nikatelů mezi sebou, jsou zahrnuty v § 50,
č. 9 resp. čl. XX., odst. 2, II. č. 1 osnovy;
pokud jde o spory z poměrů mezi podnika-
teli a jich úředníky, jsou tyto nyní odká-
zány před rozhodčí soudy hornické, pokud
jde konečně o spory s držiteli jiných pozem-
ků, není v zájmu těchto držitelů, aby tako-
vé spory byly bez ohledu na cenu věcí od-
kazovány ke vzdálenějším a stranám tíže
přístupným krajským soudům.

Osnova uvádí v čl. XVII., č. i a XX.,
odst. 2, č. I. částku nad 20. 000 Kč, poně-
vadž má na mysli právě jen spory, které
mají býti rozhodovány senáty (obchod-
ními, horními). Pokud jde o takové spory
v hodnotě nad 5. 000 Kč do 20. 000 Kč, zů-
stane při předpisu § 7 zákona o soudní pří-
slušnosti, jenž je odkazuje před s a m o-
soudce. Bude je ovšem rozhodovati sa-
mosoudce také právě onoho krajského sou-
du, u kterého jsou obchodní nebo horní se-
náty zřízeny.

K§1.

Výhrada v tomto paragrafu naznačená
zmiňuje se také o "jiných soudech", aby
bylo vyhověno § 95 ústavní listiny, která
mezi civilní soudy počítá nejen soudy řád-
né, nýbrž i mimořádné a rozhodčí.

K §5.

Do tohoto předpisu nebyla pojata ustano-
vení o tom, čeho je třeba, aby mohl býti
vykonáván soudcovský úřad v občanských
věcech sporných nebo nesporných, poně-
vadž tato otázka patři do zákona o organi-
saci soudů.

K § 9, odst. 1.

Zde bylo výslovně pojato ustanovení, že
nesmí býti počet členů senátu ani větší, než
jak ustanovuje zákon, aby bylo zdůrazněno
a zaručeno rovné postavení stran.

K §10.

Ve slovenské komisi bylo uvažováno o
obráceném pořadu hlasování, totiž tak, aby
mladší soudce hlasoval před starším a to
jednak v zájmu větší neodvislosti prvého,
jednak proto, že mladší soudce bude se sna-
žiti odůvodniti svoje mínění co nejlépe,
takže toto ustanovení bude míti značný
vliv výchovný. Přes to, že tyto důvody ne-
lze beze všeho odmítati a že takový pořad

hlasování je přijat i v jiných státech, na
př. ve Francii, přidržuje se osnova pořadu
dosud zachovávaného. Nelze tvrditi, že by
jím byla neodvislost mladších soudců ně-
jak dotčena, ani, že by těmto byla možnost
projevu lépe odůvodněného mínění odní-
mána nebo že by popud k tomu, aby mladší
soudce snažil se projeviti a lépe zdůvodniti
svůj odchylný názor, byl seslabován.

K § 14.

Osnova užívá důsledně označení "proto-
kol" a nepřijímá podnět, aby bylo užíváno
na místo tohoto výrazu slova "zápisnice",
jehož se užívá na Slovensku. Neboť, jak
bylo ve slovenské komisi samé konstatová-
no, není "zápisnice" slovem lidovým ani na
Slovensku, kdežto lid dobře rozumí slovu
"protokol". V historických zemích pak vý-
raz "zápisnice" vůbec není znám (slovo
"zápisník" má zcela jiný význam) a mohl
by vésti k nedorozuměním a ke zmatkům
také proto, že slovo "zápis" má svůj zce-
la vyhraněný smysl v právu knihovním.
Také mínění projevené slovenskou komisí,
aby nebyl předepsán zvláštní protokol o po-
radách a hlasování senátů, osnova nepři-
jímá. Způsob, jaký je zachováván na Slo-
vensku a v Podkarpatské Rusi, totiž, že roz-
sudek podepisují všichni soudcové a pře-
hlasovaný soudce vloží svoje odchylné vo-
tum do obálky, neuspokojuje tam, kde byla
projevena při hlasování více než dvě od-
chylná mínění, což jest možné zejména při
senátech pětičlenných; neboť účelem po-
radního protokolu má právě býti to, aby
bylo zcela nepochybně zjištěno, které mí-
nění obdrželo při hlasování většinu a kdo
pro ně hlasoval. Při postupu navrhovaném
slovenskou komisí však této plné záruky
není.

