dil-li však zůstavitel, že iná býti cizí věc za-
koupena a poskytnuta odkazovníku, avšak
její vlastník ji nechce prodati za cenu obec-
nou, vyplatí se odkazovníku tato cena. Je-li
odkázaná věc zastavena nebo jinak zatížena,
postihují příjemce tyto závady.
c) pohledávky;
§ 480.
Odkáže-li zůstavitel pohledávku, která mu
náleží za někým jiným, je obtížená osoba po-
vinna postoupiti odkazovníku tuto pohledávku
i s úroky zadrženými a dále plynoucími a s ve-
škerými pomůckami a zajišťovacími pro-
středky.
§ 481.
Odkaz všech pohledávek zahrnuje sice i po-
hledávky vzniklé po zřízení odkazu, nikoli
však pohledávky z cenných papírů prodejných
a vkladních knížek, ani jistiny váznoucí na ne-
movitosti, ani pohledávky vznikající z práva
věcného.
§ 482.
Odkaz pohledávky, kterou má zůstavitel za
odkazovníkem, zavazuje obtíženou osobu
k tomu, aby vydala odkazovníku kvitanci a
vrátila dlužní úpis.
§ 483.
Prominutí dluhu se vztahuje jen na dluhy
přítomné, nikoli však na ty, které vzniknou
po zřízení odkazu. Promine-li se odkazem
právo zástavní nebo rukojemství, neplyne
z toho ještě, že byl prominut také dluh. Pro-
dlouží-li se lhůty platební, je přes to úroky
platiti dále.
§ 484.
Odkaz dluhu, který má zůstavitel zaplatiti
odkazovníku, má ten právní následek, že ob-
tížená osoba je povinna dluh zůstavitelem
určitě vyjádřený nebo odkazovníkem proká-
zaný uznati a zaplatiti nejpozději ve lhůtě
určené pro splnění ostatních odkazů, nehledíc
k výminkám nebo lhůtám se zůstavitelem
sjednaným. Nařídí-li zůstavitel zajištění po-
hledávky odkazovníkovy, jest ji zajistiti do-
statečným způsobem (§§ 1212 až 1218).
§ 485.
Odkáže-li zůstavitel někomu stejnou částku,
jakou mu je sám dlužen, má se za to, že od-
kazem chtěl shladiti dluh.
- 94 -
d) věna (přínosu);
§486.
Odkáže-li zůstavitel věno (přínos), jehož
blíže neurčil, osobě, které není povinen přínos
dáti, rozumí se tím beze zření k jejímu vlast-
nímu majetku takový přínos, jaký odpovídá
jejím poměrům v době zřízení odkazu.
§ 487.
Odkáží-li věno (přínos) rodiče dcerám, platí
ustanovení o započtení na podíl dědický
(§§602 až 607).
e) zaopatření, vychování, vý-
živy;
§ 488.
Zaopatřením se rozumějí strava, ošacení,
byť a ostatní potřeby, a to doživotně, jakož
i potřebné vyučování. To vše se rozumí také
vychováním. Vychování však končí dokona-
ným dvacátým prvním rokem. Výživou se
rozumí poskytování stravy na dobu života.
§ 489.
Není-li míra některého z těchto odkazů
patrná z vůle zůstavitelovy, projevené vý-
slovně nebo mlčky dosavadní podporou posky-
tovanou odkazovníku, určí se podle poměrů
odkazovníkových.
§ 490.
f) nábytku, domácího zařízení;
Nábytkem se rozumějí věci, kterých je
třeba k slušnému užívání bytu; domácím za-
řízením se rozumí všechno, čeho je třeba k ve-
dení domácnosti. Nástroje k provozování živ-
nosti se tím nerozumějí. O míře platí paragraf
předcházející.
§ 491.
g) zlata, stříbra;
Odkaz zlata nebo stříbra zahrnuje drahé
kovy zpracované i nezpracované, ale nikoli
mince, ani to, co je pouhou částí nebo ozdo-
bou jiného předmětu pozůstalostního.
