vydání pro správní přestupek. Buď se ve
smlouvě mluví jen o zločinech a přečinech,
nebo je trestní sazba, jež je podmínkou
pro vydání, tak vysoká, že se v oboru
správních přestupků nevyskytuje. Také
nesmí býti v cizině vynesený nález pro
správní přestupek v tuzemsku vykonán.
Ustanovení toto má za účel odkliditi po-
chybnosti, jež se v praxi často vyskyto-
valy.

K §3.

Při posuzování příčetnosti nelze jinak,
než všeobecně u každého pachatele před-
pokládati plnou odpovědnost za spáchaný
čin a vyloučiti ji jen pro případy, v nichž

72

nelze činiti odpovědným pachatele za to,
co koná. Taková neodpovědnost se uznává
při duševní chorobě, slabomyslnosti, poruše
vědomí a při značné duševní zaostalosti
způsobené tělesnou úchylností. Tyto mo-
menty zachycují různé možnosti abnormál-
ního duševního života, při čemž slabomysl-
nosti se rozumí opožděný nebo nedostateč-
ný vývoj duševní, který není přímo choro-
bou; slovy "porucha vědomí" se rozumí
nejen stav bez vědomí (spánek, mdloba
a p. ), nýbrž i případy opojení, způsobené
alkoholními nápoji nebo jinými omamný-
mi prostředky. Je-li tu okolnost, jež by
mohla zbavovati příčetnosti, nutno zkou-
mati, zda v konkrétním případě jí skutečně
zbavuje, to jest dlužno zkoumati, zda okol-
nost zavinila, že pácháte! nemohl rozpo-
znati bezprávnost svého činu; bezpráv-
ností nerozumí se protizákonnost, nýbrž
žádá se, aby pachatel všeobecně si nebyl
vědom toho, co podle právního řádu má a
co nemá býti. Neschopnost hodnotiti čin
musí tu býti právě vzhledem k spáchanému
činu, nikoli všeobecně. Výrazem, že pacha-
tel nemůže říditi své jednání správným
rozpoznáním, zachycují se případy, kdy
pachatel sice bezprávnost svého činu roz-
poznal, avšak nemohl své jednání ovládati.
O úplné nepříčetnosti lze mluviti jen tam,
kde neschopnost rozpoznati bezprávnost
činu nebo říditi se podle správného roz-
poznání, je úplná. Je-li tato neschopnost
jen částečná, nelze pachatele uznati za ne-
příčetného, lze však míti k takové částečné
neschopnosti zřetel jako k polehčující okol-
nosti. Poruchy vědomí, které si viník způ-
sobil sám, nemohou omlouvati, ježto ten,
kdo si přivodí poruchu vědomí, musí býti
odpovědným za činy, jež pak v poruše vě-
domí spáchá. Zvláštního ustanovení je však
potřeba pro případy, v nichž k trestnosti
správního přestupku je potřeba úmyslu,
t. j. i jednání, jímž si viník přivodil po-
ruchu vědomí, musí býti v ohledu subjek-
tivním přiměřeně stejně kvalifikováno; za
přestupek uvedeného druhu spáchaný v po-
ruše vědomí může býti trestán jen, kdo si
způsobil poruchu vědomí v úmyslu, aby
v ní spáchal přestupek, o nějž jde; po-
dobně je tomu u přestupků, k jejichž trest-
nosti je potřeba nedbalosti.

K § 4.

Nedospělí nejsou trestně odpovědní. Vě-
ková hranice se stanoví 14. rokem vše-

obecně (dosud na Slovensku a Podkarpat-
ské Rusi byl hranicí 12. rok). Nedospělým
se kladou na roven osoby mladistvé, to jest
osoby do 18 roků, které se ve svém vývinu
tak opozdily, že je lze klásti na roven oso-
bám nepříčetným, třeba tu nebylo zvlášt-
ních okolností uvedených v § 3.

K § 5.

Trestné nejsou činy, které by sice zaklá-
daly podstatu správního přestupku, avšak
v konkrétním případě jsou plněním povin-
nosti úřadu nebo povolání nebo jsou jinak
právním řádem přikázány nebo dovoleny
(jednání právní), dále činy spáchané
v tísni, to jest v takovém stavu, že pachatel
musil se činu dopustiti, aby odvrátil od
sebe nebo jiného přímo hrozící nebezpečí
pro život, tělo, svobodu nebo majetek.
Slova "jiný statek", jež byla v původní
vládní osnově, byla vypuštěna, poněvadž
je to příliš široký a tím neurčitý pojem,
jenž není v tomto případě na místě. Pojmy
"život, tělo, svoboda a majetek" obsahují
všechny důležité statky, jež opravňují
spravedlivou obranu. Ani trestní zákon
nedovoluje svémocnou obranu jiných
statků.

