ný, stačí, že jeho jednání vykazuje skutkové
znaky trestného jednání v obraně nebo
v nouzi, ale není podmínkou, že pachatel
skutečně bude nebo může býti potrestán. Co
je ustanoveno o trestných úkonech v obraně
nebo v nouzi, má tedy platiti i tehdy, když
trestnost pachatele zanikla na př. promlče-
ním nebo abolicí nebo když byl pachatel
amnestován atp. Není - li pachatel trestný
vzhledem k své nepříčetnosti, bude nutno
při posouzení povinnosti k náhradě škody
užíti §§ 1139 až 1141.

§ 1137 vznikl z třetího odstavce § 1305 b)
návrhu subkomitétu. Podle tohoto předpisu
nevznikne povinnost k náhradě škody, jest-
liže by cizí statek, obětovaný v nouzi, i bez
jednání v nouzi byl vzal zkázu, takže jeho
obětováním nemohla býti zhoršena hospo-
dářská posice vlastníka. Pomýšleno je na
případy podobného druhu, jako že z několi-
ka domů stojících na vesnici v téže ulici je-
den počne hořeti, takže druhý ohněm stejně
bude zničen, a vlastník třetího domu, aby
svůj dům zachránil, tento dům zničí
(Hueck, Iherings Jahrbücher, 1919, str.
205 a násl., zvláště 213). Z opatrnosti budiž
v této souvislosti ještě podotčeno, že před-
pisy zemských požárních řádů (č. 45/1876
čes. z. z.; č. 35/1873 mor. z. z.; č. 20/1873
slez. z. z.) nejsou tímto ustanovením do-
tčeny.

Do § 1138 je převzata druhá věta § 1307
obč. zák., pokud se týká stavu nouze. První
věta je v § 1141. Neušlo superrevisní ko-
mise, že předpisem § 1138 se ukládá třetí
osobě vyšší odpovědnost než tomu, kdo sám
v nouzi škodu způsobil, neboť třetí osoba
se nemůže dovolávati omluvných důvodů
přiznaných tomu, kdo v nouzi škodu způso-
bil, jako na př. rozčilení.

Skupina §§ 1139 až 1141 jest uvedena no-
vou rubrikou o odpovědnosti "za škodu
způsobenou jednáním mimovolným". Tím
jsou kryta i jednání, která sice nelze pova-
žovati za mimovolná, která však učinily oso-
by, jejichž vůle není po právu rozhodná,
jako na př. jednání dětí. Na jednání taková
sluší hleděti jako na jednání mimovolná.

K § 1139: Již subkomitét sloučil §§ 1308
a 1309 obč. zák. do jediného paragrafu. Su-
perrevisní komise k tomu přistoupila. Podle
návrhů Randových byl pozměněn po-
řad a mluví se nejprve o dětech, pak o oso-
bách na duchu chorých a na konec o oso-
bách dočasně nepříčetných. V ostatních

směrech však opustila superrevisní komise
návrh subkomitétu, jenž se o Randu opíral.
V souhlase s tekstem Zeillerovým navrho-
val Randa, aby nárok na náhradu škody byl
vyloučen jediné u dětí, t. j. u osob pod sedm
let, kdežto platné právo (§ 1308 obč. zák.
ve znění § 158 třetí částečné novely) mluví
jen o nedospělcích, tedy o osobách mladších
než čtrnáct let, a tím povinnost k náhradě
škody, co se týká škůdce, v daleko širším
rozsahu omezuje (srv. Randa, Zeitschrift
für Notariat, 1910, str. 28; Schadenersatz-
pflicht, 1913, str. 86). Randa odůvodňoval
svoje stanovisko tím, že návrhy panské sně-
movny jdou příliš daleko, že podporují ne-
zvedenost mládeže a neodůvodněným způ-
sobem zeslabují odpovědnost rodičů a vy-
chovatelů. Superrevisní komise však měla
za to, že podstatných účinků výchovných
nelze od stanoviska Randova očekávati. Ne-
mluví se již o šílených a blbých, nýbrž se
užívá názvosloví řádu o zbavení svépráv-
nosti, převzatého na př. do § 66.

