jícímu soudu sděleny výsledky důkazního
řízení konaného mimo tento soud, neboť
i zde jde obojí právo vlastní cestou. Podle
uh. c. ř. s. (§ 285) přednesou výsledky pro-
vedeného důkazu strany samy při ústním
jednání, v němž bude před rozhodujícím
soudem pak pokračováno; odchylují-li se
při tom od obsahu spisů, má předseda po-
starati se o opravu jejich přednesu, po pří-
padě dáti i spisy přečísti členem senátu,
nebo zapisovatelem. V rak. c. ř. s. (§ 287)
je tato věc upravena právě obráceně: vý-
sledky průvodního řízení mimo procesní
soud konaného vyloží ústně předseda a
strany mají právo žádati přečtení spisů,
mají-li za to, že výklad předsedův se od nich
uchyluje. Rozdíl mezi obojím právem je
ovšem jen zevní, ale přes to může jeviti
svoje účinky; nelze zajisté přehlížeti, že
dává-li se právo přednášeti výsledky prů-
vodního řízení stranám, bude při nich mno-
hem více svodů a snahy, odchýliti se od
obsahu spisů, a tím i nutnosti, opraviti
tento přednes, než při předsedovi, což jistě
nepřispěje k urychlenému projednání (srv.
Hora, Civ. řád soudní na Slovensku,
str. 64).

Ustanovení § 273 uh. c. ř. s. (prvá věta)

o nepřímém důkazu nebylo do osnovy po-
jato, poněvadž nepatří do zákona; o pří-
pustnosti jeho nemůže býti pochybností,

i když v zákoně ustanovení o jeho přípust-
nosti není.

Nové ustanovení má osnova v § 272,
odst. 3. Jde zde jednak o poměr doznaných
skutečností k notorickým, jednak o poměr
učiněného doznání k dosavadním výsled-
kům průvodního řízení. Pokud jde o poměr
prve naznačený, nemůže zajisté míti pro
soud význam skutečnost doznaná, je-li
opak její notorický, ať kladně (doznaná
skutečnost je notoricky jiná) či záporně
(doznaná skutečnost je notoricky nemož-
ná). Opačný názor byl by v přímém odporu
s čelem civilního procesu a s úkolem, jenž
v něm soudu přísluší. Ale i pokud jde
o poměr druhý, sluší míti za to, že soud
nemůže býti doznáním vázán, vychází-li
nepravdivost jeho zcela jasně najevo z do-
savadních výsledků průvodního řízení. Ne-
boť nutiti soud, aby vybudoval rozsudek
na podkladech, jež jsou mu podle výsledků
průvodního řízení známy jako nepravdivé,
nelze srovnati s postavením, jaké ve sporu
zaujímají soud i strany (k tomu srv.
Hora, Civ. řád soudní na Slovensku, str.

42 násl., 50 násl., 59; Kohler, Rhein-
Ztschr. für Zivil- u. Processrecht, roč. VI,
str. 15). Tím, že osnova žádá, aby neprav-
divost učiněného doznání šla najevo z do-
savadních výsledků průvodního ří-
zení a aby z nich šla najevo zcela jasně,
je právo soudu dostatečně obmezeno a po-
skytnuto mu opravdu jen v případech zcela
výjimečných, ale právě proto tím křikla-
vějších.

V § 273 přijímá osnova nový odstavec,
jímž má býti za určitých, velmi přesně sta-
novených podmínek soudce vyveden z ob-
tíží, do nichž jej při velkém množství jed-
notlivých nároků uvádějí začasté položky
v poměru k celku zcela nepatrné. Podobné
ustanovení má také zákon z 4. června 1925,
čís. 183 Bundesgesetzblatt pro republiku
Rakouskou (5. novela o úlevách soudních).

V § 279 osnovy je nové ustanovení od-
stavce 2., jež snaží se přispěti k urychlení
projednání věci.

V § 287 osnovy převzato bylo ustanovení
§ 286 rak. c. ř. s., s tím rozdílem, že druhá
věta v odstavci 2. je v osnově vynechána,
poněvadž její ustanovení je samozřejmé.

K §§ 293 až 296.

V části jednající o důkazu listi-
nami vymezuje osnova pojem veřej-
ných listin a význam jich pro průvod-
nost (§ 293 osnovy) stejně jako je tomu
v právu dosavadním, v tomto bodě souhlas-
ném v zákoně rakouském (§ 292) i uher-
ském (§ 315). Znění 4. odstavce v § 293
osnovy bylo nově upraveno, ale jen slo-
hově, nikoli věcně. Neboť mluví-li rak. c. ř.
s. o "nesprávnosti dosvědčeného příběhu
nebo dosvědčeného skutku", zní to jistě
podivně, poněvadž nejde o to, jestli dosvěd-
čený "příběh" neb "skutek" byl správný
čili nic, nýbrž jde jen o to, jestli zjištění
jeho v listině je správné nebo ne.

Ustanovení o veřejných listinách (tu-
zemských i cizozemských) byla pojata
z důvodů systematických do jediného para-
grafu. Aby byla zachována smluvní vol-
nost, je v úvodu odstavce 2. v § 293 osnovy
učiněna zmínka o smlouvách mezinárod-
ních.

V otázce průvodnosti veřejných listin
cizozemských přidržela se osnova rak.
c. ř. s.

Osnova upravuje z části nově také zá-
sady o průvodnosti listin soukromých

- 334 -

(§ 294 osnovy). Rozsah průvodnosti jejich
je v rak. c. ř. s. (§ 294) vytčen šlový "že
prohlášení v nich obsažená pocházejí od
vydatelů", kdežto uh. c. ř. s. užívá slov "že
vydatel tato prohlášení přijal za svá".
Smysl obojího znění jest týž, totiž ten, že
vydatel s prohlášeními v listině obsaže-
nými souhlasí.

Osnova přidržuje se znění rak. c. ř. s.,
ale slovy do osnovy pojatými: "pokud není
dokázán opak" přimyká se osnova k uh. c.
ř. s. a řeší otázku jinak spornou, je-li
možný odvod proti zásadě vyslovující plnou
průvodnost (srv. o tom S i e g e l, Archiv
für die ziv. Praxis sv. III, str. 1-135),
kladně. Tím je vysloveno, že se protidůkaz
připouští nejenom, pokud uplatňuje vady
vůle, vztahující se na prohlášení v listině
obsažené, tedy na obsah její, nýbrž i v tom
směru, pokud protidůkazem má býti proká-
záno, že prohlášení tato od vydatele vůbec
nepocházejí. Poněvadž uh. c. ř. s. (§ 317)
stanoví podmínky plné průvodnosti odchyl-
ně od rak. c. ř. s. a vypočítává je - patrně
vzhledem k menšímu stupni vzdělanosti
obyvatelstva - mnohem přesněji, bylo
nutno v novém odstavci 2. vyhraditi vládě
právo, aby v těch částech státního území,
kde to bude shledáno nutným, stanovila
rovněž podrobněji polmínky plné průvod-
nosti soukromých listin.

Ustanovení dosavadního práva o "pod-
mínkách, době a míře průvodnosti obchod-
ních knih, denníků a závěrečných lístků ob-
chodních dohodců" (§§ 295 rak., 322 uh. )
jsou vlastně anachronismem. Obchodní zá-
kony, na něž se dosavadní civ. řády soudní
odvolávají (čl. 34, 35 rak. obch. z., §§ 19,
20 uvoz. zák. k rak. obch. zák., zákon z 4.
dubna 1875, č. 68 ř. z., §§ 31 až 36, 541 až
543, zák. čl. XXXVII/1875), mluví sice
o zpravidla "neúplném důkazu" obchodních
knih, poněvadž byly vydány v době vlády
zákonné theorie průvodní, ale ve své podsta-
tě vyslovují vlastně princip volného ocenění
průvodnosti obch. knih soudcem, jemuž
ovšem jen jaksi zaobaleně dávají výraz.
Ustanovení tato byla velikým pokrokem a
předešla značně dobu svého vzniku, ovláda-
nou zákonnou theorií průvodní. Do dnešního
procesního práva, které volné oceňování dů-
kazů soudem vyslovuje jako vůdčí zásadu,
zapadají tedy zásady přijaté obchodními zá-
kony věcně zcela dobře. Ale jest anachronis-
mem trvati i nyní na znění zvoleném -
tehdy ovšem právem - obchodními zákony
a ponechávati tato ustanovení jejich v plat-

nosti. Mluviti o neúplném důkazu, o jeho do-
plnění, o době, na niž je průvodnost obme-
zena, nemá dnes významu, působí také zcela
cize a nesrozumitelně. Věty, které byly v do-
bě vzniku obchodních zákonů nutné, dnes
jsou zcela zbytečný a působí nedorozumění.
Jádrem předpisů obchodních zákonů o prů-
vodnosti obchodních knih je princip volné-
ho uvažování soudcova. Toto jádro osnova
přijímá v novém § 295, odst. 1. Totéž stano-
visko zaujímá osnova i k obch. knihám v či-
žmě vedeným, přidržujíc se § 322, II uh. c.
ř. s. Obmezení průvodnosti těchto knih, jak
to činí § 295, II. rak. c. ř. s., nelze schvalo-
vati, poněvadž nehodí se do zákona ovláda-
ného zásadou o soudcově volné uvažování
důkazů a ztěžuje soudci jeho činnost. Neboť
nutí jej, aby zkoumal nejenom, jakou prů-
vodnost mají knihy v cizině vedené na
svém místě, nýbrž také, jak se chová cizí
stát v těchto směrech k obchodním knihám
zdejším, a podle toho, aby se zachoval k ob-
chodním knihám cizozemským. Ustanovení
osnovy zasluhuje přednost, poněvadž zjed-
nává platnost vůdčí zásadě dané o uvažování
důkazů, činí soudce volnějším a důkaz snaz-
ším a vede také spíše ke zjištění pravdy.

K §§ 297 až 302.

Pokud jde o použití listin jako průvodních
prostředků, přijala osnova v § 276, odst. 2.
zásadu obsaženou v § 330 uh. c. ř. s. Tímto
přepisem jsou strany donucovány, aby, je-li
tu o sporné skutečnosti listina a mohou-li si
ji opatřiti, povždy tak učinily a jí také dů-
kaz vedly, nespoléhajíce na jiné průvodní
prostředky, zejména svědky. Tím lze dosíci
toho, aby zejména žalovaný upustil od snahy
protahovati spor nabízením jinakých prů-
vodních prostředků než listiny.

Další novotu přijímá osnova v § 298, odst.
4.; řeší se zde otázka, v praxi nestejně ře-
šená, je-li třeba, aby listina za důkaz sloužící
byla při ústním jednání přečtena. Osnova
k otázce této odpovídá ve smyslu komentáře
Neumannova.

Konečně má osnova novotu v tom, že pře-
jímá ustanovení o způsobu předložení ob-
chodních knih do civ. řádu soudního. Usta-
novení tato jsou povahy čistě formální a
patří zajisté vším právem do civ. řádu soud-
ního a nikoli do obchodních zákonů. Také
se tím věc zjednoduší a zároveň ustanovení
o předložení obchodních knih sjednotí. Ob-
sahově spočívá ustanovení § 302, odst. 1.
osnovy na předpisu § 324 uh. c. ř. s.; odst. 2.

- 335 -

a 3. téhož paragrafu podává obsah čl. 38 a
39 obch. zák. rak. Do civilního řádu soud-
ního cele nezapadá čl. 40 tohoto obch. záko-
na, pročež nemohl býti převzat do osnovy a
tato v § 302, odst. 4. tudíž odkazuje na právo
hmotné. Poněvadž osnova přijala zásadu, že
soud může naříditi důkaz listinami i z moci
úřední, pozbývá v ní významu ustanovení
§ 302 rak. c. ř. s. o tom, do kdy může se do-
kazovatel důkazu toho vzdáti.

K § 301.

Dlužno připomenouti, že soudu nepřísluší
rozhodovati o tom, zda veřejný úřad nebo
veřejný notář po právu odepřel vydati
listiny.

K §§ 303 až 306.

Osnova upravuje povinnost odpůrcovu
předložiti listinu za účelem důkazu pod-
statně odchylně od předpisů rak. c. ř. a., při-
mykajíc se v tomto směru ke vzoru danému
uherským civ. řádem soudním. Rozdíl je
především v tom, že uložiti odpůrci, aby li-
stinu předložil, lze nejenom k návrhu druhé
strany, nýbrž že také může soud učiniti i
z moci úřední. Toť důsledek všeobecné zá-
sady, kterou osnova přijímá v § 277. Další
velmi podstatný rozdíl týká se toho, že
osnova nepřiznává odpůrci právo odepříti
předložení listiny, pokud ji má v rukou,
bylo-li mu soudcem nařízeno. Tím dochází
výrazu myšlenka, že odpůrce, jemuž bylo
předložení listiny uloženo, sám je stranou ve
sporu a že je právě povinností stran přispěti
ke zjištění pravdy ve sporu, a to i za újmu
jistých kolisí, v nichž setím mohou octnouti.
Kališe takové uvádí přikladmo rak. c. ř. s. ve
svém § 305. Zbývá ovšem přihlédnouti právě
k těmto kolisím blíže a předložiti si otázku,
jestli osnova tím, že se snaží tak energicky
přispěti ke zjištění materielní pravdy ve
sporu, nevydává v šanc jiné statky, snad
stejně cenné nebo ještě cennější. Zaslouží
zejména rozboru otázka, jaká situace na-
stane podle osnovy tehdy, jestliže odpůrce,
povinný vydati listinu, tvrdí, že listina se
týká rodinného života, že by tím porušil
svou čestnou povinnost, že by jemu nebo
třetím osobám bylo uvedení listiny ve zná-
most k hanbě a pod.

Na věc dlužno tu pohlížeti s dvojího
hlediska:

a) Pravidlem bude se odpůrce dovolávati
kolisí v § 305 rak. c. ř. s. příkladmo uvede-

ných tehdy, jestliže listina, o niž jde, oprav-
du svědčí o pravdě toho, co má býti listinou
dokázáno. Zde se bude odpůrce utíkati pod
ochranu předpisu, připouštějícího odepříti
předložení listiny, v prvé řadě a hlavně,
ne-li výlučně, proto, aby tento důkaz zmařil
a tím vítězství pravdy ve sporu znemožnil.
Je-li toto hlavním účelem počínání odpůr-
cova, pak nelze zajisté připustiti, aby k vůli
tomuto hlavnímu účelu byly předstírány
důvody povahy zmíněné, a to ani tehdy,
když by zde takové důvody opravdu byly.
Neboť jsou-li tu opravdu zmíněné kolise,
je jediné a výlučně v moci odpůrce k před-
ložení listiny povinného, aby se trapné si-
tuaci, v níž se ocitá, vyhnul. Má k tomu
zcela prostý prostředek v rukou; nechť plní
svou povinnost, t. j. mluviti ve sporu prav-
du a vyhne se tak ihned nutnosti listinu
předložiti. Je-li tomu tak, pak musí býti
snahou zákona, aby odpůrce k plnění této
jeho povinnosti doháněl. To stane se však
jen tím, když zákon odpůrci vůbec nepřizná
právo odepříti vydání listiny.

b) Případy opačné, kde listina, o niž jde,
nepotvrzuje pravdu toho, co jí má býti do-
kázáno, kde by tedy odpůrce mohl druhou
stranu usvědčiti přímo z nepravdy a přece
by odpíral tuto listinu předložiti, poněvadž
by se octnul v kolisích shora naznačených,
budou asi velice vzácné. Kdyby ale tu byl
přes to takový případ, pak bude moci k dů-
vodu odpůrcem uváděnému přihlédnouti
soud podle § 305, odst. 2 osnovy.

Z rozboru zde uvedeného plyne, že zájem
odpůrcův, aby mohl odepříti vydání listiny,
buď vůbec nezasluhuje zřetele, poněvadž
přiznati mu toto oprávnění, znamená zma-
řiti zjištění pravdy ve sporu [případy a)],
aneb dochází odůvodněného uspokojení
jinak [případy b)]. Je-li tomu tak, pak
nedoporučuje se, takovéto oprávnění od-
půrci poskytnouti, a to tím méně, když
ustanovení, poskytující odpůrci zmíněné
právo, mohou míti i jinak nepříznivý vliv
na postup sporu, umožňujíce odpůrci, aby
se odvolával na důvod, opravňující jej
k odepření vydání listiny, i tam, kde tako-
vého důvodu by vůbec nebylo, a přispíva-
jíce tak k průtahu sporu.

Ustanovení § 305 smlouvy s jistými sty-
listickými změnami odpovídá právu dosa-
vadnímu (§§ 307 rak., 327 uh. ); aby nebylo
pochybností o tom, že mají býti slyšeny
nepřísežně obě strany a přísežně ovšem jen
strana k vydání listiny povinná, bylo toto

- 336 -

ustanovení, které je obsaženo ostatně
i v dnešním § 382, odst. 2. rak., výslovně
sem přejato. Je také vhodno slyšeti o okol-
nostech v tomto paragrafu uvedených
stranu druhou proto, že i ona může svým
výslechem k objasnění otázek, o něž jde,
značně přispěti.

V § 306 osnovy rozšířena zásada vyslo-
vená v § 305, odst. 2., také na ty případy,
kdy obchodní knihy nebyly předloženy
stranou, které to soud nařídil. Tím byl zru-
šen předpis čl. 37 obch. zák. a souhlasně
s ním § 34 zák. čl. XXXVII/ 1875 (srv. čl.
II, č. 4 uvoz. zák. ).

K §§ 307 a 308.

Při úpravě ediční povinnosti osob třetích
přijala osnova úpravu práva uherského
(§ 308 uher. c. ř. s. ), spojujíc tuto povin-
nost s povinností svědeckou, úpravě této
dlužno i v zájmu zjištění materielní pravdy
i v zájmu urychlení řízení dáti přednost
před úpravou rakouskou, která znesnadňuje
stranám možnost dovolávati se důkazu lis-
tinou, již má osoba třetí, jak po stránce
věcné (povinnost ediční je úzce vymezena),
tak po stránce formální (často bude nutno
vésti zvláštní spor). Zájmům osoby třetí
je plně vyhověno tím, že je jí možno ode-
příti vydání listiny za podmínek uvedených
v § 307, odst. 2., tím je také vzat náležitý
zřetel na to, že zde jde o osobu třetí a ni-
koli o stranu.

Připomenouti třeba, že pro tuto úpravu
vyslovil se také II. sjezd československých
právníků, konaný v Brně roku 1925.

K §§ 309 až 318.

Ustanovení tato byla převzata z rak. c.
ř. s., jenž se v této části shoduje podstatně
s předpisy uh. c. ř. s.

K §§ 319 až 350.

Důvody vylučující svědectví pře-
vzaty byly z rak. c. ř. s. (§ 320). Zejména
zůstává důvod spočívající v porušení úřed-
ního tajemství obmezen jen na zaměstnance
státní. Rozšiřovati tento důvod vůbec
na zaměstnance veřejné, jako činí uh.
c. ř. s. (§ 298, č. 2), se nedoporučuje, po-
něvadž je to příliš široké a neurčité a velmi
často může vzniknouti pochybnost, jde-li
vskutku o službu veřejnou; na pováženou
by bylo také dávati rozhodnutí o tom, má-li

taková osoba jako svědek vypovídati, úplně
jejímu nadřízenému úřadu, kde mohou se
velmi snadno uplatňovati vlivy, jež dlužno
od jakéhokoli zasahování do výkonu soudní
pravomoci vzdalovati. Oprávněným zájmům
lze vyhověti použitím § 320, č. 3 osnovy.

"Státní zaměstnanci" jsou všichni za-
městnanci ústavů, podniků a fondů státních
a státem spravovaných (§ 22, odst. 1 zá-
kona č. 286/1924 Sb. z. a n. ).

V § 320, č. 1 osnovy rozšířeny jsou dů-
vody opravňující odepříti svědeckou výpo-
věď převzetím § 299, č. 1. uh. c. ř. s. Rak.
c. ř. s. tohoto důvodu nezná, ovšem ale rak.
řád trestní (§ 152, č. 1. ). Přes to, že je pod-
statný rozdíl mezi statky, o něž jde v řízení
trestním, a statky, o něž běží v civilním
sporu, rozhodla se osnova pro ustanovení
uherského práva, poněvadž zprošťuje oso-
by, jež jsou stranám nejblíže, trapné ko-
lise, do níž by byly uváděny, kdyby zá-
kon tohoto důvodu neuznal. Je-li nutno
hodnotiti výpovědi svědecké vůbec velmi
opatrně, platí to tím více o výpovědích
osob příbuzných, ať již svědčí, ačkoli by
nejraději nesvědčily, či ať samy projevují
ochotu svědčiti, vedeny jsouce za svědky
stranou, s níž jsou příbuzný. Osnova chce
alespoň pro prvý uvedený případ vyvésti
nejbližší příbuzné z kolise, v níž se ocitají.

V § 320, č. 2 rozšiřuje osnova naproti
rak. c. ř. s. kruh osob oprávněných odepříti
svědectví jednak o manžela a snoubence,
jednak o osoby příbuzné až do 4. stupně,
následujíc tak vzor uh. c. ř. s. (§ 299, č. 2).
Neboť vědomí příbuzenství může býti
i v těchto stupních tak živé, že vyžaduje,
aby svědek byl kolise, do níž je uváděn,
zproštěn. Není-li však již vědomí toto živé,
pak prostě svědek práva odepříti výpověď
nepoužije.

Také v § 320, č. 3 shoduje se osnova
s uh. c. ř. s. (§ 299, č. 3) v tom, že žádá,
aby šlo o značnou majetkovou újmu, což
jest vlastnost mnohem snadněji zjistitel-
ná, než "bezprostřední" újma majetková,
dále však v tom, že obmezuje tento důvod
jen na svědka samotného.

Ustanovení § 320 č. 4 má svůj vzor v zá-
koně č. 161/1936 (čl. IV, č. 11). V usta-
novení § 320, č. 5 jsou pod slovy "právní
zástupci" míněny i osoby z kruhů neadvo-
kátních v § 26 jmenované.

Pokud jde o řízení, v němž se uplatňují
důvody osvobozující od svědectví, přijala

- 337 -

osnova zásady rak. c. ř. s., jež se vyznačují
větší soustředěností i snahou po urychlení.
Připomenouti však dlužno, že v § 324
osnovy vyhrazeno rozhodnutí o exekuci
proti svědkovi jen soudu rozhodujícímu
(nikoli také soudci z příkazu činnému a
dožádanému), s čímž souvisí i změny uči-
něné v §§ 325 a 326, odst. 2 osnovy.

Dodatek v § 328, odst. 1 "nepřivede-li si
jej strana sama" byl přijat na podnět
slovenské komise vzhledem k tamnímu
§ 287 uh. a aby nevznikly pochybnosti, že
by takováto možnost byla podle sjednoce-
ného c. ř. s. vyloučena. V osnově (§ 335)
dochází změny také ustanovení o osobách,
které nesmějí býti jako svědci vzaty do
přísahy. Ustanovení dosavadního práva,
v obou oblastech právních souhlasná,
o tom, že nesmějí býti jako svědci vzaty
do přísahy osoby, které byly odsouzeny
pro křivé svědectví nebo pro křivou pří-
sahu, bylo vypuštěno, poněvadž začasté
jeví se nespravedlivým. Naproti tomu
dána však soudci možnost upustiti u tako-
vých osob od přísahy (§ 335, odst. 2).

O tom, kdy se má vykonati přísaha svěd-
kova, rozcházejí se ustanovení v obou
oblastech právních. Rak. c. ř. s. předpisuje
přísahu před výslechem (§ 337), kdežto
uh. c. ř. s. naopak až po výslechu (§ 310).
Osnova dává volbu soudci, nabádajíc jej
ovšem k tomu, aby hleděl svědomitě ke
všem okolnostem jednotlivého případu.
Vychází z toho, že nelze vysloviti všeobec-
nou jednotnou normu tam, kde jde o nitro
člověkovo, o jeho svědomí. Přísahou má
býti buzena neb sesilována ve svědkovi
vůle pověděti pravdu. K tomu může ovšem
působiti i přísaha před výslechem; svědek
pod živým dojmem této přísahy soustředí
svou pozornost, všechny svoje myšlenky
na předmět výpovědi a vydává svědectví.
Ale předchozí přísaha může míti také úči-
nek jiný: svědek pod dojmem tohoto váž-
ného úkonu se vzruší, pozbude klidu, stává
se nejistým, až úzkostlivým, a v tomto du-
ševním stavu nejenom vskutku snadno na
něco zapomene, neupamatuje se, přeřekne
nebo přeslechne se, nýbrž mnohdy bývá
sveden k tomu, aby z opatrnosti prohlá-
sil, že neví neb se nepamatuje, ačkoliv při
chladné rozvaze a duševním klidu by se
rozpomenul. Těmto následkům bude se lze
z velké části vyhnouti, když dojde ku pří-
saze až po výslechu a když svědkovi bude
poskytnuta možnost, aby po vydání svě-

dectví ještě vzpomínal, uvažoval, když už
má svou výpověď celou před sebou, znovu
klidně si věc rozmyslil (Hora, Civ. řád
soudní na Slovensku, str. 68, 69). V § 336
osnovy je přesně nyní vyznačeno, že i při
přísaze předchozí dojde k ní teprve před
výslechem o věci samé (ad specialia).

Osnova uznala za nutné pojmouti do c. ř.
s. také předpisy o obsahu a formě přísahy.
Látka tato je upravena v zemích historic-
kých jednak zákonem ze dne 3. května
1868, č. 33 ř. z. a celou řadou starých dvor-
ních dekretů (z 10. ledna 1816, č. 1201 sb.
z. s., 21. prosince 1832, č. 2582 sb. z. s., 26.
srpna 1826, č. 2217 sb. z. s., 28. září 1842,
č. 644 sb. z. s. ), jednak zákonem z 13. čer-
vence 1922, č. 223 Sb. z. a n. (pro osoby
bez vyznání náboženského), na Slovensku
a Podkarpatské Rusi civ. řádem soudním
(§§ 310, 311).

Osnova sleduje zde v podstatě zásady
uh. c. ř. s., přihlížejíc, zejména pokud jde
o osoby bez náboženského vyznání, k usta-
novením zákona č. 223/1922 Sb. z. a n.

Také co do formy přísahy přijímá osno-
va ustanovení uh. c. ř. s. (§ 311). Předpi-
sem o tom, že přísahající svědek položí pra-
vou ruku na srdce, bude docíleno jednotné
formy přísahy pro všechny svědky, ať ná-
ležejí k nějakému náboženskému vyznání,
nebo jsou bez vyznání, čímž pozbudou plat-
nosti shora dotčené staré předpisy o různé
formě přísahy podle toho kterého vyznání
náboženského.

Ustanovení o přísaze osob hluchých, ně-
mých a hluchoněmých bylo pojato do osno-
vy, aby nebylo nutno dovolávati se ana-
logie zákona č. 223/1922 Sb. z. a n., jenž
vztahuje se na osoby bez vyznání nábožen-
ského, a aby se stal předpis z 28. září 1842
č. 644 sb. z. s. bezpředmětným.

Věcně souhlasí tato ustanovení i se zá-
konem č. 223/1922 Sb. z. a n. i s § 311
uh. c. ř. s.

K §§ 351 až 367.

Ustanovení o znaleckém důkazu jsou ve
své podstatě shodná v obou zákonech do-
sud platných. Osnova přijímá zde za zá-
klad rak. c. ř. s., ale doplňuje jeho usta-
novení v několika směrech po vzoru uh. c.
ř. s. Tak je tomu v § 359, odst. 2 a 3, kde
jsou převzata ustanovení §§ 359, odst. 2
a 360 uh. c. ř. s., jakož i v § 363 osnovy
přijímající ustanovení § 367 uh. c. ř. a.

- 338 -

I když snad nebude v oboru c. ř. s. použití
těchto ustanovení, zejména pokud jde

o §§ 359, odst. 3 a 363 osnovy právě čas-
tým, nelze potřebu jich přece vylučovati
a jeví se tudíž vhodným, aby byla do zá-
kona pojata. S tím souvisí také doplňky
učiněné v § 365 osnovy. Ustanovení § 358,
odst. 1 osnovy o přísaze znalecké bylo nut-
no umístiti sem z důvodů, které jsou uve-
deny při předpisech o přísaze svědecké.

K §§ 368 až 372.

Nové je ustanovení § 364, odst. 2; má
jím býti zmírněno břemeno, které nese
- a to někdy způsobem velmi tíživým -
státní pokladna. V části o ohledání
přijímá osnova ustanovení o ediční povin-
nosti osob třetích podle vzoru uh. c. ř. s.
(§§ 344 až 346). Ustanovení tato slouží
velmi vydatně ke zjištění pravdy ve sporu
a byla uváděna jako přednost uh. c. ř. s.

i literaturou (Hora, Civ. řád soudní na
Slovensku, 76, Kohler, Rhein-Ztschr. für
Zivil- und Processrecht, sv. VI). Také
druhý sjezd československých právníků
z r. 1925 vyslovil se pro přijetí těchto usta-
novení do příštího jednotného c. ř. s. Jde

o to, aby i osoba třetí byla povinnou při-
spěti k dosažení účelu civilního procesu,
pokud nejsou tím její vlastní a zřetele
hodné zájmy nějak ohroženy. Poněvadž

i tomuto hledisku snaží se shora uvedené
předpisy uh. c. ř. s. vyhověti, je patrno,
že kdyby nebyly převzaty, bylo by lze zá-
konodárci právem vytýkati nejenom, že
právní řád v zemích historických nezlep-
šuje, nýbrž naopak, že právní stav, jaký
je dnes na Slovensku a Podkarpatské
Rusi, zhoršuje.

Ustanovení § 368, odst. 2 převzato ze
zákona č. 161/1936 (čl. IV, č. 13) a ze
zákona č. 131/1936 (§ 25, odst. 5).

K §§ 373 až 385.

Důkaz výslechem stran přejímá osnova
v podstatě z rak. c. ř. s., jemuž podle téměř
jednomyslného úsudku dlužno dáti před-
nost před uh. c. ř. s. Neboť úprava uherská
není ani tak pružná, ani tak jednoduchá
jako rakouská a váže soudce na pravidla,
jež mu berou volnost rozhodnutí a vzda-
lují jej namnoze od cesty vedoucí ku prav-
dě (srv. H o r a, C. ř. s. na Slovensku, str.
80 násl., dále práce zaslané k II. sjezdu čsl.
právníků v Brně 1925 a usnesení tohoto

sjezdu). K jednotlivým předpisům budiž
připomenuto:

a) V § 374 není citován § 335, odst 3.,
poněvadž podle § 382 osnovy platí pro dů-
kaz výslechem stran vůbec zásady o dů-
kazu svědeckém.

Platí tedy, pokud jde o osoby odsouzené
pro křivé svědectví nebo křivou přísahu,
zásada § 335, odst. 3 i pro přísežný výslech
stran.

b) V § 382, odst. 2 a 3 přijaty souhlasně
s § 376 uh. c. ř. s. na podnět slovenské ko-
mise dodatky jednak v tom smyslu, že soud
může, nedostaví-li se strana k výslechu,
její výslech nicméně opětně naříditi,
uzná-li to za potřebné, jednak že strana
nemůže se dovolávati navrácení ku přede-
šlému stavu.

c) V § 384 škrtnuta slova rak. c. ř. s.
,, podržujíce právo k náhradě nákladů soud-
ních" jakožto samozřejmá vzhledem k vše-
obecné zásadě vyslovené v § 41.

d) Novým odstavcem 3 v § 378 vyslo-
vuje osnova zcela jasně, že strana později
vyslýchaná je přítomna při výslechu stra-
ny vyslýchané napřed. Děje se tak
z opatrnosti, aby bylo vyloučeno všeliké
nedorozumění v tomto směru, jež by se
opíralo snad o § 382, odst. 1.

Při poradách o osnově bylo uvažováno
o zásadách přijatých na II. sjezdu čsl.
právníků v r. 1925, jež zněly v tom
smyslu, aby už nepřísežný výslech stran
byl postaven pod sankci trestního zákona,
a aby mohl soudce i přísežně vyslechnouti
obě strany. Ale žádnou z těchto zásad
osnova nepřijímá. Zásada prvá zbavila by
nepřísežný výslech obou stran jeho účelu,
jímž je, aby obě strany mohly své výpo-
vědi učiniti - jedna kontrolujíc druhou -
volně a aby jim byla dána možnost, po vý-
povědi druhé strany svůj původní projev
opraviti, změniti nebo doplniti a tak pří-
sežný výslech učiniti zbytečným. Hroziti
straně trestními následky již při nepřísež-
ném výslechu znamenalo by začasté nutiti
ji psychicky k tomu, aby od své nepravdivé
výpovědi neupouštěla. Také by pak stávalo
se druhé stadium tohoto důkazu - pří-
sežný výslech - velmi problematickým.
Zásada druhá se nedoporučuje proto, že
znamená vlastně vědomá hromadění odpo-
rujících si přísežných výpovědí stran, jež
soudce nepřivede k cíli o nic blíže než dosa-
vadní stav, poněvadž i podle něho zůstává

- 339 -