konným lhůtám, ačkoli není příčiny, proč
by nemohla ustanovení o lhůtách koneč-
ných platiti i o lhůtách soudcovských, po-
kud jejich neprodlužitelnost je zákonem
vyslovena (srv. §§ 37, 85 osnovy). Uh. c.
ř. s. zase uznává za konečné lhůty jenom
takové, které jsou jako konečné v zákoně
označeny (§ 451, odst. 2. ), a přikládá jim
význam nikoli v otázce prodlužitelnosti
nebo neprodlužitelnosti, nýbrž v otázce,
je-li proti zmeškání jich přípustno navrá-
cení v předešlý stav (§ 451, odst. 1. ). Toto
hledisko osnova nepřijímá, přidržujíc se
pro charakteristiku lhůt konečných toho,
jsou-li podle zákona neprodlužitelny, ale
rozšiřuje, jak naznačeno, tento znak i na
lhůty soudcovské, čímž dociluje jednot-
nosti pojmu lhůt konečných. Stanovení
pojmu konečných lhůt bylo umístěno do
§ 116 jako další věta, aby v jediném para-
grafu byly shrnuty veškery druhy lhůt
v procesu významných.
Dále bylo do osnovy (§ 119, odst. 3. )
převzato ustanovení o vlivu dnů poštovní
dopravy, které bylo dosud v § 89 zákona
o organisaci soudní, ačkoli patří do civil-
ního řádu soudního, a pokud jde o Sloven-
sko a Podkarpatskou Rus, v zákoně č. 100/
1923 Sb. z. a n. V tomže paragrafu jsou
v odstavci 4. upraveny případy, kdy projev
lhůtou vázaný (na př. opravný prostředek)
smí býti podán u jiného soudu (na př.
okresní soud bydliště) než je soud, jenž by
ku přijetí tohoto projevu byl jinak pří-
slušný. Ustanovení toto nevztahuje se
však na případy, kdy byl projev vázaný
lhůtou učiněn u soudu, který podle zákona
k němu příslušným nebyl (na př. opravný
prostředek by byl podán přímo u oprav-
ného soudu místo u soudu prvé stolice).
Zde bude rozhodovati den, kdy dojde pro-
jev k soudu pro jeho přijetí zákonem povo-
lanému.
Nově byl do osnovy pojat v § 120, odst.
2., kterým dochází uznání to, co už nyní
bylo praxí stejně vykládáno, totiž, že usta-
novení o lhůtách, které vypršely v rozlič-
ném čase společníkům v rozepři, neplatí
o lhůtě k podání námitek v řízení rozkaz-
ním a směnečném. Neboť společenství
v rozepři může jeviti svoje účinky teprve
tehdy, když už spor vznikl a pokud se tak
stalo; v řízení rozkazním a směnečném je
tomu tak teprve, byly-li už námitky podány
(a nikoli před tím) a jen mezi těmi spolu-
žalovanými, kteří námitky podali (srv.
Neumann, Komentář k § 127 rak. c. ř. s. ).
V § 125 osnovy pod slovem "zákon"
není míněn jen c. ř. s., nýbrž i jiný zákon,
na př. zákon o organisaci soudní, aby byla
zde zahrnuta i ustanovení o t. zv. úředních
dnech, která nelze sice umístiti do osnovy
civ. ř. s., poněvadž jsou povahy všeobecné
a zasahují i do řízení nesporného, ale za-
sluhují, aby i v civilním řádu soudním bylo
na ně odkázáno, poněvadž mají význam
i pro řízení sporné.
Slovenskou komisí bylo navrhováno, aby
do § 127 osnovy bylo pojato ustanovení
dnešního § 99 uh. c. ř. s. Ale toto ustano-
vení má svůj význam jenom tam, kde po
prvém roku následuje ihned meritorní
ústní jednání, jak je tomu právě podle uh.
c. ř. s. Ale osnova tuto úpravu nepřijímá,
nýbrž klade mezi prvý rok a ústní pře-
líčení obligatorní odpověď na žalobu. Po-
něvadž pro tuto odpověď je již předepsáno
zastoupení advokátem, nemůže případ, jejž
má na mysli § 99 uh. c. ř. s., vůbec nastati.
Nový odstavec 3. pojatý do § 127 osnovy
má za účel, aby bylo už zde upozorněno na
zvláštní ustanovení § 139, odst. 2. a aby
takto byla obě ustanovení uvedena v sou-
lad.
