soudci vyhrazeno hodnotiti přísežnou vý-
pověď strany volně podle § 272. Osnova
zůstává také při podpůrnosti tohoto prů-
vodního prostředku. Odpovídá to opatr-
nosti, s níž je třeba bráti výpovědi stran,
na něž nezůstává beze vlivu jejich egois-
mus. Bylo-li upozorňováno na to, že touto
podpůrnosti se oddaluje rychlé zjišťování
skutkového děje, svědčí to o tom, že není
chápána správně ani možnost čerpati pří-
mo ze stran znalost skutkového děje jich
dotazováním (§ 178 a 179, odst. 1, č. 1
osnovy) ani rozdíl tohoto prostředku ří-
zení sporu od výslechu stran jako
průvodního prostředku. Po-
užití tohoto průvodního prostředku předpo-
kládá, že skutkový děj je už úplně objas-
něn, ale jde o pravdivost té neb oné sku-
tečnosti z něho vybrané.
K §§ 386 až 391.
Ustanovení tato jsou v obou částech
státního území v podstatě souhlasná.
K §§ 392 až 408.
Osnova řeší v dodatku k § 393, odst. 3.
otázku, která v rak. c. ř. s. není řešena, to-
tiž, v jakém poměru má býti konečný roz-
sudek, vyslovující se o vzájemné pohle-
dávce žalovaného, ku předchozímu roz-
sudku částečnému, jímž bylo žalobcovu ná-
roku vyhověno. Osnova přejímá zde usta-
novení § 389 uh. c. ř. s., jež ostatně vyho-
vuje i rak. c. ř. s. v dnešním jeho znění
(srv. Hora, čsl. civ. právo procesní II.
392). S tím souvisí dále i dodatek pojatý
jako do odstavce 1 v § 394, jímž má býti
čeleno škodám, jež by mohly vzejíti z vý-
konu částečného rozsudku vydaného ve
smyslu § 393, odst. 2.
Je-li proti žalobě podána žaloba navzá-
jem a ta nebo ona žaloba dozraje k rozhod-
nutí, není tu místa pro rozsudek částečný,
poněvadž každá z těchto žalob je zcela sa-
mostatná; proto osnova nepřijímá ustano-
vení § 391, odst. 2 rak. c. ř. s.
V § 395 osnovy v odst. 1 pojatý dodatek
"a důvod možno odděliti od výše" chce če-
liti nesprávné praksi, která připouští me-
zitimní rozsudky i tam, kde oddělení zá-
kladu o výše není dobře možno, takže se
musí pak už po pravomocném rozhodnutí
o základu přece znovu k němu vraceti (ze-
jména ve sporech pracovních, kde soud roz-
hodne o výpovědi a započítání podle § 21
zák. č. 244/22 Sb. z. a n. ponechá dalšímu
řízení o výši nároku).
Pro obor rozsudků pro zmeškání při-
držuje se osnova rak. c. ř. s. úprava roz-
sudků těchto, jak je obsažena v uh. c. ř. s.,
souvisí těsně s podstatou a pojmem žaloby,
z něhož uh. c. ř. s. vychází. Srovnáním
obou systémů zabývá se podrobně Hora
(Civ. řád soudní na Slovensku, str. 10 nsl. )
a dochází k této charakteristice jejich
(str. 16, 17): "Zákon uherský vychází
z určité theorie z dávné minulosti převzaté,
buduje další řízení na ní zcela důsledně,
ale neohlíží se na váhu a význam těchto dů-
sledků, nebere takřka ohledu ani na žalova-
ného ani na soud. Poprava žalobci plnou
volnost, ale vzdaluje se tím od zásady rov-
nosti stran ve směrech, na něž zde bylo po-
ukázáno, takže máme dojem, že nadržuje
žalobci a je nespravedlivý k žalovanému.
