31
stěžovatel toto nové rozhodnutí neb opatření
vzíti v odpor buď novou stížností nebo tím
způsobem, že se ve lhůtě § 14 na svoji stíž-
nost, podanou na odvolané (zrušené) rozhod-
nutí neb opatření, písemným podáním odvolá.
§45.
Zastupování před nejvyšším
správním soudem.
Je-li dovoleno nebo je-li potřeba podle to-
hoto zákona zastoupení advokátem, smí to
býti jen advokát, který je oprávněn vykoná-
vati advokacii na území
Československé re-
publiky.
§46.
Vnitřní uspořádání a jednací
řád nejvyššího správního
soudu.
(1) Podrobnější předpisy o vnitřním uspo-
řádání nejvyššího správního soudu, jakož
i o zaměstnancích, kteří se k němu přidělí,
vydají se nařízením.
(2) Nejvyšší správní soud vydává si sám
jednací řád; vláda jej schvaluje a vyhlašuje
ve Sbírce zákonů a nařízení.
§ 47.
Právo chudých.
(1) O právu chudých platí přiměřeně usta-
novení zákona o soudním řízení v občanských
rozepřích právních a předpisy jej provádějící,
doplňující nebo měnící, platné v sídle nejvyš-
šího správního soudu.
(2) Podrobnosti stanoví jednací řád (§ 46).
§ 48.
Stavění lhůt.
Běh lhůt podle tohoto zákona se staví od
1. července do 31. srpna. Připadne-li počátek
lhůty na dobu od 1. července do 31. srpna,
staví se její běh po dobu, která zbývá do 31.
srpna.
32
Díl druhý.
O poplatcích v řízení před nejvyšším správ-
ním soudem.
§ 49.
(1) Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu
podléhá pevnému poplatku 60 Kč z prvního
archu.
(2) Odvodní spis, replika, duplika a žádost
o odklad veřejného ústního líčení podléhají
pevnému poplatku 20 Kč z prvního archu.
(3) Každý další arch prvopisu, jakož i kaž-
dý arch dalšího vyhotovení neb opisu podání,
uvedených v odstavcích 1 a 2, podléhá pev-
nému poplatku 10 Kč.
(4) Stížnost, jež se předkládá znovu po do-
plnění (§ 21, odst. 2) bez průvodního podání,
podléhá pevnému poplatku 10 Kč bez ohledu
na počet archů, vyhotovení či opisů.
§ 50.
(1) Návrh, aby se konalo veřejné ústní lí-
čení, podléhá pevnému poplatku 60 Kč z prv-
ního archu.
(2) Je - li tento návrh učiněn v některém
podání, uvedeném v § 49, odst. 1 a 2, podléhá
podání vedle poplatku podle ustanovení pří-
slušného odstavce též pevnému poplatku
60 Kč z prvního archu.
§ 51.
(1) Ostatní podání stran v řízení před nej-
vyšším správním soudem podléhají pevnému
poplatku 10 Kč z prvního archu.
(2) Každý další arch prvopisu, jakož i kaž-
dý arch každého dalšího vyhotovení neb
opisu těchto podání podléhá pevnému po-
platku 5 Kč.
§ 52.
Přílohy poplatných podání (§§ 49 až 51)
podléhají pevnému poplatku 2 Kč z každého
archu, jsou - li to však knihy, brožury nebo plá-
ny, pevnému poplatku 2 Kč z každého kusu.
§ 53.
Ve sporech o veřejné dávky a o náhradu
nákladů, jež vznikly provedením správního
řízení, zahrnujíc v to náklady vzniklé úřadu
nebo jeho orgánu, činí poplatek v případě
§ 49, odst. 1 a § 50, je - li předmětem sporu
33
peněžité plněni do 1000 Kč - 30 Kč, nad
3000 Kč - 80 Kč, poplatek podle § 49, odst. 3
a 4 a § 51, odst. 1, je-li předmětem sporu pe-
něžité plnění do 1000 Kč - 5 Kč, poplatek
podle § 49, odst. 2, je-li předmětem sporu pe-
něžité plnění do 1000 Kč - 10 Kč.
§ 54.
(1) Pokud tento zákon nestanoví jinak,
platí o poplatcích (§§ 49 až 68) zákonná usta-
novení o kolcích a poplatcích.
(2) Poplatkové výhody platné pro správní
řízení platí též pro řízení před nejvyšším
správním soudem.
Díl třetí.
