8
otázka, do jaké míry postupoval berní vykona-
vatel Mráz při započatém výkonu exekuce ne-
správně, jest ještě předmětem šetření.
Ad 7. Také vyšetřování tohoto bodu inter-
pelace nebylo dosud zcela skončeno. Podle vý-
sledku dosavadního šetření zaplatili Alexander
Bugár a Augustin Bugár pod nátlakem exekuce
jen dlužné daně předepsané u berního úřadu v Du-
najské Stredě, které pro tento úřad vymáhal berní
úřad v Galantě na základě dožádání. Povoliti
splátky i na tyto nedoplatky nebyl berní úřad
v Galantě vůbec příslušný. Na daně předepsané
u berního úřadu v Galantě dotčení poplatníci ni-
čeho neplatili, Alexander Bugár nezaplatil od r.
1932 ani haléře.
Ad 8. O případu uvedeném v bodě 8 inter-
pelace nebylo zavedené vyšetřování dosud skon-
čeno. Bylo již zjištěno, že šlo o nedoplatek man-
želky Vincence Szabo, dříve vdovy po Vendelínu
Nagyovi, na dávce z majetku, který již po několik
roků byl marně exekučně vymáhán. Dopoledne
dne 13. srpna dostavila se jmenovaná na pozvání
berního vykonavatele Rudolfa Rácze na obecní
úřad ve Velkém Fedýmeši, kde po domluvě ber-
ního vykonavatele prohlásila, že by na vymáhaný
dluh 7.908.40 Kč zaplatila 500 Kč. Berní vykona-
vatel jí vysvětlil, že za této podmínky nemůže od
provedení exekuce upustit a odpoledne dostavil
se do domu dlužnice k provedení zájmu. Tato
sice nejprve odmítla otevřít sýpku a jen na vy-
světlení vykonavatele, že je oprávněn dáti sýpku
otevříti zámečníkem, sama sýpku otevřela. Z cel-
kové zásoby asi 30 q obilí zabavil berní vyko-
navatel 772 kg pšenice (ještě asi 14 q pšenice
zůstalo na sýpce) a zabavené množství dal hned
převézti do skladu místního nákupního komisaře
obilní společnosti. Jim vyúčtovanou cenu zaba-
veného obilí per 961.85 Kč odeslal na účet dávky
z majetku bernímu úřadu v Galantě a šekovou
stvrzenku straně vydal. Teprve po výkonu zaba-
vení uvolila se dlužnice, že na svůj dluh zaplatí
hotově ještě dalších 1.000 Kč, což také učinila.
Tvrzení interpelace, že se vykonavatel do sýpky
vloupal, musí finanční správa rozhodně od-
mítnouti.
Ad 9. Karel Halász z Velkého Fedymeše byl
povinen jako dědic po zemřelém Juliusovi Ha-
lászovi zaplatit dávku z majetku, tomuto přede-
psanou, rukou společnou a nerozdílnou s ostatní-
mi spoludědici. Před provedením exekuce byl po-
zván na
obecní úřad, kde znovu byl vyzván,
aby zaplatit naň připadající částku dlužné dávky.
Ostatní spoludědici příslušný díl dávky už vy-
rovnali. Karel Halász však vyzvání nevyhověl
a bylo proto dne 14. srpna 1936 u něho zabaveno
62 kg ječmene a odvezeno do úschovy míst-
ního nákupního komisionáře obilní společnosti.
Straně zůstala ještě zásoba obilí asi 7 q. Nákup-
ním komisařem vyúčtovaná částka 52.10 Kč byla
odeslána na účet dávky z majetku bernímu úřa-
du v Galantě a stvrzenka o odeslání peněz byla
straně odevzdána. Tvrzení interpelace, že Karel
Halász neměl nedoplatku, neodpovídá skutečnosti,
neboť dědici jsou po zákonu povinni zaplatiti
dávku z majetku předepsanou zůstaviteli, a to so-
lidárně. Berní úřad však požadoval od Karla
Halásze jen příslušný díl. Formální postup berního
úřadu a berního vykonavatele v tomto případě
jest ještě předmětem dalšího šetření.
V bodě 10. interpelace se všeobecně tvrdí,
že obec Velký Fedymeš vykonavatelé velmi často
navštěvovali a vloupavše se na sýpky za nepří-
tomnosti dlužníka odnášeli obilí, prodávali je a
poplatníka upovědomili jen o zaplaceném šeku.
