připraven přípravnými podáními. V tom
netřeba shledávati obmezení zásady úst-
nosti, poněvadž i předseda je povinen pod-
statný obsah přípravných podání vyložiti
ústně volným přednesem, ani vyloučení
přednesu stran, poněvadž tyto mají vždy
právo přednes předsedův doplniti svými
ústními přednesy. S druhé strany nelze
upříti, že takovýmto způsobem lze urychliti
spád ústního jednání.
Důležitá zásada o otázce, mají-li strany
právní povinnost v civilním sporu před sou-
dem mluviti pravdu, nepotřebuje
u nás širokého odůvodňování. Srovnávati
civilní proces s trestním, je zásadně pochy-
beno; strana v civilním sporu nemá práva
na "sebezáchovám" za každou cenu, i na
úkor pravdy a práva. Má jen právo žádati,
aby soud správně zjistil to, o čem se strany
mezi sebou dohodnouti nemohly, a aby po-
dle toho vyslovil, co považuje za právo.
Právě ale proto, že jde o věc stran, jsou
tyto povinny tento úkol soudu všemožně
usnadňovati, nikoli však mu jej ztěžovati
(srv. Hora, Civ. řád soudní na Sloven-
sku, str. 50, 51). Proto vším právem
tuto povinnost stran jakožto povinnost
právní vyslovil už rak. c. ř. s. (§ 178)
i uh. c. ř. s. (§ 222). A osnova tento princip
přijímá, nesdílejíc nikterak pochybnosti,
které byly proti němu v říšskoněmecké li-
teratuře (srv. zejména Wach, Grundfragen
und Reform des Zivilprozesses, str. 26.
násl. 1914) projeveny. K vůli úplnosti do-
dati sluší, že povinnost k pravdě přijímá
i nynější, v r. 1933 novelisovaný ně-
m e c k ý c. ř. s.
Původní osnova převzala po vzoru uh. c.
ř. s. (§ 222 II) také zvláštní trestní usta-
novení pro porušení této povinnosti. Při ko-
nečné redakci byla však tato ustanovení vy-
puštěna. Byly projeveny totiž pochybnosti
o praktickém použití těchto trestních před-
pisů, zejména u stran, u kterých bude pe-
něžitá pokuta nedobytná, t. j. u všech stran
požívajících právo chudých, ale také
u soudců méně zkušených a uvážlivých.
Těmto pochybnostem nelze upříti opráv-
nění. Ostatně předpis § 173 podržuje svůj
nepochybný právní význam i bez usta-
novení trestních.
V § 174 osnovy jsou nové věty druhá a
třetí v odstavci 2. Věta třetí plyne vlastně
již ze všeobecných ustanovení o nepřípust-
nosti rekursu proti dvěma souhlasným
usnesením, ale přes to není zde zbytečnou,
poněvadž nejde tu zpravidla o usnesení
soudu formálně vyhotovená, nýbrž o usne-
sení, která jsou uvedena v důvodech roz-
sudků.
V novém § 175 vytýká osnova rozdíly
pouhého slyšení od ústního jednání, sou-
hlasně jako je v § 55 ex. řádu rak. a v § 86
jedn. řádu; ustanovení takové patří do ci-
vilního řádu soudního a má je také § 254
uh. c. ř. s.
K §§ 176 až 182.
Ustanovení o řízení sporu předsedou čer-
pala osnova v podstatě z předpisů rak. c. ř.
s., poněvadž tyto předpisy vyslovují my-
šlenky, o něž jde a jež jsou obsaženy
v obou zákonech v podstatě souhlasně, dů-
razněji než uh. c. ř. s. (§§ 182 rak., 225 uh. ).
