47

1. V každém případě přísluší stranám
a jejich zástupcům právo nahlížeti do spi-
sů u nejvyššího správního soudu v témže
rozsahu, v jakém jim přísluší ve správním
řízení (na příkl. § 23 nařízení č. 8 z r.
1928, § 215 lit. d a 331 zák. o přímých da-
ních, § 19 žák. o vojenském kázeňském a
kárném právu č. 154/23, § 121 služ. pragm.
č. 15 z r. 1914 a j.).

2. Správní úřad předkládaje své spisy
nejvyššímu správnímu soudu označí, která
část z nich podle jeho názoru má býti vy-
loučena z nahlédnutí stran. Na toto pro-
hlášení je nejvyšší správní soud vázán jen
potud, pokud spisy je nutno utajiti v zá-
jmu obrany státu, ovšem bez újmy
zásady vyslovené v bodu 1.

3. V ostatních případech, zejména do-
máhá-li se úřad vyloučení části spisů z na-
hlédnutí, opíraje se o veřejný zájem,
rozhoduje určený k tomu člen soudu o pří-
pustnosti vyloučiti spisy z nahlédnutí, při
čemž strana nebo její zástupce, požádá-li
o nahlédnutí do spisů, musí býti vyrozumě-
na, zda určité spisy nebo jejich části mají
býti z nahlédnutí vyloučeny.

4. Z vládní osnovy bylo převzato ustano-
vení, že z nahlédnutí nelze vyloučiti spisy
nebo jejich části, pokud obsahují zjištění
okolností, jež žalovaný úřad uvedl v odů-
vodnění svého rozhodnutí neb opatření.

K bodu 20, § 28.

Paragraf tento vymezuje případy, ve
kterých soud rozhoduje v neveřejném se-
děni. Byly sem pojaty případy, uvedené
v § 13, odst. 2. a 3., zejména věci tak zv.
bagatelní. Ježto vyloučení veřejného úst-
ního líčení není obligatorní, může presi-
dent n. s. s. i v těchto věcech, po případě
k podnětu některé strany, naříditi ve-
řejné ústní líčení.

Naproti tomu nepojal ústavně-právní
výbor do svého návrhu ustanovení osnovy,
podle kterého bez ústního líčení se roz-
hodne v případech, ve kterých stěžovatel
zřejmě nemohl býti naříkaným rozhodnu-
tím nebo opatřením zkrácen ve svých prá-
vech. Jsou to spory o tak zv. věcnou
legitimaci. Již nyní jsou v praxi ná-
běhy, aby při nedostatku věcné legitimace
byly stížnosti odmítány a limine. Ale při
věcné legitimaci jde často o právo samé a
rozhodování je úzce spjato s otázkou, zdali

a do jaké míry bylo subjektivní právo stě-
žovatelovo porušeno. Ve velké části pří-
padů nebude lze obě otázky od sebe odlišiti
a proto takováto dělba nezdála se býti
ústavně právnímu výboru vhodnou a
účelnou.

K bodu 21, § 30, odst. 2.

Vládní předloha navrhla zrušení to-
hoto ustanovení, určujícího, že, směřuje-li
stížnost proti rozhodnutí nebo opatření
některého orgánu správy zemské,
okresní nebo obecní, vyšle zá-
stupce tento orgán. V důvodové zprávě
vládního návrhu se tvrdí, že hlavně z dů-
vodů úsporných je navrženo, aby i tyto
orgány zastupovalo příslušné ministerstvo.
Jde-li o rozhodnutí obce, jež je předmětem
stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu,
není naprosto žádného důvodu, aby bylo
něco měněno na platném zákonném stavu.
Totéž však se týká i orgánů samosprávy
okresní i zemské. Rozhodnutí okresního
nebo zemského výboru (zastupitelstva),
zejména rozhodnou-li v cestě instanční,
mají býti před nejvyšším správním sou-
dem hájena orgány těchto sborů a nikoliv
ministerstvem, jehož stanovisko může býti
často protichůdné se stanoviskem samo-
správného sboru. Ve skutečnosti by usta-
novení vládní osnovy znamenalo další ose-
kávání samosprávy, proti němuž ústavně
právní výbor se staví. Proto bylo pone-
cháno v platnosti dosud plat-
né ustanovení a bylo jen doplněno
ustanovením, že požádá-li o to samospráv-
ný orgán, vyšle zástupce ministerstvo,
v jehož obor působnosti věc náleží.

