bylo by k oběma otázkám přisvědčiti. Při
úpravě soudu faktury (§ 84 osnovy) vzat
za základ § 88, odst. 2 jur. normy s jedi-
nou změnou, totiž s tou, že podle osnovy
nemá rozhodovati, jestli faktura byla za-
slaná zároveň se zbožím nebo již před
jeho dojitím, nýbrž jedině ta skutečnost,
jestli faktura došla zároveň se zbožím
nebo již před ním.
V souvislosti s tímto řešením bylo nutno
uvážiti, doporučuje-li se, aby bylo do osno-
vy převzato i ustanovení § 87 a) rak. jur.
normy, pokud se týče ustanovení § 31 uh.
c. ř. s. Osnova se rozhodla ustanovení
těchto nepřejímati. Pokud jde o § 87a) rak.
jur. normy, pozbývá toto ustanovení vůbec
významu vzhledem k § 83 osnovy; neboť
jsouc obmezeno na žaloby "proti obchod-
níkům" jeví se býti nyní zbytečným, po-
něvadž při takových žalobách protokolo-
vaný kupec může se pro příslušnost prosté
odvolati na § 83 osnovy. Měl-li by tedy dů-
vod příslušnosti, jak je upraven v § 87 a)
jur. normy, býti zachován, musil by býti
rozšířen vůbec na neobchodníky, jako je
tomu na Slovensku a Podkarpatské Rusi
podle § 31, odst. 2. uh. c. ř. s. Ale tako-
véto rozšíření není, pokud jde o neobchod-
níky, jistě žádoucí. Nepřineslo by ani pro-
tokolovaným obchodníkům zvláštních vý-
hod. Neboť podmínky stanovené v §§ 87 a)
jur. normy a 31, odst. 2. uh. c. ř. s. jsou
takové, že nedocházejí splnění ani mezi ob-
chodníky, tím méně ve stycích s neobchod-
níky. ústředna československých obchod-
ních a živnostenských komor sama uvádí,
že prodávající nemá zpravidla možnosti
dovolati se příslušnosti podle § 87a) jur.
normy, "ježto při objednávkách, uzavíra-
ných zástupcem, kupující podle zvyku ne-
podepisuje listu objednacího, takže schází
zde předpoklad písemné objednávky v §
87a) jur. normy žádaný".
Rovněž nebyla převzata do osnovy zvlášt-
ní ustanovení o místní příslušnosti daná
živnostníkům, a to z téhož důvodu, který
byl nahoře uveden u neprotokolovaných ob-
chodníků. Ostatně předpisy § 31, odst. 1.
a 3. uh. c. ř. s., dané pro živnostníky, jsou
tak složité, že je prospěch, který by z nich
živnostnictvo mělo, velice pochybný, uváží-li
se, jak často by právě při použití jich a
pro toto použití mohl vzniknouti spor.
V § 86 přidržuje se osnova § 91 jur. nor-
my; uh. c. ř. s. (§ 40) má sice ustanovení
podobné, ale širší potud, že netřeba tam,
aby byla zároveň podána žaloba z věcného
práva. Ale osnova vychází i zde z toho, že
příslušnost soudů daných na výběr nemá
býti nad potřebu rozšiřována. Ustanovení
v § 86, odst. 1. v poslední větě převzato
sem z § 95 jur. normy. Ustanovení toto má
zde zvýšený význam, když podle osnovy
(§ 49, č. 4) žaloby o věcná práva k cizí
věci nemovité patří výlučně před okresní
soudy.
§ 87 upravenému podle § 93 jur. normy
byla dána z důvodu přesnosti a jednodu-
chosti přednost před § 77, odst. 2. uh. c. ř. s.
V § 88 byla převzata jen ustanovení pro
příslušnost při hlavní intervenci (srv. § 94,
odst. 1 rak. jur. normy, §§ 82 a 83 uh.
c. ř. s. ).
V § 89 upraven soud žaloby navzájem
podle vzoru daného v § 96 rak. jur. normy,
jemuž sluší dáti přednost před nepřesným
a neuceleným zněním § 189 uh. c. ř. s.
Ustanovení § 90 odpovídá souhlasným
v podstatě §§99 rak. jur. normy a 27 uh.
c. ř. s. Z tohoto byla do osnovy převzata
slova "na který může býti vedena soudní
exekuce", aby se předešlo nemožnému roz-
šiřování tohoto důvodu místní příslušnosti,
k němuž by jinak mohlo dojíti.