Prováděcí ustanovení.
§ 55.
Tento zákon provedou všichni členové
vlády.
34
Důvodová zpráva.
Část všeobecná.
Vládní návrh zákona o nejvyšším správ-
ním soudě je přes svůj omezený rozsah
velmi důležitý. Podstata právního státu
vyžaduje, aby občanstvo mělo zabezpečeno,
že bude dbáno zákona i při judikatuře
správní a že hlediska, která by mohla býti
uplatňována v řízení správním, budou revi-
dována a korigována soudní stolicí, která
se má říditi toliko zákonem. Tuto soudní
ochranu proti správním úřadům zajistila
ústavní listina v §88. Nejvyšší správní soud
vykonává až do vydání podrobného zákona
onu soudní ochranu, kterou má § 88 ústav-
ní listiny na mysli. Tato ochrana v posled-
ních letech trpěla velikými průta-
hy, způsobenými přetížeností nejvyššího
správního soudu, takže často je neprak-
tická. Má-li se docíliti účinné ochrany ob-
čanstva, je třeba uleviti nejvyššími:
správnímu soudu takovou měrou, aby
jeho zásahy mohly býti včasné a neminuly
se účinku. Bylo by jistě vítanější, kdyby
byla vláda předložila osnovu o nejvyšším
správním soudě, provádějící všechny po-
drobnosti zásady obsažené v § 88 úst. list.,
avšak příprava a projednávání takové
osnovy, jež by musela řešiti velmi slo-
žité a pronikavá problémy právní, oddálila
by nás od ožehavého a neodkladného
úkolu ulehčiti nejvyššímu správnímu soudu.
Vždyť pokusy upraviti celou látku datují
se již od r. 1924, avšak pro velká
názorový
rozpory nemohly býti uvedeny ve skutek.
Ústavně-právní výbor proto kvitoval s po-
vděkem snahu vlády docíliti aspoň ulehče-
ním nejvyššímu správnímu soudu rychlého
nalézám práva před ním.
Přetížení nejvyššího správního soudu
nebylo způsobeno toliko některými jeho ne-
dostatky organisačními anebo svévolí ob-
čanstva, zatěžujícího nejvyšší správní soud
drobnostmi, nýbrž bylo vyvoláno řadou
okolností, na nichž občanstvo viny nenese.
Značné množství nových, od dřívějšího
zákonodárství podstatně se lišících zákonů,
jež v praxi ještě nejsou zaběhány, nutně
si vyžádalo rozsáhlé judikatury nejvyššího
správního soudu. Na příklad zákony o po-
zemkové reformě, nový daňový systém,
řada nových daní, rozšíření sociálního po-
jištění, četné otázky státně zaměstnanecké
související s platovým zákonem, zákony
spadající do oboru pracovního práva jako
zákon o závodních výborech, dále jazyko-
vé spory a posléze i četné zákony a naří-
zení vyvolané mimořádnými poměry, jako
bytová péče, stavební ruch a valutami opa-
tření. Na správní úřady uvaluje zákono-
dárství ještě nyní nové úkoly, pročež není
bezdůvodná jistá skepse o trvalé účinnosti
opatření na ulehčení nejvyššímu správní-
mu soudu.
Jediným prostředkem bylo by roz-
množiti personál nejvyššího správ-
ního soudu takovou měrou, aby soud mohl
plně zdolati celý nával látky, aniž by tím
ohrozil právo občanstva na soudní
ochranu. Tul o přímočarou úpravu brzdí
obava, že by při příliš početném gré-
miu ohrožena byla jednotnost judikatury.
Předloha snaží se i v tomto směru ulehčiti
nejvyššímu správnímu soudu institucí po-
mocných referentů (§ 10.). Každým způ-
sobem bude nutno ihned rozmnožiti
počet senátních presidentů,
jinak by zavedení tříčlenných senátů
(§ 13) bylo neúčinné.
Ústavně-právní výbor nepřijal sice
všechny návrhy vládní osnovy, jež sledo-
valy cíl odlehčiti nejvyššímu správnímu
soudu; důvody, jež vedly Ústavně-právní
výbor, budou vysvětleny u jednotlivých
paragrafů. Snažil se však nalézti nové pro-
středky k zjednodušení řízení u nejvyššího
správního soudu a doufá, že souhrn jich
docílí žádoucího účinku.
