znala rukojmímu beneficium excussioiňs
personalis, jako činí na př. §§ 771 a násl.
něm. zák. obč. nebo §§ 974 a 976 uherské
osnovy z r. 1913. Bylo však konstatováno,
že nejde nikterak o rozdíl zásadní povahy.
Není překážky, aby si rukojmí ono bene-
ficium vyhradil, ale musil si je vyhraditi,
a to, jak praví § 1192, zřejmě, ale pak již
nejde o rukojemství obyčejné, nýbrž o ru-
kojemství za schodek. Co se týká zřejmé
výhrady, není arci nutno, aby se užilo
určitých slov. Stačí, když z celé souvislosti
je patrno, že bylo míněno takové rukojem-
ství za schodek. Proto také je v § 1192
slovo "zřejmě" a ne jako v § 1356 obč. žák.
slovo "výslovně" (ausdrücklich). Slova
"soudně nebo mimosoudně" byla jako sa-
mozřejmá škrtnuta.
K § 1192: Jako § 1356 obč. zák. ustano-
vuje § 1192, kdy upomínky není potřebí.
Látka byla však spořádána přehledněji.
První věta mluví jen o rukojmím obyčej-
ném. Naproti § 1356 obč. zák. jsou některé
změny. Neznámý pobyt činil v osnově z r.
1931 upomínku zbytečnou jen tehdy, když
nebyl v tuzemsku majetek hlavního dluž-
níka. Konečná redakce se zase vrací k pů-
vodnímu tekstu, aby věřitel nemusil pá-
trati, zda hlavní dlužník má v tuzemsku
nějaký majetek a zda tento majetek (což
osnova z r. 1931 zamýšlela, ale jasně nevy-
jádřila) sitačí ke krytí jeho závazku. In-
sufficience majetku dlužníkova je formulo-
vána, nehledíc k uvalenému konkursu a za-
hájenému řízení vyrovnacímu, podle § 9
odpůrčího řádu z roku 1931. Slova "když lze
míti za to, že by (se. věřitel) úplného uspo-
kojení nedošel" vyjadřují - stejně jako
v § 9 odp. ř. slova "lze-li předpokládati, že by
úplného uspokojení nedošel" - nikoli sub-
jektivní dojem věřitele, nýbrž objektivní
podmínku, ikterou by ve sporu posoudil
soud. Druhá věta jedná o rukojmím za
schodek a v ní jsou také odklizeny termino-
logické nejasnosti, které měl § 1348 obč.
zák.
Za § 1192 byl zařaděn § 1193, ustanovu-
jící o rukojmím návratném (srv. k tomu
výše poznámky o vypuštěném § 1348 obč.
zák.). Jde tu arci o ustanovení vykládající
obsah povinnosti rukojmího a náleželo by
vlastně k § 1190, ale ježto vyžaduje znalosti
právních následků při rukojemství obyčej-
ném a při rukojemství za schodek, bylo za-
řaděno za ustanovení, která jednají o těchto
právních následcích.
§ 1194 mluví o poměru rukojmího a
plátce. Naproti § 1187 je tu ten rozdíl, že
jde o případ rukojemství, a platí tedy vše,
co o rukojemství, není-li to zvláště vylou-
čeno.
§ 1195 odpovídá § 1358 obč. zák. novelové
verse. Připomínce, že by § 1195 právě tak
jako § 1198 měl býti zařaděn do hlavy o pla-
cení, superrevisní komise nepokládala za
nutné vyhověti, ježto hlediskům systema-
tickým nechtěla přisouditi větší váhy, než
jim přísluší. Námětu, že by mělo ostřeji než
dosud býti vysloveno, že v § 1195 jde o po-
stih subrogační, superrevisní komise rovněž
nevyhověla, jsouc přesvědčena, že v té pří-
čině je § 1195 zcela jasný. Změna byla uči-
něna především v tom, že § 1195 užívá šir-
šího slova "shlazení" na místo užšího
"splnění". Z tekstu § 1195, zejména když
byla doplněna slova "a naň převésti", plyne
zcela jasně, že rukojmímu, který zaplatil,
vzejde nárok nejen na vydání dlužního
úpisu a kvitance, nýbrž i na vydání ruční
zástavy a na cessi ke vkladu způsobilou.
Otázka, zdali by neměla býti přiznána ruko-
jmímu, který zaplatil intabulovanou pohle-
dávku, poznámka spornosti, byla odkázána
do práva knihovního.