Zanedbává i náležitý zřetel na soud, nepři-
váděje s plným důrazem žalobci na vědomí
vážnost kroku, jejž svou žalobou činí a ne-
ukládaje mu plné odpovědnosti zaň. Aby
uspokojil theorii svého původce, je umělý,
nepřirozený a nenajde už proto porozumění
a pochopení v lidu. Zákon rakouský naproti
tomu netheorisuje, vychází z dnešního lido-
vého názoru na žalobu, je přirozený, jedno-
litý, k žalobci přísnější než uherský, ale
za to k žalovanému spravedlivější. Jeho
přísnost k žalobci je nejenom dobrým vý-
chovným prostředkem, nýbrž zvyšuje
i autoritu soudů a dávajíc pociťovati, že
ani spor civilní není tak zhola jen věcí, na
níž by celek státní neměl zájmu, prospívá
i tomuto". Podotknouti dlužno, že pražskou
komisí bylo zdůrazněno, aby zmešká-li
prvý rok žalovaný, žalobce se musil obme-
ziti na obsah žaloby tak, jak byla žalova-
nému doručena, a nesměl ji ani doplňovati
ani objasňovati.
Osnova připouští po vzoru práva platného
na Slovensku a Podkarpatské Rusi zvláštní
prostředek proti rozsudkům pro zmeškání
prvého roku, zvaný odpor. Stalo se tak
hlavně na velmi důtklivou žádost pro-
jevenou při poradách o osnově právníky
slovenskými a pak i proto, že se tímto odpo-
rem zmenší značně příkrosti, k nimž může
zmeškání vésti, a usnadní to, k čemu lze
jen někdy a za velmi stížených podmínek
dospěti navrácením v předešlý stav.
Osnova přijímá tedy myšlenku odporu,
ale neupravuje ji zcela souhlasně s právem
- 340 -
na Slovensku a Podkarpatské Rusi platným,
nýbrž musila při úpravě odporu voliti cestu
vlastní. Příčinou toho je, že osnova, upra-
vujíc následky zmeškání prvého roku zcela
stejně jak pro žalovaného, tak i pro žalobce,
musila i při odporu vzíti zřetel i na žalobce,
čehož v uh. c. ř. s. nebylo třeba, poněvadž
podle něho žalobce prvý rok vůbec zmeškati
nemůže (§ 439 uh. c. ř. s. ). Další důvod pro
samostatnou úpravu odporu tkví v tom, že
osnova je vybudována na obligatorní odpo-
vědi na žalobu u sborových soudů, čemuž
v uh. c. ř. s. tak není.
Osnova vychází tudíž z toho, že odpor
může podati i žalobce, jenž zmeškal prvý
rok, byla-li rozsudkem pro zmeškání jeho
žaloba zamítnuta, žalobcovo zmeškání bývá
zcela výjimečné a vždycky nechtěné, takže
je jen spravedlivo, aby i on byl účasten vý-
hod odporu, účelem jeho odporu může býti
ovšem jenom to, aby byl konán nový prvý
rok. To vyslovuje také osnova v § 402,
v odst. 2.
Byl-li vydán rozsudek pro zmeškání proti
žalovanému, snaží se osnova předejíti tomu,
aby bylo žalovaným zneužíváno výhody
odporu k pouhým průtahům. Podává-li žalo-
vaný odpor, má tak činiti jenom tam, kde
se chce a může proti žalobě brániti. Proto
je odůvodněn požadavek, aby s odporem
spojil nejen všechny procesní úkony, jichž
je třeba při prvém roku (na př. obranu ne-
příslušnosti, žádost za složení jistoty, po-
jmenování auktora a p. ), nýbrž aby také
připojil hned svou odpověď na žalobu, tak,
aby mohl procesní soud hned po případě
jednati o věci samé. To vyslovuje osnova
jednak v § 401, odst. 4., jednak v § 402,
odst. 3. Při tom bylo třeba stanoviti, aby
účinky toho, že jisté úkony, jež odkazuje
zákon do prvého roku, nebyly žalovaným
předsevzaty, nastaly v těchto případech již
tím, že tyto úkony nebyly spojeny hned
s odporem (na př. opominutí námitky zhoji-
telné nepříslušnosti). Rovněž bylo třeba
stanoviti následky toho, když by žalovaný
odpověď na žalobu s odporem nespojil. Až
do té doby bylo by ovšem třeba zaručiti ža-
lobci možnost exekuce zajišťovací (i bez
osvědčení nebezpečí). Ustanovení toto sluší
však vyhraditi sjednocenému exekučnímu
řádu.