Důležitou novotu přináší § 178 v odst. 2.;
chce se jím čeliti stížnostem, jež se ozývají
zejména z kruhů advokátských a jež vrcholí
v tom, že soudce často neupozorní strany
za jednání na možnost jiného právního na-
zírání, než z jakého vycházejí ony, a te-
prve ve svém rozsudku je jiným právním
názorem překvapí, čímž jim znemožní, aby
již za ústního přelíčení mohly přednésti
skutečnosti a průvody, s tohoto jiného
právního hlediska potřebné. Upozorniti
dlužno na to, že soudci je uložena povin-
nost, upozorniti strany na pouhou mož-
nost jiného právního názoru. Tímto upo-
zorněním si tedy soudce nijak nepřejudi-
kuje a není odůvodněna obava, že soudce,
který se ještě za sporu přesvědčí o mylno-
sti tohoto právního názoru, nerad to přizná
a raději zůstane při původním mylném ná-
zoru. Ostatně soudce, jenž by pro svou
osobní prestiž přidržel se vědomě mylného
názoru, není na pravém místě. Také nelze
přiznati váhu námitce, že nebude rozhod-
ným, jaké mínění měl předseda při jednání,
nýbrž jaké zaujal při rozsudku.
Přijde-li soud teprve při poradě o roz-
sudku na to, že je tu možný ještě jiný
právní názor, na nějž při jednání ani sou-
dem ani stranami nebylo pamatováno, ne-
zbude ovšem než skončené ústní jednání
obnoviti podle § 190, posl. odst. Ostatně
z § 178, odst. 2 (ze slov "podle mínění soudu
pochybeného") jde najevo, že předseda prve
než upozorní strany na možnost jiného
právního názoru, musí si vyžádati mínění
senátu, takže k použití § 190 málokdy do-
jde. Ale i když se tak stane, je to uspoko-
- 322 -
jivější pro výkon spravedlnosti, než zamít-
nouti žalobu nebo námitku jen pro to, že
strany neuvedly tu neb onu skutečnost, jak
nyní soudy velmi často činí. Právě takovéto
konstatování soudu a jím opřené zamítnutí
žaloby nebo námitky pobuřuje strany a je
předmětem ostré kritiky v kruzích advo-
kátních. Tomu chce osnova čeliti; neboť
soudce, který by zamítl žalobu neb námit-
ku jen proto, že strana nepřednesla tu neb
onu skutečnost, ačkoli ji neupozornil ve
smyslu § 178, odst. 2, přiznal by se tím
sám k porušení tohoto předpisu.
Pokud jde o přípravná opatření předsedova
před ústním jednáním nebo před pokračová-
ním v něm, snaží se osnova neobmezovati
použití těchto prostředků ani v tom směru,
že by některá tato opatření mohl učiniti před-
seda, kdežto jiná senát sám, jak to činí uh.
c. ř. s, ve svých §§ 204 a 226 až 228, ale ani
v tom směru, že by některá tato opatření
mohla býti vyloučena souhlasným projevem
stran, jak to činí § 183, odst. 2. rak. c. ř. s.
škrtnouti toto obmezení jeví se nutným
také už proto, že osnova spočívá na prin-
cipu, že soud může z úřední moci připustiti
i důkaz listinami a svědky. Předseda se-
nátu má míti volnost pohybu; jde-li ovšem
o opatření zvlášť pronikavá nebo nákladná,
vyžádá si opatrný předseda sám usnesení
senátu, k čemuž je podle § 177, odst. 1.
osnovy oprávněn. Zájmům stran pak vyho-
věno ustanovením § 181, odst. 1.
Ustanovení § 181 osnovy odpovídá před-
pisům §§ 185 rak. a 111 uh. c. ř. s.
K §§ 187 až 192.
Při úpravě podmínek, za nichž může do-
jíti ke spojení ústního jednání nebo na-
opak k oddělenému projednávání, přidržuje
se osnova vzoru rak. c. ř. s., jehož předpisy,
naproti příslušným předpisům uh. c. ř. s.
(§§ 233, 234, 387, II), zní přesněji. Přes-
nější jsou i předpisy rak. c. ř. s., jimiž jsou
upraveny podmínky pro přerušení jednání
z usnesení soudního. Zejména nejeví se
nutným pojmouti do osnovy ustanovení,
jaké má § 235, odst. 1. uh. c. ř. s., poněvadž
potřebě přerušení vyhovuje už předpis
§ 186, odst. 1. osnovy. Ustanovení pak, jaké
má § 235, odst. 2. uh. c. ř. s., nejeví se býti
potřeba, poněvadž závisí-li opravdu rozhod-
nutí jistého sporu na neplatnosti manžel-
ství, lze ponechati stranám tohoto sporu,
aby se o zahájení řízení za účelem zjištění
neplatnosti dotčeného manželství postaraly
a tím přerušení onoho sporu podle § 186
osnovy způsobily. Naproti tomu zasluhuje,
jak už bylo dříve naznačeno, ustanovení
§ 470 uh. c. ř. s. zřetele, a byl tudíž obsah
jeho umístěn v osnově jako § 187.