§ 1140 odpovídá dosavadnímu § 1310 obč.
zák. Hlavní změna záleží v tom, že nárok
proti osobám jmenovaným v § 1140 není
jen podpůrný. Nebylo vyhověno návrhu sub-
komitétu, opřenému o vývody R a n d o v y
(Schadenersatzpflicht, 1913, str. 78), aby
povinnost k náhradě škody nezasahovala na
prostředky nutné pro slušnou výživu osob
jmenovaných v §§ 1308 a 1309 obč. zák. a
pro plnění zákonných alimentačních po-
vinností těchto osob. Ovšem i po ná-
zoru superrevisní komise má soudce při
určení náhrady v takových případech
přihlížeti k alimentačním povinnostem
škůdce. Má býti přihlíženo i k důcho-
dům, nikoli toliko k jmění kapitálovému.
Odkaz na majetkové poměry není jen vý-
pomocný, t. j. že by se k těmto poměrům
mělo přihlížeti jediné tehdy, když všechna
ostatní měřítka selžou. Výpočet okolností,
které přijdou na váhu při výměře škody
(v konkrétním případě se ovšem může se-
tkati několik takových okolností), je jen
demonstrativní; z toho důvodu bylo škrtnu-
to slovo "konečně". Samozřejmě sluší podle
§ 1131 přihlížeti i k zavinění poškozeného.

§ 1141 je utvořen, jak již bylo uvedeno,
z první věty § 1307 obč. zák. a z druhé věty
tohoto paragrafu, pokud se týká stavu ne-
příčetnosti. Při tom provedeny byly někte-
ré změny. Superrevisní komise neviděla dů-
vodů, proč by se mělo škrtnouti toto ustano-
vení, platící od roku 1811. Vedle všeobecné

- 386 -

odpovědnosti za vinu podle § 1123, je
v § 1141 vyslovena zvláštní odpovědnost za
to, že se někdo z vlastní viny uvedl do pře-
chodné nepříčetnosti. Jestliže se na př. ně-
kdo opije v svém bytě, a pak náhodou nebo
jednáním třetí osoby se dostane z bytu ven
a venku způsobí škodu, nelze sice mluviti
o jeho zavinění, přes to však za škodu od-
povídá.

O § 1311 obč. zák. srv. poznámky
k § 1132.

§ 1312 obč. zák. byl škrtnut podle návrhu
subkomitétu, jenž se tu opíral o návrh
R a n d ů v, neboť ustanovení toto náleží do
nauky o jednatelství bez příkazu a ostatně
ani nemá obsahu právně závažného.

§ 1313 obč. zák. byl škrtnut jako samo-
zřejmý. Druhý odstavec připojený subko-
mitétem podle návrhu Randova, v němž
bylo vysloveno, že všechny právnické osoby
odpovídají za škodu, kterou způsobí jejich
orgány, nebyl přijat. Po názoru superrevis-
ní komise vyplývá tato zásada již z povahy
právnických osob. Třetí odstavec § 1313
návrhu subkomitétu se zabýval otázkou od-
povědnosti státu a právnických osob veřej-
ného práva za škodu způsobenou při výko-
nu veřejné moci. O této věci byl podán čle-
nem superrevisní komise poslancem prof.
Dr. Kafkou v parlamentě zvláštní návrh
zákona (č. t. 765 z r. 1930). Vycházelo se
z toho, že otázku tuto řešiti sluší nikoli
v zákoníku občanském, nýbrž v zákoně
zvláštním.

K §§ 1142 až 1147: Všechny tyto před-
pisy pojednávají o odpovědnosti za škodu
způsobenou jednáním jiné osoby. Odpoví-
dají §§ 1313 a) až 1315 a § 1318 obč. zák.,
ale byly jinak seřaděny, takže za sebou jdou
§ 1314, § 1315 (rozložený na dva paragra-
fy)! § 1313 a), pak nové ustanovení o od-
povědnosti podnikatelů a § 1318 obč. zák.

Nadepsány jsou tyto předpisy rubrikou
"6. za škodu způsobenou jinými osobami".
Na další rozčlenění této skupiny přistou-
peno nebylo.

Původně měla býti tato skupina uvedena
zvláštním paragrafem o nepřímém způso-
bení škody. Později však superrevisní ko-
mise od tohoto úmyslu upustila.