K §§ 16 až 27.

Rozsah důvodů vylučujicích soudce z vy-
konávání úřadu soudcovského byl rozšířen
jednak vzhledem k novým poměrům, které
byly způsobeny usnadněnou rozlučitelností
manželství, jednak vzhledem ku právu do-
sud platnému na Slovensku a Podkarpat-
ské Rusi.

Do prvé skupiny patří předpis § 17, č. 2,
kdež uznáno za důvod vyloučení, když soud-
ce má rozhodovati ve věcech osob, s nimiž
byl spojen manželstvím. Rozšiřovati však
důvod vyloučení i na věci osob, s nimiž

- 292 -

soudce byl zasnouben, netřeba, poněvadž
zde se vystačí plně, když se stranám po-
nechá, právo odmítnouti takového soudce
pro zaujatost. Ovšem ale je vhodno, pro-
hlásiti soudce za vyloučena ve věcech
osob, s nimiž dosud je zasnouben, jak ostat-
ně činí už právo dosud platné na Slovensku
a Podkarpatské Rusi (§ 59, č. 2 uh. c. ř. s. ).
Jinak ovšem osnova nepřijímá stanovis-
ko § 59, č. 2 uh. c. ř. s., pokud tento pro-
hlašuje soudce za vyloučena i v takových
věcech, ve kterých jsou osoby v osnově
v § 17, č. 2 uvedené ke vlastním stranám
ve sporu (jen) v poměru spoluoprávněných,
spoluzavázaných neb postihem povinných;
neboť tento poměr není vždy jasný a známý
a okruh případů vyloučení soudcova se vše-
mi jeho dalekosáhlými důsledky byl by pří-
liš rozšířen. Potřebě stran, aby takovýto
soudce nerozhodoval, bude pomoženo tím,
že mají právo jej odmítnouti pro zauja-
tost.

Do § 17, č. 4, bylo pojato výslovné usta-
novení o poměru soudcově k zákonnému zá-
stupci nebo zmocněnci některé strany ve
smyslu dosavadní judikatury (rep. nález
č.. 171 a j. ).

Ustanovení § 17, č. 5, bylo převzato z uh.
c. ř. s. (§ 59, č. 5). Původní osnova zamýš-
lela obmeziti vyloučení soudcovo jen na ty
případy, kde byl slyšen jako svědek, vychá-
zejíc z poznatku, že jen v tomto případě je
soudce tím, co sám pozoroval a o čem vy-
povídá, nutně předpojat, poněvadž tomu
bude také plně věřiti, ačkoliv je zde, jak bá-
dání o psychologii svědeckých výpovědí do-
kazují, pramenů pochybení velmi mnoho.
Proto je žádoucím, aby takovýto soudce-
svědek o věci nerozhodoval. Naproti tomu
znalec používá jen svých (všeobecných i
zvláštních) vědomostí a životních zkuše-
ností, které nejsou nabyty z konkrétního
vnímání toho kterého případu, nýbrž jsou
čerpány přímo ze života a ze všech prame-
nů, jež tento poskytuje, jsou přezkoumatel-
ny a na té které sporné věci nezávislé. Ta
okolnost, že i soudce tyto vědomosti má a
že je už ve sporu projevil, může mu odní-
mati právo, rozhodnouti tu kterou věc, tím
méně, že na soudci je, aby při rozhodování
použil veškerých svých vědomostí (srv.
Stein "Das private Wissen des Richters",
str. 84). Avšak poněvadž pří poradách
obou komisí bylo vysloveno přání, aby roz-
díl mezi soudcem-svědkem a soudcem-znal-
cem, přes to, že je teoreticky odůvodněn,

nebyl v osnově činěn, ježto v procesu jest
význam otázky skutkové a právní zcela
souřadný, rozšiřuje osnova v § 17, č. 5, dů-
vody vyloučení i na případy, kdy byl soudce
slyšen jako znalec.

Ovšem nemá býti soudce už proto vy-
loučen, že se jeho svědectví nebo znalectví
některá strana dovolává, neboť to by mohlo
sloužiti za snadnou záminku, zbaviti se ta-
kového soudce; záleží na tom, jestli byl
takovýto důkaz také soudem připuštěn.

O připuštění důkazu tohoto rozhodne ovšem
procesní soud, tedy buď původní senát nebo
samosoudce. Teprve od této chvíle musí se
soudce-svědek nebo soudce-znalec účasti na
dalším jednání zdržeti.

Podobné ustanovení má § 59 posl. odst.
uh. c. ř. s.

V § 17, č. 6 jsou zahrnuty i případy, kde
jde ve vyšší stolici o to, aby byla přezkou-
mána činnost toho kterého soudce, kterou
byl vyvinul v nižší stolici ve své funkci jako
soudce dožádaný nebo z příkazu činný, a
proto nebylo výslovně takové ustanovení,
jaké je v § 59, č. 6 uh. c. ř. s., do osnovy
přijato.

V § 17, č. 6 uznán za důvod vyloučení,
když soudce se účastnil při některém roz-
hodčím soudě na vydání rozhodnutí v odpor
vzatého. Přes to, že osnova civilního řádu
soudního nepřipouští, aby soudcové v činné
službě jsoucí mohli působiti jako rozhod-
cové, nelze potřebu takového důvodu vy-
loučení beze všeho popírati. Osnova počítá
tu s vývojem novějšího zákonodárství, jež
stále častěji vytvořuje zvláštní rozhodčí
soudy, k nimž povolává k součinnosti
soudce z povolání. Nelze tudíž v budouc-
nosti vylučovati zákonnou úpravu, podle
níž řádné soudy by byly povolány k tomu,
aby jako opravné stolice nastupovaly ve
věcech takovýmto zvláštním rozhodčím sou-
dem rozhodnutých. A právě pro takové pří-
pady je v § 17, č. 6 už napřed vhodně po-
staráno.

V předpisech §§ 19 a násl. byla spojena
ustanovení dosavadního zákona o organi-
saci soudní (§§ 22 a 28) s ustanoveními
rak. jur. normy a navzájem upravena.
Upozorniti dlužno, že v § 19 osnovy slovy
"každý soudce" zahrnut je i soudce po-
mocný a že § 21 odst. 1. osnovy lze použíti

i na samosoudce u krajských soudů, pokud
tam jsou. Osnova jde však proti dosavad-
nímu stavu i potud dále, že rozšiřuje pří-

- 293 -

pustnost úpravy vytčené v § 21 i na pří-
pady ty, kde odmítnutí se vztahuje na jed-
notlivé členy senátu. Za to obmezuje osnova
tuto úpravu potud, že přednostovi soudu
dává právo odkliditi otázku odmítnutí
soudce tím, že věc přikáže jinému soudci
nebo do senátu povolá jiného člena, jen za
té podmínky, souhlasí-li s tím odmítaný
soudce. Je to v zájmu posílení neodvislosti
soudcovské; požadavek takového obmezení
byl vysloven oběma komisemi.

Druhá věta § 23, odst. 2 chce čeliti ná-
zoru, že řízení o odmítnutí soudce má po-
vahu řízení administrativního, ovládaného
zásadou vyhledávací, a že pro opravné pro-
středky platí předpisy řízení nesporného,
takže by byl i proti srovnalým usnesením
nižších soudů za jistých podmínek pří-
pustný ještě dovolací rekurs. Nadto se zde
vyslovuje, že v každém případě je rozhod-
nutí soudu druhé stolice konečné.

Poslední větou § 23, odst. 2. je řečeno,
že není vůbec opravných prostředků proti
rozhodnutí vyvolanému k oznámení soud-
covu podle § 19, tedy i když by soud dů-
vodů soudcových neuznal. Neboť jde o úkon
jen vnitřní a nelze připustiti, aby si soudce
stěžoval proti tomu, že soud neuznal na
jeho straně překážku, pro kterou by se měl
zdržovati vykonávání soudcovského úřadu
v tom kterém případě. Práva stran
tímto ustanovením nejsou dotčena, jim
není praejudikováno takovým rozhodnutím
a mohou proto samy i po takovém rozhod-
nutí dotčeného soudce odmítati. Přirozeně
není také soud, rozhodující nyní o žádosti
strany, vázán svým dřívějším rozhodnu-
tím, které byl učinil k oznámení soudcovu.

