odepřel svůj podpis, ať z jakéhokoli důvodu
nebo zcela bezdůvodně.
S druhé strany nelze však nechati situaci,
která odepřením podpisu některého roz-
hodce vzniká, neřešenu. Neboť nelze pře-
hlížeti, že rozhodce může míti vážné důvody
k svému počínání, na př. byl-li při své
funkci obmezován ve volném projevu své
vůle a p. Otázka tato byla podrobně pro-
jednávána ve slovenské komisi, jejíž stano-
visko osnova přejímá (srv. také Toronský,
Právny Obzor 1927, str. 652 násl. ). Právo
navrhnouti u řádného soudu, aby byl odpor
rozhodcův, spolupodepsati rozhodčí výrok,
prohlášen bezdůvodným, nutno ponechati
oběma stranám. Ale aby nejistota, jež ode-
přením podpisu rozhodcova vzniká, netrvala
příliš dlouho, dává se stranám k podání
návrhu lhůta 15denní. Uplyne-li marně, po-
zbývá rozhodčí smlouva své moci; neboť
strany dávají zajisté dostatečně najevo, že
na této smlouvě netrvají. Navrácení v pře-
dešlý stav proti zmeškání lhůty ovšem vy-
loučeno není.
Učiní-li některá strana návrh, obmezí se
soud na zjištění skutečností, o něž rozhodce
svoje odepření podpisu opírá, a na posou-
zení, jestli tyto skutečnosti odpor odůvod-
ňují čili nic. K rozhodnutí této, povahou
skutkovou i právní celkem jednoduché otáz-
ky, vystačí soud zajisté se zásadami řízení
nesporného; ale dlužno mu ponechati i mož-
nost ústního jednání. Osnova výslovně
předpisuje, které okolnosti nemohou ospra-
vedlniti odepření podpisu rozhodcova, totiž
okolnost, že rozhodčí výrok nesouhlasí
s právním přesvědčením rozhodcovým nebo
že byl přehlasován; snad by nebylo takové
ustanovení ani nutným, ale osnova je přes
to přejímá, jakožto vhodné k vytčení směr-
nic činnosti řádného soudu. Význam rozhod-
nutí řádného soudu, byl-li odpor rozhodcův
uznán bezdůvodným, je ten, že tímto usne-
sením je nedostatek podpisu rozhodcova na-
hrazen a rozhodčí výrok, opatřený doložkou
tohoto obsahu, nabývá účinnosti. To je za-
jisté mnohem výhodnější a kratší než po-
ukazovati stranu na žalobu proti rozhodci
o splnění převzatých povinností a na exe-
kuci rozsudku k této žalobě vydaného
(Sperl, L c. LIV, pozn. 7).
Bude-li odpor rozhodcův uznán bezdů-
vodným, lze ovšem proti rozhodci vysloviti
také všechny důsledky s nesplněním jeho
povinnosti spojené, zejména uložiti mu i ná-
hradu nákladů způsobených řízením před
řádným soudem. Byl-li však odpor rozhod-
cův uznán za odůvodněný, je to zjevem pro
to které rozhodčí řízení tak povážlivým, že
je odůvodněno spojiti s tím důsledek, že
i sám základ jeho, totiž rozhodčí smlouva,
je tím zbaven moci. Rozhodnutí soudní -
ať zní tak či onak - je povždy tak vý-
znamné, že by nebylo odůvodněno obmezo-
vati přípustnost rekursu proti němu.
c) Osnova předpisuje, aby v rozhodčím
nálezu bylo uvedeno vždy také místo, kde
byl vydán. Toto ustanovení má svůj vý-
znam při otázce mezinárodní vykonatel-
nosti rozhodčího nálezu, poněvadž hlavní
podmínkou její je, aby nález odpovídal zá-
konům místa, kde byl vydán.
d) Osnova pamatuje, určujíc příslušnost
řádného soudu (§ 612), na případy, kde by
pro věc, o niž jde, vůbec nebyla dána pří-
slušnost zdejších soudů. To má význam
vzhledem k tomu, že v mezinárodním životě
obchodním množí se případy, kdy strany si
umluví rozhodce v jistém státě, ačkoliv
žádná v tomto státě nebydlí a také jinak
není pro soudy (řádné) tohoto státu dán
důvod místní příslušnosti. Mezeru v tako-
vých případech vznikající vyplňuje osnova
v § 612, odst. 2.
