klásti obraně nepříslušnosti úmluvou stran
zhojitelné.

Dále zjednodušeno řízení o procesních
obranách v osnově tím, že tato neuznává
již možnost toho, aby o obranách při prvém
roku ohlášených bylo lze naříditi oddě-
lené jednání ještě před uplynutím
lhůty k odpovědi na žalobu aneb před úst-
ním přelíčením (srv. §§ 243, odst. 2., 252,
odst. 2., 260, odst. 1., 398, odst. 2. rak. c.
ř. z. ) Ustanovení tato se v praksi neujala
a činí celou věc, vztahující se na vyřízení
procesních obran, zbytečně složitou. Podle
osnovy bude lze tedy o procesních obranách
rozhodovati vždycky až při ústním přelí-
čení a zde opět buď odděleně aneb v sou-
vislosti s věcí hlavní.

K jednotlivým ustanovením osnovy budiž
připomenuto ještě toto:

K §§ 226 až 231.

Osnova stojí, pokud jde o podstatu žalo-
by, na stanovisku, že už tento prvý krok,
jímž se uvádí v pohyb celý procesní aparát,
musí býti co nejdůkladněji osobou, jež chce
žalovati, uvážen, promyšlen a i v otázce,
lze-li od něho očekávati úspěchu, prozkou-
mán. Prostředkem k tomu není povinnost
k náhradě nákladů soudních, k níž muže
dojíti teprve po skončení celého jednání a
jež nechrání ani soud ani žalovaného před
nutností, pustiti se do tohoto jednání, ne-
hledě k tomu, že tato povinnost bude velmi
mnohými nesena poměrně lehce. Ale ovšem
je takovým prostředkem jednak nutnost
uvésti již v žalobě podrobně a úplně -
třeba i stručně - skutečnosti, z nichž ža-
lobce svůj nárok vyvozuje a o něž jej opírá,
jakož i průvodní prostředky, jimiž chce a
může jejich pravdivost dokázati, jednak
vázanost žalobcova na vlastni žalobu. Ža-
loba nemůže býti v naší době úkonem více
méně jen formálním, věcně snad ani ne-
propracovaným, v mlhy zahaleným, pou-
hým pokusem, od něhož žalobce může
snadno a bez valné újmy upustiti (srov.
Hora, Civ. řád soudní na Slovensku, str. 4,
násl. ).

Stanovisku tomuto vyhovuje plně rak. c.
ř. s., ale zcela je zanedbává c. ř. s. uher-
ský, jemuž je žaloba vlastně jen prostřed-
kem, jak dostati žalovaného před soud.
Proto osnova přidržuje se rak. c. ř. s. ve
svém § 226; změny jsou jen zevní a mají
zejména za účel, aby právníkům na Slo-

vensku a Podkarpatské Rusi byl požadavek
osnovy na obsah žaloby patrněji na mysl
uveden. Nový druhý odstavec vyjadřuje
přesněji a úplněji požadavky na obsah ža-
loby, pokud jde o příslušnost soudu a okol-
nosti, k nimž má býti hleděno z úřední po-
vinnosti, přibližuje se v tomto směru
k § 129, odst. 3. uh. c. ř. s.

Také v otázce hromadění žalob (§ 227
osnovy) bylo nutno učiniti jisté změny.
Ustanovení dosavadního zákona (§ 227
rok. ) jsou totiž v rozporu s předpisy § 55
jur. normy. Totéž lze říci i o §§ 7, II a 132
uh. c. ř. s. Kdežto totiž podle § 55 jur.
normy (§ 7 uh. c. ř. s. ) rozhoduje při hro-
madění žalob - ať podmětném či předmět-
ném - součet všech jednotlivých nároků,
žádá § 227 rak. c. ř. s. (i § 132 uh. c. ř. s. ),
aby soud, u něhož se společná (kumulova-
ná) žaloba podává, byl příslušným i pro
každý jednotlivý nárok zvláště i pro
všechny dohromady. Theorie i prakse sna-
žila se tento rozpor překlenouti výkladem,
podle něhož zásada § 55 jur. normy vzta-
huje se na nároky skutkově nebo právně
souvislé, kdežto zásada § 227 rak. c. ř. s.
na nároky, jež nejsou ve skutkové neb
právní souvislosti. Osnova toto stanovisko
přijímá, ale novou úpravou § 227 je chce
zcela jasně vyznačiti. Při tom vyslovuje
v prvé větě, že při každém hromadění žalob
je nutno, aby byl o všech nárocích přípust-
ným týž způsob řízení, poněvadž jinak by
takové hromadění žalob nemělo procesního
účelu; výhody, jichž by se snad růzností
řízení, o jednotlivých nárocích předepsa-
ného, mínilo dosíci, jsou více než vyváženy
nevýhodami a složitostí, jež takové hro-
madění právě v otázce řízení vyvolává.
Dokladem toho jsou zejména ustanoveni
§§ 687 až 695 uh. c. ř. s., daná pro kumu-
laci majetkoprávních žalob se spory man-
želskými, jež nikterak nevybízejí k napo-
dobení.