Otázku nákladů upravuje odstavec 6. Po-
dání odporu je v zájmu strany zmeškalé
a bylo jejím zmeškáním způsobeno. Proto
jest spravedlivo, aby se dělo vždy na její
náklad. Ovšem to platí jen o nákladech spo-
jených s podáním odporu; o nákladech způ-
sobených dalším jednáním, jež je nutné po
podání odporu, platí již zásady všeobecné.
částečně nově upravuje osnova v § 403
případy zmeškání odpovědi na žalobu. Při-
způsobuje toto ustanovení jednak tomu, že
osnova nepřijala, jak už bylo dříve uvedeno,
zvláštní rok určený jen k jednání o proces-
ních obranách, jednak snaží se zmírniti
nesrovnalosti, jež ustanovením rak. c. ř. s.
(§ 398) vzhledem k žalovanému vyvolává
a jež byly předmětem ostré kritiky i v lite-
ratuře (srv. Skedl, Zur Zivilprocess-
reform, str. 37 násl. ). Novoty týkají se toho,
že žalovaný nemá býti vyloučen po zamít-
nutí jeho procesní obrany se svými práv-
ními vývody, jež se vztahují na věc hlavní.
Při tom ovšem jest podmínkou, aby skutko-
vý základ žaloby nebyl brán vůbec v po-
chybnost. Za této podmínky bylo by ne-
spravedlivé vylučovati žalovaného i s jeho
vývody čistě právními, jež ani v odpovědi
na žalobu uváděti by nesměl. Na této úvaze
spočívá dodatek v § 403, odst. 3 osnovy.
Další změna týká se toho, že se žalobce,
ačkoliv žádal, aby o procesních obranách ža-
lovaným včas ohlášených byl nařízen rok,
k tomuto roku nedostaví. Zde má zajisté
žalovaný k tomuto roku se dostavivší právo
žádati, aby o jeho obranách bylo nicméně
rozhodnuto a aby takto mohl si vymoci roz-
hodnutí žalobu odmítající. Vždyť snad
právě proto, že má svou obranu za zcela
odůvodněnou, nepodal odpověď na žalobu.
Ustanovení rak. c. ř. s. dávající žalobci mož-
nost, aby zmařil jednání při roku, o nějž
sám žádal a od něhož si asi neslibuje úspě-
chu, prostě tím, že se nedostaví, má příchuť
nadržování žalobci na úkor žalovaného,
jež lze sotva ospravedlniti tím, že ža-
lovaný nepodal včas odpovědi na žalobu.
(Hora, čsl. civ. právo proc. II. str. 195).
Ovšem budou-li přes to obrany žalova-
ného zamítnuty, bude i tu vydán ihned roz-
sudek pro zmeškání, jak ustanovuje § 403,
odst. 2. Aby nemohly o tom vzniknouti po-
chybnosti, je to vysloveno i v poslední větě
§ 403, odst. 4.
Osnova neshledává nutným, aby v § 407
bylo jako důvod pro odepření rozsudku pro
zmeškání podle vzoru § 443, č. 1 uh. c. ř. s.
uvedeno zastavení řízení pro důvod, k ně-
muž soud musí hleděti z povinnosti úřední,
- 341 -
poněvadž odepření rozsudku pro zmeškání
jest tu samozřejmé.
K §§ 409 až 414.
K § 410 budiž připomenuto, že tímto
ustanovením nemá býti dotčen § 51 osnovy
o nákladech soudních. V § 411 osnovy bylo
pojato ustanovení o důchodech a jinakých
opakujících se dávkách, které nezávisí na
vzájemném plnění, podle vzoru § 131 uh. c.
ř. s. S tím souvisí také ustanovení pojaté
do § 414, odst. 3. (§ 397, odst. 2. uh. c. ř.
s. ). V § 413 osnovy pojat v odstavci 2. do-
plněk, naznačující, že nutno o návrhu na
odškodnění jednati a rozhodnouti i tehdy,
jestliže už byl vydán rozsudek ve věci hlav-
ní, pokud se obsahem tohoto rozsudku ne-
stalo jednání o odškodném vůbec bezpřed-
mětným. Povždy je ovšem návrh na od-
škodné vyloučen, bylo-li už řízení v první
stolici skončeno. Ustanovení o odškodném
nabývá zvláštního významu v dobách po-
kleslé morálky porcesní, kdy začasté jedi-
nou a patrnou snahou žalovaného je docí-
liti odklad (srv. Hogenauer, Wesen-
lose Klagenbeantwortungen, Jur. Ztg. str.