Pokud jde o prodloužení lhůt a odročení
roků, přidržuje se osnova v podstatě před-
pisů rak. c. ř. s., jež se osvědčily a mají
velký význam jak pro náležité hospodaření
časem, tak i pro výchovu stran i soudů.
Uvolniti podmínky prodloužení lhůt a od-
ročování roků je spojeno vždy s nebez-
pečím, že by jak strany, tak po případě
i soudy ve snaze, ulehčiti takové odklady,
pokročily ještě dál než zákon zamýšlel a že
by pak celé řízení pozbylo pevného základu
a energicky ke konečnému cíli spějící ten-
dence. Osnova ovšem nepřejímá jako důvod
odročení doslovně ustanovení rak. c. ř. s.
(§ 134, č. 1), jež mluví o překážce pro
strany "nepřekonatelné nebo přece velmi
značné", nýbrž mluví o překážce,,. jejíž
účinky strana nemohla odčiniti ani při ná-
ležité bdělosti a přičinlivosti, již lze slušně
na ní požadovati". Podobné znění zvoleno
i pro prodloužení lhůt (§ 121, odst. 2. ).
Tím chce osnova naznačiti jednak p o v a-
h u překážky, jednak vliv této překážky
na stranu a vysloviti zároveň i požadavky,
jaké osnova klade na strany, jímž se
nějaká překážka naskytne. Tím pozbývá
ustanovení toto ostrosti, jakáž byla na-
mnoze vytýkána rak. c. ř. s., a poskytuje
stranám, které si odročení opravdu za-
- 316 -
slouží, dostatečné ochrany. Zároveň má
býti umožněno novým zněním, aby praxe
na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde
bude toto ustanovení zcela novým, byla
uvedena do správných kolejí.
Z ostatních změn zasluhují zmínky
§§ 117, 118, 123, 131 osnovy, jež byly zkrá-
ceny, poněvadž části, které byly zde z rak.
c. ř. s. vynechány, jsou buď zbytečné a
rozumí se samy sebou (§§ 122, 123, 126,
odst. 4. věta 2., 133, odst. 2., 135, odst. 2.
rak. c. ř. s. ) aneb výhrady, na něž rak.
zákon myslel, v praxi se neujaly (tak
v § 130 rak. c. ř. s. výhrada, jež má na
mysli ustanovení § 439 rak. c. ř. s. v praxi
se nevyskytující).
K §§ 138 až 148.
Co do následků zmeškání vyslovuje
§ 138 osnovy touž zásadu, která je vyslo-
vena jednak v § 145 rak., jednak v § 437
uh. c. ř. s.
Nový je odstavec druhý, pojatý do § 138;
míněny jsou na př. případy nepředložení
listiny ve lhůtě soudem určené nebo ne-
oznámení adres nebo jmen svědků ve lhůtě
soudem dané, byl-li úkon proveden sice až
dodatečně, třeba i po uplynutí lhůty, ale
přece včas tak, že řízení újmy netrpí, po-
něvadž odpůrce mohl ještě včas do listiny
nahlédnouti nebo soud ji upotřebiti nebo
svědky ještě včas obeslati. Zde zajisté ne-
vyžaduje praktická potřeba, aby se ná-
prava mohla státi jen za podmínek navrá-
cení v předešlý stav.
Při úpravě otázky, jak odčiniti ná-
sledky zmeškání, bylo nutno vypořádati se
nejprve s otázkou, má-li býti převzat do
osnovy odpor ve smyslu § 460 uh. c. ř. s.,
či lze-li vystačiti s navrácením v předešlý
stav.
Vzhledem k tomu, že slovenskou komisí
bylo velmi důtklivě žádáno, aby odpor byl
i v sjednoceném civ. ř. s. zachován, jakož
i v úvaze, že odporem lze čeliti příkrostem,
k nimž může zmeškání vésti, přijímá osno-
va i tento prostředek, ale upravuje jej
samostatně a poněkud rozdílně od uh. c. ř.
s. úprava tato obsažena je při rozsudcích
o zmeškání (§§ 400-402 osnovy).