Je to zavedení tříčlenných senátů místo
pětičlenných v určitých případech, omeze-
ní veřejného líčení, zostření ustanovení
o svévoli, zavedení závaznosti právních zá-
sad, vyslovených rozšířeným senátem a
ustanovení o náhradě útrat. Mimo to dal
výbor podnět k jednoduššímu po-
stupu při hromadných s t í ž -
35
n o s t e c h, jež se týkají téže otázky práv-
ní a jež mohou býti vyřízeny jediným ná-
lezem, buď praejudicielním a pro ostatní
spory závazným, nebo hromadným.
Při poradách ústavně-právního výboru
byly dány podněty k rozsáhlejší úpravě též
některých základních zásad soudnictví před
nejvyšším správním soudem, šlo na příkl.
o výklad pojmu
,,soud" podle § 3, o rozsah
ochrany před nejvyšším správním soudem
a pod. ústavně-právní výbor provedl sice
diskusi, ale posléze se rozhodl, že se ne-
pustí do řešení těchto proni-
kavých otázek, ježto by tím zne-
možnil účel vládní předlohy odlehčiti nej-
vyššímu správnímu soudu. Každá nová
dikce zákona jistě vyvolá nové úvahy
u nejvyššího správního soudu a novou
judikaturu; je však třeba, aby pro nej-
bližší dobu, než nejvyšší správní soud vy-
řídí nedodělky, nebyla jeho práce ztěžo-
vána. Proto ústavně-právní výbor omezil
se na úpravu oněch věcí, které sou-
visejí s odlehčením nejvyš-
šímu správnímu soudu, a provedl
jen některé změny, které se mu zdály býti
naléhavými.
Část zvláštní.
K bodu 2., § 2.
Dikce § 2, odst. 2 vyvolala v ústavně-
právním výboru pochybnost, nezavádí-li se
touto změnou zákona novota, značící, že
správní akty presidenta re-
publiky podrobují se kognici nejvyš-
šího správního soudu, a to v rozporu s usta-
novením § 66 úst. listiny, podle něhož pre-
sident republiky není odpověden z výkonu
svého úřadu. Je pravda, že § 66 slovem
,,odpověden" nemá na mysli toliko trestní
odpovědnost; arg. § 67, kde se mluví
o trestním stíhání presidenta republiky,
dále § 75, kde je vyslovena politická
odpovědnost vlády, oproti § 79, kde je nor-
mována odpovědnost trestní. Avšak při
kontrole nejvyšším správním soudem nejde
vůbec o odpovědnost orgánů výkonné moci,
nýbrž toliko o zkoumání zákonnosti jejich
aktů. Nejvyšší správní soud, jako soudy
vůbec mají podle § 102 úst. listiny právo
zkoumati platnost nařízení, na nichž se
usnesla celá vláda. Prohlásí-li je v kon-
krétním případě za neplatná, neprohlašují
tím vládu za odpovědnu pro vydání naří-
zení, nýbrž jen nařízení pro soud v kon-
krétním případě za nezávazné. Podobný je
důsledek, vysloví-li ústavní soud podle § 18,
žák. 162/20, že některý zákon přijatý obě-
ma sněmovnami a podepsaný presidentem
republiky, jest v rozporu s ústavou.
§ 88 úst. listiny nečiní rozdílu mezi
správními úřady. Ani vláda ani presi-
dent republiky nepodléhají kontrole nejvyš-
šího správního soudu, nýbrž jen jejich
akty, pokud vykonávají působnost správ-
ních úřadů. Při opačném názoru mohla
by jednoduchým zákonem správní činnost
býti přenesena z nižších nebo centrálních
orgánů správních na vládu, a pak by de
facto právní ochrana v § 88 úst. list. zaru-
čená byla uvedena v niveč.
Ostatně § 2, odst. 2 předlohy nezavádí
novotu, ježto nejvyšší správní soud považo-
val se posud za příslušná zkoumati zákon-
nost správních aktů presidenta republiky
i vlády, pokud spadají do rámce § 88 úst.
list., a § 2 žák. 36/1876, a předlohou se
jen upravuje zastupování pre-
sidenta republiky před nejvyšším
správním soudem. Na stylisaci vládní před-
lohy byly provedeny změny, jež bližšího
vysvětlení nevyžadují.
K bodu 5 a 6, § 3.