K § 1196: První věta § 1359 obč. zák.
byla doplněna, aby byl rozřešen starý spor,
zdali spolurukojmí ručí in solidům, jen když
se zaručili společně, či také když se každý
zavázal zvláště. Ze souvislosti mezi první a
druhou větou vychází zajisté také najevo
s dostatečnou jasností, že i postihové právo
vyslovené v druhé větě se týká jak ru-
kojmích, kteří se zaručili společně, tak
oněch, z nichž každý se zaručil zvláště, ne-
věda o ostatních. Z § 1363 obč. zák. byla
převzata do § 1196 třetí věta a ustanovení
bylo uvedeno v souhlas s § 1197. Otázka,
zdali má podle § 1196 místo subrogace na-
proti spolurukojmím čili nic, není zde roz-
řešena. Otázku tu bude rozhodnouti podle
zásad obsažených v zákoníku na jiných
místech, jak o tom bylo promluveno v po-
známkách k §§ 730, 731.
§ 1197 odpovídá § 1360 obč. zák., ale byla
škrtnuta slova "podle pořadu (§ 1355)"
(nyní § 1191), poněvadž platí stejně i při
rukojemství za schodek.
§ 1198 odpovídá přesně § 1361 obč. zák.
K § 1362 obč. zák. připomenul subkomi-
tét: Ustanoveními občanského zákoníka
proniká myšlenka, že věřitel nedojde uspo-
kojení od rukojmího, když vlastní vinou ne-
- 398 -
došel uspokojení od dlužníka hlavního.
V § 1356 obč. zák. jest ustanoveno, že
v obou případnostech tam uvedených může
věřitel nastupovati na rukojmího, jen když
mu nelze přičísti nedbalost; § 1362 obč. zák.
ustanovil, že rukojmí může na rukojmím
návratném žádati náhradu škody, když si jí
sám nezpůsobil svojí vinou. V § 1353 obč.
zák. druhá část má podle svědectví proto-
kolů (Ofner, II, str. 218) i ten smysl, že
věřitel nemůže na rukojmím vymáhati
úrok, který při náležité péči mohl vymáhati
na hlavním dlužníku. Z těchto ustanovení
lze dovésti, že je věcí rukojmího, aby žalu-
jícímu věřiteli namítal jeho nedbalost. Mi-
moto poskytuje § 1364 obč.zák. rukojmímu
právo, aby se hojil na věřiteli, jehož váha-
vostí při vymáhání pohledávky vzal škodu
při postihu.
Myšlenka právě vzpomenutá byla vy-
jádřena v § 1199, jenž zní všeobecně a ne-
mluví jen o rukojmím návratném, ježto není
pražádného důvodu zásadu vyslovenou
v § 1362 obč. zák. obmezovati na rukojmího
návratného. V souvislosti s tím se v § 1192
nevyskytuje závěrečný passus § 1356 obč.
zák. Bylo však ponecháno, jak bylo pově-
děno, v § 1190 vykládací pravidlo druhé
věty § 1353 obč. zák. a zůstala také druhá
věta § 1364 obč. zák. v § 1202.
Superrevisní komise přistoupila přes pro-
jevené pochybnosti, zdali se tím nezeslabuje
příliš zásada § 1191, k postupu subkomitétu.
§§ 1200 a 1201 odpovídají § 1363 obč.
zák., jenž byl doplněn ustanovením snad
samozřejmým, ale přece ne snad zby-
tečným, zejména vzhledem k tomu, že
byl vypuštěn § 1354 obč. zák. Podobné usta-
novení má ostatně § 768 obč. zák. pro Ně-
meckou říši. Ustanovení, že závazek rukoj-
mího se nemění konkursem dlužníkovým
nebo vyrovnacím řízením o jeho jmění, bylo
pokládáno za příliš samozřejmé, než aby
bylo je nutno připojiti; srv. ostatně § 1192
a čl. VII, č. 2 úvoz. předpisů. že by při uží-
vání druhé části § 1200 mohly vzniknouti
pochybnosti, když pozůstalost připadla
státu, pokládá superrevisní komise za ne-
možné.