K § 1142: Superrevisní komise se
usnesla ponechati ustanovení o odpověd-
nosti za nebezpečné osoby (§ 1314 obč.
zák.), ačkoliv bylo namítnuto, že v pod-
statě vlastně jde jen o vyjádření všeobecné

zásady o odpovědnosti za poškození zavi-
něné (§ 1123); s druhé strany bylo zase
uváděno, že jde - jako vůbec v předpisech
o náhradě škody - o rozvržení vzniklé
škody podle zásad slušnosti. Pro zachování
§ 1314 obč. zák. rozhodla úvaha, že by
snadno, kdyby se toto ustanovení vypus-
tilo, mohly vzniknouti pochybnosti, zda po-
škození je v příčinné souvislosti se škodou.
V podrobnostech pak byly provedeny ně-
které změny většího i menšího dosahu:

a) škrtnuta byla zmínka o přijetí bez
vysvědčení, ježto nyní nejsou vysvědčení
při skončení pracovního poměru obliga-
torní. Také nebyla přijata místo toho na-
vrhovaná zmínka o osobních výkazech,
ježto nelze viděti příčinnou souvislost mezi
škodou a nedostatkem osobních výkazů;

b) nebyl obnoven přednovelový tekst
§ 1314 obč. zák., pokud se zmiňuje o zlo-
čincích. Shodně se zprávou justiční komise
panské sněmovny měla superrevisní ko-
mise za to, že ustanovení původního občan-
ského zákoníka je přímo výsměchem zása-
dám lidskosti; ostatně tam, kde opravdu
je zapotřebí zvláštní ochrany, vystačí se
s ustanovením o osobách nebezpečných.
V této souvislosti budiž zdůrazněno, že
osobu pro nějaký trestný čin odsouzenou a
třebas i trest na svobodě si odpykavší ne-
lze jen z tohoto důvodu považovati za
osobu nebezpečnou ve smyslu ustanovení,
o kterém je řeč;

c) nemluví se o služebním poměru,
nýbrž shodně s názvoslovím hlavy 34 o při-
jetí do práce nebo o podržení v práci (srv.
Ehrenzweig, II, 1, 1928, str. 687;
Mayr, II, 3, 1922, str. 332);

d) ustanovení o poskytnutí přístřeší
bylo podle připomínky nejvyššího
soudu omezeno na případ, že bylo pří-
střeší poskytnuto bez nutné potřeby toho,
kdo později způsobil škodu;

e) třetí částečná novela mluví v § 160
o škodě způsobené domácímu a domácím
lidem. Komise kruh chráněných osob roz-
šiřuje, mluvíc o spolupracovnících a domá-
cích lidech. Uvésti na tomto místě spolu-
pracovníky, je jisté sociální. "Domácími
lidmi" sluší rozuměti na př. všechny oby-
vatele starého domu, v němž byty nejsou
od sebe dokonale odděleny. Srv. též
W o l f f v komentáři Klangově IV, str. 89,
90. Avšak i v jiném směru je kruh rozší-
řen, neboť § 1314 obč. zák. mluví jediné

- 387 -

o osobách služebných, nové ustanovení se
vztahuje na zaměstnance vůbec. Samo-
zřejmě musí škoda býti způsobena nebez-
pečnou povahou škůdce;

f) v osnově z r. 1931 byl ještě zvláštní
dodatek, vyslovující, že zaviněná nevědo-
most o nebezpečnosti nějaké osoby se klade
na roven vědomosti o této okolnosti, a tedy
zakládá odpovědnost. Uvážilo se sice, že
nelze na nikom dobře žádati, aby konal še-
tření o osobě, kterou chce přijmouti (opak
se tvrdí v pojednám W i l b u r g [M i-
hurko], Haftung fůr Erfullungsgehil-
fen, 1931); odpovědnost však měla býti
dána, jestliže již jeden pohled nebo jedna
otázka mohly poučiti toho, kdo nějakou
osobu přijímá (Demelius, Notariats-
Zeitung, 1931, str. 38). Vzhledem k po-
chybnostem, projeveným v meziminister-
ském řízení, zda by podobné ustanovení
nešlo příliš daleko, rozhodla se komise
při závěrečné redakci zase je vypustiti.
Význam tohoto škrtu nesluší však přepí-
nati ; zvláště nelze na průkaz o vědomosti
osoby odpovědné klásti příliš přísné poža-
davky.

