40

nýbrž naopak ho zatíží množstvím debat
do nekonečna o hranicích a podstatě vlast-
ní jurisdikce. Také v rozpravě v ústavně-
právním výboru vyslovil se s plnou otevře-
ností proti omezení přísluš-
nosti nejvyššího správního soudu v tom-
to směru, obávaje se, že tato změna by
mohla svésti některé senáty nejvyššího
správního soudu k praxi velmi nežádoucí.

Dr. Pantůček odmítl toto zúžení
kompetence nejvyššího správního soudu
v r. 1924 slovy: ,,Kdyby předpis § 3, lit. c)
osnovy [totožný s § 3, lit. d) nynější vládní
osnovy] se stal zákonem, bude nepochybně
nejvyšší správní soud zase stejně ve věcech
volné úvahy si počínati, takže ať se navr-
hované ustanovení dá či nedá, na judika-
tuře nejvyššího správního soudu ničeho se
nemění. Restituce však starého § 3, lit. e)
by způsobila novou desorientaci
v praxi, vyvolala by zdání, že má býti
zúžena kompetence nejvyššího správního
soudu na úkor publika ve pro-
spěch libovůle úřadů a proto
nutno proti této novotě se vysloviti."

Budiž tu posléze uveden hlas autora
ústavní listiny prof. dra Jiřího H o e t-
z e l a, který ve Venkovu z 14. února 1937
vyslovuje přesvědčení, že tento předpis
o snížení pravomoci nejvyššího správního
soudu určitě z předlohy zmizí. Své závažné
právní důvody zakončil úsudkem: ,,Každý
normální stát je hrd na zjemnění své
správní judikatury - a o tu zde jde - ale
o s n o v a  b y   z n a m e n a l a   z v r a t
d o  j a k é h o s i  p r á v n í h o s t ř e d o-
v ě k u."

Ústavně-právní výbor ponechal věci
volné úvahy vpříslušnosti nej-
vyššího správního soudu.

K § 6.

Ve výboru byl učiněn posl. Zierhutem a
dr. Goldsteinem návrh, aby se k § 6 připo-
jil nový odst. 3, kterým se ukládá správ-
ním úřadům, aby, zrušil-li n. s. jejich
rozhodnutí neb opatření pro vady řízení,
v dalším rozhodnutí vzaly náležitý zře-
tel i k ostatním námitkám
stížnosti, jež nálezem něj v. správního
soudu svého vyřízení nedošly.

Účelem tohoto ustanovení mělo býti, do-
cíliti ekonomického úřadování a chrániti
občana před neúčetnými průtahy ve vyři-

zování věci, které se často blížily odpírání
práva vůbec. Někdy správní úřady, zejmé-
na v otázkách státně-zaměstnaneckých,
přes opětovné zrušení jejich rozhodnutí
nejvyšším správním soudem, setrvávali
s pozoruhodnou setrvačností na svém pů-
vodním rozhodnutí, měníce v každém no-
vém rozhodnutí toliko odůvodnění. Proti
tomuto postupu není občan chráněn usta-
novením § 6, odst. 2, o povinnosti úřadu
odstraniti vady nejv. správním soudem vy-
tknuté.

Proti navrženému dodatku byly však
vzneseny vážné námitky. Dodatek mohl by
vzhledem k různorodosti případů i stíž-
ností vésti k povážlivým důsledkům a sta-
věl by správní úřady často před úkoly ne-
odolatelné. Porušení předpisu obsaženého
v navrženém dodatku by však vždy obsa-
hovalo nezákonnost, jež by nejv. správní
soud nutila rozhodnutí správního úřadu
zrušiti. Proto ústavně-právní výbor na-
vržený dodatek do svého návrhu nepojal.

Aby však vytýkanému postupu správ-
ních úřadů bylo zabráněno, pojal do § 40,
odst. 4 ustanovení o možnosti uložiti v po-
dobném případě náhradu nákladů
vzniklých stěžovateli řízením před nejv.
správním soudem.

K bodu 7., § 9.

ústavně právní výbor konstatoval při
projednání tohoto paragrafu, že platný
stav zákonodárný, jímž se upravují kom-
petenční konflikty, není uspokojivý. Na
četné závady upozornili zejména prof.
Hora a prof. Hoetzel v článcích
,,Kompetenční konflikty" v Slovníku ve-
řejného práva, na stránkách 253 a násl.
Jednak neobsahuje zákonná materie veške-
ré možné kompetenční konflikty, jednak
není postaráno o dostatečné sankce. Ježto
však ústavně právní výbor v rámci této
předlohy nemohl jíti do podrobností, usnesl
se na níže uvedené resoluci.

