i se zřetelem k celku. Požadavek rychlého,
levného a správného soudnictví dlužno za-
jisté klásti jako požadavek všeobecný, nut-
no jej však tím více zdůrazňovati při vě-
cech nepatrných. Proto je vítati zvláštní
opatření, jež umožňují právě při nepatrných
věcech dosíci rychlosti a levnosti, ale také
nejsou na překážku správnosti. Záruku
správnosti bude lze najíti, bude-li právě vý-
běru soudců k rozhodování nepatrných věcí
věnována obzvláštní péče.

Řízení v nepatrných věcech (bagatelních)
je v historických zemích vžito a osvědčeno.
Již v roce 1922 ministerstvo spravedlnosti
vyžádalo si úsudek nejvyššího soudu i vrch-
ních soudů o tom, má-li býti řízení toto za-
chováno, a všechny projevy těchto soudů
vyzněly pro zachování jeho.

Co se týče otázky druhé, byla již původní
hranice věcí nepatrných 100 Kč zvýšena
zákonem č. 123/1923 Sb. z. a n. na 300 Kč
a zákonem č. 251/1934 na 500 Kč. Dopo-
ručuje se, aby tato hranice byla podržena.

Pokud není předmětem sporu částka pe-
něžitá, mohl by ovšem žalobce přeceněním
hodnoty předmětu sporu použití zásad o vě-
cech nepatrných snadno vyloučiti. Ale po-
něvadž jde zde nejen také o žalovaného,
nýbrž i o celek státní, nelze žalobci tuto
možnost přiznati. Proto byl pojat do osno-
vy v § 455 nový odstavec 2.

Tímto odstavcem je dána záruka také
proti tomu, když by žalobce udal hranici
naschvál nízko, aby věc byla projednávána
jako nepatrná, ačkoli jí není.

V § 459, odst. 3 osnovy byla pojata zá-
sada, která vyhovuje plenárnímu rozhod-
nutí nejv. soudu (č. 208/24), a to i pro
soudy krajské, při nichž však bude jednati
a rozhodovati jen předseda jako samo-
soudce. Je pravda sice, že kdyby bylo
v těchto případech rozhodnuto rozsudkem,
nebylo by opravného prostředku, kdežto
rozhoduje-li se usnesením, je přípustný re-
kurs. Ale tento důsledek nemůže býti pře-
kážkou, poněvadž právě tam, kde se spor
vede jen o náklady, nepůjde jistě o zcela
nepatrný peníz, a proto jest správné po-
skytnouti opravný prostředek nehledě k to-
mu, že k nesrovnalosti zmíněné vede již
právo dosavadní (§ 517, č. 5 rak. c. ř. s. ).
Poznamenati dlužno zejména vzhledem ke
Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde řízení
ve věcech nepatrných dosud nebylo, toto:
Podle ustálené judikatury i nauky v histo-
rických zemích je přípustné shrnouti ve

případech nevlastního společenství v roze-
při (§ 10, č. 2) několik nároků, třebas ně-
který nepřesahuje, jiný však přesahuje
hranici stanovenou pro věci nepatrné. V ta-
kových případech nelze však o takto kumu-
lovaných nárocích projednávati společně,
nýbrž dlužno o každé skupině těchto nároků
projednávati odděleně. Také objektivní
hromadění nároků nepatrných s vyššími
v téže žalobě je přípustno (§ 227), jelikož
řízení ve věcech nepatrných se nepovažuje
za zvláštní způsob řízení. Protokolování
děje se tu - pokud nebylo jednání o ne-
patrných nárocích odděleno - podle před-
pisů pro obyčejné řízení daných, ale roz-
sudky o jednotlivých nárocích dlužno tak
odděliti, aby bylo lze provésti obmezení
odvolání, předepsané u rozsudků ve věcech
nepatrných (§ 506). Je-li v téže žalobě
shrnuto více nároků vesměs nepatrných,
bude jednáno o všech podle zásad řízení ve
věcech nepatrných, třebas součet jich pře-
vyšoval hranici bagatelní.

K §§ 460 až 466.