Se snahou zajistiti přípustnost kumulace
souvisí i nové ustanovení § 227, jež při-
pouští hromadění nároků, jež patří vesměs
k věcné příslušnosti okresních soudů, i když
součet těchto nároků převyšuje hranici
stanovenou pro věcnou příslušnost okres-
ních soudu, ovšem jen pokud jde o nároky,
které nejsou ve skutkové nebo právní sou-
vislosti.

Ustanovení o určovacích žalobách do-
znala v osnově (§ 228) změny potud, že
vypuštěna byla věta o určovacích žalobách,

- 328 -

pokud se vztahují na pravost nebo nepra-
vost listin. Tato ustanovení nemají totiž
pražádného praktického významu. Po celou
dobu účinnosti rak. c. ř. s. nedošlo - pokud
lze zjistiti - vůbec k takovýmto sporům,
ale ani v Německu, kde je podobné ustano-
vení v platnosti už od roku 1878, neproká-
zalo se praktickým, jak prohlašuje S t e i n
(Zivilprocessreform). Stejné zkušenosti
byly potvrzeny slovenskou komisí.

Poněvadž tudíž lze míti za to, že v ži-
votě neukazuje se vůbec potřeba tako-
výchto žalob určovacích, je na místě usta-
novení o nich do osnovy vůbec nepřijímati.

Ustanovení §§ 229 až 231 souhlasí v pod-
statě s dosavadními zásadami rak. c. ř. s.

K §§ 232 až 235.

§ 232 osnovy přizpůsoben stavu dnešní-
mu, zavedenému zákonem z 19. ledna 1928,
č. 23 Sb. z. a n., při čemž bylo provedeno
jen správnější seskupení. Pro výklad od-
stavce 2. osnovy dlužno připomenouti, že
nezáleží tu na tom, byla-li žaloba pro ne-
příslušnost odmítnuta a limine či až po
ústním jednání; slovy "u příslušného sou-
du" má býti naznačeno, že výhody tohoto
odstavce nebude se moci dovolávati ža-
lobce, jenž po odmítnutí své žaloby pro ne-
příslušnost prvého soudu podá ji u soudu
druhého, jenž mu ji však opětně pro nepří-
slušnost odmítne. Stalo se tak zejména po
slyšení komise slovenské, jež může pouká-
zati už na zkušenosti několikaleté a jež se
vyslovila v tom smyslu, že výhodou po-
skytnutou v tomto rozsahu žalobci je po-
třebě života plně vyhověno, ježto případy
opětného odmítnutí žaloby se nevyskytují
a kdyby se vyskytly, musí jíti na vrub ža-
lobce ne dosti prozíravého. Ustanovení
samo o sobě již povahy výjimečné nemá
býti rozšiřováno nad skutečnou potřebu.
Osnova přijímá toto stanovisko přes opačné
usnesení komise pražské.

Další novotou je druhá věta v třetím od-
stavci, jíž se řeší sporná dosud otázka,
jestli totiž se vztahují účinky sporu zahá-
jeného i na ty případy, kdy žalovaný při
ústním přelíčení uplatňuje svou vzájemnou
pohledávku za účelem jejího započtení
(kompensace). Osnova k této otázce při-
svědčuje, vycházejíc z toho, že v těchto pří-
padech se i o vzájemné pohledávce jedná a
rozhoduje, tudíž se i o ní spor vede,
že rozhodnutí o ní pojme se do rozsudku a