K b o d u 8, § 10.

1. § 10 jedná o složení nejvyššího správ-
ního soudu. Bylo proto ústavně právnímu
výboru zabývati se nejdříve otázkou, má-li
býti zachováno v platnosti ustanovení odst.
4, § 10, který stanoví, že aspoň polo-
vice členů nejvyššího správ-
ního soudu musí míti způso-
bilost k úřadu soudcovskému.

41

Vládní předloha nepřejímá toto ustanovení,
nýbrž upravuje způsob doplňování nejvyš-
šího správního soudu způsobem jiným.
Stanoví, že aspoň jedna třetina jich musí
býti jmenována z úředníků právní služby,
ustanovených v oboru veřejné správy, kte-
réžto ustanovení v platném zákonu obsaže-
no nebylo, a dále, že aspoň jedna třetina
musí býti jmenována ze soudců, ustanove-
ných u řádných soudů, tedy nikoliv jen
z osob, které mají způsobilost k úřadu
soudcovskému. Toto řešení je kompromisní
a mělo pravděpodobně za účel překlenouti
jisté obtíže stavovského rázu, které plynou
ze zákonodárné úpravy této choulostivé
materie. Ústavně právní výbor zabýval se
obšírně touto otázkou, nepojímal ji jako
otázku některého stavu, na jedné straně
soudců a na druhé straně správních úřed-
níků, a nestavěl jeden stav proti stavu
druhému, nevyzdvihoval přednosti jedno-
ho proti vadám druhého, nýbrž věc posou-
dil s hlediska všeobecného.

Nejvyšší správní soud, jehož úkolem je
judikovati ve věcech správních, potřebuje,
aby jeho členové vynikali dvěma vlastnost-
mi: jednak, aby byli odborníky v onom úse-
ku správního práva, jež je jejich judika-
tuře svěřen, a za druhé, aby nalézali právo
jako neodvislí soudcové. Do rakouského zá-
kona o správním soudě dostalo se ustano-
vení § 10, odst. 4, po tuhých bojích a po
výměně sporných názorů. Pro povinné ob-
sazení poloviny míst osobami způsobilými
k úřadu soudcovskému mluvil hlavně důvod
ten, že soudcové jsou zvyklí judikovati
úplně neodvisle, nejsouce vázáni na žádné
pokyny, a že do nejvyššího správního soudu
přinášejí ráz neodvislého soudnictví. Na-
proti tomu však soudcové, jejichž úkolem je
zabývati se ponejvíce toliko soukromým
právem materielním i formálním, nemají
dostatek znalostí a ještě méně praxe v slo-
žitých otázkách správního práva a musí se
teprve do této materie velice dlouho zapra-
covávati. Na druhé straně odborníci správ-
ního práva, vzatí ze služeb oněch úřadů,
jejichž rozhodnutí nejvyšší správní soud
přezkoumává, mají sice vynikající odborné
znalosti, avšak jejich výchova neposkytuje
vždy záruky, že určité jednostranné nazí-
rání na některé otázky právní, jaké se oby-
čejně vyskytuje u správních úřadů, nebude
je provázeti až za brány nejvyššího správ-
ního soudu. Takto všeobecně a schematic-
ky nelze poměry líčiti ani ohl. soudců ani
správních úředníků. Jsou soudcové, kteří
se během krátké doby působení u nejvyš-
šího správního soudu s neobyčejnou hbito-
stí vyšvihli na uznané odborníky v růz-
ných oborech správního práva a opačně
bývalí správní úředníci vynikají takovou
objektivitou, že by mohli býti vzorem při
výkonu soudnictví vůbec.

Při rozhodování nejvyšším správním
soudem a i jinými soudy nestačí však
pouhá odborná znalost a vědomí neodvis-
losti a ani synthésa obou těchto momentů,
aby judikatura stála na potřebné výši,
nýbrž jest k tomu třeba také naprosté
objektivity soudu, která hlavně může vy-
růsti z vědeckého nazírání na právní otáz-
ky bez ohledu na to, jak se jeví v konkrét-
ním případě. Toliko vědecký rozbor věci
promítnutý do všech důsledků a snaha,
aby judikatura soudu obstála i před nej-
přísnější kritikou vědeckou, může dodati
rozhodování soudnímu onoho respektu a
vážnosti, které jsou zárukou nestrannosti
souzení. Tuto tradici si založil nejvyšší
správní soud sám a musí se snažiti, aby
byla zachovávána a přenesla se na nové
jeho členy.