Tomu dává výraz i § 23, odst. 3., jenž byl
nově do zákona pojat; toto ustanovení vy-
hovuje myšlence, vyslovené jak v § 42,
odst. 3. rak. jur. normy a § 7, odst. 2. rak.
c. ř. s., tak i § 504, č. 2 (563, č. 2) uh. c.
ř. s. Ovšem ale bylo toto ustanovení vý-
slovně obmezeno na případy, kdy byl
soudce bezvýsledně odmítán stranou
(a to ovšem i z důvodů soudce vylučují-
cích), a účinky soudního rozhodnutí obme-
zeny jen na "tutéž právní věc". V podob-
ném smyslu upraveno znění § 42, odst. 3.
osnovy.

K § 24 budiž připomenuto, že nelze od-
mítati celý soud jako kolektivum, nýbrž
vždy jen jednotlivé jeho členy.

K §§ 28 až 40.

Ustanovení tato byla převzata v podstatě
z rak. jur. normy s jistými odchylkami.
Tak především bylo v § 31 osnovy vypu-
štěno zvláštní ustanovení o řízení pozůsta-
lostním a poručenském, dané v § 31 rak.
jur. normy a ustanovující, že lze v těchto
řízeních delegovati i od okresního soudu
ke krajskému a naopak; ustanovení toto je
bezpředmětné, poněvadž řízení pozůsta-
lostní i poručenské je nyní již (čl. II, č. 3,
4 zák č. 130/1930 Sb. z. a n. ) svěřeno jen
okresním soudům. Za to byla v osnově
(§ 31, odst. 4. ) rozšířena zásada, vyslovená
v § 31 rak. jur. normy jen pro řízení po-
zůstalostní a poručenské, že může totiž
i soud sám učiniti návrh na delegaci; usta-
novení toto bylo rozšířeno vůbec na řízení
nesporné, dále na řízení exekuční, kon-
kursní a vyrovnací, poněvadž ve všech
těchto oborech soudního řízení má soud
vzhledem k vyhledávací zásadě je ovláda-
jící stejné postavení.

V § 33 rozšířeno právo soudu překročiti
hranice svého obvodu ustanovením převza-
tým z § 13 uh. c. ř. s.

V § 37 přijata ustanovení, jimiž lze podle
nabytých zkušeností jednak čeliti průta-
hům spojeným s poskytováním právní po-
moci (sem patří zejména nová úprava od-
stavce 3. ), jednak dosíci lepšího zjištění
skutkového děje nebo výhody pro osoby, jež
mají býti vyslechnuty (odst. 4. ). S druhé
strany chce čeliti osnova i zneužití právní
pomoci novým odstavcem 6. Přes to, že
osnova civilního řádu soudního při jednot-
livých průvodních prostředcích sama vy-
mezuje přípustnost použití právní pomoci,
neponechávajíc je volnému rozhodnutí pro-
cesního soudu, zdá se nicméně vhodným
umístiti zásadu povahy negativní i do zá-
kona o soudní příslušnosti, jakožto předpis
všeobecný; všeobecný nejen se zřetelem na
dotčené již zvláštní případy civilního řádu
soudního, nýbrž i na jinakou činnost soudní
než je činnost procesní (v řízení nespor-
ném, exekučním, konkursním a vyrovna-
cím).

Změny přijaté v § 39, odst. 2. osnovy
(naproti § 39, odst. 2. jur. normy) souvisí
jednak se snahou, odstraniti pochybnosti
v praxi se vyskytující, jednak urychliti
poskytnutí právní pomoci.

V § 40 osnovy byla pojata nová ustano-
vení o vyřizování neshod mezi zdejším a

- 294 -

cizozemským soudem, vzniklých z důvodu
právní pomoci; ustanovení tato navržena
byla ministerstvem spravedlnosti a čer-
pána ze zkušeností ze styku s cizinou naby-
tých. S tím souvisí také čl. XXIV uvozova-
cího zákona. Připomenouti dlužno, že
v tomto článku je výslovně ustanoveno, že
o rekursu proti odepření právní pomoci
rozhoduje vrchní soud konečně, kdežto
v § 40, odst. 2 osnovy zákona o soudní pří-
slušnosti toto obmezení vysloveno není,
takže zde zůstává i předpis § 5, písm. f)
zák. č. 216/1919 Sb. z. a n. o nejvyšším
soudě nedotčen (čl. XXIII uvozovacího
zákona).

K §§ 41 až 48.

Také v části vztahující se na zkou-
mání příslušnosti byla vzata za
základ ustanovení rak. jur. normy. Původní
osnova zaváděla, pokud jde o § 42, důle-
žitou změnu, potud, že neměla ustanovení
o tom, že i pravomocné soudní rozhodnutí
může býti k návrhu nejvyššího úřadu
správního nejvyšším soudem zrušeno, jde-li
o věc odňatou tuzemskému soudnictví nebo
alespoň soudům řádným. Vycházela z toho,
že toto ustanovení bylo v literatuře nepříz-
nivě posuzováno (srv. Fierich, Unzuläßig-
keit des Rechtsweges 1912, str. 112 násl.,
zejména 130, 131) a že není vskutku odů-
vodněno, poněvadž jednak soudové, dbajíce
v každém období z úřední povinnosti pří-
pustnosti pořadu práva, sotva kde rozhod-
nou ve věci, při níž by byl porušen tak dů-
ležitý veřejný zájem, aby bylo k vůli němu
ospravedlněno pravomocný už výrok soudní
ničiti, jednak jsou s dnešním stavem,
podle kterého může býti zničen už pravo-
mocný výrok soudní - a to za okolností až
po létech, kdy právě tento výrok soudní
byl už základem pro celou řadu dalších
úkonů právních a kdy tedy na jeho trvání
jsou účastný osoby další - spojeny pro
právní a hospodářský život mnohem větší
škody, než mohou býti škody spojené s tím,
že řádný soud vůbec rozhodovati neměl.
Avšak na námitky některých minister-
stev, bylo toto ustanovení přece zase do
osnovy pojato. Bylo ukazováno na vhodnost
tohoto ustanovení zejména ve případech,
kdy zdejší soudy vyslovily rozluku man-
želství cizozemců, ačkoli mezinárodními
smlouvami pravomoc zdejších soudů je vy-
loučena, a na opětovné případy z posled-
ních let, kdy právě použití tohoto ustano-

vení bylo jediným východiskem a prostřed-
kem, jak rozřešiti situaci, jež byla rozhod-
nutím zdejších soudů proti předpisům § 42,
odst. 1- způsobena.

Změnou, která byla učiněna v § 42, odst.
3 je možnost, zrušiti dosud nepravomocný
výrok soudní, rozšířena; totiž tím, že ob-
mezení soudu, vysloviti zmátečnost řízení,
jest stanoveno výslovně jen pro ty pří-
pady, kde bylo rozhodnutí tomu překážející
učiněno "v téže věci". Připomenouti dlužno,
že ustanovení § 42, odst. 3. váže ovšem
i nejvyšší soud, jak tento uznává zejména
ve svém plen. rozhodnutí č. 3775.

Jinak dlužno k §§ 41 a 44 osnovy pozna-
menati:

Mluví-li § 41, odst. 2 o údajích žaloby,
není tím ovšem vyloučeno právo a povin-
nost soudu přihlédnouti i k obsahu příloh
žaloby.

Předpis § 43, odst. 3 vyhovuje dnešní
praxi; má jím býti znemožněno odmítnutí
žaloby pro nepříslušnost, není-li sice dovo-
laný soud příslušným z důvodu, jejž ža-
lobce jako důvod příslušnosti uvádí, je-li
však příslušnost dovolaného soudu odůvod-
něna z jiného důvodu a tento důvod vy-
plývá ze skutečností žalobcem k odůvodnění
příslušnosti uváděných, ať už v žalobě
anebo teprve dodatečně za jednání o pří-
slušnosti.

Má-li už toto ustanovení zabrániti námit-
kám nepříslušnosti věcně neodůvodněným
a neplodnému jednání o nich, jeví osnova
podobnou snahu i při úpravě opravných
prostředků proti usnesením o příslušnosti.
Již rak. jurisdikční norma má tendenci,
tyto opravné prostředky, pokud lze, vylou-
čiti neb obmeziti. To je jistě stanovisko
zcela správné, zasluhující dalšího rozšíření
všude tam, kde otázka, je-li soud, jenž vy-
dal nebo má vydati rozhodnutí ve věci
hlavní, opravdu příslušným, je celkem vý-
znamu podřízeného anebo kde právě tato
otázka byla už dostatečně zkoumána, takže
pravděpodobnost pochybení jest celkem ne-
patrná a náprava takového pochybení není
v žádném poměru se ztrátou času a peněz,
jichž vyžaduje. O to činí osnova pokus, jed-
nak ve čl. XVIII uvoz. zákona, o němž už
se stala zmínka, jednak v § 45.

Ustanovení § 45, odst. 1, podržuje svůj
význam vedle čl. XVIII uvoz. zákona,
i když zůstává obmezeno podle nynějšího
znění u krajských soudů na pochybení

- 295 -

v otázce věcné příslušnosti, poněvadž jed-
nak toto ustanovení § 45, odst. 1 nevyža-
duje, aby krajský soud výslovně o své věcné
příslušnosti rozhodoval, jako je tomu podle
§ 45 rak. jur. normy i podle čl. XVIII uvoz.
zák., jednak má na mysli případy, kdy
krajský soud považoval se za příslušný,
ať to vyřkl výslovně nebo mlčky tím, že
vydal rozhodnutí ve věci hlavní, kdežto
v čl. XVIII uvoz. zákona jsou upraveny
případy opačné, kdy se krajský soud pro-
hlásil za nepříslušný. Svůj samostatný
význam pak má § 45, odst. 1, pokud by šlo
o rozhodnutí krajských soudů ve věci, která
patří soudům okresním, aneb pokud by šlo
o rozhodnutí senátu, ačkoli měl rozhodo-
vati samosoudce krajského soudu. Původní
ustanovení osnovy, vylučující opravný pro-
středek i při pochybení v místní přísluš-
nosti, bylo vypuštěno.

Ustanovení § 45, odst. 3 zahrnuje pří-
pady, kde prvý soud se prohlásil ať přísluš-
ným ať nepříslušným; rozhodnutí druhé
stolice má býti vždy konečným. Toto usta-
noveni jest dnes platným právem (zák.
č. 251/1934 Sb. z. a n. ). Jinak lze odkázati
k tomu, co bylo už uvedeno ve všeobecných
úvahách (pod I) o rozhodování samosoud-
cem a senátem.

V § 46 vysloveno v souhlasu s judikatu-
rou nejvyššího soudu i literaturou, že jen
takové pravomocné vyřčení předmětné ne-
příslušnosti jest i pro jiné soudy závazné,
které se stalo po předchozím ústním
jednání.

Do osnovy nebyla převzata z rak. jur.
normy ustanovení § 46, odst. 2 a 3; usta-
novení odstavce 2 nemá vůbec valného
praktického významu vzhledem k zásadě,
kterou vyslovuje § 60, poslední odst. jur.
normy, a potřebě žalobcově vychází vstříc
ustanovení § 260, posl. odst. rak. c. ř. s.
škrtnutí odstavce 3 souvisí s ustanovením
čl. XVII uvoz. zákona.

Potřebě, aby byl určen orgán, který by
rozhodoval spor o příslušnosti mezi řád-
nými soudy a mezi soudy mimořádnými
nebo rozhodčími, snaží se vyhověti čl. XXXI
uvoz. zákona souhlasně s ustanovením čl.
V zák. č. 130/1930.

Nové ustanovení § 48 bylo přijato na
podnět ministerstva spravedlnosti, opřený
o zkušenosti nabyté v mezinárodním práv-
ním styku.

K § 49.

Při úpravě věcné příslušnosti okresních
soudů vychází osnova z dosavadního stavu,
jak byl zjednán jednak zákonem č. 161/
1921, jednak zákonem č. 123/1923. Připo-
menouti dlužno zejména, že zkušenosti na-
byté od roku 1923 s přikázáním směneč-
ných sporů soudům okresním jsou velmi
příznivé, takže je ospravedlněno této
úpravy se přidržeti i pro budoucnost.