Pokud jde o navrácení v předešlý stav,
přidržuje se osnova v otázce jeho důvodu
uh. c. ř. s. (§ 451) stanovíc jako důvod,
že strana "bez vlastního zavinění včas se
nedostavila k roku nebo nevykonala včas
procesní úkon lhůtou vázaný; při tom ci-
tace §§ 121, odst. 2. a 128, č. 1 naznačují,
jaké požadavky dlužno na strany klásti,
aby mohly dovolávati se toho, že zmeškání
nastalo "bez jejich zavinění". Tím snaží se
osnova dosíci i toho, aby podmínky pro-
dloužení lhůt a odročení roku byly v sou-
ladu s podmínkami navrácení k předešlému
stavu. Při tom dlužno ovšem dbáti i toho,
aby strany byly vyloučeny s návrhem na
navrácení k předešlému stavu tehdy, když
mohly z téhož důvodu žádati včas o pro-
dloužení lhůty nebo odročení roku; tomuto
požadavku vyhovuje § 141, odst. 3., pře-
vzatý beze změny z rak. c. ř. s.
Řízení o návrhu na navrácení k přede-
šlému stavu je v osnově upraveno v pod-
statě v souhlase s rak. c. ř. s., avšak s jis-
tými odchylkami, jež mají svůj původ
v uh. c. ř. s. Jsou to jednak stanovení lhůty
15-denní (na místo 14-denní) pro podání
návrhu na navrácení k stavu předešlému;
tato lhůta jako delší vyhovuje více zájmům
stran i usnadňuje vžití nového zákona na
Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde by
zkrácení lhůty mohlo vésti, zejména v po-
čátcích, k neuspokojivým následkům. Jed-
nak je to přijetí zásady, že návrh na na-
vrácení k stavu předešlému je vyloučen
po uplynutí 6 měsíců ode dne promeškání;
tato ustanovení má § 452, odst. 3. uh. c.
ř. s. a osnova je převzala, poněvadž povaha
navrácení k stavu předešlému jakožto mi-
mořádného procesního prostředku vy-
žaduje jistého časového omezení, tak, aby
po uplynutí určité doby nebylo lze tohoto
mimořádného prostředku užíti. Lhůta šesti-
měsíční, počínající dnem nastalého zmeš-
kání, k ochraně strany zmeškalé zajisté
úplně stačí a přispívá s druhé strany k po-
sílení jistoty právní. Myšlenka tato je
ostatně přijata i při jiných mimořádných
pomůckách právních, zejména při žalobě
o zmatečnost a obnovu.
Přijetí tohoto časového omezení činí
ovšem nutným, aby byl připuštěn opravný
prostředek i proti povolení navrácení
k stavu předešlému tehdy, bylo-li toto po-
volení vysloveno, ačkoli byl návrh na na-
vrácení učiněn až po uplynutí oné šesti-
měsíční lhůty. Zde musí si zjednati zájem
celku, totiž právní jistota, zřetele naproti
zájmu strany. Proto přijala osnova do
§ 147 výhradu, odpovídající § 457, odst. 2.
uh. c. ř. s.
- 317 -
Konečně obsahuje osnova jisté dodatky,
pokud jde o přerušení řízení a o opravné
prostředky. Je to jednak dodatek k § 146,
odst. 3., obsahující zásadu, že soud může
přerušení sporu zrušiti k návrhu nebo
z úřední moci dříve ještě, než dojde k vy-
řízení návrhu na navrácení, odpadnou-li už
dříve podmínky, za nichž bylo přerušení
vysloveno. To odpovídá také povaze usne-
sení, jímž se přerušení nařizuje; neboť jde
o usnesení vztahující se na řízení sporu,
jímž soud vázán není. Nehoví-li pokračo-
vání v jednání, soudem z úřední moci na-
řízené, zájmům stran, mohou způsobiti klid
řízení. Dále je to druhý odstavec § 147,
jímž se vylučují opravné prostředky proti
zamítnutí návrhu na přerušení a proti
usnesení, jímž bylo nařízené už přerušení
opět zrušeno. Zde sleduje osnova účel, aby
otázka opravných prostředků byla upra-
vena jednotně všude, kde usnesení o pře-
rušení dává zákon soudu, zejména aby zde
byla shoda s ustanovením § 189 osnovy.
