jevené v tom smyslu, opravňuje-li plná moc
procesní i k žalobě o zmatečnost.

Rozšířiti plnou moc procesní i na přijetí
předmětu sporu, jak činí § 104 I. uh. c. ř.
s., nezdá se účelným ani potřebným.

V § 32 bylo v otázce účinnosti obmezení
plné moci procesní zaujato stanovisko rak.
c. ř. s., jež vyhovuje více ohledům na od-
půrce, než ustanovení § 105 uh. c. ř. s., po-
dle něhož stačí, že jest obmezení výslovně
vyjádřeno v listině. Neboť tím se ukládá
odpůrci povinnost, aby každou listinu, ob-
sahující plnou moc procesní, celou pozorně
pročetl.

V § 33 rozšířeno bylo naproti ustanovení
§ 34 rak. c. ř. s. právo strany, odvolati neb
opraviti projevy svého zmocněnce na vše-
chny procesní úkony vůbec, podle vzoru
§ 108 uh. c. ř. s. a v souhlase s tendencí
projevující se v § 24, odst. 2.

Podobnou tendenci sleduje i poslední
věta v § 36 osnovy, jež má rovněž svůj vzor
v § 99 posl. věta uh. c. ř. s. a jež jeví se už
proto žádoucí, poněvadž se jí předejde myl-
nému názoru, zastávanému na př. v Neu-
mannově komentáři (k § 477, č. 5 c. ř. s. ),
jakoby nedostatek zastoupení strany advo-
kátem ve sporech advokátských byl důvo-
dem zmatečnosti.

Jisté změny byly učiněny naproti § 38
rak. c. ř. s. i v § 37 osnovy. Zejména v tom,
že není obmezena účast nezmocněného jed-
natele jen na "jednotlivé nutné procesní
úkony", poněvadž toto obmezení začasté
vede v životě k nevítaným následkům a
praxí nebývá už nyní vždy zachováváno.
Lze zajisté ponechati soudci, aby, hledě
k jednotlivému případu, sám určil, do jaké
míry se chce s osobou, která mu plné moci
nevykázala, do jednání pustiti.

Další novotu přináší odstavec čtvrtý
téhož paragrafu, jenž snaží se předejíti
tomu, aby strana, která třetí osobu sice
zmocnila, třebas jen ústně, aby za ni jed-
nala, aneb jednání její - třebas mimo-
soudně-schválila, potom odepřela udě-
liti písemnou plnou moc nebo schválení
před soudem a chtěla dovozovati zmateč-
nost jednání. (Srv. § 110 posl. odst. uh. c.
ř. s. ) Ustanovení toto jeví se vhodným ze-
jména proto, že odstavec 1. rozšiřuje mož-
nost účasti na jednání osobou, která se ne-
může vykázati plnou mocí.

K §§39 až 54.

