na věta, že ani neuspokojení z nejvyššího
podání neznamená, že by byla pohledávka
nedobytná (srv. Gl. U. č. 7362, 9859), a
z veřejných knih mimo případnosti super-
kondikcí nelze ani vysouditi, zdali se na
pohledávku dostane či nedostane ze zá-
stavy. Druhá věta § 1398 obč. zák. byla
sloučena s § 1399 obč. zák., jenž znamená
- podle pojetí superrevisní komise - jen
exemplifikaci oné druhé věty. Pokud
v § 1399 obč. zák. vzhledem k slovům
"Biu Versehen dieser Art begeht der uber-
nehmer" byly spatřovány samostatné a na
zavinění (nedopatření) cessionáře nezá-
vislé skutkové základy, při kterých pře-
stává odpovědnost cedentova, je nový

tekst (arg. slova "lze........přičísti")

zmírněním dosavadního právního stavu.
Závěrečný passus § 1399 obč. zák. o exe-
kuci byl vypuštěn, ježto patrně jest obsa-
žen ve slovech o nevymáhání pohledávky.
Tekst superrevisní komisí přijatý dává
výraz myšlence, že §§ 1238 a 1239 jsou
v podstatě všeobecné zásady o správě, při-
způsobené přiměřeně povaze cesse, a že
§ 1239 má podobnou funkci, jako v usta-
noveních o správě má § 769.

K § 1240: §§ 1238 a 1239 jsou zvláštní
ustanovení o správě při převodu pohledá-
vek. § 1240 chce říci, že tam, kde §§ 1238,
1239 nemají rozhodnutí, jest užíti obdob-
ně všeobecných ustanovení o správě. Slovo
"jinak" neznamená tedy nic jiného, než
že §§ 765 a násl. platí, pokud v §§ 1238
a 1239 není ustanoveno nic jiného. O §§ 776
a násl. lze, přes pochybnosti projevené
v připomínkách, říci, že se na správu při
cessi pohledávek nehodí. Pravost pohle-
dávky dá se arci zjistiti v krátké době po
postupu; dobytnost pohledávky se však
objeví až po dospělosti, a poněvadž dospě-
lost postoupené pohledávky může býti od-
ročena na neurčitou dobu, je nesnadno
ustanoviti pro žalobu ze správy při po-
stupu jakoukoli pevnou lhůtu.

O § 1241 bylo již pověděno, že byl přijat,
aby měl v zákoníku protivu § 1261. Malá
změna proti tekstu subkomitétu se stala
k návrhu fakulty brněnské.

Osnova z r. 1931 měla v této souvislosti
zvláštní paragraf o převodu podniku za-
staveného zápisem do zástavního rejstří-
ku. Ustanovení to bylo škrtnuto, když
v novém obč. zákoníku instituce rejstříko-
vého práva zástavního nebude upravena.

Co do §§ 1400 až 1410 obč. zák. nebylo
tajno superrevisní komise, právě tak jako
subkomitétu, jenž o tom zevrubněji pojed-
nal na straně 250 a násl., že jsou leckteré
pochybnosti při jich výkladu. Přes tyto po-
chybnosti rozhodla se superrevisní komise,
právě tak jako subkomitét, ponechati tato
ustanovení celkem beze změny. Rozhodly
při tom tyto úvahy: Jde o ustanovení, je-
jichž vhodnost v praksi není ještě vyzkou-
šena, takže by snad byly činěny změny jen
akademické, kdežto změny potřebné by
učiněny nebyly. Vedle toho jde o látku
velmi choulostivou a s jinými partiemi ob-
čanského zákoníka souvisící, v níž jaká-
koliv změna by se mohla projeviti v par-
tiích zákoníka, na které se při redakci
změny snad ani nepomýšlelo. O poukázce
pohledávek za státem nebo za fondem pod
veřejnou správou srv. nyní zákon č. 287/
1936 Sb. z. a n., zachovaný v platnosti
v předpisech uvozovacích a prováděcích
(čl. VIII, č. 22).

Co do navržených změn podotýká se
toto:

V § 1244, jenž odpovídá § 1401, očist. 2
obč. zák., se v souhlase s jinými ustano-
veními mluví o zbytečném odkladu. V §
1248 (§ 1403, odst. 2 obč. zák.) se vytýká,
že tříletá lhůta promlčecí počíná běžeti od
té doby, kdy asignatáře došlo přijetí po-
ukázky. § 1249 (§ 1404 obč. zák.) dostal
samostatnou rubriku, ježto se v něm ne-
jedná o převzetí dluhu; mluví se přesněji
o dohodě. Nebyl přijat námět, aby pro slib
intercedentův byla předepsána písemná
forma. Ani z judikatury ani z nauky nezdá
se vycházeti najevo, že by se pociťovala
potřeba písemné formy. Závěr paragrafu
byl přestylisován, ale jen aby jasněji bylo
postiženo jádro věci. V § 1250 se v úvod-
ních slovech rovněž přesněji mluví o do-
hodě a podle návrhu subkomitétu se vsou-
vají slova "neplyne-li z ní (se. dohody)
nic jiného", poněvadž to, co vytýká dosa-
vadní tekst § 1405 obč. zák., často nebude
odpovídati intencím stran. Při sanačních
akcích totiž často bývá ujednáno, že se
intercedent nebo dlužník pokusí, aby vě-
řitel přijal intercedenta na místo dlužní-
ka, ale že si dlužník vyhledá jiného inter-
cedenta, když věřitel k převzetí nepřivolí.
Nadto byl § 1405 obč. zák. doplněn tak, že
se věřitel musí vysloviti bez zbytečného
odkladu. V § 1254 (§ 1407, odst. 2 obč.
zák.) byla přičiněna změna, která správ-

- 404 -

něji než dosavadní tekst vystihuje myšlen-
ku, která má býti vystižena. § 1255 převzal
§ 1408 obč. zák. beze změny. Nebyl pře-
vzat námět redigovati § 1255 takto:

Převezme - li při zcizení nemovitosti na-
byvatel zástavní právo na ní váznoucí, je
v tom spatřovati převzetí dluhu. Dosa-
vadní dlužník přestane býti dlužníkem,
jakmile přechod vlastnictví bude skonán,
a nový vlastník vstoupí jako dlužník na
jeho místo.

Superrevisní komise právě tak jako
subkomitét má za to, že návrh zasahuje
příliš hluboko do celé struktury obligač-
ního práva, nehledíc ani k tomu, že ani při
hypotekárním úvěru není osoba osobního
dlužníka věřiteli lhostejná, že skutkový zá-
klad § 1255 je dosti blízký skutkovému
základu § 1250, vzhledem k §§ 693, 694,
nebylo superrevisní komisi neznámo, ale
určité rozdíly nepochybně jsou.

Do §§ 1256 až 1260 byly převzaty § 1409
obč. zák. a §§ 187, 188 třetí částečné no-
vely. Provedené změny jsou jen povahy
stylistické až na to, že se vedle podniku
všude uvádí závod. Jako § 1259 byl celkem
přijat § 35 konkursního řádu z r. 1931.

§ 1261 odpovídá § 1410 obč. zák.

K hlavě 46 (§§ 1262 až 1320).

§ 1411 obč. zák., jenž nemá obsahu
právně závažného, škrtl již subkomitét.

Původní "Zahlung" v rubrice před
§ 1412 obč. zák. (nyní § 1262), jež subko-
mitét byl nahradil slovem "zapravení", na-
hradila superrevisní komise slovem
"splnění". Ostatní rubriky v sérii §§ 1413
až 1424 obč. zák. (nyní §§ 1263 až 1278)
byly zkráceny.

§ 1412 obč. zák. byl v § 1262 podle ná-
vrhu ministerstva financí repro-
dukován zcela stručně slovy, že závazek
zaniká splněním. V osnově z r. 1931 bylo
ještě zachováno slovo "především", aby
bylo vysloveno, že se tu jedná o normálním,
pravidelném způsobu zániku závazku. Zá-
věrečná redakce je škrtla. Ve skupině
§§ 1262 až 1305 jedná se jen o splnění, že
může závazek zaniknouti i jinak, plyne
z dalších ustanovení.

§ 1263 odpovídá § 1413 obč. zák.

Za § 1413 obč. zák. zařadil subkomitét
ustanovení o srážce interusuria při před-
časném splacení pohledávky a podrobně

ustanovení odůvodni (na str. 252 a násl.).
Superrevisní komise ustanovení to přijala,
přičinivši některé změny stylistické po ná-
vrhu brněnské fakulty a Slo-
venské komise. Vysloviti, že § 1264
platí jen tehdy, když dies est adiectus pro
reo, nepokládala superrevisní komise za
nutné, ježto při neurčených dluzích jistě
nikdy není dies adiectus pro creditore nebo
pro utroque.

§ 1414 obč. zák. zachovaný subkomité-
tem superrevisní komise škrtla, že dluh
datione in solutum, když se strany do-
hodly, zaniká, není snad potřebí vytýkati.
Zato přece jen se vyskytly příliš vážné
pochybnosti, zdali § 1414 obč. zák. nechy-
buje, když dationem in solutum prohlašuje
za jednání záplatné.

Do § 1265 byla z § 1415 obč. zák. při-
jata jen první věta (druhá byla vložena
do § 1266), ale jako druhá věta bylo podle
návrhu subkomitétu připojeno ustanovení
o přípustnosti splátek. Se zřetelem k tomu,
že jiné zákony splátky dopouštějí, nebylo
možno setrvati na přísném stanovisku ob-
čanského zákoníka. Ale byly dopuštěny
splátky jen při dluzích peněžitých a jen
tak, že se vylučují splátky šikanosní. Ná-
vrh subkomitétu, aby byly dopuštěny
splátky nejméně deset ze sta, superrevisní
komise změnila tak, že dopustila splátky
nejméně dvacet ze sta. Podle přání proje-
vených v meziministerském jednání bylo
však vypuštěno v konečné redakci další
obmezení, že totiž jednotlivá splátka ne-
smí býti nižší než 100 Kč, neboť se nezdá
býti důvodné vylučovati z výhod nového
ustanovení závazky drobné (pod 500 Kč).
Aby však ze splátek nevznikly věřiteli
újmy (náklady několika kvitanci, náklady
několika doručení atd.), bylo po návrhu
nejvyššího soudu připojeno, že vě-
řiteli tím nevzejde žádné břímě. Že splátka
neruší následků prodlení dlužníkova, není
dojista potřebí podotýkati. Dohodu mezi
stranami, kterou se splátky prohlašují za
nepřípustné, je podle názoru superrevisní
komise pokládati za neplatnou, již proto,
že by jinak hrozilo nebezpečenství, že by
se taková dohoda mohla státi pravidelnou
smluvní klausulí. Slovo "splátka" nemůže
býti vykládáno tak, že by byla přípustná
jen jedna splátka, protože by ale nebylo
vhodné, aby se postupně splátky stále
zmenšovaly, bylo předepsáno, že základem

- 405 -

pro výpočet nejnižší přípustné splátky zů-
stává stále původní jistina.

§§ 1266 a 1267 se skládají z druhé věty
§ 1415 a z § 1416 obč. zák. Ustanovení,
podrobněji formulovaná, byla podle vzoru
uherské osnovy z r. 1913 (srv. §§ 1013,
1014) doplněna tak, že se děje zmínka o ná-
kladech (určených ale nejen soudem nebo
úřadem, nýbrž i dohodou stran) a že se na
konci vytýká, že z několika stejně obtíž-
ných jistin bude shlazena jistina nezajiš-
těná nebo méně zajištěná.

§ 1417 obč. zák., ač snad nadbytečný,
byl převzat v § 1268, ale byl tekstem i ci-
tacemi uveden do souladu s §§ 738 až 742.

§ 1269 přejímá druhou a třetí větu
§ 1418 obč. zák. První věta se vynechává
jako samozřejmá.

K §§ 1270, 1271: Ustanovení o prodlení
věřitele obsažené v § 1419 obč. zák. žádá
si vším způsobem nápravy. Nepravit nic
ani o podmínkách tohoto prodlení, ani
o jeho právních následcích. Navržený
tekst chce tyto otázky objasniti, a to:

1. co se týká podmínek prodlení věřite-
lova: Věřitel nemá "povinnosti" přijmouti
nabízené plnění a právní následky prodlení
věřitelova nejsou tedy následky spojenými
s porušením povinnosti (srv. již M omm-
s en, Beitrage, III; K o h l e r, Jahrb. f.
d. D., XVII, str. 261 a násl.). V případ-
nostech, v kterých se prima facie nelze
obejíti bez povinnosti věřitelovy přijmouti
splnění, jde při bližším rozboru o prodlení
dlužníka a nikoli věřitele (známý příklad
kombinovaných smluv: někdo koupí slo-
žené upotřebené materiálie s tím, že je od-
veze). V souhlase s tímto ustanovením
jest pak vykládati všechny paragrafy, kde
se vytýká, že věřitel musí přijmouti
splnění atp., srv. na př. §§ 1264, 1265,
1274. Věřitel se může octnouti v prodlení,
ačkoli mu nelze vytýkati nedbalost, že ne-
poskytl dlužníku potřebného spolupůso-
bení (tak mimo jiné Ehrenzweig,
II, 1, 1928, § 339, I, odst. 3; jinak Schey,
Mora creditoris, str. 91 a násl.). Pro obojí
mínění lze do jista uvésti vážné důvody,
převládající povahu však zdají se míti dů-
vody uvedené pro mínění první. Věřitel se
octne v prodlení nejen, když nepřijme, co
jest in obligatione, nýbrž i když neprovede
jiného úkonu, který jest podmínkou, aby
dlužník mohl dostáti svým povinnostem.
Zvolená dikce obsahuje také zásadu, že se

vyskytují dluhy, při kterých prodlení věři-
telovo není možné (na př. dluhy jdoucí na
non facere);

2. co se týká právních následků. Dáti
přesný výpočet všech právních následků
prodlení na tomto místě nebylo by účelné,
ježto zákon musí dáti potřebná ustanovení
na různých místech jiných; srv. na př.
§ 1289. Vytýkají se jen čtyři body nejdů-
ležitější:

a) přechod nebezpečenství nahodilé
zkázy na věřitele ;

b) snížení odpovědnosti dlužníkovy po-
tud, že odpovídá jen za dolus a lata culpa;
srv. k tomu Schey, Mora, str. 120 a
násl.; G1. U. n. ř. 5929;

c) povinnost věřitelova nahraditi dluž-
níku náklady učiněné na věc, která jest in
obligatione, a to podle zásad o nepřikáza-
ném jednatelství. Ustanovení tomu bylo
by snad možno vytýkati jednak, že je ne-
případné (srv. Schey, na u. m., str.
129), jednak že je zbytečné, neboť, pokud
má dlužník povinnost o věc pečovati [srv.
výše pod písm. b) ], nenáleží péče o věc pod
hledisko nepřikázaného jednatelství, jež
jest obstarávání cizích věcí, kde není
k tomu povinnosti. Pokud pak dlužník
nemá povinnosti o věc pečovati a pokud
tedy jeho péče se jeví jako obstarávání ně-
čeho, oč pečovati není povinen, je zbytečné
vytýkati, že tu platí ustanovení o nepřiká-
zaném jednatelství. Než lze se domnívati,
že není na škodu otázku namnoze spornou,
o niž tu jde, rozřešiti výslovným ustanove-
ním zákona, jak toho je vzor na př. v § 304
obč. žák. pro Německou říši. Vytýká-li se,
že otázku, zdali náleží nahraditi náklady
čili nic, je řešiti podle zásad o nepřikáza-
ném jednatelství, míní se touto poněkud
pružnější dikcí zabrániti spekulaci dlužní-
kově na náhradovou povinnost věřitelovu;

d) povinnost věřitelova nahraditi dluž-
níku škodu, která mu vznikne z dlužného
předmětu. Tu jde arci o zostření ustano-
vení hlavy 42.

Superrevisní komise přijala návrh sub-
komitétu, ale ustanovení bylo rozděleno na
dvě, z nichž § 1270 jedná o podmínkách,
§ 1271 o právních následcích prodlení.

§ 1420 obč. zák. byl vypuštěn jako pouhé
ustanovení odkazující na ustanovení jiná.

§ 1272 odpovídá § 1421 obč. zák., § 1273
pak § 1422 obč. zák. Nová je třetí věta
§ 1272, která vylučuje užití věty druhé,

- 406 -

ale co do úroků z mezidobí dává opačné
ustanovení než druhá věta § 1298.

§ 1274 odpovídá § 1423 obč. zák., ale
druhá věta byla doplněna citací § 1195, aby
byla odstraněna bezdůvodná pochybnost,
zdali věřitel "musí" přijmouti splnění
dluhu tak řečenými vnucenými plátci (srv.
k tomu S c h e y, Regressrecht). Zato byla
škrtnuta citace § 462 obč. zák., ježto to-
muto paragrafu v návrhu nového zákoníka
obdobné ustanovení neodpovídá.

§ 1424 obč. zák. byl rozložen na §§ 1275
až 1278. V § 1275 modifikována je první
věta § 1424 obč. zák., kdež slova "vlastník
pohledávky" byla nahrazena slovy "věřitel
pohledávky". Z druhé věty § 1424 obč. zák.
byl pak utvořen § 1278. Mezi tato ustano-
vení byly vsunuty dva paragrafy nové,
z nichž první je napodoben § 1017 uherské
osnovy z r. 1913. Jak zmínka o tom, koho
soud (úřad) uznal za věřitele pohledávky,
tak § 1276 jsou určeny k tomu, aby chrá-
nily poctivého dlužníka. Proto také se již
v § 1275 neříká, že dlužník je povinen
plniti tomu, koho soud uznal za věřitele
pohledávky, aby se snad nemohlo vyvozo-
vati, že onen soudní výrok zakládá právní
moc naproti třetí osobě, t. j. naproti dluž-
níku. § 1277 chce krýti zejména ony pří-
pady, v kterých je na př. podle exekučního
řádu dlužník povinen platiti výkonnému
orgánu.

K §§ 1279 až 1283: Ustanovení o kvi-
tanci byla v konečné redakci posunuta
hned za předpisy jednající o obvyklém
splnění závazků, k nimž obsahové náležejí.
Přesun byl proveden zvláště také proto,
aby nová skupina paragrafů o papírech
au porteur našla místo ještě před para-
grafy o soudní deposici. Superrevisní ko-
mise přijala návrhy subkomitétu, jež zase
nejsou v podstatě než recepcí §§ 1426 až
1430 obč. zák. Změny jsou v tom:

1. že se na počátku § 1279 mluví o tom,
"kdo splnil nebo plní dluh" a v dalším
o "příjemci" (nikoli již o "uspokojeném").
Tím je dáno, že povinnost vydati kvitanci
je povinnost k plnění z ruky do ruky, že
však s druhé strany dlužník kdykoli později
může se domáhati vydání kvitance;

2. bylo přijato ustanovení o případech,
v kterých se kvitance nevydává, ježto vše-
obecné ustanovení o povinnosti vydati kvi-
tanci by mohlo vésti k šikanám, šikanou
by bylo, kdyby se vymáhala kvitance na
př. při obchodech za hotové nebo tam, kde

na předložený účet byla připojena doložka
o zapravení. Jakýmsi vzorem byl tu § 1015
uherské osnovy z r. 1913. Navržený tekst
svou pružností zasluhuje snad přednost
před teksty jinými, které také byly na-
vrženy ;

3. v § 1281 je poslední věta § 1428 obč.
zák. nahrazena novým mírnějším ustano-
vením podle vzoru § 371 obč. zák. pro Ně-
meckou říši, jež bylo zařaděno jako druhá
věta;

4. myšlenka § 1430 obč. zák. byla zevše-
obecněna a neobmezuje se jen na poměr
mezi obchodníky a živnostníky na jedné a
jejich zákazníky na druhé straně.

Jinak jde o úpravy jen stylistické a
o vymýcení zbytečného nebo zastaralého
tekstu.

K §§ 1284 až 1288: Při konečné redakci
rozhodla se superrevisní komise zařaditi
v této souvislosti novou skupinu pěti para-
grafů týkajících se cenných papírů maji-
teli svědčících. Bylo již častěji vytýkáno,
že o této důležité kategorii cenných papírů
nejsou téměř žádná ustanovení, a namítalo
se, že situace bude ještě zhoršena škrtem
§ 1001 obč. zák. (srv. výše v poznámkách
k hlavě 29). Význam papírů au porteur
v dnešní době jistě dostatečně odůvodňuje
úpravu této materie v novém občanském
zákoníku. Pro navrhované umístění mluví
úvaha, že právě při placení na tyto cenné
papíry nejostřeji vystupuje jejich hospo-
dářská funkce a že také při placení nej-
spíše se naskytnou otázky, jimiž se musila
zabývati judikatura. Jinak platí o papírech
majiteli svědčících ustanovení daná v ná-
vrhu nového zákoníka na příslušných mí-
stech buď přímo o nich (§§ 150, 842) nebo
o cenných papírech vůbec (srv. zvi. §§ 332,
481, 1210, 1233).

Navrhované texty byly skrze minister-
stvo financí předloženy k posudku zvlášt-
nímu výboru Poradního sboru ve
věcech peněžnictví a jich úprava
přezkoumána byla za přítomnosti zástupců
ministerstva financí a Svazu
č s I. bank.

Obsahově nepřinášejí nové paragrafy nic,
co by panující nauce i praksi bylo cizí, jen
se snaží přesně formulovati zásady, ke kte-
rým se postupem doby dospělo. Těžisko
jich tkví v §§ 1285 a 1286, které stanoví,
komu je dlužník povinen plniti, kdy se
dluh shladí, třebas nebylo plněno osobě

- 407 -

oprávněné, a jakých obran může dlužník
užíti.

§ 1284 vytýká nejdůležitější povinnost
dlužníka, t. j. povinnost papír vyplatiti, a
nezabývá se všemi eventuálně možnými
povinnostmi dlužníka, jichž splnění také je
vázáno na podmínku, že papír bude dluž-
níku předložen; potřebná snad korektura
je v paragrafu následujícím, který úmy-
slně mluví o plnění a nikoli jen o výplatě
papíru. V § 1285 se neformuluje positivně,
kdo je věřitelem pohledávky v papíru, jak
se praví, inkorporované; formulaci tu ko-
mise opustila na námitky peněžních ústa-
vů, že by z ní mohly býti vyvozovány právo
a povinnost dlužníka, požadovati od pří-
nosce průkaz, že je vlastníkem papíru nebo
že je vlastníkem k vybrání papíru zmoc-
něn. Zvolená stylisace řeší otázku legiti-
mace z papíru jen nepřímo, naznačujíc,
že nedostatek vlastnictví nebo jinakého
oprávnění na straně přínosce je pro dluž-
níka důvodem, aby odepřel plnění; to pak
je ještě zdůrazněno úvodními slovy § 1286.
Slova § 1285 i. f. "ani není oprávněn vy-
brati plnění" kryjí vedle přímého zmocnění
vlastníkova a oprávnění statutárních orgá-
nů také zástupci moc zákonných nebo sou-
dem (úřadem) ustanovených zástupců
i oprávnění podávající se z exekučního
práva. Neví-li dlužník, že přínosce není
vlastníkem papíru ani není oprávněn vy-
brati plnění, nesmí plnění (výplatu papíru
proti jeho vrácení) odepříti, ale zase, plní-li
takovému přínosci a nelze-li mu vytknouti,
že musil věděti, že přínosce není vlastní-
kem papíru ani není oprávněn vybrati
plnění, zhošťuje se dluhu, nechť byl z pa-
píru oprávněn kdokoliv. Co do dalších ná-
mitek přejímá § 1286, pokud to bylo možno,
téměř doslova osvědčenou formuli § 87
směnečného zákona č. 1/1928 Sb. z. a n.

§ 1287 jedná o vinkulaci a disposičních
právech, § 1288 o případech, kdy je vý-
plata vázána na předložení průkazního líst-
ku, na udání hesla atp. Vinkulace na jinou
osobu se dopouštějí jen se svolením dluž-
níkovým. Vyplatiti papír jen této jiné
osobě je dlužník ovšem zavázán jediné
tehdy, přísluší-li jí, třebas není vlastní-
kem papíru, výlučné disposiční právo s pa-
pírem. Důležité je, že i jméno oprávněné
osoby podle § 1287 i podmínky dotčené
v § 1288 musí býti patrné z papíru. Vy-
lučují se tedy t. zv. tajné vinkulace a po-
dobné zjevy a dlužník, jenž by se zřetelem

na výhrady z papíru nikoliv zjevné odpíral
platiti osobě z papíru oprávněné, octl by se
v prodlení a riskoval by toho následky.
Původně bylo zamýšleno připojiti k § 1288
ještě větu: "Nevychází-li nic takového
z papíru, nemůže dlužník plnění odepříti",
ale nakonec byla vypuštěna jako samo-
zřejmá. Slovo "podmínky" v § 1288 nezna-
mená ovšem "výminky" ve smyslu §§ 512
a násl., §§ 733 a násl., nýbrž zahrnuje
všeliké skutečnosti (výhrady), na nichž
má býti výplata na papír závislá.

Navržené paragrafy se zabývají jen
právním poměrem mezi dlužníkem a věři-
telem, cvent. mezi dlužníkem a přínoscem,
který věřitelem není. Poměr mezi věřite-
lem a přínoscem, kterému, ač nebyl věřite-
lem, bylo plněno právem, ponechávají
stranou. Nedotýkají se také otázky, kdy
lze papíry majiteli svědčící platně vydá-
vati. V tom směru zachovává či. VII úvoz.
a prov. předpisů v platnosti ustanovení do-
savadní a vedle toho je do čl. LXIV úvoz.
a prov. předpisů na přání minister-
stva financí pojata kompetenční nor-
ma, kdo je příslušným udíleti potřebná po-
volení státní správy k vydávání hromad-
ných papírů au porteur, není-li předpisů
speciálních. Zvláštní předpisy o jednotli-
vých druzích papírů au porteur, jako
o vkladních knížkách, šecích, zástavních
listech a dílčích dlužních úpisech, pak před-
pisy o soudním řízení ve věcech takových
papírů atp. jsou vesměs zachovány v plat-
nosti v čl. VII úvoz. a prov. předpisů.

§§ 1289 až 1292 podrobněji než § 1425
obč. zák. vykládají o soudní deposici. Po-
kládalo se především za nutné, přesně vy-
tknouti podmínky, za kterých dlužník nebo
kdo jiný je povolán splniti (srv. na př.
§§ 1195, 1274), může přikročiti k deposici.
Ačkoliv věc ta je s dostatečnou úplností
rozřešena dosavadním tekstem (slova z "ji-
ných důležitých důvodů"), pokládalo se
nutným, zmíniti se výslovně o důležitém
případě, že totiž plátce neví, kdo je věři-
telem, ale platí to jen tehdy, když plátce
nemá potřebných vědomostí beze své viny.
Ve zmínce o jiných důležitých důvodech
byla připojena slova, z kterých vychází na-
jevo, že smí jíti jen o důvody, které se vy-
skytly na straně věřitele; srv. Gl. U. n. ř.
5313, § 372 obč. zák. pro Německou říši.
Ustanovení o nespokojeném věřiteli nahra-
zeno správnějšími slovy "to, co se mu na-
bízí, bez důvodu odmítne". Zmínka o zpra-

- 408 -

vení osoby (osob), pro kterou se složení
stalo, byla položena do samostatného pa-
ragrafu, aby bylo zřejmé, že zpravení ne-
náleží k řádnosti deposice a že se také li-
berační následky nedatují od zprávy (do-
šlé zprávy). Řádnou deposicí je tedy ona,
která se stala z důvodů uvedených v § 1289
a osobou tamtéž uvedenou. Vytýkati zvláš-
tě něco o povinnosti k deposici a o jejích
všeobecných následcích, nepokládá super-
revisní komise za nutné.

§ 1292 se zabývá otázkou v dosavadní
judikatuře hrubě spornou, t. j. zdali může
dlužník žádati za vrácení deposita a za
jakých podmínek. Superrevisní komise po
podrobné debatě se rozhodla právě tak jako
subkomitét nepřidržeti se v té věci § 376
obč. zák. pro Německou říši, jenž prohla-
šuje deposici za odvolatelnou a vypočítává
jen případnosti, v kterých odvolání nemá
místa. Rozhodla se pro postup obrácený,
jenž v dosavadní praksi má lepší oporu,
t. j. vytýká, že od té doby, kdy věřitele do-
jde zpráva o deposici, jest odvolání nepří-
pustné, a připojila výpočet případností,
v kterých odvolání přece přípustné jest.
Superrevisní komise přesněji než subko-
mitét určila první a druhou z těchto pří-
padnosti. Dáti zvláštní ustanovení o tom,
že o otázce, zdali se složení stalo řádně čili
nic, rozhoduje soud, pokládala Superrevisní
komise za zbytečné, ježto to plyne z kon-
tekstu ustanovení; a vytýkati, že soud od-
káže dlužníka, aby žaloval o spravení, není
snad potřebí, ježto k takovému odkazu si-
tuace nenutí, jako na př. v patentu č. 208/
1854 ř. z.

K §§ 1293 až 1305: Občanský zákoník
z roku 1811 neuvádí pojmu obohacení a
nezná také všeobecné žaloby z obohacení.
Přes to však panující mínění (Pfaff,
Pfersche, Pavlíček, Stupecký,
A. Swoboda) soudí, že občanský záko-
ník zná některé žaloby z bezdůvodného obo-
hacení, t. j. žaloby, jejichž vedoucím prin-
cipem je snaha zabrániti obohacení jedno-
ho na újmu druhého, a že sedes materiae
jsou tu §§ 1431 a násl. obč. zák. uvedené
v rejstříku pod hesly jednotlivých roma-
nistických kondikcí. Vyskytuje se arci také
mínění, že citované paragrafy nemají
s obohacením nic společného (Ehren-
zweig, II, 1, 1928, §§ 416 a násl.) a že
v oněch paragrafech nejde než o případ-
nosti, v kterých bylo něco plněno (nebo
se vůbec v cizím majetku octlo) bez práv-
ního důvodu.

Se zřetelem k tomu, že občanskému zá-
koníku je znám princip bezdůvodného obo-
hacení, srv. §§ 877, 1447 obč. zák. a podle
třetí částečné novely § 921 obč. zák. (v ná-
vrhu nového zákoníka §§ 708, 1319, 764),
a dále proto, že jde o princip, jenž vším
způsobem zasluhuje pozornosti, rozhodl se
subkomitét přidržeti se mínění panujícího.
Superrevisní komise přes některé pochyb-
nosti projevené připomínkami setrvala na
mínění projeveném v tekstech subkomitétu,
hledíc zejména i k tomu, že jiní rovněž zá-
važní činitelé v připomínkách nesouhlas
neprojevili. S druhé strany však superre-
visní komise právě tak jako subkomitét
nerozhodla se doplniti nebo dokonce nahra-
diti navržená ustanovení ustanovením
o nějaké všeobecné žalobě z obohacení, jež
by mohla býti nebezpečná, že by vedla k to-
mu, aby se přehlížely §§ 886, 887, a byla
by schopna vyvrátiti skloubenost občan-
ského zákoníka. Vzhledem k § 4 (§ 7 obč.
zák.) není ani zapotřebí vytýkati, že §§
1293 a násl. jsou výrazem obecné zásady,
že se nikdo nemá neoprávněně obohacovati
na škodu druhého. Lze plně důvěřovati, že
si prakse - přihlížejíc též k § 3 - najde
správnou cestu i k rozhodnutí případů,
které se sice pod §§ 1293 a násl. přímo
vtěsnati nedají, ale kde by nebylo spra-
vedlivé odpírati někomu náhradu za to, čím
se na jeho újmu obohatil někdo jiný.

Co do místa, na kterém se v občanském
zákoníku setkáváme s kondikcemi, tož re-
daktoři zcela důvodně vložili ustanovení
o condictio indebiti do kapitoly o splnění.
K ustanovením o splnění a o jeho právních
následcích se hodí zcela dobře ustanovení
o tom, co platí, když byl splněn nedluh.
Také § 1435 obč. zák., ustanovující o con-
dictio sine causa (causa finita), dobře za-
padá do tohoto rámce. Doplní - li se tato
ustanovení ustanovením o condictio ob cau-
sám datorum a rozšíří - li se ustanovení
§ 1435 obč. zák. - jak v návrhu subko-
mitétu i v osnově z r. 1931 bylo navrženo
- o condictio sine causa v případnostech,
kdy hned od počátku nebylo důvodu pro ma-
jetkový přesun, ocitají se tato ustanovení
v prostředí poněkud nevhodném. Než sub-
komitét, s nímž superrevisní komise vy-
slovila souhlas, rozhodl se ustanovení ta
vložiti za ustanovení o condictio indebiti a
připojiti ještě § 1174 obč. zák., vzhledem
k tomu, že se v oněch paragrafech ukládá
přiměřené užití ustanovení o condictio
indebiti.

- 409 -