K § 1143: V tomto ustanovení se pojed-
nává o druhém z případů, o kterých byla
dosud řeč v § 1315 obč. žák., že totiž někdo
vědomě užil nebezpečné osoby k obstará-
vání svých záležitostí. Skutkový základ
§ 1143 byl by vlastně stejně jako skutkový
základ § 1142 kryt všeobecnou zásadou
o odpovědnosti za škodu zaviněnou. Super-
revisní komise měla však za to, že musí
toto ustanovení ponechati, aby tento pří-
pad ostře postavila proti případům, kde se
ukládá odpovědnost bez zavinění. Stejně
jako v § 1142 bylo vyjádřeno, že škoda
musí býti způsobena nebezpečnou povahou
Škůdce. Dodatek osnovy z r. 1931, v němž
byla vědomosti o nebezpečnosti postavena
na roven zaviněná nevědomost, byl škrt-
nut v závěrečné redakci z důvodů nazna-
čených v poznámkách k § 1142 pod
písm. f).

K § 1144: Ustanovení toto pojednává
o prvním z případů, o nichž dosud byla řeč
v § 1315 obč. zák. Se zřetelem na kolísa-
vou judikaturu o pojmu nezdatnosti bylo
v osnově z r. 1931 doplněno vysvětlení to-
hoto pojmu. V závěrečné redakci bylo toto
vysvětlení zase vypuštěno, když projeveny
byly obavy, že by mohlo sváděti k ještě
přísnějšímu výkladu pojmu nezdatnosti.
Upozorniti třeba, že nezdatnost - v pro-

tivě k nebezpečnosti - se týká určitého
okruhu činnosti, škoda musí býti způso-
bena v tomto posláni, t. j. při obstarávání
záležitosti někoho jiného, a nikoli pouze
při příležitosti takového obstarávání. Po-
dle tekstu superrevisní komise z r. 1931
nevyžadovala se - stejně jako podle
§ 1315 obč. zák. - vědomost o nezdatnosti
osoby, která způsobila škodu. Protože ale
v praksi se ukázalo, že se odpovědnost za
nezdatné osoby snadno může přepínati,
vrací se na přání v meziministerském ří-
zení projevená konečné znění k tomu, co
svého času navrhovala justiční komise
panské sněmovny (srv. zprávu, str. 269);
návrh ten byl změněn teprve v poslední
chvíli před vydáním třetí částečné novely
(srv. Věstník bývalého ministerstva spra-
vedlnosti, 1916, str. 119).

§ 1145 odpovídá § 1313a) obč. zák. Slova
dosavadního tekstu "einem andern" byla
ponechána (vyjádřena jsou slovem "ně-
komu") ; jde tedy jediné o povinnosti, jež
někdo má proti jiné určité osobě, nikoliv
o povinnosti z práva veřejného. Jestliže
tedy - což je jeden z nejdůležitějších pří-
padů, o kterém se v této souvislosti pojed-
nává - domovník neočistí, jak je povinen,
chodník, nelze za škodu, kterou tím utrpí
chodci, činiti odpovědným vlastníka domu,
neboť vlastník má závazek čistiti chodník
sice proti veřejné moci, nikoli však proti
jednotlivému chodci. Zmínka o zákonném
(podle terminologie komise "řádném") zá-
stupci byla vypuštěna jako samozřejmá;
platný právní stav neměl tím býti měněn.
Samozřejmě se týká § 1145 jediné škody
při plnění, nikoliv škody způsobené při pří-
ležitosti plnění (plnící pomocník na př.
platí falešnými bankovkami). Zde by tedy
odpovědnosti nebylo. Nebylo, vyhověno
podnětu, aby se § 1313a) obč. zák. jako
samozřejmý škrtl. Stejně jako se netýká
škod ex occasione, netýká se § 1145 ani
škod z deliktů.