Výslovná citace § 189, odst. 2. má nazna-
čiti, že proti usnesení, kterým se přerušení
nařizuje nebo pokračování v přerušeném
řízení odpírá, je opravný prostředek pří-
pustný. Zájmu strany je ostatně i při zá-
sadě přijaté v § 147, odst. 2. vyhověno
dostatečně, je-li jí poskytnuta možnost do-
máhati se nápravy opravným prostředkem
daným proti nepříznivému vyřízení
návrhu na navrácení, zejména, když k vy-
řízení tohoto návrhu dojde, jak je dáno po-
vahou věci, co nejdříve. Bude-li však ná-
vrhu na navrácení vyhověno, odpadá tím
také sám sebou zájem strany na odstranění
oněch usnesení.
Podobnou úpravu obsahuje také § 459,
odst. 2. uh. c. ř. s., jenž ovšem upravuje
otázku odkladu exekuce. Tato otázka
v osnově řešena není, poněvadž bude upra-
vena v osnově jednotného exekučního řádu.
Ovšem bylo by záhodno, aby tam byla také
přípustnost opravných prostředků řešena
souhlasně se zásadami, jež obsahuje § 147,
odst. 2. této osnovy.
Dodatek učiněný v § 148 slovy "ačli
zmeškání nezavinil odpůrce", míří na pří-
pady, kdy na př. strany se dohodly, že spor
ponechají v klidu a že se k roku nedostaví,
jedna z nich však přes to se dostavila a vy-
může si proti odpůrci rozsudek pro zmeš-
kání. Bez navrhovaného dodatku byla by
vlastně tato nepoctivá strana ještě odmě-
něna za to, že smlouvu porušila.
K §§ 149 až 165.
účinky úmrtí strany na spor upravují
zákony obou částí státního území v pod-
statě stejně. Byla proto do osnovy převzata
ustanovení rak. c. ř. s.
Poněvadž však znění § 155, odst. 3. rak.
c. ř. s., pokud mluví všeobecně o tom, že
mají býti nástupci obesláni k tomu, aby
"hlavní věc projednávali nebo v ní pokra-
čovali", jest úzké a nehodí se zejména na
případy takové, kdy jde jen o doručení roz-
sudku právním nástupcům anebo kdy ku
přerušení došlo až během lhůty k oprav-
ným prostředkům, přijímá osnova do
§ 149, odst. 3. slova "je-li toho podle stavu
sporu zapotřebí" [srv. Horten, Öst. Z. P.
O., č. 1360, Petschek, Ger. Ztg. 1924 (Fest-
nummer aus Anlaß des 70. Geburtstages
vom Franz Klein), str. XIV].
V této souvislosti byla nadhozena otázka,
nebylo-li by na místě upraviti zde také otáz-
ku následků, jaké má zánik veřejné ob-
chodní společnosti na spor. Bylo však od
této úpravy upuštěno, poněvadž jde o otáz-
ku, již dlužno posuzovati podle obchodního
práva a jejíž výslovnou úpravu, bude-li
shledána potřebnou, nutno ponechati úpra-
vě příštího obchodního zákona.
Shoda mezi oběma zákony je i v otázce
účinků, jaké má na spor ztráta procesní
způsobilosti neb změna v osobě zákonného
zástupce. Zde byla však v osnově (§ 152,
odst. 3. ) dodána věta, která má za účel ob-
jasniti blíže účel obeslání zákonného zá-
stupce a právní následky toho, když se ne-
dostaví; při tom bylo ovšem nutno upozor-
niti v zákoně samém na to, že nestačí pouhé
osvědčení, že jest zákonným zástupcem,
nýbrž že je třeba listinného důkazu o tom.
Přerušení sporu nenastává ve případech
§§ 149 a 152 osnovy tenkráte, je-li strana,
již stihla událost, sloužící jinak za důvod
přerušení, zastoupena osobou opatřenou
plnou mocí procesní. Podle uh. c. ř. s.
(§ 470) může však i v takovém případě
soud vysloviti přerušení sporu k ná-
vrhu zmocněncovu a v případě úmrtí
i k návrhu odpůrcovu. Ustanovení toto se
zamlouvá, poněvadž v častých případech
nebude procesnímu zmocněnci snad možno
pokračovati ve sporu bez bližších informací
nebo pokynů právních nástupců zemřelé
strany resp. zákonného neb nového zákon-
ného zástupce. Osnova přijímá proto toto
ustanovení, ale umísťuje je až v oddíle jed-
- 318 -
najícím o přerušení sporu z usnesení
soudu, kam se lépe hodí (srov. § 187
osnovy).