- 95 -
§ 492.
h) dětem;
Dětmi se rozumějí jen synové a dcery,
jestliže zůstavitel něčím pamatoval na děti
někoho jiného; jde - li však o jeho děti vlastní,
zahrnují se slovem tím i potomci vstupující
na jejich místo.
§ 493.
ch) příbuzným.
Odkaz, zanechaný příbuzným blíže neurče-
ným, poskytne se těm z nich, kdož podle zá-
konné posloupnosti jsou nejbližší.
§ 494.
I při odkazech se užije ustanovení § 399.
Nabytí odkazu.
§ 495.
Odkazovník nabývá zpravidla (§ 520) hned
smrtí zůstavitele práva na odkaz pro sebe a
pro své nástupce.
§ 496.
Po smrti zůstavitele lze právo na odkaz
zciziti.
§ 497.
Prohlásí - li odkazovník způsobem, jaký je
předepsán pro odmítnutí dědictví, že odkazu
nechce, hledí se na to tak, jako kdyby byl
práva na odkaz nenabyl.
§ 498.
Odkázané věci nabude odkazovník jen způ-
sobem, jakým se vůbec nabývá jednotlivých
práv majetkových.
Den splatnosti.
§ 499.
Odkaz jednotlivých věcí pozůstalostních a
práv na ně se vztahujících, pak menších od-
měn pro zaměstnance, jakož i odkazy dobro-
činné mohou býti požadovány ihned; jiné od-
kazy jsou splatné za rok od smrti zůstavitele,
není - li zřejmá jinaká vůle zůstavitele.
§ 500.
Je - li odkázána jednotlivá věc pozůstalostní,
náležejí odkazovníku ode dne smrtí zůstavitele
- 96 -
také úroky, užitky, i cokoli jinak přibude.
Naproti tomu postihují příjemce tímto dnem
i závady váznoucí na odkaze, ano i ztráta,
jestliže se věc odkázaná zhorší nebo zmaří
skutečnostmi, za které nikdo jiný neodpovídá.
§ 501.
Byly-li někomu odkázány dávky splatné
ročně, měsíčně nebo podobně, nabude odka-
zovník práva k částce, která připadá na celou
lhůtu, když se dožije i jen počátku této lhůty.
Přes to se stane dávka splatnou, teprve až
lhůta projde. První lhůta běží ode dne smrti
zůstavitele. O splatnosti odkazu výživy platí
§ 1269.
§ 502.
Právo odkazovníka na zajištění.
Co do zajištění nemá odkazovník vůči dědici
více práv než jiný věřitel. Má však právo na
zajištění při odkazech, obsahujících plnění,
která se opakují, jakož i při odkazech, jichž
splnění se nelze domáhati se zřetelem na zá-
konnou lhůtu (§ 499) nebo se zřetelem na
lhůtu nebo na výminku doloženou k odkazo-
vému nařízení; práva toho však nemá, je-li
zřejmé, že zajištění není třeba.
Komu připadne uvolněný odkaz.
§ 503.
Odkaz, který odkazovník přijmouti nemůže
nebo nechce, napadne náhradníku (§ 472).
Není-li náhradníka a je-li celým odkazem pa-
matováno na několik osob buď bez určení po-
dílů nebo všeobecným výrazem znamenajícím
rovné podělení, přibude uvolněný podíl po-
měrně podílníkům ostatním.
§ 504.
Je-li odkazovníku zůstaven určitý podíl,
nemá práva na přírůstek, ledaže lze míti za to,
že zůstavitel chtěl vyjmenovaným odkazov-
níkům zanechati odkaz celý a že určením po-
dílů nechtěl nic jiného než obmeziti odkazov-
níky navzájem.
§ 505.
Mimo případy uvedené v předcházejících
paragrafech povinnost splniti odkaz zanikne.
§ 506.
Kdo má podle §§ 503 až 505 prospěch z uvol-
nění odkazu nebo z toho, že zanikne povín-
- 97 -
nost splniti odkaz, toho postihují i břemena
s odkazem spojená, jestliže nezáleží pouze
v osobních úkonech osoby původně obtížené.
Práva dědice přihlášeného s výhradou soupisu.
§ 507.