V oddílu jednajícím o soudních nákladech
přidržuje se osnova předpisů rak. c. ř. s.
Zmínky zasluhují jen některé doplňky; prvý
se týká § 40, odst. 4., věta prvá, jemuž byl
vzorem § 18 posl. odst. zák. čl. LIV/1912;
tento dodatek byl navržen pražskou komisí
a schválen komisí slovenskou. Poněvadž
však tímto ustanovením nejsou dostatečně
chráněny zájmy advokátů a notářů ani proti
věřitelům klientovým ani proti tomuto, pro-
půjčuje jim osnova právo vybrati si přímo
na odsouzené straně náklady, pozůstávající
v jejich odměně a výdajích, takže ustano-
vení dané v dosavadním právu jen na pro-
spěch advokátů stran chudých, má příště
platiti na prospěch advokátů všech. (Srv.
Petschek, Pr. Jur. Ztschr., 1932). Druhý do-
plně se týká otázky, v jakém objemu mají
býti nahrazeny náklady státu, není-li zastu-
pován finanční prokuraturou, nýbrž jiným
úřadem. Otázka tato budí pochybnosti a
byla také předmětem posudku nejvyššího
soudu. (Věstník min. spravedlnosti, 1929,
č. 2. ) V zájmu rovnosti stran a levnosti ří-
zení řeší osnova tuto otázku v ten smysl, že,
je-li stát zastoupen jiným úřadem než fi-
nanční prokuraturou, nemůže žádati ná-
hradu nákladů v témže rozsahu, jako kdyby
byl zastupován finanční prokuraturou, ný-
brž že mu náleží jen taková náhrada, jaká
přísluší finanční prokuratuře v těch přípa-
dech, kdy za ni nejedná úředník právní nebo
advokát, pokud není ve zvláštních předpi-
sech ustanoveno jinak. Další doplněk týká
se povinnosti intervenienta, jenž má podle
§ 18 osnovy postavení nerozlučného společ-
níka ve sporu, k náhradě nákladů soudních.
Otázka tato nebyla v rak. c. ř. s. vůbec ře-
šena, kdežto v uh. c. ř. s. je výslovně upra-
vena v § 433 I. Osnova má za to, že toto
ustanovení uh. c. ř. s. zasluhuje, aby bylo
podrženo i v novém c. ř. s. a aby interve-
nient, jenž ve své procesní činnosti je úplně
nezávislý na straně, k níž přistoupil, byl po-
staven na roven nerozlučnému společníku
i v otázce útrat. To chce vyjádřiti § 45, odst.
3. osnovy. Připomenouti dlužno, že k témuž
řešení dospěla teorie i pro obor rak. c. ř. s.
(srv. Hora: Čsl. civilní právo procesní, II.
31, Horten, Oest. Z. P. O., str. 128). Další
doplněk týká se toho, když opravný soud ne-
zruší sice řízení provedené před nižší sto-
licí, ale jen rozsudeka věc vrátí k pro-
jednání a novému rozhodnutí. Tu tvoří pak
náklady opravného řízení součást nákladů

- 310 -

soudních, o níž bude rozhodovati soud sto-
lice nižší, vydávaje nový rozsudek. Tento
soud bude tedy musiti i určovati náklady
onoho opravného řízení před tím pro-
vedeného. To je mnohdy úkol dosti ne-
snadný a také příčinou stížnosti stran, které
mají za to, že nižší soud právě tyto náklady
opravného řízení nesprávně ocenil. Proto
osnova provádějíc zásadní vyslovenou pro
odvolací soudy v § 508, odst. 3. uh. c. ř. s.,
upravuje tuto otázku v § 50, odst. 4. a
ukládá opravnému soudu, aby, zrušuje
rozsudek, určil hned takévýši ná-
kladů řízení opravného. Opravný soud ne-
může ovšem rozhodovati o povinnosti
k náhradě těchto nákladů, ale určuje jen
výši jich; tuto výši určí pak pro každou
stranu zvlášť. To bude spojeno s výhodou
pro nižší soud, který, ukládaje jedné straně
pak povinnost náhrady nákladů
soudních, bude míti výši nákladů předcho-
zího opravného řízení už určenu. Ale
tato úprava bude míti význam i pro strany,
poněvadž tyto nebudou moci svou nespoko-
jenost s výrokem o náhradě nákladů soud-
ních opírati o to, že náklady onoho oprav-
ného řízení byly nesprávně určeny. Větší -
ostatně ne velké - zatížení, jež má toto
ustanovení pro opravné soudy, bude tedy
značně vyváženo usnadněním, jehož získá
soud nižší stolice, i zmenšením počtu oprav-
ných prostředků v otázce nákladů vůbec.

V komisi pražské byly sice proti této no-
votě vysloveny pochybnosti, ale usneseno,
aby bylo vyčkáno posudku komise slovenské
o zkušenostech získaných na Slovensku a
Podkarpatské Rusi s podobným ustanove-
ním. Poněvadž komise slovenská se vyslo-
vila jednomyslné ve prospěch jeho, pone-
chána v osnově toto ustanovení.

K § 42 osnovy budiž podotčeno, že obě
komise vycházely z toho, že rozsudečné je
částí nákladů procesních. Přisoudí-li se
tudíž jen část zažalované sumy, nemůže celé
rozsudečné nésti strana částečně podleh-
nuvší.