Předpis § 91 převzat byl v podstatě po-
dle § 37 uh. c. ř. s.; v historických zemích
byly dány podobné předpisy jen v jednot-
livých zvláštních zákonech (§ 3 zákona z 5.
března 1869, č. 27 ř. z. a § 1 zákona z 12.
července 1902, č. 147 ř. z., § 9 zákona z 9.
srpna 1908, č. 162 ř. z., § 37 zákona ze dne
8. července 1926, č. 172 Sb. z. a n. ). V os-
nově jsou tato ustanovení nyní sevšeobec-
něna. S tím souvisí čl. II, č. 1 uvoz. zákona.
V § 92 byla vynechána slova "proti čes-
koslovenským státním příslušníkům" (srv.
§§ 101 rak. jur. normy, 46 uh. c. ř. s. ), aby
se předešlo výkladu, že tohoto pragrafu lze
užíti naproti cizině jen tehdy, když postup
její v otázce příslušnosti jest namířen právě
proti zdejším příslušníkům. Neboť podle
ustáleného výkladu záleží jediné na tom,
jestli postup ciziny v otázce příslušnosti
jest rozdílný od postupu, jaký by byl podle
našeho práva, a nikoliv na tom, je-li na-
mířen právě proti zdejším příslušníkům či
nikoliv. I když cizí stát používá toho kte-
rého důvodu místní příslušnosti také proti
svým vlastním příslušníkům, bude lze po-
užíti tohoto důvodu zde i proti jeho pří-
slušníkům.
- 304 -
Ustanovení §§ 93 a 94 převzata byla
z rak. jur. normy (§§ 102 a 103) beze
změny. S předpisem § 93 osnovy souvisí
čl. XXX uvoz. zákona, jenž má za účel
předejíti odmítání žalob pro místní nepří-
slušnost v takových místech, kde hranice
mezi jednotlivými okresními soudy v tomže
místě působícími nejsou žalobci známy.
Při zákonné úpravě prorogace přidržela
se osnova v § 95 rovněž vzoru rak. jur.
normy. Uh. c. ř. s. pojednává o prorogaci
zvlášť při věcné a zvlášť při místní pří-
slušnosti [§§ 1, č. 2a), 43], zvláště při
prorogaci výslovné a zvlášť při mlčky uči-
něné (§§ 10, 50), a to způsobem, který ce-
lou tuto úpravu činí dosti těžkopádnou a
ne zcela jasnou.
Odstavec 3. je ve shodě s judikaturou
v historických zemích a v souhlase s § 45,
odst. 2. uh. c. ř. s.
Jinak lze odkázati k tomu, co bylo uve-
deno ve všeobecných úvahách (pod I) o roz-
hodování samosoudcem a senátem.
K čl. X.
"Zákony zachovanými v platnosti tímto
zákonem" jsou míněna zejména ustanovení
uvedená v čl. VI, č. 3 uv. zák. Připome-
nouti třeba, že ustanovením čl. X nejsou
dotčeny předpisy o příslušnosti správních
úřadů k rozhodování o nárocích státu proti
jeho zaměstnancům a těchto proti státu,
vyvozovaných z jiného než veřejnoprávního
služebního poměru.
Výhrada v odstavci 6. chce umožniti, aby
zejména na Slovensku a v Podkarpatské
Rusi bylo lze, vzhledem k zvláštním pomě-
rům tam snad panujícím a možnému zne-
užití nižšího stupně vzdělání tamního oby-
vatelstva, učiniti opatření odpovídající
dnešním §§ 1, 45 a 317 uh. c. ř. s.
Pokud jde o některá ustanovení uvozo-
vacího zákona, pokud o nich nebyla už
v jiné souvislosti řeč, budiž uvedeno toto:
K čl. XXXVIII.
Původní osnova vycházela rozsáhlou mí-
rou vstříc přáním projeveným čsl. plodino-
vými bursami. Ale poněvadž tato ustano-
vení narazila jednak u ministerstva spra-
vedlnosti, jednak v komisích na odpor, bylo
třeba je změniti. Proto bylo podrženo na-
dále pojmenování "bursovní soudy roz-
hodčí" (nikoli "bursovní soudy") a "čle-
nové rozhodčího soudu bursovního" (nikoli
"bursovní soudcové"). Ustanovení o burs.
soudech rozhodčích byla shrnuta pod čl.