Je-li čistá pozůstalost odkazy obtížena tak,
že je téměř vyčerpána, má dědic právo jen
na náhradu nákladů učiněných ve prospěch
pozůstalosti a na přiměřenou odměnu za svoji
námahu. Pokud nestačí pozůstalost k úhradě
těchto jeho pohledávek, může je požadovati
od odkazovníků podle hodnoty odkazů a má
v té příčině právo zadržovací.
§ 508.
Nestačí-li čistá pozůstalost k vyřízení všech
odkazů, uspokojí se přede všemi ostatními od-
kaz zaopatření, vychování a výživy (§ 488),
ostatní odkazy se poměrně sníží. Dědic má
stejná práva jako podle § 507 a není povinen
vyřizovati odkazy bez náležitého zajištění.
§ 509.
Jestliže odkazovnici odkazy již obdrželi,
provede se srážka podle hodnoty, jakou měl
odkaz v době přijetí, a podle užitků, které již
byly z něho získány, ale tak, že zcizil-li od-
kazovník odkaz v omylu o jeho pravé hod-
notě, nejde ztráta na jeho vrub. Odkazovníku
je však vždy volno vyhnouti se přispění tím,
že odkaz nebo jeho uvedenou hodnotu a zís-
kané užitky vrátí do pozůstalosti; strany ná-
kladů nebo zhoršení se hledí k němu jako
k poctivému držiteli.
§ 510.
Nechce-li dědic vykonání poslední vůle vě-
novati svoje prostředky a námahu, je povi-
nen zažádati za zřízení opatrovníka pozůsta-
losti.
HLAVA 19.
Vedlejší ustanoveni v posledním poří-
zení; změna a zrušení posledního
pořízenu
§ 511.
Zůstavitel může k ustanovením posledního
pořízení připojiti výminku, doložení času nebo
příkaz; může poslední pořízení změniti nebo
zrušiti.
- 98 -
Vedlejší ustanovení.
1. Výminky:
§ 512.
a) nesrozumitelné;
Na nesrozumitelné výminky se hledí tak,
jako kdyby nebyly k ustanovení připojeny.
b) nemožné, zmatené nebo
nedovolené;
§ 513.
Ustanovení, kterým se někomu uděluje
právo s nemožnou výminkou odkládací, je
neplatné. Na nemožnou výminku rozvazovací
se hledí tak, jako kdyby nebyla k ustanovení
připojena.
§ 514.
Totéž platí o výminkách zmatených a o vý-
minkách příčících se zákonnému zákazu nebo
dobrým mravům.
§ 515.
c) výminka týkající se
manželství.
K výmince, aby dědic nebo odkazovník ne-
uzavíral manželství, ani když dojde svépráv-
nosti, se hledí tak, jako kdyby nebyla připo-
jena. Zůstavitel však může zanechati své man-
želce požívací právo nebo jiný trvalý důchod
pro dobu jejího vdovství nebo se podobně
postarati o jinou ženu po dobu, než se provdá.
§ 516.
Výminka, která se splnila za života
zůstavitele.
Směruje - li výminka k jednání dědice nebo
odkazovníka, které jím může býti opakováno,
musí býti po smrti zůstavitele znovu vyko-
náno, i když se tak již stalo za života zůsta-
vitele.
§ 517.
Zda výminka přechází na náhradníky nebo
na svěřenské nástupníky.
Výminka uložená dědici nebo odkazovníku
nevztahuje se na náhradníka ani na svěřen-
- 99 -
ského nástupníka, není-li zřejmá jinaká vůle
zůstaví tele.
Splněni výminky.
§ 518.
Práva výminkou obmezeného lze nabýti
nebo pozbýti jen tehdy, stane-li se událost,
o kterou ve výmince jde, skutkem, ať již to
závisí na náhodě, na vůli dědice nebo odkazov-
níka, anebo na vůli osoby jiné. Záporná vý-
minka odkládací platí jako kladná výminka
rozvazovací obsahu opačného.
§ 519.