Pokud jde o důvod přerušení pro změnu
v osobě advokátově, přidržovala se původní
osnova rakouského vzoru, uznávajíc tento
důvod přerušení jen ve sporech advokát-
ských, nikoli - jako činí uh. c. ř. s.
(§ 468) - i v ostatních sporech, pokud
je v nich strana zastoupena advokátem.
Ovšem ale citací § 26 má býti naznačeno,
že v advokátských sporech nastává přeru-
šení i tehdy, když zemře některá z osob
v § 26, odst. 1. jmenovaných. Důvodu pře-
rušovati spor, zemře-li advokát nebo jiný
procesní zmocněnec i ve sporech neadvo-
kátských původní osnova neuznávala. Ale
toto stanovisko bylo na podnět ze Slovenska
vyšlý změněno a do § 154 pojat nový od-
stavec (3), odpovídající svým obsahem
§u 468 uh. c. ř. s. Poukazováno zejména
na to, že na Slovensku a Podkarpatské
Rusi strany bývají i v neadvokátských spo-
rech zastupovány pravidelně advokáty, na
mnoze z místa dosti vzdáleného, a svěřivše
svou věc advokátovi, zpravidla se o ni dále
nestarají, takže by o případném úmrtí
svého advokáta se dozvěděly teprve po
delší době; kromě toho vyskytují se tam
četné případy, kdy strany jsou dočasné
v cizině (zejména po dobu sezónních
prací), takže by jim byla způsobena škoda,
kdyby přerušení sporu vůbec neustalo.
Tyto úvahy ovšem neplatí ani pro Sloven-
sko a Podkarpatskou Rus tam, kde by
strana byla zastoupena v neadvokátském
sporu jiným zmocněncem než advokátem,
poněvadž těmito zmocněnci jsou na Slo-
vensku a Podkarpatské Rusi pravidelné
osoby se stranou blízce příbuzné, takže je
strana o jich osudech stále informována.
Také důvody přerušení uvedené
v §§ 155 a 156 osnovy souhlasí s právem
dosavadním v obojím území statním.
"Brannou povinností státu" se tu rozumí
stav vymezený § 57 zákona o obraně státu
a "jinými osobními úkony" pak jednak
zvláštní úkony podle § 3 branného zákona,
jednak "osobní úkony" podle § 66 a násl.
zákona o obraně státu. Poněvadž v případě
§ 156 osnovy jde o přerušení, které nena-
stává už podle samého zákona, nýbrž
z usnesení soudu, je proti tomuto
usnesení přípustný rekurs podle všeobec-
ných ustanovení (§ 519), zejména i tehdy,
když byl návrh na přerušení zamítnut (na
rozdíl od § 147, odst. 2. ).
Nově je v osnově upravena otázka
účinků přerušení. Otázka tato je v dosa-
vadním právu řešena velmi nejasně; ná-
sledkem toho je také výklad zákona v této
věci v literatuře velmi pestrý.
Osnova vyslovuje proto v § 157, odst. 1,
nejprve všeobecné, že pokud přerušení
trvá, jsou vyloučeny procesní úkony jak
soudní, tak stran i osob třetích. Jaké to
má následky, když přes to by takové pro-
cesní úkony byly za přerušení předsevzaty,
o tom se vyslovuje osnova jednak v § 157,
odst. 2., jednak v § 161. Přikloňujíc se
k výkladu, jejž o této otázce podává Pet-
schek v čísle časopisu Gerichts-Zeitung vy-
daném na počest 70. narozenin Frant.
Kleina (1924), zaujímá osnova toto stano-
visko: Byly-li přes to, že je řízení přeru-
šeno, učiněny procesní úkony, má soud po-
vinnost tyto úkony z úřední moci odmít-
nouti a jejich nepřípustnost i dodatečně
vyřknouti. Tomu tak bude zejména tehdy,
jestliže nepřípustný procesní úkon strany
vyvolal jiný procesní úkon soudu, poněvadž
tento přehlédl, že řízení je přerušeno. Tato
zásada je vyslovena v § 157, odst. 2., čímž
je zejména odklizen rozdíl mezi dosavad-
ním § 163 a § 169 rak. c. ř. s., z něhož ne-
právem byly v literatuře vyvozovány zá-
važné důsledky (Horten, č. 1415, Neu-
mann, Komentář 3. vyd., str. 805; proti
tomu Petschek, Festnummer für Franz
Klein, Ger. -Ztg., 1924, str. XIV, pozn. 40).