V tomto paragrafu navrhla vládní osno-
va velmi účinný prostředek proti přetížení
nejvyššího správního soudu. Vyjímá
z příslušnosti nejvyššího
správního soudu věci tak zv. ba-
gatelní (lit. b) a v ě c i volné úva-
hy (lit. d). Odnětím těchto věcí by se
nejvyššímu správnímu soudu ulevilo tak
značně, že by se zbavil až 60% veškeré své
agendy a pak by zbylou agendu velmi snad-
no zdolal.
Avšak jiná je otázka, zda by tento příliš
drastický prostředek nepřinesl újmy, jež by
těžce postihly občanstvo, ústavně-právní
výbor návrhy zužující příslušnost nejvyš-
šího správního soudu podrobil všestranné
a velmi pečlivé úvaze.
1. Bylo se mu zabývati nejprve pochyb-
nostmi rázu právního. Dá se srov-
nati zúžení příslušnosti nejvyššího správ-
ního soudu s ustanovením § 88 úst. list.?
Paragraf tento zní:
36
Soudní ochranu proti správním úřadům
poskytuje v nejvyšší stolici soud složený
z neodvislých soudců a zřízený pro území
celé republiky.
Podrobnosti upravuje zákon."
Význam § 88 úst. listiny je v teorii i pra-
xi sporný.
Nejvyšší správní soud v nálezu sb. 6.146
z r. 1926 charakterisoval ustanovení § 88
úst. listiny jako program pro budoucnost,
uváděje, že u něho
,,nelze poznati
ani předmět ochrany soudní,
ani předmět kontroly soudní, ani způsob
ochrany, kterou soud má poskytovati, a že
z něho také není patrno, zdali soud ochra-
nu proti správním úřadům poskytující je
povolán býti soudcem jen v otázkách práv-
ních či též v otázkách skutkových", a do-
chází k úsudku, že
,,ustanovení to je konci-
pováno tak povšechně, že nelze v něm
nalézti normu, vykazující kom-
petenci nejvyššího správního
soudu do té míry, aby bylo možno jí
bezprostředně použíti, a že je k tomu
potřebí zvláštního zákona, upravu-
jícího podrobnosti, na nějž druhý odstavec
§ 88 úst. listiny odkazuje".
Tím bylo ovšem vysloveno, že § 88 úst.
list. nezrušil zákon o nejvyšším správním
soudě a samočinně nerozšířil
jeho příslušnost. Avšak program a zásady
obsažené v § 88 úst. listiny jsou závazné
pro každou budoucí úpravu zákono-
dárnou a takovouto zákonodárnou úpravou
je též předložená osnova, která sice se
může odchýliti od ustanovení zákona o nej-
vyšším správním soudě, ale nesmí býti
v rozporu s § 88 úst. listiny, článek 15 ra-
kouského státního základního zákona z 21.
prosince 1867, č. 144 ř. z., na němž byl
vybudován zákon, platící z větší části i pro
nejvyšší správní soud v
Československé re-
publice, liší se od § 88 úst. listiny jednak
potud, že omezuje soudní ochranu jen na
případy poškození práva, jednak že obli-
gatorně předpisuje veřejné ústní líčení.
§ 88 úst. listiny jde dále, než uvedený čl. 15
rak. st. zákl. zák., třebas by pro provedení
podrobností bylo potřebí zvláštního zá-
kona.
Zesnulý první president nejvyššího
správního soudu dr. Pantůček ve svém
dobrém zdání ze dne 6. srpna 1924 vypra-
covaném k osnově o nejvyšším správním
soudě z r. 1924, opíraje se o § 88 úst. lis-
tiny, s největší rozhodností postavil se
proti jakémukoliv osekávání kompetence
nejvyššího správního soudu. Praví:
,,Před-
pis § 88 má vznešený účel. Má zaručiti způ-
sobem slavnostním novému našemu státu
charakter státu právního. Však nejen
příznakem nepostradatelným, nýbrž i ne-
vyhnutelnou podmínkou státu jako státu
právního je podrobení veškeré judikatorní
činnosti státní správy kontrole neodvislého
tribunálu od správy odděleného, obsaze-
ného soudci samostatnými, orgánům sprá-
vy nepodléhajícími. Vyvozuje - li důvodová
zpráva předložené osnovy, že § 88 úst. lis-
tiny dopouští použíti příležitosti novelisace
dosavadního zákona o nejvyšším správním
soudě k tomu, aby nynější jeho kompe-
tence byla obmezena nebo zúžena,
stojí v křiklavém rozporu s dis-
posicí ústavy a hřeší neodpustitelně
proti ideálu, k němuž každý civilisovaný a
dobře organisovaný stát spěje, t. j. ideálu,
aby stát měl charakter státu právního.