K bodu 25, § 40.

Zde byly provedeny tyto změny:

1. Obligatorně uloží nejvyšší správní
soud žalovanému úřadu náhradu nákladů
stěžovatelových:

a) nebylo-li ve zrušeném rozhodnutí
dbáno právní zásady závazné pro správní
úřady podle § 13 odst. 5 a 6,

b) když v naříkaném rozhodnutí nebylo
dbáno právního názoru, který v témže pří-
padě nejvyšší správní soud vyslovil a na
který úřad podle § 7, odst. 2 je vázán.

2. Nejvyšší správní soud může pak
přisouditi útraty proti žalovanému úřadu
v případě, když nejvyšší správní soud

48

v téže věci již jedno rozhodnutí správního
úřadu zruší opětovně pro vady řízení neb
opětovně pro nezákonnost. Viz též vývody
k §6.

3. ústavně-právní výbor připojil ustano-
vení, že koná-li se veřejné líčení na návrh
nikoliv stěžovatelův, nýbrž žalovaného úřa-
du, strany spolužalované nebo k řízení
podle § 27 přibrané, může soud uložiti na-
vrhovateli, aby nahradil stěžovateli,
jehož stížnosti bylo vyhověno, náklady, jež
vznikly z veřejného ústního
líčení.

K bodu 26, § 41.

Také zde ústavně-právní výbor provedl
změny na vládní předloze.

1. Ponechal v podstatě ráz pokuty ze
svévole,

2. určil částky od 50 - 3000 Kč, při-
způsobiv tuto výši ustanovení §§ 220, 313,
512 a 514 civ. řádu soudního,

3. omezil možnost uložiti pokutu na pří-
pady, brojí-li se proti jasnému znění záko-
na nebo jde-li o zřejmou svévoli.

K bodu 28, § 43.

Zde byl nahrazen obrat, obsažený v zá-
koně: ,,navrácení v předešlý stav" správ-
nějším obratem ,,obnova řízení."

K bodu 29, § 44:

1. ústavně právní výbor pozměnil odst.
2. jak byl navržen ve vládní osnově. Podle
vládního návrhu mělo se řízení před nej-
vyšším správním soudem zastaviti mimo
případ uspokojení stěžovatele také v pří-
padě, odvolá-li správní úřad
rozhodnutí neb opatření, jež
bylo stížností vzato v odpor, ústavně-práv-
ní výbor tento návrh nepřijal, naopak na-
hradil ho výslovným ustanovením, že pouhé
odvolání rozhodnutí nebo opatření, jež
bylo stížností vzato v odpor, nepokládá se
za uspokojení a že proto nemůže býti dů-
vodem k zastavení řízení.

V praxi několikráte ventilována byla
otázka, jaký dosah má odvolání rozhodnutí
neb opatření, proti němuž směřuje stíž-
nost, může-li nejvyšší správní soud o věci
ještě judikovati, když odpadl podklad stíž-
nosti a když by vlastně jeho rozhodnutí
bylo teoretické. Při poradách v ústavně

právním výboru zejména bylo poukázáno
na to, do jaké míry lze srovnati změnu
navrhovanou ústavně právním výborem
s ustanovením § 256 zákona o přímých da-
ních.

V rámci této důvodové zprávy nelze se
touto dosti složitou otázku zabývati tak po-
drobně, jak by toho pro svou důležitost za-
sluhovala. Budiž tu všeobecně poukázáno
na výklad a judikaturu připojené k § 83
Správního řádu doc. dr. Klimenta a sen.
pres. dr. Z e i s a českosl. správní řízení"
a budiž dodáno toto:

Vydáním vadného nebo nezákonného
rozhodnutí nabyla strana, jež včas podala
stížnost k nejvyššímu správnímu soudu,
nároku, aby tato stížnost byla rozhodnuta
vyčerpávajícím způsobem ve smyslu zá-
kona o něj v. správ, soudě, činnost něj v.
sprav, soudu není ovšem reformační,
nýbrž kasační. Avšak není toliko
k a s a č n í, t. j. nejvyšší správní soud
neomezuje se jen na zrušení v odpor
braného rozhodnutí nebo opatření,
nýbrž vedle kasace vysloví také
směrnice pro další řízení,
které jsou pro správní úřad
závazné. Buď zruší řízení pro podstat-
né vady řízení, načež správní úřad jest
povinen vady vytknuté nejvyšším
správním soudem odstraniti a vydati
nové rozhodnutí nebo opatření (§ 6, odst.
2), nebo zruší rozhodnutí nebo opatření
pro nezákonnost, načež správní úřad jest
při dalším rozhodování vázán práv-
ním názorem, z něhož nejvyšší správ-
ní soud ve svém nálezu vycházel.