Pokud ustanovení v oddíle o řízení roz-
hodčím jsou povahy dispositivní a dopouš-
tějí tedy jinakou úpravu v úmluvě o roz-
sudím nebo v jiné dodatečné úmluvě, jde
z jednotlivých ustanovení najevo. Všude
tam, kde taková výhrada obsažena není,
jsou míněna ustanovení osnovy jako ne-
změnitelná úmluvou stran. Vzhledem k to-
mu není třeba, aby osnova zvláště vytýkala
jednotlivá ustanovení, jichž se strany
vzdáti nemohou (jako to činí § 598 rak.
c. ř. s. ). Ustanovení takové bylo by po pří-
padě i povážlivé, poněvadž by připouštělo
výklad, že ve všech ostatních případech
mají strany volnost vzdáti se použití toho
neb onoho předpisu zákonného. Snahou zá-
kona naopak musí býti, aby i řízení roz-
hodčí ve všech směrech, v nichž není při-
puštěna výslovně úchylka ve prospěch
jinaké úmluvy stran, pohybovala se na
pevných základech zákonem předepsaných.
Povšechně budiž k jednotlivým ustano-
vením ještě poznamenáno:
K § 592: Ve slovenské komisi byla nad-
hozena otázka, jsou-li i knihovní věci před-
mětem rozhodčí smlouvy, a navrhováno,
aby tyto věci byly z rozhodčího řízení vy-
- 364 -
loučeny, při čemž poukazováno na tamní
praxi, opírající se o názor, že tam, kde není
přípustná co do příslušnosti úmluva stran,
není přípustnou také rozhodčí smlouva. Ale
vzhledem k tomu, že tato praxe, jak zjiš-
těno, není jednotná a že není ani dosavad-
ním uh. civ. řádem soudním ospravedlněna
a vskutku také nelze najíti důvodu, pro
který by právě knihovní věci měly býti
z rozhodčího řízení vylučovány, když se mu
svěřují spory mnohem složitější a mnohem
větší majetkové ceny, osnova tento námět
nepřijímá, a to tím důvodněji že právě po
poradách slovenské komise vyneseno bylo
zásadní rozhodnutí 11 členného senátu nej-
vyššího soudu (ze dne 8. prosince 1927,
č. pres. 1345/27, viz Právny Obzor 1927,
str. 669 a nasl. ), jež shora zmíněnou praxi
prohlašuje za nezákonnou.
K § 593: Další otázka v obou komisích
projednávaná týkala se zásady vyslovené
v § 593 osnovy. Otázka tato je nyní i pro
Slovensko a Podkarpatskou Rus rozřešena
už zákonem č. 23/1928 (čl. III č. 20)
v témže smyslu, jako ji řeší osnova, takže
netřeba se jí dále obírati. Připomenouti
dlužno, že i v Maďarsku z. čl. VIII z r. 1925
dosavadní § 774 byl změněn a soudcům
v činné službě pod zmatečností rozhodčího
výroku zakázáno působiti jako rozhodcové.
Stanovisko, jaké zaujímá § 578 rak. c. ř. s.
a jaké nyní platí, jak řečeno, v českoslo-
venském státě všeobecně, dlužno zachová-
vati i pro budoucnost, poněvadž je dikto-
váno zájmy soudnictví.
K § 597, odst. 3.: Jen věcné vyřízení
návrhu na jmenování rozhodce soudem ne-
podléhá opravnému prostředku, nikoli tedy
případ ten, kdy by soud vůbec odmítl roz-
hodce jmenovati, maje snad za to, že tu
nejsou dány podmínky pro návrh. V tomto
případě by rekurs přípustný byl.
K § 601, odst. 3.: Ve slovenské komisi
byla nadhozena otázka obmeziti anebo vů-
bec vyloučiti rekurs proti rozhodnutí o od-
mítacím návrhu. Vzhledem k tomu, že jde
tu pro strany o důležitou otázku, kdo bude
rozhodcem v jejich při, a že nejsou vylou-
čeny případy, kde by teprve vyšší stolice
návrhu odmítacímu vyhověla anebo odmít-
nutí vyslovené v nižší stolici zrušila, osnova
opravný prostředek nevylučuje, avšak má
za to, že netřeba dávati rekurs k stolici
třetí.