Osnova, místo co by podle přání a intencí
důvodové zprávy k § 88 úst. listiny připo-
jené náš stát tomuto ideálu novým roz-
šířením kompetence nejvyššího správního
soudu ještě více přiblížila, chce naopak
dosavadní vymoženosti odčiniti a zhor-
šiti nynější stav na velkou
škodu výkonu práva i na nena-
hraditelnou újmu občanů stát-
ních, právo hledajících."
První president dr. E. Hácha v po-
radách ústavně - právního výboru vykládal
§ 88 úst. listiny v ten smysl, že
,,ústavní
směrnice v §u 88 daná váže sice zákono-
dárce, ale že jej nenutí, aby vyčerpal
všecky možnosti, jež v širokém pojmu
soudní ochrany proti správním úřadům
jsou obsaženy. Pojem soudní ochrany
proti správním úřadům zahrnuje v sobě
netoliko ochranu subjektivních práv, ný-
brž i pouhých zájmů, ano i žalobu popu-
lární, zahrnuje v sobě nejen ochranu proti
správním aktům, nýbrž i ochranu proti
nečinnosti úřadů a zahrnuje v sobě neto-
liko jurisdikci kasační, nýbrž i reformační
a také reparační. Nepokládá - li se za ne-
ústavní zákon, který neposkytuje všech
těchto možností ochrany, dá se těžko na-
jíti, že příčí se ústavě zákon, který ze
soudní kontroly vyjímá některou skupinu
správních aktů. Jest ovšem pravda, že
s duchem ústavní listiny by se nedalo
37
srovnati, kdyby ze soudní kontroly byly
vyloučeny generelně akty určitých úřadů
anebo určitého druhu. Před otázku zcela
obdobnou byla postavena říšskoněmecká
pravověda a zákonodárná praxe, když šlo
o výklad článku 107 výmarské ústavní
listiny. Ustanovení toto ukládá, aby v říši
a v zemích zřízeny byly správní soudy
k ochraně jednotlivců proti rozkazům a
opatřením správních úřadů, šlo o to, zda
s tímto ustanovením dá se srovnati t. zv.
enumerační metoda při vymezení kompe-
tence správních soudů, či nutí-li ústava
k t. zv. klausuli generální. Některé vedoucí
autority (na př. G. Anschiitz, Drews a j.)
připustily i metodu enumerační, postihu-
je-li výpočet aspoň přibližně všecky akty
správní. Zákonodárná praxe pruská a říš-
ská vyloučily pak správně-soudní kontrolu
ve věcech dávkových postupně až do 500
říšských marek. Všecky osnovy zákona
o říšském správním soudě připouštěly
dosti široké výluky z kompetence říšského
správního soudu. Podobně pohlížel na
předpis §u 88 úst. listiny i náš zákonodárce
v §u 7. zákona č. 154/1923 o vojenském
kázeňském a kárném právu, kde se vojen-
ská rozhodnutí kázeňská vylučují z kompe-
tence nejvyššího správního soudu. Ale je
nutno připustiti, že povaze právního státu
spíše hoví výklad přísnější, který pokládá
jakékoliv výluky z kompetence správního
soudu za neústavní."
Ústavně právní výbor při-
klonil se k názoru, že § 88
ústavní listiny sluší vyklá-
dati s hlediska ochrany ob-
čanstva a že je proto žádou-
cí, aby zachování posavad-
ní příslušnosti nejvyššího
správního soudu bylo opřeno
i o argument právní, tkvící
v tendenci § 88 úst. listiny.
Vycházeje z tohoto právního hlediska
ústavně-právní výbor nemínil pojati do při-
jatých změn úvod odst. 1, § 3, v němž je
obsažena právní výhrada ve slovech
,,o nichž to ustanovují zvláštní zákony".
Výbor nechtěl přijetím tohoto obratu
umožniti výklad, že omezování příslušnosti
nejvyššího správního soudu zvláštními zá-
kony jest přípustné. Bylo však namítáno,
že při současném vyhlášení celého zákona
o nejvyšším správním soudě, jež se stane
podle či. IV. předlohy, mohl by celkový zá-
kon bytí považován za derogační všech
předchozích zákonů, které vyjímají určité
věci z rozhodování nejvyššího správního
soudu, a to i zákonů, které byly vydány
před ústavní listinou. Proto ústavně-právní
výbor rozhodl se ponechati úvod odst. 1,
§ 3, s omezením, že výhrada ta týká se
toliko zákonů dosavadních
(,,o nichž to ustanovily dosavadní zvláštní
zákony"). Jsou to § 39, odst. 3 patent-
ního zákona č. 30 z r. 1897, podle něhož
proti rozhodnutím stížnostních oddělení
není přípustná stížnost k nejvyššímu
správnímu soudu, dále § 7, odst. 2, zák.