V § 48 vynechána byla věta, že za hrubé
zavinění mají býti považovány zbytečná roz-
vláčnost ve spisech nebo zatěžování spisů
údaji nepatřícími k věci. Nestalo se to však
proto, že by toto počínání nemělo býti stí-
háno následky vyslovenými v § 48, odst. 1,
nýbrž proto, že této zvláštní zmínky není
potřebí, poněvadž hrubé zavinění jde v ta-
kovýchto případech jasně na jevo z před-
pisů o obsahu přípravných podání

V § 49 osnovy byla vynechána slova, vy-
skytující se v § 50 rak. c. ř. s., "Okolnost, že
strana má pro sebe výroky nižších stolic,
nemá pro otázku náhrady nákladů význam"
jako zbytečná, poněvadž praxe je v tomto
směru již tak ustálena, že zvláštního usta-
novení nemá zapotřebí.

V § 50 osnovy byl vypuštěn odstavec
druhý, ukládající povinnost k náhradě ná-
kladů soudních i soudcům, a to vzhledem
k tomu, že tato povinnost je vázána tolika
podmínkami, nesnadno zjistitelnými, že
v praxi se vůbec nevyskytuje, a dále pro to,
že vystačiti lze s předpisy zákona syndikát-
ního. Komise usnesla se také na tom, aby
v § 51, odst. 1 nebyla výslovně řešena otáz-
ka náhrady nákladů ve případech, kdy obra-
na nepříslušnosti soudu žalovaným činěná,
byla po odděleném jednání zamítnuta, jak
bylo navrhováno; vycházela při tom z toho,
že tento případ je zahrnut již ve všeobec-
ném znění věty druhé tohoto odstavce.

K § 54 osnovy dlužno připomenouti, že
byla vynechána v novém znění slova "neb
soudu odvolacího", poněvadž osnova neza-
mýšlí poskytnouti rekurs proti rozhodnutím
odvolacích soudů, vztahujícím se na otázku
nákladů.

Bylo uvažováno o tom, má-li býti upra-
vena v zákoně otázka, kdo je povinen nésti
neb nahraditi náklady soudní v těch přípa-
dech, kde je stranou ve sporu úřední
orgán (na př. správce konkursní pod-
staty, vnucený správce, opatrovník ustano-
vený k obhájení manželského původu dítěte
a p. ). Ale poněvadž tato otázka je už nyní
řešena všeobecně v tom smyslu, že povin-
nost náhrady nákladů nemůže býti uklá-
dána takovéto straně samé, nýbrž že může
postihovati jen předměty (majetek), je-
jichž ochrana této straně byla uložena, a
není-li jich, že povinnost k náhradě nákladů
vůbec odpadá, podlehne-li takováto strana
ve sporu (srv. Hora, čsl. civ. právo pro-
cesní, II., 75), nebyla ustanovení o tom do
osnovy pojata; lze zajisté očekávati, že
praxe i bez výslovných ustanovení v zákoně
přidrží se postupu dosud zachovávaného.

To platí také v případech, kde dojde za
hlavního sporu k nějakému sporu postran-
nímu, s nímž jsou spojeny náklady, jestliže
podměty na tomto postranním sporu účast-
něnými nejsou zrovna strany hlavního
sporu samy, nýbrž osoby jiné (na př.
mezi vedlejším intervenientem a stranou,
která jeho přístupu odporovala). I zde se

- 311 -

používá obdobně zásad daných o stra-
nách sporu, takže není zapotřebí ustano-
vení zvláštních.

Konečně bylo uvažováno i o návrzích, jež
byly právě v otázce úpravy útrat činěny
v odborných listech (srv. Hagenauer, Juri-
sten-Zeitung, 1921, str. 179). Navrhuje se,
aby bylo stranám dovoleno, jsou-li obě za-
stoupeny advokátem, žádati za právní za-
stoupení a hotové výlohy úhrnnou
sumu, kterou by soud určil podle svého vol-
ného uvážení, takže by odpadla povinnost
předkládati seznam útrat. Byla-li by pak
některá strana nespokojena s výší nákladů
soudem takto určených, mohla by do 14 dnů
od doručení tohoto soudního rozhodnutí žá-
dati, aby byly náklady určeny podle se-
znamu útrat, jejž by teprve nyní předlo-
žila. Ale je velmi pochybno, jestli by se tím
docílilo nějakého usnadnění při úpravě ná-
kladů; neboť je pravděpodobno, že by asi
strany velmi často užívaly práva jim zacho-
vaného, aby totiž soud dodatečně přece jen
upravil náklady podle seznamu, tak-
že by práce soudu byla jen zmnožena.