V jiném směru je navržené znění zcela
všeobecné a platilo by tedy i na závazky
z rodinných poměrů; jestliže na př. dítě
by utrpělo škodu zaviněním pomocnice
v domácnosti, odpovídali by otec a matka,
neboť jsou zavázáni pečovati o zdraví dí-
těte (srv. Wilburg, na u. m., str. 4).
Superrevisní komise se nezabývala otáz-
kou, zda přísná odpovědnost za zavinění
plnícího pomocníka by neměla míti místo
při závazcích k bezplatným plněním, jak

- 388 -

to zastává Demelius (na u. m., str.
37), avšak s důležitým omezením, že totiž
nelze se domáhati náhrady škody záleže-
jící v tom, že věřitel bezplatné plnění ne-
dostal vůbec nebo ne zcela (§ 945 obč.
zák.); na př. darovaná kráva byla při
odevzdání poškozena čeledínem dárcovým.
Důležité je, že osnova již nemluví o oso-
bách, kterých někdo užívá při plnění svých
závazků, ježto tím byli by zahrnuti i zvo-
lení zástupci, nýbrž o pomocnících, kteří
plní. Jde tedy o pomocníky při plnění.

Podle všeobecných zásad zahrnuje po-
vinnost něco vykonati i povinnost něco ne-
vykonati, t. j. povinnost něco opominouti.
Případy takové jsou, jak ukázal Wil-
burg na u. m., možné na př. při zákazu
konkurence. V případě takovém ovšem ne-
odpovídá dlužník, jak dovozuje Deme-
lius na u. m., str. 38, za svého pomoc-
níka v opominutí, kterýžto pojem byl by
ve vnitřním rozporu, nýbrž může jíti je-
diné o to, že dlužník podle povahy jednání
není zavázán toliko k tomu, aby se sám
nějakého konání zdržel, nýbrž i k tomu,
aby v tomto směru positivně působil na
osoby na něm závislé. Všeobecné zněni
§ 1145 zahrnuje i případ t. zv. výběru
osoby, kdy dlužník, jako na př. pojišťovna,
není povinen, aby sám provedl výkon,
k němuž je zavázán, nýbrž jediné aby vy-
bral osoby, které mají výkon provésti
(zřízení zubního ambulatoria pro členy
pojišťovny).

K § 1146: Z druhé věty § 1315 ve znění
návrhu subkomitétu utvořeno bylo toto
nové ustanovení, neboť komise schválila
důvody, jež subkomitét pro svůj návrh
uvedl. Nemluví se však o pomocnících,
nýbrž o "podnikových zaměstnancích".
Slovy "v poslání jim svěřeném" je do-
statečně obmezena odpovědnost podnika-
tele co do místa, času a kvality; odpověd-
nost se tedy netýká škod způsobených jen
při příležitosti (ex occasione) plnění úkolů,
které podnikovým zaměstnancům příslu-
šejí, ani škod ex delicto (srv. výše poznám-
ky k § 1145). Novým paragrafem se stal
zbytečným § 1316 obč. zák. a byl škrtnut.
Závazky hostinských a osob jim postave-
ných na roven jsou dostatečně upraveny
předpisy §§ 817 až 820 a 822. Co se týká
ustanovení tam obsažených o odmítnutí
odpovědnosti pouhou vyhláškou, srv. níže
uvedené výklady o pactum de dolo non
praestando.

K § 1147: Ustanovení dosavadního
§ 1318 obč. zák. bylo převzato, třebas mo-
derní zákoníky občanské, jako na př. ob-
čanský zákoník pro Německou říši, podob-
ného předpisu neznají. Osnova však ne-
mluví o vyhození nebo vylití z bytu, nýbrž
z místnosti. Co platí o vyhození a vylití,
platí též, spadla - li věc nebezpečně zavěšená
nebo postavená. Kdežto ale občanský zá-
koník mluvil jediné o tom, z jehož bytu
bylo něco vyhozeno atd., mluví osnova také
o tom, kdo vládne místem, kde věc byla
zavěšena nebo postavena. Přes jisté po-
chybnosti se setrvalo při tom, že toto usta-
novení bude zařaděno pod rubrikou "od-
povědnost za škodu způsobenou jinými
osobami", jednak proto, že snad vždy
půjde o osoby, které škodu způsobí, jednak
proto, že se tu pojednává o zvláštním pří-
padě této odpovědnosti. Z opatrnosti bylo
v konečné redakci výslovně vyjádřeno, že
§ 1147 neplatí, když se na př. někdo vloupá
do místnosti a pak vyhazuje kusy zařízení
na stráž bezpečnosti, která ho hodlá za-
tknouti.

§ 1148 odpovídá § 1319 obč. zák. Do-
savadní rubrika zůstala nezměněna, avšak
kruh osob, které odpovídají za škodu způ-
sobenou stavbou, byl podstatně rozšířen.
Stejně byly rozšířeny skutkové podstaty,
z nichž odpovědnost vzchází. Podrobně buď
uvedeno:

a) pojem díla zřízeného na pozemku byl
osvětlen tím, že se v závorce uvádí lešení
a pod. I díla zřízená jen přechodně mohou
zakládati odpovědnost, o které je v § 1143
řeč;

b) kdežto dosavadní právo mluví jediné
o vadné povaze díla, zmiňuje se osnova
také o nedostatečném udržování díla. Bu-
dova na př. může býti svého času prove-
dena velmi solidně, avšak během doby se
může státi zřídlem nebezpečí;

c) subkomitét navrhl, aby odpovědnost
postihovala toho, kdo jest oprávněn užívati
budovy nebo díla, je - li povinen je udržo-
vati. Superrevisní komise zvolila rčení, že
odpovídati má ten, kdo vládne budovou
nebo dílem. Tím se má rozuměti ten, kdo
byl s to, aby nutnými opatřeními včas od-
vrátil nebezpečí. Odpovědnosti bude zpro-
štěn ten, kdo prokáže, že dbal veškeré peč-
livosti podle poměrů potřebné. Je tedy od-
povědnost podle § 1148 zvláštním přípa-
dem odpovědnosti za zavinění (srv. též
Wolff v komentáři Klangově IV, str.

- 389 -

112; proti tomu E h r e n z w e i g, II, 1,
1928, str. 682). Proto na místě původně
zvoleného zněni "bylo dbáno" byl zvolen
výraz "dbal";

d) odchyluje se od návrhu justiční ko-
mise panské sněmovny, navrhl subkomitét
ustanovení o odpovědnosti dřívějšího drži-
tele. Superrevisní komise na tento návrh
přistoupila a vyjádřila jej v samostatném
paragrafu (§ 1149), ale mluví zase o od-
povědnosti toho, kdo dříve budovou (dí-
lem) vládl. Setrvala na tom, že tato odpo-
vědnost má býti obmezeiia časově na jeden
rok; při tom se předpokládá, že vadné zří-
zení nebo nedostatečné udržování jsou
z této doby. Dřívější vládce se však může
zprostiti odpovědnosti, prokáže-li, že svého
nástupce upozornil na špatný stav stavby
nebo díla. Přešla-li stavba nebo dílo v po-
sledním roce několikráte, týká se ustano-
vení o předchůdci všech osob, které v té
době stavbou nebo dílem vládly.

K §§ 1150 a 1151: Ustanovení tato od-
povídají §§ 1320 až 1322 obč. zák. a buď
k nim poznamenáno:

a) první věta § 1150 byla přijata z první
věty § 1320 obč. zák., ač je samozřejmá,
ježto je vhodným úvodem k ustanovením
následujícím a dobře vyjadřuje všeobec-
nou zásadu o odpovědnosti za zavinění.
Komise proto nepřistoupila na návrh sub-
komitétu, aby se první věta § 1320 obč.
zák. škrtla;

b) podle osnovy z r. 1931 měl bezvýji-
mečně odpovídati ten, kdo chová zvíře ne-
bezpečné, když mu nebezpečnost zvířete
byla nebo musila býti známa. Námitky
proti tomuto ustanovení, ukazující, že by
nebylo spravedlivé, aby chovatel nebezpeč-
ného zvířete odpovídal i tehdy, když přes
všechnu jeho opatrnost cizí osoba zvíře
pustila na svobodu atp., pohnuly super-
revisní komisi, že odpovědnost chovatelů
zvířat obmezila zase na případy, kdy od-
povědná osoba nemůže prokázati, že dbala
při opatrování a dohledu veškeré pečli-
vosti potřebné podle poměrů (odpovědnost
za zavinění). Co se týká důkazu zpro-
šťujícího odpovědnosti, srv. .poznámky
k § 1148 pod písm. c).

c) ustanovení o poranění vzteklými psy
(dekret dvorské kanceláře z 11. ledna 1816,
sv. XLIV, č. 3 sb. zák. pól., a předpisy jej
doplňující; srv. na př. E. Weiss, Ďas
burgerliche Recht, I, 1927, str. 562) zůstá-
vají beze změny (čl. VIII, č. 14 úvoz. před-

pisů) ; komisi nepřísluší rozhodovati, zdali
by se měly zrušiti nebo změniti;

d) §§ 1321 a 1322 obč. zák. byly slou-
čeny do § 1151 a přiměřeně zkráceny,
škrtnuto bylo jako samozřejmé ustanovení,
že cizí zvířata nesmějí býti zabita, a stejně
samozřejmé zmocnění cizí zvířata odehnati.
Místo toho se dává předpis vyhovující prak-
tické potřebě o povinnosti živiti zabavená
zvířata, a předpis ten se blíže osvětluje
citací § 339, kde je řeč o podobné povin-
nosti zástavního věřitele. Ustanovení na-
vržené subkomitétem, že zabavení nelze
odvrátiti důkazem, že zvířata byla hlídána,
jak jest obyčejně třeba, považovala super-
revisní komise za zbytečné. Z dosavadního
práva bylo převzato ustanovení, že povin-
nost vrátiti zabavená zvířata vznikne také,
dá-li vlastník přiměřenou jistotu. Doplněno
bylo, od kdy se počítá osmidenní lhůta, že
se strany mohou dohodnouti na něčem ji-
ném, než ustanovuje § 1151, je jistě samo-
zřejmé;

e) v uvozovacích předpisech (čl. VII, č.
4) se zachovávají v platnosti ustanovení
zákonů honebních a zákonů o polní a lesní
policii.

K §§ 1152 a 1153: Dosavadní § 1317
obč. zák. obsahoval jen ustanovení o odpo-
vědnosti veřejných ústavů zasílacích. Na
jeho místo nyní nastupují pod samostat-
nou rubrikou "za škodu vzniklou z nebez-
pečného podnikání" předpisy o odpověd-
nosti podniků nebezpečných.

V osnově z r. 1931 bylo o té věci jediné
ustanovení a byly za nebezpečné prohlá-
šeny podniky pracující s živelními silami,
výbušnými látkami nebo s látkami jinak
nebezpečnými. Podnikům těm byly na ro-
ven postaveny podniky, jež látky výbušné
nebo jinak nebezpečné vyrábějí nebo s nimi
obchodují. Majitel takového podniku měl
odpovídati za škodu, ke které užití živelní
síly nebo výroba nebo užití výbušných nebo
jinakých nebezpečných látek nebo obchod
s nimi daly příležitost. Podobně jako v ná-
vrhu subkomitétu, osvobozoval průkaz vyšší
moci, vlastního jednání poškozeného nebo
jednání osoby třetí, která s podnikem nemá
nic společného.

Tento předpis osnovy vyvolal značnou
pozornost, ale také četné námitky. Sociální
tendence osnovy byla sice náležitě uzná-
vána, ale poukazovalo se na to, že by od-
povědnost takto formulovaná neobyčejně

- 390 -

zvýšila risiko podnikání a tím i - se zře-
telem k nákladům na odpovědnostní pojiš-
tění - leckdy podnikání zdražovala. Při
meziministerském jednání dohodnuta byla
nová úprava, která se stala základem tekstů
§§ 1152 a 1153. Vůdčí myšlenkou této
nové úpravy je, že se nebezpečné podniky
rozdělují na dvě kategorie, totiž na pod-
niky kromobyčejně nebezpečné a na ne-
bezpečné podniky ostatní. Jen první kate-
gorii se ukládá přísná odpovědnost objek-
tivní, u druhé jde v podstatě jen o odpo-
vědnost za zavinění, ovšem - podobně jako
v četných paragrafech předchozích -
s přesunutím průvodního břemene. Za pod-
niky kromobyčejně nebezpečné třeba po-
važovati ty, při jichž provozu, jak zkuše-
nost učí, snadno může dojíti ke škodě,
i když se dbá veškeré možné opatrnosti (na
př. výroba třaskavin.). Ostatními nebezpeč-
nými podniky byly by ony, s jichž provo-
zem sice nutně jsou spojena určitá nebez-
pečí, ale jen taková, že zpravidla šetřením
příslušných předpisů a opatřením potřeb-
ných zajišťovacích zařízení je lze předejíti.
Výroba nebo užívání živelní síly samy o
sobě nečiní ještě podnikání nebezpečným,
tím méně kromobyčejně nebezpečným. Ve-
jíti do nějaké kasuistiky nepovažovala su-
perrevisní komise za vhodné. Zda jde o pod-
nik nebezpečný a které kategorie, bude
zpravidla nutné rozhodnouti podle posudku
znalců. Kriterion osnovy z r. 1931 nelze
použíti na rozlišení obou kategorií.