Pouhým zrušením v odpor braného roz-
hodnutí nebo opatření jest vyčerpána jen
jedna část nároku stěžovatelova, pro-
čež také pouhým odvoláním tohoto rozhod-
nutí, jež se prakticky rovná kasaci, jest
vyčerpána jen ona prvá část, nikoliv
však druhá stejně d ů l e ž i t á,
ne-li důležitější než pouhá
kasace.

Ustanovením § 6, odst. 2 a § 7, odst. 2, kte-
ré změnou § 40 provedenou ústavně práv-
ním výborem bylo ještě utuženo, jest zalo-
ženo právo stěžovatele, aby v dalším řízení
správní úřad se řídil určitými direktivami
a zejména aby nové rozhodnutí odpovídalo
právnímu názoru stěžovatelovu, pokud
nejvyšší správní soud ho vzal za pod-
klad svého nálezu. Není-li úřad v dal-

49

ším rozhodnutí tímto způsobem vázán,
pak mu nic nebrání, aby omezil se
na pouhé odvolání rozhodnutí v odpor
braného a po nějakém čase bez do-
plnění řízení a bez odstra-
nění vytýkaných vad vydal nový
nález opřený o týž právní názor
jako byl názor původní a stížený stejnými
vadami procesními jako nález, proti němuž
směřovala stížnost.

Proto není právo stěžovatelovo vyčer-
páno pouhým odvoláním rozhodnutí nebo
opatření, proti němuž stížnost směřovala,
stejně tak jako by nebyl uspokojen pouhou
kasací, nýbrž schází tu ona druhá část roz-
hodnutí správního soudu, dávající zá-
vazné směrnice pro řízení
i rozhodnutí správních úřadů.

Tím lze také odpověděti na otázku, je - li
navrženému odst. 2, § 44 na závadu usta-
novení § 256 zákona o přímých daních. Zá-
kon ten v odst. 5 nedává úřadu právo zru-
šiti, jinými nahraditi, nebo změniti úřední
rozhodnutí nebo opatření bez jakéhokoliv
omezení, nýbrž toliko tehdy, když tato roz-
hodnutí nebo opatření odporují zá-
konu nebo se zakládají na podstatně
vadném řízení. V podstatě jest to
obnova řízení, ovšem značně rozšířená.
Zrušení rozhodnutí není však dáno do li-
bovůle úřadu, nýbrž rozhodnutí finančního
úřadu musí býti opřeno o některý z uvede-
ných důvodů. Oba důvody, odpor se zá-
konem a podstatná vada řízení shodují
se s důvody, pro něž jest možno si stěžo-
vati u nejvyššího správního soudu. § 256
předpokládá, že nejen takové důvody pro
zrušení původního rozhodnutí úřadu tu
jsou, nýbrž že také vady řízení a nezákon-
nost novým rozhodnutím budou odstraně-
ny. Také zde jsou dvě fáze rozhodování.
Postup podle § 256 jest vyčerpán jen tehdy,
když buď se vadné nebo nezákonné rozhod-
nutí odvolá definitivně, anebo když
je následováno jiným nebo
změněným rozhodnutím, nikoliv
však když po zrušení závadného rozhod-
nutí nebo opatření následuje stej-
né rozhodnutí stížené stejný-
mi vadami řízení nebo nezá-
konností.

Ústavně - právní výbor postupoval tu dů-
sledně, neboť chce zabrániti neloyálnímu
postupu úřadů, čemuž dal výraz v §u 40,

odst. 4. Budiž tu poukázáno i na vývody
k § 6.

2. Vládní předloha obsahovala v odstavci
3 § 44 ustanovení, podle něhož bylo možno
zastaviti řízení u nejvyššího správ-
ního soudu, pozbyla - li stížnost
věcného významu. Ústavně - právní
výbor nepřijal v této všeobecnosti vládní
návrh a také ne v jeho úpravě, nýbrž
omezil tuto instituci na přechodnou dobu,
pročež ji zařadil do článku III. jednajícího
o přechodných ustanoveních. Zastavení ří-
zení v takovém případě jest však možné
jenom s výslovným souhlasem
stěžovatelovým. Nevysloví - li se stěžovatel,
nastává klid řízení, řízení pak
může býti obnoveno teprve po uplynutí
šesti měsíců.