XXXVIII, jenž je rozdělen v několik para-
grafů. Ustanovením § 3 č. 2 má býti pone-
cháno vládě, které náleží schvalovati sta-
novy, aby určila, zda a za jakých podmí-
nek mohou i mimobursovní spory býti roz-
hodovány před bursovními soudy rozhod-
čími. Rozsah co do zastupováni stran, jak
jej vytýká § 9, uznán byl bursami za po-
stačitelný. V § 10 poskytnuto bursovním
rozhodčím soudům právo vyslýchati svěd-
ky, znalce a strany i přísežně, souhlasí-li
s tím vyslýchaní, jak ostatně už nyní usta-
novuje čl. III zák. č. 161/1936 Sb. z. a n.
Proti tomu, aby z rozhodnutí o zmateční
stížnosti byl přípustný rekurs k nejvyššímu
soudu, vyslovil se co nejrozhodněji zá-
stupce nejvyššího soudu.
Civilní řád soudní.
Při úpravě prvního oddílu, jednajícího
"O stranách", bylo nutno zaujmouti stano-
visko především k otázce, doporučuje-li se,
aby bylo pojato do zákona ustanovení
o tom, kdo je způsobilou stranou ve sporu.
Uherský i německý civilní řád soudní ta-
ková ustanovení mají, ustanovujíce, že
způsobilost býti stranou ve sporu kryje se
se způsobilostí k právům, podle soukromého
práva (§ 70 uh. c. ř. s., § 50 něm. c. ř. s. ).
Ale vývoj právní nasvědčuje tomu, že se
s takovýmto pojmem nevystačí; neboť vy-
skytují se případy, kdy zákon prohlašuje
za stranu ve sporu někoho, komu podle
hmotného práva vůbec schází vlastnost
právního podmětu [srv. čl. 194, 195, 226
obch. zák.; § 32 zákona z 6. března 1906,
č. 58 ř. z. a j. Srv. o tom H o r a "K nauce
o stranách ve sporu" Sborník věd právních
a státních 1922 (Pocta Heyrovského) ]. Je
proto lépe, otázku tuto v civilním řádě
soudním vůbec neřešiti, jak činí zejména
i byv. rak. c. ř. s., aniž se proto v praksi
dostavily nějaké obtíže. Totéž platí o ná-
sledcích nedostatku způsobilosti býti stra-
nou ve sporu; zde spor vůbec nevzniká, ří-
zení přes to snad zahájené nemá platnosti,
k odstranění rozsudku netřeba ani oprav-
ných prostředků, jde o pouhé zdání roz-
sudku, jehož ve skutečnosti není.
Pokud jde o procesní způsobilost, byly
v podstatě převzaty předpisy dosavadních
zákonů procesních v československé re-
- 305 -
publice platných, které se ve hlavních vě-
cech shodují.
K §§ 1 až 23.
V pražské komisi byly vysloveny po-
chybnosti o tom, doporučuje-li se podržeti
v § 1, odstavec druhý, poněvadž vyslovuje
něco samozřejmého. Ale osnova jej přes to
podržuje nejenom z důvodu souvislosti se
stavem dosavadním a z důvodu vhodnosti,
nýbrž i proto, že v dalších paragrafech se
mluví o "zmocnění" ke sporu nebo k jed-
notlivým procesním úkonům a tato usta-
novení by se stala nejasná, kdyby odstavec
2. v § 1 - s nímž jsou v těsné souvislosti
- byl škrtnut.
Úprava § 2. osnovy je jen stylistická a
převzata z § 71 uh. c. ř. s. a má za účel, aby
jednotlivá ustanovení občanského práva
nemusila zvlášť býti citována, což je žádou-
cím také proto, že věc souvisí 3 úpravou
příštího nového zákona občanského.