č. 79 z r. 1919 o služebním poměru učitelů
vysokoškolských, podle něhož universitní
profesor může si proti nálezu vrchní disci-
plinární komise stěžovati jen, byla-li jím
porušena ústavou zaručená svoboda vědy a
jejího učení, a posléze ustanovení § 7, zák.
č. 154 z r. 1923 o vojenském kázeňském a
kárném právu, podle něhož není přípustná
stížnost k nejvyššímu správnímu soudu
proti vojenským kázeňským nálezům.
2. Vedle důvodů právních byly to otázky
účelnosti, které vedly ústavně právní
výbor, aby nepřevzal návrh vládní před-
lohy vylučující z příslušnosti nejvyššího
správního soudu věci bagatelní. Vládní
předloha označila za tak zv. věci bagatelní
,,spory o veřejné dávky a o ná-
hradu nákladů, jež vznikly prová-
děním správního řízení, zahrnujíc v to ná-
klady vzniklé úřadu nebo jeho orgánu, ne-
přesahuje-li předmět sporu, počítajíc v to
i vedlejší plnění, nepochybně částku 500
Kč". Ustanovení toto mělo míti ráz pře-
chodný a mělo po uplynutí 5 let odpad-
nouti. Důvodová zpráva poukazovala mimo
jiné na zákon č. 251 z r. 1934, kterým byla
zavedena některá opatření na úlevu nej-
vyššího soudu. Tento poukaz není pře-
svědčující. Vždyť soudní ochrana v sou-
kromoprávních sporech je poskytnuta
občanstvu, i když nejde věc do všech in-
stancí, když o nich rozhodují jen dvě sto-
lice, anebo v bagatelních věcech jen je-
diná. Ve věcech správních však nejvyšší
správní soud je jedinou stolicí soudní a
proto omezení jeho kompetence znamená
odepření soudní ochrany
v těchto věcech vůbec, což je zvláště vý-
znamné ve sporech před politickými úřady
o plnění nepřesahující obnos 200 Kč,
u nichž je rozhodování přenecháno jediné
stolici (čl. 8, zák. č. 126/27).
38
Vyloučení sporů o veřejné dávky do
500 Kč mělo by těžké závady. Obnos, který
je předmětem konkrétního sporu, nevy-
jadřuje vždy plně právní zájem stěžova-
telův, neboť může jíti o opětující se dávky,
anebo o další předpisy, pojící se na před-
pis menší. Jasně jest to patrné u daní. Při
3% dani z obratu representuje obnos 500
Kč obrat přes 16.000 Kč, při 2% dani
obnos 25.000 Kč. Poplatník byl by vydán
nebezpečí, že se mu zvýší obrat, směro-
datný pro zdanění, o 16-25.000 Kč úplně
proti spisům a protizákonně, aniž by mohl
dovolávati se ochrany u nejvyššího správ-
ního soudu. Předpis daně z obratu je však
provázen i předpisy daně výdělkové a dů-
chodové. 3%ní daň obratová ze 14.000 Kč
činí 420 Kč, výdělková daň 1/2% s přiráž-
kami ze stejného obnosu u nejmenších po-
platníků činí přes 300 Kč a daň důchodová
300 Kč. Třebas tento.výpočet jest jen teo-
retický, je možno přiznati, že celkem před-
pis z obnosu 14.000 Kč může míti za ná-
sledek předpis daní všech tří druhů přes
1000 Kč, aniž by byla přípustná stížnost
k nejvyššímu správnímu soudu. Vyloučí-li
se stížnost k nejvyššímu správnímu soudu,
může pak finanční úřad toto bezpráví opa-
kovati rok co rok, takže za několik let věc,
která zdá se býti bagatelkou, nedosahujíc
500 Kč, může činiti mnoho tisíc Kč. Ze-
jména při dodatečném předpisu daní za
několik předchozích let jednotlivý platební
rozkaz nemusí dosahovati výše 500 Kč, ale
celkový předpis za všechny druhy daní
může býti několikanásobně vyšší, aniž by
bylo možno použíti ustanovení odst. 2, § 3
osnovy vládní o sčítání obnosů při do-
plnění rozhodnutí dalším rozhodnutím,
ježto jednotlivé platební rozkazy podle
druhů daní i let jsou zcela samostatné a
i podle praxe nejvyššího správního soudu
jako samostatné se posuzují.