První president Dr. Hácha vylíčil
v ústavně - právním výboru vznik dosa-
vadního ustanovení §u 10, odst. 3. a
§u 13, odst. 4 o povinné účasti členů
soudu s kvalifikací pro úřad soudcovský
jak v grémiu, tak v rozhodovacích sená-
tech. ,,Vládní osnova zákona z r. 1875 usta-
novení těchto neobsahovala. Chtěla zřejmě
zachovati orgánům zúčastněným na jme-
nování členů správního soudu, t. j. presi-
dentu soudu, vládě a hlavě státu, plnou
volnost výběru nejvhodnějších osob. Před-
pis §u 10, odst. 3. a §u 13, odst. 4. dostal
se do zákona k podnětu několika členů pan-
ské sněmovny, když vláda ústy tehdejšího
ministra spravedlnosti, slavného civilisty
profesora Ungra, podnětu tomuto nejdříve
odporovala, ale nakonec se s ním jen proto
smířila, aby uzákonění osnovy nebylo od-
dalováno. Proti kritice barona Haerdtla,
který jako hlavní mluvčí pro tuto změnu
vládní osnovy tvrdil, že správní soud bez
účasti soudců provenience justiční nepoží-
val by potřebné důvěry a nebyl by dosti po-
pulární, namítal Unger lapidárními slovy,
že zákon o správním soudě zaručuje nezá-
vislost a samostatnost všem členům soudu
bez ohledu na jejich původ, a že soudci,
kteří mají judikovati o otázkách správy

42

veřejné, musí s těmito otázkami býti obe-
známeni. K témuž stanovisku dospěl mno-
hem později na základě svých velkých zku-
šeností i president Pantůček, když v osno-
vě, brzy po převratu u nejvyššího správ-
ního soudu vypracované, opustil požadavek,
aby grémium správního soudu bylo z polo-
vice složeno z osob způsobilých pro úřad
soudcovský, požadoval však, aby advokáti
a soudcové, kteří ucházejí se o místo správ-
ního soudce, osvědčili dostatečnou znalost
práva veřejného. Jakékoli mechanické ome-
zení zcela nepochybně ztěžuje účelný výběr
nových členů soudu a často přímo znemož-
ňuje účelné sestavení rozhodovacích sená-
tů. Věcně nedá se ani dosavadní ani jaký-
koliv jiný klíč dobře hájiti, poněvadž jak
mravní, tak odborné kvality správního
soudce jsou garantovány daleko spíše indi-
viduelními vlastnostmi než předchozím za-
městnáním. Je - li však již nutno stanoviti
pro jmenování členů správního soudu ně-
jaký klíč, pak se spíše doporučuje klíč na-
vržený vládní osnovou, nežli dosavadní, po-
něvadž správní soud musí se doplňovati
také z řad praktických znalců různých obo-
rů správních, potřebě této však není vyho-
věno, když pro každé z obou velkých od-
větví správních, t. j. správy všeobecné a
správy finanční zbývá jen po jedné čtvrti-
ně úhrnného počtu grémia."

Ústavně - právní výbor posléze přijal toto
řešení:

Aspoň dvě pětiny (místo posa-
vadní poloviny) členů nejvyššího správ-
ního soudu musí míti způsobilost
k úřadu soudcovskému. Je tu
vzata dikce z dosavadního zákona s od-
chylkou, že se polovina snižuje na dvě
pětiny. Další ustanovení vládní předlohy,
kterým vláda byla vázána při doplňování
grémia nejvyššího správního soudu, ústav-
ně-právní výbor do svého návrhu nepře-
vzal.

2. ústavně právní výbor přijal návrh
vládní osnovy, aby byli nejvyššímu správ-
nímu soudu přiděleni pomocní refe-
renti, očekávaje od této instituce ne-
jenom ulehčení nejvyššímu správnímu
soudu, nýbrž i zvýšenou možnost vý-
běru členů nejvyššího správního
soudu.