Exkulpační důvody § 1152 jsou formulo-
vány podle osnovy z r. 1931. jen vymezení
"vyšší moci" je poněkud odchylné, neboť
znak, že se neobyčejná příhoda vyskytla
"mimo oblast podniku", nahrazen byl zna-
kem, že příhoda ,.nemá původ v podnikání",
čímž má býti zdůrazněno, že nezáleží tolik
na tom, zda jde o vliv čistě vnější, nýbrž
na tom, zda vnitřně je příhoda předmětu
a způsobu podnikání cizí.

Mluví-li se v § 1153 o veškeré pečlivosti
podle poměrů potřebné a odkazuje-li se na
§ 1122. má tím býti naznačeno, že třeba
pozorně přihlížeti především k technickým
možnostem, ale že nelze zcela nedbáti ani
možností hospodářských, t. j. zvláště že
nelze na podnikateli požadovati zabezpečo-
vací opatření takového druhu, že by jimi
bylo podnikání prakticky znemožňováno.

Co se týká rozsahu náhrady škody, usta-
novují §§ 1157 a 1163 pro případy §§ 1152
a 1153 některé odchylky od zásad obec-

ných. Vedle toho třeba ovšem míti na pa-
měti, že při t. zv. podnikových úrazech
bude odpovědnost podnikatele v případech,
na které by jinak dopadly §§ 1152 a 1153,
modifikována předpisy zákonů o úrazovém
pojištění, t. j. zákona č. 1/1888 ř. z. a zák.
čl. XIX/1907, které podle čl. VII a čl. VIII,
č. 14 uvozovacích předpisů zůstanou no-
vým občanským zákoníkem nedotčeny. Za-
městnanec proti úrazu pojištěný a jeho
pozůstalí nebudou se moci proti podnikateli
dovolati §§ 1152 a 1153, neboť se mohou
podle § 46 zák. č. 1/1888 ř. z. domáhati
náhrady škody na podnikateli, jen způso-
bil-li podnikový úraz úmyslně (§82 zák.
čl. XIX/1907 klade tu úmyslu na roven
nedbalost kvalifikovanou podle § 81,
odst. 2).

Jako § 1154 zařaděno bylo nové usta-
novení, jež výslovně prohlašuje pactum de
dolo non praestando za neplatné. Usta-
novení takového vyžaduje praktická po-
třeba a je nutné, třebas je tu § 710, ,se
zřetelem na úzkostlivost, s kterou soudy
v podobných věcech často postupují. Podle
zvoleného znění nelze platně ani vyloučiti
odpovědnost za zlý úmysl pomocníků. Bylo
uvedeno již v poznámkách k § 1127, že
toto ustanovení nebrání úmluvě stran, vy-
lučující povinnost k náhradě škody způso-
bené nesprávnou informací nebo radou, jež
odborník poskytl z pouhé nedbalosti, třebas
za plat.

Jak již bylo poznamenáno při vysvět-
livkách k rubrice před §§ 1121 a násl., je
další skupina paragrafů uvedena rubrikou
"II. Způsob a rozsah náhrady škody". Lát-
ka byla uspořádána tak, že nejprve jsou
dána ustanovení všeobecná a pak ustano-
vení zvláštní.

V § 1155 byl převzat § 1323 obč. zák.,
ale byl podstatně zkrácen. Poslední věta
o pojmenování škody byla škrtnuta se zře-
telem na znění, které komise zvolila pro
§ 1120. Volba mezi náhradou in nátura
a náhradou v penězích se ponechává soudu
a nikoliv poškozenému. Náhrada in nátura
nebude jmenovitě dobře možná tam, kde
by její provedení způsobilo nepoměrně vy-
soké náklady. Dáti o tom zvláštní ustano-
vení, považovalo se však za zbytečné.

První věta § 1156 odpovídá § 1324 obč.
zákona, jehož druhá věta byla se zřetelem
na § 1120 škrtnuta. Jinak byl celkem po-
nechán dosavadní tekst, ale bylo v něm vy-
sloveno jasně, že ten, kdo odpovídá za cizí

- 391 -