K § 602, odst. 1.: Poslední věta, jež je
vlastně zbytečná, byla převzata na žádost
slovenské komise vzhledem k tomu, že
§ 776, odst. 2. uh. c. ř. s. výslovné ustano-
vení o přípustnosti advokátského zastou-
pení má a z vynechání jeho v novém zákoně
by mohly tam býti vyvozovány nesprávné
důsledky.
V odstavci 5. řešena otázka, kdy nastá-
vají účinky s podáním žaloby spojené, podle
vzoru § 220 něm. obč. zák.
K § 604: Slovenská komise doporučila,
aby ve případech v odstavci 2. uvedených
jeden člen rozhodčího soudu byl oprávněn
účastniti se na roku s dotazovacím právem
a aby rozhodčí soud byl o roku včas zpra-
ven. Ale vzhledem k tomu, že k roku budou
vždy obeslány strany samy a tyto mohou
plně svého dotazovacího práva využíti, dále
že v úvahu přicházejí značné vzdálenosti,
při nichž by se ustanovení podobné jevilo
neúčelným, osnova přikloňuje se k zápor-
nému stanovisku pražské komise a ustano-
vení podobného nepřijímá.
K § 605, odst. 2.: Ustanovení toto platí
i tehdy, když rozhodce odmítne hlasovati
anebo, byv při předchozí otázce přehlaso-
ván, odepře v dalším svůj hlas, pokud vět-
šina hlasů není už ostatními členy rozhod-
čího soudu zjednána.
K § 608: Podnětu, aby přijaty byly před-
pisy § 779 uh. c. ř. s. do osnovy, nebylo
vyhověno, poněvadž zásada v tomto před-
pisu vyslovená rozumí se sama sebou, a to
tím více, že rozhodcům je podle § 602,
odst. 1. osnovy dána při úpravě řízení
značná volnost; neznamená tedy nepřevzetí
tohoto předpisu změnu dosavadního stavu.
K § 609, odst. 1.: úvod tohoto ustanovení
má naznačiti, či nelze se dovolávati bez-
účinnosti rozhodčího výroku pouhou ná-
mitkou.
K §§ 614 až 635.
V. Manželskéřízení. Úprava jed-
notného manželského řízení naráží na znač-
né obtíže, jež mají svůj původ v tom, že
při úpravě tohoto řízení je procesní právo
závislé na právu hmotném a že v českoslo-
venském státě platí dosud dvojí hmotné
právo manželské. Při tom však sluší míti
zároveň na zřeteli, že práce připravující
jednotnou úpravu občanského zákona za-
sahují přirozeně také přípravy k jednotné
úpravě hmotného práva manželského.
Tyto nesnáze by mohly dáti v úvahu
dvojí cestu: buď spojiti osudy sjednocení
- 365 -
procesního řízení vůbec s osudem sjedno-
cení občanského práva a vyčkati, s celou
osnovou procesního řízení až do doby, kdy
bude vypracována a předložena také osno-
va občanského zákona, aneb vyloučiti z jed-
notné úpravy civ. řádu soudního řízení
manželské a ponechati zatím v platnosti
dosavadní předpisy. Žádné z těchto výcho-
disek se však nedoporučuje. Východisko
prv zmíněné znamenalo by oddáliti jednot-
nou úpravu celého řízení procesního, o níž
lze očekávati, že nenarazí na zásadní obtíže
při zákonodárném projednávání aneb ale-
spoň ne v té míře, jako lze očekávati při
úpravě občanského práva. Poněvadž pak
právě nejednotností procesního práva je
dotčen poměrně větší kruh osob, nejednot-
nost tato také na venek je citelnější a tím
i volání po jednotném procesním právu
důtklivější, nedoporučuje se toto sjedno-
cení oddalovati k vůli obtížím s úpravou
manželského řízení a vázati je na osud
sjednocovacích prací konaných na poli
práva občanského.