Ústavně právní výbor provedl však ve
vládním návrhu některé změny:

a) Stanovil, že pomocní referenti mohou
býti vybíráni nejen z řad soudců a správ-
ních úředníků, nýbrž vůbec z řad osob
práv znalých.

b) Postaral se o to, aby zaručeno bylo
pomocným referentům v této funkci po-
stavení neodvislé od dřívější je-
jich služby. A to ve dvou směrech: jednak,
že pro ne platí ustanovení, že nemohou
vykonávati jiného placeného zaměstnání,
také ne u správních úřadů, od kterých byli
k nejvyššímu správnímu soudu přibráni,
jednak, že ve výkonu své funkce jsou
samostatní a neodvislí a proto že též pod-
léhají disciplinární pravomoci
nejvyššího správního soudu.

c) Ustanovení předlohy, že přidělení ne-
státních zaměstnanců k nejvyššímu správ-
nímu soudu je přípustno toliko se sou-
hlasem zaměstnavatelovým,
bylo omezeno na nestátní zaměstnance
veřejné, pokud zůstávají ve svém slu-
žebním poměru.

d) Vysloveno bylo, že poměry pomoc-
ných referentů, kteří nejsou vzati z řad
veřejných zaměstnanců, budou upraveny
služební smlouvou.

e) Stanovena byla povinnost vlády
upraviti poměry pomocných referentů způ-
sobem, aby výkonem své funkce neutrpěli
újmy, při čemž ústavně - právní výbor má
na mysli, že úprava ta se stane vládním
nařízením a toliko v případech, ve kterých
to platový zákon připouští, pouhým usne-
sením vlády.

V ústavně právním výboru byla vyslo-
vena pochybnost, je - li vhodné přiznati po-
dle vládní předlohy pomocným referentům
poradní hlas při poradách se-
nátu. Byly vysloveny obavy, že by tím
mohla býti porušena důvěrnost porad, když
pomocní referenti jsou vzati ze správních
úřadů, a že také jejich vliv na rozhodnutí
soudu by mohl býti značný, ačkoliv ještě
nemají plného postavení členů nejvyš-
šího správního soudu. Tento názor nenabyl
vrchu a ústavně - právní výbor přijal vládní
osnovu z těchto důvodů:

účelem instituce pomocných referentů
jest vytvořiti reservoir, z něhož by
mohlo býti doplňováno grémium nejvyš-
šího správního soudu. K tomu je potřebí,
aby pomocní referenti se zaučili praxi něj v.
správního soudu, a aby mohlo býti zjištěno,

43

zdali se k tomuto úřadu hodí. Podobně se
postupuje u nejvyššího soudu prozatímním
přidělením soudců z nižších stolic. Přítom-
nost při poradách senátu umožní pomoc-
ným referentům vniknouti do duševní dílny
členů nejvyššího správního soudu, seznati
i formální průběh řízení a rozhodování
před nejvyšším správním soudem a vy-
slechnouti protichůdné názory v různoro-
dých materiích správního práva. Jejich
přímá spolupráce při poradách pak má pro-
kázati, do jaké míry dovedou vniknouti do
látky a ji ovládati, jsou - li schopni hájiti
svůj názor a opříti ho o právní důvody.
Oproti obavě, že by jejich přítomnost moh-
la porušiti důvěrnost schůzí, lze poukázati
na to, že jsou pomocní referenti podrobeni
disciplinární pravomoci nejvyššího správ-
ního soudu.

Ústavně - právní výbor uvažoval také
o námětu, aby pomocní referenti, jak je
navrhuje vládní osnova, byli nahrazeni
pomocnými sekretáři nejvyš-
šího správního soudu. Tento ná-
mět vychází z úvahy, že služba v sekreta-
riátu nejvyššího správního soudu je nej-
lepší průpravou pro člena soudu. Intence
námětu šla tedy tam, aby všichni, kdož
budou soudu přiděleni k pomocným služ-
bám, museli absolvovati pravidelnou dobu,
jakou ztráví zaměstnanec v sekretariátu,
nežli se stane radou nejvyššího správního
soudu.

Ústavně - právní výbor však se s tímto
námětem nemohl ztotožniti. Důvodu, proč
vládní osnova zavádí instituci pomocných
referentů, totiž ulehčená možnost výběru
členů nejvyššího správního soudu, zmíněný
námět ovšem vyhovuje. Avšak nemůže
býti zapomínáno, že instituce pomocných
referentů má ještě další význam pro nej-
vyšší správní soud. Takto je totiž možno
doplňovati soud z osob, které jsou dosta-
tečně znalé praxe správní, které prakticky
ve správě působily a mohou tudíž svými
zkušenostmi a odbornými znalostmi judi-
katuru nejvyššího správního soudu nále-
žitě oplodniti. Tento účel by pomocnými
sekretáři splněn býti nemohl, ježto do se-
kretariátu mohou nutně přijíti pouze za-
městnanci mladí, kteří zkušeností praktic-
kých ve správě nemají.