Nová úprava v § 49, č. 2 řeší ve shodě
s dosavadní praxí otázku příslušnosti i pro
spory o náhradu nákladů spojených s výži-
vou nemanželského dítěte a učiněných za
nemanželského otce někým jiným. Se spory
v § 49, č. 2 uvedenými souvisí ustanovení
§ 16 první dílčí novely k obč. zákonu, jež
zachovává v platnosti čl. V č. 6 uvoz. zá-
kona.

Nové ustanovení v § 49, č. 3 chce vůbec
usnadniti vedení sporu o výživné ze zákona
vyplývající, jakož i sporů o důchody smlou-
vou zaručené; jak bylo ve slovenské komisi
uvedeno, jsou takovéto smlouvy na Sloven-
sku ve městech obvyklé, nahrazujíce vý-
měnek. Připomenouti dlužno, že mluví-li
se v č. 3 o sporech o výživném, jsou v tom
zahrnuty i spory o náhradu nákladu, jejž
někdo učinil za osobu k výživě podle zákona
zavázanou. Zásada, která je vyslovena pod
č. 2, musí obdobně platiti i pro případy
jinakých sporů o výživné. Osnova nepři-
jímá k § 49 č. 3 dodatek, pojatý do § 49
č. 2 nynější jur. normy (čl. I č. 4 zák. č.
161/1936 Sb. z. a n. ) toho obsahu, že by
manželka mohla v žalobě o rozvod domá-
hati se výživného u kraj. soudu, přísluš-
ného o rozvod. Ustanovení toto odporuje
zásadě vytčené v § 227 osn. c. ř. s. a pro-
jednávání o dvou nárocích ve zcela různém
způsobu řízení by podle osnovy způsobilo
mnohem větší nesnáze, než v dosavadním
právu, poněvadž podle osnovy projedná-
vají se spory o rozvod týmž způsobem, jako
spory o rozluku a neplatnost manželství.

Nová úprava § 49, č. 4 byla nutná vzhle-
dem ke znění II. dílčí novely k obč. zákonu,
již zachovává v platnosti čl. V č. 6 uvoz. zá-
kona; jinak rozšiřuje se zde příslušnost
okresních soudů na spory o všechna věcná
práva k cizí nemovité věci a o reální bře-
mena. Tím dochází myšlenka, jež tkví v do-
savadním § 49, č. 3 jur. normy, výrazu
všeobecného, což je odůvodněno jednak
tím, že půjde zpravidla o práva zapsaná

- 296 -

v knihách a tedy o spory ve své podstatě
jednoduché, jakož i rychlého vyřízení vyža-
dující, jednak tím, že i tam, kde by se pro-
jednával spor u krajského soudu, valnou
část práce vykonávají soudy okresní, pro-
vádějíce zejména důkazy, vyžadující zna-
losti místa.

V § 49, č. 6 byl doplněk "nebo z jiného
smluvního užívání věcí" do osnovy pojat,
aby bylo naznačeno, že sem patří i spory
z půjčky nebo výprosy, jakož i spory ze
smluv dotčených v rak. obč. zákonu
v § 1103; dodatek "nebo i jinak mimo ná-
jemní a pachtovní poměr přenechaných
k užívání na určitou dobu, na výpověď
anebo do odvolání" převzat z § 1 lit. d)
uh. c. ř. s., aby byly zachyceny doslovem
zákona i takovéto právní poměry na Sloven-
sku a v Podkarpatské Rusi se vyskytující.
Proti dosavadnímu stavu v zemích České
a Moravskoslezské rozšiřuje osnova pří-
slušnost okresních soudů tím, že vypouští
výhradu "pokud netýkají se ani bytí tako-
véto smlouvy ani zaplacení činže". Dodatek
v § 49, č. 6, vztahující se na "všeliké jiné
spory o vyklizení nemovitostí", chce zaru-
čiti příslušnost okresních soudů a tím
i urychlení sporů, při nichž by šlo o vykli-
zení nemovitosti, jež byla někým bez ja-
kéhokoli právního důvodu zabrána (srv.
Hellmer, Allg. Ger. Ztg. 1924 č. 8).