Jestliže dědic nebo odkazovník, kterému je
splnění výminky na újmu, zmaří její splněni
způsobem, který se příčí dobrým mravům,
platí výminka za splněnou. Jestliže takovým
způsobem způsobí splnění výminky dědic nebo
odkazovník, kterému je splnění na prospěch,
platí výminka za zmařenou.
§ 520.
Právní následky výminky odkládací.
K nabytí toho, co bylo zůstaveno s výmin-
kou odkládací, je třeba, aby osoba, jíž bylo
něco takto zůstaveno, událost, o kterou ve
výmince jde, přežila a byla způsobilá děditi.
2. Doložení času.
§ 521.
Je-li nejisto, zda nastane doba, jejímž dolo-
žením zůstavitel obmezil právo někomu zů-
stavené, platí takové ustanovení za vými-
nečné.
§ 522.
Je-li čas určen tak, že rozhodná chvíle na-
stati musí, přechází zůstavené právo jako
jiná nepodmíněná práva na dědice té osoby,
jíž bylo takto zůstaveno.
§ 523.
Bylo-li by zřejmé, že doba vyměřená v po-
sledním pořízení nikdy nastati nemůže, bude
toto doložení času posuzováno jako připojení
výminky nemožné. Jen když se zůstavitel bez-
pochyby toliko zmýlil ve výpočtu času, určí se
rozhodná chvíle podle jeho pravděpodobné
vůle.
- 100 -
Poměr mezi tím, kdo nabyl dědictví nebo
odkazu s výminkou nebo s doložením času,
a jeho nástupcem.
§524.
Dokud právo dědice nebo odkazovníka zů-
stává odsunuto, protože vymíněná událost
ještě nenastala nebo že určený čas ještě ne-
přišel, spravuje se poměr mezi ním a oso-
bami, kterým dědictví nebo odkaz připadne,
ustanoveními o svěrenském nástupnictví.
§ 525.
To platí stejně o poměru mezi tím, komu
se dostalo dědictví nebo odkazu s výminkou
rozvazovací anebo jen na určený čas, a oso-
bou, které má dědictví nebo odkaz připad-
nouti, uskuteční-li se vymíněná událost nebo
až přijde určený čas.
3. Příkaz.
§ 526.
Připojí-li zůstavitel, zůstavuje někomu
něco, příkaz, posuzuje se tento příkaz jako
výminka rozvazovací, takže se právo zůsta-
vené zmaří, nebude-li proveden.
§ 527.
Nelze-li příkaz splniti, je povinnost snažiti
se, aby alespoň přibližně mu bylo co možná
vyhověno. Není-li ani to možno, podrží osoba
příkazem obtížená to, co jí bylo zůstaveno,
není-li zřejmá opačná vůle zůstavitelova. Kdo
se učiní neschopným splniti příkaz, věda, že
jej tím maří, pozbude toho, co mu bylo zůsta-
veno.
§ 528.
V pochybnosti je pokládati ustanovení za
příkaz a nikoli za výminku.
§ 529.
Jestliže se pořizovatel vyslovil o účelu, ke
kterému někomu něco zanechává, avšak ne-
uložil povinnosti užíti zanechané věci k onomu
účelu, nemá jeho přání právních následků.
§ 530.
Na příkaz jednání nemožného nebo nedo-
voleného (§§ 513, 514) se hledí tak, jako
by nebyl k ustanovení připojen.
- 101 -
Zrušení posledního pořízení:
1. zřízením nového pořízení:
závěti;
§ 531.
Starší závěť se zrušuje platnou závětí no-
vější, není-li z novější závěti zřejmé, že starší
má býti zachována zcela nebo zčásti v své
moci.
§ 532.
Starší dovětek se novou závětí ruší, jen
pokud to plyne ze závěti nové.
§ 533.
nebo dovětku.
Nařízení obsažená v starší závěti nebo v do-
větku se neruší novějším dovětkem, není-li
z tohoto novějšího dovětku patrno, že vůle
zůstavitelova jest jiná.
§ 534.
Je-li několik posledních pořízení, o nichž
nelze zjistiti, které je novější, platí všechna
vedle sebe, pokud se jako celky spolu dají
srovnati. Nedají-li se takto srovnati, hledí se
k tomu tak, jako by každé z nich bylo usta-
novilo nikoliv o podílu zůstaveném, nýbrž o
podílu přiměřeně sníženém.