Tíseň mohla nastati buď donucením, t. j.
přímou, neodolatelnou mocí, nebo vyhrožo-
váním nebo nahodilou událostí nebo při
nutné obraně proti přímo hrozícímu útoku.
Pokud bude lze hospodářskou závislost po-
važovati za okolnost zbavující trestnosti,
bude třeba posouditi v každém jednotlivém
případě. Zvolená formulace, zejména poža-
davek, že nebezpečí musí ohrožovati
přímo chráněné statky, zaručuje, že
tohoto ustanovení nemůže býti zneužito;
tak na př. nezaměstnanost nebude moci
vyloučiti trestnost neoprávněného provozo-
vání živnosti, nebude-li tu přímo hrozící
nebezpečí pro život.

Ustanovením odstavce 3 vylučuje se
možnost několikerého trestání pro týž pře-
stupek trvalého rázu, jestliže pokračování
v trestní činnosti bylo nutné za tím účelem,
aby mohl býti zjednán stav, odpovídající
předpisům. Myslí se tu zejména na pře-
stupky dopravních řádů. Viz ustanovení
§ 84 zákona č. 81/1935 Sb. z. a n., o jízdě
motorovými vozidly.

K § 6.

Otázku viny u správních přestupků sluší
posouditi nejprve podle správních před-

73

pisů; některé z nich za trestné označují
činy spáchané vědomě (na př. § 260, písm.
c) zákona o pojištění zaměstnanců pro pří-
pad nemoci, invalidity a stáří), úmyslně
(na př. § 21, odst. 1 zákona č. 89/1934 Sb.
z. a n. ) nebo z nedbalosti (na př. § 30,
odst. 3 zákona č. 239/1924 ve znění čl.
XXXIII zákona č. 54/1932 Sb. z. a n. ). Ne-
obsahují-li tyto předpisy zvláštního usta-
novení o vině, třeba použíti ustanovení § 6,
odst. 1 a 2.

Rozdíl mezi ustanoveními odstavce 1 a 2
je zřejmý. Zpravidla nenáleží ke skutkové
podstatě trestního činu vina. Stačí, že ně-
kdo jednal proti zákazu nebo nedbal pří-
kazu. Obviněný může ovšem dokázati, že
mu zachování předpisů nebylo možné bez
jeho viny. Důkazní břemeno nese tu tedy
obviněný. Náleží-li však ke skutkové pod-
statě správního přestupku, aby vznikla
škoda nebo vzešlo skutečné ohrožení, je
nutno dokázati obviněnému aspoň nedba-
lost. Ke skutkové podstatě trestního činu
náleží tu též vina. Důkazní břemeno nese
úřad, jenž provádí trestní řízení, a je jeho
věcí, aby vinu zjistil.

Definice nedbalosti a úmyslu byly při-
způsobeny definicím v osnově trestního zá-
kona.

Neznalost předpisu anebo jeho mylný vý-
klad nelze uznati za důvod zbavující trest-
nosti, nemělo-li by se každé stíhání správ-
ních přestupků založených na nejrůznějších
předpisech státi ilusorním, lze však k těmto
okolnostem jako k polehčujícím přihléd-
nouti při výměře trestu a po případě může
býti uložen trest i pod trestní sazbou,
zjistí-li se omluvitelné skutečnosti, na př.
je-li výklad předpisů sporný i mezi odbor-
níky nebo byl-li přestupek spáchán osobou,
jež je krátkou dobu na území republiky
a pod. Za to omyl skutkový je za určitých
podmínek exkulpačním důvodem.

Mladiství zasluhují v tom směru ještě
větší úlevy. Ta se jim poskytuje ustanove-
ním § 15, odst. 3.

K § 7.

Pokus správního přestupku není trestný,
leč by jej právní předpisy výslovně prohla-
šovaly za trestný; v tom případě se trestá,
avšak zpravidla mírněji než dokonaný čin
(§ 13, odst. 2); ani tu nelze však pro pokus
trestati, jestliže pachatel dobrovolně od

trestné činnosti ustoupil nebo její výsledek
zamezil.

K § 8.

Trestní ustanovení správních předpisů
směřují pravidelně jen proti přímému pa-
chateli, výjimkou postihují výslovně (zvlá-
ště v novějších předpisech) i účastníky.
Účastníkem není ovšem, kdo sám se zú-
častní trestného činu jako spolupachatel,
nýbrž ten, kdo je při něm činný tím, že při
jeho páchání pomáhal a tak jej usnadnil
nebo tím, že dal k spáchání přestupku roz-
kaz, k němu sváděl, radil a naváděl, opo-
menul nutný příkaz nebo dohled nebo jinak
spáchání přestupku přímým pachatelem
způsobil. Takového účastníka stíhá trest
zpravidla mírnější než by stihl přímého pa-
chatele (§ 13, odst. 2), a to i tehdy, když
přímý pachatel sám není trestný (na př.
pro nepříčetnost, pro svůj věk a pod. ).

Rozdíl mezi případem odstavce 1 a 2 je,
že v prvém případě se vyžaduje úmysl,
v druhém nikoli.

Dobrovolné upuštění od činnosti, kvalifi-
kované jako účastenství, nebo dobrovolné
zamezení trestného činu, zajišťuje beztrest-
nost, vyjímajíc ovšem případy, na něž míří
odstavec 4 (agenti provokatéři).

K § 9.

Tímto ustanovením má býti vyplněn
praxí pociťovaný nedostatek všeobecného
předpisu, jak postupovati při provádění
trestních správních předpisů proti osobám
nefysickým, hlavně tedy proti právnickým
osobám a jiným kolektivitám, vystupujícím
jako celek, avšak jako celek nezasažitel-
ným. Spáchá-li právnická osoba nebo jiná
kolektivita správní přestupek, bude lze stí-
hati všeobecně ty orgány, které ji v tom
kterém směru zastupují. Aby nebylo lze
trestnímu stíhání vyhnouti se tím, že by
fysického orgánu nebylo, bude míti úřad
možnost naříditi, aby byl ustanoven odpo-
vědný zástupce. Nebude-li ustanoven odpo-
vědný zástupce, budou odpovědny všechny
fysické osoby, z nichž se orgán skládá. Tím
se zvýší smysl členů orgánů právnických
osob a jiných kolektivit pro odpovědnost.
Přímo právnické osobě bude nutno uložiti
na př. trest odnětí živnostenského opráv-
nění.

Zákazem přesunu trestů (jde tu zejména
o pokuty) na právnické osoby a jiné sou-

10

74

bory osob má býti zvýšena účinnost trestní
hrozby. Zvýší se tím zájem odpovědných
orgánů na řádném plnění příslušných před-
pisů. Ustanovení o ručení právnických osob
a jiných souborných osob za peněžitý trest,
za náhradu škody, pokud o ní úřad rozho-
duje, a za náklady řízení uložené odpověd-
ným orgánům má čeliti případným snahám,
vyhnouti se těmto důsledkům trestného
činu tím, že by se za odpovědné orgány na-
strčily osoby, na nichž by nebylo možné vy-
máhati plnění pro nedobytnost. Náhradní
trest vězení bude uložen ovšem teprve
tehdy, nebude-li pokuta dobytnou ani na
ručiteli: Následky odsouzení, na př. nezpů-
sobilost k nabytí nějakého oprávnění, stih-
nou ovšem potrestaného, vedle toho však
musí postihnouti i právnickou osobu, má-li
dosíci potrestání jejího orgánu svého účelu.

K § 10.

Promlčení správních přestupků se upra-
vuje všeobecně a jednotně a odstraňují se
tak dosavadní ustanovení, upravující otázku
promlčení nestejným způsobem. Promlčení
se zabrání včasným provedením úkonu stí-
hání. O věcné a místní příslušnosti úřadů
k provedení úkonu stíhání viz ustanovení
§ 29, odst. 3. Promlčení se zabraňuje
i tehdy, vykonal-li úkon stíhání soud; tímto
se zamezí promlčení v těch případech, když
se soudní řízení zastaví až po uplynutí pro-
mlčecí lhůty a věc postoupí politickému
úřadu. Srovnej také ustanovení § 120, od-
stavec 2. úkon stíhání nepřerušuje, na roz-
díl od dosavadního práva na Slovensku a
v Podkarpatské Rusi, promlčení, nýbrž je
znemožňuje, ovšem s obmezením vyplývají-
cím z předpisu o absolutním promlčení stí-
hání (odstavec 5). Lhůta promlčecí stano-
vená na 6 měsíců odpovídá jak některým
dosavadním speciálním předpisům, ták i po-
třebě praxe. Přestupkům, týkajícím se pe-
něžitých nebo naturálních plnění k účelům
veřejným se vyhrazuje roční lhůta pro-
mlčecí vzhledem k tomu, že se úřad o tako-
vých přestupcích dozví často teprve po
delší době. V původní vládní osnově se mlu-
vilo o veřejných dávkách. Zvoleno širší
znění, poněvadž pojmu veřejné dávky užívá
se k označení zvláštního druhu plnění k úče-
lům veřejným, odlišného od daní, poplatků
a příspěvků. Dověděl-li se soukromý ža-
lobce o přestupku a o osobě pachatelově
teprve po uplynutí všeobecné doby pro-
mlčecí, jest přestupek promlčen, třebaže

dvouměsíční lhůta ještě neuplynula (arg.
slovo: také).

K odstavci 3 viz ustanovení § 145, odst.
2, jímž se ponechává v platnosti ustanovení
§ 30 a), odst. 3, věty 2 zákona č. 239/1924
Sb. z. a n., ve znění zákona č. 54/1932 Sb.
z. a n. o počátku promlčecí lhůty (počíná se
podáním návrhu na trestní stíhání).

Ustanovení odstavce 4, že se promlčení
staví v případě § 24, odst. 1, je praktické
přes to, že i soud může vykonati úkon stí-
hání, neboť zavedení soudního řízení ne-
musí býti vždy úkonem stíhání ve smyslu
§ 29, odst. 3, na př. jím nebude soudní vy-
hledávání. Ustanovení odstavce 4 nepři-
chází v úvahu, je-li promlčení znemožněno
úkonem stíhání podle odstavce 1. Promlčení
podle odstavce 5 ovšem nelze znemožniti.

Poněvadž se úřad doví někdy o odpadnutí
překážky tak pozdě, že by nemohl již v čas
provésti potřebné úřední úkony, aby zabrá-
nil promlčení, je nutno poskytnouti mu
k tomu ještě určitou minimální lhůtu po-
tom, kdy se o odpadnutí překážky doví
(odstavce 4 a 9).

Ustanovení odstavce 6 o promlčení vý-
konu uloženého trestu opírá se o právo
platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi.

Bylo-li učiněno opatření za účelem vý-
konu trestu, na př. byl-li odsouzený již
předveden k výkonu trestu a prchl, je odů-
vodněno, aby se promlčení výkonu trestu
v takových případech přerušilo. Obdobné
ustanovení má i zákon o trestním soud-
nictví nad mládeží (č. 48/1931 Sb. z. a n. ).

Rovněž je nutno pamatovati na případy,
kdy pravoplatně uložený trest nemůže býti
vykonán (odstavec 8), a dobu, po kterou
trest nemůže býti vykonán, nevčítati do
promlčecí lhůty podle odstavce 6. Jinými
zákonnými důvody, než které jsou uvedeny
v odstavci 8, č. 1 a 2, jsou na př. povolení
restituce in integrum, § 12 vyrovnacího
řádu a p.

Přes to, že odsouzení pro správní přestu-
pek nemá všeobecných následků, jako od-
souzení soudem pro trestný čin, má přece
jen podle některých právních předpisů od-
souzení pro správní přestupek jisté ná-
sledky vzhledem k udělení neb odejmutí
oprávnění (srv. § 133 b, odst. 1, písm. a)
živnostenského řádu, § 24, odst. 6 zák. č.
9/1924 Sb. z. a n. o radiotelegrafii, § 40,
odst. 2 puncovního zákona č. 2/1928 Sb. z.

75

a n., § 50, odst. 4 zákona č. 172/1925 Sb.
z. a n. o letectví, § 16, odst. 1 zákona o sta-
vebních živnostech č. 193/1893 ř. z., § 26,
č. 1 min. nař. č. 191/1912 ř. z. o biografech
atd. ) nebo pro výměru trestu při opakování
přestupku (srv. § 15, odst. 2 zák. č. 412/
1919 Sb. z. a n. o povinném očkování a § 4,
odst. 4 zákona č. 479/1921 Sb. z. a n.
o ochraně znaku červeného kříže atd. Je
zajisté spravedlivé, aby i tyto následky
správních přestupků po určité době pomi-
nuly. V některých bývalých uherských
předpisech je na tyto případy stanovena
lhůta dvou roků (srv. § 184, odst. 2 zák. čl.
XXIII/1885, § 99 zák. čl. XII, 1894 a § 2
zák. čl. XXI/1913); na tyto případy se pa-
matuje výhradou na konci odstavce 10.