O § 1364 obč. zák. byla superrevisní ko-
mise přesvědčena, že nejde o ustanovení
příliš významné, které však přes to není po-
třebí ze zákona vypustiti. Proto je převzala
do § 1202. Druhá věta § 1202 není zbytečná
vedle § 1199, ježto tento paragraf se zabývá
ochranou rukojmího předtím, než platí,
kdežto druhá věta § 1202 má na zřeteli jeho
postavení potom, když zaplatil. O § 1202
bude míti za to, že je jedním z předpisů,
které platí i o rukojmím a plátci.
§ 1203 upravil § 1365 obč. zák. tak, že jen
takové vzdálení dlužníka dává rukojmímu
právo na jistotu, které způsobí, že by vy-
máhám dluhu na dlužníku podstatně bylo
ztíženo. Že by § 1203 byl v čemkoli na sporu
s ustanoveními práva odpůrčího, nemohla
superrevisní komise uznati.
§ 1204 odpovídá § 1366 obč. zák., jenž se
však zdál nejasným, a proto byl vyložen
způsobem známým z § 14 knih. zák. Passus
o nároku rukojmího, aby byl zproštěn ruko-
jemství, byl vypuštěn.
§ 1205 odpovídá § 1367 obč. zák., jenž byl
doplněn vzhledem k tomu, jak se v nauce vy-
kládá. Poslední větou je recipován dvorský
dekret ze dne 19. srpna 1837, č. 229 sb. zák.
soud. Vysloviti se o tom, zdali platí § 1205
také tehdy, když rukojemský závazek je
zajištěn zajišťovacím převodem, nepokládá
superrevisní komise za nutné, hledíc k tomu,
že zajišťovací převod byl přijat jen měrou
velmi omezenou. Tříletá lhůta § 1205 není
lhůtou promlčecí.
K §§ 1206 až 1208: Ustanovení občan-
ského zákoníka slušelo doplniti ustanovením
o t. zv. kumulativní novaci (constitutum de-
biti proprii), jež systematicky náleží mezi
prostředky, kterými se utvrzuje pohledávka
věřitelova (zlepšuje jeho postavení). Usta-
novení je, nehledíc k pochybnostem, které
se dosud vyskytovaly v nauce i praksi, nutné
i proto, že § 712 dal ustanovení o smlouvách
abstraktních. Vzhledem pak ke sporům
o podstatě smluv uznávacích a odúčtova-
cích, které někteří pokládají za smlouvy ab-
straktní (srv. Bähr, Anerkennung als
Verpflichtungsgrund, a jeho četní následov-
níci), bylo nebezpečí, že by onen § 712 mohl
býti vztahován na sliby zaplatiti dluh. Co
do smyslu § 1206 je poznamenati toto:
Mluví se jen o constitutum debiti proprii a
nikoliv o constitutum debiti alieni. O po-
třeby tu se vyskytující je postaráno s do-
statek různými formami rukojemství, po-
ukázkou a převzetím dluhu. Smysl § 1206
je ten, že platebním slibem nastane přesun
průvodního břemene. Podle obecných zásad
o dokazování je na žalobci, aby prokázal
existenci závazku. Když dluh byl konstituo-
ván, stačí, když dokáže platební slib, a bude
věcí žalovaného, aby namítal a dokázal, že
- 399 -
konstituovaný dluh neexistoval. Dokáže-li
však, že dluh neexistoval, nemusí dokazo-
vati, že v době platebního slibu nevěděl
o existenci dluhu, čili jinak platí zde, co se
týká podmínek úspěchu ve sporu, nikoliv
zásady o condictio indebiti, nýbrž pravidla
o condictio sine causa; srv. Krčmář, Sbor-
ník věd právních a státních, 1903, str. 23 a
násl. Přesun průvodního břemene právě na-
značený nastane, jen když platební slib se
stane výslovně. Není jistě potřebí pro con-
stitutum debiti žádati zvláštní formy jako
pro rukojemství, přece však se nepokládá
vhodným, aby přesun průvodního břemene
způsobilo jakékoli jednání konkludentní
nebo dokonce mlčení (§ 693). Výslovnost se
arci žádá i při platebních slibech podle
§ 1208. Přesun průvodního břemene je spo-
jen jen se slibem zaplatiti dluh co do obsahu
a důvodu přesně určený. Výrok něčí, že za-
platí vše, co druhému dluhuje nebo co mu
dluhuje z určitého důvodu, nebo něčí výrok,
že uznává, že je druhému dlužen, podobného
právního následku nemají. Slova "a důvodu"
připojila superrevisní komise k tekstu sub-
komitétu k připomínce brněnské fa-
kulty, aby bylo jasné, že platební slib
musí označovati kausální právní jednání,
o něž se opírá. Slovy "má se za to, že dluh
oflen trval" má býti jasně pověděno, že ža-
lovaný může namítati vše, co mohl namítati
v době platebního slibu, a nikoliv jen to, co
vedlo ke snížení dluhu po platebním slibu.