Po vzoru §§ 236 a 474, II uh. c. ř. s. bylo
do osnovy (§ 189, odst. 2. ) pojato také
ustanovení, podle něhož je rekurs přípust-
ným i proti usnesení, kterým bylo odepřeno
pokračovati v přerušeném řízení. Výslovné
pojmutí tohoto ustanovení do osnovy dopo-
ručuje se právě vzhledem k dnešnímu stavu
na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, aby
tam nevznikly pochybnosti o tom, jestli toto
ustanovení zůstává v platnosti.
Ustanovení o konci jednání a jeho opět-
ném zahájení byla v podstatě ponechána,
ale možnost anticipovaného skončení přelí-
čení byla rozšířena i na případy, kdy jde
jen o důkaz spisy veřejných úřadů nebo
o důkaz veřejnými listinami. Změna v § 190,
odst. 1. je povahy jen stylistické, poněvadž
oddělené rozhodnutí nemusí vždy míti za
předmět "návrh, o němž se jedná", jak zní
§ 193, odst. 1. rak. c. ř. s., a poněvadž může
býti věc zralou k rozhodnutí, i když žádné
důkazy nebyly provedeny. V té příčině při-
držuje se osnova více znění § 237, odst. 1.
uh. c. ř. s. Naproti tomu byly odstavce 2.
a 3. převzaty z rak. c. ř. s., avšak rozšířeny
i na případ, kdy jde o důkaz spisy veřej-
ných úřadů nebo veřejnými listinami, v sou-
hlasu s čl. IV č. 6 zák. č. 161/1936. Usta-
novení § 194 rak. c. ř. s. bylo zjednodušeno
po vzoru § 237, odst. 2. uh. c. ř. s. a zařa-
děno jako další odstavec 4. do § 190 osnovy.
Vypočítávati příčiny, které přimějí soud
k opětnému zahájení skončeného už jed-
nání, mělo svůj důvod v době, kdy byl rak.
c. ř. s. vydáván, ale dnes jeví se zbyteč-
ným.
Ustanovení o výtce vad jsou v obou dosa-
vadních zákonech věcně souhlasná (§§ 196
rak., 223 uh. ); osnova přijímá znění rak.
c. ř. s., poněvadž jím se právo výtky ještě
více obmezuje než v zákoně uherském;
neboť podle rak. c. ř. s. nemůže ani strana,
která nesvolila k porušení dotčeného před-
pisu, výtku činiti, jestliže není "proto ke
stížnosti oprávněna", kdežto uh. c. ř. s. roz-
dílu žádného nečiní. Aby nevznikla pochyb-
nost o tom, není-li těmito slovy míněna stíž-
nost ve smyslu opravného prostředku, volí
osnova znění "jež se má porušením za po-
- 323 -
stíženou". Odstavec 4. vyplňuje mezeru do-
savadního práva způsobem, jenž odpovídá
praxi.
K §§ 193 až 199.
Ustanovení tato byla převzata z rak. c.
ř. s., jenž se v podstatě shoduje s předpisy
uh. c. ř. s. (§§ 210 až 213, 217 uh. c. ř.
s. ). Osnova nemá ustanovení o tom, jak má
zevně postupovati soud, uloží-li pořád-
kový trest aneb bude-li za přelíčení spáchán
čin trestný neb kárný, jako je tomu v uh.
c. ř. s. (§§ 214 a 215). Ustanovení tato,
povahy jen technické, nepatří do c. ř. s.,
nýbrž do prováděcího nařízení.
Rozumí se, že trestní ustanovení použitá
proti účastníkům řízení nepostihují sama
sebou jejich zmocněnce.
K § 196, odst. 1 osnovy se připomíná,
že zvýšení sazby do 1000 Kč vztahuje se
i na procesní zmocněnce z řad neadvokát-
ských, takže zde by se pouhou citací § 219
nevystačilo.