Ale osnova používá myšlenky, aby ne-
musil býti vždy seznam nákladů stranami
předkládán pod ztrátou nároku na náhradu
nákladů, jinak. Totiž ustanovením obsaže-
ným v § 51 osnovy, o normálních sazbách;
toto je převzato do osnovy z § 18 vládního
nařízení z 3. května 1923, č. 95 Sb. z. a n.,
aby pro toto zařízení byl dán v budoucnosti
podklad zákonný.

K §§ 55 až 61.

Také v oddíle jednajícím o procesní jis-
totě přidržuje se osnova vzoru rak. c. ř. s.
Pokud jde o způsob jistoty, bylo však u cen-
ných papírů bursovních pojato ustanovení,
že tyto papíry smějí býti počítány jen
dvoutřetinovou bursovní cenou a nikdy vět-
ší cenou než je nominální. K tomuto obme-
zení, jež má § 127 uh. c. ř. s., radí zkuše-
nosti s četnými cennými papíry právě v po-
sledních letech nabyté. Aby byly odstraně-
ny pochybnosti v oblasti býv. rak. c. ř. s.
o tom, který soud rozhoduje o návrhu na
složení jistoty, byl-li učiněn až ve stolici
opravné, byl do § 58 pojat dodatek ustano-
vující, že rozhoduje o návrhu soud, u ně-
hož se spor právě projednává, tedy po pří-
padě i opravný soud. To odpovídá také usta-
novení § 499 (547) uh. c. ř. s.

V § 57, odst. 1., pojat dodatek, jímž má
býti naznačeno, že žalovaný, jenž činí ná-

vrh na složení jistoty, musí nicméně ohlá-
siti včas svou obranu nepříslušnosti, pokud
je to nutné, aby nebyla nepříslušnost zho-
jena. Ovšem projednávati o této obraně
bude lze až po složení jistoty.

K § 59, odst. 3., budiž připomenuto, že
v upuštění od žaloby zákonem předpokláda-
ném není zahrnuto vzdání se nároku žalob-
cova. V tomto paragrafu byla vypuštěna
ustanovení o přísaze žalobce-cizince, jež na-
hrazuje složení jistoty. Ustanovení toto ne-
má valné praktické ceny, je s to působiti
průtahy a nesnáze, zejména když cizí stát
přísahy vůbec nezná. Také není známo na
Slovensku a Podkarpatské Rusi.

Právo v § 61 dané na doplnění jistoty
přísluší žalovanému ovšem i v opravném
řízení, a to ať opravný prostředek podal on
nebo žalobce (jinak § 126, posl. odst. uh. c.
ř. s. ). Odstavec 3. tohoto paragrafu byl pře-
vzat z § 128 uh. c. ř. s.

K §§ 62 až 73.

Při úpravě práva chudých byly učiněny
některé dodatky, jimiž snaží se osnova jed-
nak předejít zneužívání této instituce, na
něž je velmi mnoho stížností, jednak usnad-
niti postavení advokáta chudé strany, jed-
nak usnadniti i chudé straně dosažení prá-
va chudých. Především snaží se osnova po-
skytnouti bezpečnější záruky toho, aby prá-
vo chudých bylo přiznáno opravdu jenom
osobám, které si to zaslouží. Věnuje proto
osnova zvýšenou pozornost tomu, aby byly
majetkové poměry strany ucházející se o
právo chudých, správně zjištěny. Činí tak
v § 64, odst. 2 a 3, jakož i tím, že vyhra-
zuje soudu posouzení otázky, jestli strana
může zapraviti náklady na vedení sporu
(§ 64, odst. 5). Osnova zde přejímá usta-
novení obsažená v čl. IV., č. 1-5, zák. č.
161/1936. Rovněž tak ustanovení o částeč-
ném právu chudých přejato z tohoto záko-
na, stejně jako předpis § 71, odst. 4, o po-
vinnosti chudé strany doplatiti to, od čeho
byla prozatím osvobozena, i když jí právo
chudých nebylo odňato. Rozhodnutí o tom,
zda a za jakých podmínek mohou finanční
úřady po skončení sporu dodatečně přede-
psati kolky a poplatky a částky zaplacené
z důvodu práva chudých z úředních záloh,
od nichž byla strana prozatím osvobozena,
přenechává osnova předpisům zvláštním.