§ 535.
Neplatnost zrušovací doložky.
Právních následků nemá doložka připojená
k závěti nebo k dovětku, která prohlašuje za
neplatná příští pořízení vůbec, nebo taková,
jež nebudou zřízena určitým způsobem.
2. odvoláním:
§ 536.
Chce-li zůstavitel své pořízení zrušiti a no-
vého neučiniti, může je odvolati výslovně
anebo zničiti listinu.
§ 537.
Odvolati platně poslední pořízení může zů-
stavitel jen za takových okolností, za jakých
se platně pořizuje. Kdo byl částečně zbaven
- 102 -
svéprávnosti pro marnotratnost, pijáctví nebo
pro navyklé nadužívání nervových jedů, může
platně odvolati svoje poslední pořízení, ne
zkrátí - li tím své zákonné dědice nad míru
§ 408.
a) výslovným;
§ 538.
Odvolání posledního pořízení, ať soukro-
mého či veřejného, vyžaduje takových obřad-
ností, jakých je třeba k platnému pořízení.
§ 539.
Ustanovení, kterým zůstavitel dědici nebo
odkazovníku zakazuje s pohrůžkou nějaké
újmy, aby neodporoval poslednímu pořízení,
nemá právních následků, jde - li toliko o odpor
proti pravosti posledního pořízení nebo proti
výkladu jeho smyslu.
b) mlčky učiněným.
§ 540.
Kdo listinu posledního pořízení zničí, zruší
svoje pořízení. Zničí - li zůstavitel jen jeden
z několika prvopisů pořízení, nelze z toho
ještě usuzovati na jeho odvolání. Pokud lze
z jiného porušení listiny souditi na zrušovací
vůli zůstavitelovu, je posouditi podle okol-
ností.
§ 541.
Nelze - li ve zničení nebo v porušení listiny
spatřovati platně projevenou vůli zůstavite-
lovu nebo ztratila - li se listina, podrží poslední
pořízení platnost.
§ 542.
Zničí - li zůstavitel novější písemné pořízení
a starší uchová, nabude toto starší písemné
pořízení zase moci. ústní pořízení starší tím
znovu moci nedojde.
§ 543.
Vyžádá - li si zůstavitel vrácení posledního
pořízení veřejného, nepozbývá tím pořízení
ještě platnosti, má - li jinak veškeré náležitosti
pořízení soukromého.
Kdy se má za to, že je odkaz odvolán.
§ 544.
Jestliže zůstavitel odkázanou pohledávku
vymůže a vybere, jestliže odkázanou věc zcizí
- 103 -
a znovu jí nenabude, nebo změní-li ji tako-
vým způsobem, že je to již věc jiná, má se
za to, že odkaz je odvolán.
§ 545.
Zapraví-li však dlužník pohledávku z vlast-
ního podnětu, stane-li se zcizení odkázaného
předmětu na příkaz úřední nebo je-li věc
změněna bez svolení zůstavitelova, platí odkaz.
Odmítnutí dědictví.
§ 546.
Nechce-li nebo nemůže-li pozůstalost při-
jmouti ani dědic ani náhradník, napadne právo
dědické zákonným dědicům.
§ 547.
Komu se takto dostane dědictví, je povinen
dosti učiniti ostatním nařízením zůstavitelo-
vým.
HLAVA 20.
Posloupnost zákonná.
§ 548.
Případy posloupnosti zákonné.
Kde nedojde k posloupnosti podle dědické
smlouvy nebo podle závěti, nastane zákonná
posloupnost k celé pozůstalosti nebo k její
části.
Dědicové zákonní.
I. Zákonné právo dědické příbuzných pů-
vodu manželského.
§ 549.
Zákonnými dědici jsou především ti, kdož
jsou se zůstavitelem spojeni nejbližší třídou
příbuzenství manželského.
Třídy příbuzných povolané k dědictví.
§ 550.
Do první třídy náležejí ti, kdož se pojí
v kmen zůstavitelův, totiž jeho děti a po-
tomstvo jejich; do druhé třídy zůstavitelovi
rodiče a jejich kmeny, totiž zůstavitelovi sou-
rozenci a jejich potomstvo; do třetí třídy zů-
104 -
stavitelovi staří rodiče a kmeny jejich, totiž
sourozenci rodičů zůstaví tělových a jejich
potomstvo; ze čtvrté třídy se k dědictví po-
volávají jen staří rodiče rodičů zůstavitelo-
vých.
První třída: Děti.
§ 551.
Má-li zůstavitel manželské dětí prvního
stupně, připadne jim celé dědictví, ať se na-
rodily za života zůstavitele nebo po jeho
smrti, a rozdělí se mezi ně rovným dílem.
Vnuci ze synů a dcer dosud žijících a pra-
vnuci z dosud žijících vnuků nemají práva
na posloupnost dědickou.
§ 552.
Zemře-li dítě před zůstavitelem a zanechá-li
dítě nebo několik dětí, připadne podíl, který
by byl připadl zemřelému dítěti, tomuto po-
zůstalému vnuku celý nebo těmto několika
vnukům rovným dílem. Zemře-li také některý
z těchto vnuků a zůstanou-li po něm pravnuci,
rozdělí se právě tak podíl zemřelého vnuka
mezi ně rovným dílem. Zůstanou-li po někte-
rém zůstaviteli potomci ještě vzdálenější,
provede se dělení poměrně podle právě usta-
noveného pravidla.
§ 553.
Takto se dělí pozůstalost nejen tehdy, když
se vyskytnou vnuci po zemřelých dětech vedle
dětí ještě žijících, anebo vzdálenější vedle
bližších potomků zůstavitelových, nýbrž i
tehdy, když se má pozůstalost rozděliti mezi
vnuky po různých dětech nebo mezi pravnuky
po různých vnucích.
Druhá třída: Rodiče a jejich potomstvo.
§ 554.
Není-li způsobilého dědice, který by po-
cházel od zůstavitele, napadne pozůstalost
těm, kdož jsou se zůstavitelem příbuzní ve
třídě druhé, totiž rodičům a jejich potomkům,
žijí-li dosud oba rodiče, náleží jim dědictví
rovným dílem. Je-li některý z rodičů mrtev,
nastoupí v jeho právo děti nebo jejich po-
tomstvo a polovina, která by byla náležela
zemřelému, se mezi ně rozdělí podle zásad o
dědění potomstva zůstavitelova, ustanovených
v §§ 551 až 553.
- 105 -
§ 555.
Jsou-li oba rodiče mrtvi, dělí se podle §§
551 až 553 otcova polovina dědictví mezi jeho
děti a jejich potomstvo, matčina polovina pak
mezi její děti a jejich potomstvo. Není-li po
rodičích jiného potomstva mimo děti od obou
pocházející a jejich potomky, rozdělí se mezi
ně stejným způsobem -poloviny obě. Jsou-li
však mimo ně také děti, které pocházejí jen
od jednoho z rodičů, dostane se dětem pochá-
zejícím od rodičů obou nebo jejich potomstvu
podílů po obou rodičích, ostatním jen po ro-
diči jejich.
§ 556.
Je-li některý z rodičů zůstavitelových mrtev
a nezůstali po něm potomci, připadne celé
dědictví druhému dosud žijícímu rodiči. Není-li
ani druhý na živu, rozdělí se celé dědictví
mezi jeho potomky podle zásad dosud uve-
dených.
Třetí třída: Staří rodiče a jejich potomstvo.
§ 557.
Jsou-li rodiče zůstavitelovi mrtvi a ani po-
tomstvo po nich nezůstalo, napadne dědictví
třídě třetí, totiž starým rodičům zůstavitelo-
vým a jejich potomstvu. Dědictví se pak dělí
ve dva stejné díly; polovina náleží rodičům
otcovým a jejich potomkům, druhá rodičům
matčiným a jejich potomkům.
§ 558.
Každá z těchto polovin se dělí rovným dí-
lem mezi staré rodiče jedné a druhé strany,
jsou-li dosud na živu. Je-li mrtev některý
starý otec nebo stará matka, rozdělí se jejich
podíl mezi jejich potomstvo podle zásad, podle
nichž jest děliti v druhé třídě celé dědictví
mezi děti a další potomky rodičů zůstavite-
lových (§§ 554 až 556); jsou-li na té neb oné
straně mrtvi staří rodiče oba, rozdělí se podle
týchž zásad polovina této straně připadající
mezi jejich potomstvo.
§ 559.
Je-li na straně otcově nebo na straně mat-
čině mrtev některý ze starých rodičů a ne-
zůstali po něm potomci, připadne jeho podíl
druhému starému rodiči s téže strany. Jsou-li
na straně otcově nebo na straně matčině oba
staří rodiče mrtvi a nezůstali-li po žádném
z nich potomci, připadne jejich podíl starým
- 106 -
rodičům druhé strany; je-li některý z nich
mrtev, připadne jeho pódii jeho potomkům,
a nezůstali-li po něm potomci, druhému sta-
rému rodiči.
§ 560.
Dědicové z čtvrté třídy: Stáři rodiče rodičů
zůstavitelových.
Jestliže vymřela třída třetí, jsou k posloup-
nosti podle zákona povoláni staří rodiče rodičů
zůstavitelových. Starým rodičům zůstavite-
lova otce připadá polovina dědictví, starým
rodičům matčiným druhá. Obě dvojice starých
rodičů se dělí o polovici na ně připadající rov-
ným dílem. Není-li již na živu jednotlivý člen
dvojice, připadne uprázdněná osmina členu
druhému, je-li živ. Není-li dvojice na živu,
připadne tato čtvrtina druhé dvojici téže stra-
ny. Jsou-li obě dvojice jedné strany mrtvy,
jsou povolány k celé pozůstalosti dvojice
strany druhé v témž poměru, v jakém se dělí
o polovici, která jim napadá přímo.
§ 561.
Několikeré příbuzenství.
Je-li kdo se zůstavitelem příbuzný s více
než s jedné strany, má s každé strany dě-
dické právo, které by mu náleželo jako pří-
buznému této strany (§ 555).
§ 562.
II. Zákonné právo dědické dětí z manželství
prohlášeného za neplatné a dětí legitimova-
ných.
Děti pocházející z manželství prohlášeného
za neplatné a děti legitimované mají co do
zákonné posloupnosti práva dětí manželských.
§ 563.
III. Zákonné právo dědické dětí nemanžel-
ských.
Děti nemanželské mají stejné právo s dět-
mi manželskými při zákonné posloupnosti po
matce a po jejích příbuzných.
§ 564.
IV. Zákonné právo dědické osvojenců.
Osvojenci mají, neustánovuje-li smlouva o
osvojení nic jiného, při zákonné posloupnosti
- 107 -
po osvojiteli stejné právo dědické jako děti
manželské. Po jeho příbuzných zákonného
práva dědického nemají. Podrží však zákonné
právo dědické po příbuzných svých.
V. Zákonné právo dědické po dětech uvede-
ných v §§ 562 až 564.
§ 565.
Rodičům a jejich příbuzným náleží po dě-
tech z manželství prohlášeného za neplatné
a po dětech legitimovaných totéž zákonně
právo dědické jako po dětech manželských.
§ 566.
Po dítěti nemanželském náleží zákonné
právo dědické jen matce a jejím příbuzným.
§ 567.
Osvojitel nemá zákonného práva dědického
po osvojenci. Pozůstalost osvojencova připadne
při zákonné posloupnosti příbuzným osvojen-
covým.
VI. Zákonné právo dědické pozůstalého
manžela.
§ 568.
Pozůstalý manžel je zákonným dědicem
čtvrtiny pozůstalosti vedle zůstavitelových
dětí a jejich potomků, poloviny pozůstalosti
vedle zůstavitelových rodičů a jejich potomků
i vedle jeho starých rodičů. Podílu, který by
se z druhé polovice pozůstalosti uvolnil po
některém ze starých rodičů, dostane se po-
zůstalému manželu. Není - li ani zákonných dě-
diců první a druhé třídy, ani starých rodičů,
dostane se pozůstalému manželu celé pozů-
stalosti.