3. ústavně právní výbor přijal i odst. 8,
§ 10 vládní předlohy (nyní odst. 12), nezto-
tožnil se však s odůvodněním, obsaženým

v důvodové zprávě vládní předlohy. Neboť
§ 20 ústavní listiny vylučuje, aby první
nebo druhý president nejvyššího správního
soudu, jakmile byli zvoleni členy Národního
shromáždění, mohli vykonávati svoji funkci
u tohoto nebo u volebního soudu. Výbor
řídil se více hlediskem účelnosti, neboť
bude sloužiti jen dobrému jménu nejvyš-
šího správního soudu, když tak vynikající
funkcionáři nejvyššího tribunálu, pověře-
ného kontrolou správního soudnictví nese-
stoupí na kolbiště politické a nevyvolají
tím dojem neobjektivnosti.

K bodu 9, § 11:

Do prvého odstavce § 11 byla pojata též
citace § 100 úst. list. Mělo tím býti vy-
jádřeno, že členové nejvyššího správního
soudu jsou soudci podle ústavní listiny a
že pro ně platí i ustanovení, že nesmějí za-
stávati jiných funkcí placených, stálých
nebo občasných, pokud zákon nestanoví
výjimky.

V 2. odstavci bylo připojeno ustanovení,
že má býti stanoven i náhradník předsedy
disciplinárního senátu.

K bodu 10, § 12:

Změna ústavně právního výboru spočívá
ve vsuvce ,,a jiných jeho zaměstnanců".

K bodu 11, § 13:

V tomto paragrafu provedl ústavně
právní výbor některé změny.

1. Stanovil, že tříčlenné senáty rozho-
dují též ve věcech tak zv. bagatelních.
Blíže o tom bylo pojednáno ve výkladu
§ 3, odst. 1., lit. b).

2. Ve vládní předloze bylo navrženo, aby
tříčlenným senátům mohly býti také při-
kázány věci, které stanoví všeobecně na
určitou dobu shromáždění všech členů
nejvyššího správního soudu se schválením
vlády. Ústavně právnímu výboru zdálo se
býti povážlivým, aby z rozhodování o tak
závažné věci byly vyřaděný zákonodárné
sbory. V řízení před řádnými soudy slo-
žení soudů a početnost senátů, dále rozvrh
příslušnosti senátů a samosoudců dosud
bylo vyhrazeno úpravě zákonodárné.
Chtěje věc upraviti vzhledem k měnícím
se poměrům co nejpružněji, aniž by byly
pominuty sbory zákonodárné, navrhuje
ústavně právní výbor, aby určování věcí,

44

přikázaných tříčlenným senátům dalo se
k návrhu nejvyššího správního soudu vlád-
ním nařízením, aby však toto vládní nařízení
předkládáno bylo povinně sněmovnám se
sankcí, jaká je u nařízení vydaných podle
zmocňovacího zákona.

3. Vládní předloha odstranila ustanovení
§ 13, odst. 3., podle něhož rozhodnutí
o platnosti nařízení bylo vyhrazeno sená-
tům, složeným ze 6 radů a předsedy.
Ústavně právní výbor uznal důvody pro
zrušení tohoto ustanovení, avšak zdálo se
mu nevhodným, aby o platnosti vládních
nařízení rozhodovaly toliko senáty tříčlen-
né. Je sice pravda, že v soudním řízení
může i každý samosoudce zkoumati podle
§ 102 úst. 1. platnost nařízení. Avšak výrok
o neplatnosti vládního nařízení u samo-
soudce nemá tak dalekosáhlý význam, jako
podobný výrok nejvyššího správního soudu;
proto výbor vyhradil toto zkoumám sená-
tům nejméně pětičlenným.

4. Při ustanovení, kdy president nejvyš-
šího správního soudu může věci, vyhrazené
tříčlenným senátům přikázati senátům pě-
tičlenným, škrtnuta byla slova ,,z vlastního
podnětu". Má tím býti vyjádřeno, že různé
veřejnoprávní korporace, stěžovatel nebo
jiná strana mohou podobný podnět učiniti.
Je dáno do uvážení presidenta nejvyššího
správního soudu, uzná-li zvláštní důvody,
aby věc jinak přikázanou tříčlennému se-
nátu přenesl na senát pětičlenný.

5. Vládní předloha navrhla zrušení usta-
novení § 13, odst. 5, podle kterého z radů,
přidělených do jednotlivých senátů musí
aspoň polovina býti vzata z členů, kteří
mají kvalifikaci pro úřad soudcovský.
První president dr. Hácha poukázal na ob-
tíže při sestavování různých odborných se-
nátů, je-li president vázán dosavadním
ustanovením zákona, ústavně právní vý-
bor nepřevzal do svého návrhu § 13, odst.
5 dosavadního zákona, čímž je samočinně
ustanovení v něm obsažené zrušeno.