Ve kterých případech se tak stalo, interpelace
zde neuvádí. Šetřením nebyl zjištěn ani jeden
případ, že by se vykonavatel někam byl vloupal.
Nutno proto se vší rozhodnosti odmítnouti vše-
obecné tvrzení interpelace a naznačené obvinění
berních vykonavatelů jakož i posuzování úřední
a zákonem opřené činnosti vykonavatelů jako
vloupání.
Dobrá snaha berních úřadů a berních vyko-
navatelů, kteří zvali poplatníky několik dní před
výkonem exekuce na místní obecní úřad a tam je
upozorňovali a vyzývali, aby vymáhaný nedo-
platek zaplatili a uchránili se tak výkonu exe-
kuce, měla v mnohých případech právě opačný
účinek. Někteří poplatníci totiž v době ohlášené
pro výkon exekuce odešli z domu a uzamkli jej.
aby tímto exekuci znemožnili. Byl-li vykonavatel
takovým jednáním donucen, aby v krajním pří-
padě použil ustanovení § 350 zákona o přímých
daních a dal za přítomnosti svědků otevříti dům
i v nepřítomnosti dlužníka, konal jen svoji těžkou
povinnost, uloženou jemu zákonem a příkazy jeho
úřadu. Ministerstvo financi přísně dbá, aby se
tohoto jistě ostrého ustanovení užilo jen v pří-
padech nejnutnějších a aby při tom formální
předpisy byly úzkostlivě zachovávány. Teroru
nesmějí užívati orgánové finanční správy ani
proti poplatníkům, kteří daně zatajují, ani proti
těm, kteří předepsané daně neb jiné veřejné
dávky neplatí, i když je zde zřejmá snaha jed-
notlivých poplatníků placení dani se vyhnouti.
Zjištěná provinění svých orgánů posuzuje mini-
sterstvo financí i finanční úřady podřízené s ve-
škerou přísností.
V Praze dne 10. února 1937.
Ministr financí:
Dr. Kalfus, v. r.
797/X (původní znění).
Odpověď
ministra železnic
na interpelaci posl. dr. L. Eichholze
o trestních vyšetřovacích opatřeních že-
lezničního průvodčího na trati Duchcov-
Plzeň (tisk 649/XIV).
Podle § 10, odst. 3, zákona č. 126/1933 Sb.
z. a n. nesmí býti tiskopis, jehož rozšiřování by-
9
lo podle ustanovení tohoto zákona zakázáno, v
Československé republice jakýmkoliv způsobem
dopravován. Kdo tento zákaz přestoupí, dopouští
se podle § 18, odst. 3, téhož zákona přečinu. Je-
likož zákon mluví o jakékoliv dopravě, třeba pod
pojmem dopravy rozuměti každé přemísťování
zakázaného tiskopisu s místa na místo, tedy i
převážení jeho v ručním zavazadle po železnici.
V daném případě průvodčí zpozoroval, že
cestující v aktovce dopravuje a spolucestujícím
ukazuje jakési tiskoviny. Pojal při tom podezře-
ní, patrně pod dojmem zpráv o plánovitě prová-
děné a státu nepřátelské propagandě, že by moh-
lo jíti i v tomto případě o tiskoviny zakázané.
Z chování cestujícího, který odmítl dáti jakou-
koliv odpověď na jeho dotaz, o jakou brožuru
jde, a z poznámky spolucestujícího, který mohl
- podle jeho mínění - dobře tiskoviny shléd-
nouti, dospěl průvodčí k subjektivnímu úsudku.
že skutečně jde o tiskoviny zakázané a že se
cestující pravděpodobně provinil proti citovaným
předpisům. Rozhodl se tudíž zakročiti.
Všeobecně nutno zde říci, že zákroky tohoto
druhu nejsou nepřípustný. Mají naopak oporu v
platném právním řádu. Vyplývá to v konkrétním
případě i z ustanovení článku 26, § 1, železnič-
ního přepravního řádu, podle kterého smi cestující
bráti sebou do vozu ruční zavazadlo, pokud to-
mu nebráni předpisy policejní nebo jiných úřadu
správních, a podle něhož mohou býti cestující, kte-
ří nezachovávají příslušné předpisy, z jízdy vy-
loučeni. Propůjčuje se tudíž průvodčímu právo
zjistiti, zda je dán podklad pro jeho zákrok a
zda snad není na místě cestujícího z přepravy
vyloučiti nebo jej podle § 102 železničního pro-
vozního řádu odevzdati nejbližšímu úřadu politi-
ckému, státnímu zastupitelství nebo soudu. Roz-
umí se, že při výkonu tohoto oprávnění resp. po-
vinnosti mají drážní orgány postupovati podle vý-
jimečnosti věci opatrně a taktně a že mají vo-
liti způsob postupu okolnostem nejpřiměřenější.
To se v daném případě celkem stalo. Cestu-
jícímu by bylo bývalo zajisté daleko nepříjem-
nější, kdyby byl průvodčí ku zjištění skutečného
stavu věci povolal orgány státní bezpečnostní
služby, což by se patrně nebylo obešlo bez
zdrženi cestujících na cestě. Dojista bylo pro
cestujícího výhodnější, že věc byla vysvětlena
krátkou cestou a že podezření bylo rozptýleno
bez intervence orgánů bezpečnostních.
Přednosta staničního úřadu Blatno u Jesenice
se podle svého hlášení cestujícím řádné omluvil
a průvodčí vlaků byl na rozkaz ředitelství stát-
ních drah z podnětu tohoto případu zvláště po-
učen.
Připojuji ještě výraz vlastního politování, že
horlivosti železničního orgánu byly v tomto pří-
padě znepokojeni cestující, kteří se proti předpi-
sům v předu citovaným neprohřešili.
V Praze dne 16. února 1937.
Za ministra železnic
ministr sociální péče:
inž. Nečas, v. r.
797/XI (původní znění).
Odpověď
ministra financi
na interpelaci poslance dr. A. Roscheho,
že podřízené úřady nedbají rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu
(tisk 664/I).
K bodu 1.
Ministerstvo financí dovolilo vynesením ze
dne 14. července 1936, č. 57118/35, aby počínajíc
berním rokem 1936 příjmy, které pobírají lékaři
od nositelů nemocenského pojištění na podkladě
rámcových nebo jinakých je nahrazujících smluv,
nebyly podrobovány všeobecné dam výdělkové.
Úleva tato platí také pro léta dřívější pro ony
případy, kdy k vyměření daně bud vůbec dosud
nedošlo nebo kde vyměření daně nenabylo ještě
právní moci. Nevztahuje se tudíž tato úleva na
případy, kdy vyměření daně nabylo právní moci
bud proto, že poplatnici uznavše svoji daňovou
povinnost odvolání nepodali nebo spokojili se za-
mítnutím svých odvolání, aniž se obrátili na nej-
vyšší správní soud. Vraceti v těchto případech
zaplacenou již daň není dobře možno pro neoby-
čejné administrativní obtíže s tím spojené. Ostat-
ně byla věc oněch poplatníků, aby se bránili
řádnými prostředky proti daňovým předpisům,
jimiž se cítili materielně poškození. Mimo to došlo
v četných případech ke hladkému vyrovnání lé-
kařů s finanční správou co do nedoplatků za mi-
nulá léta v rámci t. zv. depurační akce, čímž byla
tato věc z největší části aplanována.
K bodu 2.
Judikatura nejvyššího správního soudu pro-
jevovala po určitém kolísání od r. 1925 názor, že
se na bezplatná poskytnutí, která jsou uvedena
v § 31, č. 1, 2 a 4 c. n. č. 278/1915, nevztahuje
dodatek k sazbě poplatku z obohacení, obsažené
v zák. č. 31/1920; podle něho jest poplatnost darů
movitostí nezávislá na zřízení listiny, což sou-
hlasí s úmyslem, uvedeným v důvodových zprá-
vách.
Ministerstvo financí, pokládajíc tuto judika-
turu za odporující úmyslu zákonodárcovu, očeká-
valo, že nejv. správní soud, jako to již v mno-
hých případech učinil, svůj názor později změní.
V tomto smyslu dalo podřízeným úřadům pokyny
a bránilo se proti judikatuře v radě odvodních
spisů podávaných u nejv. správ, soudu při jed-
notlivých stížnostech. Při tom poukazovalo mimo
jiné také na to, že tato judikatura umožňuje při
majetku movitém na rozdíl od majetku nemovi-
tého, zvláště zemědělského, bezpečně a jedno-
duché obcházení daně dědické, takže vylučuje
10
stejnoměrné zatížení obou těchto druhů majetku
a státu tím unikají velké sumy na dani z oboha-
cení, což oboji mělo býti právě zákonem č.
31/1920 zamezeno.
Snaha finanční správy došla uznání na jaře
1936 potud, že se dva senáty nejv. správ. soudu
vyslovily proti zachování dosavadní judikatury,
takže věc byla předložena k
rozhodnutí odbor-
nému plenu. Toto plenům, které zasedalo 8. červ-
na 1936, rozhodlo se však setrvati na judikatuře
dosavadní
tohoto rozhodnutí pléna bylo pak
užito v nálezu ze 7. září 1936, č. 11.345/36, Boh.
8169, který jedná o rozdíleni movitých rodinných
majetků v ceně několika milionů Kč na děti, při
čemž strany odůvodnily tato bezplatná nabytí,
tak, aby právě podle dosavadní judikatury úřad
jim nemohl předepsati ani daň dědickou, ani daň
darovací, ačkoli jde o poskytnutí, která měl zá-
konodárce při stanovení objektu těchto daní
zřejmě na mysli.
Nejvyšší správní soud zrušil naříkané rozhod-
nutí pro nezákonnost, opíraje se o vývody, jež
obsahové souhlasí s odůvodněním nálezů
bod
1179 a 4971, jejichž obsah odvodní spisy podrobily
odmítavé kritice. S odkazem na materiálie uznal
však nejv. správ, soud v tomto nálezu alespoň
to, že vláda, podávajíc osnovu zákona č. 31/1920,
sledovala skutečně úmysl podrobiti poplatku i
bezplatná poskytnutí uvedená v § 31, č. 1, 2 a 4
c. n. č. 278/1915, listinou neosvědčená, jenže podle
mínění nejv. správ, soudu zákonu nebylo dáno
znění takové, aby nejv. správ. soud mohl mu dáti
výklad zastávaný finanční správou. Z toho a
z dalších vývodu cit. nálezu je vidno, že nejv.
správ. soud odkazuje finanční správu na to, aby
požádala parlament o schválení jasnějšího textu
zákona podle úmyslu projeveného již v osnově
zák. č. 31/1920. proti němuž parlament neměl ná-
mitek.
Ježto tedy nejv. správ. soud odmítl opustiti
dosavadní judikaturu, přizpůsobí se finanční sprá-
va judikatuře. K tomu účelu dalo ministerstvo fi-
nanci, jak je uvedeno také v interpelaci, už v led-
nu 1936 zastaviti předpisování daně z
obohacení
v těchto případech a na podzim dalo zastaviti
vymáhání předepsané daně, je-li podán rekurs
nebo stížnost k nejv. správ. soudu. Zbývá jen
likvidovati běžné rekursy a stížnosti k nejv.
správ. soudu. K tomu účelu si vyžádalo min. fi-
nanci od nejv. správ. soudu spisy o všech stíž-
nostech k němu podaných, které se týkají tohoto
sporu. Avšak pro budoucnost, v zájmu státu a
berní spravedlnosti, dá ministerstvo financí pod-
nět k tomu, aby došlo legislativním opatřením
k textové úpravě, nejv. správ. soudem naznačené,
aby tak mohla býti stejnoměrně zachycena
všechna bezplatná nabytí, projevující zvětšení
berní schopnosti obdařeného.
V Praze dne 11. února 1937.
Ministr financí:
Dr. Kalius, v. r.
797/XII (původní znění).
Odpověď
ministra školství a národní osvěty
na interpelaci poslance inž. F. Karmasina,
že úřad státních knihovních instruktorů
nedbá čl. 39 vládního nařízení ze dne 5.
listopadu 1919, č. 607 Sb. z. a n.
(tisk 673/II).
Postup vytýkaný interpelací je prost jakých-
koliv tendencí, jež mu interpelace připisuje, a
odpovídá ustanovení § 7 zákona ze dne 22. čer-
vence 1919, č. 430 Sb. z. a n., o veřejných knihov-
nách obecních, v němž se nečiní rozdílu mezi čle-
ny ustanovenými obecním zastupitelstvem a čle-
ny kooptovanými, ani se nepamatuje na částeč-
nou obnovu členstva knihovní rady vylosováním.
Zaniká tedy uplynutím dvouletého funkčního
období funkce všech členů knihovní rady a jest
proto nutno ustaviti po uplynutí každých dvou
roků knihovní radu novou, při čemž není arcit
vyloučeno, aby bývalý člen této rady byl opět
ustanoven resp. kooptován.
Pokud se ustanovení prováděcího vládního
nařízení uchyluje v tomto směru, má ministerstvo
školství a národní osvěty tuto věc na paměti, aby
příslušnou novelisací předpisů byl sjednán žá-
doucí soulad.
V Praze dne 12. února 1937.
Ministr školství a národní osvěty:
Dr. Franke, v. r.
797/XIII.
Odpověď
ministra pošt a telegrafů
na interpelaci poslance Josefa Drobného
stran urážení Slováků v účtárně ředitel-
ství pošt a telegrafů v Bratislavě
(tisk 694/XII).
Interpelovaná událost sběhla se podle výpo-
vědi účetního adjunkta Františka Krajíčka takto:
11
V přítomnosti poštovní tajemnice Anny
Kurthové a poštovní pomocnice Alžběty Kesztle-
rové, jež obě jsou slovenské národnosti, řekl Kra-
jíček u příležitosti určité sběrné akce, jejímž vý-
sledkem nebyl uspokojen, poštovnímu pomocníku
Ludvíku Horákovi, který jest rovněž slovenské
národnosti, toto:
"Vy Slováci jste ale pěkní padavkové!" To-
hoto výrazu prý použil vůči Horákovi v bodrém
žertovném smyslu, v jakém se ho používá. Naproti
tomu podle výpovědi Horákovy a Kurthové měl
Krajíček užíti slova ,,padouchové", což mu
Kurthová ihned na místě vytkla jako urážku ce-
lého slovenského národa.
Krajíček však popírá, že by byl užil slova
"padouchové" a tvrdí, že Horák ve chvíli, kdy se
událost sběhla, postavil se na stranu Kurthové,
vytýkající urážku Slováků, řka: Ano, on užil slo-
va
"padavkové" (tedy nikoliv "padouchové").
Kesztlerová neslyšela - jak vypověděla do pro-
tokolu - výrazu
"padouchové", ba ani "padav-
kové".
Žádný ze zúčastněných, kdož by se byl mohl
cítiti jakýmkoliv výrokem Krajíčkovým dotčen,
si ani nestěžoval přednostovi účtárny ředitelství
pošt a telegrafů, ani nezažádal o povolení k even-
tuelnímu soudnímu stíhání Krajíčka a všichni
tvrdí, že se o věci nikde
nezmíňovali.
Krajíček působí na Slovensku již 15 roků a
neměl nikdy podobného nedorozumění, naopak
spolupracuje již řadu let ve spolku
"Komenský"
a v Sokole v přátelské shodě se Slováky, takže
při jeho snášenlivé, klidné až i lhostejné povaze
dá se oprávněně souditi, že neměl úmyslu do-
tknouti se neb dokonce uraziti zaměstnance slo-
venské národnosti, zvláště když i politicky jest
zcela nezaujatý.
Příčinou sporu bylo tedy pravděpodobně pře-
slechnutí. Nezdá se také, že by i zaměstnanci
slovenské národnosti byli přikládali události,
o niž jde, větší důležitosti, kdyžtě nepoužili
možností, daných jim služebními předpisy, případ-
ně zákonem k zakročení proti Krajíčkovi, což by
jinak jistě byli učinili.
Krajíčkovi byla uložena výtka za nevhodné
vyjadřování se; vzhledem k průběhu věci a jeho
patnáctileté službě na Slovensku, kdy neměl
žádných závad, nepokládám však jeho přeložení
ze Slovenska za nutné.
V Praze dne 12. února 1937.
Ministr pošt a telegrafů:
Tučný, v. r.
797/XIV.
Odpověď
předsedy vlády
na interpelaci posl. V. Jaši, Ant. Hampla,
a Ant. Srby
o pokusu propagovat německý nacizmus,
kult vyšší německé rasy a zbožnění zbro-
jení přednáškou dr. Laciny v čsl. rozhlase
(tisk 711/VI).
Československý rozhlas vysílá kromě svých
vlastních přednášek také přednášky t. zv. odbor-
ných rozhlasů (zemědělského, dělnického a roz-
hlasu pro průmysl, obchod a živnosti) a před-
nášky Konfederace duševních pracovníků, které
mají své vlastní redakce. Konfederace duševních
pracovníků zařadila v poslední době do rozhla-
sových pořadů sérii přednášek o duševních pra-
covnících v jednotlivých evropských státech.
Z nich nejzávaznější byla přednáška B. Seidlera
o úřednících v Sovětovém Rusku a přednáška
dra Laciny o spolupráci inteligence s veřejnosti
v Německu. Přednáška P. B. Seidlera prošla bez
závady a odezvy; proti přednášce
dr. Laciny
bylo protestováno v části tisku. Jinak došlo ve
věci přednášky
dr. Laciny rozhlasové společnosti
jen několik dopisů, a to později, z části souhlas-
ných, z části nesouhlasných.
Při velkém počtu přednášek vysílaných čsl.
rozhlasem, který činí asi 10.000 přednášek za je-
diný rok a mezi nimiž jsou themata často velmi
choulostivá, jde o případ zcela ojedinělý.
Československý rozhlas, resp. rozhlasová spo-
lečnost Radiojournal, která je si vědoma svého
poslání a svých povinností, učinila však spolehli-
vá opatření, aby se podobný případ příště nemohl
opakovati.
Pokud pak interpelace vznáší dotaz, zda před-
seda vlády a vláda jsou ochotni podat návrh zá-
kona, aby čsl. rozhlas byl sestátněn, pozname-
návám, že tato otázka je právě předmětem bedli-
vého studia.
V Praze dne 20. února 1937.
Předseda vlády:
Dr. M. Hodža, v. r.
12
Překlad ad 797/I.
Antwort
des Finanzministers
und des Ministers des Innern
auf die Interpellation des Abgeordneten
G. Stangl
wegen schikanösen Einschreitens der
Unterbehörden anlässlich von Währungs-
bezeichnungen in deutscher Sprache an-
ders als mit
"Kč" (Druck 655/I).
Das Gesetz vom 10. April 1919, S. d. G. u.
V. Nr. 187, bestimmt in § 5, dass die Währungs-
einheit für das Gebiet des Čechoslovakischen
Staates als čechoslovakische Krone, in der Ab-
kürzung Kč, bezeichnet wird. Das Gesetz regelt
daher die Abkürzung genau in dieser Weise und
behält sie auch in der amtlichen (deutschen)
Uebersetzung bei (§ 3 des Gesetzes S. d. G. u.
V. Nr. 139/1919).
Daraus geht hervor, dass jede andere Abkür-
zung der Čechoslovakischen Krone gesetzlich un-
zulässig, also gesetzwidrig ist; es ist übrigens
nicht einmal vom währungstechnischen Stand-
punkte aus denkbar, dass für dieselbe Währungs-
einheit mehrere Abkürzungen existieren.
Da es sich um eine gesetzliche Vorschrift
handelt, haben weder der Minister des Innern
noch der Finanzminister die rechtliche Möglich-
keit, Abweichungen von dieser gesetzlichen Be-
stimmung zuzulassen.
Die politischen Unterbehörden sind verpflich-
tet darauf zu achten, dass das Gesetz eingehal-
ten werde, und zwar namentlich dort, wo den
Behörden noch durch besondere Vorschriften auf-
getragen ist, über die Ersichtlichmachung der
Preise zu wachen (Reg. Vdg. S. d. G. u. V. Nr.
516/20). Weil die Bezeichnung der čechoslovaki-
schen Krone durch eine andere Abkürzung als
Kč, wie oben dargetan, gesetzwidrig ist, ist die
Anschauung nicht richtig, dass das Vorgehen der
Behörden, die gesetzwidrige Erscheinungen ver-
folgen, ungesetzlich sei.
Zu den in der Interpellation angeführten Fäl-
len wird bemerkt:
Die im ersten Absätze der Interpellation ent-
haltene Behauptung beruht auf einer unrichtigen
Information. Die Bezirksbehörde in Mies hat das
Strafverfahren wegen unrichtiger Bezeichnung
der čechoslovakischen Währung in zwei Fällen
eingeleitet, in keinem von ihnen aber ist das
Strafverfahren bisher abgeschlossen worden und
konnte daher die Landesbehörde das Strafer-
kenntnis nicht als ungesetzlich aufheben.
Der im zweiten Absätze der Interpellation
angeführte Fall kann nicht näher untersucht wer-
den, weil die näheren Umstände, namentlich die
Ortsbezeichnung, nicht angegeben sind.
Der Verband der deutschen Selbstverwal-
tungskörper hat gegen die abschlägige Entschei-
dung der Landesbehörde in Prag eine Beschwer-
de beim Obersten Verwaltungsgericht einge-
bracht, und es ist notwendig, ihre Erledigung ab-
zuwarten.
Soweit es sich um die sprachliche Seite der
Angelegenheit handelt, berufen wir uns auf die
Ausführungen in der Antwort des Vorsitzenden
der Regierung vom 23. Juni 1930, Druck 620/V,
sowie des Ministers des Innern und des Finanz-
ministers vom 27. August 1931, Druck 1406/X, des
Abgeordnetenhauses auf frühere Interpellationen
des gleichen Inhaltes.
Es muss aber betont werden, dass die Inter-
pellation von der sachlich unrichtigen Voraus
setzung ausgeht, es handle sich in der vorliegen-
den Angelegenheit um eine Sprachenfrage. Um
eine solche handelt es sich hier überhaupt nicht.
Das Währungsgesetz S. d. G. u. V. Nr. 187/1919,
hat für die Währungseinheit eine abgekürzte Be-
zeichnung festgesetzt, also ein Zeichen, die -
wie dies schon im Begriff des Zeichens liegt -
für alle Sprachen einheitlich ist. So wie andere
Währungseinheiten ihr Zeichen haben (z. B. das
englische Pfund £ , der Dollar $ , die Reichs-
mark RM, der Schilling S usw.), so ist vom Ge-
setze ein Zeichen für die čechoslovakische Kro-
ne gewählt worden. Das Gesetz ist gerade des-
halb, weil es sich um ein Zeichen gehandelt hat,
auch von der čechischen Rechtschreibung abge-
wichen, da es den grossen Buchstaben K gewählt
hat. In den behördlich genehmigten Regeln der
deutschen Rechtschreibung (Felbinger und Stej-
skal aus dem J. 1935) ist auch die Abkürzung
»Kč« unter der amtlichen Mass-. Gewichts- und
Währungsbezeichnung ebenso wie andere amtlich
anerkannte Zeichen angeführt.
Aus diesem Grunde sind Einwendungen, als
ob irgendeiner Sprache ein ihrer Phonetik wi-
dersprechendes Zeichen aufgezwungen werden
solle, ganz unstichhältig.
Damit keine Zweifel darüber herrschen, dass
es sich um ein Zeichen handelt, das aber in ver-
mögensrechtlichen Verhältnissen eine ausser-
ordentliche Bedeutung bei der Preisbezeichnung.
bei der Vereinbarung von Verträgen u. ä. hat.
wird es nur zweckmässig sein, dass diese Be-
zeichnung den grösstmöglichen Schutz nötigen-
falls auch durch eine besondere Rechtsnorm er-
hält, soweit die bisherigen nicht genügen soll-
ten.
Prag, am 29. Jänner 1937.
Der Finanzminister:
Dr. Kalfus, m. p.
Der Minister des Innern:
Dr. Černý, m. p.
15
Překlad ad 797/II.
Antwort
des Ministers für nationale Verteidigung
auf die Interpellation des Abgeordneten
Ing. W. Richter
wegen Nichtbeachtung des Gleichheits-
grundsatzes bei der Einstellung von Ar-
beitern für die aus den Erträgnissen der
Staatsverteidigungsanleihe durchgeführ-
ten Arbeiten und wegen Nichtbeachtung
des Sprachengesetzes (Druck
667/IV).
Die Behauptung der Interpellation, dass bei
den aus dem Erträgnisse der Staatsverteidigungs-
anleihe durchgeführten Arbeiten Arbeiter deut-
scher Nationalität nicht beschäftigt werden, steht
in völligem Widerspruche mit den Tatsachen.
Wahr ist, dass bei diesen Arbeiten Arbeiter deut-
scher Nationalität in beträchtlicher Anzahl be-
schäftigt sind.
Da es sich m der Mehrzahl der Fälle um
Bauten handelt, die aus Granden der Staatsver-
teidigung geheim gehalten werden müssen, dient
bei der Aufnahme der Arbeiter zu diesen Arbei-
ten - natürlich unter der Voraussetzung der
nötigen Qualifikation und Arbeitseignung - ein-
zig und aliein die staatliche Zuverlässigkeit der
betreffenden Angestellten zur Richtschnur, die
nei allen ohne Unterschied der Nationalität ge-
prüft wird.
Soweit die Interpellation beanständet, dass
die Bauten nicht an deutsche Gewerbetreibende
vergeben werden, muss folgendes angefürt
werden:
Soweit es sich nicht um einen öffentlichen
Wettbewerb handelt, fordert die Militärverwal-
tung vor allem jene Unternehmer zur Einbringung
von Offerten auf, die in einem besonderen Ver-
zeichnisse der zu beschränkten Wettbewerben
eingeladenen Unternehmer eingetragen sind. Um
Eintragung m dieses Verzeichnis muss angesucht
und müssen alle nötigen Umstände angeführt
werden, damit ersichtlich ist, dass die betreffende
Firma imstande sein wird, den übernommenen
Verpflichtungen nachzukommen. Soweit festge-
stellt werden konnte, haben sich deutsche Unter-
nehmer in den Orten, wo die Bauten durchge-
führt werden, um Aufnahme in das erwähnte
Verzeichnis bisher vielfach nicht beworben. So
ist z. B. aus dem ganzen Aussiger Bezirk keine
einzige Anmeldung eingelangt. Andererseits wird
die Militärverwaltung bei der Vergebung dieser
Arbeiten wiederum von den Rücksichten auf die
staatliche Zuverlässigkeit der Lieferanten, ferner
auf ihre fachliche Eignung, sowie auch auf die
Höhe des angebotenen Preises geleitet, und zwar
wiederum ohne Unterschied der Nationalität.
Dass die Militärverwaltung in keiner Weise
weder die Arbeiter noch die Unternehmer deut-
scher Nationalität zur Seite schiebt, geht auch
aus einer Beschwerde hervor, die dem Ministe-
rium für nationale Verteidigung von anderer
Seite zugekommen ist, und in welcher gerade das
entgegengesetzte Vorgehen der Militärverwaltung
beanständet worden ist, dass in einem bestimmten
Bezirke die handwerksmässigen Arbeiten nur an
deutsche Unternehmer vergeben werden, dass
Poliere und Arbeiter deutscher Nationalität be-
schäftigt, die Warnungstafeln nur deutsch sind
u. ä.
Die Warnungstafeln, von denen in der Inter-
pellation die Rede ist, fallen unstreitig unter die
Bestimmung des § 38 des Gesetzes über die
Staatsverteidigung. Bisher ist die im Gesetze vor-
gesehene Regierungsverordnung nicht herausge-
geben worden, welche die zu den in dieser Be-
stimmung angeführten Massnahmen befugten Be-
hörden näher bezeichnen würde.
Das Ministerium für nationale Verteidigung
Hat nunmehr den zuständigen Landesmilitärkom-
manden aufgetragen, die Warnungstafeln durch
die zuständigen Bezirksbehörden aufstellen zu
lassen, die sich in dieser Hinsicht nach den für
sie geltenden Vorschiften richten werden (Reg.
Vdg. S. d. G. u. V. Nr. 17/1936).
Prag, am 8. Feber 1937.
Der Minister für nationale Verteidigung:
Machník, m. p.
Překlad ad 797/III.
Antwort
des Ministers für nationale Verteidigung
auf die Interpellation des Abgeordneten
H. Birke,
betreffend die Nichtbeachtung des Spra-
chengesetzes anlässlich von Luftschutz-
vorträgen vor čechoslovakischen Staats-
bürgern deutscher Nationalität
(Druck 673/XII).
Der Vortrag, auf den sich die Interpellation
bezieht, ist auf Ansuchen der Ortsgruppe der
Národní jednota severočeská veranstaltet wor-