V § 49, č. 7 zvoleno v souhlasu se zá-
konem č. 131/1931 Sb. z. a n., o pracovních
soudech znění všeobecné, aby bylo patrno,
že všechny rozepře z poměru pracovního,
služebního nebo učebního, založeného sou-
kromoprávní smlouvou, patří bez ohledu
na cenu zásadně před okresní soudy, pokud
nejsou vyňaty z příslušnosti řádných
soudů; v tom jsou zahrnuta ovšem i zvláštní
oddělení pro pracovní spory zřízená u okres-
ních soudů, poněvadž o nich platí ustano-
vení daná pro samostatné pracovní soudy
(§ 4 odst. 2 zákona č. 131/1931 Sb. z. a n. ).
Nemá tedy záležeti na tom, o jaké práce,
zda tělesné či duševní běží, ani v jakém
podniku, zda obchodním, zemědělském,
průmyslovém či v domácnosti, jsou tyto
práce konány. Naproti tomu nejsou zde po-
jaty smlouvy o dílo. V české komisi bylo
sice i o tom uvažováno, ale nedošlo se k vý-
sledku uspokojivému. V uvozovacím zákoně
jsou pak vypočteny zvláštní zákony, podle
kterých spory v § 49, č. 7 uvedené nepatří
před řádné soudy a které tedy zůstanou
i na dále v platnosti. Jsou to zákony uve-

dené v čl. V, č. 4, 5, 8, 9, 10 jakož i zákon
o labských soudech plavebních [§ 2, lit. c)
zák. č. 92/1924 Sb. z. a n. ], zachovaný
v platnosti v čl. XIII, odst. 2, č. 2 uvoz. zá-
kona. Ostatně i z toho, že zachován je
v platnosti zákon o pracovních soudech
(č. 131/1931 Sb. z. a n. ) v čl. V, č. 4 uvoz.
zákona, jde, že zůstávají v platnosti
všechny předpisy zákona o pracovních sou-
dech (§1, odst. 2) nedotčené.

Pokud jde o spory mezi státem a jeho
pragmatikálními (na rozdíl od smluvních)
úředníky a zřízenci, vyvozované jediné ze
služebního poměru, bylo v čl. X uvoz. zá-
kona pojato ustanovení, vyhovující stavu
dosavadnímu; poněvadž takto obsah dvor.
dekr. ze dne 16. srpna 1841, č. 555 sb. z. s.
byl pojat nyní do čl. X, pozbude tento
dvorní dekret napříště významu.

Měniti výjimečné a jen na přechodnou
dobu se vztahující ustanovení § 15 zákona
ze dne 18. března 1921, č. 130 Sb. z. a n.
o zaopatřovacích požitcích zaměstnanců na
velkém majetku pozemkovém, nebylo
uznáno za potřebné a proto ponecháno toto
ustanovení v čl. VI, č. 7 uvoz. zákona
v platnosti.

Rozumí se, že v § 49, č. 9 nejsou zahr-
nuty nároky evikční, jak již nynější praxe
uznává.

K § 50.

Odstranění, pokud se týče obmezení
kausálních senátů v osnově činilo nutným,
aby ustanovení o věcné příslušnosti kraj-
ských soudů byla podstatně rozšířena a to
o věci, které náleží dosud před obchodní a
horní senáty. S druhé strany bylo nutno
v zájmu jednotnosti práva vyrovnati jisté
rozdíly, jež tu jsou jednak mezi právním
stavem v historických zemích, jednak mezi
stavem na Slovensku a Podkarpatské Rusi.
Konečně bylo nutno vzíti v úvahu, doporu-
čuje-li se ponechati nadále v platnosti dosa-
vadní úpravu, podle níž jisté věci v prvé
stolici jsou přikázány nikoli krajským sou-
dům, nýbrž vrchním soudům.

K jednotlivým odstavcům budiž pozna-
menáno toto:

1. V § 50, odst. 2, č. 3 bylo vynecháno
slůvko "ryze" (sc. majetkové rozepře) jed-
nak vzhledem k tomu, že v praxi vznikaly
pochybnosti o jeho smyslu a dosahu, jednak
proto, že spory o nároky na výživné mezi
manžely, jež sem počítala theorie, jsou

- 297 -