Předejíti zneužívání práva chudých k ve-
dení sporů, jejichž svévolnost nebo bezvý-

- 312 -

slednost je už napřed patrná, chtěla původ-
ní osnova tím, že poskytovala soudu mož-
nost, aby odepřel už samo propůjčení práva
chudých, po vzoru § 112, odst. 3, uh. c. ř. s.
a § 114 něm. c. ř. s. Ustanovení takového
domáhal se důtklivě zejména Svaz česko-
slovenských pojišťoven, uváděje křiklavé
doklady o tom, jak právě v oboru odpověd-
nostního ručení bývá právo chudých žalobci
zneužíváno. Avšak toto ustanovení narazilo
při projednávání osnovy na zásadní odpor,
takže bylo dodatečně vypuštěno. Naproti
tomu přejímá osnova v § 65 ustanovení
z § 112, odst. 4, uh. c. ř. s.; toto ustanovení
se jeví býti vhodným k tomu, aby zamezilo
dosažení práva chudých osobám, které jsou
vlastně jen nastrčeny, aby dobývaly pohle-
dávky pro jiného. Jak bylo ve slovenské
komisi zjištěno, jsou zkušenosti s předpisy,
převzatými do § 65 osnovy, velmi dobré.
Osnova zachovává také advokátovi
chudé strany právo žádati za zproštění po-
vinnosti zastupovati chudou stranu, jak to
ustanovuje čl. XXXIII. uvoz. zák. k rak. c.
ř. s., jehož obsah byl však umístěn do c. ř.
s. samotného (§§ 66, odst. 3, 68, odst. 1, 72,
odst. 3, osnovy). Ustanovení toto nepozbý-
vá významu ani tím, že osnova v § 68, odst.
3, poskytuje kromě toho i soudu možnost,
aby z úřední moci aneb na návrh odpůrcův
vyslovil zánik práva chudých v takovýchto
případech. Výroku soudu o tomto odnětí
práva chudých je třeba i v tom případě,
když soud z důvodů v § 68, odst. 3, in fine
žalobu chudé strany zamítne, a to vzhledem
k následkům tohoto výroku vysloveným
v § 71, odst. 1, jakož i v zájmu advokáta
chudé strany, jejíž žalobu soud zamítl prá-
vě z důvodů spadajících pod § 68, odst. 3.

Se zneužíváním práva chudých souvisí,
že osnova nevylučuje rekurs proti usnesení,
kterým právo chudých bylo propůjčeno.
Rekurs tento, propůjčený odpůrci, může
velmi vydatně působiti proti zneužití práva
chudých osobami, které si ho nezasluhují.

Aby strana, ucházející se o právo chu-
dých nebo je už mající, ale jíž bylo propůj-
čení práva chudých odepřeno pro napros-
tou marnost jejího sporu, necítila se snad
bezdůvodně zkrácenou v právu domáhati se
svého nároku, poskytuje jí osnova v § 72,
odst. 3, právo podati stížnost proti usnese-
ním tam vypočteným ústně do protokolu i
u krajských soudů. Kromě toho požívá tato
strana i výhody, že může v těchto případech
podati rekurs i u okresního soudu svého

bydliště nebo pobytu. Za to je obmezeno
právo k rekursu ustanovením, že rozhodnutí
rekursního soudu je vždy konečné (§ 72,
odst. 4).

Ustanovení, kterými má býti usnadněno
postavení advokáta chudé straně zřízeného,
jsou obsažena jednak v § 66, odst. 2, osno-
vy, pokud se tam ustanovuje, že úřední
jmenování nahrazuje advokátovi plnou moc
procesní, kterou si musí podle dosavadního
stavu v historických zemích vždy ještě od
chudé strany opatřiti, ačkoli je to pouhou
formalitou, obtěžující i advokáta i chudou
stranu (srv. také § 116, odst. 3, uh. c. ř. s. ).
To, co zde je řečeno výslovně o advokátovi,
bude platiti, pokud jde o činnost při úst-
ním jednání, i o zástupci chudé strany, da-
ném jí podle § 63, č. 4 osnovy, o němž už
§ 133 rak. jedn. řádu ustanovoval, že plné
moci od chudé strany nepotřebuje. Jednak
sem sluší zařaditi i § 67 osnovy, pokud se
jím dává právo advokátovi žádati, aby byl
zřízen chudé straně jiný advokát pro pro-
cesní úkony, které je nutno vykonati mimo
obvod "okresního soudu" (nikoli tedy "pro-
cesního" soudu), v němž bydlí advokát pro
chudou stranu zřízený. Výhoda tato nebude
snad příliš často praktickou, poněvadž i
krajské soudy, které mají vykonati proces-
ní úkony v obvodě okresních soudů svého
kraje (mimo své sídlo), používají k tomu
těchto okresních soudů samých, takže jde
pak o procesní úkony, při nichž zastupová-
ní advokátem není nutné; ale proto nelze
ustanovení osnovy (jež souhlasí s § 117,
odst. 3, uh. c. ř. s. ) ještě odmítati, poněvadž
není vyloučeno, že by krajský soud jako
procesní soud sám i takové procesní úkony
vykonával, a tu by dolehla na advokáta chu-
dé strany, sídlícího v sídle krajského soudu,
povinnost, aby zastupoval chudou stranu
v celém obvodě tohoto soudu, zajisté dosti
těžce.

Konečně je dán rekurs i proti rozhod-
nutí o tom, že straně má býti zřízen advo-
kát, ale rekurs tento smí se opírati jen o
to, že není tu zákonného důvodu, aby ad-
vokát byl ustanoven. Je-li takto přípustnost
rekursu zúžena, je zase oprávnění k rekur-
su rozšířeno i na odpůrce chudé strany a
na výbor té advokátní komory, která má
advokáta jmenovati. Také zde osnova pře-
jímá ustanovení toto ze zákona č. 161/1936
(čl. IV., č. 5).

Na prospěch advokátského stavu je ko-
nečně to, že osnova nepřevzala čl. IV., č. 2,

- 313 -

zákona z 1. dubna 1921, č. 161 Sb. z. a n.,
podle něhož mohou chudé strany žádati za
advokáta i ve sporech v hodnotě vyšší než
2. 000 Kč, jsou-li v místě alespoň dva ad-
vokáti. Ustanovení toto bylo v souvislosti
s čl. IV., č. 1, citovaného zákona č. 161/
1921; poněvadž pak osnova nepřevzala to-
hoto ustanovení (§27 osnovy), bylo vy-
puštěno i shora zmíněné ustanovení v od-
díle jednajícím o právu chudých.

Vzhledem ke všeobecnému ustanovení
§ 40, odst. 4, stačí nyní v § 70 prostě odká-
zati na tento předpis, poněvadž tím pozbylo
dosavadní ustanovení o zvláštním postave-
ní advokáta chudé strany v otázce vymáhá-
ní nákladů soudních na odpůrci chudé stra-
ny své výjimečnosti.

Aby konečně i chudé straně bylo usnad-
něno domáhání se práva chudých, bylo (po
vzoru § 115, odst. 2, uh. c. ř. s. ) do osnovy
pojato ustanovení, že žádost za právo chu-
dých může býti podána protokolárně u sou-
du bydliště neb pobytu chudé strany už teh-
dy, má-li tato strana svoje bydliště neb po-
byť mimo obvod onoho okresního sou-
du, jenž se nalézá v sídle soudu procesního
(§64 osnovy).

Jinak sluší poznamenati, že v § 63, č. 4
osnovy bylo vynecháno ustanovení, podle
něhož mohl zastupováním chudé strany býti
pověřen i úředník státního zastupitelství;
neboť toto ustanovení ukázalo se býti ne-
praktickým.

K § 63, č. 5, dlužno upozorniti také na
to, co bylo uvedeno o nákladech opatrovní-
kových při § 9 osnovy.

Zvlášť důležité je ustanovení § 73, odst.
2, osnovy, převzaté na podnět vyšlý z kru-
hů advokátních. Tímto ustanovením má
býti advokátu chudé strany zaručena plná
lhůta zejména k vypracování odpovědi na
žalobu nebo odvolacího spisu, i když žádost
za zřízení advokáta byla vyřízena opoždě-
ně. Toto ustanovení má tu další výhodu, že
činí nepotřebným, aby k vůli zachování od-
volací lhůty bylo ukládáno sepsání odvola-
cích spisů neadvokátům (srv. § 90 zák. o
organisaci soudů), čímž je pak advokátům,
kteří mají věc u odvolacího soudu zastupo-
vati, odňat jakýkoli vliv na o b s a h odvo-
lacího spisu, jímž jsou vázáni. Klade-li § 73,
odst. 2, požadavek, aby za propůjčení prá-
va chudých aneb za ustanovení advokáta
jako zástupce chudých bylo žádáno bez prů-
tahu "po doručení rozsudku", rozumí se

tím, že tam, kde nabývá rozsudek účinnosti
proti stranám již prohlášením, bude
nutno podati zmíněnou žádost bez průtahu
po tomto prohlášení rozsudku.

K §§ 74 až 87.

Ustanovení vztahující se na podání spo-
čívají v podstatě v obojím právu na těchže
zásadách. Doplňky, které zde byly učiněny,
týkají se toho:

a) že opravný prostředek proti usnese-
ním vztahujícím se na formální vady je
vůbec vyloučen (§§ 84, I, 85 IV osnovy);
to odpovídá také ustanovení § 140 IV uh.
c. ř. s. a snaze, opravné prostředky obme-
zovati tam, kde zájem strany nemůže býti
nějak citelně dotčen.

Proti zneužití těchto ustanovení soudem
chrání stranu jednak dozorčí stížnost podle
předpisů zákona o organisaci soudní, jed-
nak i to, že soud ve vlastním zájmu a pro
úsporu času i práce bude těchto opatření
užívati jen tam, kde jsou odůvodněna. Upo-
zorniti dlužno, že toto vyloučení opravného
prostředku nevztahuje se na usnesení uči-
něná podle § 85, odst. 3., jak z odstavce
4. jde jasně na jevo;

b) že pojato do § 85, odst. 3. osnovy
ustanovení o tom, jaké to má následky,
podá-li strana podání jí vrácené k opravě
sice ve lhůtě jí k tomu určené, ale je-li toto
podání opět formálně vadné aneb obsahuje-
li změny a odchylky od prvého podání,
které jsou podle odst. 2 nepřípustné. Osno-
va ustanovuje, aby soud toto podání
z úřední moci odmítl, po vzoru § 141, odst.
1. uh. c. ř. s. Strana, která se takové ne-
dbalosti dopustí, nezasluhuje už nijakých
ohledů;

c) že bylo do osnovy pojato nové usta-
novení v § 86. Toto ustanovení chce čeliti
ledabylosti a povrchnosti, se kterou bývají
sepisována a soudům činěna přípravná po-
dání. Přípravná podání mají ve sporu dů-
ležité poslání, ale jen tehdy, jestliže jsou
s to, aby sloužila jak soudu tak i odpůrci
opravdu ku přípravě ústního jednání.
Toho však, jak si soudy stěžují, ve velmi
četných případech není; jsou to zejména
odpovědi na žalobu, které se namnoze spo-
kojují s tím, že se v nich prostě údaje
žalobní popírají, aniž žalovaný se své
strany už v přípravném podání přispěje
k vylíčení skutkového děje, jak se p o d l e
jeho tvrzení udál. Teprve při úst-

- 314 -

ním přelíčení uvádí skutečnosti a průvody,
které měl vlastně uvésti už v přípravném
podání. Tím stává se výměna přípravných
podání pouhou formalitou, řízení jen pro-
tahující. Poněvadž, jak zkušenost ukazuje,
nelze vystačiti v takových případech
s úpravou útrat (srv. § 43 osnovy), je
nutno zlořádu, Jenž se tu a tam ujal, čeliti
jinak. Osnova dává proto soudu právo, aby
postupoval obdobně jako při formálních
vadách, uzná-li, že přípravné podání tak,
jak bylo učiněno, není s to sloužiti ku pří-
pravě ústního jednání. Vytýká-li odstavec
2. zvlášť přípravná podání, která se obme-
zují na pouhé popírání, je to odůvodněno
tím, že tyto případy se v praxi nejčastěji
vyskytují.

Ustanovení § 79, odst. 2. osnovy bylo
převzato do civilního řádu soudního ze zá-
kona o organisaci soudní (§ 89) a zákona
ze 27. dubna 1923, č. 100 Sb. z. a n. (vy-
daného pro Slovensko a Podkarpatskou
Rus).

Jinak dlužno ještě k jednotlivým ustano-
vením podotknouti toto:

V § 82 navrhována byla slovenskou ko-
misí lhůta osmidenní na místo třídenní. Ale
vzhledem k tomu, že zde jde o úkony tak
jednoduché, že lhůta 3 dnů naprosto stačí
a přijetím lhůty osmidenní by bylo lze
prodloužiti běh řízení o celých 10 dnů, dále
vzhledem k tomu, že se v historických ze-
mích lhůta třídenní zcela osvědčuje, při-
jímá osnova tuto kratší lhůtu. Ostatně,
jsou-li splněny všeobecné podmínky pro
prodloužení lhůt, je i prodloužení této lhůty
přípustno.

V § 85 přijata zásada vyslovená v jud.
č. 217 a v § 4 vládního nařízení z 3. února
1926, č. 17 Sb. z. a n. (jazykovém).

V § 87 vypuštěna slova o přípustnosti
trestního řízení jakožto samozřejmá.

K §§ 88 až 115.

V oddíle jednajícím o doručování
činí osnova jednu důležitou změnu dosa-
vadního práva, totiž, pokud jde o způsob
doručování veřejnou vyhláškou
(§ 110 osnovy). Dosavadní právo klade
váhu na to, aby edikt, jímž je ustanoven
opatrovník, byl alespoň jednou uveřejněn
v úředních novinách, po případě, aby byl
uveřejněn i několikráte aneb i v novinách
neúředních.

Ustanovení toto se neosvědčilo, poněvadž
podle nabytých zkušeností není způsobilé
dosíci svého účelu, totiž aby osoba, jíž byl
opatrovník zřízen, se o tom dozvěděla a
v řízení sama vstoupila. Právě úřední no-
viny jsou, jak známo, obecenstvem nej-
méně čteny. O zájmy osob neznámého po-
bytu je plně postaráno zřízením opatrov-
níka a připevněním ediktu na soudní
desku. Dosavadní předpisy byly pouhou
formalitou, jíž se množily náklady a stě-
žovala práce soudů. Proto osnova těchto
ustanovení nepřevzala. Jinak nebylo třeba
v tomto oddíle činiti podstatných změn,
poněvadž ustanovení obojího práva se
v podstatě shodují a celkem se osvědčila.
Změny, které byly učiněny, jsou jednak
povahy jen stylistické, jednak jsou důsled-
kem změněných poměrů (na př. §§ 92, 113,
114). Předpisy o povinnosti zříditi zmoc-
něnce pro doručování, obsažené v §§ 95 až
99 rak c. ř. s., jakož i předpisy o doručo-
vání mezi advokáty (§§ 112 a 113 rak. c.
ř. s. ) - uh. civilnímu řádu soudnímu ne-
známé - se v praxi neujaly a byly proto
v osnově vůbec vynechány. Podle osnovy
může býti doručováno veřejnou vyhláškou
a po případě opatrovníkovi jen tehdy, jestli
je osvědčeno, že pobyt osoby, které
má býti doručeno, není znám. Znala-li
strana pobyt svého odpůrce a jej zamlčela,
má to v zápětí zmatečnost (§ 484, č. 3).

Zvláštní zmínky zasluhuje ustanovení
poslední věty § 101, odst. 1., přijaté
v pražské komisi. Důvody pro toto usta-
novení tkví jednak v ohledu na žalobce,
jenž by musil pátrati u soudů, není-li tam
pro žalovaného zmocnění podle § 30, jed-
nak v ohledu na žalovaného, jenž může míti
velmi důležitý zájem na tom, aby právě ta
která žaloba nepřišla do rukou jeho zmoc-
něnce. Z ustanovení toho byla v zájmu
žalobce připuštěna výjimka ve případech
§ 108, odst 4.

K §§ 121 až 141.

Ustanovení osnovy o lhůtách a ro-
cích vykazují některé změny jak naproti
rakouskému, tak naproti uh. civilnímu
řádu soudnímu.

Tak především pojem lhůt koneč-
ných stanoví osnova v ten smysl, že každá
lhůta, nejenom zákonná, nýbrž i soudcov-
ská, jejíž prodloužení zákon výslovně za-
povídá, je lhůtou konečnou. Rak. civilní
řád soudní přiznává toto označení jen zá-

- 315 -