Omezeni právní ochrany před nejvyšším
správním soudem v daňových věcech bylo
by spojeno s nebezpečím zvýšené libovůle
finančních úřadů právě u poplatníků, kteří
nejvíce ochrany potřebují, a byl by tím od-
straněn příznivý vliv daňové reformy
z r. 1936.
Stejně věc se má při poplatcích.
Nejvyšší správní soud je zahrnut velikou
spoustou stížností právě ve věcech poplat-
kových, kde jde o zcela nepatrné obnosy.
Tyto stížnosti netkví ve svévolném úmyslu
zatěžovati nejvyšší správní soud, vždyť jen
kolky, vydané na stížnost, činí pravidelně
více, než předepsaný poplatek. V největší
části případů jde o věc zásadní. Poplatky
mohou býti v jednotlivém případě sice ci-
ferně malé, ale mohou se u jediného poplat-
níka, obchodníka, živnostníka, advokáta
objeviti v tisíci případech a nelze připustiti,
aby pak ochrana byla vůbec vyloučena.
Vezměme další příklad: četným obcím
ukládány jsou dávky za ošetřování chu-
dých příslušníků v nemocnicích i proti jas-
né judikatuře nejvyššího správního soudu
a, ježto jde pravidelně o obnosy, nepřesahu-
jící 500 Kč, byly by obce povinny dávky
ty platiti přes zřejmé porušení zákona.
Posléze budiž poukázáno na příspěvky,
plynoucí ze zákonů o sociálním
pojištění. Zde s otázkou předpisu pří-
spěvku bývá spojena praejudicielní otázka
o pojistné povinnosti a na výsledku sporu
jsou interesováni nejen pojišťovna a za-
městnavatel, nýbrž i pojištěnci. Vyloučiti
právní ochranu nejvyššího správního sou-
du, znamenalo by přenechati výklad důle-
žitého úseku zákonodárného - sociálně-
pojišťovacího - výhradně správním úřa-
dům téměř bez soudní kontroly. Správně
prof. dr. Neubauer ve ,,Všehrdu"
z března 1937 upozorňuje, že otázka, která
pro stěžovatele-zaměstnavatele je ocenitel-
ná menší peněžitou částkou, znamená pro
zaměstnance po případě právní zájem ži-
votní, když na př. jde o dobu pojištění,
jíž se dovršuje jeho čekací doba, potřebná
k nároku na důchody.
Předloha snažila se sice zmírniti těžké
důsledky spojené s omezením kompetence
nejvyššího správního soudu, avšak pro-
středky jí navrhované by byly málo účin-
né. Nejvyšší správní soud měl podle před-
lohy míti právo přijmouti k projednání
stížnost i při obnosu nedosahujícím 500
Kč, uzná-li, že věc má zásadní, nebo
pro navrhovatele velmi vážný
význam. Při posuzování zásadního vý-
znamu není směrodatný subjektivní stav
stěžovatelův, nýbrž znaky objektivní.
Zásadní význam odpadá, když nejvyšší
správní soud již judikoval ve směru sho-
dujícím se s právním stanoviskem stěžova-
telovým. Když však přes tuto judikaturu
finanční úřady by rozhodovaly v nepro-
spěch poplatníka, nemohla by stížnost -
nemajíc již zásadního významu - býti při-
puštěna a otvíraly by se dveře vědomému
39
rozhodování proti ustálené judikatuře nej-
vyššího správního soudu.
Také druhý ventil, jde-li o velmi vážný
význam pro navrhovatele, nebránil by po-
platníka před vyloženými křivdami. Za-
platí-li někdo každoročně o 500-1000 Kč
více na daních, nemusí to míti pro něho
materielně ještě význam velmi vážný a ne-
musí vždy ohrozili jeho existenci, ale s hle-
diska porušení práva a vědomí křivdy má
to význam dalekosáhlý.