Jestliže však nedošlo k takovému výroku
soudnímu, dokud přerušení trvalo, a pro-
cesní úkony byly tedy neprávem za přeru-
šení předsevzaty, lze tyto úkony odčiniti
teprve v řízení, které má za účel způsobiti
pokračování v přerušeném řízení.
Pravomocné rozhodnutí o pokračování
v přerušeném řízení zasahuje totiž i pro-
cesní úkony za přerušení předsevzaté, a to
v e š k e r y procesní úkony, tedy i stran,
soudu i osob třetích, pokud mají vztah ke
sporné věci, o niž běží. Zásada tato, vyslo-
vená v novém § 161 osnovy, povede ovšem
k důležitým důsledkům.
Je-li třeba k tomu, aby se pokračovalo
v jednání, n á v r h u osoby k tomu opráv-
něné (tedy tam, kde nelze soudu v přeru-
šeném řízení pokračovati z úřední moci),
mohou zachovati strany v platnosti i pro-
cesní úkony za přerušení vykonané tím,
že neučiní po odpadnutí překážky návrh
na pokračování, aneb že nečiníce výtek po
odpadnutí překážky v řízení pokračují.
- 319 -
S druhé strany zase, dojde-li k rozhod-
nutí soudu o tom, že se má v přeru-
šeném řízení po odpadnutí překážky po-
kračovati - ať k tomuto rozhodnutí dojde
k návrhu či z úřední moci, pokud je to pří-
pustno - není třeba k tomu, aby byly od-
straněny procesní úkony za přerušení vy-
konané, nijakého opravného prostředku
nebo dokonce snad žaloby o zmatečnost
(jak má za to na př. Horten, Öset. Z. P.
O. č. 1417), nýbrž tyto procesní úkony po-
zbývají samy sebou všeho právního
významu tím okamžikem, jakmile toto roz-
hodnutí nabyto právní moci. účinek tento
nastává už podle zákona, aniž je třeba, aby
byl soudem zvláště vysloven. Až do této
chvíle však nemůže býti popírána účinnost
rozhodnutí vydaného proti zákonnému zá-
kazu za přerušení; ovšem byla-li by na zá-
kladě takového rozhodnutí povolena exe-
kuce, může býti tato exekuce odložena, jak-
mile dojde k návrhu na pokračování v pře-
rušeném řízení.
Poněvadž tyto důsledky jsou pro právní
život uspokojivé a jsou ve shodě, jak uve-
deno, i s theorií, doporučuje se řešení osno-
vou přijaté.
Doplňky, jež byly v osnově učiněny jed-
nak v § 157, odst. 3. v prvé větě, jednak
v § 158, odst. 1., vyhovují výtkám neúpl-
nosti, jež byly v literatuře rakouskému zá-
konu činěny. Nová věta dodaná k § 157,
odst. 3. osnovy chce předejíti pochyb-
nostem, jež by snad ze znění prvé věty od-
stavce 1. mohly vzniknouti, připouštějíc
výslovně jak zajišťovací důkaz, tak zajišťo-
vací opatření, zejména tedy i zajišťovací
exekuci za přerušení. Přípustnost těchto
úkonů byla už nyní theorií uznávána (Hora,
Čsl. civ. pr. proc. II, 296, Horten č. 1407)
a je vyslovena také pro případy lichvy vý-
slovně v § 9 cís. nař. z 12. října 1914,
č. 275 ř. z. Těmito úkony nepokračuje se
v řízení přerušeném, ale zajišťuje se buď
původní látka, což je v zájmu obou stran
i v zájmu konání soudnictví vůbec, buď
příští uspokojení nároku, jenž byl už sou-
dem uznán, ale nemůže býti vykonán, poně-
vadž na př. během lhůty k opravným pro-
středkům došlo ku přerušení.
Dodatek v § 157, odst. 2, "pokud je nelze
zachovati bez újmy stran", má na mysli
takové procesní úkony, které nemohou od-
půrci přinésti o sobě žádné újmy, na př.
podá-li strana, nevědouc o přerušení, pří-
pravný spis neb opravný prostředek, jenž
může zůstati nevyřízen. Takové úkony
mohou zůstati v platnosti pro případ, že
bude přerušení zrušeno. Také nebude pří-
činy, aby žalobce nevzal za přerušeného ří-
zení svou žalobu zpět, vzdávaje se nároku;
žalovanému zůstane vyhrazen nárok na ná-
hradu útrat.
Ustanovení o klidu řízení (§§163
-165 osnovy) byla převzata v podstatě
z rak. c. ř. s. Do § 164 věta 2. bylo vsunu-
tím slůvka "delší" jasně naznačeno, že
strany nemohou ujednati klid řízení na
kratší dobu než je zákonná tříměsíční. Také
to jeví se důležitým, aby všeliké pochyb-
nosti byly odstraněny.
Jinak neuznává osnova potřebu výslov-
ného ustanovení, jaké má § 446, odst. 1. uh.
c. ř. s. o tom, že klid nastává i tehdy, když
se dostaví k ústnímu jednání jen jedna
strana, ale nežádá, aby se projednávalo;
neboť důsledek je samozřejmý. Také ne-
přijímá osnova zásadu obsaženou v § 446,
odst. 3., uh. c. ř. s., podle níž soud může
připustiti k jednání i strany, které se do-
staví sice pozdě, ale přece ještě "během
zasedání". Ustanovení toto nedoporučuje
se jednak proto, že se jím strany nikterak
nepovzbuzují k přesnosti o dochvilnosti,
což je přece žádoucím, jednak proto, že
vzbuzuje pochybnosti o tom, je-li dáno
soudu k volnému jeho použití, tedy podle
jeho větší či menší ochoty, či může-li jeho
zachování býti také stranami na soudě vy-
máháno, zejména tedy, jsou-li dány opravné
prostředky proti tomu, odepřel-li soud do-
datečně jednati se stranami zmeškalými.
V prvé případnosti nemělo by toto ustano-
vení zajisté valné praktické ceny, v dru-
hém případě mohlo by sloužiti stranám za
prostředek šikanovati soud.
Naproti tomu bylo pojato do § 165 jako
druhý odstavec ustanovení § 446, posl.
odst. uh. c. ř. s. Ustanovení toto znamená,
že po marném uplynutí tří let soud musí
považovati spor za zaniklý a nesmí v něm
pokračovati, ani kdyby o to obě strany sou-
hlasně žádaly. Jde tu o praesumptio juris
ac de jure. Chtějí-li tedy strany míti ře-
šený spor, ačkoli zmíněné tři roky uply-
nuly, musí býti podána nová žaloba a spor
projednán úplně znovu, jako by se jím soud
vůbec nikdy nebyl zabýval. Spor ponechaný
v klidu tvoří překážku litis pendentis, tedy
jenom, dokud tříletá doba neuplynula.
- 320 -
K §§ 166 až 170.
Při úpravě veřejnosti jednání sho-
dují se v podstatě oba dosavadní zákony.
Při otázce, kdo má jakožto posluchač pří-
stup k ústnímu jednání, přidržuje se osno-
va dosavadního měřítka, totiž dospělosti;
obmezovati přístup k ústnímu jednání po-
dle vzoru zákona č. 73/1924, vztahujícího
se na řízení trestní a vyžadujícího zletilosti,
nebylo by pro obor civilního řízení odůvod-
něno. Nový odstavec 3. v § 166 osnovy byl
převzat z uh. c. ř. s. (§ 206, odst. 2. ). Jako
okolnosti, podle nichž lze usuzovati na to,
že přítomnost určitých osob neodpovídá dů-
stojnosti místa, přicházejí v úvahu na př.
zevnějšek, chování, pověst, napilost a pod.
Podstatná změna byla proti rak. c. ř. s. uči-
něna v § 167, odst. 3. osnovy v tom smyslu,
že je-li veřejnost vyloučena pro celé jed-
nání, je v tom zahrnuto i prohlášení roz-
sudku. Ustanovení toto, jež má § 207, odst.
3. uh. c. ř. s., jeví se odůvodněným proto,
že v občanských sporech, v nichž byla ve-
řejnost vyloučena pro celé jednání, není
nutným, aby alespoň prohlášení rozsudku
stalo se z důvodů veřejné kontroly veřejně,
jak je tomu v řízení trestním, a to tím
méně, poněvadž právě veřejným prohláše-
ním rozsudku mohlo by býti částečné zma-
řeno to, čeho má býti vyloučením veřej-
nosti dosaženo. Upozorniti dlužno, že také
ústavní listina (§ 101) vyslovuje požada-
vek veřejnosti jen při prohlašování roz-
sudku "ve věcech trestních". Větou druhou
§ 167, odst. 3. je vysloveno, že je zapově-
zeno uveřejňovati nejen obsah jednání,
nýbrž také obsah rozsudku, byla-li veřej-
nost vyloučena i po prohlášení rozsudku.
To je nutný důsledek zásady vyslovené ve
větě prvé téhož odstavce.
Výhradou v § 166, odst. 1. a § 169, odst.
2. míněno je řízení ve sporech manželských
(§ 624).
Další změna týká se toho, že proti za-
mítnutí návrhu na vyloučení veřejnosti
není vůbec opravného prostředku (§ 168,
odst. 2. ); také zde má osnova vzor v § 208,
odst. 2. uh. c. ř. s. Třebas případy toho
druhu nejsou příliš praktické, je vhodno
otázku výslovně řešiti zákonem, aby o ní
pochybnosti vůbec vzniknouti nemohly.
Odstavec 2. v § 167 osnovy byl přizpůsoben
§ 207, odst. 2. uh. c. ř. s.
K §§ 171 až 175.
Správně chápaná a přesně prováděná
ústnost jednání zůstanu vždy zárukou
rychlého objasnění stavu věci a správného
jeho zjišťování a tím i správného rozhod-
nutí. Tam, kde se snad zdá, že se tato zá-
sada neosvědčuje, není vinou ona, nýbrž je
vina na soudcích i na stranách, resp. jejich
zástupcích. Proto osnova nejenom, že po-
držuje zásadu ústnosti, sledujíc v tom oba
dosavadní zákony, nýbrž jeďte více ji zdů-
razňuje, poněvadž nejen nespatřuje spásu
v jejím potlačováni, nýbrž naopak v jejím
správném provádění.
Takovým zdůrazněním zásady ústnosti
je jednak dodatek ke druhé vetě v § 172,
odst. 1. osnovy, jednak nový odstavec 3. té-
hož paragrafu. Oba dodatky spolu souvisí
a mají za účel čeliti praxi, jež se u někte-
rých soudů zahnízdila. Neboť stává se ob-
vyklým, že advokáti prostě na místo, aby
obsah svých podání ústně přednesli, odkáží
na jejich obsah a soud se tím spokojí. Ta-
kováto praxe jest paskvilem ústnosti i ve-
řejnosti jednání, znemožňuje, aby soud na-
byl živého a jasného obrazu o skutkovém
ději, a nezrychluje také nijak, jak se za to
mylně má, postup jednání, ba spíše působí
k jeho průtahu. Neboť to, co soud při úst-
ním živém přednesu okamžitě vnímá a po-
střehuje, musí si při pouhém odkazu na
přípravná podání pracně shledávati stu-
diem těchto podání; a že tato podání ne-
jsou stručná, jak by mohla býti, kdyby se
na ústním přednesu přísně trvalo, je pocho-
pitelno. Co to konečně znamená při rozho-
dování v senátech, lze se snadno domysliti;
buď pracné obírání se s přípravnými po-
dáními všemi členy senátu aneb spo-
lehnutí se na to, že zná předseda obsah po-
dání, a tedy konec konců rozhodování sen-
nátu, při němž neznají všichni jeho členové
podrobně skutkový děj. Ustanovení osnovy
ovšem nemohou sama sebou zaručiti přesné
provádění zásady ústnosti, ale bude na
justiční správě, aby nad zachováním těchto
ustanovení bděla a pokusům o jejich ne-
dbání rázně čelila. Připomenouti dlužno, že
ustanovení, jaké má osnova v § 172, odst.
1., je jen důsledkem zásady ústnosti. Ale
doporučuje se, aby bylo do zákona výslovně
pojato vzhledem ke zkušenostem v té pří-
čině učiněným, jakož i vzhledem k lomu,
že uh. c. ř. s. (§ 203, odst. 1. ) takové usta-
novení už má. Zvláštní zmínky zasluhuje
ustanovení § 172, odst. 3. Zde vyhrazuje
osnova možnost, aby na místo ústního
přednesu stran mohl učiniti takový ústní
přednes předseda senátu sám, ale to ovšem
jen, souhlasí-li s tím strany a je-li spor
- 321 -