je tudíž účastno i účinků právní moci. To
právě nutí však k tomu, aby nebylo lze
žalovanému současně snad v jednom sporu
namítati svou vzájemnou pohledávku za
účelem jejího započtení a ve druhém sporu
touž pohledávku samostatně zažalovati.
Nastaly by tu tytéž nepříznivé důsledky,
jež byly důvodem pro stanovení účinku za-
hájeného sporu (nutnost, aby se touž věcí
zabývaly dva soudy, vydaly za okolností
rozhodnutí si odporující a aby se táž osoba
musila dvakráte brániti proti témuž ná-
roku). [Srv. bližší Hora, Českoslov. civ.
právo proc. II. 168, 169, Klein, Vorlesun-
gen, 217 násl., Tureček, Právník, 1928 (plen.
rozh. nejv. soudu z 23. března 1928, Pres.
760/27, č. 7905 sb. n. s. civ. )] Poslední
větou v odst. 3 je pamatováno na případy
kdy k rozhodnutí o vzájemné pohledávce
vůbec nedojde, na př. poněvadž žaloba byla
zamítnuta.

Původní návrh § 234 osnovy obsahoval
ještě druhý odstavec, jímž měla býti
kladně řešena otázka, jestli rozsudek, vy-
daný mezi původními stranami je právně
účinný i naproti tomu, kdo věci neb práva
ve spor uvedeného (res litigiosa) po zahá-
jení sporu nabyl. K otázce této bylo už za
platnosti rak. práva v literatuře přisvěd-
čeno. (Srv. Sperl, Festschrift zur Hun-
dertjahrfeier des allgem. bürgerl. Gesetz-
buches, II, 461 násl., P e t s c h e k, Zwangs-
vollstreckung in Forderungen I, 236 násl.,
Hora, čsl. civ. právo proces. II, 176,
Skedl, Das öst. C. P. R., 131 násl., 368,
Ull m a n n, Grundriss des öst. Z. P. R.,
25 a j. ).

Pro to, aby bylo k této otázce přisvěd-
čeno, uváděno to, že zásada vyslovená v §
234, odst. 1. osnovy (shodné s § 234 rak. c.
ř. s. ) chce chrániti odpůrce zcizitelova, chce
tomuto odpůrci umožniti, aby se mohl ve
sporu nadále držeti zcizitele tak, jako by
tento dosud měl právo nebo věc ve spor
uvedenou. Kdyby však rozsudek v tomto
sporu vydaný neměl právních účinků přímo
naproti nabyvateli, byl by zákon ne-
důsledný a způsobil by pravý opak toho, co
zamýšlel; nutil by odpůrce zcizitelova, aby
se držel původní strany, ačkoli mu z toho
nijaký procesní úspěch nekyne. To, co mělo
tedy odpůrci zcizitelovu býti na prospěch
(zásada odst. 1. ), zvrátilo by se v jeho
škodu. S druhé strany uváděna pro klad-
nou odpověď na zmíněnou otázku i úvaha,

- 329 -

že nabyvatel nabyl věcí neb práva, o něž
ve sporu jde, teprve po zahájení sporu. Na-
byl jich tudíž v tom stavu, v jakém byly
v době zcizení, a s těmi vlastnostmi,
jaké v tomto okamžiku měly. K těmto
vlastnostem patří však právě také ta, že
je o nich rozepře zahájena, že jsou tedy
sporný mezi auktorem nabyvatelovým a
jinou osobou. Dovoluje-li tedy nicméně
hmotné právo, aby i takovéto věci mohly
býti zcizovány, nemůže se tak státi na úkor
procesní účinnosti onoho už zahájeného
sporu. Tomu by tak bylo, kdyby postavení
nabyvatelovo nemělo býti vzhledem k v ý-
s l e d k ů m tohoto sporu zcela to-
tožné s postavením jeho auktora (srv.
H o r a, čsl. civ. právo proc. II., 176). V ko-
misích bylo však usneseno takového usta-
novení do osnovy nepojímati, ježto se jím
zasahuje do hmotného práva a zásada, vy-
slovená jím ve své všeobecnosti, by půso-
bila vzhledem k určitým ustanovením
práva hmotného (§ 367 obč. z., 306 obch.
z. ) nesnáze.