Také § 6 osnovy zní všeobecně i potud,
že mluví vůbec o nedostatku "zvláštního
zmocnění, jehož je snad potřebí", a nikoli
jen o nedostatku zvláštního zmocnění, je-
hož je potřebí "k vedení rozepře". Neboť,
je-li zapotřebí k jednotlivému procesnímu
úkonu zvláštního zmocnění, musí i k jeho
nedostatku býti hleděno z úřední povin-
nosti. V tomto paragrafu byla také vyne-
chána ustanovení o prodloužení lhůty vzhle-
dem k tomu, že lze vystačiti se všeobec-
nými předpisy o prodloužení lhůt.
Podnět, aby do § 6 bylo výslovně pojato,
že soud před uplynutím lhůty nemůže uči-
niti konečné rozhodnutí, osnova neuznává;
neboť zde jde opravdu o něco samozřej-
mého a zatěžovati zákon takovými ustano-
veními, o nichž nemůže vzniknouti pochyb-
nost, jak tomu nasvědčuje zkušenost více
než 30 let při rak. c. ř. s., není na místě.
Ustanovení odstavce 3. v § 7 odpovídá
myšlence vyjádřené v § 7, odst. 2. rak. c.
ř. s. Ale tato myšlenka byla v osnově vy-
jádřena přesněji. Jednak bylo vysloveno, že
odporující rozhodnutí o důvodu zmatečnosti
musí býti už pravomocné, jednak, že se
musilo toto rozhodnutí státi v téže věci.
Podobná myšlenka vyslovena také v § 42
osnovy zákona o soudní příslušnosti.
Za to bylo jako nový odstavec druhý po-
jato do § 7 ustanovení o tom, že nedostatek
procesní způsobilosti může býti odstraněn
schválením zákonného zástupce. Zásada
tato je sice vyslovena v § 477, posl. odst.
rak. c. ř. s., ale poněvadž schválení zma-
tečného jednání zákonným zástupcem je
možno ještě před tím, než byl prvou stolicí
vydán rozsudek, je vhodnější, umístiti toto
ustanovení také už zde (srv. také § 75, posl.
odst. uh. c. ř. s. ). Při tomto ustanovení
bylo ve slovenské komisi uvažováno o tom,
nemá-li se do osnovy pojmouti výslovné
ustanovení o tom, že i strana sama, na-
byvší dodatečně procesní způsobilosti,
může své procesní úkony schváliti. I toto
ustanovení je zbytečné, poněvadž strana,
nabyvší za sporu procesní způsobilosti,
stává se dominus litis v plném rozsahu a
nemůže míti snad menších práv než zá-
konný zástupce strany procesně nezpů-
sobilé.
Ustanovení § 9, odst. 1. rak. c. ř. s. ne-
byla převzata, poněvadž jsou zbytečná už
podle dosavadního práva (srv. §§ 425 I. a
176 rak. c. ř. s. ). K § 9 osnovy dlužno připo-
menouti, že vyskytly se v praxi pochyb-
nosti, má-li se toto ustanovení (= § 10 rak.
c. ř. s. ) vztahovati i na stranu požívající
práva chudých a navrhnuvší, aby byl je-
jímu odpůrci zřízen opatrovník. Osnova
řeší tuto otázku při právu chudých (§ 63,
č. 5), snažíc se jednak vyhověti potřebám
chudé strany, jednak však také čeliti zne-
užívání § 8 a přílišnému zatěžování státní
pokladny.
V části jednající o společenství
v rozepři bylo vynecháno ustanovení
§ 12 rak. c. ř. s., poněvadž přípustnost spo-
lečenství v rozepři jest vzhledem k usta-
novení občanského práva (§ 1357) samo-
zřejmou.
V § 12, odst. 2. rozřešena sporná otázka,
jaký význam mají odporující si procesní
úkony nerozlučných společníků. Řešení
osnovou zvolené jest vhodnějším a pro
soudce také proto cennějším, že je určité,
než ustanovení § 80, odst. 3. uh. c. ř. s.,
které dává právo posouditi vliv odporují-
cích si procesních úkonů soudu. Příznivost
nebo nepříznivost procesních úkonů bude
třeba ovšem posuzovati podle toho, jak se
jeví v době, kdy byly u činěny; ne-
přichází tudíž v úvahu význam toho kte-
rého procesního úkonu pro konečný vý-
sledek sporu. Tak zejména dozná-li jeden
společník jistou skutečnost, kdežto druhý
ji popírá, zdá se na první pohled
pro celek příznivějším toto popření, poně-
vadž donucuje k důkazu. Ale jen na první
- 306 -
pohled; podaří-li se důkaz, ukáže se, že
příznivějším ve skutečnosti pro celek bylo
ono doznání, poněvadž by byly ušetřeny ná-
klady s důkazem spojené. Ale tento ko-
nečný výsledek ovšem soudce předvídati
nemůže v době, kdy stojí naproti odporují-
cím si procesním úkonům. Také posouzení
o tom, který z odporujících si procesních
úkonů jeví se celku příznivějším, má umož-
niti soudu jen další postup a rozhodnutí
s ním související (na př. průvodní usne-
sení), ale neváže ovšem nikterak soudce při
konečném rozhodování o hlavní věci,
aniž mu nějak prejudikuje. Procesními
úkony, jež má § 12 osnovy na zřeteli, nejsou
ovšem nikdy nabídka smíru jedním společ-
níkem učiněná, druhým však odepřená;
smír jakožto procesní s m l o u v a v plném
slova toho smyslu vyžaduje nutně souhlasu
všech nerozlučných společníků. Nemůže
tudíž soudce nikdy zaujmouti stanovisko,
podle něhož by považoval smír za přízni-
vější a rozhodl se proň přes odpor jiného
nerozlučného společníka. (V tom směru
jsou nesprávné námitky, které činí Pet-
schek, Pr. Jur. Ztschr., 1932). Ponechávati
prostě soudci, aby posuzoval vliv odporu-
jících si projevů nerozlučných společníků,
ukládalo by soudci začasté velmi těžký
úkol, a činilo by na druhé straně i posta-
vení jednotlivých nerozlučných společníků
ve sporu dosti vratkým. Slovy "dalšího po-
stupu" míní se ovšem nejen další jednání
ústní, nýbrž i případná rozhodnutí při něm,
konečnému rozhodnutí předcházející.
Dodatkem v odstavci 4. má býti nazna-
čeno, že, pokud nejde o smír, vztahují se
všechny procesní úkony činného společ-
níka - tedy i jeho úkony dispositivní -
na společníky liknavé. Pro takovou úpravu
mluví nemožná situace, ve které se ocitá
soud, jakmile je mu odpírána možnost, aby
přihlížel i k těmto dispositivním procesním
úkonům nerozlučného společníka, jenž je-
diný je ve sporu činným (Hora: Českoslo-
venské civilní právo procesní. II., str. 24).
Ustanovení o hlavní intervenci byla
v osnově podržena, ačkoli zjev, jenž je tu
upraven, v životě se téměř nevyskytuje;
neboť nelze jej nicméně naprosto vylučo-
vati z okruhu praktické možnosti.
V oddíle o vedlejší intervenci bylo pře-
vzato z uh. c. ř. s. jednak ustanovení obsa-
žené v § 16, odst. 5. osnovy, jednak ustano-
vení v § 17, odst. 2. Má-li intervenient míti
opravdu možnost podporovati stranu, ke
které přistoupil, je vhodno, aby mu byla
také rozhodnutí soudní i podání odpůrce
této strany dodána, jak ustanovuje § 88
II. uh. c. ř. s. Při dnešním mechanickém
opatřování stejnopisů nebude to činiti ni-
jakých obtíží.
Pokud jde o opovědění rozepře, má
osnova za to, že lze vystačiti úplně s tím,
co obsahuje § 19. Uváděti výslovně, v čem
záležejí účinky civilního práva, jež dávají
podnět k opovědění (jak to činí § 89 uh.
c. ř. s. ), je zbytečné a i povážlivé, poněvadž
mohou snad podle civilního práva býti způ-
sobeny i jiné účinky, které by v textu zá-
kona uvedeny nebyly.
Také ustanovení o tom, že ve sporu, pro
který se opovědění činí, nemůže býti řešen
poměr mezi stranou opovídající a litis de-
nunciatem (§ 91, odst. 2 uh. c. ř. s. ), je
zbytečné, poněvadž je samozřejmé. Naproti
tomu je ustanovení uh. c. ř. s. obsažené
v § 91, odst. 1., podle něhož osoba třetí,
které byla rozepře opověděna, považuje se,
přistoupí-li ke sporu, beze všeho za vedlej-
šího intervenienta, povážlivé, má-li se jím
rozuměti, že by jeho intervenci nemohl ani
odpůrce opovídající strany odporovati;
má-li však toto právo býti odpůrci této
strany zachováno, je ustanovení to zby-
tečné.
Poněvadž občanské právo nezná už
výzvy k zastupování v právní rozepři,
o němž mluví § 21, odst. 2. rak. c. ř. s. -
neboť ustanovení § 931 obč. zák. sem spa-
dající bylo již změněno třetí dílčí novelou
(§ 122) - nebylo toto ustanovení do
osnovy převzato.
V uh. c. ř. s. je zcela zvláštní ustanovení
v § 92 pro případy, kdy se k zažalované po-
hledávce táhne více praetendentů. Ustano-
vení toto je převzato z něm. civ. řádu soud-
ního (§ 75). Ale poněvadž v literatuře i ju-
dikatuře německé je právě toto ustanovení
stálým pramenem nepřekonatelných obtíží,
takže sám Wach se o něm vyjádřil, že
"spottet nahezu jeder Konstruktion" a po-
něvadž na druhé straně v obvodě platnosti
rak. c. ř. s. se ukázalo, že lze se bez tako-
vého ustanovení zcela dobře obejíti, nepo-
jala osnova tohoto ustanovení (srv. po-
drobně o § 75 něm. c. ř. s. Hora: Procesní
úprava kolise nároků, 1910, str. 78 násl.,
kde uvedena i další, zejména říšskoně-
mecká literatura).
- 307 -
V pražské komisi byl činěn návrh, aby
v § 19 za slovo "o sporu" bylo dodáno "jenž
má se jím nebo proti němu zahájiti nebo
jest již zahájen"; ale tím by mohl býti
vzbuzen dojem, že jsou vyloučeny případy,
kdy hmotné právo (na př. § 83, č. 3 směn.
zák. ) opravňuje k opovědění rozepře bez
ohledu na to, jestli proti němu bude nebo
má býti rozepře zahájena. Také nelze před-
vídati, nebudou-li podobné případy v hmot-
ném právu rozmnoženy, takže by navrho-
vané znění jim nevyhovovalo. Také návrh
slovenské komise, aby bylo výslovně v osno-
vě řečeno, že opověděti lze rozepři až do je-
jího pravomocného rozhodnutí, osnova ne-
přijímá, poněvadž bylo by tím vysloveno
něco, co je samozřejmé.
Při úpravě pojmenování a u k-
tora (§§ 20 až 23) byly proti dosavad-
nímu stavu pojaty do osnovy dvě novoty.
Jednak ta, že do osnovy pojato ustanovení,
že žalovaný, který byl ze sporu propuštěn,
nemá naproti žalobci nároku na náhradu
nákladů, jednak že rozhodnutí, které bude
vydáno proti auktorovi, vstoupivšímu do
sporu na místo původně žalovaného, je
účinné a vykonatelné, pokud jde o samu
věc (nikoli tedy, pokud jde o náklady),
i proti původně žalovanému. Co do prv
uvedené zásady byla rozhodující úvaha, že
žalobce nemohl nikoho jiného žalovati než
držitele věci neb věcného práva a nelze mu
tedy ukládati povinnost náhrady nákladů
jen proto, že mezi žalovaným a jeho aukto-
rem je zvláštní poměr hmotně-právní,
o němž on ani nevěděl. Žalovaný je pro-
puštěn ze sporu také jen proto, že je tu
tento hmotně-právní poměr mezi ním a ža-
lovaným, ale nikoli proto, že by naproti ža-
lobci zvítězil.
Druhá zásada je ospravedlněna povahou
věci; kdyby rozhodnutí proti auktorovi vy-
dané nemělo účinnosti naproti původně ža-
lovanému - nyní ze sporu vystouplému -
bylo by uspokojení nároku zvítězivšího ža-
lobce ohroženo všude tam, kde tento pů-
vodně žalovaný podrží věc, o niž jde, na-
dále ve své moci. Neboť na něm, poněvadž
není stranou ve sporu, nebylo by lze přímo
se domáhati na základě vítězného rozsudku,
aby věc žalobci vydal. To by bylo tím méně
odůvodněno, když žalobce zpravidla nemá
moci, aby auktorovu vstupu do sporu za-
bránil. Proto také teorie uznává i nyní ta-
kovouto účinnost tohoto rozhodnutí naproti
původně žalovanému. Ale poněvadž není
v dosavadním zákoně výslovného ustano-
vení, je nucena konstruovati prostředky
k tomuto cíli vedoucí, o nichž ovšem není
jisto, budou-li vždy praxí uznány. (Srv.
Hora, československé civilní právo pro-
cesní. II., 38). Proto je nutno, aby byla vý-
slovně tato otázka řešena; to činí osnova
v § 21, odst. 3., následujíc zde vzoru ně-
meckého práva procesního (§ 76, odst. 4.
něm. c. ř. s. ).
K §§ 24 až 38.
V části vztahující se na zmocněnce
stran bylo značně těženo z uh. c. ř. s. Zása-
dou o nuceném zastupování stran nebylo
hnuto přes to, že v novější době ozývají se
v literatuře ostré hlasy proti zákonnému
stanovení povinnosti stran, dáti se zastu-
povati advokáty. Osnova, podržujíc tuto
zásadu, nečiní tak ovšem snad proto, aby
bylo zaručeno jakési hmotné zabezpečení
stavu advokátského, nýbrž činí tak v zájmu
soudnictví samého. Neboť není po-
chybnosti o tom, že součinnost advokátů
může přispěti značně jak k usnadnění ce-
lého jednání, tak i k nalezení správného
rozhodnutí. Při tom ovšem nutno předpo-
kládati, že advokáti také jen v tomto
smyslu svou součinnost budou chápati a ji
vyvíjeti.
S druhé strany ovšem nelze na této zá-
sadě lpěti bezvýjimečně; dlužno od ní upus-
titi tam, kde lze dosáhnouti vzpomenutého
účelu v tom kterém případě i bez součin-
nosti advokátovy, a kde by strany, jsouce
přes to nuceny dáti se zastupovati advoká-
tem, mohly právem toto donucování pociťo-
vati jako obmezování své osobní volnosti.
Myšlenku tuto projevuje už § 28 rak. c. ř.
s., jenž zprošťuje povinnosti, dáti se za-
stupovati advokáty, příslušníky stavu ad-
vokátského, notářského a soudcovského.
Přes tento okruh jde § 97 uh. c. ř. s. Osno-
va přijímá z naznačených důvodů volnější
stanovisko uherského práva a řeší kromě
toho výslovné i otázku, že osvobození osob
v § 26 jmenovaných platí i ve sporech je-
jich manžela, nesvéprávných dítek, opatro-
vanců neb podstat, jejichž správa jim byla
soudem svěřena. Mluví-li osnova o osobách
způsobilých vykonávati úřad soudcovský,
má na mysli přirozeně jen úřad soudcovský
ve věcech občanských. Poněvadž při takto
rozšířeném okruhu osob osvobozených od
povinnosti dáti se zastupovati advokátem
není vyloučeno, že by jejich projednávání
bez součinnosti advokátovy mohlo míti,
- 308 -
zejména pro nedostatečnou znalost před-
pisů o řízení a zběhlost v jich použití, ne-
příznivý vliv na postup řízení, má osnova
za nutné poskytnouti soudu právo vyslo-
vené v odstavci 2.
Myšlenka neobmezovati strany příka-
zem, aby se daly zastupovati advokátem,
i tam, kde se toho nejeví věcná potřeba, do-
chází v osnově výrazu také tím, že osnova
nepřijímá ustanovení, podle něhož strany
musí si u okresních soudů za určitých pod-
mínek, zříditi advokáta, nechtějí-li jednati
osobně.
Ustanovení § 26, odst. 1. tkví v myš-
lence, že má rozhodovati způsobilost věcná;
proto nepřejímá osnova ustanovení rak. c.
ř. s. o vlivu, jejž mají jisté disciplinární
tresty na trvání výhody zákonem poskyt-
nuté.
Další novota jeví se jednak v § 24, odst.
2., jednak v § 25, odst. 2. V § 24, odst. 2.
řeší osnova otázku, co platí tam, kde do-
staví se strana se svým zmocněncem
k soudu a tam učiní prohlášení, které je
v rozporu s prohlášením zmocněncovým
(na př. při smíru, uznání, vzdání se oprav-
ných prostředků, zpětvzetí jeho a pod., srv.
rozh. Vážný č. 1631). Řešení osnovy, že
mají přednost prohlášení strany, je zajisté
odůvodněno povahou věci, když před pří-
padnou újmou, která by mohla stranu z je-
jího prohlášení snad stihnouti proto, že
strana si není vědoma jeho dosahu,
chrání stranu ustanovení, že trvá na svém
prohlášení, "i když ji soud poučí a dá věc
jí vysvětliti".
Naproti tomu má § 25, odst. 2. v poslední
větě na mysli případ ten, kdy v advokát-
ském sporu dostaví se strana sama bez
advokáta. Brániti jí, aby nemohla sjednati
ani smír ani uznati neb vzdáti se nároku,
nemělo by zajisté smyslu. Také v té pří-
čině má osnova vzor v § 98 uh. c. ř. s.
V § 27 upravena otázka zastupování
stran notáři způsobem, jenž vyhovuje po-
třebám stran a jenž byl schválen oběma
komisemi. Upozorniti třeba, že § 27, odst.
2. má na mysli jen notáře jakožto zmoc-
něnce z povolání; proto také jen na
tyto případy, kdy zastupování stran ve
sporu je součástkou výkonu jeho povo-
lání, vztahují se ustanovení § 28, odst.
2., § 40, odst. 4. a § 41, odst. 2., což nazna-
čeno citací § 27, odst. 2. v těchto ustanove-
ních. Naproti tomu není ovšem notář vy-
loučen z řad obecných zmocněnců ve
smyslu § 27, odst. 1.; obecným zmocněn-
cem může býti tak jako každá jiná své-
právná osoba, ale pak nutně se naň vzta-
hují všechny předpisy o obecných zmoc-
něncích a nemůže zejména uplatňovati pro
sebe výhody vytčené v § 28, odst. 2. a § 41,
odst. 2. Ze znění odst. 1. jde nyní jasně
najevo zejména také to, že strana, která
není dosud zastoupena advokátem, nemusí
při prvém roku dostaviti se osobně, nýbrž
může k tomuto roku vyslati také obecného
zmocněnce. Pochybnosti, jež budil v tomto
směru dosavadní § 29, odst. 1. c. ř. s., mizí
vzhledem k tomu, že toto ustanovení osno-
va nepřejímá.
Pokud jde o způsoby udělení plné moci
procesní, zavádí osnova - rovněž podle
vzoru § 102 uh. c. ř. s. - udělení plné moci
procesní beze zřetele na určitou
rozepři (§ 30 osnovy). Potřeba toho
byla pociťována i v historických zemích,
čemuž nasvědčuje § 24 jedn. řádu, který je
ovšem jen povahy technické. Doporučuje
se tudíž, aby podmínka i účinky a trvání
takové všeobecné plné moci byly vytčeny
přímo v zákoně, při čemž podrobnosti
ovšem bude lze upraviti nařízením.
K § 28 osnovy sluší připomenouti, že po-
kud jde o mocný list vydaný v cizině, ne-
má osnova zvláštního ustanovení, majíc
za to, že vystačiti lze s ustanovením dru-
hého odstavce tohoto paragrafu. V odstavci
2. osvobozeni jsou advokáti a notáři od po-
vinnosti dáti ověřiti mocný list, vykáží-li se
soudu jako advokáti neb notáři, i když ne-
jsou soudu osobně známi, což znamená jisté
ulehčení. Odstavec 4. téhož paragrafu má
na mysli poměry na Slovensku a Podkar-
patské Rusi, kde by se mohla ukázati po-
třeba zvláštních náležitostí, jak je stanoví
§ 100 II uh. c. ř. s.
Na zákonném obsahu procesní plné
moci byl naproti § 31 rak. c. ř. s. učiněn jen
pod č. 3 doplněk vztahující se na spory, ke
kterým dojde za řízení exekučního neb za-
jišťovacího a pro ně. Není zajisté odůvod-
něno, aby zmocněnec, který může na zá-
kladě své procesní plné moci zahájiti ří-
zení exekuční, nesměl na základě téže plné
moci procesní zastupovati svého zmocnitele
i ve sporech, které jsou tímto exekučním
řízením vyvolány a jsou s ním v nejtěs-
nější souvislosti. Podobné ustanovení má
také § 104 uh. c. ř. s.
Jinak bylo ustanovení pod č. 1 upraveno
tak, aby byly odstraněny pochybnosti pro-
- 309 -