Ustanovení odstavce 11 je nutné již
vzhledem k ustanovení odstavce 10, podle
něhož lhůta tří roků počíná od výkonu
trestu. Rovněž lhůty podle § 99 zák. čl.
XII/1894 a § 2 zák. čl. XXI/ 1913 počínají
běžeti od odpykání trestu. Srv. též ustano-
vení § 24, odst. 2 zákonů č. 87/1926 Sb. z.
a n. o podomním obchodě, podle něhož po
uplynutí 3 let od zaplacení pokuty, příp. od-
pykání trestu vězení nebo promlčení trestu
se trestní nález vymaže z podomní knížky.

K§ 11.

Sjednocuje se tu názvosloví trestů, sta-
noví se podpůrná trestní sazba na pře-
stupky tak, jak to činilo ministerské na-
řízení ze dne 30. září 1857, čís. 198 ř. z.,
stanoví se některá pravidla pro používání
trestních sazeb, zvyšují se na pětinásobek
trestní sazby za správní přestupky, stano-
vené před 28. říjnem 1918, tak, aby odpo-
vídaly přibližně nynějším valutovým po-
měrům, reprodukuje se ustanovení čl. 11
zákona o organisaci politické správy, sta-
noví se některé výhody pro mladistvé pro-
vinilce a zavádí se všeobecně trest vnucené
práce, jenž je dosud zaveden jen na území
býv. práva uherského.

Odchylným názvem trestu na svobodě,
uloženého mladistvému, má se vyznačiti, že
výkon tohoto trestu má se lišiti od výkonu
trestů na svobodě, uložených jiným oso-
bám, a že trest ten je jiné povahy.

Podle ustanovení odstavce 2 budou trest-
né i takové přestupky, jež v příslušných
předpisech nejsou prohlášeny za trestné;
sazeb podle tohoto ustanovení budou moci

použíti i jiné úřady, než úřady, uvedené
v § 18, odst. 1 osnovy, při trestání pře-
stupků, na něž trest není určen.

Politické úřady mohou naříditi uveřej-
nění trestního nálezu na př. podle § 21 vl.
nař. č. 516/1920 Sb. z. a n.

Odstavec 5 vyslovuje zásadu obsaženou
již v čl. 11 zákona o organisaci politické
správy, poněvadž jde o podstatnou součást
materielně-právních ustanovení trestních,
a je tedy záhodno, aby byla vyslovena i
v tomto zákoně.

Následky, spojené s odsouzením pro
správní přestupky, se zmírňují při odsou-
zení mladistvého, poněvadž má býti odstra-
něno vše, co by mohlo ztížiti jeho úsilí po-
lepšiti se.

Podnět k zavedení trestu vnucené práce
vyšel od zemského úřadu v Bratislavě. Ná-
klady na výkon vězení jsou značně vysoké,
zavedením trestu vnucené práce se tyto ná-
klady podstatně sníží. Mimo to však se do-
sáhne toho, že bude spravedlivě postižen
přímo vinník v případech, kdy by peněžitý
trest postihl ve skutečnosti jeho živitele,
nebo v případech, kdy byl trestný čin spá-
chán za tím účelem, aby bylo dosaženo do-
časného zaopatření ve věznici.

K § 12.

Pokud smějí býti věci v trestním řízení
prohlášeny za propadlé, ustanovují jednotli-
vé správní předpisy. Zpravidla budou to vě-
ci, jež pocházejí z trestného činu nebo věci,
kterých bylo při spáchání činu použito.

Za propadlé smějí býti prohlášeny zpra-
vidla jen věci, náležející vinníkovi, anebo i
osobám, jež je vinníkovi svěřily. Věci lze
prohlásiti za propadlé samostatně, t. j. i
tehdy, nemůže-li býti nikdo pro trestný čin
stíhán nebo trestán, na příklad je-li pacha-
telem dítě, osoba nepříčetná, je-li přestu-
pek promlčen a pod., nebo věci, jež náležejí
osobám při trestném činu nezúčastněným.
Jako příklad ustanovení o propadnutí věcí
lze uvésti ustanovení honebních řádů o pro-
padnutí zakázaných nástrojů na zabíjení a
chytání zvěře, rybářských zákonů o propad-
nutí zakázaných nástrojů na chytání ryb,
zákona o značkování chmele (č. 297/1921
Sb. z. a n. ) a zákona o označkování původu
zboží vůbec (č. 128/1921 Sb. z. a n. ) o pro-
padnutí zboží a obalů s nesprávným ozna-
čením a j. K případům, že již při zákazu