Ale ani druhé shora naznačené hledisko
nevyhovuje. Jeho velkou vadou je, že by
nebylo civilní řízení soudní sjednoceno
celé a najednou jediným zákonem, že by tu
tedy zůstala i po sjednocení procesního ří-
zení civilního velká a velmi důležitá oblast,
na níž by zůstala dvojitost právní, a
že by civilní řád soudní ani po svém (čás-
tečném) sjednocení, ani pak po dodatečné
úpravě jednotného manželského řízení ne-
tvořil celek.
Těchto nevýhod netřeba sice přeceňo-
vati, ale nebylo by také správné, chtíti je
vůbec podceňovati. Je nutno postaviti se
na stanovisko střední a říci: je-li na jedné
straně žádoucím, aby civilní řád soudní byl
sjednocen bez ohledu na osudy nového ob-
čanského zákona, je-li však na druhé
straně vůbec nemožno zároveň už upraviti
řízení manželské, dokud není sjednoceno
hmotné právo manželské, bude nutno sjed-
notiti civilní řád po kusech ve dvou částech
a přenésti se tedy přes shora naznačené
nevýhody, jež jsou s tím zcela nepochybně
spojeny. Ale, lze-li i při nejednotnosti
hmotného práva manželského upraviti ale-
spoň řízení ve věcech manželských jed-
notně a tak, aby vyhovovalo i dnešní dvoji-
tosti hmotného práva manželského i bu-
doucímu jednotnému právu hmotnému, pak
sluší rozhodně dáti přednost tomuto po-
stupu a pokusiti se o takovou úpravu.
Tento pokus činí osnova.
Pokus takový vyžaduje ovšem důklad-
nou přípravu a zevrubné ohledání obla-
sti, na níž má býti předsevzat. Je třeba
nejprve ohledati a zjistiti samotný z á-
k l a d, na němž mají se zvláštní předpisy
o manželském řízení osvědčovati, t. j. zji-
stiti, na které spory má se tohoto řízení
používati. Pak teprve lze přihlédnouti
k jednotlivým zásadám vlastního řízení
manželského.
I. Má-li býti získána spolehlivá odpověď
pro posouzení otázky, které věci jakožto
manželské bylo by zahrnouti v příští
úpravu řízení manželského, nutno zjistiti
nejprve dosavadní stav; vedle toho
však nesmí býti pouštěn se zřetele ani stav,
jaký se rýsuje v osnování jednotné úpravy
práva občanského.
Dosavadní stav je opět různý v historic-
kých zemích a různý na Slovensku a v Pod-
karpatské Rusi, takže je nutno zjistiti si
každý zvlášť.
1. Dosavadní stav t. zv. man-
želských věcí v historických
zemích. Právo dosud platné v historic-
kých zemích zná tyto manželské věci:
a) dobrovolný rozvod (§§ 103 až 106
obč. z., § 114 jur. normy);
b) nedobrovolný rozvod (§§ 107 až 109
obč. z., 50, č. 2, 76, 100 jur. normy, 2 až 12
dvor. dekr. z 23. srpna 1819, č. 1595 sb.
z. s., 2 až 7 nař. min. sprav. z 9. prosince
1897, č. 283 ř. z. );
c) rozluku manželství (§§ 13, 14, 18 zá-
kona z 22. května 1919, č. 320 Sb. z. a n.,
50 č. 2, 76, 100 jur. normy, 13 násl. cit. dv.
dekr. z r. 1819, č. 1595 sb. z. s., 8 násl. cit.
nař. min. sprav, z r. 1897, č. 283 ř. z., čl. I
vl. nař. z 27. června 1919, č. 362 Sb. z.
a n. );
d) neplatnost manželství (§§ 48, 49, 50,
55, 56, 57, 58, 60, 62, 65, 68, 69 obč. z.,
§§ 5, 12, odst. 3., 25, č. 3, 28 zákona č. 320/
1919 Sb. z. a n., §§ 50, č. 2, 76, 100 jur.
normy, 13 násl. dv. dekr. z r. 1819, č. 1595
sb. z. s., 8 násl. nař. min. spr. č. 283/1897
ř. z. );
e) přeměnu manželství rozvedených
v rozluku (§§ 15, 16, 17, 20, 21 zákona č.
320/1919 Sb. z. a n., čl. II, III vl. nař. č.
362/1919 Sb. z. a n. );
- 366 -
f) spory o nároky nikoli ryze majetkové
odvozované z poměru manželského (§§ 50,
č. 3, 76, 100 jur. normy).
K manželským věcem nepatří na-
proti tomu ani spory o nároky nikoli ryze
majetkové odvozované z poměru rodičů
k dětem (§ 100 jur. normy), ani spory
rozloučených manželů o nové uspořádání
majetkových poměrů (§19 zákona č. 320/
1919 Sb. z. an. ).
2. Dosavadní stav t. zv. man-
želských věcí na Slovensku a v Pod-
karpatské Rusi. Právo, jež je dosud v plat-
nosti na Slovensku a v Podkarpatské Rusi
uznává tyto věci za manželské:
a) spory o rozvod (§ 639 uh. c. ř. s.
ve znění čl. VII, č. 2 lit. f) zákona z 1. dub-
na 1921, č. 161 Sb. z. a n., § 104 zák. čl.
XXXI/1894);
b) žalobu o neplatnost (zmatečnost)
manželství (§ 639 uh. c. ř. s. ve znění čl.
VII, č. 2 lit. f) zákona č. 161/1921 Sb. z.
a n., §§ 6, 11, 12, 13, 41, 44, 45, 46 násl.
zák. čl. XXXI/1894);
c) žalobu, jíž se odporuje manželství
(§ 639 uh. c. ř. s. ve znění čl. VII, č. 2 lit.
f) zákona č. 161/1921, §§ 7, 8, 44 V, 51,
52, 53, 54, 55, 56 násl. zák. čl. XXXI/
1894);
d) žalobu o rozluku (§ 639 uh. c. ř. s. ve
znění čl. VII, č. 2 lit. f) zákona č. 161/1921,
§§ 75 až 80 zák. čl. XXXI/1894);
e) žalobu o určení, že mezi stranami
manželství trvá, nebo že jisté manželství
netrvá, jakož i žalobu o určení, že manžel-
ství jest pro nedostatek určitého důvodu
neplatnosti (zmatečnosti) platné (§ 686
uh. c. ř. s. );
f) žalobu, kterou se odporuje manžel-
skému původu dítěte (§ 696 uh. c. ř. s. );
g) žalobu o přeměnu rozvedeného man-
želství v rozluku (§ 107 zák. čl. XXXI/1894,
§ 683 uh. c. ř. s. );
h) žaloby majetkoprávní souvislé s po-
měrem manželským, pokud byly spojeny
se žalobami o neplatnost, se žalobou od-
půrci, o rozluku, rozvod nebo se žalobou
o neexistenci manželství (§§ 687 až 695
uh. c. ř. s. ).
3. Manželské věci podle
osnování jednotné úpravy
hmotného práva občanského.
Podle toho mají býti manželskými věcmi:
a) dobrovolný rozvod (§§ 47 až 50 ná-
vrhu subkomitétu pro revisi obč. záko-
níka 1924);
b) nedobrovolný rozvod (§51 návrhu);
c) rozluka manželství (§§ 53, 54, 56
návrhu);
d) neplatnost manželství (§§ 42 až 46
návrhu);
e) přeměna rozvodu v rozluku pro ne-
překonatelný odpor (§55 návrhu).
II. Rozsah manželských věcí
při nové úpravě manželského
řízení.
Při vymezení tohoto rozsahu nutno míti
na mysli dvojí:
a) Především to, že nejsou ani v právu
dosud platném všechny shora vypočtené
věci manželské také předmětem zvláštního
řízení manželského. Tak se vy-
myká z úpravy manželského řízení z věcí
uvedených pod II. č. 1 (manželské věci
v historických zemích): dobrovolný rozvod,
přeměna rozvedených manželství v rozluku
a spory o nároky nikoli ryze majetkové
odvozované z poměru manželského [tedy
věci uvedené pod I, č. 1 písm. a), e), f)].
Z věcí manželských podle osnovy obč.
zák. vymyká se z úpravy manželského ří-
zení dobrovolný rozvod a přeměna rozvodu
v rozluku [věci shora uvedené pod I, č. 3
písm. a) e)].
b) Dále dlužno dbáti toho, aby nová
úprava manželského řízení vyhovovala jak
dnešnímu, tak i příštímu právu hmotnému.
Uskutečnění tohoto účelu neobejde se ovšem
bez norem nového řízení manželského, jež
budou naproti dosavadnímu stavu v ob-
vodě historických zemí znamenati rozšíření,
v obvodě Slovenska a Podkarpatské Rusi
naopak zúžení dosavadního rozsahu řízení
manželského.
Nesnáze konečně působí i to, že v histo-
rických zemích přeměna rozvodu v rozluku
[I č. 1 písm. e)] a rovněž podle osnovy obč.
zákona [I č. 3 písm. e)] do manželského
řízení nepatří, jsouc upravena v řízení ne-
sporném, kdežto na Slovensku a v Podkar-
patské Rusi [I č. 2 písm. g)] i toto řízení
spadá do řízení manželského.
Pochybným není ovšem, že i v novém
manželském řízení nutno upraviti to, co je
v dosavadním hmotném právu (zdejším
i slovenském) oběma společné, a co zůstane
nedotčeno i novou úpravou občanského
367 -
práva. To jsou tedy spory o rozvod, rozluku
a neplatnost (incl. odporovatelnost) man-
želství.
Rovněž nebudí pochybnosti to, že řízení
manželské nebude se vztahovati na do-
brovolný rozvod.
Obtíže působí však, jakou cestou se dáti
u věcí, o nichž se v historických zemích
zákon jako o věcech manželských vůbec
nezmiňuje (to jsou věci uvedené pod č. I
č. 2, písm. e), anebo jež tento zákon řízení
manželskému nepodřizuje (pod I č. 2 f, h),
kdežto na Slovensku a v Podkarpatské Rusi
jsou to věci, spadající pod toto řízení.
1. Je tedy především nutno řešiti otázku,
má-li tam, kde rozsah manželského řízení
v historických zemích a na Slovensku a
v Podkarpatské Rusi se nekryje, býti pro
příští úpravu přijato stanovisko toho neb
onoho dosavadního práva, či má-li býti hle-
dáno východisko samostatné. Aby bylo lze
na tuto otázku správně odpověděti, nutno
si uvědomiti, o jaké věci tu jde, jaká je
jejich povaha a jestli zjištěná jejich po-
vaha mluví pro zařazení jich v řízení man-
želské či proti němu.
Věci, o něž tu jde, jsou tyto:
a) žaloba o určení, že mezi stranami
manželství trvá, nebo že jisté manželství
netrvá, jakož i žaloba o určení, že manžel-
ství jest pro nedostatek důvodu neplatnosti
(zmatečnosti) platné (§ 686 uh. c. ř. s.,
srv. I č. 2 písm. e).
žalobu o určení, že manželství trvá,
mohou podati jen manželé sami (srv. znění
zákona: "že mezi stranami manžel-
ství trvá", jakož i § 686, odst. 2. ); totéž
platí pro žalobu o určení, že manželství je
platné. Naproti tomu jsou k žalobě o určení,
že manželství netrvá, oprávněni nejen man-
želé, nýbrž také státní zástupce, jakož
i každá osoba třetí, jež prokáže, že má na
neexistenci manželství právní zájem (§ 686
II uh. c. ř. s. ).
Jde zde tedy o určovací žalobu, jejímž
předmětem je právní poměr manželský.
Podmínky pro ni, zejména i v otázce ná-
ležitosti právního zájmu na určení (§§ 130,
odst. 1., 686, odst. 2. ), řídí se tedy všeobec-
nými předpisy o určovacích žalobách, a to
bez ohledu na to, kdo je žalobcem.
V historických zemích se zákon, jak ře-
čeno, o těchto určovacích žalobách nezmi-
ňuje; je to zcela pochopitelno, poněvadž
v době vydání dvor. dekretu z r. 1819, na
němž manželské řízení dosud spočívá, určo-
vacích žalob nebylo. Ale je zcela nepo-
chybné, kdyby došlo k podání určovací ža-
loby obsahu shora uvedeného, že bude
i v historických zemích musit býti použito
na takovou žalobu předpisů o manželském
řízení. K tomu vede zejména i § 236, odst.
2. c. ř. s., vylučující mezitímní návrh určo-
vací, jde-li o předmět, v němž lze projed-
návati "výlučně ve zvláštním, pro věci
tohoto druhu předepsaném řízení". Nebude
tedy pražádné závady, zahrnouti jako před-
mět manželského řízení do příští úpravy,
v souhlase se slovenským právem, i zmí-
něné žaloby určovací.
b) žaloby, jimiž se odporuje manžel-
skému původu dítěte (§ 696 uh., srv. I,
č. 2, písm. f). Nepatří sem ani žaloba, jíž
se po smrti manželově uplatňují práva
podmíněná nemanželským původem dítěte,
ani žaloba o určení otcovství k neman-
želskému dítěti (§ 701 uh. ).
Ptáme-li se, proč asi uh. c. ř. s. podrobuje
řízení o žalobách, jimiž se odporuje manžel-
skému původu dítěte, těmže předpisům jako
jiné spory manželské, dojdeme k poznání, že
tak činí proto, poněvadž i zjištění manžel-
ského původu má pro státní celek
stejný význam, jako spory vztahující se na
svazek manželský sám. Manželství je - a
doufejme, že i v budoucnosti zůstane - jed-
ním ze základních pilířů života lidské spo-
lečnosti; jím je dán základ rodině, jež je a
zůstává nositelkou státu. Jde-li tedy o to,
aby rozsudkem soudním bylo vysloveno, že
ten, kdo je zrozen v manželství, přece n e-
má býti účasten právního postavení dítěte
manželského, jde jistě o zcela zvláštní pa-
thologický zjev, jenž se dotýká jak manže-
lů, tak i dítěte, o něž jde, ale také státního
celku. Je tedy pochopitelno, že projednávání
a rozhodování takovýchto sporů musí býti
věnována největší pozornost a že soudní vý-
rok musí spočívati na nejspolehlivějším
podkladě právě tak, jako když jde o man-
želství samo. Proto dlužno stanovisko uh.
c. ř. s. jenom schváliti a do budoucí úpravy
manželského řízení pojmouti i spory o po-
pření manželského původu dítěte. Občanský
zákon, platný dosud v historických zemích,
vychází také z myšlenky, že státní celek má
na těchto sporech vynikající zájem, a to ne-
jenom, žaluje-li manžel, nýbrž také - a
snad ještě ve zvýšené míře - žaluje-li (po-
dle § 159 obč. z. ) dítě samo. Dává tomu vý-
raz tím, že předpisuje, aby žaloba byla
- 368 -
(v obou případech) podána proti opatrov-
níkovi určenému k obhajobě manželského
zrození. Bude tedy v souladu i s dosavadním
občanským zákonem (i s osnovou nového
obč. zák. ) a vlastně žádoucím pokračováním
a doplněním zásadního nazírání jeho na tyto
spory, ale zároveň i vydatným podepřením
zmíněného opatrovníka a ulehčením jeho
postavení, když také spory o popření man-
želského původu dítěte budou podrobeny
zásadám řízení manželského. Námitka, že
se tím jen prohloubí rozdíl mezi manželský-
mi a nemanželskými dětmi, nebyla by odů-
vodněna. Neboť při žalobě o nemanželské
otcovství je už nemanželský původ dítěte
dán a jde jen o to, aby tomuto dítěti byl
dán také ten, kdo by musil otcovské povin-
nosti k němu plniti. Při žalobě o popření
manželského původu jde však o to, aby dítě,
pro něž jsou zevně dány všechny podmínky
manželského původu, bylo tohoto postavení
zbaveno a aby mu byl ten, kdo jeví se
býti jeho otcem, dodatečně a se všemi dů-
sledky vzat. Je tedy situace dětí, o něž
v obou případech jde, v podstatě různá a
právní statky, o něž se v obojím sporu jed-
ná, nejsou téže povahy.
c) žaloby majetkoprávní související s man-
želským poměrem (I, č. 2, písm. h). Podle
§ 687 uh. c. ř. s. mohou býti se žalobami
o neplatnost (zmatečnost) manželství, i se
žalobami odporujícími manželství, se žalo-
bou o rozvod, o rozluku i se žalobou o urče-
ní neexistence manželství spojeny i žaloby
majetkoprávní s poměrem manželským sou-
visející; rovněž mohou býti tyto majetko-
právní nároky proti uvedeným manželským
žalobám uplatňovány žalobou navzájem, a
to i tehdy, kdyby jinak patřily k věcné pří-
slušnosti soudu okresního. Je to tedy výjim-
ka ze zásady v historických zemích (§ 227)
a i na Slovensku a v Podkarpatské Rusi
(§ 132) jinak uznávané, že nelze hromaditi
v jedné žalobě nároky, není-li pro ně týž
soud příslušným a nelze-li použíti na všech-
ny téhož způsobu řízení.
Je tedy nutno seznámiti se s příslušnými
ustanoveními slovenského práva zevrubněji,
chceme-li se rozhodnouti, mají-li i tato usta-
novení býti přijata do příštího manželského
řízení čili nic.
Připomenouti dlužno, že na Slovensku a
v Podkarpatské Rusi nutno ve všech man-
želských sporech nejprve konati přípravné
řízení (§ 655 ve znění čl. VII, č. 2, písm. h)
zákona č. 161/1921). Byla-li tedy s těmito
věcmi spojena žaloba majetkoprávní nebo
proti nim podána žaloba navzájem, vztahu-
jící se na takové nároky majetkoprávní, je
přirozeno, že i na ně vztahuje se pak toto
přípravné řízení. Předpisuje tudíž § 689, že
soudce konající toto přípravné řízení má se
v něm postarati také o zjištění skutkového
stavu věci vztahujícího se právě na zmíněné
nároky majetkoprávní. Tím ovšem může
býti do přípravného řízení vnesen prvek pů-
sobící jeho průtah; v takovém případě soud-
ce z příkazu činný vyloučí majetkoprávní
nároky z obsahu přípravného řízení a po-
ukáže strany, aby si vyměnily, pokud jde
o majetkoprávní nároky, přípravná podání
ve lhůtě jim soudem určené (§§ 197 až 200,
689). V takovémto případě tedy jednání,
jež míněno původně jako jednotné, rozpad-
ne se zase v řízení dvojí; v manželské ve
vlastním smyslu a v řízení o nárocích ma-
jetkoprávních. Poněvadž pak právě vzájem-
né vypořádání těchto majetkoprávních ná-
roků bude často asi složitější než rozhod-
nutí otázky spadající do řízení manželského,
poněvadž pak ve vyhledávací zásadě, ovlá-
dající manželské řízení, sluší spatřovati
prvek ženoucí toto řízení zároveň i k rych-
lému vyřízení, kdežto při jednání o majet-
koprávních nárocích závisí obsah jednání
i jeho spád především na stranách, lze se
nadíti, že soudce konající přípravné řízení
velmi často použije shora zmíněného usta-
novení.
I když nedojde k rozdělení obojího jed-
nání už v přípravném řízení, může k němu
dojíti později, ukáže-li se, že objasňováním
majetkoprávních nároků je zdržováno vy-
řízení manželského sporu. V takových pří-
padech obmezí se soud na spor manželský,
kdežto v jednání o majetkoprávních náro-
cích bude pokračováno, až vejde rozsudek
manželský v právní moc, a to jen k návrhu
některé strany (§ 690). Zní-li ovšem roz-
sudek v manželském řízení zamítavě, vy-
sloví soud, že odpadá další jednání o ma-
jetkoprávním nároku (§ 694), takže veš-
kerá práce, jež byla dosud na jednání
o tomto nároku vynaložena, ukáže se
marnou. Potíže vyskytují se i při oprav-
ných prostředcích. Jednak proto, že proti
rozsudku vydanému v manželském sporu
jsou opravné prostředky vůbec přípustný,
kdežto proti rozsudku o majetkoprávním
nároku je vyloučeno odvolání, nepřesahu-
je-li cena předmětu tohoto majetkopráv-
ního sporu 1000 Kč, a dovolání, nepřesa-
- 369 -