V § 235 odst. 4 snaží se osnova novou
formulací toho, co dosavadní právo nazývá
"žalobním důvodem", přizpůsobiti se no-
vým bádáním o vlastní podstatě tohoto
pojmu s tím vyhnouti se i nedorozuměním,
která vznikají z nejasnosti tohoto pojmu a
z toho, že "žalobní důvod" bývá ztotožňo-
ván s důvodem nároku, což je ovšem ne-
správné. Novým je v § 235 jednak odsta-
vec pátý, jenž má vzor v § 188, č. 6 uh. c.
ř. s., jednak poslední věta v odstavci tře-
tím převzatá z § 188 posl. odst. uh. c. ř. s.
Naproti tomu nepřejímá osnova ustanovení
§ 188, č. 2 uh. c. ř. s., podle něhož ani roz-
šíření žalobní prosby není změnou žaloby;
neboť žalovaný nemá býti stavěn náhle
před zcela novou a proň velmi důležitou
změnu procesní situace. Tam pak, kde se
rozšířením žaloby postavení jeho valně ne-
ztíží, vyhovuje osnova svým odstavcem
třetím.

K §§ 236 až 248.

Jinak předpisy §§ 236 až 238 převzaty
z rak. c. ř. s., rovněž i předpisy o prvém
roku a odpovědi na žalobu - zde ovšem
s úchylkami, o nichž už byla řeč - a o na-
řízení ústního přelíčení.

K § 236 sluší podotknouti, že může-li
žalobce učiniti mezitímní návrh určovací
teprve za rozepře, není tím ovšem vylou-

čeno, že by nesměl pojati to, co je před-
mětem takového návrhu, již hned do ža-
loby.

V § 237 odst. 1 dochází jasného výrazu
myšlenka, že ku zpětvzetí žaloby může do-
jíti vždy ve stolici prvé.

V § 243 pojato bylo ustanovení o obsahu
odpovědi na žalobu, aby se předešlo odpo-
vědím jen formálním, nic věcného neuvá-
dějícím, na něž si prakse stěžuje. Podobná
ustanovení má i rakouská 5. novela o úle-
vách soudních z 4. června 1925, č. 183 B.
G. Bl. Ustanovení týž cíl sledující a v pod-
statě téhož obsahu je už obsaženo v § 86,
odst. 2. osnovy, ale doporučuje se nic-
méně, aby bylo zde opětováno a tím dů-
razně na pamět uvedeno. Připomenouti
dlužno, že tato ustanovení byla již v pod-
statě pojata do zákona č. 161/1936 (čl.
IV, č. 8).

Nově byla upravena ustanovení o pří-
pravě ústního přelíčení (§§ 246 až 248
osnovy). V zájmu rychlého skončení úst-
ního přelíčení není, aby byly připuštěny
jen ústní projevy stran při tomto přelí-
čení a aby byla vyloučena naprosto i jiná
přípravná podání než žaloba a odpověď na
ni. Tomuto stanovisku hověl již § 258 rak.
c. ř. s. Ale ustanovení tohoto paragrafu
budilo pochybnosti jednak v otázce, do kdy
lze těchto přípravných podání použíti, jed-
nak za jakých podmínek a kolikrát lze tak
učiniti, takže musil býti vydán judikát
č. 248, jenž však vzbudil, zejména v kru-
zích advokátních, značný odpor a i theorií
byl prohlášen za nesprávný (srv. Hora,
Civ. řád soudní na Slovensku, str. 40
násl. ).

Aby tato velmi důležitá otázka přípravy
ústního přelíčení byla v příštím zákoně
upravena jasně, vyslovuje osnova tyto zá-
sady:

a) Připouští zásadně i dodatečná pří-
pravná podání, ale jen tehdy, jsou-li v nich
uvedeny návrhy, skutečnosti a průvody,
o nichž by se odpůrce, kdyby byly předne-
seny až při ústním přelíčení, nemohl asi
vyjádřiti ihned, takže by bylo nutno
k vůli tomu ústní přelíčení odročiti
(§ 246).

b) Předpisuje, že i taková přípravná
podání musí býti podána včas, tak, aby
si mohl do ústního přelíčení odpůrce po-
třebné informace zjednati (§ 247, odst. 1.
osnovy).

- 330 -

c) Připouští výslovně - naproti jud.
č. 248 - taková přípravná podání i ve pří-
padech, kdy dojde k odročení ústního pře-
líčení, jsou-li zde jinak podmínky pro ně
(§247, odst. 3. ).