Druhá věta § 1206 chce říci, že platebním
slibem se odklidí námitka promlčení konsti-
tuovaného dluhu, tak jako se lze zaručiti za
dluh promlčený, o čemž ustanovil § 1188.
Tím je pak také řečeno, že ostatní naturální
obligace uvedené v § 1299 konstituovány
býti nemohou. § 1207 recipuje ustanovení
zákona č. 76/1871 ř. z., pokud mluví
o "Schuldbekenntnisse". Chápe se totiž
ustanovení to tak, že se míní úkony disposi-
tivní, t. j. uznávaci smlouvy (srv. T i I s e h,
Einfluss, 1901, str. 208). Podle doslovu to-
hoto paragrafu nevztahuje se ustanovení
jen na smlouvy uznávaci v pravém smyslu,
nýbrž na všechny platební sliby. § 1208 upo-
zorňuje na nejpraktičtější způsoby konsti-
tuta. Další ustanovení o kumulativní no-
vaci, t. j. ustanovení o jejím poměru k no-
vaci privativní, srv. v § 1222.
Na místo §§ 1368 až 1372 obč. zák., ježto
vše, co z těchto paragrafů se hodí k tomu,
aby bylo zachováno, bylo pojato do hlavy 13,
bylo postaveno jen odkazové ustanovení
upozorňující, že zajišťovadm prostředkem
je také právo zástavní upravené v hlavě 13.
K § 1210 a 1211: Subkomitét redigoval
všeobecné ustanovení o zajišťovacím pře-
vodu a podrobně je odůvodnil. Ustanovení
to vyvolalo pozornost veřejnosti, ale se sou-
hlasem se nesetkalo. Námitky se však tý-
kaly jen zajišťovacího převodu k věcem
hmotným. Proti zajišťovacímu převodu po-
hledávek, jak jde z diskuse, zásadních námi-
tek nebylo. Naopak se přiznává {srv. na př.
Grohmann, Prager Juristische Zeit-
schrift, 1929, si. 4 a násl.; Frohlich,
Právník, 1929, str. 532 a násl.), že zajišťo-
vací převod pohledávek je věc vžitá a cel-
kem dobrá. Zajišťovací převod pohledávek
si vynutil hospodářský život, a jak se zdá,
pokus jej vymýtiti byl by asi odsouzen k ne-
zdaru. Ostatně bylo by zbytečné zajišťovací
převod pohledávek zakazovati. Závady,
které se právem vytýkají zajišťovacímu
převodu věcí hmotných, nevyskytují se
vůbec, nebo aspoň ne v tom rozsahu, při za-
jišťovacím převodu pohledávek. Výslovného
ustanovení, že není přípustný zajišťovací
převod k věcem hmotným, není potřebí.
Bude-li pověděno, že zajištění je iusta causa
cessionis, bude tím také pověděno, že není
iusta causa transf erendi dominii. Vyloučeny
jsou ze zajišťovacího převodu jednak,
jak samozřejmou pohledávky nepostupitelné,
jednak pohledávky z cenných papírů. Jde-li
o pohledávka z cenného papíru, hodí se k za-
jištění jen jako zástava. § 1211 se vysvět-
luje tím, že nedovolené klausule smlouvy
zástavní, na př. lex commissoria, mohly by
míti význam i při zajišťovacím převodu, že
se zajišťovací převod pohledávek jinak spra-
vuje obecnými předpisy o převodu pohledá-
vek, není snad potřebí vytýkati.
§ 1212 odpovídá § 1373, věta 1 obč. zák.;
změny, které se vyskytují, mají povahu
změn stylistických.
§§ 1213 až 1216 modernisují, resp. do-
plňují první větu § 1874 obč. zák. § 1214
převzat byl z § 7 zákona č. 86/1912 ř. z.
§§ 1215 a 1216 hledí k dalším vhodným
objektům majetkovým. Zásada § 1216
mohla by býti vládním nařízením na zá-
kladě čl. LXIII úvoz. a prov. předpisů roz-
šířena na jiné peněžní ústavy.
§ 1217 je složen z posledních vět §§ 1373
a 1374 obč. zák. Mluví se o vhodném ma-
jetku, čímž se míní dostatečný majetek,
z něhož věřitel může pomocí tuzemských
- 400 -
soudů dojíti uspokojení. Ustanovením tím
jsou vyloučeny osoby, které, ač v tuzemsku
mají dostatečný majetek, nemohou tu býti
žalovány, t. j. osoby exterritoriální.
§ 1218 dal podle obdoby § 240 obč. zák.
pro Německou říši ustanovení, co platí, když
se jistota stala nedostatečnou.
K hlavě 44 (§§ 1219 až 1232).
§ 1375 obč. zák., zachovaný subkomité-
tem, byl superrevisní komisí škrtnut jako
ustanovení bez závažného právního obsahu.
§ 1219 obsahuje ve zkrácené formě
§§ 1376, 1377 obč. zák. Závěr § 1376 obč.
zák. se vypustil a druhá věta § 1377 obč.
zák. je nahrazena obvyklou v nauce defi-
nicí novace. Z § 1376 obč. zák. nebyla re-
cipována slova »aniž kdo jiný přistoupí".
Občanský zákoník chybuje tím, že se mu
ztratily delegatio nominis a debiti, jež
jsou také způsoby novace. Instituce ty jsou,
se zřetelem k tomu, že jsou dopuštěny cesse
a převzetí dluhu, asi málo praktické, ale
vylučovati je nesluší (Unger, Schuld-
übernahme, str. 9), jakož také nauka je
na větším díle pokládala za přípustné, bo-
jujíc arci těžce s tekstem zákona. Novelová
verse učinila zmínku o delegatio debiti
v § 1410 obč. zák., jemuž odpovídá nyní
§ 1261, a obdobná zmínka o delegatio nomi-
nis je v § 1241. Superrevisní komise právě
tak jako subkomitét nepokládala za nutné
vytýkati v první části první věty § 1219, že
právní následky uvedené v druhé části na-
stanou jen tehdy, když je tu animus no-
vandi (srv. ostatně Hrůza, Novation, str.
22 a násl.). Zvláštní zmínka o animus no-
vandi se nečiní proto, že ve skutkovém zá-
kladě, který jest uveden v § 1219, animus
novandi bude zhusta obsažen nutně a § 1222
ukazuje jasně, že objektivní skutkový
základ obsažený v § 1219 nestačí dosáh-
nouti následku uvedeného v druhé části
první věty, a čeho je potřebí, aby onen
následek nastal.
Protože se neděje zmínka o animus no-
vandi, není také nutno animus ten preci-
sovati blíže, což by nebylo na místě, vzhle-
dem k nevyzrálým sporům o to, zdali lze
o novaci mluviti jen tam, kde má nový slib
platební soluční ráz naproti závazku star-
šímu; srv. na př. Hruza, na u. m., str.
171 a násl., Hasenöhrl, Obligationen-
recht, II, 1899, str. 531 a násl. Rovněž
nebylo by na místě šířiti se o t. zv. nepravé
novaci a vytýkati, že jde o něco, co náleží
k pojmu novace, nebo opak. I tu jde o otáz-
ky nedosti probádané; srv. na př. Hruza,
na u. m., str. 34 a násl., 168 a násl.; Un-
ger, Grünhuts Ztft., 1888, str. 554 a násl.;
Hasenöhrl, na u. m., str. 533, pozn. 40;
Schey, Obligationsverhältnisse, I, str.
299. Zmínka o promlčených závazcích se
děje stejným způsobem a za stejným úče-
lem, jako v § 1188 a v § 1206. Citací § 1188
se chce naznačiti, že o novaci promlčených
závazků platí totéž, co o rukojemství za ně
převzatém, a je tím také vysloveno, co platí
o novaci závazků neplatných a ostatních
závazků naturálních. Námět tedy, aby byla
dopuštěna novace všech pohledávek uve-
dených v § 1299, přijat nebyl.
§ 1220 odpovídá § 1378 obč. zák. Slova
»vorige Hauptverbindlichkeit« byla vyjád-
řena slovy "zrušená pohledávka", ježto
jde o pohledávku zrušenou a ježto práva
v § 1220 jmenovaná jsou spojena nikoliv
s dluhem, nýbrž s pohledávkou. Jinakými
právy míní se i pertinence pohledávky.
§ 1221 odpovídá § 1379 obč. zák., ale
z poslední jeho věty byl utvořen samostat-
ný § 1222, formulovaný, stejně jako v do-
savadním tekstu, jako vykládací pravidlo.
§ 1223 odpovídá § 1380 obč. zák. Slovo
»Neuerungsvertrag« bylo nahrazeno slo-
vem »dohoda«. Je zajisté možné, že při
narovnání se sporné pohledávky nahradí
novou a že tu tedy bude novace, ale sporná
mezi stranami práva mohou býti a zhusta
budou vypořádána způsobem jinakým. For-
mule zvolená superrevisní komisí se poklá-
dá za takovou, která podstatu narovnání
nejlépe vystihuje. Druhá věta § 1380 obč.
zák., jež má na zřeteli smlouvy záplatné,
nebyla převzata jako samozřejmá a mimoto
i zbytečná proto, že se jí lze dobrati a con-
trario z § 1224.
§ 1224 odpovídá přesně § 1381 obč. zák.
Byl ponechán, ač snad nutný není. Vzhle-
dem k novému znění § 787 nelze ovšem za
pochybné právo považovati nedobytnou po-
hledávku.
Zastaralý tekst § 1382 obč. zák. byl na-
hrazen stručnou formulí § 1225.
§ 1226 odpovídá § 1383 obč. zák., ale byl
formulován tak, aby z něho bylo patrno,
že před smrtí zůstavitele je narovnání
o právech z pořízení pro případ smrti ne-
- 401 -
přípustné vůbec, po smrti pak zůstavitele
potud, pokud všechny strany na narovnání
zúčastněné neznají obsahu onoho pořízení.
Pokud se mluví o narovnání učiněném za
života zůstavitele, nejde samozřejmě než
o pactum de hereditate tertii viventis. Dru-
há věta § 1383 obč. zák. do nového tekstu
nebyla převzata.
§ 1384 obč. zák. byl vypuštěn. Pokud má
obsah civilistický, je samozřejmý, pokud
má obsah necivilistický, nenáleží do občan-
ského zákoníka.
K §§ 1227 až 1229: Ustanovení o omylu
při narovnání jsou nejasná a jsou ode-
dávna sporná. Superrevisní komise prá-
vě tak jako subkomitét se domnívá, že
si počíná správně, přijímajíc větu při-
jatou takřka obecně, že jest lišiti omyl
v tom, co mezi stranami bylo nepo-
chybné nebo nesporné, a omyl v tom, co
bylo mezi nimi pochybné nebo sporné. Co
se týká omylu prvního, není důvodu, proč
by nemělo platiti o narovnání totéž, co platí
o smlouvách vůbec, kdežto omyl v tom, co
mezi stranami bylo sporné nebo pochybné,
se platnosti narovnání nedotýká, nejde-li
o omyl způsobený lstí druhé strany. Při-
jme-li se tato zásada, není třeba dávati
ustanovení o noviter reperta. Než § 1387
obč. zák. byl přece ponechán jako důležité
vysvětlení druhé věty § 1227, ale byl přijat
jako třetí věta do tohoto paragrafu. Dopo-
ručuje se také zachovati § 1386 obč. zák.,
jenž je nyní § 1228. Také ustanovení § 1388
obč. zák. bylo zachováno jako § 1229.
K § 1230: Ze stejných důvodů, které
vedou k tomu, aby uznávací smlouvy mezi
manžely byly zřízeny ve formě notářského
spisu, bylo přijato i ustanovení, že notář-
ského spisu vyžaduje i narovnání mezi
manžely.
§ 1231 odpovídá § 1389 obč. zák. První
věta byla škrtnuta. V druhé vypuštěno slo-
vo "všech" (se. sporných věcech) jako mý-
livé a slova "geflissentlich verheimlicht"
byla nahrazena slovem "vyloučili", ježto
není důvodu poskytovati ochranu mentál-
ním reservacím.
§ 1232 odpovídá § 1390 obč. zák. Na
místo slov "třetí zástavce" položena byla
slova "zástavní dlužník", ježto námitky
může míti nejen zástavce, nýbrž každý zá-
stavní dlužník rozdílný od dlužníka osob-
ního.
§ 1391 obč. zák. byl vypuštěn, ježto
smlouva o rozhodci s narovnáním nesouvisí.
Námět, aby bylo mezi předpisy o narov-
nání umístěno ustanovení o smlouvě, kte-
rou se zřizuje rozhodce, přijat nebyl, pro-
tože jde o instituci, -která je s ostatními
předpisy civilního soudního řádu v tak úzké
souvislosti, že nelze o ní v civilním soudním
řádě pomlčeti. Nebylo by pak na místě, aby
se o ní pojednávalo jak v občanském zá-
koníku, tak v civilním řádě soudním.
K hlavě 45 (§§ 1233 až 1261).
Subkomitét (srv. jeho důvodovou zprá-
vu, druhé vydání, str. 241 a násl.) se za-
býval podrobně otázkou, zdali by na insti-
tuci cesse, jak byla upravena občanským
zákoníkem z roku 1811, neměly býti pro-
vedeny podstatnější změny. Výsledek úvah
byl záporný a subkomitét pokládal za svůj
hlavní úkol objasniti některé pochybnosti,
které se pojily k dosavadním tekstům. Na
stejné stanovisko se postavila i super-
revisní komise, hledíc k tomu, že nebylo
ani připomínek, které by navrhovaly
změnu v podstatných kusech. Zvláště se
k tomu připomíná, že škrtem pohledávek
v § 427 obě. zák. (§ 105) a ponecháním
zásad platných podle panujícího mínění
o postupu pohledávek byl odmítnut názor
Wellspacherův (Vertrauen, str. 189
a násl.) o významu odevzdání dlužního
úpisu pro právní poměr mezi cedentem a
cessionářem anebo několika cessionáři.
K § 1233: Předpis ten se skládá z první
věty § 1392 obč. zák. a z třetí věty § 1393
obč. zák. První věta byla podstatně zkrá-
cena a byla z ní vypuštěna zmínka o změně
práva, vzhledem k tomu, že cesse podle
běžného učení nezakládá změnu práva.
Třetí věta § 1393 obč. zák. byla sem po-
jata, aby hned v úvodním paragrafu bylo
vyřízeno vše, co se týká otázky, čeho je
potřebí k perfekci cesse. Co se týká cesse
vůbec, klade se důraz na dohodu mezi ce-
dentem a cessionářem a na nic jiného. Do-
plňující ustanovení má § 1236, jenž odpo-
vídá § 1395 obč. zák. Co pak se týká cesse
pohledávek z cenných papírů, klade § 1233
důraz na převod vlastnictví k cennému pa-
píru a nikoli na převod držby.
K § 1234: Předpis ten odpovídá prvním
dvěma větám § 1393 obč. zák. Slovo
"Rechte" bylo vyjádřeno slovem "pohle-
dávky", ježto celou hlavu o cessi jest upra-
- 402 -
viti tak, aby se týkala jen pohledávek.
Zdali toho či onoho ustanovení o cessi lze
užíti obdobně při rozhodování otázek
o převodu jiných práv, není potřebí řešiti
v hlavě o cessi. O druhé větě § 1393 obč.
zák. lze říci, že obsahuje in nuce vše, čeho
je potřebí. Ale vzhledem k pochybnostem,
které se vyskytly, uváděli se tu typy ne-
zcizitelných pohledávek. Co se týká pohle-
dávek nezabavitelných, doporučuje se pa-
trně všeobecné ustanovení podle vzoru
§ 400 obč. zák. pro Německou říši. Ony tři
typy pohledávek jsou vlastně také pohle-
dávky, o kterých lze říci, že jsou neroz-
lučně spjaty s osobou věřitele. Tím se vy-
světluje zvolený tekst, jenž klade druhou
větu § 1393 obč. zák. na konec výpočtů, při
čemž slovem "vůbec" je naznačeno, že vy-
jmenované skupiny nepostupitelných po-
hledávek jsou podle okolností také již za-
hrnuty v skupině poslední. Co do pohle-
dávek, jichž zcizitelnost byla vyloučena
smlouvou mezi věřitelem a dlužníkem, lze
říci, že tento zákaz zcizení nenáleží pod
§ 145. Se zřetelem k tomu, co bylo pově-
děno úvodem, je patrno, že nemohl, co se
týká úmluvy o nezcizitelnosti, býti reci-
pován § 405 obč. zák. pro Německou říši,
chránící bezelstnost cessionářovu.
K § 1235: První věta odpovídá § 1394
obč. zák., v němž je vlastně dána odpověď
na dvě otázky v nauce a v praksi pochyb-
né. Aby tyto pochybnosti byly rozptýleny,
jsou připojena ustanovení o právních po-
můckách a akcessoriích, jakož i o privi-
legia causae. Druhá věta, týkající se
právních pomůcek, je formulována jako
v § 1195. Privilegia causae nejsou již vy-
počtena, jako v tekstu subkomitétu, nýbrž
ustanovení zní zcela všeobecně, takže vý-
jimky ze zásady § 1235 nebudou moci
býti ustanoveny jinak než zákonným před-
pisem.
K § 1236: Odpovídá § 1395 obč. zák.
První věta tohoto paragrafu byla vypuš-
těna, ježto není než motivací konkluse,
kterou má druhá věta, a to motivací nikoli
zdařilou. Druhá věta § 1395 obč. zák. je
zachována a plyne z ní, vzhledem ke změ-
nám, které se staly v § 1396 obě. zák., nyní
zcela jasně, že nezáleží na formální denun-
tiaci, nýbrž na vědomosti dlužníkově (za-
viněné jeho nevědomosti). Podle nového
tekstu není rozhodné, zdali dlužník nabyl
či nenabyl vědomosti o cessionáři, nýbrž
zdali nabyl či nenabyl vědomosti o cessi.
Není zajisté důvodné přiznati dlužníku
osvobození, když platí cedentovi, věda, že
se postup stal, ale nevěda jistě, kdo je ces-
sionářem. Tekst superrevisní komise (ji-
nak než tekst subkomitétu) neklade již
důraz na oprávnění dlužníkovo platiti,
nýbrž na to, že dluh bude shlazen, bude-li
zaplaceno cedentovi. Doplniti § 1236 něja-
kým podrobnějším ustanovením o tom,
v čem je spatřovati placení nebo jinaké
vyrovnání, t. j. dáti ustanovení na př. po-
dle vzoru nál. rep. č. 228, není radno. Pří-
padnosti mohou býti velmi různotvárné,
takže každá zmínka o té či oné případnosti
by mohla býti mýlivá.
Zvláštní předpisy o postupu pohledávek
za státem nebo za fondem pod veřejnou
správou jsou zachovány v platnosti v uvo-
zovacích a prováděcích předpisech (čl.
VIII, č. 22).
V osnově z r. 1931 následoval za § 1236
zvláštní paragraf o placení pohledávek
z cenných papírů jich držiteli. O těchto
věcech srv. nyní v následující hlavě
§§ 1284 až 1288, zvláště § 1285.
§ 1237 odpovídá § 1396 obč. zák. Začá-
tek § 1396 byl škrtnut, ježto opakuje jen
zásadu § 1236, a to nesprávně. Konec
první věty byl zachován bez věcné změny,
jako formulace velmi šťastná, jež slovy
"zůstávají všechny námitky proti pohle-
dávce" postihuje lépe než obsáhlé výklady
jádro otázky, totiž že pohledávka přechází
na cessionáře - sit venia verbo - s veške-
rými chorobami. Slovu ..zůstávají ná-
mitky" nekryjí arci námitky, které dlužní-
ku vzešly proti cessionáři, a námitky, že
se cesse nestala vůbec nebo neplatně, jež
dlužníku příslušejí rovněž, ale o těch není
dojista potřebí se zmiňovati, ježto jde o věc
samozřejmou. Druhá věta § 1396 obč. zák.
byla zachována přes projevené pochyb-
nosti, zdali neslouží k obcházení předpisů
o nežalovatelných a neplatných pohledáv-
kách, ale, ježto klade důraz na poctivost
cessionáře, není patrně nebezpečná.
Aby byla jasná povaha §§ 1238 až 1240,
dostaly rubriku "Správa při postupu".
V souhlase s tím nebyla do § 1238 pře-
vzata zmínka o cessi bezplatné. Jinak byl
§ 1397 obč. zák. převzat bez věcné změny.
Do § 1239 byly převzaty §§ 1398, 1399
obč. zák. První věta § 1398 obč. zák. byla
vypuštěna, protože obsah veřejných knih
nedopouští vůbec úsudku o tom, zdali po-
hledávka je dobytná čili nic. Je jistě správ-
- 403 -