K §§ 200 až 202.
Při úpravě otázky smíru bylo nejprve
vzato v úvahu, jestli se nedoporučuje upra-
viti zvláštním způsobem a povinně řízení,
které by mělo za účel dosažení smíru a tím
předcházelo sporům. Anketa v té příčině
ministerstvem pro sjednocení zákonův
uspořádaná vyzněla jednomyslně proti ta-
kovému zvláštnímu řízení a pro dosavadní
stav, stejný jak v historických zemích,
tak na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.
Rovněž nepřejíme osnova z uh. c. ř. s.
zvláštní obecní soudy smírčí, poněvadž, jak
vychází z projevů vyžádaných v té příčině
od soudů slovenských, toto zařízení se tam
neosvědčuje.
Setrvává tudíž osnova v podstatě na
stavu dosavadním. Při tom však předse-
vzaty jisté změny jak naproti rak., tak i
naproti uh. c. ř. s. Změna naproti rak. c.
ř. s. týká se otázky, je-li přípustno, aby
mimosoudní jednání o smír bylo uznáno za
důvod odročení. Uznati okolnost, že se mezi
stranami jedná o mimosoudní smír, zcela
všeobecně a bez výhrad za důvod odročení,
zajisté se nedoporučuje. Neboť je velmi
důvodná obava, že by takového ustanovení
zákona bylo příliš často používáno stranami
resp. jejich zmocněnci k odročení i tam,
kde jim vážně o narovnání nejde. Byl by
to zcela pohodlný prostředek, dosíci srov-
nalou vůlí odročení. S druhé strany mohou
zase opravdu nastati případy takové, kde
nelze hned sjednati smír, poněvadž jest
k tomu třeba ještě dalších informací, opa-
tření a pod., ale kde je na obou stranách
vážná vůle spor urovnati, takže by se tedy
odročení jednání na krátkou dobu doporu-
čovalo. Rak. c. ř. s. ustanovuje, aby pří-
pustnost odročení k vůli jednání o smír
byla posuzována podle všeobecných zásad
daných v §§ 128 a 134 rak. c. ř. s. To však
znamená vlastně, že soud, chce-li těchto zá-
sad zde použíti, bude nucen zpravidla od-
ročení odepříti i tam, kde by je uznával za
vhodné. Proto osnova upravuje tuto otázku
nově v § 200, odst. 3. Připouští sice odro-
čení, ale jen tehdy, je-li vzhledem k jed-
notlivému případu, o nějž jde, opravdu odů-
vodněno očekávání, že k smíru dojde. To
předpokládá tedy, že strany budou musiti
také vždy vyložiti soudu stav věci, z něhož
čerpají naději, že ke smíru dojde. Dále při-
pouští osnova odročení jen jedenkráte a na
dobu co nejkratší. A konečně vylučuje os-
nova opravný prostředek proti usnesení,
kterým soud zamítá návrh na odročení;
neboť učiní-li tak soud, bude míti k tomu
zcela jistě vážné důvody, že ani proti po-
volení odročení není opravného prostředku,
vyplývá již z § 135 osnovy.
V otázce odklizení sporu smluvenou
přísahou, přidržuje se osnova rak. c.
ř. s. V uh. c. ř. s. (§231) jsou v té příčině
podstatné rozdíly. Rozdíl je především
v tom, že smluvenou přísahu může tam vy-
konati i osoba třetí (§§ 231 II, 377 I, uh.
c. ř. s. ), kdežto podle rak. c. ř. s. mohou
býti subjekty smluvené přísahy jenom stra-
ny. Další rozdíl týká se toho, že mohou
strany učiniti smír závislým na tom, že a
jak soud rozhodne určitou otázku,
ať povahy skutkové či právní; v takovém
případě obmezí soud svou činnost na po-
souzení této určité sporné otázky, jinak
však založí svůj rozsudek na dohodě stran.
Tak ustanovuje § 231, IV. uh. c. ř. s.
Osnova nepřijímá žádného z těchto
zvláštních ustanovení uh. c. ř. s. Připou-
štěti, aby strany svou dohodou ukládaly
přísahu osobám třetím, není zajisté na
místě, poněvadž rozhodovati o tomto pro-
středku naproti třetím osobám má náležeti
výlučně soudu. Také není nijak jasná otáz-
ka, je-li taková třetí osoba povinna přísahu
stranami smluvenou vykonati, zejména
může-li býti k ní soudem donucována a pod.