6. Důležitou kapitolou § 18 jest ustano-
vení o závaznosti právních zá-
sad, vyslovených rozšířeným
senátem nejvyššího správního soudu.
Proti tomuto ustanovení byly vysloveny
pochybnosti ústavní, nebude-li tím do-
tčeno právo zákonodárných sborů, resp.
vlády tvořiti právo. Myšlenka, aby stálá
judikatura nejvyššího správního soudu,
zejména byla-li schválena rozšířeným se-

nátem, byla prohlášena za závaznou pro
správní úřady, vznikla proto, že mnohé
správní úřady neřídily se někdy právním ná-
zorem, důsledně vyslovovaným nejvyšším
správním soudem, a vyvolaly tím hromadění
stížností o téže právní otázce. To byla jedna
z příčin přílišného zatížení nejvyššího správ-
ního soudu. Ustanovení, navrhované osno-
vou, neznamená, že by nejvyšší správní
soud byl povolán tvořiti zákony anebo prá-
vo mimo zákon a že by jeho výroky byly
všeobecně závazné. Jde tu jenom o r o z-
šíření myšlenky, že rozhodnutí
vyšší stolice, tedy i rozhodnutí nejvyššího
správního soudu v konkrétním pří-
padě je pro správní úřady závazné, účel
je tedy čistě praktický, korektura pak
může býti zjednána tím, že se dává vládě
možnost, aby vyvolala nové hlasování
o právní zásadě, se kterou nesouhlasí.

Ůstavně-právní výbor považuje sice po-
stup při vyvolání usnesení rozšířeného se-
nátu k popudu vlády za složitý a uvažoval
o tom, zdali by toto právo nemělo býti svě-
řeno každému jednotlivému ministru. Jež-
to však byla obava, že by bez kontroly ce-
lého kolegia vlády žádosti za svolání roz-
šířeného senátu, jimž by president nejvyš-
šího správního soudu byl povinen vyhověti,
byly příliš časté a že by chod prací u tohoto
soudu tím doznal nové újmy, ústavně
právní výbor přes určité pochybnosti při-
jal dikci navrhovanou ve vládní předloze.
Toliko v odst. 6. škrtl slova ,,pokud se
týká jejich resortních z á-
j m ů", chtěje tím docíliti, aby v jednání
před rozšířeným senátem každé minister-
stvo mohlo hájiti určité právní stanovisko,
bez ohledu na to, kryje-li se s jeho resortní
sférou či jde-li o otázku, která vůbec do
jeho resortu nespadá. Stalo se tak z důvo-
dů praktických, aby všechny názory od-
borné, stavovské i jiné mohly býti v jed-
nání před rozšířeným senátem uplatněny.

7. V odst. 8 (dřívějším 7) připojen byl
dodatek, podle něhož president nejvyššího
správního soudu je povinen předložiti
věc rozšířenému senátu k usnesení, zjistí-li
nejednotnost v rozhodování
nejvyššího správního soudu.

8. V odst. 10 (dříve 9) převzatém z vlád-
ní osnovy, odstraňuje se posavadní usta-
novení 2. odst. § 13, podle kterého pro věci
daňové a poplatky zřízeny byly stálé se-
náty nejvyššího správního soudu, ježto
toto ustanovení ukázalo se býti neprakr

45

tické. Volena byla dikce v zákonné před-
loze obsažená.

K § 16.

Paragraf tento neměl býti podle vládní
předlohy změněn. Ústavně právní výbor
pojal ho však do svých úvah, zabývaje se
otázkou, zda by nebylo záhodno v řízení
před nejvyšším správním soudem připus-
titi navrácení v předešlý stav
při promeškání lhůt v zákoně
stanovených. Proti zavedení této insti-
tuce bylo však namítáno, že lhůta ke stíž-
nosti je dosti dlouhá, aby mohla býti pra-
videlně dodržena. Při zmeškání ostatních
lhůt pak připouští nejvyšší správní soud
ve zvláštních případech via facti nápravu.
Připuštění navrácení v předešlý stav
mohlo by zatížiti nejvyšší správní soud
řadou žádostí a dosti obsáhlým řízením
o nich, takže by tím účel předlohy byl
zkřížen.

K bodu 12, § 17.