K bodu 32, § 47.

Ustanovení o právu chudých, obsažená
ve vládní osnově, vyvolávala jisté pochyb-
nosti a proto se ústavně právní výbor
omezil na odst. (1) § 47 vládní osnovy, po-
nechávaje podrobná ustanovení jednacímu
řádu.

K bodu 33, §§ 49-54.

1. Poplatky pro řízení před nejvyš-
ším správním soudem obsažené ve vládní
osnově byly příliš značné, někdy punktu
neúměrné a proto sociálně nespravedlivé.
Proto byly přiměřeně upraveny, sníženy,
zejména pak základní poplatek byl určen
toliko z prvního archu. Při sporech

o veřejné dávky pod 2000 Kč návrhy
ústavně právního výboru přizpůsobily se
v podstatě poplatkům z dovolání a z dovo-
lacího sdělení k nejvyššímu soudu.

2. Do § 54 pojato bylo výslovně ustano-
vení, že poplatkové výhody platné pro
správní řízení platí též pro řízení před
nejvyšším správním soudem. Posud řízení
před nejvyšším správním soudem bylo po-
važováno za součást řízení správního a
proto i všechna ustanovení o poplatcích se
na řízení před nejvyšším správním sou-
dem vztahovala. Když nyní se poplatková
povinnost upravuje samostatně pro řízení
před nejvyšším správním soudem, mohla
by vzejíti pochybnost, zdali v četných pří-
padech, ve kterých pro správní řízení jsou
stanovena osvobození, tato osvobození platí

i pro řízení před nejvyšším správním sou-

50

dem. Zejména budiž tu poukázáno na po-
platkové výhody obsažené v § 254 zák.
o soc. pojištění a v §u 169 zákona o pensij.
pojištění. Ustanovením § 54 mají tato
osvobození býti zachována i pro řízení
před nej v. správ, soudem.

K článku III.

Mimo změnu, o níž byla řeč u §u 44, pod
č. 2, provedl ústavně právní výbor v člán-
ku III. jednajícím o přechodných ustano-
veních ještě tyto dvě změny:

1. Má-li u podaných již stížností odpad-
nouti veřejné ústní líčení, jest k tomu
třeba, aby nejvyšší správní soud stěžova-
tele vyzval, zda navrhuje, aby se veřejné
ústní líčení konalo.

2. Aby nejvyšší správní soud mohl zdo-
lati pomocí zapracovaných svých členů
četné nedodělky, byla do konce roku 1940
zvýšena věková mez podle zákona č. 165
z roku 1934 na 68. rok věku.

K článku V.

Podle vládního návrhu měl zákon nabýti
účinnosti 90 dní po vyhlášení. Vypuštěním
tohoto ustanovení z předlohy ústavně-
právní výbor zkracuje tuto lhůtu na
30 dní.

Ústavně-právní výbor skončil jednání
o shora uvedené předloze dne 10. března
1937 a doporučuje poslanecké sněmovně,
aby přijala tuto osnovu v předloženém
znění, jakož i 2 připojené resoluce.

V Praze, dne 10. března 1937.

Dr. Patejdl v. r.,

předseda.

Dr. Meissner v. r.,

zpravodaj.

Resoluce.

I.

Vláda se vyzývá, aby co nejdříve připravila a Národnímu shromáždění před-
ložila :

1. osnovu zákona o správním soudnictví (§ 86 úst. 1.),

2. osnovu zákona, kterým se stanoví, pokud stát ručí za škodu způsobenou ne-
zákonným výkonem veřejné moci (§ 92 úst. list.),

3. vzhledem k neuspokojivému právnímu uspořádání kompetenčních konfliktů
mezi řádnými a mimořádnými soudy a mezi soudy a správními úřady osnovu zákona,
v níž by tato materie byla uspokojivým způsobem upravena.

II.

Vláda se žádá, aby do jednacího řádu nějv. správ, soudu pojato bylo ustanovení,
podle kterého stížnosti do odepření odkládacího účinku podle § 17 budou nejv.
správ, soudem vyřizovány v přednostním pořadí.

Státní tiskárna v Praze - 1553-37.