- 324 -
Závisí-li ochota strany ke smíru na tom,
aby zvěděla od třetí osoby, zda-li a jak se
snad jistá skutečnost udala, je jí dáno na
vůli, aby se této třetí osoby soukromě na
tuto skutečnost vyptala a podle toho, má-li
k ní větší či menší důvěru, se pro smír, roz-
hodla nebo ne. A byl-li výslech třetí osoby
již nařízen průvodním usnesením soudu,
mohou strany po jejím výslechu vždy ještě
spor odkliditi smírem.
Ustanovení pak § 231. odst. 4. uh. c. ř. s.
není vlastně smírem v pravém slova
smyslu, poněvadž zde musí přece soud
rozhodovati, ale ovšem jen o tom, co
mu strany svou úmluvou určí; tato okol-
nost, jakož i to, že soud musí, jak zákon
praví, jinak ve svém rozsudku vzíti za
základ úmluvu stran, staví zde soud naproti
stranám do poměru jakési závislosti a do
služeb, které se s úkolem soudů dobře ne-
srovnávají.
Celé toto ustanovení jest dosti složité a
nesrovnává se s povahou smíru, jenž má
rázem učiniti sporu konec, také proto, že
není nikde vyloučen opravný prostředek
proti rozhodnutí soudu.
K §§ 203 až 214.
Ustanovení o protokolování se v podstatě
v obou zákonech shodují. Při tom zavádí
ovšem osnova důležitou novotu, připouště-
jíc, aby protokol byl sepsán těsnopisné. Uh.
c. r. s. (§ 218) má sice rovněž ustanovení
o tom, že sond může naříditi k návrhu
strany, aby o ústním jednání nebo jeho
části byly činěny těsnopisné zápisy: rovněž
připouští rak. c. ř. s. (§ 280), aby o důkazu
byl učiněn těsnopisný zápis. Ale v těchto
případech nejde o těsnopisné sepsání pro-
tokolu, poněvadž musí býti vlastní protokol
sepsán vedle toho. Naproti tomu osnova
připouští skutečný těsnopisný protokol,
jejž sepisuje zapisovatel sám (nikoliv tedy
vedle něho zvlášť ustanovený těsnopisec) a
jenž jest také sám vlastním protokolem
jednacím. Osnova chtějíc umožniti, aby
byly odstraněny obtíže, které jsou spojeny
právě s protokolováním, děje-li se obyčej-
ným písmem, a na něž si prakse dávno a
právem stěžuje, přidržuje se jakožto vzoru
řízení, jež bylo v republice rakouské zave-
deno II. novelou o úlevách soudních (zá-
kon z 18. března 1920, č. 116 St. G. Bl. ).
Zavádí-li osnova těsnopisný protokol, neza-
krývá si ovšem, že použití tohoto pro-
středku v praxi nebude všeobecné a že
potřeba jeho použití bude tím menší, čím
pravidelněji bude lze v soudních síních po-
užívati psacích strojů. Ministerstvo pro
sjednoceni zákonův vyžádalo si od spolko-
vého ministerstva spravedlnosti v Ra-
kousku zprávu o zkušenotech, nabytých
v Rakousku s touto novotou. Tato zpráva
jest tak příznivá, že osnova nerozpakuje se
zavésti těsnopisný protokol i zde. Podle ob-
sahu dotčené zprávy potvrzují rakouské
soudy souhlasně, že se těsnopisný protokol
úplně a v každé jednotlivosti osvědčuje.
Zkracuje se jím doba jednání a ušetřuje
soudům i advokátům čas, aniž má za ná-
sledek povšechně nemírné přetížení zapiso-
vatelů.
Těsnopisný protokol působí, že lze v téže
době dvakrát tolik sporů provésti než při
používání obyčejného písma. Tím se ušetří
také náklady sporu, zejména kolky, ná-
klady zastupování, svědečné i znalečné.
Umožňuje se soudci plynný diktát, věty se
mu nerozbíhají, soudce může soustředěním
svých myšlenek procesní látku lépe ovlád-
nouti a i po stránce jazykové lépe protokol
upraviti. Toto protokolování působí oživu-
jícím způsobem na soudce, advokáty
i strany; advokáti musí věnovati protoko-
lování veškerou pozornost, kdežto dříve se
protokolovalo za naprosté neúčasti osob,
které nebyly na protokolování přímo účast-
něny. Převod těsnopisného protokolu umož-
ňuje snadno čitelný protokol, což je zvláště
výhodou pro opravné soudy. K odporu
stran proti chybám v převodu téměř nikdy
nedochází. Také zpráva, žádati za opis pře-
vodu, strany zřídka užívají. Tyto příznivé
výsledky líčené justiční správou Rakouska,
jsou potvrzeny i odbornou literaturou (srv.
Hellmer v Juristenzeitung č. 7, 1923).
Osnova přijímajíc předpisy o těsnopis-
ném protokolu z rakouského zákonodárství,
nečiní tak bezvýjimečně. Rakouský zákon
dává totiž v souvislosti s těsnopisným pro-
tokolem soudu právo, aby nařídil, že zapi-
sovatel má býti přítomen při jednání jen
po určitou dobu. Podobné ustanovení má
i nařízení z 13. února 1924, č. 15 RGB1.
pro Německo. Ustanovení toto se neza-
mlouvá; důvodem jeho je jediné, aby bylo
ušetřeno síly zapisovatelské i mezi ústním
jednáním nebo prováděním důkazů a po-
užito jí v této době k jiným práčem. Ale
je více než pochybno, splní-li se toto oče-
kávání; neboť jest psychologicky odůvod-
něno, že zapisovatel, který jest z ústního
- 325 -
jednání propuštěn a k němu opět za chvíli
volán, nesoustředí svou mysl v tomto mezi-
dobí tak, aby síly jeho bylo plně pro jinou
práci použito, nehledě k tomu, že promarní
namnoze dosti času pouhými přípravami
k této práci. S druhé strany propouštění
zapisovatele a opětné jeho přivolání je pro
samo ústní jednání a jeho nerušený postup
překážkou. Naprosto nevhodným bylo by
takové opatření tam, kde zapisovatelem
jest osoba nalézající se v přípravné službě
soudcovské, poněvadž by tím byl mařen
účel výchovy budoucích soudců a činnost
jejich by byla snižována na práci písař-
skou. Vše to vede k požadavku, aby osnova
trvala na tom, aby při každém ústním jed-
nání byl po celou jeho dobu přítomen za-
pisovatel a aby z této zásady nepřipouštěla
výjimek.
V předběžné anketě, konané minister-
stvem pro sjednocení zákonův bylo navrho-
váno, aby na místo ustanovení, jež dává
právo soudu naříditi těsnopisné sepsání
protokolu (§ 205, odst. 5. osn. ) podle dik-
tátu předsedova (samosoudcova), bylo do
osnovy pojato ustanovení, podle něhož
"právník-těsnopisec pořizuje protokol
(i těsnopisný) samostatně". Ustanovení
takové nelze však doporučiti. Neboť jest
odůvodněná obava, že těsnopisec - třebas
byl právníkem i dosti vyškoleným - ve
chvatu, s jakým jest spojeno používání
těsnopisu samo sebou, nepostřehne zcela
jasně vlastní podstatu sporu a zapíše buď
všechno, co se v ústním jednání přednese,
anebo sice jen část, ale právě takovou,
která k podstatě sporu nenáleží. Jest zde
však ještě závada další; neboť strany by
neměly vědomosti o tom, co se do proto-
kolu zapisuje, nemohly by tudíž také vyko-
návati kontrolu správného protokolování,
od které ani osnova upustiti nesmí. Kdyby
pak měl jim býti stenogram teprve před-
čítán, je tu i další obtíž spojená s tím, že
stenogram nelze předčítati plynně, čímž by
se jednání značně protáhlo, nehledě k to-
mu, že by i zde scházela stranám možnost
kontroly o správném předčítání steno-
gramu. Trvá tudíž osnova na tom, že lze
použíti těsnopisu při protokolování jen
podle diktátu předsedova (samosoudcova)
v přítomnosti stran. Tam, kde zapisovate-
lem jest právník už vyškolený a schopný,
aby tresť ústního přednesu stran a výpo-
vědí svědků a znalců samostatně zapisoval,
není ovšem překážky, aby se tak stalo;
ale toto zapisování, jímž by bylo vlastně
nejlépe odpomoženo nesnázím spojeným
s protokolováním, nemohlo by se díti těs-
nopisně, nýbrž písmem obyčejným.
Připomenouti dlužno, že protokolem, jejž
mají podpisovati strany, je protokol těsno-
pisný, kdežto jeho převod v obyčejné písmo,
jejž podpisuje jen soudce a zapisovatel, je
jen přílohou těsnopiseckého protokolu.
Upozorniti dlužno na odst. 4. § 206 osn.,
jenž byl převzat z § 247 uh. c. ř. s. Dodatek
takový doporučuje se v zájmu zvýšení péče
při protokolování a i proto, že jde o listinu
veřejnou.
K §§ 215 až 218.
V § 217, osnovy byl pražskou komisí
přijat dodatek, jímž se přiznává i vědecký
zájem jako důvod pro to, aby osoby třetí
mohly do spisů nahlížeti a činiti si opisy
neb výpisy. Podrobnější podmínky nutno
vyhraditi jednacímu řádu.
K § 219.
Aby došel výrazu rozdíl mezi peněžitými
tresty a peněžitými pokutami, byl přijat,
po vzoru uh. c. ř. s. (§ 791), do osnovy od-
stavec 4.
K §§ 220 až 225.
V oddíle jednajícím o soudních prázdni-
nách vrací se osnova od úpravy, jež byla
zavedena zákonem ze dne 19. ledna 1928,
č. 23 Sb. z. a n., k dřívějšímu stavu potud,
že doba soudních prázdnin určena zase na
šest neděl. Znění § 220 osnovy bylo nutno
přizpůsobiti dnešnímu a i příštímu stavu.
Změna naproti zmíněnému zákonu byla
předsevzata v ustanovení § 223, č. 4 tím,
že byla vynechána slova "pokud nejsou
tyto spory spojeny se spory o rozvod a roz-
luku". Neboť toto spojení osnova svou
úpravou manželského řízení vylučuje.
Další změna týká se dodatku pod č. 6
"i jinaké spory o vyklizení nemovitostí",
jímž má býti umožněno, aby byly tyto
spory za soudních prázdnin projednávány,
i když jejich základem není smlouva ná-
jemní neb pachtovní, nebo vůbec smlouva,
na př., když žalovaný bez jakéhokoliv práv-
ního důvodu nějakou nemovitost zabral.
Právě v takových případech jde o co možná
nejrychlejší rozhodnutí (srv. o těchto otáz-
kách - Hellmer, Ger. Ztg. č. 8/1924).
- 326 -
Ustanovení o vlivu soudních prázdnin na
řízení exekuční a prozatímní opatření ob-
sažená v rak. c. ř. s. byla v osnově vyne-
chána, poněvadž patří do osnovy exekuč-
ního řádu. Také ustanovení o věcech nepa-
trných, jako prázdninových, nebylo do
osnovy pojato, poněvadž tyto věci nejsou
samy sebou vždy tak nutné, aby musily
býti projednávány i za soudních prázdnin.
Jsou-li opravdu nutné, vztahuje se na ně
§224.
Řízení před soudy prvé stolice.
V řízení před sborovými soudy prvé sto-
lice bylo třeba zaujmouti nejprve stano-
visko k otázce, má-li býti ponechán či od-
straněn prvý rok. Byly v té příčině či-
něny zejména ze soudcovských kruhů vel-
mi vážné návrhy na odstranění prvého ro-
ku, protože se jeví prý v četných případech
pouhou formalitou, zkracující soudy o čas
a zdražující řízení, a činěny návrhy, aby
žaloba byla doručena žalovanému ihned
s vybídnutím, aby podal do jisté lhůty pí-
semnou odpověď na žalobu. V podobném
smyslu vyslovuje se zejména také nejvyšší
soud ve svém posudku v anketě, vyvolané
ministerstvem pro sjednocení zákonův a
organisace správy. V literatuře obírá se
touto otázkou podrobně Hora ve svém
spisu "Civilní řád soudní na Slovensku"
(str. 28-32).
Osnova nepřiklonil je se k návrhům na
tak radikální změnu dosavadního práva a
zachovává prvý rok v téže podobě, jako
byl v rak. civ. řádu soudním. Rozhodující
pro to byla úvaha, že prvý rok má jednu
nepodcenitelnou výhodu, totiž že zjednává
soudu naráz a zcela nepochybně vědomost
o tom, ve kterých věcech netřeba počítati
s jednáním sporným a ve kterých ano. Tím
se celá agenda procesních soudů velmi
zjednodušuje a staví na pevný, nepošinu-
telný základ. Soud se zde ve velmi krátké
době po podání žaloby zbavuje celé řady
věcí, s nimiž už pro budoucnost počítati
nemusí, a uvolňuje se pro věci ostatní,
o nichž určitě ví, že budou vyžadovati
jednání sporného. Těchto výhod prvého
roku nebylo by lze dosíci, když by se žaloba
žalovanému dodávala hned k odpovědi. Ne-
bylo by tu zjednáno jasno v otázce shora
zmíněné (zda dojde ke sporu či nikoliv)
ani naráz ani zcela nepochybně. Neboť ne-
bude lze vždy ani u žalob podaných téhož
dne určiti stejnou lhůtu k odpovědi na ža-
lobu, nehledě k tomu, že i kdyby tomu tak
bylo, může táž lhůta k podání odpovědi na
žalobu počínati u každého žalovaného,
vzhledem k různosti jeho bydliště a tím
způsobené nejednotnosti dne doručení ono-
ho vybídnutí k odpovědi, zcela jinak. Ne-
lze dále přehlížeti, že i když by několika
žalovaným uběhla táž lhůta v týž den, má
každý žalovaný pro včasné podání odpo-
vědi celý poslední den, ba za okolností i
dny dopravy poštovní.
Uvádí-li se proti prvému roku, že řízení
zdržuje a také zdražuje, nelze přehlížeti,
že toto zdržení jest celkově velmi nepatrné,
počítá-li se s tím, že za pravidelných po-
měrů není prvý rok položen na delší dobu
než 15 dnů. S druhé strany ale byla by i
nově navrhovaná úprava spojena s jistou
ztrátou času, kterou by vyžadovalo zejmé-
na vyřizování návrhů na vydání rozsudků
pro zmeškání pro nepodáni odpovědi včas.
A právě nutnost, aby žalobce tento svůj
návrh ve všech případech, kdy dnes jej
činí při prvém roku ústně, činil po nové
úpravě písemně, činí i otázku, byla-li
by tato úprava levnější a rychlejší, více
než pochybnou, úvahy tyto vedou tedy
k poznání, že odstraněním prvého roku
byly by také odstraněny určité výhody
jeho, jež jsou zcela nepochybné, na druhé
straně však jest velmi pochybno, jestli by
novou úpravou byly opravdu získány ja-
kési výhody vůbec, a i když snad ano, jestli
by tyto očekávané výhody vyvážily ony
ztracené výhody prvého roku a jestli by
volbou zcela nové a neznámé cesty nebyly
vyvolány nevýhody další. Za těchto okol-
ností nemohla se osnova odhodlati k tomu,
aby vyměnila procesní útvar již vyzkou-
šený a v praksi vžitý za úpravu novou,
o níž nelze po svědomitém uvažování na-
před a bez pochybností prohlásiti, že by
byla lepší.
V souvislosti s prvým rokem dlužno se
zmíniti hned o jistých novotách, které za-
vádí osnova v otázce vyřízení obran nepří-
slušnosti, nepřípustnosti pořadu práva,
překážky rozepře zahájené a pravomocně
rozsouzené, jež budou nadále k vůli struč-
nosti označovány jen jako obrany procesní.
Připomenouti dlužno, že v § 240, odst. 3.
řešena výslovně otázka dosud pochybná,
o tom, jaký procesní význam sluší přiklá-
dati tomu, že strany sjednaly rozhodčí
smlouvu. Osnova řeší tuto otázku v ten
smysl, že takovou obranu sluší na roven
- 327 -