Ústavně právní výbor posléze vzal
v úvahu, že by úprava navržená v § 3,
lit. b, nepřinesla ani dostateč-
ného ulehčení nejvyššímu
správnímu soudu. Neboť vždy je
možno podati odůvodněnou žádost, o níž se
vyslechne úřad a protistrana a rozhodne
o ní tříčlenný senát. Při čemž by se zvý-
šila vydání stran za dvě podání, vyjádření,
dvojí kolky a rozmnoží se event. i práce
nejvyššího správního soudu, ústavně
právní výbor rozhodl se proto pro jiné
řešení. Nevyloučil příslušnost
nejvyššího správního soudu ve věcech tak
zv. nepatrných, avšak přenechal rozhodo-
vání sporů o veřejné dávky a o náhradu
nákladů vzniklých provedením správního
řízení do 100 Kč a v době do konce roku
1942 do 1500 Kč tříčlenným sená-
tů m a vyloučil u nich zásadně veřejné
ústní líčení (viz, § 13. odst 2.,
písm. b, a § 28, odst. 4, písm. b).
3, Povážlivější byla změna obsažená
v § 3, lit. d, vládní předlohy, kterou se
7. příslušnosti nejvyššího správního soudu
měly vyloučiti věci volné úva-
hy. To není věc nová. Již v předchozích
předlohách byl učiněn pokus, vyjmouti
věci volné úvahy z jurisdikce nejvyššího
správního soudu.
H á c h a v článku ,,N e j v y š š í
s p r á v n í s o u d" v Slovníku veřej-
ného práva československého správně po-
ukazuje k tomu. že
,,volné uvážení nelze
stavěti do protikladu proti zákonnosti ve
smyslu zákonné vázanosti. Zkoumání zá-
konnosti tak zv. aktů vodného uvážení není
pojmově vyloučeno. Kam až vázanost sáhá,
tam až může následovati i soudní kontrola,
i když je omezena jen na zákonnost aktu".
Rakouský zákon o správním soudě vylu-
čoval z příslušnosti správního soudu věci
,,jestli a pokud v nich úřady postu-
povati měly podle volného uvážení". Judi-
katura rakouského správního soudu i ve
věcech volné úvahy zkoumala zákonnost
výroků správních úřadů toliko ve třech
směrech :
1. v částech, jež nepodléhaly volné
úvaze,
2. ve směru, zda meze volné úvahy ne-
byly překročeny a
3. zda tu není vada ve zjištění skutko-
vých předpokladů, k jichž zjištění podle
zákonité normy bylo třeba, aby i výrok ve
volném uvážení mohl býti učiněn.
V pozdějších letech nastala v jeho praxi
podstatná změna, když se prosadil názor,
že všude tam, kde správní úřad má na-
konec, ať v míře větší či menší, volnou
úvahu, je nejvyšší správní soud vůbec pro
onu záležitost nepříslušný.
Mohl-li se prosaditi takovýto názor za
platnosti starého zákona o správním soudě,
tím spíše by se tak mohlo státi při styli-
saci, navržené vládní osnovou. Neboť, jak
bylo řečeno, v zákoně o správním soudu
byly vyloučeny věci
,,jest-li a pokud v nich
úřady měly postupovati podle volného uvá-
žení". Slova
,,pokud ..." byla do zákona
pojata teprve při projednání v rakouské
poslanecké sněmovně. Všeobecná stylisace
vládní předlohy, že
,,věci volné úvahy"
vůbec jsou z příslušnosti nejvyššího správ-
ního soudu vyloučeny, mohla by vésti k na-
zírání že nejvyšší správní soud nebude se
směti pouštěti vůbec do jakéhokoliv
zkoumání ve věcech, ve kterých správ-
ní úřad rozhodl podle volné úvahy, že by
ani nemohl zkoumati, zdali nebyly poru-
šeny předpisy procesní, byť i tím
nesporně bylo porušeno subjektivní právo
stěžovatelovo. Pak by ve věcech volné
úvahy úřady nemusely proti znění zákona
slyšeti různé korporace živnostenské, odbo-
rové, ani druhé ministerstvo a vůbec
nemusely by zachovávati přesné procesní
předpisy, vydané ve prospěch stran nebo
veřejnoprávních sborů.
První president nejvyššího správního
soudu dr. H á c h a ve svém posudku, po-
daném k předloze z r. 1929 varoval
před, omezením kompetence
nejvyššího správního soudu
ve věcech volné úvahy a upo-
zorňoval na to, že toto omezení kompetence
neudelí čí nejvyššímu správnímu soudu,