§ 569.
Bylo - li pozůstalému manželu něco zůstaveno
svatební nebo dědickou smlouvou, má volbu
mezi tím, co mu připadá z těchto smluv, a
tím, co mu připadá ze zákona,
§ 570.
Je - li pozůstalý manžel příbuzným zůstavi-
telovým, přísluší mu zákonné právo dědické
i jako manželu i jako příbuznému.
- 108 -
§ 571.
Mimo podíl dědický připadají pozůstalému
manželu jako přednostní odkaz movitosti ná-
ležející k manželské domácnosti, vedle dětí
zůstavitelových prvního stupně však jen to,
co je nutno k jeho vlastní potřebě.
§ 572.
Manžel rozvedený svou vinou nemá zákon-
ného práva dědického. Právo na movitosti
podle § 571 manželu nepřísluší, ani když byl
rozveden beze své viny.
§ 573.
Odúmrt.
Není-li osob povolaných k posloupnosti dě-
dické nebo nenabude-li nikdo z nich dědictví,
připadá pozůstalost jako odúmrt státu.
HLAVA 21.
Díl povinný.
Komu přísluší povinný díl.
§ 574.
Nepominutelným dědicům, a to dětem zů-
stavitelovým, a není-li jich, jeho rodičům,
musí se dostati z pozůstalosti povinného dílu,
pokud není kryt započitatelným poskytnutím
mezi živými.
§ 575.
Dětmi se podle obecného pravidla § 75 roz-
umějí také vnuci a pravnuci, rodiči pák rodiče
všech stupňů. Mezi příbuznými manželskými
a nemanželskými není rozdílu. Záleží vždy jen
na tom, zdali jde o osobu, která má právo
k dědické posloupnosti zákonné a na které by
při této posloupnosti byla řada. Osvojencům,
jestliže by měli zákonné právo dědické, náleží
vůči osvojiteli stejné právo na povinný díl
jako dětem manželským.
Kolik činí povinný díl.
§576.
Povinný díl pro dítě činí polovinu, pro
předka třetinu hodnoty zákonného podílu.
- 109 -
§ 577.
Kdo se zřekl dědictví nebo povinného dílu,
kdo je podle zákona nezpůsobilý děditi nebo
kdo byl po právu zůstavitelem vyděděn, nemá
práva na povinný díl, ale při výpočtu povin-
ných dílů se k němu hledí právě tak, jako by
z dědického práva nebyl vyloučen.
Důvody vydědění.
§ 578.
Ditě může býti vyděděno:
1. jestliže zůstavitele bez pomoci opustilo
v nouzi;
2. bylo-li pravoplatně odsouzeno pro zločin
svědčící o zvrhlé povaze;
3. vede-li vytrvale zhýralý život.
§ 579.
Důvod vydědění pomine polepšením dítěte.
§ 580.
Z důvodů uvedených v § 578 mohou býti vy-
děděni také rodiče a vedle toho i tehdy, když
úplně zanedbali výchovu zůstavitele.
§ 581.
Nechť důvod vydědění byl zůstavitelem vy-
sloven čili nic, nemá vyděděný dědic nepomi-
nutelný práva na povinný díl jen tehdy,
když se proti němu zjistí, že v době nápadu
dědictví byl důvod vydědění.
§ 582.
Je-li při velmi zadluženém nebo marnotrat-
ném dědici nepominutelném pravděpodobná
obava, že povinný díl, který mu přísluší, bude
buď zcela nebo z největší části pro jeho děti
ztracen, může mu býti zůstavitelem odňat, ale
jen tak, že bude zůstaven dětem tohoto nepo-
minutelného dědice.
§ 583.
Nařízení obsahující vydědění lze učiniti
nebo zrušiti jen způsobem, kterým lze učiniti
nebo zrušiti pořízení pro případ smrti.
§ 584.
Jak má býti povinný díl zůstaven.
Díl povinný může býti zůstaven v podobě
dědického podílu nebo odkazu. Ale musí zů-
- 110 -