37/1925).
V § 414 upraven odstavec 2. podle § 397,
odst. 1. uh. c. ř. s. a nově upraven odsta-
vec 5., aby budoucí zákon vyslovoval sku-
tečně to, co nyní praxe rak. c. ř. s. do § 409
rak. c. ř. s. vkládá, ačkoliv znění jeho je-
jímu výkladu nevyhovuje. Ustanovení uh.
c. ř. s. o přípustnosti splátek rozsudkem
za souhlasu žalobcova určených osnova ne-
pře jímá, poněvadž toto ustanovení podle
prohlášení slovenské komise nemá praktic-
kého významu; je-li tu souhlas žalobcův,
lze otázku splátek upraviti smírem a ne-
třeba rozsudku.
Ustanovení § 410 rak. c. ř. s. osnova ne-
přejímá, poněvadž jednostranné a libovolné
udání peníze, jehož zaplacením se může ža-
lovaný osvoboditi od plnění závazku původ-
ního, má vliv jak na příslušnost, tak i na
řízení, tím je poskytnuta žalobci volnost,
aby žalovanému působil v obou směrech -
ať již onen peníz udá nepřiměřeně vysoko
a tím rozhodne o tom, že musí býti věc pro-
jednávána u sborových soudů, či ať sumu
tu udá příliš nízko a učiní ze sporu věc ne-
patrnou - procesní újmy. Tam, kde určení
odbytného vyhovuje zájmům obou stran,
lze soukromou dohodou jejich docíliti pro-
cesních účinků, jež by těmto zájmům vy-
hovovaly (srv. Petschek, Die Abfin-
dung des materiellen Klagenanspruches
nach öst. Zivilprozeßrecht, 1903). Připo-
menouti dlužno, ze na Slovensku a v Pod-
karpatské Rusi podobného ustanovení není,
aniž je pociťována praxí potřeba jeho.
K § 415.
Odstavec druhý byl nově upraven s ohle-
dem na právo hmotné. Již dnes hájí se ná-
zor, že kompensace nastává již tím, že ně-
která strana projeví jednostranně (ve spo-
ru i mimo spor) vůli ke kompensaci. Nelze
tedy ještě včas rozsudku mluviti o tom, že
"tu jest" vzájemná pohledávka, kterou bylo
kompensováno, když již dříve zanikla. Tím
spíše bude to platiti podle nového občan-
ského zákona, jenž odstraňuje výslovně po-
žadavek likvidity, jehož nedostatek bránil
dnes někde přiznati mimoprocesnímu pro-
jevu kompensačnímu plný účinek. Také
praxe vidí ve výroku o "existenci" vlastně
výrok o zániku vzájemné pohledávky pro
kompensaci tak, jako to vyjadřuje výslov-
ně pro tento případ dosud § 412 o. s. p. ve
spojení s § 411 o. s. p. Na oblast platnosti
občanského soudního pořádku bude nově
podle dosavadního § 411 c. ř. s. rozšířena
v souhlase s praktickou potřebou i právní
moc výroku o tom, že vzájemná pohledávka
není vůbec po právu.
V § 415 přidán byl osnovou jako odsta-
vec 3. předpis, jenž je obsažen v § 413 uh.
c. ř. s. Může býti pochybno, patří-li tento
předpis do civ. řádu soudního, ale vzhle-
dem k tomu, že v materielním právu dosa-
vadním takového předpisu není, ačkoliv
praxe i v historických zemích dospívá ke
stejnému výsledku, a že ustanovení toto
souvisí těsně s právní mocí rozsudků a ob-
sahuje zároveň důležitý předpis o přísluš-
nosti, bylo toto ustanovení umístěno do
§ 415. I když snad ustanovení takového ob-
sahu bude pojato do příštího občanského
zákona, není předpis § 415 osnovy na ško-
du a netřeba se obávati neshody mezi příš-
tím c. ř. s. a příštím občanským zákonem.
Neboť i když ustanovení obč. zákona bude
obsahově širší, nedotýká se této možnosti
nikterak osnova c. ř. s.
Vzhledem k tomu, že osnova přijímá
předpisy o mezitímním návrhu určovacím,
odpadá potřeba opravného prostředku proti
důvodům rozsudku, čímž odňat je podklad
opačné praxi na Slovensku a Podkarpatské
Rusi, jež se vyvinula právě proto, že tam
- 342 -
předpisů o mezitímním návrhu určovacím
nebylo.
Připomenouti dlužno ještě, zejména
vzhledem ke Slovensku a Podkarpatské
Rusi, že podle § 415, odst. 1. jest posuzovati
i případ, kdy byla zažalována částka pohle-
dávky a po pravomoci rozsudku v tomto
sporu vydaného byl zažalován zbytek. By-
lo-li v nálezu prvého rozsudku vyslo-
veno, že právní poměr, na jehož základě
bylo žalováno, jest po právu, nebude lze
v druhém sporu s účinkem namítati opak.
K §§ 416 až 419.
V § 416 pojato v odstavci 2. ustanovení,
které se snaží upraviti nově otázku, jak
dlužno postupovati, byl-li před procesním
soudem proveden důkaz a pak nastane změ-
na ve složení soudu. Zákon rakouský před-
pisuje (§ 412), že má býti ústní líčení pro-
vedeno před změněným soudem úplně zno-
vu. Musí tedy i důkazy provedené před
původním procesním soudem býti před no-
vým soudem provedeny znovu a jen znovu
protokolovati jich netřeba. Naproti tomu
uh. c. ř. s. (§ 285 II) ustanovuje, že důkazy
dříve už provedené nemají býti znovu pro-
váděny, nýbrž že strany přednesou jejich
výsledky stejně, jako by byl onen důkaz
proveden před soudcem z příkazu činným
neb dožádaným.
Osnova nepřijímá žádné z těchto ustano-
vení, nýbrž ponechává rozhodnutí mezi
opakováním důkazu a použitím výsledků
důkazu už provedeného volnému a pečlivé-
mu uvážení nového soudu. Vychází z úvahy,
že jak ustanovení rak. c. ř. s. - třebas hoví
zásadě přímosti - tak i ustanovení uh. c.
ř. s. mohou vésti k nežádoucím důsledkům
a že je tudíž lépe nevázati soud na jedinou
možnost, nýbrž dáti ustanovení pružnější,
jež umožňuje, aby se soudce přizpůsobil
tomu, čeho po pečlivé úvaze ten který pří-
pad vyžaduje (srv. Hora, Civ. ř. s. na
Slovensku, 64, 65). Toto ustanovení platí
už nyní podle zákona č. 161/1936 (čl. IV,
č. 14). Jak ze slova "přelíčení" jasně vy-
plývá, není v odstavci 1. zahrnut prvý rok,
takže bylo-li při prvém roku vyhrazeno vy-
nesení rozsudku pro zmeškání podle §§ 398
a 450 osnovy pro dobu pozdější (§ 407, č. 1
osnovy), může nový soudce bez opakování
jednání tento rozsudek vynésti.
K §§ 420 až 425.
K § 419, odst. 2 budiž připomenuto, že
nebyl-li rozsudek prohlášen, nýbrž vyhra-
zen podle § 418, nemá býti napříště vázán
soud na své rozhodnutí už tím okamžikem,
kdy bylo odevzdáno písemně k vyhotovení.
Toto ustanovení (§ 418, odst. 2. rak. c. ř.
s. ) nebylo stejně praksí zachováváno, tak-
že písemný rozsudek, pokud nebyl doručen
stranám, je opravován anebo doplňován,
přijde-li se na jeho vady. Ostatně je to za-
jisté lepší, než nutiti strany k opravným
prostředkům, pokud jsou vůbec možné,
aneb je poškoditi.
V § 420 vrací se osnova ke stavu, který
byl za Rakouska zaveden před novelou z r.
1914. Vychází z toho, že nelze soudu při-
stoupiti k rozhodovacím důvodům, dokud
jím nebyl skutkový děj, jak vyplynul z ce-
lého ústního líčení, náležitě a všestranně
promyšlen. K takovému pronikavému pro-
myšlení skutkového děje přivede soudce po-
vinnost, aby do rozsudku pojal zvláštní
skutkovou podstatu. Povinnost sepsati
skutkovou podstatu není nijakým zatíže-
ním soudcovým, vždyť práci, kterou musí
k tomu vynaložiti, uspoří zase při sepiso-
vání rozhodovacích důvodů. Neboť čím pro-
myšlenější je skutkový děj, tím snáze, hlad-
čeji, rychleji - ale i správněji - vytvoří
si soudce důvody rozhodovací. Poučno je,
že v republice Rakouské, kde 4. novelou
o úlevách soudních bylo dáno na vůli sou-
dům, chtějí-li v rozsudky pojmouti zvláštní
skutkovou podstatu či jenom důvody roz-
hodovací, podle svědectví Helmerova
(Allgem. öst. Ger. Ztg. 1923, str. 62) stále
množí se případy, kdy soudcové zvláštní
skutkovou podstatu do rozsudku pojímají,
nahlížejíce důležitost a cenu její.
Ostatně ustanovením osnovy nemění se
vlastně co do věci stav dosavadní, zavedený
novelou č. 161/1921 Sb. z. a n., neboť i podle
této novely musí býti v rozsudku vylíčeno
"stručně, jak se má věc podle přednesu
stran, při čemž se uvedou věcné návrhy
stranami učiněné"; ovšem novela odstranila
"skutkovou podstatu" jako zvláštní část
rozsudku nařizujíc, aby toto vylíčení skut-
kového děje pojato bylo do důvodů rozho-
dovacích. Osnova dává přednost samostatné
skutkové podstatě rozsudku, aby veliký a
shora vzpomenutý význam její vynikl. Pro
stanovisko osnovy vyslovil se i Svaz česko-
slovenských soudců i advokátní komory,
- 343 -
jakož i komise slovenská. V komisi pražské
ozvaly se sice některé hlasy pro ponechání
nynějšího stavu, ale nikoli proto, že by dů-
ležitý význam samostatné skutkové pod-
staty nebyl plně uznáván, nýbrž z obavy, že
při přetížení soudů mohlo by se sepisování
skutkové podstaty zvrhnouti v opisování
skutkových přednesů. Obava taková ne-
může však býti důvodem proti ustanovením
osnovy, poněvadž tomu, aby se neuskuteč-
nila, dá se čeliti jinak.
V §§ 422 až 425 přejímá osnova předpisy
cís. nař. ze dne 14. prosince 1915, č. 372 ř. z.,
jež byly sice vyvolány světovou válkou, ale
mohou míti důležitost i při jiných trvalých
překážkách. Takovouto trvalou překážkou
nemůže ovšem nikdy býti zaneprázdnění
soudcovo pro nával práce a pod.
K §§ 426 až 431.
Ustanovení tato jsou v podstatě shodná
v právu rakouském i uherském. Ustanovení
o tom, jaký má vliv nedostavení se stran
k ústnímu jednání (§ 427, odst. 2., § 431,
odst. 3. osn. ) bylo převzato z uh. c. ř. s.,
rovněž i ustanovení o vyloučení opravného
prostředku v § 426, odst. 2. osnovy (srv.
§§ 407, odst. 4., 408, odst. 4., uh. c. ř. s. ).
Budiž připomenuto, že oprava není vůbec
přípustná tam, kde písemný rozsudek od-
poruje v hlavní věci rozhodnutí ústně pro-
hlášenému.
Z ustanovení § 427, odst. 3. vyplývá, že
zůstane-li ze členů senátu jen jediný, roz-
hodoval by o opravě on; nezůstal-li by však
žádný člen původního senátu, je ovšem
oprava skutkové podstaty nemožnou. Důle-
žitá změna byla předsevzata v § 430 osnovy
tím, že schází-li v rozsudku výrok o náhradě
nákladů soudních, netřeba ani doplňovacího
rozsudku ani ústního jednání o návrhu, ný-
brž doplnění toto stane se pouhým usnese-
ním.
K odstavci 2. téhož paragrafu budiž vzhle-
dem ke Slovensku a Podkarpatské Rusi po-
znamenáno, že tam, kde se rozsudek nedo-
ručil je, nýbrž kde nabývá účinnosti již pro-
hlášením, počíná lhůta v tomto odstavci
normovaná už od tohoto prohlášení.
K §§ 432 a 433.
Osnova zařaďuje do civ. řádu soudního
ustanovení o uznání cizozemských rozhod-
nutí. Činí tak z dvojího důvodu: jednak
proto, že tato látka už sama sebou, svou po-
vahou patří do civ. řádu soudního a nikoliv
do exekučního řádu, jak je tomu dosud
(srv. §§ 80, 81 ex. ř. č. 78/1896 ř. z. a čl.
IX č. 3 zák. č. 23/1928 Sb. z. a n. ), jednak
proto, že právě z tohoto umístění předpisů
o uznání cizozemských rozsudků do exekuč-
ního řádu byly praxí (srv. rozh. nejv. soudu
č. 5997, 6787) vyvozovány tak dalekosláhlé
důsledky, že je nutně třeba této praxi če-
liti přesnými ustanoveními. Důsledky tyto
zasahují zejména manželství zdejších stát-
ních příslušníků, jež byla cizozemskými
rozsudky rozvedena nebo rozloučena. Z toho,
že dosavadní předpisy mluví o "exekučním
titulu" jenž "týká se osobního stavu čsl.
státního občana a má proti němu býti vy-
konán" a že je umístěn v exekučním právu,
dovozují zmíněná rozhodnutí, že předpis
tento nelze rozšiřovati v tom směru, aby i
samo uznání cizozemského rozsudku, vy-
slovujícího rozvod nebo rozluku čsl. stát-
ních občanů, v tuzemsku bylo odepřeno; ne-
boť při těchto rozsudcích nemůže prý býti
řeči o nějakém exekučním výkonu rozsudku
a i kdyby se vykonati dal, působil by tento
výkon vždycky jen naproti té osobě, proti
které by byl vykonán. Výsledek této praxe
je ovšem ten, že v československém státě by
byl uznán rozsudek každého i cizozemského
soudu, vyslovující rozvod nebo rozluku čsl.
státních občanů, jen když důvod rozvodu
nebo rozluky, o nějž se cizozemský rozsu-
dek opírá, je uznáván také zdejším práv-
ním řádem. Tento výsledek je však v odporu
nejen s naukou (srv. Reissmann v Prager
Jurist. Ztschr. IX, č. 10) nýbrž i s poža-
davky, na nichž většina států trvá, totiž,
aby rozhodování o manželstvích vlastních
příslušníků vždycky bylo vyhrazeno domá-
cím soudům. Na tuto výhradu pamatuje
také druhá dohoda haagská o úpravě kolisí
zákonů a soudnictví ve věcech rozluky a
rozvodu manželství. Proto také v uvozova-
cím zákoně, jímž byly haagské dohody
v roce 1907 poslanecké sněmovně rakouské
předkládány, bylo výslovně této výhrady
použito a stanoveno, že o žalobách na roz-
vod nebo rozluku rakouských státních pří-
slušníků jsou výlučně povolány rakouské
soudy.
Stanovisko, že cizozemské rozsudky o
manželství zdejších příslušníků nemají zde
býti uznávány, zastává i čsl. ministerstvo
spravedlnosti ve svém sdělení (č. 99), uve-
řejněném ve Věstníku 1928.
Aby příště nemohly býti o této otázce
žádné pochybnosti, mluví osnova v § 432 o
- 344 -
"uznání", což je širší než pouhá vykonatel-
nost, a vyslovuje v § 432, č. 1 jasně zásadu
o výlučné příslušnosti zdejších soudů ve
všech věcech osobního stavu čsl. státních
příslušníků. Ostatní body tohoto paragrafu
jsou s redakční úpravou převzaty z §§ 80
a 81 ex. ř. Vynechán byl bod č. 2, § 81 ex.
ř., poněvadž je zahrnut již v § 81, č. 4 ex. ř.;
osnova oba tyto body zhrnuje v § 432, odst.
i, č. 4.
Výjimku ze zákazu uznati cizozemské
rozsudky o rozvodu nebo rozluce čsl. stát-
ních příslušníků připouští za určitých pod-
mínek § 433 osnovy. Použito zde myšlenky,
kterou vyslovují již jednotlivé mezinárodní
smlouvy československou republikou sjed-
nané (srv. smlouva s Jugoslávií č. 146/
1924, Polskem č. 5/1926, Rumunskem č.
171/1926 Sb. z. a n. ). V souvislosti s těmito
předpisy osnovy je také čl. LXVII uvozova-
cího zákona.
K §§ 434 až 439.