V ústavně - právním výboru byly uči-
něny návrhy na změnu tohoto ustanovení
a bylo se dožadováno toho, aby nebylo pře-
necháno správnímu úřadu, povolí - li
odkládací účinek stížnosti k nejvyššímu
správnímu soudu, nýbrž aby o této žádosti
rozhodoval nejvyšší správní
soud sám. To by ve skutečnosti zname-
nalo zdvojnásobnění posavadní práce a ni-
koliv ulehčení nejvyššímu správnímu
soudu, pročež tento podnět nenalezl ohlasu.

S druhé strany však bylo uznáno, že
jsou někdy případy, ve kterých okamžité
provedení rozhodnutí správního úřadu,
proti němuž je podána stížnost k nejvyš-
šímu správnímu soudu, může přivoditi ne-
nahraditelnou újmu; ačkoliv pak zákon
stanoví nárok stěžovatelův na odkladný
účinek a při odepření tohoto nároku dává
mu stížnost k nejvyššímu správnímu
soudu, může tento nárok býti uveden
v niveč, buďsi, že úřad žádost vůbec nevy-
řídí anebo že o stížnosti proti zamítavému
výměru nejvyšší správní soud rozhodne až
po delší době. Proto ústavní - právní výbor
doplnil předlohu ustanovením, že úřad je
povinen o žádosti za přiznání
odkládacího účinku rozhod-
nouti do 60 dnů; neučiní - li tak, má
se za to, že odkladný účinek byl povolen.

Tato zákonná praekluse ne-
platí však v případech, ve kterých se
rozhodnutí neb opatření dotýká práv ně-
koho jiného než stěžovatele.

Mimo to připojenou resolucí se
žádá, aby do jednacího řádu bylo pojato
ustanovení, podle kterého stížnosti do ode-
pření odkladného účinku budou nejvyšším
správním soudem vyřizovány v přednost-
ním pořadí.

K bodu 13, § 18:

Vládní předloha ztužila a zostřila usta-
novení platného práva o náležitostech stíž-
nosti. Toto zostření chovalo v sobě nebez-
pečí, že by stížnost, jež by podle názoru
soudu předepsaným náležitostem přesně
nevyhovovala, mohla býti a limine odmít-
nuta, čímž by se otevřely dveře praxi, že
by i stížnosti právnicky dobře vypraco-
vané mohly propadnouti osudu aliminace.
Tento účinek ústavně právní výbor chtěl
vyloučiti.

Dosud zákon stanoví, že stížnost k nej-
vyššímu správnímu soudu má ,,přesně
označiti" rozhodnutí nebo opatření,
proti němuž směřuje. Již slovo ,,přesně"
vedlo často k výkladu nevítanému. Směřo-
vala-li stížnost proti výměru úřadu, který
rozhodnutí pouze intimoval (na př. zem-
ské fin. ředitelství, jež intimuje výměr od-
volací komise daňové), nejvyšší správní
soud v dřívější praxi odmítal stížnost a li-
mine pro nedostatek přesného označení na-
říkaného rozhodnutí. (Usnesení z 15. II.
1932, č. 14.439 a j.) Vládní předloha na-
hrazujíc slovo ,,přesně" obratem ,,zře-
telně", chce takovéto praxi zabrániti.

Dále nepřevzal ústavně - právní výbor
dikci vládní předlohy, že v stížnosti je tře-
ba přesně vymeziti a odůvodniti
jednotlivé body stížnosti. Nahradil je slo-
vy: ,,stížnostní body buďtež přesně uve-
deny". škrtnutím slova ,,odůvodniti" a
nahrazením slova ,,vymeziti" slovem ,,uve-
deny", snaží se zabrániti praxi, která by
z formalistických důvodů odmítala stíž-
nosti.

V odst. 3 (dříve 2) provedena byla sty-
listická změna, aby nemohl povstati vý-
klad, že strana je povinna připojiti dokla-
dy, o něž se stížnost opírá.

Odst. (4) (dříve 3.), obsahující ustano-
vení, že stížnost musí býti podepsána

46

advokátem, bylo nezměněně převzato
z dosavadního zákona, ústavně-právní vý-
bor zabýval se sice otázkou, zdali by i
příslušníci jiných povolání anebo jiné oso-
by neměli býti připuštěni k podpisu stíž-
nosti k nejvyššímu správnímu soudu, avšak
od úpravy upustil, uváživ, že tu jde o věc
složitou, která má býti řešena v rámci cel-
kového zákona o nejvyšším správním sou-
dě a nikoliv zákona, jehož účel je omezený,
a že musí býti posuzována v souvislosti
s jinými zákony, vyžadujícími v podáních
podpis advokáta. Zde by přišly v úvahu ne-
jen otázky, zdali na př. notáři mají býti
puštěni k podpisu stížností v oborech prá-
va, do jejich kompetence spadajících, ný-
brž zdali a do jaké míry mají jiné osoby
práva znalé míti právo stížnost signovati.
Vždyť podle platného zákona i člen nej-
vyššího správního soudu nemůže podati
stížnost k tomuto tribunálu bez podpisu
advokáta.