Bude-li soudy těchto předpisů přesně
dbáno a bude-li také přísně používáno
předpisů §§ 48 a 172 osnovy, netřeba se
obávati ani zneužívání těchto předpisů ad-
vokáty ani ohrožení zásady ústnosti. S dru-
hé strany jsou právě tyto předpisy způso-
bilé, aby předešly odročování ústního pře-
líčení a přispěly k rychlejšímu spádu jeho.

Původní osnova předpisovala, že podání
nevyhovující ani obsahově ani časově před-
pisům §§ 246 a 247, mají býti soudem vrá-
cena podateli. Toto ustanovení bylo škrt-
nuto jen proto, aby byla ušetřena soudům
práce s vrácením podání spojená. Tím však
nemělo býti nijak naznačeno, že by mohl
soud i k takovému podání přihlížeti. Si-
tuace zůstává pro soud i pro strany stejná,
t. j. taková, jakoby podání vůbec nebylo
učiněno.

K §§ 249 až 254.

V oddíle vztahujícím se na řízení o obra-
nách nepříslušnosti, nepřípustnosti pořadu
práva, rozpře zahájené nebo pravomocně
rozsouzené přimyká se osnova k rak. c. ř.
s., jehož ustanovení jsou vhodnější i pruž-
nější než ustanovení uh. c. ř. s. (Srovná-
ním obou těchto zákonů v této otázce za-
bývá se podrobně Hora, Civ. řád soudní
na Slovensku, str. 24 až 28). Ostatně čás-
tečnou unifikaci v tomto smyslu vykonal
již zákon ze dne 2. července 1924, č. 164
Sb. z. a n., a zákon ze dne 19. ledna 1928,
č. 23 Sb. z. a n. Svou vlastní cestou jde
osnova potud, že nepřipouští, aby byl k jed-
nání o těchto procesních obranách nařízen
ještě před ústním přelíčením zvláštní rok;
o tom stala se už nahoře zmínka. Jinaké
změny sledují snahu zdůrazniti, že při roz-
hodnutí o zmíněných obranách jde vždycky
o usnesení, a to i tehdy, bylo-li pojato do
rozsudku o věci hlavní, a že na této vlast-
nosti tohoto rozhodnutí nemění ničeho ani
to, že bylo vzato v odpor zároveň s věcí
hlavní opravným prostředkem, jenž je dán
proti rozhodnutí hlavní věci. V té příčině
vyslovuje osnova to, co bylo v oblasti rak.
c. ř. s. všeobecně uznáváno (srv. rep. nál.
č. 193) a co v oblasti uh. c. ř. s. zavedl již
zákon č. 164/1924 Sb. z. a n.

Jisté změny zavádí osnova v §§ 252 a
253. Ustanovení § 252 odst. 1, jež chce če-
liti zneužívání obrany nepříslušnosti žalo-
vaným, má svůj vzor ve vládním návrhu
tisk 47 (1935); podle vzoru VI rakouské
novely k úlevám soudním připouští se dále,
aby o návrhu žalobcově na postoupení věci
jinému soudu bylo lze rozhodnouti také již
při prvém roku. Bude-li tomuto návrhu vy-
hověno, nebude ovšem při tomto prvém
roku dán žalovanému příkaz k odpovědi na
žalobu. Ale bylo by ztrátou času, kdyby jen
k vůli tomu měl býti konán před novým
soudem snad nový prvý rok. To vylučuje
§ 253, odst. 2; nový soud obmezí se v tomto
případě samozřejmě na to, že dá žalova-
nému po dojití spisů příkaz k podání odpo-
vědi na žalobu písemně. Odst. 3 v § 253 je
jen důsledným provedením zásady pří-
mosti.

Ustanovení § 265 rak. c. ř. s. osnova pře-
jímá jen potud, že připouští, aby soud n a-
řídil stranám sepsání jich návrhů a pro-
hlášení. Ustanovení toto vztahovati lze
ovšem jen na strany zastoupené advokáty
a na osoby uvedené v § 26.

K §§ 255 až 264.

Pokud jde o přípravné řízení, stála osno-
va před trojí možností: buď podržeti pří-
pravné řízení v rozsahu dosavadním nebo
je obmeziti či konečně vůbec odstraniti.
První cesta se nedoporučuje jednak pro vý-
jimečnost této instituce, jednak proto, že
prakse vyvinula se tak, že případy příprav-
ného řízení, na něž pamatuje § 245, č. 2 a 3
rak. c. ř. s., se nevyskytují. Zbyla tudíž
volba mezi obmezením nebo odstraněním
přípravného řízení. Osnova nemohla se od-
hodlati k úplnému odstranění přípravného
řízení a připouští je alespoň tam, kde jde
o značný počet sporných nároků. S obme-
zením na tento případ byla jinak převzata
ustanovení o přípravném řízení z rak. c. ř s.

K §§ 265 až 292.

Ve všeobecných ustanoveních o důkazu
přidržuje se osnova v podstatě rakouského
civ. řádu soudního, ale přejímá některá
důležitá ustanovení také z uherského civ.
řádu soudního, z části pak obsahuje osnova
ustanovení nová. Uh. c. ř. s. byl vzorem
především k § 268 osnovy, kde podle vzoru
uh. c. ř. s. (§ 267) při pojmu notorických
skutečností byly výslovně vytčeny i sku-

- 331 -

tečnosti, které jsou soudu známy z jeho
vlastní úřední činnosti, a bylo kromě toho
vysloveno, že k notorickým skutečnostem
musí soud přihlížeti, i když stranami ne-
byly předneseny, ovšem má soud strany na
tyto skutečnosti upozorniti, aby strany ne-
byly překvapeny a mohly i k takovým sku-
tečnostem zaujmouti svoje stanovisko.
Ustanovení tato se doporučují v zájmu
zjištění pravdy a větší nezávislosti soudu
na stranách při tomto zjišťování.

Na stejné myšlence spočívá i ustanovení
§ 277 osnovy, které má svůj vzor v §§ 288
a 326 uh. c. ř. s. Osnova myšlenku obsa-
ženou v § 288 uh. c. ř. s. o svědcích a
v § 326 uh. c. ř. s. o listinách vyslovuje vše-
obecně a umísťuje tudíž příslušný předpis
do části obsahující všeobecné zásady o dů-
kazu. Tímto ustanovením má býti soud rov-
něž přiblížen ku pravdě materielní a má
býti znemožněno, aby soud nesměl přihlí-
žeti k některé sebe snad důležitější a za
sporu najevo vyšlé skutečnosti jen proto,
že strany neučinily tuto skutečnost obsa-
hem svého přednesu. Soud nemůže ovšem
sám z vlastního podnětu přímo snad pá-
trati po jiných skutečnostech a sám si je
vyhledávati, to bylo by jistě nepřiměřeno
k soukromoprávní povaze předmětu civil-
ního procesu. Ale soud nemá býti, když už
jistá skutečnost, kterou má za důležitou, za
sporu najevo vyšla, nucen k tomu, aby ji
ignoroval a byl nucen rozhodnouti, aniž ji
náležitě osvětlil a zjistil, jen proto, že
strany tuto skutečnost nevzaly za svou a
samy ji nepřednesly. Trvati na tomto dů-
sledku zásady projednávací a klásti takto
soudci pouta při výkonu spravedlnosti, ne-
bylo by jistě žádným pokrokem. Proto také
osnova - rovněž po vzoru uh. c. ř. s. -
nečiní přípustnost důkazu při žádném prů-
vodním prostředku závislou na návrhu
stran. Rakouský civ. řád soudní zůstal
v tomto směru jaksi na půl cesty: dovoluje
sice soudci připustiti i z úřední moci důkaz
znalci, ohledáním a slyšením stran, ale ne-
dovoluje mu toho při důkazu listinami a
svědky. Osnovou mají si býti postaveny
v tomto směru všechny průvodní pro-
středky na roven.

Konečně přejímá osnova z uh. c. ř. s.
i předpis o průvodním břemeni
(§ 271). Přes to, že zásada o průvodním
břemeni nemá dnes toho významu jako
dříve, poněvadž novější právo procesní
propůjčuje jednak soudu značnou moc pů-

sobiti přímo k tomu, aby skutkový podklad
sporu byl úplně a pravdivě najisto posta-
ven, jednak ukládá i stranám povinnost
k témuž cíli směřující, nelze přece tvrditi,
že výslovné ustanovení o průvodním bře-
menu je zbytečným. Mohou zajisté i dnes
nastati případy, kdy soudce stojí úplně bez-
radně před otázkou, má-li považovati tu
neb onu skutečnost za dokázanou neb ne.
Zásada o průvodním břemeni vyvede jej
z těchto nesnází a ušetří jej toho, aby se
nutil prohlásiti něco ve sporu za dokázané,
ačkoliv má o pravdivosti toho vážné po-
chybnosti. Tím předejde se tudíž také
tomu, aby se otázka o průvodním břemeni
přímo směšovala se zásadou uvažování dů-
kazů. Zákonná úprava průvodního bře-
mene má však i výhodu další: předejde
také tomu, aby soudce chtěl přímo i otázku,
která strana je povinna jistou skutečnost
dokázati, řešiti podle svého volného uvá-
žení. Usnadňuje tudíž úprava průvodního
břemene jak postavení soudu tak i posta-
vení stran, že by úprava břemene průvod-
ního byla povahy hmotněprávní, nelze dů-
vodně tvrditi. Neboť v procesu jde často
o důkaz skutečností, jež se z úzkého rámce,
poskytnutého v tom kterém případě prá-
vem hmotným, vymykají, i o důkaz skuteč-
ností, jež nejsou mnohdy vůbec ani povahy
soukromoprávní. Také účel i účinek prů-
vodního břemene je, jak uvedeno, povahy
čistě procesní.

Otázku, jak má zásada o průvodním bře-
meni zníti, řeší osnova stejně, jak je roz-
řešena v uh. c. ř. s. (§ 269). Poněvadž jde
v civilním sporu o rozhodnutí, je-li správné
stanovisko žalobcovo či žalovaného, jakožto
podmětů zcela rovnoprávných, lze opříti
rozsudek vždy jen o ty skutečnosti, které
jsou soudu dokázány; skutečnosti nedoká-
zané zůstávají při rozhodnutí mimo zřetel.
Ta strana tudíž, jež by měla z této skuteč-
nosti ve sporu prospěch, přichází o tuto
výhodu a rozhodnutí dopadne v její ne-
prospěch (o těchto otázkách srv. Hora,
Civ. řád soudní na Slovensku 1924, str. 60
násl., téhož československé civ. právo pro-
cesní 1923, II., 306, 307, Plózs, Zwei
Vorträge a u s dem ung. Z. P. R.,
1917, str. 37 násl. ). Osnova, vyslovujíc zá-
sadu o průvodním břemeni podle vzoru uh.
c. ř. s., neměla za potřebné pojmouti do zá-
kona i rozvedení důsledků této zásady, jak
činí § 269 uh. c. ř. s. ve své větě druhé. Roz-
umí se, že předpisem § 271 osnovy nejsou ni-

- 332 -

jak dotčeny ony předpisy hmotného práva,
které přímo samy určují průvodní břemeno

o té neb oné skutečnosti. Také znění § 274
je upraveno tak, aby předpis ten odpovídal
tomu, jak se na Slovensku a Podkarpatské
Rusi vykládá ustanovení § 453 o. s. p.; toto
znění je také v souladu s tím, jak nazírá na
osvědčování judikatura v historických
zemích.

Kromě těchto ustanovení, jimž byl vzo-
rem uh. c. ř. s., přidržuje se - jak řečeno
- osnova vzoru rakouského. Úchylky, jež
v některých dalších směrech zvolilo právo
uherské, nejsou takové, aby nabádaly ku
převzetí do nového zákona. Proto podržuje
osnova pro pojem soudního doznání (§ 265,
odst. 1. osnovy) ustanovení, podle něhož

i výslovné doznání obsažené v přípravném
podání platí jako doznání soudní, a to,
jak třeba dodati, i tehdy, když tento obsah
přípravného podání nebyl při ústním přelí-
čení ústně přednesen. Uh. c. ř. s. (§ 203 II)
naproti tomu ponechává volnému uvážení
soudu, chce-li považovati doznání takové za
doznání mimosoudní a jakou průvodnost
mu chce přiznati. Osnova, stojíc co do pří-
pravných podání na stanovisku, že jimi má
býti ústní jednání opravdu připraveno,
soud i odpůrce o předmětu tohoto jednání
zpraven, a chtějíc zaručiti odpůrci, aby se
mohl spolehnouti i na doznání učiněné v pří-
pravném podání a nemusil teprve při úst-
ním jednání sháněti důkazy o tom, co po-
dle obsahu přípravného podání dosud pova-
žoval za doznané, nemohla se rozhodnouti
pro úzké vymezení pojmu "soudní doznání",
jaké má § 263 uh. c. ř. s.

Také pokud jde o doznání mlčky učiněné,
byla dána přednost stručnému a jasnému
ustanovení rak. c. ř. s. (§ 267 = § 266
osnovy) naproti složitému ustanovení § 266
uh. c. ř. s., jež je plno oklik a kasuistiky,
ač věcně dochází k témuž výsledku jako
rak. c. ř. s. Totéž lze říci o t. zv. kvalifiko-
vaném doznání (§§ 266 II. rak., 264 uh.,
265, odst. 2. osnovy).

Pokud jde o odvolání učiněného do-
znání, nepřejímá osnova ustanovení § 265
II. uh. c. ř. s., podle něhož doznání pozbývá
veškerého účinku, svolí-li odpůrce k tomu,
aby bylo odvoláno. Toto ustanovení jeví se
povážlivým tehdy, jestliže by soud podle
všech okolností a při nejbedlivějším jich
ocenění došel k tomu, že odvolání doznání
nemůže míti významu, ačkoli s ním odpůrce
souhlasí (na př. snad z pouhé kolegiality

a p. ). Stranám dává se tu právo, aby posta-
vily soud před hotovou událost, aby jej při-
nutily k tomu, nepřihlížeti k okolnostem
dříve se před ním přihodivším, což vede
k tomu, že strany nabývají neodůvodněné
vyvýšenosti nad soudem. Ustanovení uher-
ského práva není v souhlase ani s postave-
ním soudu v civilním sporu podle novějšího
nazírání, ani se zásadou, že doznání činí se
soudu a nikoli odpůrci a že proto není třeba
k jeho účinnosti, aby bylo odpůrcem při-
jato. Může-li doznání býti účinným, i když
mu snad odpůrce nechtěl, ba přímo mu od-
poroval, nelze vysvětliti, proč souhlas od-
půrcův s odvoláním tohoto doznání má je
zbaviti všeho významu (k tomu srv. Hora,
Civ. řád soudní na Slovensku, str. 56 až 59).

Nový je odstavec druhý v § 269; míněny
jsou tu případy, kdy důkaz opaku zákonné
domněnky může se díti jen zvlášť přede-
psaným řízením, na př. při prohlášení za
mrtva, je-li nezvěstný ještě na živu nebo
zemřel-li jiného dne, než byl v usnesení
udán za dne smrti [srv. § 10 a) a b) zá-
kona z 31. března 1918, č. 129 ř. z., §§ 745
a 746 uh. c. ř. s. ve znění čl. III. k), 1) zá-
kona z 30. června 1921, č. 252 Sb. z. a n. ].

Také ve vytčení obsahu průvodního
usnesení zasluhuje ustanovení rak. c.
ř. s. (§ 277) přednost před uherským
(§ 275) potud, že nařizuje vždy a zcela bez-
podmínečně, aby v průvodním usnesení
byly uvedeny skutečnosti, jež mají býti do-
kázány, i průvodní prostředky, kdežto uh.
c. ř. s. to žádá jen tehdy, ukáže-li se nut-
ným, aby k vůli provedení důkazu bylo
ústní jednání odroženo. Toto obmezení nelze
schvalovati, neboť ať už se důkaz provádí
ihned při témže ústním jednání či teprve
později, vždy má svůj význam, aby soud
výslovně prohlásil, i o čem míní
důkaz provésti i kterými prostředky. To
vede k tomu, že soud se tím přiměje
k bedlivé rozvaze a k účelnému, pevným
směrem se nesoucímu provádění důkazu,
stranám se pak umožňuje nahlédnouti
do duševní dílny soudu a seznati, s jakého
právního hlediska soud na věc pohlíží, a
podle toho se dále zaříditi, zejména uvésti
další skutečnosti, jež by právě s tohoto
právního hlediska soudu ukázaly se býti
důležitými, ať v kladném či záporném
smyslu (srv. Hora, Civ. řád soudní na
Slovensku, str. 62).

Konečně bylo třeba osnově rozhodnouti
se o úpravě otázky, jak mají býti rozhodu-

- 333 -