V oddíle jednajícím o "usneseních" jsou
ustanovení dosavadního práva ve hlavních
bodech souhlasná. Osnova přejímá tudíž
beze změny ustanovení rak. c. ř. s.
K §§ 440 až 454.
Při úpravě řízení před okresními soudy
přidržuje se osnova celkem rak. c. ř. s. Ze-
jména dává přednost tomu, aby hlavní od-
chylky tohoto řízení byly shrnuty ve
zvláštní části a nebyly rozptýleny v jed-
notlivých, na různých místech se nalézají-
cích předpisech, jako je tomu v uh. c. ř. s.
Ale předpisy rak. c. ř. s. nebyly převzaty
bez doplňků.
V § 442 přijato ustanovení, aby obsílka
odpůrcova k pokusu o smír stala se soudem,
poněvadž nynější praxe, podle níž obsílku
tuto má doručiti navrhovatel, se neosvědčila
býti v zájmu stran.
Nové je ustanovení odstavce 2. v § 448.
Je odůvodněno tím, že o procesních obra-
nách při prvém roku ohlášených bude u
okresních soudů vždy rozhodovati týž soud-
ce, jenž prvý rok koná, a že mu tedy může
býti dáno právo, aby mohl hned při prvém
roku o těchto obranách rozhodnouti, vidí-li,
že tak může učiniti ať proto, že je má za
patrně odůvodněny či za patrně neodůvod-
něny. Poněvadž otázka, chce-li tak učiniti,
souvisí zcela s konkrétním případem, o nějž
jde, nelze ovšem proti opatření soudcovu,
ať kladnému či zápornému, dáti opravný
prostředek. Také ustanovení třetí věty to-
hoto odstavce se doporučuje v zájmu urych-
lení dalšího řízení.
V § 448, odst. 4. upozorňuje citace § 174,
odst. 2. na následky, které stihnou stranu,
jež by prodlévala s podáním přípravného
podání.
Nový odstavec 5. v § 448 chce předejíti
pochybnostem o tom, lze-li u okresních
soudů použíti přípravných podání; osnova
odpovídá k tomu kladně, poněvadž při opa-
třeních, osnovou učiněných proti zneužití
těchto přípravných podání, nebylo by nijak
odůvodněno trvati na nepřípustnosti jejich.
V § 450 řeší v odstavci 1. osnova otázku
přípustnosti rozsudku pro zmeškám podle
§ 398 proti žalovanému, jenž se sice dosta-
vil k prvému roku, ale pak první ústní pře-
líčení zmeškal, ve shodě s judikaturou [viz
rozh. (Nowak) č. 1428, 1688 Sb. úř., 4001
Sb. n. s. civ. ].
S opětně zavedenou skutkovou podstatou
rozsudku souvisí i obživnutí, jehož se dočkal
v osnově § 455 rak. c. ř. s. Ustanovení toto
se v praxi velmi osvědčovalo a vykoná jistě
i v budoucnosti dobré služby.
Zato nepřejímá osnova § 439 rak. c. ř. s.,
jenž zůstal celkem jen na papíře, ani § 446
rak., což souvisí se soudnictvím kausálním
v opravné stolici, jehož osnova nepřejímá.
škrtnut byl zákaz opravy skutkové pod-
staty rozsudku, poněvadž nelze nahlédnouti
důvod pro to.
K §§ 455 až 459.
Osnově bylo zaujmouti stanovisko přede-
vším k otázce, mají-li býti pro t. zv. věci ne-
patrné vůbec dána zvláštní ustanovení podle
vzoru rak. c. ř. s., a dále k otázce, má-li býti
hranice pro určení takových věcí zachována
či měněna.
K prvé otázce dlužno přisvědčiti, a to jak
vzhledem k soudům, tak i vzhledem ke stra-
nám. Neboť není největším dobrodincem
stran zákonodárce, jenž jim umožňuje, aby
i v sebe nepatrnější věci uvedly v pohyb
zcela neobmezeně celý nákladný aparát
soudní a konec konců shledaly, že práce,
kterou sobě i soudům způsobily, průtah,
jenž byl s ní nutně spojen, a náklady tím
vzniklé nejsou v žádném poměru k ceně
věci, o niž vlastně šlo, ať už se tato cena
hodnotí jen se zřetelem ke stranám anebo
- 345 -