Ježto podle § 3, zák. č. 97 z r. 1933 fi-
nanční prokuratury mají v řízení
před soudy a úřady práva advokáta, ne-
bude pochybnosti o tom, že stížnosti státu
jako strany mohou býti podepsány finanční
prokuraturou.

K bodu 14, § 21.

Ústavně-právní výbor provedl zde pod-
statnou změnu. Posud stanovil zákon zá-
sadu, že stížnosti, jež nemají formálních
náležitostí, uvedených v §§ 14, 18 a
20, odmítnou se zpravidla bez dalšího ří-
zení, že však při nedostatku formálních
zákonných náležitostí, uvedených v § 18 a
20 může nejvyšší správní soud stížnost
vrátiti k odstranění nedostatků.

V § 21 posud platného zákona není cito-
váno ustanovení § 14, věta druhá, podle
něhož ve stížnosti jest udati den doručení,
takže opomenutí tohoto udání dříve bylo
považováno za důvod k odmítnutí stížnosti
a limine, a teprve pozdější praxe připou-
štěla, aby stížnost byla vrácena k doplnění.
Nejvyšší správní soud, je-li toliko jedna
nebo dvě formální vady, vrací stížnost
k opravě; je-li jich více, stížnost od-
mítá. (Doc. Dr. Jiří Havelka ,,Stíž-
nost k nejvyššímu správnímu soudu",
uvěř. v ,,Právní Praksi" z 1. září
1936). ústavně právní výbor byl toho
názoru, že důvody, uvedené v § 14, věta
druhá, pak v § 18, odst. 1, 3 a 4 a § 20 jsou

takového druhu, že nejvyšší správní soud
má poskytnouti stěžovateli lhůtu k jejich
odstranění. Chybí-li však alespoň tři
takové formální náležitosti, může stíž-
nost odmítnouti.

Také při této příležitosti bylo uvažováno,
zda by alespoň při zmeškání lhůty dané
k opravě stížnosti nemělo býti připuštěno
navrácení v předešlý stav. Vedla k tomu
okolnost, že dosavadní zákon stanoví krát-
kou lhůtu a to neprodlužitelnou. Aby ne-
bylo třeba ani zde zaváděti navrácení
v předešlý stav, ústavně-právní výbor změ-
nil platný zákon a stanovil, že lhůta, kterou
poskytne nejvyšší správní soud, má býti
,,p ř i m ě ř e n á, ne však kratší nežli 8 dní".
Poněvadž pak zároveň škrtá se ustano-
vení, že lhůta je neprodlužitelná,
bude míti nejvyšší správní soud zákonnou
možnost, aby o dodatečném prodloužení
lhůty, je-li okolnostmi odůvodněno, příznivě
rozhodl.

K § 22.

Dosavadní § 21 byl rozdělen na §§ 21 a
22. Stalo se tak z důvodů technických, ježto
posaváde platný § 22 nemající praktic-
kého významu, se zároveň ruší.

K bodu 17, § 24.

V § 24 škrtla se slova ,,k náležité pří-
pravě líčení". Tato slova měla v platném
zákoně význam, ježto veřejné ústní líčení
bylo pravidlem. Nyní, kdy odstraňuje se
obligatornost ústního líčení a kdy právě
v případech, kde líčení odpadlo, může se
vyskytnouti potřeba přesnějšího rozboru
věci. Musí se proto umožniti, aby replika
a duplika byly připuštěny i v případech,
kdy se strany ústního líčení vzdaly.

K bodu 19, § 26.

Stylisace vládní předlohy o právu stran
nahlížeti do spisů u nejvyššího
správního soudu nebyla ústavně-právním
výborem přijata beze změny, neboť právo
nahlížeti do spisů je jednou z nejpodstat-
nějších částí ochrany právní. Teprve ze
spisů může strana poznati, je-li tu vada
řízení, zdali je odpor se spisy, byla-li skut-
ková podstata vyčerpána a do jaké míry
procesní i materielní právo stran bylo do-
tčeno. Proto vyjádřil ústavně-právní výbor
ve změnách § 26 tyto zásady: