osnovou (§ 49, č. 3) odkázány výlučně před
soudy okresní.
2. § 50, odst. 2, č. 4 upravuje věcnou pří-
slušnost pro žaloby o náhradu škody proti
zaměstnancům státu, zemí, okresů a obcí,
dále proti voleným nebo jmenovaným či-
novníkům zemí, okresů a obcí, na politické
správě a na správě obcí účastněným, takže
i žaloby proti nim na náhradu škody způ-
sobené tím, že bylo porušeno právo při vy-
konávání veřejné moci přestoupením jich
úřední povinnosti, jsou odkázány před
krajské soudy. Toto ustanovení, jež snaží
se vyhověti novým předpisům o organisaci
politické správy (zákon č. 125/1927) i přání
ministerstva vnitra, aby byly hledány pro
označování činovníků, o něž jde, výrazy
souhrnné, vyslovuje ovšem jen zásadu a
nechce nijak zasahovati do dnešního práv-
ního stavu povahy materielní. Nechce proto
vzbuditi zdání, jako by nároky proti oso-
bám zde jmenovaným byly už tím samým
prohlášeny za právně existující a spory
z nich za věci náležející před soudy řádné,
nýbrž dodatkem na konci tohoto odstavce
umístěným naznačuje, vyhovujíc tak přání
ministerstva vnitra, že tato úprava platí
jen potud, pokud zvláštními zákony už nyní
nebo v budoucnosti vydanými je ručení
osob, o něž jde, za způsobenou škodu vy-
sloveno a rozhodování o ní řádným soudům
přikázáno. To znamená tedy že pokud ne-
bude změněn dosavadní stav právní, zů-
stává zejména i dvor. dekret z 14. března
1806, č. 758 sb. z. s. nedotčen. Ustanovení
osnovy má však už nyní význam pro zemi
Slovenskou a Podkarpatoruskou se zřete-
lem na právní stav tam platný (materielně-
právní ustanovení slovenského právního
řádu jsou uvedena v Roučkově Komen-
táři k o. z. o. za § 1313).
Jinak dlužno upozorniti na to, že při ža-
lobách, o něž tu jde, jedná se přece o věci
v převážné míře složité a důležité a to ne-
jenom pro strany, nýbrž i pro státní celek,
jakož i o spory celkem řídké, takže je tím
už plně odůvodněno, že tyto spory mají
náležeti bez ohledu na cenu předmětu spo-
ru před krajské soudy.
Upozorniti dlužno, že pokud jde o soudce,
zůstávají nadále v platnosti předpisy zá-
kona ze dne 12. července 1872, č. 112 ř. z.,
jak vyslovuje čl. V, č. 1 uvoz. zákona.
3. Také ustanovení osnovy v § 50, odst.
2, č. 5 znamená v jistých směrech novotu.
Zde jsou shrnuty celkem tři případy:
a) žaloby proti s t á t u na náhradu ško-
dy, pod č. 4 zmíněné a tam jmenovanými
osobami způsobené; tyto žaloby mají na-
příště náležeti před krajské soudy, ale jen
potud, pokud ručení státu za tuto škodu je
zákonem stanoveno a před řádné soudy od-
kázáno. Tomu je tak sice u soudců (§104
ústavní listiny a zákona z 12. července
1872, č. 112 ř. z. ), na něž se však, jak
právě uvedeno, ustanovení § 50, odst. 2,
č. 4 a 5 nevztahují (srv. čl. V, č. 1 uvoz.
zákona), není tomu však dosud u jiných
státních zaměstnanců, pro něž § 92 ústavní
listiny vyhrazuje teprve zvláštní zákon.
Ustanovením § 50, odst. 2, č. 4 osnovy se
tomuto příštímu zvláštnímu zákonu ani
v otázce úpravy příslušnosti zde dotčené
nikterak nepředbíhá.
b) žaloby proti zemím, okresům a obcím
o náhradu škody jejich zřízenci způsobem
v § 50, odst. 2, č. 4 naznačeným způsobené.
Také na tyto případy vztahuje se výhrada
zvláštního zákona, jenž by odpovědnost
těchto korporací za tuto škodu stanovil.
c) žaloby proti státu o náhradu škody
způsobené osobám, které byly neprávem
trestním soudem odsouzeny.
žaloby tyto se odkazují v osnově výlučně
ke krajským soudům, čímž je dosavadní
ustanovení §§ 5 a 6 zákona ze dne 21.
března 1918, č. 109 ř. z. o příslušnosti
vrchních soudů zrušeno (srv. č. II, Č. 2
uvoz. zákona). V souvislosti s tím jsou
osnovou odkázány ke krajským soudům
i žaloby o náhradu škody způsobené tím,
že někdo byl bezprávně držen trestním sou-
dem ve vazbě, čímž ovšem není způsobena
proti dosavadnímu stavu (§6 zákona z 18.
srpna 1918, č. 318 ř. z. ) změna věcná. Ale
vzhledem k § 50, odst. 2, č. 5 osnovy stalo
se zvláštní ustanovení citovaného zákona
bezpředmětným a mohlo býti v čl. II, č. 3
uvoz. zákona zrušeno.
4. Ustanovení § 50, odst. 2, č. 7 a 8
osnovy byla sem zařazena z §§ 83 a) a 83
b) jur. normy, poněvadž v těchto paragra-
fech není upravena jen příslušnost místní,
nýbrž i věcná.
Slovy (§ 50, odst. 2, č. 8) "spory o usne-
sení valných hromad" má býti naznačeno,
že jsou zde zahrnuty nejenom spory člena
sdružení, jimiž uplatňuje neplatnost usne-
sení valné hromady, nýbrž i spory sdru-
žení, jimiž hájí platnost usnesení proti
členu, jenž tuto platnost popírá.
- 298 -
Pokud jde o věci vypočtené v § 50, odst.
2, č. 9 až 14 odkazuje se k tomu, co je uve-
deno ve všeobecných poznámkách o pří-
slušnosti horních senátů (při čl. XX uvoz.
zákona).
Poněvadž osnova uvozovacího zákona
připouští i pro budoucnost v jistých mezích
obchodní a horná senáty, bylo na to třeba
zde poukázati v § 51. Tento paragraf vy-
hrazuje také možnost vládního nařízení,
jímž by výkon pravomoci ve věcech vzta-
hujících se na hornictví byl, jako je tomu
dosud, svěřen jen některým krajským sou-
dům.
K §§ 52 až 58.
Osnova mění v § 53 ustanovení obsažené
v § 55 rak. jur. normy v několika směrech.
Především vypouští z něho větu 2 a 3. Tato
ustanovení byla dána v zájmu příslušnosti
sborových soudů I. stolice. Ale toto stano-
visko není dnes už odůvodněno; naopak,
o čem mohou rozhodovati i okresní soudy,
má býti těmto zachováno. Ostatně tyto věty
původního § 55 jur. normy byly zrušeny
již čl. I č. 5 zákona č. 161/1936 Sb. z. a n.
V těsné souvislosti s předpisy § 53 je
otázka přípustnosti hromadění nároků
v téže žalobě. Podle dnešního § 227 c. ř. s.
nelze spojiti několik nároků v téže žalobě
ani tehdy, když každý jednotlivý nárok
sice náleží k věcné příslušnosti okresních
soudů, ale součet všech dohromady koneč-
nou hranici věcné příslušnosti okresních
soudů převyšuje. Znemožňovati takovouto
kumulaci není jistě odůvodněno; podle
dnešního stavu musí býti podáváno několik
žalob, čímž se spor ovšem zdražuje, a
okresní soud může o nich projednávati spo-
lečně jen, když je byl podle § 187 c. ř. s.
k společnému projednávání zvlášť spojil.
Podle osnovy stačí jediná žaloba a ke spo-
lečnému projednávání dojde samo sebou,
pokud si soud jednání nerozdělí. Tato no-
vota je pojata do § 227 osnovy c. ř. s., kam
se hodí lépe než do zákona o soudní pří-
slušnosti, jak je tomu v dnešním § 55 jur.
n. (ve znění zákona č. 161/1936 Sb. z. a n. )
Stav, jenž jest zamýšlen osnovou, jest zcela
jednoduchý: Jsou-li nároky v téže žalobě
shrnuté ve skutkové nebo právní souvis-
losti, rozhoduje součet jejich, bez ohledu
na to, jestli by některý z těchto nároků
sám o sobě patřil k soudu okresnímu, jiný
však k soudu krajskému. Jakmile jeden
z těchto nároků naleží sám o sobě před
soud krajský, není příčiny k tomu, aby
s ním nemohl býti spojen a tím také před
krajský soud přiveden nárok jiný, třebas
by sám o sobě ke krajskému soudu nená-
ležel. Součet nároků bude také rozhodovati,
jestliže by všechny jednotlivé nároky
o sobě patřily jinak k okresnímu soudu;
přesahují-li všechny dohromady hranici
věcné příslušnosti okresních soudů, bude
pro žalobu příslušným krajský soud. Z této
zásady jest výjimka, když by všechny
nároky samy o sobě patřily k soudu okres-
nímu a nejsou v právní nebo skutkové
souvislosti; zde okolnost čistě zevní, že
byly shrnuty do jedné žaloby, nemá míti
v zápětí posunutí věcné příslušnosti v tom
smyslu, že by se jimi nyní musil zabývati
soud krajský, ale nemá býti také na pře-
kážku kumulaci z toho důvodu, že součet
jich převyšuje hranici stanovenou pro sou-
dy okresní. To vyjadřuje § 227 osnovy c.
ř. s. Touž myšlenku rozšiřuje osnova i na
samosoudce u krajských soudů: jde-li
o shrnutí několika nároků v téže žalobě,
z nichž žádný nepřevyšuje hranici 20. 000
Kč, má všechny nároky projednati samo-
soudce, totiž, nejde-li o nároky skutkově
nebo právně souvislé. Připomenouti dluž-
no, že toto ustanovení osnovy platí už nyní
podle čl. I, č. 5 a čl. IV, č. 7 zákona č. 161/
1936 Sb. z. a n.
V § 55 osnovy bylo vzhledem k tomu, že
podle § 49, č. 4 osnovy spory o věcná práva
k cizí věci nemovité jsou výlučně odkázány
před soudy okresní, vytknouti, že jest zde
míněno jen zástavní právo k movitostem.
V § 58 osnovy bylo vypuštěno ustanovení
o berní odhadní hodnotě (§ 60, odst. 2 rak.
jur. normy, § 5, odst. 2 uh. c. ř. s. ), poně-
vadž tento základ zjišťování ceny nemovi-
tostí nehodí se na dnešní poměry. Naproti
tomu bylo ponecháno ustanovení obsažené
v § 60 poslední odstavec rak. jur. normy
a nebylo poskytnuto žalovanému právo,
odporovati ocenění předmětu sporu, jako
činí § 5 uh. c. ř. s. Zájem, jejž by snad
v tom neb onom případě mohl žalo-
vaný míti na jinakém ocenění, než jak je
obsaženo v žalobě, není nikdy tak rozho-
dující, aby se k vůli němu poskytla žalova-
nému možnost, vyvolávati spory o přísluš-
nost. Nebylo by to také ve shodě s celkovou
snahou osnovy, která chce takové spory
obmeziti na nejmenší míru.
K §§ 59 až 69.
Ovšem jistou novotu zavádí osnova přes
to. Stává se totiž, že žalobce přehnaně pře-
- 299 -
cení hodnotu předmětu sporu v tom smys-
lu, aby tím podstatně zvýšil základnu pro
vyměření soudních nákladů, zejména ad-
vokátských poplatků. Pro takové případy
připouští osnova v § 58, odst. 4, aby žalo-
vaný mohl žádati za určení hodnoty před-
mětu sporu soudem; ustanovení takové
bude míti důležitost zejména u krajských
soudů, i když jejich věcná příslušnost ne-
může býti brána v pochybnost.
Při všeobecných zásadách o místní pří-
slušnosti přidržela se osnova v podstatě
rak. jurisdikcím normy a nikoli uh. c. ř. s.,
jehož ustanovení jsou velmi kusá. Ovšem
byly i zde předsevzaty jisté změny.
Změnou jen zevní je nové znění § 59,
jemuž byl vzorem § 19 uh. c. ř. s.
Také nová úprava § 61, odst. 1 nezna-
mená věcnou změnu; mluví-li se tu o oso-
bách, které nemají bydliště, jsou tím mí-
něny osoby, které nemají vůbec bydliště,
tedy ani zde ani jinde. Znění pak odstavce
2. chce usnadniti žalobcům takových osob
všeobecně přístup ke zdejším soudům.
V české komisi byla při jednání o § 61
osnovy nadhozena otázka, nemá-li ustano-
vení jeho odstavce 2 býti použito i na oso-
by, které mají své bydliště v cizině. Ale
vzhledem k tomu, že by se tím vyvolávalo
v jiných státech naproti československým
příslušníkům použití téže zásady, dále že
by toto ustanovení bylo vážnou překážkou
při sjednávání mezinárodních smluv, a
zdejší rozsudky z podobného ustanovení
vyplynuvší nebyly by v cizině uznány vy-
konatelnými, upouští osnova od podobného
ustanovení.
V § 63 ve druhé větě byla příslušnost
soustředěna na Prahu, poněvadž osnova
předpokládá, že vejde v život zároveň se
sjednoceným hmotným právem, takže či-
niti rozdíl mezi osobami, které mají do-
movské právo v území historickém, a oso-
bami, kterým přísluší domovské právo na
Slovensku a Podkarpatské Rusi (srv. čl. II,
č. 6 a čl. VII, č. 2 lit. b) zákona z 1. dubna
1921, č. 161 Sb. z. a n. ), nebude míti už
významu, nehledě k tomu, že sporů tako-
vých bude asi zcela málo. Tato úprava slo-
venskou komisí přijata bez námitek.
V § 64, odst. 2. byla pojata věta o dě-
tech zde zanechaných, aby byla vyplněna
mezera, která vzhledem k téže ratio a vzhle-
dem k výslovnému ustanovení § 67 osnovy
(§ 73 rak. jur. normy) by tu jinak byla,
a věc podrobněji upravena českou komisí
podle toho, jsou-li tyto dítky v péci matčině
neb nikoliv. Nejsou-li sice dítky v péči
matčině, ale nalézají-li se v péči pěstou-
nově, bude i o nich platiti § 64, odst. 2, věta
druhá.
Nové je ustanovení odstavce 3; bylo
nutné nejenom proto, že jsou velice časté
případy, kdy manželé rozešli se a žijí od-
děleně, aniž dali svoje manželství rozvésti
nebo rozloučiti soudem, jak zákon žádá, ale
i proto, že za dnešních poměrů množí se
případy, kde manželé vykonávajíce své po-
volání jsou nuceni žíti odděleně (na př.
muž je státním úředníkem a žena profesor-
kou; on žije v Čechách a ona vykonává
svoje povolání na Slovensku).
V § 66, odst. 1 osnovy upraven obecný
soud nemanželských dítek, jsou-li v péči
matčině, podle jejího soudu obecného, jinak
však podle jejich trvalého pobytu.
Ustanovení dosavadní, podle něhož se řídí
obecný soud těchto dítek vždy obecným
soudem matčiným, nevyhovuje ve všech
případech. Zejména nevyhovuje tam, kde
nemanželská matka se o své dítko nestará
a dítko je v péči nemanželského otce nebo
jiných osob.
Ustanovení odstavce 3. bylo převzato
v podstatě z min. nař. z 21. srpna 1856,
č. 150 ř. z., které proto mohlo býti zru-
šeno (čl. II, č. 9 uvoz. zákona).
V § 68, odst. 2, byl upraven obecný soud
zemí a okresů v souhlase s ustanoveními
zákona o organisaci politické správy (č.
125/1927 Sb. z. a n. ). Odstavec 3 nově
formulován podle návrhu ministerstva
vnitra.
Znění § 69 osnovy bylo naproti § 75 rak.
jur. normy zjednodušeno potud, že se
v něm mluví všeobecně o právních podmě-
tech, "které nenáleží k osobám přirozeným
a také nespadají pod ustanovení předcho-
zího paragrafu". Tím odpadá potřeba jed-
notlivé tyto podměty zvláště vypočítávati.
K §§ 70 a 71.
Při úpravě místní příslušnosti ve spo-
rech manželských bylo nutno větší měrou
přihlížeti k ustanovením uherského práva
a k tomu, aby příští úprava této přísluš-
nosti byla v souhlase také a pravděpodob-
nou příští úpravou mezinárodní o těchto
otázkách (srv. úmluvu haagskou z 12.
června 1902).
- 300 -
Pokud jde o manželství, kde oba manželé
jsou příslušníky československými, byla
místní příslušnost upravena v souhlase
s dosavadním právem (srv. §§ 76 a 100
rak. jur. normy ve znění čl. II, č. 7 zákona
č. 161/1921 Sb. z. a n., § 639 uh. c. ř. s. ve
znění čl. VII, č. 2 lit. f) zákona č. 161/1921
Sb. z. a n. ).
Ustanovení odstavce 1. zahrnuje i pří-
pady, kdy oba manželé byli českosloven-
skými příslušníky v době sňatku, ale potom
jeden tohoto příslušenství pozbyl, druhý
však československým příslušníkem zůstal,
takže pro tyto případy není třeba ustano-
vení zvláštního.
V § 71 osnovy jest upravena příslušnost
nejprve (odst. 1. ) pro spory, v nichž jsou
oba manželé cizozemci, a to jak v době
sňatku, tak i v době sporu a oba bydlí v tu-
zemsku. Prohlášen příslušným nejprve
soud posledního společného bydliště (sc.
tuzemského); když by však tohoto posled-
ního společného bydliště v tuzemsku ne-
bylo, ačkoli oba manželé v tuzemsku bydlí,
je příslušným soud bydliště žalovaného.
Případy tyto mohou nastati buď fakticky
(manželé měli poslední společné bydliště
v cizině, pak se oba přestěhovali do tuzem-
ska, ale každý zde bydlí jinde) anebo
právně (podle zákonů vlasti manželů tito
nemají totéž bydliště, srv. čl. 5 smlouvy
haagské z r. 1902). Vzorem tu byla jednak
haagská smlouva z r. 1902, jednak jí při-
způsobený § 641, odst. 1 uh. c. ř. s. Pokud
jde o manželství mezi cizinci bydlícími
v tuzemsku, nelze však ukládati tuzem-
ským soudům, aby rozhodovaly o jejich ža-
lobách za všech okolností. Tuzemské sou-
dy konají marnou práci tam, kde jejich
rozsudek není uznáván státem, jehož pří-
slušníky jsou manželé; stav tento je s to,
působiti v rodinných poměrech cizozemců
zmatek. Proto osnova váže rozhodovací
činnost zdejších soudů na podmínku, že
stát, o jehož příslušníky jde, přiznává roz-
sudkům československým soudů ve sporech
manželských právní účinnost. Přijímá tak-
to zásadu, § 116 uh. zák. čl. XXXI/1894
i smlouvy haagské z r. 1902.
V odstavci 2. je upravena příslušnost
pro ty případy, kde sice byli oba manželé
anebo alespoň muž v době sňatku přísluš-
níky československými, ale této přísluš-
nosti pozbyli, takže v době sporu není už
žádný z nich zdejším státním
příslušníkem. Ustanovení toto sou-
hlasí v podstatě s čl. II, č. 7 a čl. VII, č. 2
lit. f) zákona č. 161/1921. V osnově mluví
se jen o "žalující manželce" proto, že při
změně státní příslušnosti manželka sdílí
tuto změnu i proti své vůli, takže zasluhuje
při úpravě příslušnosti zvláštního ohledu.
Ustanovení odstavce 3. bylo převzato
z § 640 uh. c. ř. s. ve znění čl. VII, č. 2, lit.
g) zákona č. 161/1921, ale s jistou změnou.
Bylo totiž obmezení, že manželka "nenásle-
dovala svého manžela mimo území česko-
slovenské republiky", vypuštěno, poněvadž
tímto obmezením byla by nejčastěji pří-
slušnost zdejších soudů vyloučena, totiž ve
všech případech, jež budou pravidlem, když
žena šla sice s mužem do ciziny, ale za čas
se do tuzemska zklamána vrátí. (Srv.
Reissmann, Prager Jurist. Zeitschrift, II.
roč. str. 72). Dále bylo pamatováno na to,
aby žena, která zde sice před uzavřením
sňatku nebydlela, ale bydlí zde nyní, mohla
žalobu podati u soudu svého nynějšího
bydliště a nemá-li ho v tuzemsku, u soudu,
v jehož v obvodě je obec, do které v době
uzavření sňatku příslušela domovským
právem.
V odstavci 4. upravena příslušnost pro
spory nikoli majetkové z poměru rodičů
k dětem proti otci, jenž byl v době narození
dítěte československým příslušníkem, ale
není jím v době žaloby, v souhlase s čl. II,
č. 7 zákona č. 161/1921.
Ustanovení shrnutá v osnově do §§ 70
a 71 neupravují ovšem místní příslušnost
v tom smyslu, že by pro tyto všechny spory
byly míněny výlučně jen tuzemské soudy.
U státních občanů československých půjde
o výlučnou příslušnost i v tomto smyslu,
v ostatních případech ovšem bude tuzem-
ská příslušnost podmíněna tím, že se man-
želé, o něž jde, na tuzemské soudy se svou
žalobou obrátí. Ale učiní-li tak, je i pří-
slušnost tak, jak je upravena v §§ 70 a 71
osnovy, míněna jakožto výlučná. Vzhledem
k ustanovením § 71, odst. 1 a 3 osnovy, po-
zbyly předpisy §§ 116 a 117 zák. čl. XXXI/
1894 o právu manželském svého významu
a byly zrušeny v čl. II č. 7. uvoz. zákona.
K §72.
Také na ustanoveních o místní přísluš-
nosti ve věcech pozůstalostních bylo nutno
učiniti některé změny.
Především byl vůbec vypuštěn druhý
odstavec § 77 rak. jur. normy, poněvadž
- 301 -
při dnešním rozvrhu práce u soudů je
zpravidla zcela vyloučeno, aby soudce,
který projednával pozůstalost a byl tedy
proto se stavem věci nejlépe obeznámen,
rozhodoval také o žalobách na rozdělení
dědictví. Poněvadž však právě toto bylo
důvodem pro zcela výjimečné ustanovení
§ 77, odst. 2. rak. jur. normy, netřeba to-
hoto ustanovení přejímati do nového zá-
kona.
Dále byl upraven nově odstavec 2. v tom
smyslu, aby pro žaloby pozůstalostních vě-
řitelů z nároků na zůstavitele nebo na dě-
dice jako takového, příslušnost pozůsta-
lostního soudu nebyla výlučná, nýbrž jen
na výběr daná. Tím jsou rozptýleny jed-
nak pochybnosti, může-li pozůst. věřitel
použíti pro svou žalobu na př. smlouvy
prorogační nebo jiného důvodu místní pří-
slušnosti než je stanoven v § 72, jednak
uvedena osnova v soulad s dosavadní úpra-
vou na Slovensku a Podkarpatské Rusi
platnou (§43 posl. odst. uh. c. ř. s. ).
K § 73.
Zde byly zásady o místní příslušnosti
zjednodušeny: má zde rozhodovati jednak
(t. j. pro žaloby z § 50, odst. 2, č. 4 a č. 5
věta prvá) sídlo úřadu, od něhož nebo od
jehož orgánů (čímž jsou zahrnuti jak
úředníci, tak zřízenci) byla škoda způso-
bena, jednak (t. j. při žalobách podle § 50,
odst. 2, č. 5 věta druhá) sídlo trestního
soudu, jehož činnost v prvé stolici zavdala
k žalobě podnět. Tím (a ustanovením § 50,
odst. 2, č. 4 a 5 osnovy) jsou zejména zru-
šeny §§ 5 a 6 zákona ze dne 21. března
1918, č. 109 ř. z. (viz čl. II, č. 2 uvoz. zá-
kona), dále § 6 zákona z 18. srpna 1918,
č. 318 ř. z. (čl. II, č. 3 uvoz. zákona).
Pro syndikátní žaloby má ustanovení
i o místní příslušnosti zákon z 12. července
1872, č. 112 ř. z. (§§ 8 a 19), jenž je za-
chován v platnosti ve čl. V, č. 1 uvoz zá-
kona, takže nebylo třeba ustanovení o něm
v §73.
K §§ 74 až 77.
Tato ustanovení převzata z rak. jur. nor-
my. V § 73, odst. 1, děje se zmínka o ža-
lobách o spravení záznamu (odpovídající
v podstatě § 40 uh. c. ř. s. ), aby byly od-
straněny pochybnosti v té příčině v oblasti
býv. rak. práva zavládnuvší (srv. Hora,
Čsl. civilní právo procesní I. 181; Právník
1911, str. 401-410).
žalobou z věcného práva bude také žaloba
o t. zv. lepší právo při úpravě hranic (§
49, č. 3 osnovy).
V § 76 osnovy byla ponechána zmínka
o "lodních mlýnech", poněvadž na Sloven-
sku a Podkarpatské Rusi jsou tyto mlýny
dosud v užívání.
Ustanovení obsažené v § 85 rak. jur.
normy o exterritoriálních osobách je ob-
saženo už v čl. XIV uvoz. zákona a mohlo
zde tedy býti vynecháno. K tomuto článku
dlužno připomenouti, že jeho znění bylo -
na podnět ministerstva zahraničních věcí
- upraveno všeobecně a že bylo úmyslně
upuštěno od výpočtu případů, ve kterých
i exterritoriální osoby jsou podrobeny pra-
vomoci zdejších soudů. Neboť takový vý-
počet nebyl by nikdy spolehlivým vodítkem
pro všechny případy, poněvadž mezinárodní
právo se mění a vyvíjí, takže výpočet v zá-
koně uvedený by se mohl octnouti v roz-
poru s mezinárodním právem. Spokojuje
se tudíž osnova s poukazem na mezinárodní
právo, a to nejen co do stanovení okruhu
osob exterritoriálních, nýbrž i pokud jde
o určení případů, kdy osoby takové jsou
podrobeny zdejší pravomoci.
K § 78.
Zde byla pojata ustanovení § 83a) rak.
jur. normy, účelem zákazu posunutí pří-
slušnosti úmluvou stran je, aby bylo zaru-
čeno soustředění sporů zde zmíněných u je-
diného soudu a tím, aby bylo překaženo,
že by rozhodovalo několik soudů v přípa-
dech zmeškání anebo že by byla vydána
rozhodnutí cizozemských soudů, jež by byla
vykonatelná zde.
K § 79.
Ustanovení 1. odstavce převzato z § 83b)
rak. jur. normy, při čemž však stačí od-
kázati prostě na § 50, odst. 2, č. 8 osnovy.
Ustanovení o forum soudců (§79 rak.
jur. normy) nebylo do osnovy převzato,
poněvadž jde o spory zcela výjimečné, při
nichž lze účelu, který má § 79 rak. jur.
normy na mysli, dosáhnouti delegací. Na
Slovensku a Podkarpatské Rusi podobného
ustanovení není.
K §§ 80 až 82.
Osnova snažila se počet soudů daných na
výběr obmeziti jen na případy, ve kterých
- 302 -
by odepření zvláštního důvodu místní pří-
slušnosti mohlo býti v životě pociťováno
jakožto poškození důležitých zájmů. Proto
některé z dosavadních důvodů místní pří-
slušnosti, u nichž tohoto předpokladu není,
vypustila [tak §§ 87a), 90, 97, 98 rak. jur.
normy]. Naproti tomu některé nové důvody
místní příslušnosti přijala náhradou za
jiné, nyní vypuštěné (tak § 83 osnovy),
čerpajíc zejména z práva platného na Slo-
vensku a Podkarpatské Rusi.
Ustanovení § 80 osnovy odpovídá stejně
znějícím §§ 86 rak. jur. normy, 26 uh. c.
ř. s. Zmínka o nesvéprávných osobách čet-
nických může míti význam ovšem jen
v těch zcela výjimečných případech, kdy
byla nezletilá osoba přijata do činné služby
u četnictva na základě dispense.
V § 81 shrnuta byla ustanovení o soudě
závodu, obsažená v § 87 rak. jur. normy
a § 28 uh. c. ř. s. K tomu nyní přistupují
ustanovení daná v zákoně o pojistné smlou-
vě, č. 145/1934 Sb. z. a n., která jsou za-
chována v platnosti ve čl. V č. 17 uvoz. zá-
kona. Předpis § 15 zákona ze dne 18. března
1921, č. 130 Sb. z. a n. zachován v plat-
nosti čl. VI, č. 7 uvoz. zákona.
V § 82 byl soud podle splniště upraven
podle § 88, odst. 1. rak. jur. normy. Usta-
novení toto je přesnější a určitější než usta-
novení § 29 uh. c. ř. s. Nově pojato do
osnovy ustanovení o tom, že úmluva o
splniště musí býti prokázána listinou již
v žalobě, aby se předešlo neodůvodněnému
dovolávání se této místní příslušnosti ža-
lobcem a tím také sporům o příslušnost.
Ustanovení toto, jež je obsaženo již v §
104 rak. jur. normy, je také vhodné vzhle-
dem k zásadě, vyslovené v § 41, odst. 2
osnovy, usnadňujíc soudu zkoumání pří-
slušnosti. Ovšem opominul-li soud odmít-
nouti žalobu tomuto předpisu nevyhovující
již a limine, nemá býti tato vada žaloby
podkladem pro námitku žalovaného tehdy,
jestliže námitka by se opírala jediné o tento
nedostatek a žalobce listinu, o níž jde, před-
loží dodatečně. To chce vyjádřiti odstavec 3.
K §§ 83 až 94.
V zájmu usnadnění obchodních styků
jsou dána v dosavadním právu různá usta-
novení, ale ustanovení jiná v historických
zemích [§§ 87a), 88, odst. 2. rak. jur. nor-
my], jiná na Slovensku a Podkarpatské
Rusi (§§ 31, 32 uh. c. ř. s. ). Bylo tudíž
nutno hledati řešení takové, které by bylo
sice pro celé státní území jednotné, ale uspo-
kojilo potřeby obchodu tu i tam.
Najíti takové ustanovení bylo ovšem
velmi nesnadno. Srazily se zde názory dvou
komisí a uvnitř těchto komisí i názory jed-
notlivých jejich členů. Původně bylo za-
mýšleno přijmouti do osnovy jen ustano-
vení, jaké je v § 83, odpovídající § 32 uh.
c. ř. s. Ale vzhledem k usilovné a vše-
stranné akci, která byla rozvinuta proti
tomu z obchodních kruhů a organisací ze
zemí historických, které žádaly zachování
soudu faktury podle § 88, odst. 2 rak. jur.
normy, bylo při poslední redakci osnovy
rozhodnuto, přijmouti do osnovy nejen
ustanovení § 32 uh. c. ř. s., nýbrž vedle
něho i ustanovení § 88, odst. 2 jur. normy,
obě částečně znovu upravené, a vyčkati
zkušeností, jež budou s těmito ustanove-
ními v životě nabyta. Tím je plně vyhověno
i požadavkům kladeným obchodním světem,
jenž má na vůli rozhodnouti se pro použití
toho či onoho předpisu o příslušnosti. Při-
pomenouti dlužno, že výhoda poskytnutá §
83 osnovy přísluší jen protokolovaným ob-
chodníkům, kdežto předpis § 84 osnovy za-
hrnuje vůbec osoby provozující obchodní
živnost, je tudíž po této stránce širší.
Naproti svému vzoru má osnova v § 83
změnu potud, že časové obmezení uh. c. ř.
s. ("do dvou let ode dne zápisu posledního
obchodu") vypouští, poněvadž tato doba je
příliš krátká a obchodnictvo by bylo k vůli
příslušnosti nuceno k žalobám ve lhůtě
dvouleté, i když by jinak žalobu nepova-
žovalo snad za vhodnou. Rovněž bylo vy-
puštěno v osnově trestní ustanovení uh. c.
ř. s. dané pro případy, že by byl u soudu
místa obchodních knih zažalován neob-
chodník.
V zájmu ještě větší jasnosti vytýká osno-
va, že lze použíti tohoto důvodu přísluš-
nosti jen při pohledávkách, které jsou před-
mětem zápisu do obchodních knih; vylou-
čeny z toho jsou tedy pohledávky na př.
na náhradu škody nebo za ušlý zisk. Otázku,
mohou-li dědicové protokolovaného obchod-
níka použíti tohoto důvodu příslušnosti,
nebo lze-li ho použíti proti dědicům dluž-
níkovým, rovněž otázku, zůstává-li v pří-
padě postupu pohledávky při příslušnosti
určené obchodními knihami cedentovými,
osnova výslovně neřeší, ponechávajíc roz-
hodnutí těchto otázek judikatuře. Podle
mínění ve slovenské komisi zastávaného
- 303 -