Osnova podržuje i zvláštní předpisy pro
řízení ve věcech rušené držby přes to, že
ozývají se hlasy, aby toto řízení bylo od-
straněno. Neboť řízení tomuto, jímž vnáší
se rychle klid mezi strany porušený sporem
o držbu, nelze upírati důležitý význam, a to
tím více nyní, kdy nelze tvrditi, že posse-
sorní spory jsou proto zbytečné, že i spor
o právo samo probíhá stejně rychle. V od-
díle jednajícím o žalobách na ochranu držby
přidržuje se osnova jednak předpisů rak.
c. ř. s., dlouholetými zkušenostmi osvědče-
ných, jednak však se přizpůsobuje osnově
občanského zákoníka. Bylo sice navrho-
váno ve slovenské komisi, aby byly spory
z rušené držby upraveny podle předpisů uh.
c. ř. s. a aby převzaty byly zejména před-
pisy jeho § 579. Podle tohoto předpisu je
totiž přípustno žalovati hned žalobou z ru-
šené držby jednak také o náhradu škody
rušením držby způsobené, jednak i o právo
samo. Proti této úpravě byly v pražské
komisi činěny námitky, opírající se jednak
o to, že se tím do sporů držebních vnáší
prvek cizí a tím se řízení komplikuje, jed-
nak, že se tím umožňuje, aby soud, zabý-
vající se rušenou držbou, z tohoto podnětu
mohl řešiti i spory petitorní, třebas šlo
o cenu sebe větší. O tom, že úpravou na-
vrhovanou podle vzoru uherského c. ř. s.
vnáší se do possessorních sporů prvek zcela

- 346 -

cizí, způsobilý je zkomplikovati, nelze po-
chybovati. Tato úprava také nevyhovuje
principu bezpodmínečného zákazu jakého-
koli svémocného rušení držby a s tím sou-
visejícího požadavku co nejrychlejšího roz-
hodnutí. Podle prohlášení zástupce nejvyš-
šího soudu a předsedy slovenského senátu
při něm neosvědčuje se v praxi na Sloven-
sku a Podkarpatské Rusi nynější úprava,
jež i tam zavedena byla teprve civ. ř. s.
z r. 1911, kdežto před tím tam platily stejné
zásady jako v historických zemích. Ve pří-
padech dospěvších ze Slovenska a Podkar-
patské Rusi k nejvyššímu soudu téměř
vždy je rozhodován napřed spor o držbu,
což je důkazem, že není v praxi dosaženo
účelu zákonem zamýšleného.

V § 462 osnovy bylo nutno pojmouti
i hmotně-právní ustanovení z §§ 340 až 342
obč. zák., aby těchto ustanovení mohlo býti
použito i na Slovensku a Podkarpatské
Rusi v tom případě, kdyby osnova c. ř. s.
stala se dříve zákonem než osnova obč. zák.
Nebude-li tomu tak, postačí při konečné
redakci odkázati na příslušné paragrafy
nového obč. zákona.

V zájmu urychlení řízení bylo pojato do
§ 461 jako odstavec 2. ustanovení o vylou-
čení možnosti přerušiti řízení pro podezření
činu trestného, odpovídající § 578 uh. c. ř. s.
Na téže myšlence spočívají i ustanovení
§ 466 osnovy. Požadavek urychleného skon-
čení držebních sporů a prozatímní ráz roz-
hodnutí o nich ospravedlňují toto obmezení
všech jiných opravných prostředků, a to
nejen řádných, nýbrž i mimořádných.

Připomenouti snad netřeba, že není
ovšem s povahou těchto sporů neslučitelné
použití předpisů o zmeškání; lze zajisté vy-
dati i konečné usnesení na základě zmeš-
kání jedné strany.

Opravné prostředky.
K §§ 467 až 506.

I. V části upravující opravné prostředky
bylo nutno zaujmouti nejprve stanovisko
k základní otázce odvolacího řízení,
totiž k otázce přípustnosti či nepřípustnosti
novot. Neboť dnešní stav zákonů proces-
ních, v našem státě dosud platných, vyka-
zuje naprosto odlišnou úpravu v zemi české
a Moravskoslezské od úpravy, jaká je
v zemi Slovenské a Podkarpatoruské. V ze-
mích historických platí předpis § 482 rak.
c. ř. s., novot v řízení odvolacím zásadně

nepřipouštějící, kdežto na Slovensku a Pod-
karpatské Rusi je v platnosti § 498 uh.
c. ř. s., připouštějící novoty měrou neobme-
zenou. Důsledky této základní zásady ve-
dou ovšem ke značným a důležitým roz-
dílům i v jednotlivostech celého řízení odvo-
lacího. Zákonodárce, jenž má vydati jed-
notný zákon pro celé území státní, nemůže
tedy v této otázce voliti postup takový, že
by doplňoval zásady zákona jednoho vhod-
nými předpisy zákona druhého a tím tedy
rozdíly mezi nimi vyrovnával, nýbrž musí
se rozhodnouti buď pro princip ten či onen,
a to opět se všemi důsledky principu, jemuž
dá přednost. Je tudíž třeba uvědomiti si
jasně a podrobně, jaké výhody a jaké ne-
výhody jsou spojeny s tím neb oním prin-
cipem, obojí svědomitě a s hlediska celku
státního odvážiti a podle toho se rozhod-
nouti.

Požadavek, aby možnost přednésti před
odvolacím soudem nové skutečnosti a prů-
vody nebyla obmezena (t. zv. plné odvo-
lání), hoví ovšem plně potřebám jednot-
livcovým tenkráte, záleží-li mu na tom,
aby dosáhl ve vyšší stolici toho, čeho se
mu nepodařilo dosíci před soudem nižším.
Sporným stranám dopřává tento princip ne-
obmezené volnosti, poněvadž strany nemusí
snažiti se o to, aby už prvému soudu byla
předložena procesní látka ve své úplnosti,
nýbrž ponechává jediné jim samotným
rozhodnutí o tom, chtějí-li nějakou skuteč-
nost uvésti nebo důkaz nabídnouti už
v prvé instanci či chtějí-li se s nimi vyta-
siti až před soudem odvolacím. Tato vol-
nost hoví stranám i proto, že činí pro ně
jednání před prvým soudem velmi pohodl-
ným, jakékoli - i úmyslné - opominutí
zcela bezvýznamným; neboť není s ním
spojeno pro ně žádné nebezpečí. Tento
princip má i pro právní zástupce stran
svůj značný význam, neboť činí mu jeho
povolání mnohem snazším. I když nepro-
pracoval a nepromyslil celou věc co nej-
důkladněji již v prvé stolici, má ještě dosti
času a příležitosti, aby dohonil v řízení od-
volacím to, co zameškal před soudem prvé
stolice.

Kdo tedy posuzuje princip t. zv. plného
odvolání jen s čistě individualistic-
k é h o hlediska sporných stran (správněji
řečeno té strany, jež nebyla uspokojena
rozsudkem prvé stolice), nebude na rozpa-
cích přikloniti se k němu.

Ale otázka nesmí býti řešena takto
jednostranně a nemůže se tak státi ze-

- 347

jména v době dnešní. Neboť právě dnešní
doba hromadí čím dále častěji a citelněji
doklady o tom, že jednotlivec je součástí
celku, a to i v oborech, jež byly dosud
považovány za výhradnou doménu jeho, a
nedopřává jednotlivci plné volnosti tam,
kde tato volnost přichází do rozporu se
zájmem celku.

Je tudíž třeba i při otázce naší vzíti
v bedlivou úvahu, jak princip t. zv. plného
odvolání působí na celek.

Stát dávaje stranám k disposici velmi
nákladný aparát svého soudnictví, má jistě
nejživější zájem na tom, aby tento aparát
pracoval co nejúsporněji. I když nemůže
k vůli tomuto zájmu obmeziti strany jen
na jedinou instanci, musí nicméně tento
zájem míti na zřeteli jak v otázce, kolik
instancí má býti stranám vůbec poskyt-
nuto, tak ovšem i v otázce, jaký úkol
těmto instancím dlužno vytknouti. Snahou
státu musí býti ovšem vždy, aby jeho
soudy pracovaly rychle, ale i správně. Po-
žadavku rychlého vyřízení sporů soudům
předkládaných jistě nevyhovuje princip
plného odvolání. Neboť nejsou-li strany
nuceny uvésti vše už před soudem prvé
stolice, nýbrž mají-li plnou volnost, aby to,
co by měl věděti již soudce prvý, přednesly
teprve soudu odvolacímu, je čas, věnovaný
sporu v instanci prvé, vlastně úplně zma-
řen, nížení před I. stolicí pozbývá svého
významu, stává se více méně pouhou for-
malitou, jež musí býti sice zachována, ale
na níž celkem málo záleží. Těžisko celého
sporu tkví teprve v instanci odvolací. To
znamená pro státní celek: že už náklad vy-
naložený na soudy I. stolice neodpovídá -
pokud jde o řízení sporné - jejich celkem
podřadnému úkolu, dále, že to, co by měl
činiti soud I. instance, přenáší se na soudy
odvolací, tedy na soudy složené povždy ze
senátů, a konečně, že těchto senátů musí
býti mnohem více, mají-li zdolati úkol za
plného odvolání na ně vznesený. Uskuteč-
nění zásady plného odvolání, chtějíc vyho-
věti jednotlivci, ukládá tudíž zcela
nepochybně státnímu celku veliké
oběti. Oběti tyto musily by býti ovšem při-
neseny, kdyby toliko uskutečnění zásady
plného odvolání vyhovovalo požadavku
správného soudnictví, čili jinými
slovy, kdyby bylo lze spravedlivému zájmu
sporných stran vyhověti toliko usku-
tečněním zásady plného odvolání. Ale zku-
šenosti nabyté z více než 30-letého prak-

tického působení rak. c. ř. s. dosvědčují, že
tomuto spravedlivému zájmu jednotlivcovu
lze zcela vyhověti i b e z plného odvolání.
Jak dosvědčuje nejvyšší soud v Brně
i vrchní soudy v Praze a Brně a jak i pro
Rakousko potvrzují vynikající odborníci
(srv. R. Pollak, Jur. Ztg. 1925, str. 114
násl., Engel, tamže str. 155 násl. ), uspo-
kojuje zásada rak. c. ř. s. v praxi úplně.
Zásada tato ovšem je naproti jednotlivci
mnohem přísnější, než zásada plného od-
volání. Neboť vychází z toho, že strana
pustivši se do sporu a žádajíc na soudu
rozhodnutí, nevykonává tím jen svoje
právo, nýbrž béře na sebe i povinnosti,
a to jak vůči odpůrci, tak i vůči soudu resp.
státu. A tyto povinnosti vedou k požadav-
kům podstatně jiným, než o jaké se opírá
hledisko čistě individualistické: nikoli vol-
nost strany, co, jak a kdy chce soudu před-
ložiti, nýbrž naopak povinnost, předložiti
soudu všecko, a to hned v I. stolici a podle
pravdy; nikoli podporovati pohodlí strany
a jím vzbuzovanou liknavost její, nýbrž
vyžadovati na ní zvýšenou a soustředěnou
činnost její a úzkostlivou přímo pozornost,
aby ničeho neopominula; nikoli zbavovati
stranu nebezpečí a odpovědnosti, nýbrž
připomínati a zdůrazňovati jí, že neplní-li
své povinnosti, činí tak na vlastní nebez-
pečí a je za nepříznivý snad následek sama
sobě odpovědna.

Úkolem právního řádu není, napřed už
odklizovati jakékoli nebezpečí jen proto,
aby bylo vyhověno jednotlivci, a tím jej
přímo sváděti k nepozornosti, nedbalosti,
ba i ku zneužívání dané volnosti, nýbrž
naopak vychovávati jej k tomu, aby
sám ze sebe se všeho varoval, co by mu
mohlo býti na újmu. Tím je strana přímo
nucena, aby už v prvé stolici věnovala
sporu co nejbedlivější pozornost, aby celý
skutkový děj, celý příběh, jak se udal a jak
jej zažila, od počátku až do konce promys-
lila, jím se co něj intensivněji zabývala.
Tím se předejde i tomu, aby strana vůbec
zapomněla nějakou důležitou skutečnost už
v I. stolici uvésti, ale ovšem překazí se také
tomu, aby strana nějakou skutečnost za-
mlčela nebo ji v prvé stolici zkreslila, ne-
mohouc hned jejího dosahu pro sebe bez-
pečně oceniti a spoléhajíc na to, že se bude
moci k ní v nejhorším případě vrátiti až
v řízení odvolacím. Zákaz novot má tudíž
pro strany i v tom směru velmi cenný vliv
výchovný, že budí v nich vůli k úplnému a

- 348 -

pravdivému vylíčení skutkového stavu věci
už v instanci prvé. Ale nejenom vliv na
strany, ale i vliv na soud I. stolice je mno-
hem příznivější při zásadě zákazu novot
než při plném odvolání. Na soudu I. stolice
dlužno žádati, aby při řízení sporu vypjal
co nejvíce svou duševní činnost a spolu-
působil co nejusilovněji k tomu, aby
opravdu dospěl k rozhodnutí rychlému i
správnému. Buditi tuto energii v soudci
však nemůže zákon, dopřávající stranám
plné volnosti v řízení odvolacím; soudce
prvé stolice nevěda, jestli podklad jeho
rozhodnutí je úplný a správný, jestli se
strany nevytasí s novými skutečnostmi a
průvody teprve před soudem odvolacím
a tím celou jeho práci nezvrátí, pozbývá
přirozeně nutné vzpruhy, ochabuje ve své
činnosti, ztrácí smysl pro svou vlastní od-
povědnost a pracuje více méně povrchně.
Tento neblahý vliv na činnost soudce I. sto-
lice vede ovšem pak nutně ku množení
opravných prostředků. Naproti tomu soud-
ce, jenž ví, že strany před odvolacím sou-
dem nemohou už novot přiváděti, je pro-
niknut vědomím o důležitosti a ovšem i
velké odpovědnosti svého počínání
a napne všechnu snahu, aby se mu opravdu
podařilo zjistiti úplný a pravý stav věci.
Věda pak, že tento jím zjištěný stav věci
nebude moci doznati změnu před odvolacím
soudem, vynaloží nemenší péči na to, aby
tento skutkový stav věci po stránce právní
co nejsprávněji posoudil a aby rozsudek
jeho i před vyššími instancemi obstál.

Ovšem nelze vylučovati při zásadě zákazu
novot, že může stranu stihnouti nespra-
vedlivá újma tam, kde strana beze svého
zavinění nemohla důležitou skutečnost
nebo průvodní prostředek uplatniti už před
soudem stolice prvé. Ale případy tyto bu-
dou celkem výjimečné; právě proto lze po-
třebě nápravy vyhověti také prostředkem
mimořádným, totiž žalobou o obnovu, a ne-
třeba počítati s tímto výjimečným zjevem
už při úpravě řízení odvolacího. Při dobré
vůli a usilovné snaze stran i soudu, k níž
musí ovšem podněcovati i právní řád sám,
je zjištění celého skutkového děje již v in-
stanci prvé pravidlem a neúplnost jeho
výjimkou; netřeba tudíž k vyrovnávání
této výjimečné nesrovnalosti opravného
prostředku pravidelného, poněvadž se vy-
stačí s prostředkem rovněž výjimečným.

že jde o případy celkem výjimečné, tomu

nasvědčují také statistická data, sebraná
na podnět ministerstva unifikace v obvodě
vrchních soudů v Praze a Brně o počtu žalob

o obnovu opřených o § 530, č. 7 rak. c. ř. s.
a o počtu příznivých jim rozsudků. Podle
zprávy presidia vrch. soudu v Praze bylo
v tříletí 1911 až 1913 podáno těchto žalob
ročně průměrně 29 a setkalo se s přízni-
vým výsledkem průměrně 10. Ve tříletí
1919, 1920 a 1921 bylo těchto žalob podáno
ročně průměrně 26 a došlo příznivého roz-
sudku 7.

Podle zprávy presidia moravskoslezského
vrch. soudu v Brně bylo v tamním obvodě
podáno v letech 1911 až 1913 celkem jen
32 žaloby, z nichž skončilo jen 5 rozsudkem
příznivým.

Postaví-li se tedy oba dva principy, o něž
tu jde, proti sobě a uváží-li se nestranně
jejich výhody a nevýhody, lze říci asi toto:
princip plného odvolání hoví zcela egoistic-
kým choutkám sporných stran, ale zaned-
bává úplně ohled na celek; neboť svaluje
úkol I. stolice na soudy odvolací a tím pů-
sobí, že jednak není plně využito soudů
I. stolice, jednak že je nutno rozmnožovati
odvolací senáty; proto je tento systém
mnohem nákladnější, čili, jak Rud. Pollak
(Jur. -Ztg. 1925, str. 115) praví, je to
systém "marnotratný, systém bohatých
zemí". Naproti tomu systém obmezující
novoty v řízení odvolacím nezkracuje ni-
kterak strany, zaručuje jim plnou ochranu,
ale dbá plnou měrou i zájmů celku. Proto
osnova přijímá princip tento. Použití jeho
netřeba se obávati ani v případech, kde
strany nejsou zastoupeny advokáty. Neboť,
jde-li o to, uvésti vše to, co se pojí k jisté
důležité události, z níž spor vznikl, dovedou

i tyto strany, jsou-li vedeny náležitě soud-
cem, jak je jeho povinností, se dobře upa-
matovati a vše rozhodné uvésti. Pro Slo-
vensko a Podkarpatskou Rus přichází pak
ještě jedna okolnost v úvahu. Jsou vše-
obecné a i v denním tisku uveřejňované
stesky na značné sudičství, jež bují ze-
jména ve východní části Slovenska a na
Podkarpatské Rusi. Tato vlastnost, podpo-
rovaná a využívaná mnohdy nesvědomi-
tými kruhy, nalézá zajisté opory i v tom,
když je dovoleno uplatňovati neobmezeně
novoty v řízení odvolacím. Neboť nebývá
nic snazšího, než najíti nějakou novotu,
třeba i zcela nerozhodnou, snésti nové a

- 349 -

nové doklady, vyvolati výslechy nových
a nových svědků - zkrátka rozvinouti
v řízení odvolacím nový proces, věc to
ovšem velmi nákladnou a rozjitřené mysli
stále a stále pobuřující.

Komise pražská vyslovila se jednomyslně
pro toto stanovisko osnovy; naproti tomu
vyslovila se komise slovenská pro plné od-
volání. V této komisi byly dvě skupiny:
jedna, jež se proti osnově vyslovila z dů-
vodů zásadních, obávajíc se z obmezené
přípustnosti novot vůbec škod pro zjištění
pravdy ve sporu a poukazující zejména na
poměry v Podkarpatské Rusi, kde může
stanovisko osnovy způsobiti poškození
stran ve sporu. Druhá skupina nevyslovila
se proti stanovisku osnovy zásadně, nýbrž
jen proto, že nemá důvěry v soudce prvé
stolice, na něž obmezená přípustnost novot
klade zvýšené požadavky. Stanovisko slo-
venské je ovšem při novosti, již tam osnova
míní zavésti, pochopitelné. Shledáváme se
tu s týmž zjevem, jaký vyvolávala osnova
rak. c. ř. s. I tehdy byly vyslovovány po-
chybnosti o principu obmezení novot v od-
volacím řízení, ale tyto hlasy po vejití
předpisů těchto v život utichaly, až utichly
zcela, takže už prvý sjezd českých práv-
níků v roce 1904 vyslovil se pro obmezení
novot. A dlužno podotknouti, že to jsou ze-
jména advokáti, kteří princip tento schva-
lují. Lze tedy právem očekávati, že k téže
změně mínění dojde i na Slovensku, až
budou i tam nabyty zkušenosti s novou
úpravou. Mínění, že by při plném odvolání
bylo zaručeno uplatnění materielní pravdy
větší měrou než při obmezení novot, bylo
by třeba ovšem osvědčiti. Poměrně nej-
spolehlivějším prostředkem osvědčovacím
může tu býti skutečnost, jak často dochází
k žalobám o obnovu. Je-li dopřáno stra-
nám, aby uplatnily všechny nové skuteč-
nosti a průvody až do konce odvolacího lí-
čení, dalo by se očekávati, že k žalobám
o obnovu, jež by se opíraly ještě o další
novoty, vůbec ani dojíti nemůže anebo jen
zcela výjimečně.

Na podnět vyšlý v této příčině z lůna
slovenské komise samé, opatřilo minister-
stvo spravedlnosti statistický výkaz o ža-
lobách o obnovu v roce 1926 z obvodů
vrchních soudů v Bratislavě a Košicích a
zároveň i z obvodů vrchních soudů v Praze
a Brně za týž rok. A obraz, jenž byl zís-
kán, je velmi poučný.

Počítá-li se, že počet obyvatelstva na
území platnosti práva dříve rakouského
jest přibližně trojnásobný proti počtu oby-
vatelstva na Slovensku a Podkarpatské
Rusi, byl v roku 1926 v poměru k počtu
obyvatelstva podle těchto dat počet žalob

o obnovu řízení v právní oblasti slovenské
desateronásobný proti právní oblasti mi-
moslovenské, počet případů, ve kterých
bylo žalobě o obnovu vyhověno, pak téměř
padesátinásobný.

Kdežto tedy by se dalo očekávati, že tam,
kde je přípustnost novot obmezená, bude
počet žalob o obnovu značně větší než tam,
kde je možno novoty takové bez obmezení
uváděti, je skutečnost právě opačná. Z toho
nutno usuzovati, že není to princip obme-
zení novot, jenž je na překážku zjištění
materielní pravdy, ale také, že není to prin-
cip přípustnosti novot, jenž je zárukou zjiš-
tění materielní pravdy. Předpoklady tedy,
z nichž vycházeli slovenští právníci, ukazují
se ve světle statistických dat mylnými.
Proti pochybnostem pak, jež projevuje zmí-
něná druhá skupina slovenských právníků,
třeba uvésti, že, je-li zdatnost soudců po-
kleslá, je třeba starati se o zdvižení její
úrovně, ale nelze žádati, aby zákonodárství
se této nižší úrovni samo přizpůsobovalo.

Poučné je, že princip plného odvolání byl

i v Maďarsku zák. čl. XXXIV/1930 pod-
statně obmezen; v motivech tohoto zákona
se přiznává výslovně, že "strany, hlavně
z příčin procesně-taktických, namnoze však
z pohodlnosti, pomíjely zásadu, že odvolací
řízení je vlastně pokračováním řízení sto-
lice prvé, a předkládaly své důkazy tak
pozdě, že odvolací soud byl nucen celý spor

- 350 -

znova projednávati. Tím bylo řízení prvního
soudu znehodnoceno a odvolací soudy prací
přetíženy, což mělo v zápětí protahování
sporů po leta". O tom, jak se princip plného
odvolání v Maďarsku praxí vykládal, praví
motivy dále, že nic nemluví pro to, aby
strany měly právo zamlčeti nové skuteč-
nosti, důkazy a návrhy "ještě i v odvolacím
sporu nebo odvolací odpovědi a překvapiti
jimi soud odpůrce až v ústním přelíčení,
ba co více, bylo-li několik ústních přelíčení,
odložiti je až do posledního, aby tak způso-
bily odklad skončení věci" (srv. Jurášek,
v Právníku 1932, str. 316).

Přijímá-li osnova v otázce přípustnosti
novot za základ civ. ř. s. rakouský, nečiní
tak bez jistým změn. Především snaží se
v § 489, odst. 2, přesněji vytknouti rozsah
přípustnosti novot, obsažený již v dosovad-
ním § 482 rak. c. ř. s. tak, jak byl v dosa-
vadní nauce rak. c. ř. s. pojímán (srv. nej-
nověji Beisser, Allgem. öster. Gerichts.
Ztg., 1926, str. 193 násl. ), dále připouští -
opouštějíc zde princip bezvýjimečného zá-
kazu novot - i v řízení odvolacím nové
skutečnosti a důkazy, které jsou s to, v y-
vrátiti věrohodnost průvodních pro-
středků, na nichž spočívá rozsudek I. sto-
lice. Za to se přimlouvá zejména nejvyšší
soud ve své odpovědi na zaslaný mu dotaz-
ník. I v tomto rozšířeném rozsahu trvá
však osnova na tom, že je nepřípustno, aby
strany chtěly teprve v odvolacím řízení do-
háněti skutkový a důkazní přednes na věc
samu se vztahující, jejž měly již učiniti za
řízení ve stolici prvé. Slovy, jichž užívá
osnova v § 489, odst. 2, "nevyskytly se ve
stolici první", má býti čeleno praxí, která
považuje za novoty i to, co bylo sice na př.
svědkem uvedeno, ale nebylo stranami
předneseno.

Dále připouští osnova, chtějíc vyhověti
snahám slovenských právníků, částečně
i to, aby mohl býti dodatečně činěn i v od-
volacím řízení skutkový a důkazní přednes,
vztahující se na věc samu, jenž měl býti
učiněn již před soudem prvé stolice. Ale
poskytuje stranám tuto možnost nikoli ne-
obmezeně, nýbrž jen tehdy, když jde o ta-
kové skutečnosti a důkazy, o kterých strana
za řízení v první stolici nejenom nevěděla,
ale také i při náležité opatrnosti o nich vě-
děti nemohla. Tím bude zákaz novot zbaven
své příkrosti ve případech, kdy straně přes
náležitou péči, kterou lze od procesních
stran vyžadovati, nepodařilo se zjistiti

všechny skutečnosti a důkazy ještě za ří-
zení v prvé stolici. Naproti tomu zůstane
zákaz novot v platnosti tam, kde si strana
v prvé stolici počínala nedbale, čímž se
předejde všem nepříznivým výstřelkům,
k nimž plné odvolání vede. S tím ovšem
souvisí, že ve případech obnovy z důvodu
§ 534, č. 7, bude přípustnost této obnovy
záviseti na tom, jestli strana beze své viny
nemohla skutečnost nebo důkaz, o nějž jde,
uplatniti ani v řízení odvolacím.

Konečně snaží se osnova odpomoci i stíž-
nostem, jež jsou činěny namnoze dnešní
praksí v oblasti rak. c. ř. s. Jednak je si
totiž stěžováno do toho, že strany, vedeny
jsouce jistým názorem právním, rozvíjí
v I. stolici svou činnost co do skutkového
základu i co do důkazů podle tohoto práv-
ního názoru, kdežto soudce pak ve svém
rozsudku překvapí strany zcela odchylným
právním názorem, na nějž strany nemyslely
a proti němuž ve směru skutkovém a prů-
vodním tudíž nijakého stanoviska neza-
ujaly. Nemohouce v odvolacím řízení uplat-
niti skutečnosti a důkazy, jež by právě po-
dle právního názoru soudem projeveného
byly důležité, cítí se zákazem novot ovšem
stížený. Tomuto zjevu snaží se osnova od-
pomoci tím, že pojímá do § 178 nový odsta-
vec, jímž se soudu prvé stolice ukládá za
povinnosti, aby strany upozornil na mož-
nost jiného právního hlediska, než jakým
jsou ony ovládány, a dal jim potřebný ná-
vod v tom směru, co by podle tohoto jiného
právního hlediska bylo jak po stránce skut-
kové tak i důkazní důležité. Tím budou
strany dostatečně chráněny; neboť splní-li
prvý soud tuto povinnost, mohou strany již
v prvé stolici uvésti vše, co se jim zdá býti
podle tohoto jiného názoru důležitým. Ne-
splní-li však prvý soudce této své povin-
nosti, mohou strany v odvolacím spise
uplatňovati vadnost řízení a dosíci zrušení
rozsudku.

Další bod stížnosti tkví v tom, že prý
strany, chtějíce se pojistiti proti újmě, jež
jim ze zákazu novot hrozí tehdy, zaujme-li
odvolací soud k věci zcela jiné právní
stanovisko, hromadí již v I. stolici vůbec
všechny skutečnosti, jež by mohly míti ja-
kýsi význam, a nabízejí o nich důkazy, čímž
se jednání před prvým soudem stává velmi
složitým a zdlouhavým. Osnova činí toto
počínání zbytečným novou úpravou § 501,
č. 3; dovoluje totiž, aby odvolací soud, jenž
pohřešuje ve spisech prvé stolice vůbec jisté

- 851 -